Přehled ověřených výroků

Předně uveďme, že ministr vnitra Vít Rakušan v dané části televizní debaty (video, čas 26:23–27:40) mluvil obecně o Ukrajincích a ukrajinských rodinách. Ve své odpovědi nezmiňuje přímo „ukrajinské uprchlíky“. Pro běžného diváka tak z kontextu vyplývá, že se uvedené počty vztahují ke všem Ukrajincům žijícím v ČR – jak k uprchlíkům, tak k lidem, kteří zde žili už před ruskou invazí.

Přestože Vít Rakušan poukazuje na to, že podíl pracujících Ukrajinců není malý, neuvádí přesné číslo. Zmíněných 110 tisíc odpovídá počtu pracujících ukrajinských uprchlíků (.pdf, str. 2), ne ale všech pracujících Ukrajinců. Těch je v Česku výrazně více.

Data o zaměstnanosti cizinců pravidelně zveřejňuje Český statistický úřad (ČSÚ). Podle jeho statistiky bylo v ČR na konci roku 2022 zaměstnaných 300 889 Ukrajinců (.xlsx). Z toho přibližně 270 tisíc byli lidé evidovaní na úřadech práce, dalších zhruba 31 tisíc tvořili Ukrajinci s živnostenským listem. 

Nejaktuálnější data ČSÚ z konce letošního června ukazují, že se počty pracujících Ukrajinců pohybují na podobné úrovni. Úřady práce totiž k 30. červnu evidovaly 269 tisíc občanů Ukrajiny (.pdf, str. 2), živnostníků pak bylo téměř 32 tisíc (.pdf, str. 6). Podle dat ČSÚ tak bylo zaměstnaných 301 000 Ukrajinců. Pro úplnost doplňme, že ke konci června (.pdf, str. 1) žilo v Česku 551 tisíc ukrajinských občanů (jakou část z nich tvoří lidé v produktivním věku nicméně nelze z veřejně dostupných zdrojů zjistit).

Vít Rakušan svým výrokem správně upozorňuje na to, že poměrně velká část Ukrajinců v Česku pracuje. V debatě, ve které mluvil o Ukrajincích obecně však k 110 tisícům pracujících ukrajinských uprchlíků opomněl připočítat ostatní pracující Ukrajince. Podle posledních dat ČSÚ z června 2023 bylo zaměstnaných Ukrajinců dohromady 301 tisíc. Toto celkové číslo je tak ještě vyšší, než uvádí Vít Rakušan. Jelikož se odchylka v tomto případě nepohybuje ani v rámci našeho 10 % tolerančního pásma, hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Ministr vnitra Vít Rakušan reaguje na výrok poslance Tomia Okamury, který tvrdí, že vláda nemá pod kontrolou migrační krizi související s válkou na Ukrajině, jelikož lidé, kteří uprchli z Ukrajiny zneužívají sociální dávky. Rakušan poté zmiňuje, aby Okamura „nestrašil s tím, že se něco nezvládlo“ a výrok uvádí jako příklad toho, že vláda má situaci pod kontrolou.

Humanitární dávka

Humanitární dávkou se rozumí pomoc cizincům, kterým byla na českém území udělena dočasná ochrana, „a kteří nemají prostředky na úhradu základních životních potřeb“ (.pdf, str. 3). Dočasná ochrana potom slouží k poskytnutí kolektivní ochrany hromadně vysídleným osobám a v Česku uprchlíkům umožňuje přístup k veřejnému zdravotnímu pojištění, vzdělání či na trh práce.

Podle zákona zvaného Lex Ukrajina, účinného od března 2022, www.zakonyprolidi.cz/cs/2022-66#p6-1">činila humanitární dávka 5 000 Kč (.pdf). První dávku bylo možné získat už v www.zakonyprolidi.cz/cs/2022-66#p6-1">měsíci, kdy byla cizinci v České republice udělena dočasná ochrana. O tuto dávku si mohli cizinci žádat www.zakonyprolidi.cz/cs/2022-66#p6-2">opakovaně, a to po dobu pěti kalendářních měsíců. Podmínkou přitom bylo, že mu jeho příjmové, sociální a majetkové poměry neumožňovaly zajištění základních životních potřeb. 

