Přehled ověřených výroků

Ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka (KDU-ČSL) se v rozhovoru vyjadřoval k dotaci Oprav dům po babičce, v rámci které bude od září 2023 možné získat až milion korun na zateplení rodinného domu. Tento záměr se setkal s kritikou např. od bývalého ministra financí Miroslava Kalouska kvůli tomu, že o tuto podporu mohou požádat i lidé s vysokými příjmy. Jurečka poté zmiňuje, že podle něj dosavadní části programu Nová zelená úsporám využívali především lidé s vyššími příjmy, a Oprav dům po babičce tak cílí na ty, kteří mají nižší výdělky a opravu domu by si bez pomoci nemohli dovolit.

Nová zelená úsporám (NZÚ), pod kterou nová dotace Oprav dům po babičce spadá, je dotační program Ministerstva životního prostředí. Ke spuštění celé NZÚ, o jejíž administraci se konkrétně stará Stání fond životního prostředí ČR, došlo v roce 2014. Jejím hlavním cílem je „zvýšení energetické účinnosti budov a snížení emisí skleníkových plynů a dalších znečišťujících látek v ovzduší.“

Statistiky, které by se týkaly výše příjmů lidí, kteří požádali o dotaci z programu Nová zelená úsporám, se nám ve veřejně dostupných zdrojích dohledat nepodařilo. Na webových stránkách NZÚ je sice k dispozici přehled příjemců, výdělky příjemců podpory nicméně v těchto seznamech uvedeny nejsou (.pdf, .pdf, .pdf).

Pro informace k výši příjmu nejčastějších žadatelů o NZÚ jsme proto kontaktovali Ministerstvo životního prostředí. To pro projekt Demagog.cz uvedlo, že žádný z dosud realizovaných dotačních programů ze skupiny NZÚ neobsahoval „test na příjem žadatelů“, tedy že žadatelé výši svých příjmů uvádět nemusejí. Proto danými informacemi ministerstvo nedisponuje. Obrátili jsme se také na Státní fond životního prostředí, ke dni publikování analýzy jsme ovšem odpověď neobdrželi.

Doplňme, že pro nízkopříjmové domácnosti vznikl program Nová zelená light, v jehož rámci mohou o dotaci žádat lidé, kteří pobírají příspěvek na bydlení, starobní důchod či invalidní důchod třetího stupně. Podpora pak může dosáhnout až 150 tisíc korun. Tento program byl zahájen v lednu 2023 a podle dřívějšího vyjádření Mariana Jurečky bylo jeho cílem pomoci nejzranitelnějším občanům v době energetické krize. K dubnu 2023 o dotaci zažádalo už 23 tisíc lidí a prostředky na financování byly navýšeny z původních 1,5 miliardy korun na 6 mld. Kč.

Ve veřejně dostupných zdrojích tedy statistiky ohledně výše příjmů žadatelů v dotačním programu Nová zelená úsporám nejsou k dispozici. Ministerstvo životního prostředí uvedlo, že takovou statistiku nevede, jelikož žádný z programů neobsahoval příjmový test. Nelze tedy potvrdit, ani vyvrátit, že by NZÚ využívali lidé s vyššími příjmy, a výrok tak hodnotíme jako neověřitelný.

Ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka (KDU‑ČSL) v rozhovoru hájí dotační program Oprav dům po babičce, který v posledních týdnech vzbudil množství kritiky kvůli tomu, že o tuto podporu mohou usilovat i lidé s vysokými příjmy.

Oprav dům po babičce (.pdf), spadající pod program Nová zelená úsporám (NZÚ), je dotační program, který na zateplení rodinného či rekreačního domu umožní žadatelům čerpat částku až milion korun. Na zbylé náklady by pak měl poskytnout možnost získat zvýhodněný úvěr od stavební spořitelny. Podle Ministerstva životního prostředí (MŽP) je cílem programu zrychlení tempa renovací energeticky nevyhovujících rodinných domů, což by mělo pomoci s náklady na energie. Ministerstvo chce touto podporou cílit převážně na mladé rodiny.

Uveďme, že NZÚ spadá pod program HOUSEnerg, který se zaměřuje na podporu zlepšení energetické účinnosti a využití obnovitelných zdrojů v rodinných a bytových domech. Tento program je pak součástí Modernizačního fondu (.pdf), ze kterého bude dotace Oprav dům po babičce financována (.pdf, str. 4). MŽP plánuje v rámci dotace rozdělit až 40 miliard korun.

