Přehled ověřených výroků

Předně uveďme, že hodnotíme daný výrok týkající se loňského rozpočtu. V roce 2015 byl schválen rozpočet na rok 2016 s plánovaným deficitem 70 miliard korun, plánovanými příjmy ve výši 1 181 miliard korun a výdaji 1 251 miliard korun. Skutečný rozpočet za rok 2016 dosáhl přebytku 61,77 miliard s příjmy 1281,6 miliard korun a výdaji 1219,8 miliard korun. Rozdíl mezi roky 2015 a 2016 ukazuje tabulka státního rozpočtu.

Státní rozpočet

Zdroj: MFČR

Ministerstvo financí rozdíl mezi plánovaným rozpočtem a jeho reálnou skutečností našlo jednak v úspoře výdajů státního rozpočtu o cca 31 miliard korun, kde nejvýraznější položkou bylo ušetření 11,64 miliard za správu státního dluhu.

Významný byl ale nárůst na příjmové stránce, kde došlo k vyššímu inkasu daňových příjmů včetně pojistného na sociální zabezpečení ve výši 28,8 miliard korun. Důvodem bylo především efektivnější vybírání daní, pokračující ekonomický růst spojený s vysokou nezaměstnaností a rostoucími platy v obou hlavních sektorech, podnikatelském a státním. V neposlední řadě je třeba poznamenat, že na kladném výsledku se významnou měrou projevilo i zvýšené čerpání prostředků EU, které oproti plánovaným odhadům přineslo 64,2 miliard korun navíc.

Efektivnější hospodaření tedy těžilo z vynikající situace ekonomiky a vedlo spolu se zvýšením čerpání prostředků EU k navýšeným výnosům. Obecně se dá konstatovat, že výsledek rozpočtu ovlivňuje řada faktorů, v některých případech je vláda může jen těžko ovlivnit (např. rozpočet 2009). Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Marksová sice nebyla přítomna projednávání na výboru, který návrh zákon řešil (navýšení příspěvku nebylo jediným obsahem předlohy), tato absence ovšem nebyla důvodem, proč vládní předloha nebyla přijata.

Michal Horáček tuto interpretaci projednávání zákona o sociální podpoře veřejně uvádí opakovaně, např. na svém Facebooku.

Celý výrok se týká vládní novely zákona o sociálních službách. Ta v sobě obsahovala řadu bodů. Michal Horáček správně uvádí, že s novelou zákona by se měl zvýšit příspěvek osobám (do 18 let věku i nad) spadajícím do stupně IV. (úplná závislost) a nepodléhajícím péči dle § vyjmenovaných zde (.pdf, str. 3) na 19 200 Kč. Stávající zákon o sociálních službách přisuzuje osobám spadajícím do kategorie úplné závislosti 13 200 korun.

Vládní návrh, o kterém Horáček hovoří, prošel ve Sněmovně prvním čtením 17. května 2017, přičemž lhůta určená pro projednání ve výborech byla stanovena na 80 dní. Právě na jedno jednání garančního výboru (pro sociální politiku) Marksová nedorazila.

Konkrétně se jednalo o zasedání 11. července 2017. To dokládá zápis z jednání zmíněného výboru. Absence Marksové vyvolala hlasování o odložení projednávání a k jednání se výbor vrátil po dvou dnech. 13. července 2017 Marksová nebyla rovněž přítomna, na jednání ji však zastoupila její náměstkyně.

Výbor hlasoval o tom, že se návrh bude projednávat i přes nepřítomnost ministryně Marksové. Záznam z jednání uvádí:

„Poslankyně Hnyková navrhla vzhledem k okolnostem i k blížícímu se konci lhůty projednání tohoto zákona procedurální návrh, ve kterém by výbor se rozhodl projednat tisk i bez účasti ministryně práce a sociálních věcí. Hlasování č. 1 bylo prohlášeno za zmatečné.V hlasování č. 2 se pro pokračování v jednání vyslovilo 15 poslanců, návrh byl přijat.“

Absence ministryně práce tedy neznamenala, že by se návrh neprojednal. Výbor přijal usnesení, v němž doporučil poslancům, aby návrh zamítli. Pro tento návrh hlasovalo deset poslanců, tři se zdrželi a tři byli proti. Zmíněná novela se již do konce období nedostala na pořad jednání Sněmovny, takže nebyla ani přijata, ani zamítnuta. Pro její projednání chyběla tedy spíše politická vůle a většina ve Sněmovně. Pokud by většina poslanců měla zájem novelu projednávat, na pořad schůze by daný návrh prosadila.