Zákon byl od té doby několikrát novelizován. 24. února 2023 Poslanecká sněmovna schválila (.pdf) novelu Lex Ukrajina 5, která www.zakonyprolidi.cz/cs/2023-75#cl1-1">upravovala mj. část o podmínkách poskytnutí humanitární dávky a vešla v www.zakonyprolidi.cz/cs/2023-75#cl9-1-b">účinnost 1. července 2023. Nově je tak dávka poskytována po www.zakonyprolidi.cz/cs/2022-66#p6b-1-e">dobu prvních pěti kalendářních měsíců ve www.zakonyprolidi.cz/cs/2022-66#p6b">výši životního minima (.pdf)  Po této době bude částka snížena na existenční minimum a to „v případech, kdy se příjemce humanitární dávky nesnaží zajistit finanční prostředky vlastním přičiněním a současně nemá žádné překážky k práci.“ (.pdf)

Dle zákona o životním a existenčním minimu činí částka životního minima na rok 2023 pro jednotlivce www.zakonyprolidi.cz/cs/2006-110#p2-1">4 860 Kč měsíčně. Částka existenčního minima pak činí www.zakonyprolidi.cz/cs/2006-110#p5-1">3 130 Kč. Humanitární dávka se tedy z dřívějších pěti tisíc korun touto novelou snížila.

Příspěvek pro solidární domácnost

V rámci zmiňovaného zákona Lex Ukrajina se poskytoval také tzv. www.zakonyprolidi.cz/cs/2022-66#p8">příspěvek pro solidární domácnost. Ten www.zakonyprolidi.cz/cs/2022-66#p8-1">dostávaly fyzické osoby, které bezplatně ubytovaly cizince s dočasnou ochranou (.pdf, str. 14–15). Jestliže ubytovaný uprchlík sdílel bydlení přímo s ubytovatelem (např. v případě, kdy ubytovatel poskytl pokoj v domě, kde sám bydlí), činil měsíční příspěvek www.zakonyprolidi.cz/cs/2022-205#p1-1-a">3 000 Kč. V takovém případě šlo zohlednit maximálně čtyři osoby, později pouze tři (.pdf, str. 14). Celková výše příspěvku tak nemohla přesáhnout 12 000 Kč, respektive www.zakonyprolidi.cz/cs/2022-205#p1-1-a">9 000 Kč. Pokud ubytovatel s uprchlíky bydlení přímo nesdílel, byla výše příspěvku stanovena na www.zakonyprolidi.cz/cs/2022-205#p1-1-b-1">5 000 Kč za jednu osobu na měsíc. Za pět a více ubytovaných osob mohl být příspěvek nejvýše www.zakonyprolidi.cz/cs/2022-205#p1-1-b-5">15 000 Kč.

V rámci novely Lex Ukrajina 5 došlo rovněž ke změně tohoto příspěvku. Částky související s bydlením jsou nově poskytovány přímo cizincům s dočasnou ochranou společně s humanitární dávkou. Podmínkou pro zisk plného příspěvku je však nájemní smlouva a registrace bytu či domu v www.zakonyprolidi.cz/cs/2023-75#f7620690">evidenci Ministerstva práce a sociálních věcí. U bytů v evidenci činí příspěvek pro jednu osobu 3 000 Kč, pro pět a více osob nejvýše 15 000 Kč.

Od začátku července tedy platí nové podmínky pro nárok na humanitární dávku a příspěvek pro solidární domácnost. Tyto podmínky byly představeny v rámci vládní novely zákonů zvaných Lex Ukrajina 5. Mají tak zvýšit podíl Ukrajinců na hrazení životních nákladů a přispět (.pdf) k jejich začlenění do společnosti. Pro úplnost zmiňme, že výše popsané změny neplatí pro tzv. zranitelné skupiny, kterými byly označeny např. děti, lidé v důchodovém věku či lidé se zdravotním postižením.

Jiné evropské státy

Zpřísňování podmínek na získání dávek pro ukrajinské uprchlíky se týká i jiných evropských států. Ke změnám došlo v roce 2023 hlavně v Rumunsku a Polsku. Rumunsko v dubnu 2023 představilo změnu v dosavadním 50/20 systému, který poskytoval lidem hostící uprchlíky 50 lei za člověka na den za ubytování a 20 lei za jídlo. Od května roku 2023 se však příspěvek celkově snížil, jelikož jej obdrží přímo Ukrajinci, a to ve výši 2 000 lei za měsíc na jednu rodinu. Systém 50/20 podpory je však i nadále dostupný zranitelným kategoriím jako například lidem starším 65 let a studentům studujícím na rumunských univerzitách. 

Polská vláda pak oznámila, že ukrajinští uprchlíci, kteří jsou v zemi déle než 120 dnů a nacházejí se ve sdíleném bydlení, budou muset od března 2023 pokrýt polovinu jejich nákladů na ubytování z vlastních prostředků. Tato cena byla přitom zastropována na 40 zlotých za den. Změna se opět netýká zranitelných skupin jako jsou děti, důchodci, těhotné ženy, samoživitelé a další.