Samotný Modernizační fond je fond zřízený Evropskou unií, který má některým členským státům EU umožnit rychlejší přechod na nízkouhlíkové hospodářství. Je tak určený na podporu investic do modernizace energetických soustav a zlepšení energetické účinnosti (.pdf, str. 3 z 19). Peníze jsou tedy určeny na investice do konkrétních oblastí, přičemž základní programy podpory Modernizačního fondu se týkají především modernizace dopravy, infrastruktury a zvýšení energetické účinnosti v průmyslu. Pro jeho financování jsou celkově vyčleněny  výnosy z 2 % emisních povolenek v EU ETS (Systém EU pro obchodování s emisemi) v období let 2021–2030.

Ministrem zmiňovaný dotační program tedy má být financován z peněz Evropské unie, a to konkrétně z Modernizačního fondu, jehož cílem je umožnit přechod na nízkouhlíkové hospodářství. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

NATO SOFA neboli Dohoda mezi smluvními stranami Severoatlantické smlouvy o statutu jejich ozbrojených sil je dohoda uzavřená zakládajícími členy Severoatlantické aliance v roce 1951 v Londýně. Definuje status ozbrojených sil státu, jež se nacházejí na území jiného smluvního státu.

V Dohodě je explicitně řečeno, že „rozhodnutí vysílat i nadále ozbrojené síly a podmínky, za kterých budou vysílány, budou předmětem samostatných dohod mezi zainteresovanými smluvními stranami, pokud tyto podmínky nejsou stanoveny touto Dohodou“. Dohoda tedy jinými slovy počítá s tím, že jednotliví členové NATO budou své vztahy v rámci ozbrojených sil upravovat samostatnými, bilaterálními smlouvami.

Její součástí jsou také ujednání o výkonu jurisdikce nad příslušníky ozbrojených sil, civilním personálem a dalšími dotčenými osobami, stejně jako pravidla pro případy kolize práva. Dohoda dále například stanovuje, kdy má smluvní strana právo na náhradu škody a jakým způsobem se v těchto případech postupuje.

Česká republika do NATO vstoupila 12. března 1999, tedy před 24 lety. Už od roku 1996 však byla součástí Dohody mezi členskými státy Severoatlantické smlouvy a ostatními státy zúčastněnými v Partnerství pro mír o statutu jejich ozbrojených sil. Tato smlouva znamenala, že její smluvní strany mezi sebou uplatňují ustanovení výše zmíněné NATO SOFA. To znamená, že Česko se dohodou NATO SOFA řídí již od roku 1996.

Spolupráci členských států Severoatlantické aliance tedy už od roku 1951 skutečně upravuje smlouva NATO SOFA, která jednotlivým zemím zaručuje pravomoc uzavírat s ostatními členskými státy bilaterální smlouvy např. ohledně pobytu ozbrojených sil na jejich území. Česko je členem NATO 24 let, součástí dohody je nicméně už od roku 1996, tedy 27 let. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako pravdivý s výhradou.

Poslanec Michal Zuna (TOP 09) v pořadu Události, komentáře (video, čas 5:22) odpovídal na otázku, která se týkala Dohody (.pdf) mezi ČR a USA o spolupráci v oblasti obrany (DCA). Ve své odpovědi Zuna přirovnával současnou debatu o obranné dohodě k debatě o radaru v Brdech, o jehož stavbě se začalo mluvit v roce 2006 a od roku 2007 pak v této věci začala probíhat oficiální jednání.

Zuna dále zmiňoval, že komunisté a ČSSD záměr radaru v roce 2007 kritizovali a jejich „hlavním narativem“ bylo, že neexistovala hrozba, proti níž by bylo potřeba radar stavět. V námi ověřovaném výroku pak Michal Zuna upozorňuje, že podle něj nakonec tyto argumenty KSČM a ČSSD proti radaru ukázala jako liché, protože Rusko v roce 2008 vstoupilo do války s Gruzií a obsadilo Jižní Osetii a Abcházii.

Vyjednávání o radaru v Brdech

Uveďme, že o vybudování systému protiraketové obrany v Česku zástupci Spojených států a ČR diskutovali už např. v roce 2002, kdy se s představiteli USA setkal tehdejší ministr obrany za ČSSD Jaroslav Tvrdík. Později, v roce 2006 se pak objevily konkrétnější zprávy, že americká strana uvažuje o tom, že by ve střední Evropě umístila protiraketovou základnu, na níž by byly umístěny obranné rakety i radar. V roce 2007 následně začala oficiální jednání mezi Českou republikou a Spojenými státy o možnosti postavit ve středočeských Brdech jen radar. Základnu s protiraketovými střelami pak Spojené státy chtěly vybudovat v Polsku.

