Přehled ověřených výroků

Jiří Drahoš se obával ovlivnění prezidentských voleb zahraničními (konkrétně ruskými) tajnými službami šířením dezinformací. Zároveň také zveřejnil na svých stránkách seznam dezinformačních webů.

Jiří Drahoš se kvůli těmto obavám setkal 1. prosince 2017 s tehdejším premiérem Bohuslavem Sobotkou. Premiér Sobotka na setkání Jiřího Drahoše ubezpečil, že odpovědné instituce i vláda věnují případnému narušení průběhu voleb pozornost.

Ředitel Bezpečnostní informační služby k dané věci vydal prohlášení:

„Bezpečnostní informační služba se pochopitelně zabývá každým byť jen potenciálním ohrožením demokracie. V tuto chvíli nemáme k dispozici žádné relevantní informace o tom, že by došlo k nezákonnému ovlivňování parlamentních voleb ze strany cizích zpravodajských služeb. To samé platí pro volby prezidentské.


Pochopitelně vždy existují určitá rizika dezinformačních kampaní, která jsou daní za to, že žijeme v demokratické zemi se svobodou slova.


BIS ujišťuje občany České republiky, že intenzivně plníme úkoly, které ze zákona máme, neustále vyhodnocujeme veškeré informace a jsme připravení při jakémkoliv podezření na nelegální aktivity adekvátně reagovat,“ uvedl ředitel BIS plk. Ing. Michal Koudelka

Z textu nové bezpečnostní doktríny podepsané Vladimirem Putinem v prosinci 2015 vyplývá, že hlavní hrozbu pro Rusko představují USA a NATO (originální text v ruštině a angličtině [.pdf]). Protiruská politika USA a NATO je v tomto dokumentu popsána především v článcích 12, 15 a 106.

Zmiňuje se zde, že provádění nezávislé zahraniční a domácí politiky Ruskou federací (RF) vyvolává opozici Spojených států a jejích spojenců, kteří usilují o zachování své nadvlády ve světových záležitostech. Dále pak RF popisuje posílení vojenských schopností Severoatlantické aliance (NATO) a její aktivity prováděné v rozporu s mezinárodním právem, zintenzivnění vojenských aktivit zemí NATO, další rozšiřování aliance a přístup její vojenské infrastruktury k hranicím Ruska jako hrozbu pro národní bezpečnost. Nepřijatelné je podle dokumentu také budování systému protiraketové obrany ze strany NATO.

Stejný přístup Ruské federace k NATO je patrný i v článku 61 Konceptu zahraniční politiky Ruské federace, kde se zmiňuje geopolitická expanze, kterou prosazuje Severoatlantická aliance a Evropská unie a také omezující politické, ekonomické, informační a další tlaky namířené proti Ruské federaci.

Dle odborníků na bezpečnost – například analytiků z Pražského institutu bezpečnostních studií v Praze – nese kauza lithium zřejmé znaky dezinformační kampaně. Dle informací z Aktuálně.cz měl v této kauze také vliv podnikatel Zdeněk Zbytek, který má výborné vazby na Rusko a jenž se v kauze angažoval prostřednictvím zasílání e-mailů několika poslancům před volbami, mezi nimiž byli i Andrej Babiš a Vojtěch Filip. Zbytek pro Aktuálně.cz reagoval následovně:

„Informace, které jsem o lithiu obdržel, jsem mailem přeposlal na soukromé maily – tak jako to dělám při zajímavých informacích běžně – desítce svých kamarádů a známých. Mezi nimi i řadě poslanců bývalé Poslanecké sněmovny a i některým bývalým i současným senátorům. S tím, že jsem ale upozornil, že nemám možnost ony informace prověřit, zda jsou důvěryhodné či nikoliv.“

Po volbách toto téma opravdu utichlo a dále se už příliš neprojednávalo. S prvotní informací o lithiu přišel 4. října, tedy pouhých 16 dnů před volbami, proruský dezinformační server Aeronet. Dle informací z Aeronetu ČSSD chystá tunel, který by Česko připravil o peníze z lithia. Tuto zprávu zveřejnil server poté, co ministr průmyslu a obchodu za ČSSD Jiří Havlíček podepsal memorandum s australskou firmou European Metal Holdings o těžbě lithia.

