Přehled ověřených výroků

Nejprve zmiňme, že Rusko anektovalo Krym v březnu 2014. Ještě předtím průzkumy veřejného mínění ukazovaly, že Ukrajinci měli k Ruské federaci většinově pozitivní postoj. Data Kyjevského mezinárodního sociologického institutu (KIIS) ukazují, že např. v letech 2008–2010 zastávalo (.pdf, str. 200–201) pozitivní názor na Rusko 88 až 93 % Ukrajinců. Naopak negativní názor mělo v daném období v průměru jen 6 % Ukrajinců, přičemž ani v jednom z provedených průzkumů tento podíl nepřesahoval 9 %. Ještě v únoru 2014, mělo pozitivní náhled na Ruskou federaci 78 % respondentů, v květnu 2014, po anexi Krymu, tento podíl klesl na 52 %.

Podle dat Kyjevského mezinárodního sociologického institutu se poté postoj obyvatel Ukrajiny k Rusku mírně proměňoval, jak ukazuje graf níže. V květnu 2015 např. kladný postoj k Rusku zastávalo jen 30 %, podle průzkumu ze září 2016 se podíl zvedl na 40 %, v květnu 2017 to poté bylo 44 %, negativní postoj tehdy mělo 37 % obyvatel Ukrajiny. Poměrně vyrovnaný byl tento poměr i na začátku roku 2021. V květnu 2022 – tedy několik měsíců po zahájení ruské invaze – mělo podle KIIS negativní názor na Rusko 92 % Ukrajinců a pouze 2 % pozitivní.

Výsledky průzkumů veřejného mínění, které se týkají postojů obyvatel Ukrajiny k Rusku, zveřejnilo také kyjevské Razumkovovo centrum. Podle jeho dat ještě na podzim 2013 před anexí Krymu mělo k Rusku pozitivní postoj 52,8 % obyvatel Ukrajiny, v říjnu 2014 už to bylo jen 23,3 %. Dle průzkumu vypracovaného na jaře 2023 se vůči Rusku pozitivně staví jen 3 % respondentů, negativně naopak téměř 94 %.

Podobná data uvádí Razumkovovo centrum i v případě postojů obyvatel Ukrajiny k Vladimiru Putinovi. Na přelomu září a října 2013 jej pozitivně vnímalo 42 %, o rok později po anexi Krymu už jen 15,5 % dotázaných. Na přelomu února a března 2023 k němu mělo pozitivní postoj 0,5 % respondentů, skoro 97 % ho naopak vnímá negativně. Upřesněme, že průzkum Razumkovovo centrum neprovádělo na Ruskem okupovaných územích.

Pro úplnost je také vhodné doplnit, že Kyjevský mezinárodní sociologický institut a Razumkovovo centrum při průzkumech nepoužívají zcela shodnou metodiku výběru respondentů, jejich data se tedy liší.

Analytická a poradenská společnost Gallup pak také zveřejnila výsledky průzkumů, v jejichž rámci obyvatelé Ukrajiny odpovídali na otázku, zda schvalují kroky vedení Ruské federace. V roce 2013 je schvalovalo 47 % respondentů, v roce 2014 už jen 5 %, minulý rok to pak bylo už méně než 0,5 %. Kroky ruského vedení naopak neschvaluje 96 % dotázaných. Průzkum přitom probíhal i v okupovaných oblastech na jihu a východě Ukrajiny.

Na závěr shrňme, že do anexe Krymu v březnu 2014 Rusko podporovala většina Ukrajinců. Podle průzkumu kyjevského Razumkovova centra mělo ještě na podzim 2013 k Rusku pozitivní postoj 52,8 % dotázaných obyvatel Ukrajiny. Podle průzkumů KIIS byl tento podíl dokonce ještě vyšší a v únoru 2014 dosahoval až 78 %. Data obou institucí pak ukazují, že od zabrání poloostrova klesl podíl Ukrajinců s pozitivním postojem k Rusku, další výrazný propad následoval i po začátku ruské invaze v roce 2022. Současně s tím také rostl podíl Ukrajinců, kteří se k Ruské federaci staví negativně, v současnosti se jedná o více než 90 % obyvatel Ukrajiny. Lze tedy říci, že je nyní atmosféra protiruská, jak uvádí poslanec Horák. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Jana Černochová v rozhovoru reaguje na otázku, zda považuje za reálné, že se válka rozšíří i za hranice Ukrajiny, tedy že Ruská federace napadne i další evropské státy. Ve své odpovědi ministryně obrany Černochová odkazuje zejména na rétoriku ruských představitelů včetně ministra zahraničí Sergeje Lavrova, kteří se teď podle ní vyjadřují extrémněji než v minulosti a mluví o zabrání Polska či vyhrožují pobaltským státům. Na to, jak se o možném útoku na další evropské státy vyjadřují zástupci Ruské federace, se proto zaměříme v následujících odstavcích.