Jako důvod pro stavbu radarového systému byla v té době uváděna hrozba použití balistických raket Íránem či Severní Koreou. Právě Írán byl v té době podezříván vládou USA a některými evropskými státy z tajného vyvíjení jaderných zbraní.

Záměr vybudovat radar v Česku kritizovala KSČM a ČSSD. Sociální demokraté se v roce 2007 proti radaru vymezili a požadovali, aby o stavbě radaru rozhodli občané v celostátním referendu. Tehdejší předseda ČSSD Paroubek, i přes svůj původně zdrženlivější postoj, výstavbu radaru opakovaně odmítal a uváděl, že pro ni neexistuje skutečný důvod. Později řekl, že by ČSSD mohla svůj názor přehodnotit, pokud se prokáže, že Írán disponuje balistickými raketami. „Musely by tady být ty balistické rakety a ty v Íránu nejsou,“ dodal Paroubek. Podobně se tehdy vyjadřovali i zástupci KSČM, kdy tehdejší komunistický poslanec Jiří Dolejš v roce 2007 např. uvedl, že „akutní hrozba balistických raket z Íránu či Koreje neexistuje“.

Důležité je uvést, že Spojené státy ani Česká republika nezdůvodňovaly výstavu radaru hrozbou z Ruska. V roce 2007 američtí představitelé mluvili o možnosti spolupráce s Ruskou federací a dokonce informovali o tom, že protiraketové systémy obou zemí by se mohly propojit. Ačkoli USA Rusko přesvědčovaly, že radarový systém v Česku by neměl takové parametry, aby mohl vést k sestřelení ruských mezikontinentálních raket, Ruská federace radar označovala za hrozbu pro svou bezpečnost. Dodejme, že ruský prezident Vladimir Putin tehdy hrozil odvetnými opatřeními, pokud by k výstavbě došlo.

Zástupci KSČM v té době při své kritice radaru také zmiňovali, že je dle nich namířen proti Rusku, a to s cílem Ruskou federaci vyprovokovat k novým závodům ve zbrojení. Někdejší šéf KSČM Vojtěch Filip uváděl, že Rusko nepovažuje za hrozbu (.docx, str. 3–4), a že skutečným cílem USA je mít v Evropě své vojáky a donutit evropské daňové poplatníky, aby platili „americkým firmám výrobu jejich radarů, které nepotřebujeme“.

Doplňme, že v září 2009 tehdejší nový americký prezident Barack Obama nakonec plán svého předchůdce George W. Bushe na vybudování radaru v Česku zrušil. O dohodě o radaru, kterou předtím schválila (.pdf) vláda Mirka Topolánka, tak už nakonec ani nehlasovala Poslanecká sněmovna, kde se návrh dohody zasekl v březnu 2009.

Válka v Gruzii

Konfliktu v Gruzii předcházela jednání na summitu Severoatlantické aliance v Bukurešti v dubnu 2008, během kterých se projednávalo přizvání Gruzie a Ukrajiny do tzv. Akčního plánu členství (MAP). Ten pomáhá zemím ucházejícím se o vstup do NATO se na něj připravit a plnit klíčové požadavky, představuje tak jistý předstupeň členství v NATO. Ve výsledku se tehdy Aliance na pozvánce Gruzie a Ukrajiny do Akčního plánu členství neshodla. Ve své deklaraci nicméně poměrně obecně uvedla, že „se tyto země stanou členy NATO“, a oznámila, že s Gruzií a Ukrajinou budou vést další politická jednání.

V Rusku vzbudil záměr rozšíření Severoatlantické aliance nesouhlas, podle tehdejšího vyjádření ruského ministerstva zahraničí by byl vstup Ukrajiny a Gruzie do NATO „obrovskou strategickou chybou, která bude mít nedozírné důsledky pro celoevropskou bezpečnost“. Ještě před konáním summitu v Bukurešti také ruský velvyslanec při NATO Dmitrij Rogozin varoval, že vstřícný postoj Gruzie ke vstupu do NATO rozhodně nesdílí Jižní Osetie a Abcházie. Dodejme, že se jedná o dva proruské separatistické regiony, které oficiálně patří Gruzii, fakticky ale fungují jako nezávislé jednotky již od 90. let.

