Přehled ověřených výroků

Michal Horáček nemluví poprvé o jednáních s politiky o svém návrhu na zrušení penále z dluhů. Už při prezentaci tohoto návrhu v září 2017 uvádí: „Mluvil jsem o tom i s lídry politických stran a ti nápad uvítali.“ O těchto setkáních však neexistuje žádná dostupná zpráva, a to ani na webech zpravodajských, ani na webech zmíněných politických stran, ani na facebookových a twitterových profilech zmíněných osob a politických stran. Výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Na Facebooku koluje v různých obměnách, že Michal Horáček je vítač a estébák, ať už v rámci různých skupin, nebo na jednotlivých profilech. Jedná se např. o skupiny Michal Horáček by měl zůstat v podhradí,#BanánováRepublika / Banana Republic a Welcome to Reality - Freedom for Europe.

K migraci se Michal Horáček staví střízlivě. „Mnozí vnímají přistěhovalectví jako hrozbu. A nutno říct, že plným právem, protože tento jev skutečně může být hrozbou a zkušenosti řady států to potvrzují. Ale je rovněž příležitostí. Příležitostí dostat mezi nás v ideálním případě vzdělané, ale také nápadité, pracovité, zručné a podnikavé lidi. Dokonce takové, kteří budou ochotní a schopní naučit se náš složitý jazyk. Je potřeba, aby tito lidé pochopili a ctili naše hodnoty, náš styl života, a zejména pak náš právní řád. Historicky se to podařilo mnohým. Mám na mysli Slovany z Ukrajiny či Balkánu, kteří k nám v 90. letech prchali před válkou na rodné půdě. Ale zvládli to i lidé z Vietnamu.“

Co se týče obvinění ze spolupráce se Stání bezpečností, zveřejnil Michal Horáček své lustrační osvědčení dokazující, že nebyl evidován jako spolupracovník StB.

Zpráva o tom, že Michal Horáček chce stavět mešity, se šířila např. na skupině Podpořme referendum o vystoupení ČR z EU konané v roce 2018. Na ilustrační fotce je Michal Horáček sice pro, nicméně fotka se nevztahuje k hlasování o mešitách, kde byli všichni proti.

Lživé informace, které by se takto šířily prostřednictvím mailů nebo v papírové podobě, Horáček zmiňoval již dřív. Jeden mail obdržela dokonce i redakce Lidových novin – ten se ovšem týkal Jiřího Drahoše. Existenci letáků se ověřit nepodařilo.

Michal Horáček zde mluví hlavně o obviněních ze spolupráce s StB, která se snesla jak na něj, tak na Jiřího Drahoše. Je pravda, že po těchto obviněních Horáček vystoupil na Drahošovu obranu, o čemž psala i média.

V druhé polovině července 2017 se prostřednictvím mailů a papírových letáků ve schránkách začal po českých městech šířit hanopis obviňující Jiřího Drahoše ze spolupráce s StB a Michala Horáčka z černých, podezřelých sázek. Celý případ popsaly např. Lidové noviny. Reakce Drahoše na sebe nenechala dlouho čekat – na svém profilu oznámil, že zvažuje předat celou věc policii, a zároveň zveřejnil své negativní lustrační osvědčení.

O pár dní později vystoupil na podporu Drahoše Michal Horáček. Ten se na svém facebookovém profilu i na svých stránkách ohradil proti vykonstruovaným obviněním, která se týkala jeho spolukandidáta. Na svých stránkách Horáček napsal:

„Chci vás všechny poprosit: Neberte vážně obvinění, která se po internetu šíří na adresu pana Jiřího Drahoše.A už vůbec ne to, že se snad měl nějak zaplést s StB. Předložil pan Drahoš lustrační osvědčení? Ano. Je negativní? Ano. Splnil tedy svou morální povinnost (žádný zákon to prezidentským kandidátům neukládá). A tím je to pro všechny opravdu slušné lidi vyřízené.

Pan Drahoš se teď na vlastní kůži seznámil s tím, co prožívám už rok. Dozvídám se, že jsem prý byl vekslák. Nebyl, ani minutu. Prý jsem spolupracoval s StB. Nespolupracoval, doložitelný opak je pravdou (na mém webu sami můžete zjistit, že a jak jsem tu spolupráci odmítl). A taky jsem, samozřejmě, předložil lustrační osvědčení. Rovněž negativní.