Na úvod je vhodné zmínit, že ruský prezident Vladimir Putin ještě před invazí na Ukrajinu v prosinci 2021 v dokumentu zveřejněném ruskou státní televizí uvedl, že rozpad Sovětského svazu považuje za tragédii a za „zánik historického Ruska“. Přestože tehdy Kreml odmítl, že invazi na Ukrajinu plánuje, 24. února 2022 ji Ruská federace nakonec skutečně zahájila.

Vyjádření Sergeje Lavrova

O riziku, že by se Vladimir Putin nemusel spokojit jen s Ukrajinou, a tím pádem že mohou být ohroženy i další státy jako právě Polsko, pobaltské země nebo Moldavsko, mluvila na konci února 2022 někdejší britská ministryně zahraničí Liz Truss. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov to nicméně následně odmítl a tvrzení Liz Truss označil za „příklad britské lži“. Podle ruské tiskové agentury TASS k tomu Lavrov také uvedl, že Ruská federace „nikdy neřekla“, že bude mít plány, které by se týkaly i států NATO. „Nejsme to my, kdo o tom mluví,“ dodal tehdy Lavrov.

V únoru letošního roku poté Sergej Lavrov podle agentury TASS řekl, že Západ považuje Moldavsko (které není členem NATO) za zemi, která bude hrát roli „další Ukrajiny“. Obvinil přitom také moldavskou prezidentku Maiu Sandu, že plánuje „připojit Moldavsko k Rumunsku“, mj. proto, že má i rumunské občanství, a „nemůže se dočkat vstupu do NATO“. Proti tomu se Moldavsko ohradilo a zároveň k tomu uvedlo, že Lavrovovo tvrzení je součástí „výhružné rétoriky ruské diplomacie“. 

Moldavské zpravodajské služby také naznačily, že by se Rusko mohlo pokusit obsadit celé ukrajinské pobřeží Černého moře, a vytvořit tak koridor, který by spojil území Ruska s moldavským Podněstřím. Rusko později v únoru zrušilo dekret z roku 2012, ve kterém se zavazovalo respektovat územní celistvost Moldavska právě v otázce tohoto proruského separatistického regionu.

Na konci března 2023 pak Lavrov kupříkladu řekl, že Ruská federace „má odpovědnost za přibližně 250 000 ruských občanů“, kteří v Podněstří žijí. Za připomenutí stojí, že „odpovědností za ochranu“ rusky mluvících obyvatel argumentovalo Rusko např. i při anexi Krymu v roce 2014.

Dne 31. března letošního roku také ruský ministr zahraničí oznámil, že Rusko aktualizovalo svoji strategii zahraniční politiky. Podle Sergeje Lavrova Ruská federace nyní Západ považuje za „existenciální“ hrozbu. Lavrov o dokumentu konkrétně řekl: „Uznává existenční povahu hrozeb pro bezpečnost a rozvoj naší země, které jsou způsobeny jednáním nepřátelských států.“ Dle něj ve strategii také stojí, že má Moskva právo v reakci na nepřátelské akce přijmout „symetrická i asymetrická opatření“, a to včetně použití „ozbrojených sil k odražení nebo zabránění“ ozbrojenému útoku na Rusko či jeho spojence.

Podobně pak Lavrov mluvil i na začátku dubna. V rozhovoru pro ruský deník řekl, že se Evropská unie stala vůči Rusku nepřátelskou a kritizoval podporu Ukrajiny ze strany států EU. „V reakci na nepřátelské kroky budeme v případě potřeby jednat tvrdě, na základě národních zájmů Ruska,“ uvedl tehdy Lavrov.

Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov tedy připustil možnost budoucího konfliktu s dalšími východoevropskými státy, což lze chápat jako výhružnou rétoriku. Vojenským útokem proti Polsku či Pobaltí však nehrozil. Sám tvrzení, že by Rusko plánovalo přenést konflikt i dále do Pobaltí, Polska či Moldavska, označil za lež. Ani další představitelé ruské diplomacie se veřejně nevyjadřovali v tom smyslu, že by Rusko samo o sobě plánovalo zaútočit na Polsko či Pobaltí.

Další ruská vyjádření

Co se přímo Pobaltí nebo Polska týče, z některých vyjádření dalších ruských politiků je patrné, že útok na hranice zmíněných zemí není vyloučený. Například prominentní ruský vojenský expert a politolog Konstantin Sivkov v květnu 2022 prohlásil, že Ukrajina je pouze začátkem většího konfliktu se Západem. Sivkov také v prosinci minulého roku v ruské státní televizi řekl, že Rusko se musí připravit na konflikt s NATO na jaře letošního roku, zejména kvůli tomu, že podle něj Polsko údajně plánuje útok na ruský Kaliningrad. 

Že by Rusko mělo „denacifikovat“ více států, v loňském dubnu navrhoval například zastupitel Moskevské městské dumy Sergej Savostjanov, podle něhož by Rusko mělo zaútočit na Pobaltí, Polsko, Moldavsko nebo Kazachstán. V květnu 2022 pak ruský poslanec Oleg Morozov napsal, že by Polsko mohlo být po Ukrajině další na řadě pro „denacifikaci“. Podobně se letos v únoru vyjádřil i vůdce ruské Čečenské republiky Ramzan Kadyrov, který řekl, že Rusko by po Ukrajině mohlo „denacifikovat a demilitarizovat“ Polsko. „Nebudu zastírat, že já osobně mám takový záměr,” dodal k tomu Kadyrov.

Na začátku letošního roku Kreml také uvedl, že považuje za „extrémně nebezpečné“, pokud budou státy NATO posílat na Ukrajinu těžké zbraně jako např. tanky. Pro upřesnění – tanky se Ukrajině rozhodlo poslat především Polsko, k jejich poskytnutí vyzývaly i Estonsko, Lotyšsko a Litva. „Znamenalo by to posunutí konfliktu na zcela novou úroveň, což by samozřejmě nevěstilo nic dobrého z hlediska světové a celoevropské bezpečnosti,“ upozornil tehdy mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov.

Podobně se v této souvislosti v lednu vyjádřil i bývalý ruský prezident a současný místopředseda ruské bezpečnostní rady (poradního sboru prezidenta) Dmitrij Medveděv, který se však výhružných výroků směrem k východním státům NATO dopouštěl již v minulosti. Ten poznamenal, že porážka jaderné mocnosti (tj. Ruské federace) „v konvenční válce může vyvolat jadernou válku“. Podle Peskova je Medveděvovo vyjádření v souladu s oficiální ruskou jadernou doktrínou. V únoru 2023 pak Medveděv na svém telegramu napsal, že je potřeba, aby bylo dosaženo všech cílů „speciální vojenské operace“ a Rusko by podle něj mělo„zatlačit hranice, které jej ohrožují, co nejdál. I v případě, že by se jednalo o hranice Polska.“

V únoru 2023 mluvčí Kremlu ostře kritizoval litevského prezidenta Nausėdu za finanční podporu Ukrajiny a jeho výzvu, aby státy NATO poskytly Ukrajině více vojenské techniky, včetně stíhacích letounů. „Obecně vidíme extrémně agresivní postoj zástupců pobaltských zemí a Polska. Zjevně jsou připraveni udělat cokoli, aby vyprovokovali nárůst další konfrontace, a to bez ohledu na důsledky,“ uvedl Peskov.

Z uvedených vyjádření vyplývá, že někteří ruští politici říkali či alespoň naznačovali, že by po Ukrajině mohlo Rusko zaútočit i na další státy včetně Polska a pobaltských republik. Nejednalo se o ruské diplomaty ani ministra zahraničí Sergeje Lavrova, nicméně vysoce postavený představitel ruské zahraniční politiky Dmitrij Medveděv skutečně zmiňoval, že by Rusko mělo „zatlačit“ i polské hranice.