V srpnu 2008 mezi Ruskem a Gruzií vypukla pětidenní válka. 7. srpna 2008 nejdříve došlo ke střetu gruzínských vládních jednotek a separatistů z oblasti Jižní Osetie. V noci na 8. srpna pak za účelem udržení moci v této provincii podnikly gruzínské vládní jednotky útok na jihoosetské správní středisko Cchinvali. Na tuto akci ještě 8. srpna reagovalo Rusko vysláním své armády a následně obsadilo Jižní Osetii a Abcházii (.pdf, str. 11).

Obě strany se přitom navzájem obviňovaly z toho, kdo boje vyprovokoval. Tehdejší prezident Gruzie Michail Saakašvili vojenský zásah gruzínských jednotek v Jižní Osetii, který celou válku spustil, obhajoval tím, že do oblasti nejdříve vnikly ruské jednotky. Tyto informace se však později nepotvrdily. Na konci konfliktu došlo k územnímu rozšíření obou autonomních republik a k jejich oficiálnímu uznání Ruskem, které zde má dodnes své jednotky.

Shrnutí

Michal Zuna má pravdu v tom, že politická debata o radaru v Brdech, k níž přirovnává současnou debatu o smlouvě DCA, probíhala mezi lety 2006 a 2009, a tedy i v roce 2007. V roce 2008 pak v Gruzii skutečně začala pětidenní válka, během které Rusko obsadilo dva separatistické regiony Gruzie – Jižní Osetii a Abcházii.

Že je výstavba radaru namířena proti Rusku, uváděli především představitelé Ruské federace. Tuto rétoriku částečně používala i KSČM, jejíž předseda v té době opravdu uvedl, že Rusko nepovažuje za hrozbu.

Hrozbou ze strany Ruska nicméně vybudování radaru zdůvodňováno nebylo, jako důvod ji nezmiňovaly Spojené státy ani ČR. USA dokonce v určitý moment mluvily o možnosti propojení protiraketových systémů s těmi ruskými. Argumentem USA a české vlády pro stavbu radaru tehdy byla hrozba vypálení balistických raket z Íránu a Severní Koreje. Právě o této hrozbě zástupci ČSSD a KSČM uváděli, že podle nich neexistuje.

Na závěr tedy shrňme, že „hlavním narativem“ ČSSD a KSČM proti radaru, jak o něm v rozhovoru mluvil Michal Zuna, dle mediálních vyjádření těchto stran byla „neexistující hrozba“ ze strany Íránu a Severní Koreje. Jelikož Michal Zuna svým výrokem vyvolává dojem, že stavba radaru v Brdech byla odůvodňována hrozbou ze strany Ruska, a že hlavním argumentem ČSSD a KSČM proti radaru byla neexistence ruské hrozby, hodnotíme jeho výrok jako zavádějící.

Poslanec Jiří Kobza (SPD) hovoří o Dohodě (.pdf), která byla v květnu uzavřena mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými, o spolupráci v oblasti obrany (DCA), již podepsala ministryně obrany Jana Černochová (ODS) a její americký protějšek Lloyd Austin.

Podle českého ministerstva obrany tato dohoda „umožní prohloubení spolupráce mezi českými a americkými ozbrojenými silami, zejména v souvislosti se zajišťováním obrany východního křídla NATO, logistickou podporou spojeneckých vojenských aktivit, posilováním obranné infrastruktury, zvyšováním interoperability našich ozbrojených sil, vojenským vzděláváním a společným výcvikem a cvičeními.“ Podobnými smlouvami disponuje také 24 dalších členských států Severoatlantické aliance. 

Jiří Kobza ve svém vyjádření zjevně cituje znění 4. bodu článku 3 česko-americké dohody. Citovaný článek uvádí (.pdf, str. 7), že „na základě žádosti ozbrojených sil USA vyvine český výkonný orgán v souladu se svojí vnitřní praxí a postupy přiměřené úsilí, aby usnadnil ozbrojeným silám USA, dodavatelům USA a českým dodavatelům dočasný přístup a užívání soukromých pozemků a zařízení (včetně silnic, přístavů a letišť) a veřejných pozemků a zařízení (včetně silnic, přístavů a letišť). které nejsou součástí dohodnutého zařízení a prostoru včetně těch, které jsou ve vlastnictví nebo pod kontrolou České republiky anebo jejích krajů či obcí, a to za účelem jejich užívání pro podporu ozbrojených sil USA.“

Ačkoliv toto znění odpovídá Kobzovu tvrzení, článek neznamená, že američtí vojáci či armáda budou mít přístup k jakémukoliv pozemku, který budou chtít. Jak vysvětluje Ministerstvo obrany, ačkoliv dohoda určuje zařízení a prostory, které mohou američtí vojáci využívat, konkrétní případ bude vždy řešen po předchozí dohodě obou stran, při které budou stanoveny jasné podmínky. Užívání veškerých pozemků tedy není neomezené a nejedná se navíc o všechny státní, obecné či soukromé pozemky, jak tvrdí poslanec Kobza, ale pouze o ty, na kterých se obě strany shodnou. Dodejme, že součástí DCA jsou „dohodnutá zařízení a prostory“ (.pdf, str. 37), která americké ozbrojené síly po předchozí domluvě mohou používat.

