Přehled ověřených výroků

Evropská unie má sedm institucí, mezi tři hlavní patří Evropský parlament, Rada ministrů a Evropská komise. Politické směřování EU pak obstarává Evropská rada, která je tvořena hlavami a představiteli vlád členských zemí. Do tvorby legislativy jsou zapojeny především výše zmíněné tři orgány.

Výhradní právo předkládat legislativní návrhy má sice úřednická Komise, čímž se evropský model liší od modelu národních států, kde mohou poslanci v parlamentu předkládat vlastní návrhy legislativních aktů, ale schvalování těchto návrhů je plně v kompetenci přímo voleného Evropského parlamentu a Rady EU, složené ze zástupců vlád národních států (ve formátu schůzek ministrů kabinetů jednotlivých zemí). Rada tvoří jeden subjekt, avšak zasedá v deseti různých složeních v závislosti na projednávaném tématu. K nejznámějším patří Rada pro hospodářské a finanční věci (ECOFIN), Rada pro zahraniční věci (FAC) nebo Rada pro spravedlnost a vnitřní věci (JHA).

V Radě a v Evropském parlamentu se hlas každého členského státu dělí poměrně - dle počtu obyvatel. V Evropské radě má každý stát jeden hlas bez ohledu na velikost. Každý členský stát má rovněž nárok na post jednoho evropského komisaře.

Evropská unie reguluje mnoho aspektů našich životů. Primárně stojí za standardizací snaha zjednodušit lidem, firmám a podnikatelům život napříč unií. Zadruhé pak sjednocování legislativ a nejrůznějších politik usnadňuje evropským institucím přerozdělování finančních prostředků nebo například snadnější ochranu spotřebitelů. Díky výhodám jednotného trhu mohou občané členských zemí snadno pracovat, studovat nebo podnikat v jiných členských zemích. Schengenský prostor dává možnost svobodně bez hraničních kontrol cestovat. Standardizace pomáhá výrobcům exportovat na zahraniční trhy a zároveň usnadňuje spotřebitelům orientaci v nabízených produktech. Pokud si například Rakušan bude chtít koupit ve Finsku vyrobenou čokoládu, má díky evropským standardům jistotu, že dostane to, co za čokoládu považuje i on sám.

Přesně z tohoto důvodu bylo českým výrobcům zakázáno používat termín „pomazánkové máslo“. Podle evropských standardů mohou být slovem máslo označované pouze produkty obsahující více než 39 % mléčného tuku, což pomazánkové máslo neobsahovalo. K zákazu používání termínu došlo z důvodu ochrany spotřebitelů. Opět příkladem - pokud by si Portugalec v českém obchodě chtěl zakoupit máslo a v regále sáhl po pomazánkovém máslu, nedostal by skutečné máslo.

Výrok Ivana Bartoše o úsporách obyvatel České republiky je nepravdivý, i přes porovnání s okolními bohatšími zeměmi neobstojí tvrzení, že nikdo nemá žádné úspory.

Budeme-li pracovat pouze s absolutní výší úspor nebo mírou úspor občanů ČR, tak Ivan Bartoš nemá pravdu, když říká, že lidé žádné úspory nemají. Dle statistiky ČSÚ činila míra úspor domácností za rok 2016 12,1 % (vůči hrubému disponibilnímu důchodu) a za první kvartál roku 2017 9,1 %.

ING Bank vydává „Index úspor domácností“, dle něhož průměrná domácnost pokryje svými úsporami výdaje na 5,62 měsíce (1. kvartál 2017). V loňském roce se tento index pohyboval mezi 4–4,45 měsíci.

Na druhou stranu, zasadíme-li Bartošova slova do kontextu vůči jiným zemím EU – například našim sousedům, tak mohou skutečně úspory Čechů působit (v některých případech), jako velmi malé sumy.

Z grafu je vidět, že Čech má absolutně vyšší úspory než Polák nebo Slovák, ale mnohem nižší než Němec a Rakušan. Češi ročně uspoří asi jen čtvrtinu toho, co Rakušané nebo Němci, a přitom v poměru HDP per capita jsme na 71 potažmo 73 procentech našich západních sousedů. Opravdu v tomto ohledu mají Češi relativně málo úspor.

Podrobnější informace o úsporách (finančích aktivech) obyvatel zemí Evropy jsou k dispozici v dokumentu Global Wealth Report 2016 (.pdf) společnosti Allianz.