O kauze se dále jednalo na mimořádné schůzi Poslanecké sněmovny 16. října, kde vláda byla požádána, aby zrušila platnost memoranda o lithiu. Argumentovalo se především tím, že by lithium měl těžit český státní podnik. Na schůzi bylo také viditelné napětí mezi ČSSD a ANO, kdy Babiš označil kauzu lithium za kšeft ČSSD. Sociální demokracie naopak považuje kauzu za umělou a označuje ji jako útok ze strany ANO a KSČM.

Celým tématem se podrobně zabýval prosincový text Aktuálně.cz, který sledoval také počty zmínek o kauze. Ten jasně dokládá, že kauza lithium s volbami český veřejný prostor opustila.

Informace o podobných případech se za poslední dva roky objevily několikrát, výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Světem minulý rok proběhla informace amerického listu The New York Times, jehož redaktor objevil tzv. továrnu trollů. Tato instituce by měla sídlit v Rusku, konkrétně v Petrohradu, a její oficiální název by měl být Centrum pro internetový výzkum. Dle zpráv, které v Česku přinesly Lidovky.cz nebo Česká televize, působí v této organizaci několik desítek lidí, jejichž pracovní náplní je zastávání ruských pozic ve fórech nebo šíření dezinformací.

Druhým typem lidí, kteří si jako obživu zvolili obor fake news, jsou zakladatelé vlastních webů, které by tento typ zpráv šířily na vlastní pěst. Jejich příjem pak tvoří prodej reklamních ploch na svých internetových stránkách, jak např. zaznělo v dokumentu ČT „Co dokáže lež“ (video, cca 21:00), nebo v článku na webu Aktuálně.cz o Nikolasu Pravdovi, jenž žije v Německu a založil si svůj dezinformační portál, který mu, dle jeho slov, pomohl vydělat si na koupi bytu.

Souhrn celé problematiky dezinformací přinesl před nedávnem web Aktuálně.cz, který také obsahuje část o hlavních tvůrcích dezinformací v České republice.

Jiří Drahoš oceňuje na stávajícím prezidentovi Miloši Zemanovi jeho kladný vztah k Izraeli. K nápadu na přesun velvyslanectví do Jeruzaléma se však staví lehce skepticky. Jako zavádějící jsme výrok označili z toho důvodu, že Miloš Zeman se sice na začátku prosince k nápadu Donalda Trumpa přesunout americkou ambasádu do Jeruzaléma připojil, avšak sám tuto alternativu navrhoval již v roce 2013.

Miloš Zeman skutečně nerozvířil debatu o přesunu české ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma poprvé. Stejný nápad už vznesl při zahajovacím ceremoniálu Dnů pro Izrael v Hradci Králové v roce 2013.

Z hlavního města se stáhly ambasády všech států po zahájení okupace východního Jeruzaléma Izraelci v roce 1967. Dokonce i USA vyslovily nesouhlas s tímto aktem – přesunem vlastních úředníků do Tel Avivu.

V pokusu o přesun českého velvyslanectví vidí Palestina pokus o narušení mírových jednání. Liga arabských států rovněž konstatovala vypovězení vzájemných vztahů se zeměmi, které svou ambasádu umístí do Jeruzaléma nebo toto město uznají za hlavní a nedělitelné.

Nejožehavějším tématem byl přesun v době Rusnokovy dočasné vlády. Zeman spoléhal, že při delším funkčním období právě tato vláda podpoří jeho návrh na přesun do Jeruzaléma. Jiří Rusnok se však od Zemanova přání distancoval a potvrdil, že ani jeho kabinet nepočítá s projednáváním této alternativy.