Např. ve Švýcarsku nyní vyžadují potvrzení od Ukrajinců, že opravdu potřebují podporu od státu. Tato povinnost se má přitom týkat těch, kteří prostředky od státu dostávají už přinejmenším jeden rok. Zmiňme, že např. Lotyšsko s účinností od ledna 2024 zavedlo povinnost pro ukrajinské uprchlíky naučit se lotyštinu.

Shrnutí

Novela zákona Lex Ukrajina 5, jejíž některé části nabyly účinnosti 1. července 2023, stanovuje podmínky pro vyplácení a výši částky humanitární dávky. Ta v prvních pěti kalendářních měsících činí 4 860 Kč pro jednoho dospělého člověka, od šestého měsíce se sníží na 3 130 Kč. Příspěvek pro solidární domácnost je nově vyplácen společně s humanitární dávkou přímo cizinci v dočasné ochraně. Od července je nicméně podmínkou pro zisk plného příspěvku nájemní smlouva a registrace nemovitosti v evidenci bytů a smluv.

K podobným krokům se uchýlilo například Rumunsko, které zrušilo svůj dosavadní 50/20 systém podpory a zavedlo příspěvek 2 000 lei za měsíc. V Polsku si zase od března 2023 musí uprchlíci hradit polovinu nákladů na ubytování sami.

Vláda Petra Fialy tedy od letošního července skutečně zpřísnila dávkovou politiku směrem k ukrajinským uprchlíkům. Podmínky pro tuto skupinu obyvatel dříve zpřísnily také další evropské státy jako např. Rumunsko či Polsko. Výrok ministra vnitra Rakušana tedy hodnotíme jako pravdivý.

Na začátek upřesněme, že Vít Rakušan v této části televizní debaty (video, čas 26:23–27:40) mluvil obecně o Ukrajincích a ve své odpovědi nezmiňoval přímo „ukrajinské uprchlíky“. V našem odůvodnění jsme se proto zaměřili na čísla, která se vztahují na všechny Ukrajince v Česku – tedy na skupinu tvořenou jak uprchlíky, tak lidmi, kteří v ČR žili i před ruskou invazí.

Částku 8 miliard korun zmiňoval ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka v lednu 2023. Podle jeho tehdejších slov ovšem tato suma představovala částku, kterou za rok 2022 na odvodech zaplatili jen ukrajinští uprchlíci. Čtyři z těchto osmi miliard přitom podle Jurečky tvořily odvody na zdravotní pojištění. V této souvislosti proto doplňme, že odvody na zdravotní pojištění nejsou příjmem státního rozpočtu, ale zdravotních pojišťoven (.pdf, str. 46).

Informace o tom, kolik stát získal z daňových odvodů všech Ukrajinců v Česku, se nám ve veřejně dostupných zdrojích dohledat nepodařilo. Daná statistika se neobjevuje na webu Českého statistického úřadu ani například na webu Ministerstva financí, a to ani za dřívější roky. S dotazem, zdali takovou statistiku české úřady vedou, jsme se následně obrátili na ministra vnitra Rakušana, na Ministerstvo financí i na Ministerstvo práce a sociálních věcí. Ke dni publikace naší analýzy jsme však odpověď neobdrželi. Z těchto důvodů výrok Víta Rakušana hodnotíme jako neověřitelný.

Pro začátek uveďme, že pojem „kolektivní vina“ je koncept, který pracuje s myšlenkou, že členové jedné skupiny mohou být zodpovědní za porušování norem či zákonů, kterých se dopustili jiní členové stejné skupiny.

Poslanec Jaroslav Foldyna (SPD) hovoří o kolektivní vině v kontextu mj. nedávného případu znásilnění a pokusu o vraždu v Plzni, ze kterého policie obvinila osmnáctiletého muže. Následně se vyskytly neoficiální informace, že se jednalo o mladíka ukrajinské národnosti, což řekl i primátor Plzně Roman Zarzycký (ANO). Samotná policie ovšem národnost podezřelého nezveřejnila a později pouze potvrdila, že se jedná o cizince.

Podobným případem pak byla událost z Prahy, kde policie obvinila šestnáctiletého muže ze znásilnění a ačkoliv opět nezmínila, z jaké země pochází, na sociálních sítích se vyskytly neoficiální informace o tom, že se mělo jednat o dalšího Ukrajince. Poslanec Foldyna obě situace srovnává s událostí, kdy policie na české území nevpustila ruskou tenistku, jelikož vláda Petra Fialy kvůli invazi na Ukrajinu přijala nařízení zakazující start ruských a běloruských sportovců na českých akcích. Foldyna dodává, že s principem kolektivní viny nesouhlasí, a uvádí, že předseda hnutí SPD Okamura v obecném kontextu trestných činů Ukrajinců o kolektivní vině nemluvil.