Pro převod USD na CZK byl použit kurz ČNB z 27. září 2017 a pro USD a EUR údaje ECB rovněž z 27. září 2017.

Jaroslav Faltýnek výrok pronesl v tom kontextu, že politici tlačí na Andreje Babiše kvůli zveřejňování příjmů a majetku, ale ostatní politici podobné dlouhodobé a podrobné zprávy nepodávají. Na ministra financí je však tento tlak vyvíjen kvůli nesrovnalostem v údajích, které o svých financích uváděl, a kvůli podezřelému nákupu korunových dluhopisů společnosti Agrofert (tedy s nedaněným výnosem), u nichž panovalo podezření, že na ně Andrej Babiše neměl dostatek financí a že tento nákup akcií byl ve skutečnosti nezdaněnými dividendami. Nejedná se tedy o situaci, ve které by se mohl jednoduše ocitnout kterýkoliv politik a nelze tedy takto zobecňovat. Někteří další politici či kandidáti navíc své příjmy zveřejňují (i když třeba ne za celých 20 let). Výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

V březnu 2017 ministr Babiš zveřejnil prostřednictvím auditorských firem své příjmy za roky 1996–2015. Ani v těchto „zprávách o zjištění“ však nelze dohledat konkrétní výše částek z majetkového přiznání za rok 2013.

Poslanci za ANO podali svá prohlášení o majetku (tedy nikoliv zveřejnění kompletních příjmů) v roce 2013, ovšem pouze zčásti. Zároveň se dohodli na tom, že nebudou uvádět veřejně údaje o výších hypoték či cenných papírů. Před volbami v roce 2013 zveřejnil svůj majetek (.pdf) i předseda hnutí ANO Andrej Babiš.

Jako další příklad transparentně zveřejněné výše majetku poslouží senátor Václav Láska. Svůj majetek odhalil i prezidentský kandidát Michal Horáček, který však ještě není politikem. Odměňování veřejně ukazují i pražští Piráti.

Zákon o daních z příjmů je v platnosti již od 18. prosince 1992, v roce 1993 nastala jeho účinnost. Přestože zákon byl ve všech směrech aktivní a účinný již od roku 1993, korunové dluhopisy byly dle dat serveru Kurzy.cz poprvé státem vydány (tzv. emitovány) v roce 2011, kdy byl Kalousek ministrem financí.

Premiéra korunových dluhopisů vyvolala vlnu emise takových dluhopisů na konci roku 2011, jejich vydávání zcela markantně vrcholilo na konci roku 2012. Od roku 2013 totiž měly být nově úroky z těchto dluhopisů zdaněny (bod 6). V době před rokem 2013 však kromě státu rozsáhle emitovaly i soukromé firmy.

Co se týče mediální pozornosti, té se korunovým dluhopisům dostalo opravdu hojně, zejména pak v roce 2012 (příkladně iDNES.cz, Patria.cz, Finance.cz či IHNED.cz). Přímo jako legální formu optimalizace jej popisují například server Ucetni-portal.cz nebo Investujeme.cz. Oproti tomu vyjádření ministerstva financí bylo zdrženlivější k výzvám k optimalizaci, potvrzuje však legalitu celého procesu a vysvětluje jeho fungování a původní záměr.

Podíváme-li se na mediální zprávy před rokem 2011, je zjevné, že korunové dluhopisy v podstatě nebyly tématem. I občasné zmínky vyznívaly spíše skepticky a bez vidiny potenciálu v jejich optimalizačním charakteru.

Poslanec Babiš zřejmě mluví o generálu Chalífu Haftarovi, který stojí v čele Libyjské národní armády bojující v Libyi o moc s premiérem tripoliské vlády podporované OSN Fáizem Sarrádžem.

Italský parlament schválil minulý měsíc na žádost tripoliské vlády návrh na vyslání námořních plavidel do libyjských teritoriálních vod, které mají pomoci libyjské pobřežní stráži v boji proti převaděčům lidí.

Proti tomuto kroku se Haftar postavil a vzkázal, že Libyjská národní armáda si vyhrazuje právo na schvalování připlutí jednotlivých cizích lodí. Na podporu svých slov nařídil čtyřem námořním základnám blokovat italské lodě. Haftar však nijak neupřesnil, zda je připraven k blokádě italských lodí použít sílu.