S prezidentskými kandidáty chci diskutovat o podstatných a skutečných záležitostech. Proto plně podpořím všechny ráznější kroky včetně trestních oznámení, které pan Drahoš v legitimní obraně proti lži a zlovolné manipulaci případně podnikne.

Týká se to všech prezidentských kandidátů, protože taková kandidatura by měla mít i symbolickou hodnotu. Pojmenovává a hájí zájmy celého veřejného prostoru, a tak zasahuje i každého z nás. Mlčet se k tomu nedá, protože kdo mlčí, souhlasí. A já nesouhlasím. Znovu tedy prosím: ve vlastním zájmu odmítněme to zlo jasně a hlasitě.“

Horáčkovu reakci pak zmínily články na serverech Forum24, EuroZprávy a Expres.cz. Horáček, podobně jako Drahoš, už dříve zveřejnil své negativní lustrační osvědčení.

Kritiku Jiřího Drahoše publikoval už na konci června mimo jiné kontrarevoluční magazín Petra Hájka, bývalého spolupracovníka Václava Klause, Protiproud.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť se ve zmiňované statistice Česká republika umístila v roce 2016 na 18. místě a v téže statistice za rok 2017 dokonce na místě 17.

Vratislav Kulhánek hovoří o výzkumu francouzské společnosti Natixis Global Asset Management, která kromě jiných výzkumů každoročně zveřejňuje výsledky Global Retirement Index (volně přeloženo jako globální důchodový index), který zkoumá faktory přispívající k důchodovému zabezpečení a poskytuje srovnávací nástroje pro osvědčené postupy v důchodové politice.

Ve výzkumu jsou nejen evropské země porovnávány na základě 18 faktorů, které jsou tematicky rozděleny do čtyř kategorií. Země (.pdf, str. 6), jež jsou do výzkumu zahrnuty, jsou vybrány na základě členství v Mezinárodním měnovém fondu (IMF), v Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), a země BRIC (Brazílie, Rusko, Indie a Čína).

Některými ze z míněných kritérii jsou (.pdf, str. 4) např. zdraví, délka života, výdaje na zdravotní péči na obyvatele, inflace nebo vládní dluh.

V roce 2016 (.pdf, str. 8) se v rámci tohoto výzkumu Česká republika skutečně umístila na 18. místě ze 43 zkoumaných zemí. Ve výzkumu pořádaném stejnou společností o rok později, tedy v roce 2017 (.pdf, str. 11), se Česká republika umístila dokonce na 16. místě ze 43 zemí.

Průměrný starobní důchod v České republice dosáhl v polovině roku 2017 11 807 korun. U mužů je to cca 13 000 a u žen 10 700. Jde tedy zhruba o 40 % průměrné mzdy.

Stran držení zbraní schválili poslanci návrh (.pdf) ústavního zákona, který by umožňoval majitelům legálně držených zbraní zasáhnout, pokud by bylo potřeba zajistit bezpečnost ČR. Jednalo se o „protiopatření“ kvůli přijaté evropské směrnici, jež naopak držení a obchod se zbraněmi zpřísňuje. Rovněž tak je prokazatelná přílišná vyhraněnost vůči relokačním kvótám, za niž Evropská komise (nejen) Českou republiku zažalovala. Dodejme, že návrh odmítl Senát, jehož souhlas byl v daném případě nezbytný.

V druhé části naráží Vratislav Kulhánek na tzv. gold-plating – zabývali jsme se jím již v našich předchozích analýzách výroků Jana Farského či Pavla Teličky.

Stručně řečeno: Gold-plating (pozlacování) je výraz pro postup členského státu, implementujícího přijatou legislativu EU (zejména směrnice) do svého právního systému nad rámec minimálních požadavků nebo naopak při nevyužití plného rozsahu výjimek, které evropské právo umožňuje. Jinými slovy státní aparát zatíží adresáty přijaté evropské legislativy více, než z oné legislativy EU vyplývá. Více v Briefing Paper Asociace pro mezinárodní otázky z listopadu 2015.

Vratislav Kulhánek poukazuje na příklady gold-platingu týkajících se bezdotykových baterií v umyvadlech pro zaměstnance v českých stravovacích zařízeních nebo na výjimku v oblasti zákazu kouření v rakouských restauracích a kavárnách, kde se skutečně mohou jednotlivé podniky s rozlohou do 50 čtverečních metrů rozhodnout, zda umožní návštěvníkům kouřit, či nikoli. V České republice je od 31. května kouření ve vnitřních prostorách restaurací, kin či divadel zcela zakázáno.