Slovní spojení „kolektivní vina“ se nám ve veřejných projevech Tomia Okamury týkajících se trestných činů Ukrajinců v Česku najít nepodařilo. Jediným příspěvkem na sociálních sítích, kde Tomio Okamura užívá toto slovní spojení, je facebookový příspěvek z 15. srpna tohoto roku, kdy sdílel video CNN Prima News, ve kterém komentátor MF Dnes Petr Kolář mluví o aktuálně medializovaných případech ukrajinských trestných činů v Česku. Předseda SPD se nicméně o samotné kolektivní vině nijak nevyjádřil, k videu pouze dodal: „Uplatňování kolektivní viny a napětí ve společnosti.“ Z tohoto příspěvku tedy nelze soudit, jaký vztah má Okamura k uplatňování kolektivní viny vůči Ukrajincům. Dodejme, že stejné video sdílel Okamura i na Twitteru (nově X), kde k němu přidal totožný popisek.

K výše zmíněným incidentům z Plzně a Prahy Okamura na svůj facebookový profil napsal: „Kvůli nezvládnuté proimigrační politice Fialovy vlády přibývá násilných útoků ukrajinských migrantů na české občany. Hnutí SPD odmítá plošné prodloužení pobytu ukrajinských imigrantů u nás.“ Předseda SPD tímto vyjádřením pouze kritizuje vládu za přístup k ukrajinským uprchlíkům a vymezuje se proti tomu, aby byl všem Ukrajincům žijících na českém území plošně prodloužen pobyt.

Zmiňme, že již dříve se Tomio Okamura vyjádřil negativně o přijímání ukrajinských uprchlíků na území České republiky, a to v souvislosti s potyčkou českých občanů, údajně Romů, a jednoho cizince, údajně ukrajinské národnosti, v Brně v červnu letošního roku. Tento incident skončil smrtí jednoho z českých občanů. Na svůj Facebook konkrétně napsal: „Ukrajinec vraždil v Brně. To máme za tu naši solidaritu pane premiére Fialo (ODS) a ministře vnitra Rakušane (STAN)? Život mladému člověku nikdo nevrátí! Pozve si prezident Petr Pavel také na Hrad rodiče zavražděného chlapce? Ukrajinec měl být především na Ukrajině a bránit svou zemi a ne v Brně v tramvaji.“ I tento příspěvek tak kritizuje Fialovu vládu kvůli solidárnímu přístupu k ukrajinským migrantům.

Tomio Okamura tedy o kolektivní vině v souvislosti s trestnými činy Ukrajinců v Česku přímo nemluvil, jak uvádí Jaroslav Foldyna. Na svých sociálních sítích pouze kritizoval vládu za přístup k ukrajinským uprchlíkům a odmítal, aby se plošně prodloužil jejich pobyt v Česku. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Poslanec Jaroslav Foldyna (SPD) hovoří o nedávných událostech, kdy policie na konci července na české území nevpustila ruskou tenistku, jelikož vláda Petra Fialy kvůli invazi na Ukrajinu přijala nařízení zakazující start ruských a běloruských sportovců na českých akcích. Za tímto rozhodnutím ministra vnitra Vít Rakušan (STAN) stál a na Twitteru (nově X) napsal:

Jaroslav Foldyna zmiňuje dvojí metr v souvislosti s tímto incidentem a trestnými činy, ze kterých jsou podezřelí ukrajinští státní příslušníci, a poukazuje na to, že ukrajinští občané na rozdíl ruských sportovců nenesou následky za provinění svých krajanů. Upřesněme, že Novinky.cz 10. srpna informovaly o případu, kdy osmnáctiletý muž znásilnil a pokusil se zabít o tři roky mladší dívku, která však smrt předstírala, čímž si dle vyjádření policie zachránila život. Policie následně potvrdila, že šlo o cizince, avšak jeho národnost neupřesnila. Mezitím se vyskytly neoficiální informace, že se jednalo o mladíka ukrajinské národnosti, což potvrdil i primátor Plzně Roman Zarzycký (ANO).

Podobným případem pak byla událost z Prahy, kde policie obvinila šestnáctiletého muže ze znásilnění a ačkoliv opět nezmínila, z jaké země pochází, na sociálních sítích se vyskytly neoficiální informace o tom, že se mělo jednat o dalšího Ukrajince. Tyto činy na svém twitterovém účtu Vít Rakušan odsoudil a napsal mj., že „kriminální činy jednotlivců ale nejsou proviněním národa“.