Resort obrany dále uvádí, že všechny pozemky jsou stále ve vlastnictví České republiky a budou využívány jak americkými, tak českými vojáky společně a za stanovených podmínek. Zároveň je důležité zmínit, že USA nemá s touto dohodou automatické právo na umístění svých vojáků na českém území. Tento krok by musel stále schválit český parlament podle článku 43 Ústavy, tak jako doposud.

Nutné je také dodat, že ačkoliv byla dohoda podepsána oběma stranami, souhlas s ratifikací mezinárodní smlouvy musí dát ještě Poslanecká sněmovna i Senát a svým podpisem ji následně musí stvrdit také prezident. Doplňme, že dolní komora obrannou dohodu schválila v prvním čtení ke konci června.

Závěrem shrňme, že Kobzovo vyjádření odpovídá znění dohody. V kontextu rozhovoru však jeho tvrzení vyznívá tak, že ozbrojené síly USA budou moci využívat veškeré soukromé a veřejné pozemky a zařízení bez omezení. Na využívání zařízení a pozemků se ovšem předem budou muset dohodnout obě strany a podmínky používání budou řešena případ od případu. Přístup k zařízením a pozemkům je navíc pouze dočasný (.pdf, str. 7). Výrok z těchto důvodů hodnotíme jako zavádějící.

Poslanec Jiří Kobza (SPD) v pořadu Události, komentáře (video) spolu s poslanci Jaroslavem Bžochem (ANO) a Michalem Zunou (TOP 09) debatoval o Dohodě (.pdf) mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými o spolupráci v oblasti obrany (DCA). V kontextu výroku Kobza uvádí, že „naše kolektivní obrana je krytá smlouvou NATO“ a následně tvrdí, že o obraně České republiky v DCA „není jediné slovo“.

Nejprve uveďme, že čeští a američtí vyjednávači podobu obranné dohody dokončili již v únoru letošního roku a vláda Petra Fialy ji poté schválila v dubnu. Ministryně obrany Jana Černochová (ODS) smlouvu se svým americkým protějškem Lloydem Austinem podepsala ke konci května. Souhlas s ratifikací mezinárodní smlouvy nicméně musí dát ještě Poslanecká sněmovna i Senát a svým podpisem ji následně musí stvrdit také prezident. Dodejme, že dolní komora obrannou dohodu schválila v prvním čtení ke konci června a Senát tak učinil v polovině července.

Kolektivní obrana vychází z článku 5 Severoatlantické smlouvy, který stanovuje, že napadení jednoho člena aliance se považuje za ozbrojený útok proti všem členským zemím NATO. Členové NATO tak odsouhlasili, že napadenému státu přijdou na pomoc. Příslib bránit Česko v případě útoku na jeho území v DCA skutečně zmíněný není (.pdf). Toto však cílem dohody ani není, jelikož smlouva má dle Ministerstva obrany umožnit prohloubení spolupráce mezi českými a americkými ozbrojenými silami a napomoci dodržování závazků plynoucích z členství v Severoatlantické alianci např. v podobě vojenských výcviků či cvičení.

Ohledně samotné obrany České republiky však DCA hovoří hned několikrát. Už v preambuli DCA (.pdf, str. 3) nalezneme pasáže, které se týkají obrany České republiky. Stojí v ní například, že ČR a USA uznávají „potřebu posílit svoji společnou bezpečnost, přispět k mezinárodnímu míru a stabilitě a prohloubit spolupráci v oblastech obrany a bezpečnosti“ nebo že oba státy potvrzují, že „přítomnost ozbrojených sil USA přispívá k posilování bezpečnosti a stability České republiky a regionu“.

V článku 1 o rozsahu a účelu dohody (.pdf, str. 4) se pak píše, že DCA posiluje spolupráci mezi oběma zeměmi v záležitostech týkajících se obrany a bezpečnosti a také že smlouva rozvíjí vztahy „v oblasti interoperability, rozvoje schopností, obranného plánování a vojenského výcviku stran za účelem posílení společného obranného úsilí“.