Závěr

Ruští politici v minulosti opakovaně mluvili o tom, že by po Ukrajině mohly být dalším cílem ruského útoku některé státy východní Evropy, mj. Polsko a pobaltské státy. Vyjadřoval se tak například poslanec ruské Státní Dumy Morozov, čečenský vůdce Ramzan Kadyrov či vysoce postavený představitel Ruské federace a bývalý prezident Dmitrij Medveděv, který otevřeně mluvil o tom, že by Rusko mělo zaútočit na Polsko.

Sergej Lavrov spolu s ostatními představiteli ruské diplomacie byli ve svých vyjádřeních mírnější a možný konflikt s Polskem či pobaltskými státy zmiňovali jen jako reakci na údajně nepřátelské jednání Západu. Nicméně s ohledem na to, že i Lavrov skutečně používal výhružnou rétoriku ve vztahu k východoevropským zemím, a Dmitrij Medveděv jakožto významný představitel ruské zahraniční politiky výslovně zmiňoval, že by mělo Rusko zaútočit na Polsko, hodnotíme výrok Jany Černochové jako pravdivý s výhradou.

Pro kontext uveďme, že ministryně obrany Černochová hovoří o tom, že vláda ani Ministerstvo obrany žádnou mobilizaci vyhlásit neplánuje, a ani tak svévolně učinit nemohou, protože existuje předem daný postup, který se musí dodržet.

Tzv. branný zákon definuje mobilizaci ozbrojených sil jako „hromadné povolávání vojáků v záloze k výkonu mimořádné služby za válečného stavu“. Mobilizaci na návrh vlády nařizuje prezident republiky, který ji ze zákona „vyhlašuje v hromadných sdělovacích prostředcích".

Aby tedy mohla být nařízena mobilizace, musí na území ČR trvat tzv. válečný stav. Ten na základě Ústavy schvaluje Parlament České republiky „nadpoloviční většinou všech poslanců a nadpoloviční většinou senátorů“. V případě, že je Poslanecká sněmovna rozpuštěna, vyhlašuje válečný stav pouze Senát, přičemž k tomuto vyhlášení může dojít jen v případě „je-li Česká republika napadena, nebo je-li třeba plnit mezinárodní smluvní závazky o společné obraně proti napadení“.

Pravidla pro vyhlášení mobilizace a s tím souvisejícího válečného stavu jsou tedy skutečně stanoveny v zákonech. Mobilizaci nařizuje prezident na návrh vlády, přičemž k ní může dojít pouze za válečného stavu. Ten schvalují obě komory Parlamentu. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Institut dobrovolného předurčení, o kterém ministryně obrany Jana Černochová hovoří, je obsažen v návrhu balíku legislativních změn upravujícím některé zákony o obraně České republiky. Podle tohoto návrhu (.pdf) by se každý občan, který splňuje dané podmínky, mohl dobrovolně přihlásit jako takzvaný „předurčenec“. Tito předurčenci by se zavázali k povinnosti „vykonat vojenské cvičení na základě mimořádného opatření vlády mimo stav ohrožení státu nebo válečný stav“ (str. 46).

Dle návrhu by pak vláda toto mimořádné opatření vydala za předpokladu „zhoršující se bezpečnostní situace, která nedosahuje intenzity stavu ohrožení státu nebo válečného stavu, avšak je nutné zvýšit intenzitu přípravy státu a jeho občanů na tyto stavy“ (.pdf, str. 22).

Tito tzv. předurčenci by tedy v případě zhoršující se bezpečnostní situace byli povoláni k výcviku či aktivní službě dříve než zbytek obyvatelstva. Vyhlášení zhoršené bezpečnostní situace by Poslanecká sněmovna mohla do třiceti dní od jeho vyhlášení zrušit (.pdf, str. 7).

Návrh novely (.pdf) zavádí tento institut jakožto další ze způsobů, kterými se mohou občané zapojit do obrany státu. Aktuálně má občan ČR možnost vstoupit do služebního poměru v armádě jakožto voják z povolání, může se stát součástí aktivních záloh, nebo požádat o možnost účastnit se vojenského cvičení.