Dalšími příklady gold-platingu v našich končinách je například transponování evropské směrnice o podpoře užívání biopaliv nebo jiných obnovitelných pohonných hmot v dopravě, přičemž dle směrnice EU bylo požadováno, aby podíl biopaliv v pohonných hmotách byl 2 % (roku 2005) a následně 5,75 % (rok 2010).

V rámci české legislativy se ovšem přijala mnohem přísnější opatření. Od roku 2009 měla biosložka tvořit 3,5% podíl u motorových benzinů a 4,5% podíl u motorové nafty. Od června roku 2010 dokonce 4,1% podíl u motorových benzinů a 6% podíl u motorové nafty. Ovšem předpis byl k 1. září 2012 zrušen.

Jiným notoricky známým příkladem budiž mýtus o zákazu volného prodeje pečiva ze strany Bruselu a jeho balení do mikrotenových sáčků. Tuto povinnost ovšem před vstupem ČR do Evropské unie zavedlo ministerstvo zdravotnictví, nikoli orgány EU.

„Evropská unie vydala v roce 2002 nařízení stanovující obecné zásady a požadavky pro bezpečnost potravin, které státům ukládaly povinnost prevence vzniku a rozšíření zdravotních rizik. Tato norma ovšem nestanovovala konkrétní nástroje, jakými potravinové bezpečnosti dosáhnout, a už vůbec nestanovovala požadavek balení koblih do sáčků.

Zmíněná ‚koblihová vyhláška‘ vznikla na českém Ministerstvu zdravotnictví, které se rozhodlo přijmout přísnější normu, než bylo pro sladění s právem EU nutné.“

Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť po proběhlém katalánském referendu (které ovšem ještě neznamená, že se tato část Španělska odtrhne) se některé firmy skutečně rozhodly změnit své sídlo.

Španělská vláda schválila nařízení, kterým se ulehčil proces přemisťování sídel firem z Katalánska do jiných částí Španělska. Vedení firem už k přesunu sídla nepotřebuje souhlas valné hromady akcionářů.

Některé společnosti vyjádřily záměr přemístit svá sídla mimo Katalánsko až po uskutečněném referendu o nezávislosti Katalánska, protože měly obavy z následujících událostí. Jednou z nich byla i třetí největší španělská banka Caixbank a nadace Caixa, která ji kontroluje. Dále to byl finanční dům Banco Sabadell, distributor plynu a elektřiny Gas Natural, biotechnologická firma Oryzon Genomics a telekomunikační společnost Eurona Wireless Telecom.

O dalších společnostech pak referuje např. CNN.

Režim v Kubě skutečně kvůli embargu ze strany USA nepadl. Embargo bylo dokonce v roce 2015 po půl století uvolněno. Vzájemná kontinentální námořní blokáda Francie a Británie také nevedla k pádu Napoleona. Jeho pád se blížil až s tažením do Ruska v roce 1812. Sankce vůči Íránu byly z velké části staženy v roce 2016. Jak známo, k Íránské revoluci nedošlo kvůli sankcím a sankce, trvající po revoluci, se nepodepsaly na změně režimu. Severní Korea navzdory současným sankcím zatím funguje.

Nedá se však říci, že by různé formy sankcí byly nefunkční. Washington Post popisuje konkrétní příklady sankcí, které zafungovaly.

Sankce například výrazně pomohly k pádu režimu v dnešním Zimbabwe. Avšak sankce většinou fungují ve spojení s dalšími prostředky, stejně tak tomu bylo v tehdejší Republice Rhodesie.

Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící, samotné sankce bez dalších prostředků v historii sice k pádu režimu nevedly, často to ovšem není ani jejich cílem. Výsledkem sankcí není automaticky pád režimu, proti kterému jsou vedeny, tudíž nelze jejich hodnocení chápat pouze skrze tuto jedinou kondicionalitu.

Na základě dat Českého statistického úřadu lze konstatovat, že je Kulhánkův výrok pravdivý. Dovoz z Číny převyšuje český export do této země zhruba desetkrát.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože taková zvyklost ve skutečnosti všude ve světě nefunguje.

Obecně nelze v žádném případě konstatovat, že daný postup platí všude ve světě. V rámci zemí s demokratickým zřízením existuje řada modelů formování vlády. Vláda má také různá postavení a logika uspořádání v České republice je tak s řadou zemí jednoduše nesrovnatelná – jako příklad můžeme uvést země s prezidentským systémem, kde je hlavou exekutivy sám prezident (typicky USA).