Toto tvrzení potvrdil dalším tweetem, kde uvedl: „Princip kolektivní viny musíme odmítnout. Kolektivní vina v případě trestných činů neexistuje. Za každý konkrétní trestný čin nese vždy odpovědnost ten konkrétní jedinec, který daný trestný čin spáchal.“

V komentářích se objevily reakce lidí, které ministra vnitra Rakušana odsuzovali za dvojí metr v porovnání s jeho přístupem ke kolektivní odpovědnosti Rusů za válku na Ukrajině. K těmto názorům se Rakušan vyjádřil 15. srpna, kdy napsal: „Pokud se zločinu dopustí člověk, je potrestán člověk. Pokud se zločinu dopustí stát, je potrestán stát. Včetně svých občanů, jinak to nejde.“

Ministr vnitra Vít Rakušan tedy na svém twitteru (nově X) uvedl, že je dle něj rozdíl mezi zločinem jednotlivce a zločinem státu, čímž reagoval na neoficiální informace ohledně národnosti podezřelých ze znásilnění a nevpuštění ruské tenistky na české území. Ministr dvojí metr ani sportoviště výslovně nezmínil, avšak z jeho vyjádření vyplývá, že se jeho tweet ke zmíněným událostem váže, a že občané státu, který vede válku, se sportovních akcí v Česku nemůžou z principu účastnit. Výrok Jaroslava Foldyny proto hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Úvodem zmiňme, že poslanec Jaroslav Foldyna (SPD) výrokem poukazuje na situaci týkající se ruských sportovců, kteří jsou kvůli ruské agresi na Ukrajině vyloučeni z některých sportovních akcí. Nemohli se například účastnit fotbalového mistrovství světa v Kataru v roce 2022. V českém prostředí se přístup k ruským a běloruským sportovcům řešil např. na konci července, kdy policie na české území nevpustila ruskou tenistku, jelikož vláda Petra Fialy kvůli invazi na Ukrajinu přijala nařízení (.pdf) zakazující start sportovců z Ruska a Běloruska na českých akcích. 

Poslanec Foldyna tvrdí, že pokud by se postupovalo stejným způsobem i vůči dalším vojensky agresivním státům, pak by byl po bombardování Jugoslávie v roce 1999 odepřen přístup na sportovní akce například i sportovcům z USA. Argumentuje tím, že tehdejší vojenský útok NATO nebyl předem schválen Valným shromážděním či Radou bezpečnosti OSN (RB).

Bombardování Jugoslávie vojenskými silami NATO v roce 1999 reagovalo na násilí ze strany Srbska vůči kosovským Albáncům, kteří usilovali o větší autonomii, popř. nezávislost na Srbsku. Bombardování ze strany vojsk NATO, včetně armády USA, bylo zahájeno v březnu 1999, a to bez schválení Radou bezpečnosti OSN (.pdf, str. 15). Zmiňme, že Rusko, které má jako stálý člen RB právo veta, dopředu avizovalo, že podporu OSN pro takový případný zásah bude blokovat. Tím by tak RB byla paralyzována, protože její rozhodnutí musí jednohlasně schválit všech pět stálých členů.

O možné ilegalitě celé akce, na kterou poslanec Foldyna poukazuje, se vedou spory. Kritici tvrdí, že bombardování porušilo mezinárodní právo (Katharina Coleman: International Organisations and Peace Enforcement: The Politics of International Legitimacy, str. 194). Lidskoprávní organizace Amnesty International vojenskou intervenci rovněž označila za porušení mezinárodního práva (.pdf). Zastánci intervence naopak tvrdí, že legalitu akce zajistil její humanitární aspekt, jelikož zastavila etnické čistky kosovských Albánců a uspíšila pád Slobodana Miloševiće, který byl později obviněn z válečných zločinů (.pdf).

Dodejme, že co se týče války na Ukrajině, Valné shromáždění OSN v březnu 2022 přijalo rezoluci, v níž ruskou invazi odsoudilo, vyzvalo k jejímu okamžitému ukončení a označilo ji za ilegální (.pdf, str. 3). Podobnou rezoluci se předtím nepodařilo schválit v Radě bezpečnosti, a to kvůli vetu Ruské federace.

Zmiňme také, že samotné události se liší v motivech jednání. Dle slov ruského prezidenta Vladimira Putina zaútočilo Rusko na Ukrajinu s cílem svrhnout dosavadní vládu a připojit Ukrajinu, či minimálně některé její části, k Rusku. Bombardování Jugoslávie vojenskými silami NATO oproti tomu mělo, dle závěrečné zprávy výboru zřízeného za účelem přezkoumání bombardování NATO proti Jugoslávii, mj. za cíl „odradit Miloševiče od pokračování a stupňování útoků na bezbranné civilisty“ a také „poškodit schopnost Srbska vést v budoucnu válku proti Kosovu.“