Generál Haftar tak opravdu vyzval své vojsko k podniknutí určitých kroků vůči italským lodím bojujícím proti pašerákům migrantů, zda však vyzval k útoku, nelze s jistotou říct. Libyjskou národní armádu pak nelze považovat za teroristickou organizaci, jak ji označuje poslanec Babiš. Jeho výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

O vládním návrhu zákona o registračních pokladnách hlasovala Poslanecká sněmovna poprvé v únoru 2005, kdy byl návrh poslanci schválen. Mezi ty, kteří hlasovali pro přijetí, přitom patřil i Miroslav Kalousek. Ministrem financí byl tehdy Bohuslav Sobotka, Miroslav Kalousek byl „pouze“ poslancem vládní KDU-ČSL.

Přijetí návrhu zákona o registračních pokladnách bylo výsledkem koaliční dohody. Vedle registračních pokladen totiž existoval i návrh obsahující plošná majetková přiznání. Lidovci na to přistoupili a hlasovali pro zavedení pokladen výměnou za stažení majetkových přiznání.

V Senátu byl návrh zákona o registračních pokladnách zamítnut, následkem čehož putoval zpět do Poslanecké sněmovny. Poslanci návrh zákona v opakovaném hlasování v květnu 2005 schválili, přičemž i tentokrát hlasoval Miroslav Kalousek pro jeho přijetí.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť Miroslav Kalousek skutečně opakovaně hlasoval pro přijetí zákona o registračních pokladnách, i když tak činil na základě koaliční dohody.

Výrok Kateřiny Konečné hodnotíme jako zavádějící, kritizuje totiž v diskuzi obecně byrokratičnost EU, což je veličina velmi obtížně měřitelná. Ovšem indikátory, které si vybírá, neodpovídají jejímu tvrzení - konkrétně počet směrnic a nařízení klesá.

Směrnice a nařízení jsou dva z pěti nástrojů, pomocí nichž členské země EU přijímají evropské právo do své legislativy. Nařízení nemusí být transponována do národní legislativy, ale přenášejí práva a povinnosti na občany EU stejně jako národní legislativa.

Implementace směrnice je naproti tomu v pravomoci členské země. Výhodou tohoto právního aktu je respekt k legislativě každého jednotlivého národního státu.

Počet přijatých směrnic a nařízení v posledních letech výrazně klesá. Dokazují to statistiky Evropské unie týkající se přijatých legislativních aktů jednotlivými orgány za každý rok.

Pokles začal už v období, kdy Evropskou komisi vedl José Manuel Barroso (2004–2014). Již v roce 2007 přišla jeho Komise s Akčním programem pro snižování byrokratické zátěže EU. Součástí bylo i vytvoření výboru, který bude legislativní aktivity hodnotit. V roce 2013 pak spustil program Refit, jenž přímo reagoval na postoj veřejnosti k nadměrné byrokracii v EU. Jeho cílem bylo, aby Komise upustila od zbytečných návrhů. Podle výboru, který aktivity Komise hodnotil (.pdf, str. 8), bylo jednání Barrosa prvním krokem pro zlepšení situace, nicméně musí být uděláno mnohem více.

V roce 2014 byla zvolena nová Komise a její šéf Jean-Claude Juncker hned od počátku sliboval snížení byrokracie a regulací ze strany EU. Přímo uvedl, že EU má být více politická a méně technokratická.

Podle europoslankyně Konečné se snížení počtu přijatých nových směrnic a nařízení nepovedlo. Na základě výše uvedeného grafu jí však nemůžeme dát za pravdu.

Výrok Tomia Okamury je hodnocen jako zavádějící, neboť SPD ve skutečnosti ve sněmovně navrhla pouze zařazení projednávání bodu, ve kterém měli poslanci vyzvat vládu, aby zmíněný návrh připravila. Šlo tedy více o politickou proklamaci než předložení reálného návrhu. Stalo se tak celkem pětkrát. Podporu však těmto návrhům neprojevila nejen vládní koalice, ale ani opoziční strany. 18. června 2015 navrhl poslanec Radim Fiala (SPD) při jednání o programu schůze Poslanecké sněmovny zařadit bod, ve kterém by sněmovna usnesením vyzvala vládu k přípravě zákona o referendu o setrvání v EU.