Na začátku prosince loňského roku přišel Donald Trump se stejným nápadem, totiž přesunout americkou ambasádu do Jeruzaléma jakožto hlavního města. Zeman jej podpořil se slovy, že Česká republika i Evropská unie by měly sjednotit krok s USA. Lubomír Zaorálek, tehdejší ministr zahraničí, však žádné vyjednávání mezi Českou republikou a Izraelem nepotvrdil.

Tímto návrhem jsme se již zabývali. Miloš Zeman už při návštěvě samotného Izraele v roce 2013 svůj výrok zmírnil. Jako podmínku přeložení ambasády ustanovil dokončení mírového jednání mezi Izraelem a Palestinou.

Mirek Topolánek svůj záměr kandidovat na post prezidenta ve volbách v roce 2018 oznámil médiím v neděli 5. listopadu 2017. V úterý 7. listopadu pak pořádal první tiskovou konferenci z pozice kandidáta na prezidenta, kde oznámil, že získal nutné podpisy senátorů ze čtyř senátorských klubů (video od 4:10).

Do kandidatury oproti jiným kandidátům vstoupil skutečně později – z devíti kandidátů oznámil Mirek Topolánek kandidaturu jako poslední, a to jen dva dny před posledním termínem odevzdání kandidátních listiny (7. listopadu 2017, do 16:00).

Chronologicky svou kandidaturu oznámili:

• Marek Hilšer dne 28. června 2016 na tiskové konferenci (od 1:30);
• Michal Horáček taktéž na tiskové konferenci, dne 3. listopadu 2016 (video od 0:12);
• Miloš Zeman na Pražském hradě dne 9. března 2017 pozvaným příznivcům (video od 0:18);
• Jiří Drahoš dne 28. března 2017 v Jablunkově (video z Twitteru Jiřího Drahoše);
• Vratislav Kulhánek dne 29. června 2017;
• Petr Hannig pak o pár týdnů později, dne 19. července 2017.
• Politická strana Realisté představila prezidentského kandidáta, kterého podporuje, Jiřího Hynka dne 21. srpna 2017 (video).
• Konečně, Pavel Fischer oficiálně oznámil médiím svou kandidaturu dne 5. října 2017.

Podle průzkumu agentury CVVM z října 2017 vyplývá, že 69 % dotázaných zastává názor, že by Česká republika neměla uprchlíky ze zemí postižených válečným konfliktem přijímat vůbec. Pohled na přijímání migrantů veřejnost dlouhodobě rozděluje. Průzkum ukazuje vztah Čechů k uprchlíkům z válečných oblastí, nikoliv však přímo nekontrolovatelnou migraci. K té bohužel nejsou průzkumy přímo k dispozici. Lze ovšem předpokládat, že výsledek takového průzkumu by byl velmi podobný. Obecně je trend lidí odmítajících migraci obecně rostoucí. Tento výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

69 % lidí je podle CVVM proti přijímání migrantů z válečných oblastí a čtvrtina dotázaných je pro přijetí uprchlíků do doby, než se budou schopni vrátit do země svého původu. Pouze dvě procenta lidí jsou pro přijetí uprchlíků a jejich následné usazení zde. Oproti předchozímu průzkumu z dubna 2017 se jedná zejména o zvýšení počtu lidí, kteří zcela odmítají uprchlíky. V dubnu 2017 bylo zcela proti přijímání uprchlíků 60 % dotázaných.

Nejčastěji odmítají Češi přijímání uprchlíků z oblasti Blízkého východu a severní Afriky. Proti přijímání uprchlíků z muslimských zemí je naprostá většina dotázaných i tehdy, pokud by to mělo znamenat ztrátu peněz z fondů EU.