Horáček má tedy pravdu v tom, že zákon nebyl projednán. Ovšem není to tak, že by za tuto věc mohla ministryně Marksová tím, že se nedostavila na jedno z projednávání. Důvodem neprojednání tak byla chybějící podpora pro celou novelu, návrh samotný pak vláda podala do Poslanecké sněmovny poměrně krátce před koncem volebního období.

Pro úplnost uveďme, že dle údajů Fondu dalšího vzdělávání (veřejná instituce –příspěvková organizace MPSV) z roku 2015 činí počet neformálních pečovatelů v České republice přibližně 250 tisíc. Jiný zdroj uvádí odhad mezi 250 až 300 tisíci pečovateli.

Na základě dat Českého statistického úřadu lze konstatovat, že je Kulhánkův výrok pravdivý. Dovoz z Číny převyšuje český export do této země zhruba desetkrát.

Vývoz z České republiky opravdu směřuje především do Evropské unie a eurozóny. Vypovídají o tom statistiky národního pojetí zahraničního obchodu i přeshraničního pojetí zahraničního obchodu.

Podle Českého statistického úřadu národní pojetí zahraničního obchodu vypovídá o vývozní a dovozní výkonnosti české ekonomiky, tedy také o obchodní bilanci zahraničního obchodu české ekonomiky. Pojetí sleduje skutečný obchod se zbožím realizovaný mezi českými a zahraničními subjekty, tj. změnu vlastnictví mezi rezidenty a nerezidenty.

V této statistice dominuje export do zemí EU a do eurozóny. Export do ostatních států v posledních pěti letech nepřekročil nikdy ani 20 % českého exportu.

Česko nejvíce exportuje konkrétně do Německa, Slovenska, Polska, Francie a Velké Británie (.xls). Export a jeho vývoj v čase můžeme sledovat v následující tabulce. Lze vidět, že export do EU, případně do eurozóny, jasně převažuje.

Poslanec Okamura reaguje na výrok svého bratra Hayato Okamury, který o něm napsal:„Ať už vědomě, nebo nevědomky – můj bratr jedná v zájmu Putinovy vlády v Moskvě.“
Poslanec Okamura vysvětluje, že Rusko navštívil cestou do Japonska za svým otcem. Z jeho oficiálního webu se dozvídáme, že Okamura odletěl z Československa po maturitě, v Tokiu poté pracoval jako popelář nebo prodavač popcornu. Podrobně tuto etapu života popisuje ve 13. komnatě z roku 2009.

Z veřejných zdrojů se nepodařilo zjistit, zda se poslanec Okamura někdy setkal s jakýmkoli ruským ministrem či prezidentem. Víme pouze, že za SPD byl v Moskvě místopředseda Radim Fiala, o čemž se zmiňuje oficiální web strany v sekci Zprávy SPD TV. O tomto výjezdu se píše: „Předsednictvo hnutí SPD přijalo zprávu místopředsedy hnutí Radima Fialy o jednání evropských parlamentních vlasteneckých stran sdružených v evropské frakci ENF, kterého se zúčastnil v Moskvě. Předmětem jednání byla spolupráce mezi evropskými státy a Ruskem v bojí proti terorismu a vzájemné vztahy mezi Ruskem a evropskými státy. Hnutí SPD považuje Ruskou federaci za jednoho ze zásadních spojenců v boji proti islámskému terorismu. Bez zásahu Ruska by nebyl možný příznivý obrat ve válce proti Islámskému státu.“ Je na místě podotknout, že nemáme-li důkazy, které tvrdí opak, fakticita výroku poslance Okamury je neověřitelná, jelikož není člověka kromě Okamury samotného, který by kontroloval každý jeho krok v posledních 25 letech.

Pavel Fischer má mnoho pracovních zkušeností, z domova i ze světa. V době prezidentování Václava Havla působil mezi lety 1995 až 2003 v Kanceláři prezidenta republiky, zprvu jako tiskový specialista, poté jako zástupce prezidentského mluvčího, a nakonec se propracoval na pozici ředitele politického výboru. Byl sedm let českým velvyslancem ve Francii a Monaku, od roku 2003.