Návrh tohoto usnesení zněl: „Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky považuje problém nelegální imigrace za zásadní ohrožení bezpečnosti České republiky. Odpovědnost za tento stav nese politika a fungování Evropské unie. Poslanecká sněmovna vědoma si odpovědnosti k občanům České republiky vyzývá vládu České republiky k přípravě zákona o referendu, kde občané České republiky budou mít možnost vyjádřit se k dalšímu setrvání naší země v Evropské unii.“

Tento návrh podpořilo pouze 11 poslanců. Z SPD šlo pouze o Radima Fialu, dále o dva poslance Úsvitu a také sedm členů klubu KSČM. Proti hlasovala jak vládní koalice, tak i TOP 09, ODS a návrh nepodpořila ani většina klubu KSČM a Úsvitu. Sám Okamura nebyl k danému hlasování přihlášen a tedy nehlasoval. Současný člen předsednictva Okamurovy SPD a poslanec Jaroslav Holík tento návrh také nepodpořil, při hlasování se zdržel.

7. července 2015 navrhl podobný bod i sám Tomio Okamura. Během jednání o programu jednání sněmovny načetl bod s názvem „Referendum o setrvání České republiky v Evropské unii.“ Podle představ Okamury měla v rámci projednávání tohoto bodu Sněmovna přijmout následující usnesení: „Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky považuje šíření extrémního islámu a nelegální migraci za zásadní ohrožení bezpečnosti České republiky. Zásadní příčinou tohoto ohrožení je politika a fungování Evropské unie.
Poslanecká sněmovna, vědoma si odpovědnosti k občanům České republiky, vyzývá vládu České republiky k přípravě zákona o referendu, kde občané České republiky budou mít možnost vyjádřit se k dalšímu setrvání naší země v Evropské unii, a dále vyzývá vládu neodkladně připravit legislativní kroky definující šíření a propagaci islámského práva šaría a džihádu jako trestný čin ohrožující svobodu, demokracii a lidská práva.“

O tomto návrhu se nehlasovalo, poslanecké kluby ČSSD a ANO uplatnily veto (viz Sklenák) dvou poslaneckých klubů pro nezařazení daného bodu na program jednání sněmovny.

15. září 2015navrhl Okamura ve Sněmovně zařadit bod „Příprava referenda k vystoupení z Evropské unie.“ Pro tento návrh nehlasovala vládní koalice, opoziční TOP 09 a ODS a také jednotlivci z klubu KSČM, Úsvit a v neposlední řadě tři nezařazení poslanci.

1. března 2016vystoupil před poslanci předseda hnutí SPD s žádostí, „aby návrh referenda zařadila na pořad svého jednání a zavázala vládu referendum uspořádat.“ Tento návrh zůstal nevyslyšen, podpořili jej zejména poslanci KSČM a hnutí Úsvit.

Daný apel však nebyl realizovatelný, resp. jde spíše o politickou proklamaci než o cokoli jiného. Vláda nedisponuje nástrojem, jak vyhlásit referendum o vystoupení z Evropské unie. To je možné pouze dvěma variantami. Buď přijetím jednorázového ústavního zákona (tímto modelem se postupovalo při otázce vstupu České republiky do EU), nebo změnou Ústavy, která by umožnila referendum vypsat. Okamurův návrh, že poslanci schválí zařazení bodu v Poslanecké sněmovně, který bude řešit referendum, je deklaratorní postoj. Reálně by Okamura musel předložit návrh ústavního zákona o jednorázovém referendu k dané věci, nebo změnu ústavy, zavedení obecného referenda a vyvolání hlasování na základě takto přijatého zákona.

Naposledy Okamura navrhoval podobný bod jednání 24. května 2016. Zde uvedl: „Žádám vás tedy, dámy a pánové, abychom na program jednání zařadili na úterý příští týden jako první bod na téma přijetí zákona o referendu o vystoupení z Evropské unie a referendum o přijímání či nepřijímání migrantů z islámských zemí.“ Opět, jako v předchozích případech, tím fakticky Okamura navrhl, že pokud by byl jeho návrh přijat, poslanci by o dané věci mluvili. Mohli by teoreticky přijmout usnesení, ve kterém by vládu vyzvali k přípravě referenda. Nicméně stejně jako v předchozím případě – šlo by pouze o deklaratorní krok, neboť reálně neexistuje právní rámec, v němž by danou věc šlo uskutečnit. Pokud Okamura chce vyvolat referendum, musí změnit českou legislativu a ne navrhovat diskuze o možném vyvolání referenda. Dodejme, že ani v tomto případě poslanec Okamura podporu nezískal.