V případě dobrovolného předurčení by se občan, jak správně uvádí ministryně Černochová, zavázal k povinnosti absolvovat vojenské cvičení v případě vyhlášení mimořádného stavu, avšak po přihlášení by musel projít pouze zdravotní prohlídkou. Dle slov ministryně obrany Jany Černochové by měl tento institut fungovat jako alternativa pro lidi, kteří nemají možnost vstupu do aktivních záloh, například z důvodu časového omezení nebo pracovních závazků.

Vláda tento legislativní návrh schválila 4. ledna 2023 (.pdf) a zároveň navrhla, aby jej Poslanecká sněmovna schválila už v prvním čtení. Poslanci opozičního hnutí ANO tuto možnost ovšem zablokovali. K 12. dubnu 2023 již návrh prošel prvními dvěma čteními v Poslanecké sněmovně.

V rámci dobrovolného předurčení by se tedy občan mohl dobrovolně zapojit do obrany státu. Službu by vykonával pouze mimořádně při ohrožení ČR nebo za válečného stavu (.docx, str. 22). Vládní návrh musí ještě schválit Poslanecká sněmovna a Senát. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Předně je dobré uvést, že ministryně obrany Jana Černochová odpovídá na otázku, kdo všechno by v případě mobilizace mohl být odveden a dodává, že z tohoto ohledu si nikdo nemůže stěžovat na genderovou nerovnost. Podle zákona se mobilizací rozumí „povolávání vojáků v záloze k výkonu mimořádné služby za válečného stavu“. Vojákem v záloze se stává i občan, který prošel odvodním řízením. Povinnost podrobit se tomuto řízení má přitom za stavu ohrožení státu či za válečného stavu každý občan, na kterého se vztahuje branná povinnost.

Branná povinnost v rámci Rakouského císařství byla pro muže ve věku od 20 do 27 let zavedena již v roce 1858 (.docx, str. 12–13), obsahovala však řadu výjimek (.pdf, str. 18). Všeobecná branná povinnost pak byla plně zavedena (.pdf, str. 18) o deset let později. Podle ní se k odvodu museli dostavit muži ve věku 20 až 22 let.

V samostatném Československu se podle zákona č. 193/1920 Sb. branná povinnost počítala od roku, kdy občan dosáhl 20 let, do roku, ve kterém dovršil 50 let. V případě mobilizace pak k obraně vlasti museli přispívat občané ve věku od 17 do 60 let.

Podmínky vojenské služby poté byly vícekrát upraveny. Např. branný zákon č. 92/1949 Sb. z roku 1949 stanovil brannou povinnost pro muže ve věku od 17 do 60 let. Zákon dále obsahoval klauzuli, která se samostatně věnovala ženám, přičemž jejich povinnosti omezovala na dobu branné pohotovosti. Při tomto stavu mohl prezident na návrh vlády nařídit mimořádné odvody osob, které branné povinnosti podléhaly, tedy i ženám (.pdf, str. 24).

Od roku 2004 je branná povinnost zakotvena v tzv. branném zákoně. Jedná se tedy o povinnost občana České republiky plnit úkoly ozbrojených sil České republiky, která vzniká dovršením 18 let a zaniká dosažením 60 let. Branná povinnost může zaniknout i z jiných důvodů, které upravuje § 7 (jde např. o pozbytí státního občanství nebo zbavení svéprávnosti). I podle tohoto zákona se branná povinnost týká jak mužů, tak i žen. Tehdejší mluvčí ministerstva obrany Andrej Čírtek k zákonu uvedl: „Paradoxně nic nového pro ženy nepřináší. Spíše pro muže, protože pro muže už neplatí povinnost jít k odvodu a neplatí povinnost absolvovat základní službu.“

Branná povinnost pro muže ve věku od 17 do 60 let tedy platí již od roku 1949. Na základě tehdy přijatého zákona přitom mohly být odvedeny i ženy, které branné povinnosti také podléhaly. Branný zákon z roku 2004 pak stvrdil brannou povinnost pro muže i ženy ve věku od 18 do 60 let. Lze tedy říci, že tento závazek platí „historicky“, jak uvádí ministryně Černochová. Její výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Z kontextu výroku vyplývá, že ministryně Černochová mluví o návrhu vlády (.pdf), který by novelizoval několik zákonů týkajících se obrany a bezpečnosti. V rozhovoru zmiňuje, že cílem tohoto návrhu není „děsit lidi mobilizací“. Následně odpovídá na otázku, kdo by v případě mobilizace mohl být odveden, a přitom opakuje, že zmíněný návrh se netýká mobilizace.  