Podpora přijímání uprchlíků se mírně zvyšuje s nejvyšším dosaženým vzděláním a se zlepšující se životní úrovní dotázaného. Z hlediska stranických preferencí jsou přijímání uprchlíků více nakloněni voliči TOP 09, KDU-ČSL a ODS, naopak ve zvýšené míře odmítavě se k němu stavějí rozhodnutí nevoliči a voliči SPD.

Jako výraznou bezpečnostní hrozbu vnímají občané uprchlíky zejména v evropském (88 %), ale i ve specificky českém (76 %) či světovém (78 %) měřítku.

Z průzkumu Evropské komise (.pdf, str. 6–7) z podzimu 2017 vyplývá, že migraci považuje za největší problém EU 58 % Čechů, čímž se Česká republika řadí mezi nejnegativnější země vůči migraci z celé EU. Ani tento průzkum nepopisuje přímo vztah Čechů k nekontrolovatelné migraci.

Že lidé v Česku považují za hlavní problém Evropské unie migraci vyplývá i z průzkumu Eurobarometru z března 2017, kdy ji za hlavní nebezpečí označilo 63 % Čechů. Češi tak zastávali nejnegativnější postoje z celé EU.

Z průzkumů tedy vyplývá, že migrace a přistěhovalectví rozděluje občany ČR. Proti přijímání migrantů z válečných oblastí je více než polovina dotázaných. Zároveň většina Čechů považuje migraci za největší nebezpečí pro EU. Tento výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Aktualizováno (4. ledna 2017 14:15): Výrok je hodnocen jako nepravdivý a to na základě získaných informací od Jana Pirocha z Oddělení vztahů s veřejností Správy uprchlických zařízení Ministerstva vnitra.Ten potvrdil, že všech 12 relokovaných migrantů u nás dostalo mezinárodní ochranu a žije na území České republiky.

Původní odůvodnění níže ponecháváme v plném znění:

Podle dat Eurostatu Česká republika přijala v srpnu 2016 pouze 12 uprchlíků z Řecka. Zda migranti, které Evropská unie rozděluje podle uprchlických kvót, na našem území stále jsou, nebo ne, však žádná zveřejněná statistika neobsahuje.

Kontaktovali jsme kvůli vyjádření ministerstvo vnitra a správu uprchlických zařízení a aktuálně čekáme na jejich odpověď. Na základě poskytnutých informací budeme výrok aktualizovat.

Mirek Topolánek má pravdu v tom, že žadatelé o azyl by k nám byli relokováni, přestože zažádali o azyl v jiném členském státě EU. Není ale pravdou, že by žadatelé nebyli kontrolováni. Také zatím neexistuje legislativa o harmonizaci sociálních benefitů pro žadatele o azyl na evropské úrovni.

Návrh nařízení Dublin IV. zavádí povinnost pro první stát, ve kterém podal žadatel o mezinárodní ochranu svou žádost, zkontrolovat (čl. 3 odst. 3), zda žádost není nepřípustná z důvodu, že žadatel přichází z první země azylu nebo bezpečné třetí země. Dále musí posoudit, zda žadatel nepřichází z nebezpečné země nebo nepředstavuje bezpečnostní riziko. Pokud se naplní jedno z kritérií, posuzuje žádost daný členský stát sám (čl. 3 odst. 4). Pokud naopak ani jedno z kritérií naplněno není, zahájí se řízení o určení příslušného členského státu k projednání žádosti o mezinárodní ochranu, který je určen na základě několika hledisek (kapitola III.).

Dublin IV. zavádí dále automatický relokační mechanismus (kapitola VII.), který se zahájí v případě přetížení některého ze států, v takovém případě nebude daný stát příslušným k projednání žádosti. Přesto však musí provést kontrolu výše zmíněných kritérií (5. bod důvodové zprávy, část II.).