Bombardování Jugoslávských cílů armádou NATO tedy skutečně probíhalo bez schválení Radou bezpečnosti OSN, jak uvádí poslanec Foldyna. O nezákonnosti této akce se přitom vedou spory. Jaroslav Foldyna pak celou situaci srovnává s ruskou invazí na Ukrajinu, u které naopak panuje široká shoda většiny mezinárodního společenství na tom, že Rusko jedná nelegálně. Obě situace tak nelze srovnávat způsobem, jak činí Foldyna, jelikož i samotné motivy činů byly odlišné. Jeho výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Na začátek je vhodné popsat kontext celého výroku. Poslanec Jaroslav Foldyna (SPD) a europoslanec Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL) v debatě mluvili o tom, zda a v jakých případech je podle nich správné uplatňovat princip kolektivní odpovědnosti.

Foldyna v diskuzi nejdříve zmiňoval (video, čas 4:31) dřívější slova ministra vnitra Víta Rakušana (STAN). Ten uvedl, že je rozdíl mezi zločinem jednotlivce a zločinem státu, za který by měl být potrestán daný stát „včetně svých občanů“. Foldyna poté argumentoval, že dle této logiky by měly být stejně zodpovědné i jednotlivé politické strany. Jako příklad uvedl kauzu Dozimetr, za kterou by dle něj mělo být hnáno k odpovědnosti celé hnutí STAN, ne jen přímí zúčastnění tohoto případu. 

Dále řekl, že stejně tak je podle něj strana lidovců kolektivně zodpovědná za zločiny komunistického režimu. A to z důvodu, že byla součástí Národní fronty, tedy politického uskupení (.pdf, str. 218), které sdružovalo všechny povolené strany v Československu, jež poté byly součástí vlády (.pdf, str. 33).

Vznik Národní fronty

Národní fronta Čechů a Slováků vznikla v roce 1945, ustanovena byla konkrétně již v březnu 1945 v Moskvě během jednání o Košickém vládním programu, který posunul orientaci země na Sovětský svaz. Konec fungování Národní fronty se pak datuje do přelomu let 1989 a 1990 (.pdf, str. 218, 224).

Československá lidová strana (ČSL), z níž v roce 1992 vznikla současná KDU-ČSL, byla součástí Národní fronty již od jejího počátku v roce 1945. Spolu s ní Frontu tvořilo (.pdf, str. 32) několik dalších politických stran: především Komunistická strana Československa (KSČ), dále Československá strana národně socialistická (ČSNS) a Československá sociální demokracie (ČSSD). Doplňme, že součástí Národní fronty byla i Komunistická strana Slovenska (KSS), Demokratická strana (z níž následně vznikla Strana slovenské obrody), později i Strana svobody a Strana práce (.pdf, str. 214–216, 248, 251).

Národní fronta od začátku fungovala především za rozhodujícího vlivu Komunistické strany (.pdf, str. 43–44, 48 a 52), zatímco lidová strana měla výrazně slabší politickou moc. Již v roce 1945 komunisté, ČSNS a ČSSD vytvořily socialistický národní blok (.pdf, str. 9) a lidovci tak zůstali jedinou českou nesocialistickou stranou.

Dodejme, že ČSL nebyla zcela jednotná a docházelo i ke štěpení uvnitř strany. Pomyslný názorový střed představovali (.pdf, str. 11, 19) dva nejvyšší představitelé strany, předseda strany Jan Šrámek a místopředseda František Hála. Do ČSL jako jediné nesocialistické strany vstupovala i řada pravicově nakloněných osob, jako byla např. neteř bratří Čapků Helena Koželuhová-Procházková (.pdf, str. 23). Levicově nakloněný blok byl reprezentován zejména Aloisem Petrem a Josefem Plojharem (.pdf, str. 11).

V roce 1946 proběhly volby, kterých se mohly zúčastnit pouze strany Národní fronty. Lidovci v nich získali pouze 15,6 % hlasů, tedy 46 křesel v 300členném parlamentu (.pdf, str. 20–23).

Komunistická vláda

V únoru 1948 se lidová strana společně s Demokratickou stranou připojila k národním socialistům a všichni dosavadní ministři těchto stran podali demisi. Důvodem byl tehdy jejich spor s komunistickým ministrem vnitra, který odvolal z vedení pražské policie nekomunistické ředitele a nahradil je komunisty. Prezident Edvard Beneš demisi těchto ministrů nakonec přijal. Komunisté přitom této situace využili a v Československu se chopili neomezené moci. 

Vedení lidové strany 25. února 1948 vydalo prohlášení, že ČSL zastavuje svou činnost, a zároveň ze strany vyloučilo Aloise Petra a Josefa Plojhara kvůli jejich jednání s komunisty. To již ovšem nebylo možné zrealizovat (.pdf, str. 243). Uvnitř lidové strany totiž „s pomocí komunistických bezpečnostních sil“ převzal kontrolu právě prokomunisticky nakloněný blok. 