V letošním roce však Okamura (nerozdíl od předchozích 2 let) začal prosazovat na pořad jednání Poslanecké sněmovny vládní návrh o celostátním referendu. Již desetkrát předseda SPD chtěl, aby se daný bod projedánval, ani jednou to však neprošlo. Nicméně i podle vyjádření samotného Okamury by prostřednictvím tohoto návrhu o vystoupení z Evropské unie hlasovat nešlo.

Budeme předpokládat, že dostupností zdravotní péče se myslí finanční dostupnost, tedy spoluúčast pacienta. Podle dostupných dat za rok 2014 dosahují soukromé výdaje na zdravotní péči, kam je započítávána i spoluúčast pacienta, v ČR 13,2 %. Nejnižšího procenta soukromých výdajů v této oblasti dosahuje Francie (7,2 %), která je zároveň jedinou zemí EU pod 10% hranicí. V dalších sedmi členských státech se soukromé výdaje na zdravotnictví pohybují mezi 10–15 %. Mezi nimi je právě i ČR.

Můžeme se podívat i na jiné indikátory dostupnosti českého zdravotnictví. Srovnávací studie (.pdf) OECD, která mimo jiné porovnává dostupnost zdravotní péče v zemích EU podle kritérií jako počet lékařů na tisíc obyvatel,

počty lékařů v jednotlivých regionech, nedosažitelnost lékařského vyšetření z různých socioekonomických důvodů atd. Ve většině případů se ČR umístila nad evropským průměrem.

Pro zajímavost lze ještě uvést, že podle žebříčku EHCI 2015 (.pdf), který každoročně vydává Health Consumer Powerhouse, se ČR ve srovnání úrovně zdravotní péče evropských zemí umístila na 13. místě. V roce 2016 (.pdf) si ČR tuto příčku udržela.

Euro Health Consumer Index neboli EHCI hodnotí stav zdravotních systémů ve 35 evropských zemích podle 48 indikátorů v šesti kategoriích. Hodnotí se například čekací doba na plánovanou operaci, přímý přístup ke specializovanému lékaři, zda se pacient dostane k praktickému lékaři týž den, přístup k novým lékům, dostupnost zdravotní péče atd. Hodnocení probíhá v bodech, kde 1 000 bodů představuje nejvyšší možný počet.

Česká republika se umístila nejlépe ze zemí postkomunistického bloku. Za pozornost stojí i fakt, že ČR je dle EHCI dokonce hodnocena lépe než například Velká Británie, Itálie či Španělsko.

Z výše uvedených dat vyplývá, že v dostupnosti a celkovém stavu zdravotnictví je Česká republika nad evropským průměrem. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako pravdivý.

Tržby v maloobchodě vzrostly v roce 2016 o 5,6 %, a to i díky tomu, že české ekonomice se v v tomto období dařilo růst tempem 2,3 %. Vyšší tržby ukazují na vyšší spotřebu, což následně vede k tomu, že se v absolutních číslech prodají větší objemy zboží a služeb, a tedy i s tím související absolutní výběr DPH. Inkaso DPH v roce 2016 bylo meziročně vyšší o 3,8 %. Výběr DPH tak vzrostl pomaleji než maloobchodní tržby.

Nicméně je třeba upozornit na některé limity Kalouskova tvrzení. Předně do maloobchodních tržeb nespadají všechny položky podléhající DPH - např. nemovitosti nebo část služeb. Vyšší maloobchodní tržby tedy nemusí automaticky znamenat, že by mělo o stejnou výši růst DPH. Záleží na více faktorech.

Dále tržby jako takové nejsou to samé jako přidaná hodnota. Obrazně řečeno - že někdo utržil dvojnásobek, neznamená, že bude platit/odvádět dvojnásobek na DPH, protože může mít vyšší vstupní náklady. Je více sazeb, takže může dojít k přelivu mezi sazbami - ať už proto, že lidé více kupují nízko/vícedaněné zboží, nebo proto, že se něco překlasifikovalo.

Výrok z tohoto důvodu hodnotíme jako zavádějící, protože byť Kalousek podává správná čísla, jejich význam dezinterpretuje.