Česká republika by tak v případě zavedení automatického relokačního mechanismu byla státem, který by posuzoval žádost o mezinárodní ochranu, již předtím by však musel být žadatel zkontrolován mj. ohledně toho, zda představuje bezpečnostní riziko. Tuto kontrolu by však vykonával první stát, ve kterém podal žadatel žádost o mezinárodní ochranu, nikoliv Česká republika.

V návrhu nařízení se taky nabízí možnost pro členské státy neúčastnit se relokací, a to prostřednictvím tzv. „příspěvků solidarity“, za každého odmítnutého žadatele zaplatit členskému státu, který se pak musí vyrovnat s přetíženým systémem, 250 000 eur.

Na úrovni EU neexistuje legislativa harmonizace sociálních benefitů pro žadatele o azyl. Podle analýzy Evropského parlamentu (.pdf, eng, 3.1.3) mají žadatelé o azyl právo na sociální benefity, ale pouze podle pravidel a výše ve státě ve kterém se nacházejí. Mirek Topolánek nejspíše hovoří o Evropském pilíři sociálních práv (.pdf), přijatém v roce 2017, ten ovšem není závazný a žadatele o azyl jako takové nezmiňuje. Anglicky dostupný zde.

Topolánek Sobotku spojuje s podpisem dokumentu, pod kterým však bývalý premiér podepsán není. Pokud přistoupíme na rozšířený význam slova „podepsal“ Sobotkova ministryně Marksová hlasovala v jedné ze spolupracujících institucí pro tuto podobu dokumentu, nicméně činila tak z pověření koaliční vlády jako celku. Úkon tak nelze expremiérovi bez dalšího připsat. Výrok obsahuje i další nepřesnosti, které vedou k udělenému hodnocení.

Předně ujasněme, že Topolánek nejspíš nemluví o Evropské sociální chartě, ale Evropském pilíři sociálních práv. Evropskou sociální chartu, lidskoprávní dokument Rady Evropy (mezinárodní.organizace mimo struktury EU), jsme přejali jako nástupnický stát ČSFR, resp. nastoupili jsme v r. 1993 jako signatář a v roce 1999 také ratifikovali. S tím však neměl Sobotka co dočinění.

O čem Topolánek hovoří, je Evropský pilíř sociálních práv (.pdf; anglicky potom zde, .pdf), společný nezávazný dokument Evropského parlamentu, Rady EU a Komise přijatý v listopadu 2017 závěrem summitu EU. Hlavy těchto tří orgánů zde také dokument podepsaly, tehdejší premiér Sobotka svůj podpis nikam nepřipojoval. V rámci procesu přijímání dokumentu k tomuto neměl pravomoci, tedy ani nemohl.

Procedura přijetí objasňuje, že klíčovými aktéry byl Evropský parlament (kde české zájmy zastupují volení europoslanci), Evropská komise (kde zájmy EU dané zakládajícími smlouvami hájí eurokomisaři pověření daným státem, avšak ti od něj nadále nepřijímají instrukce) a právě Rada EU (kde státy zastupují ministři příslušní podle agendy.)

V Radě pak dokument jednomyslně schválili ministři všech členských států včetně ministryně Marksové za Česko. Pokud se podíváme do spodních pater rozhodovací procedury, ministryně Sobotkovy vlády hlasovala v Radě EU také pro přijetí tohoto společného projektu tří unijních institucí. Marksová však jednala z pověření koaliční vlády jako sboru, není tedy možné ztotožňovat její hlas s vůlí Sobotky.

Dodejme, že na zmíněném summitu opravdu ČR zastupoval Sobotka, pro své působení zde dostal od vlády zmocnění, nicméně podle dostupných informací se pouze účastnil řečnického panelu a do přijetí dokumentu nijak nezasáhl. Na co Topolánek naráží „nezávazným podpisem“, je nejspíš skutečnost, že dokument sám není závazné povahy, jde o pouhý soubor doporučení státům. EU však povede průběžný monitoring (angl.) plnění cílů pilíře napříč všemi členskými státy.