Ve stejném článku navíc česko-americká smlouva uvádí, že dohoda stanovuje „rámec pro posílenou spolupráci mezi Českou republikou a Spojenými státy v oblasti obrany a bezpečnosti“ (.pdf, str. 4). Dále např. článek 29 zmiňuje, že si obě strany mohou vyměňovat informace, pokud tato výměna bude sloužit k posílení obranné a bezpečnostní spolupráce (.pdf, str. 35).

DCA tedy skutečně neobsahuje příslib Spojených států bránit Českou republiku v případě útoku na její území. Předmětem této smlouvy takový závazek nicméně není, a jak vyplývá z výše uvedených informací, dohoda o obranné spolupráci mezi Českem a USA obsahuje hned několik zmínek o samotné obraně Česka. Výrok poslance Kobzy proto hodnotíme jako zavádějící.

Poslanec Jaroslav Bžoch (ANO) zde reaguje na slova poslance Jiřího Kobzy (SPD), který tvrdí, že Dohoda (.pdf) mezi ČR a USA o spolupráci v oblasti obrany (DCA) obsahuje odevzdání českého území Spojeným státům. Poslanec Kobza se zjevně odkazuje na odstavec 4 článku 3, kde stojí, že „na základě žádosti ozbrojených sil USA vyvine český výkonný orgán v souladu se svojí vnitřní praxí a postupy přiměřené úsilí, aby usnadnil ozbrojeným silám USA, dodavatelům USA a českým dodavatelům dočasný přístup a užívání soukromých pozemků a zařízení (včetně silnic, přístavů a letišť) a veřejných pozemků a zařízení (včetně silnic, přístavů a letišť), které nejsou součástí dohodnutého zařízení a prostoru včetně těch, které jsou ve vlastnictví nebo pod kontrolou České republiky anebo jejích krajů či obcí, a to za účelem jejich užívání pro podporu ozbrojených sil USA“.(.pdf, str. 7).

Tento článek nicméně neznamená, že američtí vojáci či armáda budou mít přístup k jakémukoliv pozemku, který budou chtít. Jak vysvětluje Ministerstvo obrany, ačkoliv dohoda určuje zařízení a prostory, které mohou američtí vojáci využívat, konkrétní případ bude vždy řešen po předchozí dohodě obou stran, při které budou stanoveny jasné podmínky. Resort obrany dále uvádí, že všechny pozemky jsou stále ve vlastnictví České republiky a budou využívány jak americkými, tak českými vojáky společně a za stanovených podmínek.

USA zároveň nemá s touto dohodou automatické právo na umístění svých vojáků na českém území (.pdf, str. 3). Tento krok by musel stále schválit český parlament podle článku 43 Ústavy, tak jako doposud. Na základě stejného článku pak rozhodovací pravomoc v této oblasti přísluší i samotné vládě, a to v případě, že se jedná o pobyt, jehož délka nepřesahuje 60 dnů a který probíhá v rámci „plnění závazků z mezinárodních smluv o společné obraně proti napadení“. Vláda také dále rozhoduje „o účasti ozbrojených sil jiných států na vojenských cvičeních na území České republiky“, tedy o pobytu cizích vojáků na cvičeních v ČR (.pdf, str. 27).

Přístup vojáků do soukromých či veřejných prostor je pak stále upraven zákonem č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky, který ukládá právnickým a fyzickým osobám povinnost poskytnout prostředky v jejich vlastnictví k obraně státu na výzvu krajského vojenského velitelství či na výzvu obce s rozšířenou působností.

Přestože DCA dává Spojeným státům právo zažádat o poskytnutí prostor pro své účely, žádost bude muset být zpracována pomocí platných předpisů České republiky. Stejně tak se bude na pobyt amerických vojsk na českém území stále vztahovat Ústava, dle které musí k tomuto pobytu poskytnout souhlas obě komory Parlamentu, případně jej bude muset schválit vláda. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Poslanec Michal Zuna (TOP 09) reaguje na otázku moderátora, zdali na jaře podepsaná Dohoda (.pdf) mezi ČR a USA o spolupráci v oblasti obrany (DCA) znamená, že Česko odevzdává své území americké armádě, což před tímto výrokem v pořadu tvrdil poslanec Kobza z SPD. Zuna v kontextu výroku uvedl, že je to „zbytečné strašení“ a argumentuje tím, že ČR své území ani své vojenské základny nikomu neodevzdává.