Dva nejvyšší představitelé strany Šrámek i Hála se poté pokusili uprchnout za hranice, avšak neuspěli a zbytek života strávili ve vězení (.pdf, str. 37). Z původních 46 poslanců lidové strany se podařilo emigrovat pouze deseti. 12 bylo uvězněno, z nichž čtyři byli umučeni anebo popraveni, a 13 poslanců ztratilo mandát. Jen 4 někdejší lidovečtí poslanci s novým komunistickým režimem plně spolupracovali (.pdf, str. 243).

Následné fungování Československé strany lidové bylo v rámci Národní fronty značně omezené. Podle historiků z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR byl podíl ČSL na krocích Národní fronty „spíše symbolický“ (.pdf, str. 244). KSČ totiž určovala vedení ČSL i její politické kroky. Předsedou lidovců se stal Alois Petr a po něm až do roku 1968 Josef Plojhar, zastávající prokomunistické postoje (.pdf, str. 244).

Ve straně také po roce 1948 proběhlo několik čistek (.pdf, str. 243), další následovaly i po roce 1968, při nichž byli vyloučeni kritici komunistické vlády, a i následné normalizace (.pdf, str. 32, 38).

Invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 lidovci odsoudili (.pdf, str. 41), součástí Národní fronty však i nadále zůstali a na začátku 70. let např. uznali vedoucí roli komunistické strany ve společnosti (.pdf, str. 38–39). ČSL pak s kritikou vedení přišla ke konci režimu, kdy se poměry uvolňovaly i v Sovětském svaze. Snahy o personální obměnu strany a prosazování dílčích reforem však skončilo neúspěchem (str. 40).

Shrnutí

Lidová strana tedy opravdu byla součástí Národní fronty, jak správně tvrdí poslanec Foldyna. Po komunistickém převratu v únoru 1948 součástí strany zůstali především členové naklonění novému režimu. Mnoho z původních představitelů strany bylo uvězněno či nuceno utéct za hranice, čtyři z nich byli dokonce popraveni. Součástí Národní fronty ČSL nicméně zůstala i po srpnu 1968 a i přes výtky vůči okupaci uznala vedoucí roli KSČ v zemi. Výrok Jaroslava Foldyny proto hodnotíme jako pravdivý.

Důvěru ve vládu sleduje Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM), které spadá pod Akademii věd. Z tiskové zprávy (.pdf), která byla zveřejněna 7. srpna vyplývá, že nedůvěra ve vládu Petra Fialy v posledních měsících stoupá. Ještě začátkem tohoto roku byla míra nedůvěry 65 %, avšak nyní vládním činitelům nedůvěřuje až 73 % občanů (.pdf, str. 2). 

V posledním průzkumu, který se týkal důvěry obyvatel v ústavní instituce během června a července, uvedlo pouze 25 % respondentů, že současné vládě důvěřuje a 2 %, že neví (.pdf, str. 1).

Doplňme, že agentura STEM, která publikuje mj. volební modely, v letošním roce svůj průzkum ohledně důvěry ve státní instituce nevydala. Naposledy takový průzkum provedla loni v červnu, kdy podle jejího zjištění členům vlády důvěřovalo 30 % obyvatel Česka.

Podle posledního průzkumu CVVM Fialovu kabinetu důvěřuje 25 % občanů, zatímco 73 % respondentů vládě nevěří. Údaj, který poslanec Jaroslav Foldyna uvádí u nedůvěry, se tak mírně liší od skutečné hodnoty, nicméně se pohybuje v rámci naší 10 % tolerance. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Poslanec Jaroslav Foldyna (SPD) v kontextu popisuje, že nedostatek policistů v Ústeckém kraji je podle něj ohrožením bezpečnosti, za které je odpovědná Fialova vláda a ministr vnitra Vít Rakušan (STAN). Zmiňme, že ověřujeme pouze tvrzení, kolik policistů skutečně chybí, nikoliv kdo je za situaci zodpovědný.

Ústecký kraj se opravdu potýká s výrazným nedostatkem policistů. Zatímco před pěti lety chybělo přibližně 80 policistů, v roce 2021 to bylo už více než 300. Krajský policejní ředitel Jaromír Kníže začátkem tohoto roku informoval dokonce o 560 neobsazených místech. Podle informací z června 2023 pak aktuálně chybí 541 strážníků, přičemž nedostatkem jsou nejvíce zasažené Děčínsko, Chomutovsko a Teplicko.