V době pobytu Pavla Fischera na Pražském hradě probíhala obě volební období Václava Havla, co by prezidenta nově utvořeného samostatného státu. V roce 1998 se odehrály několikeré důležité události, byly vypsány předčasné sněmovní volby následované tzv. opoziční smlouvou a V. Havel vstoupil do svého posledního funkčního období. Právě pakt oficiálně nazvaný Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice, mezi ODS a vítězem voleb ČSSD, se dotýká Fischerova výroku. Prezidentská kancelář musela řešit, zda svolit k takovému kroku, zda hlava státu posvětí tuhle nestandartní dohodu. Mimo jiné se taky projednávalo její znění, které mnohým zavánělo nedemokratickými principy. Ústředním bodem problému byl fakt, že opoziční ODS slibovala, že v době této vlády nevyvolá hlasování o nedůvěře. Předsedou takto vytvořené vlády se stal Miloš Zeman za ČSSD, na postu setrval až do července 2002. Dále Havlovo prezidentství, do posledního dějství vstoupilo 20. ledna 1998 a neslo se v duchu konečného upevnění ČR ve strukturách západních organizací – NATO, EU. Na summitu Evropské rady v Lucemburku v prosinci 1997 se rozhodlo o konečných 11 kandidátských zemích, které se na základě své přihlášky stanou novými členy EU v další vlně rozšíření. Samotný proces byl posléze zahájen v březnu následujícího roku, přičemž oficiálně se ČR stala součástí k 1. květnu 2004. Iniciativa ohledně Severoatlantické aliance se vyvíjela o něco rychleji než ta týkající se EU. V roce 1999 se Česká republika stala součástí NATO a již v roce 2002 organizovala historický pražský summit.

V souvislosti s výrokem Pavla Fischera je nutné zmínit, že všechny uvedené okolnosti se v době jeho pobytu na Hradě opravdu projednávaly. Je ovšem velice složité dokázat, že se na jejich rozhodnutí opravdu podílel. Pozice mluvčího prezidenta obnáší absolvování veškerých jednání hlavy státu a následné formulování stanovisek, je nutné, aby mluvčí znal názory svého nadřízeného, a aby je v jeho nepřítomnosti mohl reprezentovat. Nejsme však schopní z veřejných zdrojů odhalit, jak velký poradní hlas Pavel Fischer měl vůči Václavu Havlovi.

Komunisté dle svého volebního programu hodlají prosadit (5. téma: Bezpečnost a mírové soužití, 6. bod) celonárodní referendum o vystoupení České republiky ze Severoatlantické aliance. To potvrdil i předseda KSČM Vojtěch Filip v předvolební debatě České televize na téma zahraniční politiky 4. října 2017 (čas 1:39). Kromě toho Filip vyřkl myšlenku, že by mělo proběhnout referendum o setrvání ČR v Evropské unii, pokud by ho čeští občané požadovali.

Je třeba podotknout, že KSČM už v tomto volebním období, konkrétně v září 2016, podala návrh (.pdf) ústavního zákona o referendu o vypovězení Severoatlantické smlouvy. Ten se nedostal ani do prvního čtení, ale předseda Filip vyjádřil stanovisko, že podstatná je debata nad vojenskými závazky plynoucí České republice z účasti v NATO.

Jiří Drahoš mluví o situaci z roku 2009, kdy Akademii věd (AV) hrozily zásadní rozpočtové škrty. Po řadě protestů, mediálních vyjádření i jednání k nim nedošlo, příčemž Drahoš byl přímým účastníkem těchto jednání. Oznámení o umenšení škrtů veřejně zaznělo po jeho schůzce s tehdejším předsedou vlády Fischerem – je tedy pravda, že jeho snaha o zmírnění škrtů byla úspěšná. Nehodnotíme však, zda škrty byly snahou o likvidaci Akademie – byly důsledkem ekonomické krize a reformy financování vědy; vědci o likvidaci mluvili, avšak tuto část nelze posoudit. Výrok tak hodnotíme jako neověřitelný, neboť zda měla být Akademie věd zlikvidována, takový úmysl nejsme schopni doložit. Jde spíše o subjektivním dojem Drahoše.

V dané věci šlo o situaci ohledně rozpočtu pro vědu na rok 2010 (s výhledem na 2011 a 2012), za Fischerovy úřednické vlády, konkrétně po usnesení vlády z 29. července 2009. Příprava reformy ale začala již s Topolánkovou vládou: v průběhu ledna 2008 byla schválena východiska reformy a v březnu pak dokument o samotné reformě.

Na to pak navazovala první Metodika hodnocení výsledků výzkumu, která byla v souladu s touto reformou. Vláda Mirka Topolánka padla v březnu 2009 a nahradila ji Fischerova vláda.