Pro úplnost je vhodné uvést, že mobilizací se podle zákona rozumí „povolávání vojáků v záloze k výkonu mimořádné služby za válečného stavu“. Vojákem v záloze se stává i občan, který prošel odvodním řízením. Povinnost podrobit se tomuto řízení má přitom za stavu ohrožení státu či za válečného stavu každý občan, na kterého se vztahuje branná povinnost. Tu mají v současnosti všichni muži a ženy ve věku od 18 do 60 let a její podmínky upravuje tzv. branný zákon.

Mezi změny, které by novela přinesla, patří především vytvoření institutu dobrovolného předurčení (.pdf. str. 6, 46–47). To by v praxi znamenalo vznik nové skupiny osob, která by doplnila již existující aktivní zálohy a profesionální armádu. Občané ČR by se tzv. dobrovolnými předurčenci stali z vlastní iniciativy (.pdf, str. 6), a to bez nutnosti podstoupení několikatýdenního cvičení, jak je tomu například u aktivních záloh.

Namísto toho by pro vstup do dobrovolného předurčení stačilo absolvování zdravotní prohlídky, k výcviku samotnému by pak došlo pouze za zhoršení bezpečnostní situace (.pdf, str. 6–7). Takzvaní předurčenci by se zavázali k povinnosti „vykonat vojenské cvičení na základě mimořádného opatření vlády mimo stav ohrožení státu nebo válečný stav“ (str. 46). Toto mimořádné opatření by však Poslanecká sněmovna mohla do třiceti dní od jeho vyhlášení zrušit (.pdf, str. 7, 22).

Mezi další navrhované změny patří např. úprava financování příslušníků aktivních záloh, pro které by novela mj. zavedla náborový příspěvek 24 000 Kč za rok (.pdf, str. 13–14, 28) či stabilizační příspěvek ve stejné výši. Návrh nicméně nijak neupravuje podmínky pro mobilizaci.

Vláda tento legislativní návrh schválila 4. ledna 2023 (.pdf) a zároveň navrhla, aby jej Poslanecká sněmovna schválila už v prvním čtení. Kabinet Petra Fialy poté návrh předložil dolní komoře. Poslanci opozičního hnutí ANO ale žádost o schválení rovnou v prvním čtení zablokovali. K 12. dubnu 2023 již návrh prošel prvními dvěma čteními v Poslanecké sněmovně a jeho další projednání je možné od 20. dubna v rámci 63. schůze.

Předložená novela tedy nemění (.pdf, str. 5–12) podmínky mobilizace ani např. nezpřísňuje podmínky branné povinnosti (.pdf, str. 16–32). Výrok ministryně Černochové proto hodnotíme jako pravdivý.

Ministryně obrany Jana Černochová poukazuje na to, že se lidé v současné době mohou zapojit do armády prostřednictvím aktivních záloh. Vstup do záloh je přitom dle ní již poměrně velký závazek, jelikož se jejich členové musí účastnit vojenských cvičení a mají smlouvu s armádou.

Aktivní záloha vznikla branným zákonem, který nabyl účinnosti 1. ledna 2005 a podmínky pro zařazení upravuje i zákon o službě vojáků v záloze z roku 2016. Aktivní zálohy dle Ministerstva obrany slouží především k podpoře ozbrojených sil během ohrožení státu, za válečného stavu, nebo při nevojenských krizových situacích, např. živelních katastrofách.

Do aktivních záloh se může přihlásit každý občan starší 18 let a pro vstup musí žadatelé mj. úspěšně absolvovat vyšetření ve vojenském zdravotnickém zařízení. Do záloh pak zájemce zařazuje krajské vojenské velitelství, ke kterému se přihlásil, a to na na dobu nejdéle tří let. Právě na tři roky členové záloh podepisují s armádou smlouvu, přičemž služba je finančně kompenzována (.pdf, str. 5).

Již jako vojáci pak lidé v aktivní záloze dostanou povolání na Kurz základní přípravy ve Vyškově v délce čtyř týdnů. Následně jsou každoročně povinni procházet cvičeními, která mohou trvat až šest týdnů.