DCA dle Ministerstva obrany „upravuje (…) právní postavení příslušníků ozbrojených sil USA v rámci případného plnění jejich úkolů na území České republiky“ a k plnění těchto úkolů poskytuje česká vojenská zařízení. Přímo odstavec 1 článku 3 DCA pak ozbrojeným silám USA povoluje nerušený přístup (.pdf, str. 7) a užívání 11 předem dohodnutých vojenských zařízení a prostor (.pdf, str. 37), a to za účelem činností vyjmenovaných ve stejném odstavci – jedná se např. o výcvik vojáků či skladování materiálu.

Mezi tyto prostory patří například vojenské letiště Čáslav a Pardubice, či různé výcvikové prostory (.pdf, str. 37). DCA však využívání těchto zařízení podmiňuje plným respektováním suverenity České republiky (.pdf, str. 7). Podle Tomáše Brunera, právníka z Peace Research Center Prague, si tak Česko zachovává vlastnictví a právo na přístup do všech propůjčených budov. V samotné DCA se pak píše, že „všechny budovy, nepřemístitelné objekty a montážní celky“ zůstávají majetkem České republiky, a to včetně budov postavených Spojenými státy během jejich pobytu v těchto zařízeních (.pdf, str. 10).

Dodejme, že DCA je uzavřena na dobu deseti let (.pdf, str. 36), po jejímž uplynutí může smlouvu kterákoliv strana vypovědět. Po vypovězení této smlouvy by tak Česká republika např. získala budovy postavené či upravené Spojenými státy (.pdf, str. 10).

Dohoda mezi ČR a USA, o spolupráci v oblasti obrany, upravuje podmínky plnění úkolů příslušníků ozbrojených sil USA a k plnění těchto úkolů umožňuje Spojeným státům využít 11 vojenských prostorů a zařízení. Všechny budovy, zařízení i montážní celky ovšem zůstávají ve vlastnictví České republiky, nejedná se tak o odevzdání českého území či základen do rukou USA. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Umisťování obranného vybavení, o kterém poslanec Kobza mluví, upravuje článek 4 Smlouvy o obranné spolupráci s USA (.pdf, str. 9).

V prvním odstavci čtvrtého článku doslova stojí: „Ozbrojené síly USA předem oznámí českému výkonnému orgánu typy, počty a rozvrhy dodávek takového umísťovaného materiálu.“ (.pdf, str. 9) Týká se to veškerého obranného vybavení, zásob a materiálu, který ozbrojené síly USA do Česka plánují přepravovat nebo umisťovat. Zároveň budou muset Spojené státy ČR předem oznámit také „dodavatele USA a české dodavatele, kteří takové dodávky provádějí“.

Dále smlouva v této spojitosti zmiňuje (.pdf, str. 9), že Česká republika a Spojené státy „budou podle potřeby konzultovat a koordinovat“ činnosti uvedené v článku 4. Ministerstvo obrany ve spojitosti se smlouvou také uvedlo, že veškeré aktivity ozbrojených složek USA na území ČR „budou vždy realizovány na základě domluvy“ mezi orgány ČR a USA a „budou muset být českou stranou nejprve schváleny“.

Doplňme, že co se týče např. i příjezdu a odjezdu amerického vojenského personálu, Ministerstvo obrany zdůraznilo, že „samotná Dohoda americkým vojákům oprávnění pobývat na území České republiky neposkytuje“. O případném pobytu vojáků USA na území ČR budou i nadále rozhodovat české orgány, podle Ústavy ČR totiž takový pobyt schvaluje Parlament či v některých případech vláda (pokud se jedná o pobyt kratší 60 dní).

Podle článku 4 Smlouvy o obranné spolupráci ČR se Spojenými státy musí ozbrojené složky USA českým orgánům dopředu oznámit „typy, počty a rozvrhy dodávek“ veškerého materiálu, který na území ČR plánují přepravit. Z tohoto důvodu výrok hodnotíme jako nepravdivý.  

Evidence příslušníků armády USA

Dohoda (.pdf) o spolupráci v oblasti obrany mezi ČR a USA (anglicky Defense Cooperation Agreement – DCA), se zabývá především pravidly působení ozbrojených sil USA během jejich pobytu v Česku, pokud by takový pobyt předtím schválil Parlament, případně vláda (.pdf, str. 3). Dohoda podrobněji upravuje i režim vstupu, pobytu a opuštění území Česka ze strany příslušníků americké armády, jejich rodin (tzv. závislých osob) a dodavatelů (.pdf, str. 5).

Konkrétně tuto oblast popisuje článek 7 (.pdf, str. 12). Ten např. říká, že Česká republika na příslušníky ozbrojených sil USA, závislé osoby a dodavatele USA nebude uplatňovat české právní předpisy upravující „registraci a kontrolu cizinců“ (.pdf, str. 12).