Hejtman kraje Jan Schiller (ANO) zdůraznil potřebu jednání s vysokými státními úředníky a představiteli vlády, aby situaci pomohli vyřešit. Uveďme, že nedostatek policistů může být mj. způsoben tím, že mnoho strážníků mění zaměstnání za méně náročné pozice v jiné oblasti. V Ústeckém kraji jsou pak náborové příspěvky nižší než v některých jiných krajích – nový policista v Ústeckém kraji může očekávat bonus 110 tisíc korun, zatímco v jiných oblastech může dostat až 150 tisíc.

Údaj Jaroslava Foldyny 454 chybějících policistů nicméně v žádném veřejně dostupném zdroji nefiguruje. Krajský policejní ředitel Jaromír Kníže koncem června pro média potvrdil, že v Ústeckém kraji chybí 541 strážníků. Číslo uváděné poslancem Foldynou se tak nevešlo do našeho 10% tolerančního pásma, a výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Europoslanec Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL) reagoval mj. na výtku poslance Jaroslava Foldyny (SPD), že lidovci byli součástí Národní fronty – tedy politického uskupení ovládaného komunisty, které bylo v Československu u moci až do roku 1989. Zdechovský k tomu řekl, že se za tyto lidovce stydí stejně tak, jako se stydí za politiky, kteří kolaborují se současným ruským režimem. Jako příklad uvedl právě čelní představitele SPD. Ti totiž měli podle něj jezdit na akce „ruských nácků“ stejně jako někdejší kandidátka na francouzskou hlavu státu Marine Le Pen.

Z kontextu není zřejmé, koho Tomáš Zdechovský za „ruské nácky“ považuje. Toto slovní spojení tak interpretujeme jako představitele ruské krajní pravice. Ve veřejně dostupných zdrojích jsme nicméně nenalezli informace o tom, že by se členové SPD scházeli s krajně pravicovými ruskými politiky nebo jinými zástupci ruské krajní pravice. Zmínky o takových setkáních se nám nepodařilo najít v médiích ani např. na webu hnutí SPD či na účtech jeho čelných představitelů na sociálních sítích.

Obrátili jsme proto na Tomáše Zdechovského, který nás odkázal pouze na setkání zástupců SPD s evropskými lídry, kteří mají vazby na Vladimira Putina. Dlouholetý předseda poslaneckého klubu SPD Radim Fiala se např. v roce 2017 spolu s Le Pen zúčastnil návštěvy ruského ministerstva zahraničí. Dle jeho slov byla cílem návštěvy výměna názorů v oblasti mezinárodního terorismu, imigrační krize a spolupráce České republiky a Ruska. Právě o Le Pen psaly v dubnu 2019 Lidovky.cz v souvislosti s financováním evropské krajní pravice ze strany Kremlu. Předseda SPD Tomio Okamura se netají svým přátelským vztahem k bývalé prezidentské kandidátce, o které mluví jako o své „dlouholeté přítelkyni“.

Ačkoli tedy Tomáš Zdechovský odkazuje na skutečná setkání SPD s Marine Le Pen, a dokonce na návštěvu ruského ministerstva zahraničí, nepovažujeme to za doklad účasti na „akcích ruských nácků“, o kterých poslanec hovoří. Ruský režim je sice považován za autoritářský, za krajně pravicový se nicméně obvykle neoznačuje. Historikové se navíc neshodnou na tom, zda naplňuje kritéria fašismu. Termín „ruský nácek“ má jistě mnoho výkladů, běžný čtenář si pod ním ale nejspíše nepředstaví jakéhokoli ruského představitele, nebo dokonce zahraniční politiky s vazbami na Rusko.

Česká nevládní organizace Evropské hodnoty označila také členy SPD za politiky, kteří v českém prostředí nejvíce napomáhají šíření ruského vlivu. Konkrétně šlo o Tomia Okamuru, Jaroslava Foldynu a Radima Fialu. Evropské hodnoty monitorují šíření ruského a čínského vlivu na webových stránkách projektu Atlas vlivu. Tam lze najít konkrétní události, které se této problematiky týkají. Ani tento přehled nicméně informace o schůzce SPD s ruskou krajní pravicí neobsahuje.

Ačkoliv tedy např. předseda poslaneckého klubu SPD Radim Fiala v minulosti navštívil ruské ministerstvo zahraničí, z dostupných informací nevyplývá, že by se čelní představitelé SPD účastnili akcí ruské krajní pravice. K dispozici nejsou ani informace o tom, že by se takových akcí účastnila Marine Le Pen. V roce 2015 se například odmítla zúčastnit Mezinárodního ruského konzervativního fóra v Petrohradě, tedy setkání ruských a evropských krajně pravicových stran. Z uvedených důvodů hodnotíme výrok jako nepravdivý.