Dodejme, že ministryně obrany Černochová v kontextu výroku hovoří i o vládním návrhu novely, která by zavedla tzv. dobrovolné předurčení, v rámci kterého by se mohl občan dobrovolně zapojit do obrany státu. Rozdíl oproti aktivním zálohám je v tom, že voják v dobrovolném předurčení by službu vykonával pouze mimořádně při ohrožení ČR nebo za válečného stavu (.docx, str. 22).

Kabinet Petra Fialy se na tomto návrhu shodl 4. ledna letošního roku (.pdf) a ke 12. dubnu 2023 návrh prošel prvními dvěma čteními v Poslanecké sněmovně.

V případě vstupu do aktivních záloh jsou tedy lidé skutečně součástí armády, se kterou uzavírají smlouvu. Při vstupu do záloh se zájemci musí účastnit úvodního cvičení v délce čtyř týdnů. Poté musí každoročně procházet cvičeními v délce až šesti týdnů. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Ministryně obrany Jana Černochová (ODS) mluví o pořízení amerických stíhacích letounů F-35. V kontextu výroku reaguje na slova Petra Pavla, který na počátku ledna letošního roku uvedl, že by takový nákup měl být podepřen komplexní analýzou. Ministryně podotýká, že Pavel se takto vyjádřil, aniž by měl k dispozici potřebné informace, které již nyní jako prezident má. Dále Jana Černochová uvádí, že jednání o nákupu F-35 stále probíhají a potrvají ještě několik příštích měsíců.

Vláda v červenci 2022 Janu Černochovou pověřila, aby sestavila tým, který měl jednat s americkými zástupci o nákupu 24 víceúčelových nadzvukových letounů F-35. Z usnesení kabinetu Petra Fialy pak vyplývá, že ministryně obrany má povinnost vládě předložit informace o výsledcích jednání do 1. října 2023 (.pdf). Dodejme, že americké stíhačky mají nahradit švédské gripeny, na jejichž využívání má Česko smlouvu do roku 2027.

Vrchní ředitelka ekonomické sekce Ministerstva obrany Blanka Cupáková, která vyjednávací tým vede, v lednu letošního roku řekla, že jsou jednání „v plném proudu“. Přiblížila, že český a americký tým spolu jednají prostřednictvím videokonferencí, na kterých se řešily především finanční a technické detaily, jako např. otázky výcviku, servisu, oprav a údržby.

Na začátku února 2023 se pak zástupci české a americké vlády sešli ve Washingtonu, přičemž cílem jednání bylo získat detailní informace ohledně způsobu financování projektu s ohledem na rozpočet České republiky. Vyjednávací tým se také sešel se zástupci společnosti Lockheed Martin, která letouny F-35 vyrábí.

3. až 6. dubna se pak v USA konalo další kolo vyjednávání (.docx), jehož výsledky Ministerstvo obrany zveřejnilo až po námi ověřované debatě. Jednání se dle resortu „týkala všech aspektů potenciální akvizice“ a český tým opět jednal jak s představiteli americké vlády, tak z firmy Lockheed Martin.

Vláda Petra Fialy tedy v červenci 2022 pověřila ministryni obrany Janu Černochovou sestavením týmu, který se zástupci americké vlády jedná o potenciálním nákupu stíhaček F-35. Zároveň jí uložila povinnost, aby nejpozději do 1. října 2023 kabinet informovala o výsledcích vyjednávání. Až na základě toho se vláda rozhodne, zda letouny pořídí. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Ministryně obrany Jana Černochová (ODS) mluví o pořízení amerických stíhacích letounů F-35. V kontextu výroku reaguje na slova Petra Pavla, podle kterého by takový nákup měl být podepřen komplexní analýzou. Ministryně podotýká, že se Pavel takto vyjádřil, aniž by znal potřebné informace, které již nyní jako prezident má. Dále uvádí, že se smlouvy na nákup F-35 uzavírají v posledních dvou letech, kdy již Pavel nebyl předsedou vojenského výboru NATO, a proto dle ní „nemohl mít vhled do hloubky“.

Rozpočtový výbor německého Spolkového sněmu schválil nákup stíhaček F-35 v prosinci 2022. Díky tomuto schválení tak definitivnímu podpisu smlouvy na pořízení F-35 nic nebrání. Dodejme, že Německo za 35 letounů zaplatí přes 10 miliard eur.