Tato reforma provádí hodnocení výsledků (například publikací, patentů, článků, softwaru atd.) konkrétní instituce převodem na jednotnou numerickou škálu (jde tedy o kvantifikaci vědeckých výstupů). Reforma též zavedla Technologickou agenturu a část peněz měla být alokována do výzkumu pod ministerstvy, hlavně ministerstva průmyslu. Tuto metodiku považovali vědci za nesprávně postavenou, navíc zvýhodňující aplikovaný výzkum.

Akademie protestovala a tehdejší předseda Drahoš je označoval za likvidační. Proti návrhu rozpočtu se stavěly také další výzkumné organizace, jako Rada veřejných výzkumných institucí aplikovaného výzkumu nebo Učená společnost České republiky. Proti škrtům na vědu také probíhaly demonstrace. Vědci považovali reformu za likvidační pro základní výzkum, hlavně pro Akademii věd. Jiří Drahoš mluvil o krizi ve financování vědy například ve svém projevu na zasedání Akademického sněmu AV v roce 2010, z čehož je patrné, že situace trvala delší dobu a spíše eskalovala.

Původní plán rozpočtu z roku 2009 počítal s dvacetiprocentním poklesem rozpočtu Akademie věd. Zejména ale návrh počítal s dalším, postupným krácením výdajů pro AV. Z výdajů ve výši 5,8 miliardy, které AV měla rozpočtovány pro rok 2009, šlo o snížení až na 2,8 miliardy v roce 2012. To se nakonec nestalo.

Předseda Drahoš vedl jednání s premiérem Fischerem a dosáhl výrazně menšího snížení rozpočtu, než bylo v plánu, a vláda též upustila od návrhu snižovat rozpočet v dalších letech. Toto jednání se uskutečnilo 30. července 2009 a premiér Fischer po něm uvedl, že vláda škrt vůči AV sníží o půl miliardy korun oproti své původní představě. Pokud budeme sledovat, jak se v daných letech vyvíjel rozpočet AV (viz graf), je zjevné, že se sice snížil právě v daném roce a postupně mírně klesal, nedošlo ovšem k výraznému seškrtání rozpočtu až na polovinu, jak bylo původně zamýšleno.

Marek Hilšer v rámci Duelu Seznamu.cz dostal od Mirka Topolánka otázku, jak by se zachoval, kdyby na centrum Prahy letělo lidmi plně obsazené letadlo ovládané teroristy a bylo by zřejmé, že teroristé plánují letadlem zasáhnout vysoce obydlenou oblast. Marek Hilšer reagoval tak, že by konzultoval situaci s armádou a pokud by to bylo nutné, letadlo sestřelil.

Mirek Topolánek poznamenal, že ač se jedná o rozhodnutí kontrasignované, váha rozhodnutí by nakonec ležela na prezidentovi. Abychom zjistili, zda se skutečně jedná o kontrasignované rozhodnutí, musíme nahlédnout do Ústavy.

Všechna rozhodnutí prezidenta, která vyžadují kontrasignaci, jsou uvedena ve Čl. 63 Ústavy, a dle tohoto článku prezident republiky „je vrchním velitelem ozbrojených sil.“

Avšak pro uvedenou situaci existuje postup daný Usnesením vlády ČR ze dne 10. října 2001, č. 1044 k materiálu Použití vojenských prostředků k zamezení zneužití civilního letadla jako nástroje teroristického útoku.

Obecný postup při vychýlení podezřelého letadla z trasy je stanovený tak, že nejprve vystartují stíhací letouny Armády České republiky a pokusí se letoun identifikovat a navázat s ním spojení. Pokud nereaguje, pokusí se ho přinutit k přistání. Poslední a krajní variantou by bylo rozhodnutí „národní autority“ NGA o použití zbraní. Touto národní autoritou je však ministr obrany (.doc), nikoliv prezident republiky.

Rozhodnutí by neleželo na prezidentovi a tudíž se nelze bavit o kontrasignaci. Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý.

Ústava ČR ve čl. 64 skutečně uvádí pravomoc prezidenta účastnit se schůzí obou komor, jejich výborů a komisí. Zároveň „se mu udělí slovo, kdykoli o to požádá“. Rovněž se může účastnit jednání vlády, vyžádat si od jejích členů zprávy a rovněž je s jednotlivými ministry projednat.

Horáček dále rozvádí, že by se jako prezident zasadil přinejmenším o projednání z jeho pohledu důležitých zákonů, například ze sociální oblasti. Využíval by právě možností vystupovat během různých jednání a tímto by ze svého pohledu tlačil na schválení potřebných zákonů.