Upřesněme, že podle zákona o pobytu cizinců na území ČR cizinec musí po vstupu do Česka ohlásit policii místo pobytu a vyplnit zde tzv. přihlašovací tiskopis, tedy provést registraci. Dále má policie podle daného zákona mimo jiné právo u cizinců provádět kontrolu, zda splňují „podmínky pobytu na území podle tohoto zákona“. Zákon o pobytu cizinců se však nevztahuje přímo na příslušníky ozbrojených sil a na nich závislé osoby. Těch se totiž týká speciální zákon o pobytu ozbrojených sil jiných států na území ČR.

Právě ve spojitosti s tímto zákonem a průběhem možných (např. dopravních) kontrol DCA zřejmě zmiňuje, že stát sice na příslušníky ozbrojených sil USA, závislé osoby a dodavatele nebude uplatňovat předpisy o registraci a kontrolách, ale bude pro usnadnění pobytu vydávat bezplatná potvrzení (.pdf, str. 12). Jak konkrétně by vydávání těchto potvrzení mělo probíhat a zda budou potvrzení vydávána pro jednotlivé osoby, se nám z veřejně dostupných zdrojů nepodařilo zjistit. Obrátili jsme se proto na Ministerstvo obrany, dosud jsme však nedostali odpověď.

Článek 7 DCA (.pdf, str. 12) také mluví o tom, že ČR nebude „vyžadovat pasy či víza pro vstupy na území České republiky a k opuštěním území České republiky u příslušníků ozbrojených sil“, jestliže bude daný člověk držitelem „požadovaného osobního průkazu totožnosti a platného rozkazu k přesunu“. Podobné podmínky mají dle DCA platit i pro příslušníky civilní složky armády USA, závislé osoby a dodavatele USA. Ti se při prokazování vynětí z vízových a registračních povinností budou identifikovat platným cestovním pasem a identifikační kartou Ministerstva obrany USA, rozkazem k přesunu či pověřením vydaným příslušným orgánem Spojených států (.pdf, str. 4).

Pobyt cizích vojsk

Pokud se jedná souhrnně o pobyt ozbrojených sil cizích států na území České republiky, je tato oblast ošetřena Ústavou, konkrétně článkem 43. Ten říká, že o pobytu delším než 60 dnů rozhoduje Parlament. O kratším pobytu rozhoduje ve vymezených situacích samotná vláda. Dále vláda rozhoduje o účasti cizích ozbrojených sil na cvičeních v ČR. Doplňme, že vládní kabinet má povinnost informovat Parlament, který dané rozhodnutí může případně zrušit.

Na nutnosti vládního či parlamentního souhlasu DCA nic nemění (.pdf, str. 3). Dobré je také dodat, že Parlament (.pdf) a vláda (.pdf) při schvalování pobytu cizích vojsk (včetně cvičení) uvádí maximální počet vojáků, kteří do České republiky mohou přijet, a také jasně vymezenou délku jejich pobytu. Samotná DCA (.pdf) počet vojáků, kteří by v ČR byli rozmístěni, neurčuje.

Závěr

Na závěr tedy shrňme, že na příslušníky ozbrojených sil USA, jejich rodiny (tedy závislé osoby) a dodavatele USA se podle DCA nevztahuje vízová povinnost a české předpisy o „registraci a kontrole cizinců“ (.pdf, str. 4). Je tedy pravda, že se na ně nebude vztahovat povinnost se po příjezdu registrovat na policii. Je však nutné zdůraznit, že každý pobyt příslušníků cizích ozbrojených sil v Česku nejdříve schvaluje Parlament, případně vláda – schvalován je přitom maximální počet vojáků, kteří do Česka mohou přijet.

Počty závislých osob a dodavatelů, kteří společně s příslušníky ozbrojených sil do Česka přichází, ale vládnímu ani parlamentnímu schvalování nepodléhají. Pokud by tak do ČR přišly v rámci DCA vojáci USA a s nimi i jejich rodiny a další civilní osoby, stanovená hranice maximálního počtu osob by se dle Ústavy vztahovala pouze na vojáky a celkový počet osob by tak české orgány skutečně nemusely znát. Jelikož se nám ale nepodařilo zjistit, jakým způsobem by mělo probíhat vydávání potvrzení pro usnadnění pobytu těchto osob, a nevíme tak, zda by díky těmto potvrzením české orgány znaly počty závislých osob a dodavatelů, hodnotíme výrok Jiřího Kobzy jako neověřitelný.