Finská vláda pak nákup letounů F-35 schválila v prosinci 2021, v tomto případě objednávka obsahuje 64 stíhaček F-35. První smlouvy pak finská strana se společností Lockheed Martin, která letouny F-35 vyrábí, uzavřela v únoru 2022. Smlouvu na nákup 36 stíhaček F-35 v posledních dvou letech uzavřelo také Švýcarsko, a to konkrétně v září 2022. O nákup stíhaček F-35 v posledních dvou letech projevilo zájem např. také Řecko, které však kontrakt prozatím nepodepsalo.

Dodejme, že v současné době o nákupu stíhaček F-35 vyjednává také česká vláda. „Vláda ČR tím reagovala na zhoršující se bezpečnostní prostředí způsobené invazí Ruské federace na Ukrajinu, která vypukla téměř před rokem,“ stojí v tiskové zprávě Ministerstva obrany. Šéfka rezortu Jana Černochová má nejpozději do 1. října 2023 kabinet informovat o výsledcích vyjednávání (.pdf). Až na základě toho se vláda rozhodne, zda letouny nakonec pořídí.

Některé smlouvy na nákup stíhacích letounů F-35 se tedy uzavírají v posledních dvou letech. Německo uzavření smlouvy schválilo v prosinci 2022. Finská vláda pořízení F-35 schválila již ke konci roku 2021 a první smlouvu podepsala v únoru 2022. V září 2022 pak kontrakt uzavřelo i Švýcarsko. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Jan Bartošek svým výrokem reaguje na zprávu ruské státní mediální agentury TASS o plánu ruského prezidenta Vladimira Putina rozmístit v Bělorusku na „žádost Minsku“ jaderné zbraně. Porušením slova poslanec Bartošek zřejmě myslí porušení tzv. společného prohlášení, které ruský prezident Vladimir Putin a jeho čínský protějšek Si Ťin-pching zveřejnili po společném setkání, které proběhlo 20. března 2023 v Moskvě. Oba státníci se setkali i o den později.

Po bilaterální schůzce podepsali prohlášení, ve kterém mj. stojí: „Jaderné mocnosti nesmí rozmisťovat jaderné zbraně mimo své vlastní území a musí stáhnout veškeré jaderné zbraně umístěné v zahraničí.“

Státní organizace obou států zveřejnily ze společného prohlášení útržky v angličtině. Ruská zpravodajská agentura TASS citovala výše zmiňovaný výrok. Čínská verze, publikovaná v anglickém jazyce na stránkách Ministerstva zahraničí, ve své zkrácené formě jaderné zbraně nezmiňuje.

Podle serveru China Briefing, který originální dokument přeložil ze standardní čínštiny do angličtiny, je ve společném prohlášení mimo jiné zmíněno, že Čína a Rusko zdůraznily význam „Společného prohlášení vedoucích představitelů pěti jaderných států o předcházení jaderné válce a vyvarování se závodům ve zbrojení“, který byl podepsán 3. ledna 2022 Čínou, Francií, Ruskem, Velkou Británií a USA. V prohlášení mimo jiné stojí, že signatáři jsou „silně přesvědčeni, že je třeba zabránit dalšímu šíření těchto zbraní“.

Loňské společné prohlášení mimo jiné vyzdvihuje Smlouvu o nešíření jaderných zbraní (tj. Treaty on the Non-Proliferation of Nuclear Weapons (NPT)), celosvětově uznávanou mezinárodní smlouvu platnou od roku 1970, která byla podepsána a ratifikována 191 státy, přičemž pět členských států jaderné zbraně vlastní – jsou to právě výše zmínění signatáři prohlášení z ledna 2022.

Vladimir Putin a Si Ťin-pching tedy po bilaterálním jednání podepsali prohlášení, ve kterém se zavázali, že nebudou rozmisťovat jaderné zbraně mimo své vlastní území. Jen o několik málo dní později však vyšlo najevo, že má ruský prezident v plánu rozmístit jaderné zbraně v Bělorusku. Lze tedy říci, že „porušil své slovo“, jak tvrdí poslanec Bartošek. Jeho výrok z těchto důvodů hodnotíme jako pravdivý.