Dále je třeba rozlišovat mezi pozitivním a negativním parlamentarismem. Jednoduše jde o to, že v některých zemích vláda nemusí vůbec o důvěru žádat. Její postavení je odvíjeno pouze od toho, že jí parlamentní většina může vyslovit nedůvěru.

V České republice funguje systém pozitivního parlamentarismu, vláda tedy musí získat důvěru poslanců. V rámci hodnocení výroku vycházíme z toho, že Kulhánek srovnává právě země s podobným přístupem k vládě, jak je tomu u nás.

Například v Nizozemsku a v Belgii je po parlamentních volbách ustaven institut tzv. informatéra (prostředníka). Toho jmenuje panovník, aby mezi parlamentními stranami zjistil, jaká kombinace stran (podle volebních výsledků) zajistí vládě většinu v parlamentu. V případě Nizozemska je často rolí informatéra pověřen lídr nejsilnější strany (Komparace politických systémů, 2004: str. 19 a 97). V obou zemích bývá kvůli volebnímu systému sestavování vlád dlouhé a velmi komplikované a stává se tak, že rolí informatéra je postupně pověřeno více osob. Při komplikovaném sestavování vlády v roce 2010 až 2011 byli ustaveni dva informatéři a dalších několik osob bylo pověřeno mediací mezi stranami.

Po posledních volbách v roce 2014 byl nejprve funkcí informatéra pověřen předseda vítězné strany, Bart de Wever. De Weverovi se ale nepodařilo v parlamentu najít dostatečnou většinu a belgický král jmenoval informatérem předsedu třetí nejsilnější strany, Charlese Michela. Ani on ale nebyl úspěšný a král Filip jmenoval informátery dva, Charlese Michela a Krise Peeterse, zastupujícího až čtvrtou největší stranu. Ti společně dosáhli shody a po necelých 200 dnech od voleb byla ustavena koaliční vláda v čele s Charlesem Michelem, lídrem Reformního hnutí.

Obecný princip v dané věci je takový, že se hledá většina, která je schopna postavit vládu. Například na Slovensku po volbách ke druhému pokusu prozatím nedošlo, na druhou stranu se již opakovaně stalo, že vítěz voleb nebyl jmenován předsedou vlády. Šlo o roky 1998, 2002 a 2010. V prvních dvou případech vyhrála Mečiarova HZDS, většinu v Národnej radě ale sestavil Mikuláš Dzurinda. V roce 2010 pak volby vyhrál SMER Roberta Fica, premiérkou se ovšem stala Iveta Radičová z SDKÚ-DS.

Tedy princip, že by se ve světě (v podobných systémech, jaký má ČR) při formování vlád postupovalo vždy v pořadí čistě podle volebních výsledků, nefunguje. Prioritní je schopnost získat většinu v parlamentu.

Přechodem na přímou volbu prezidenta se žádné pravomoci prezidenta nezměnily, změnil se pouze způsob volby. Respektive vláda v roce 2015 předložila návrh na zpřesnění pravomocí prezidenta České republiky, návrh se však nedostal ani do prvního čtení. Nedá se tedy říci, že by z přímé volby plynula nějaké větší síla, než z volby Parlamentem. Maximálně bychom mohli polemizovat o větší legitimitě volby.

Vratislav Kulhánek dále naráží na vlastnosti poměrného a většinového volebního systému. Cílem poměrného volebního systému je co nejpřesněji promítnout názorové rozpoložení společnosti do výsledku voleb. U prezidentské volby se pak používá dvoukolový většinový systém s absolutní většinou, kde naopak zvítězí pouze jeden kandidát. Jedním z cílů je vybrat kandidáta s co největší shodou a eliminovat extrémní prvky.

Už z tohoto popisu cílů vyplývá, že politické strany opravdu nemohou při použití poměrného volebního systému obdržet tolik hlasů, jako kandidát na prezidenta při použití volebního systému většinového. Když srovnáme počet hlasů pro vítěznou stranu ve volbách do Parlamentu ČR v roce 2013 a počet hlasů pro vítězného kandidáta na funkci prezidenta ČR v roce 2013, tento rozdíl je zřetelný. Nejsilnější strana – ČSSD – získala 1 016 829 hlasů, kdežto vítězný kandidát – Miloš Zeman – získal 2 717 405 hlasů.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, z přímé volby prezidenta neplyne větší síla, než z volby Parlamentem.