Přehled ověřených výroků

Rusko skutečně neplní minské dohody, na bojištích stále umírají lidé.

Minské dohody jsou dokumenty, které byly vytvořeny ke zklidnění krizové situace na Ukrajině, jež začala na jaře 2014. Po obsazení Krymu Ruskem v březnu 2014 se pustily proruské a protivládní skupiny v oblasti kolem Doněcku a Luhansku do protestů proti ukrajinské vládě. Následně vyhlásily nezávislost, proti čemuž zasáhla ukrajinská armáda a situace vyústila v ozbrojený konflikt.

Na jedné straně síly stojí ukrajinská armáda a na druhé proruské a protivládní skupiny, které mají za cíl odtržení od Ukrajiny.

Po těžkých bojích byl 5. září podepsán Minský protokol, jež měl konflikt zastavit. Byl však často porušován a v lednu 2015 kompletně padl, čímž byla zahájena další fáze ozbrojených střetů. V únoru 2015 byla podepsána druhá verze minských dohod, která dodnes stále alespoň formálně platí.

Reálně se však prosazování většiny ze 13 bodů nedaří. Podle Alexandra Huga z OBSE porušily obě stany několik bodů tím, že nestáhly těžké zbraně (bod č. 2), nepropustily či nevyměnily rukojmí (bod č. 6) a pozorovatelé OBSE stále disponují pouze omezeným přístupem na území separatistů (bod č. 3, a tím pádem i bod č. 10).

Obě strany ani nezačaly dialog o způsobu provedení voleb v bojových zónách, který by byl v souladu s ukrajinským právním řádem (bod č. 4). Separatisté prozatím nebyli amnestováni (bod č. 5). Nepovedlo se prosadit plné obnovení hranic ukrajinskou vládou (bod č. 9), ani se neprovedla žádná ukrajinská ústavní reforma (bod č. 11).

Ztráty na životech vojáků i civilistů zaznamenávají obě strany konfliktu, informovala o nich na začátku února i Česká televize.

Politická skupina ALDE (Aliance liberálů a demokratů pro Evropu) jako jedna ze sekcí Evropského parlamentu zastává názor, že připojení/anexe Krymu ze strany Ruské federace je nelegální, a pokračuje v souhlasu s přijatými sankcemi ze strany EU. Toto přesvědčení vyjadřuje ve své rezoluci z prosince 2016 (. pdf, str. 40), včetně zákazů cestování části poslanců ruského parlamentu do EU.

V tomto případě se iniciativa pro podporu rozšíření sankčního seznamu formovala individuálně napříč frakcemi EP jako iniciativa poslanců kolem Petrase Austreviciuse (ALDE). Ti formulovali dopis pro Vysokou představitelku Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Federicu Mogherini. Tuto iniciativu podpořilo 35 poslanců EP.

O sankcích a jejich změnách ale rozhoduje jen Evropská rada, jež rozšíření sankcí schválila v listopadu 2016. V tomto dokumentu byl zakázán vstup do EU šesti nově zvoleným poslancům ruského parlamentu, kteří zastupují Krym. Důvodem byla anexe Krymu, a tudíž nelegálnost tamějších voleb do ruského parlamentu na zmíněném území.

Je tedy pravdou, že obecně frakce Evropského parlamentu ALDE podporuje sankce proti RF, včetně cíleného omezování cestování části představitelů ruského režimu. Sem se řadí například zastánci okupace Krymu, jak ukazuje jmenný seznam osob, které frakce ALDE navrhovala při formulaci sankcí pro přidání na sankční seznam. Je však nutno podotknout, že v otázce sankcí má první a poslední slovo Evropská rada a Evropský parlament, jeho poslanci mají spíše poradní pozici.

Propuknutí krize na Ukrajině a především anexe Krymu vedly EU k zásadní proměně vzájemných vztahů s Ruskou federací. K omezení styků došlo ze strany EU na několika úrovních od března 2014, kdy byla zavedena tzv. restriktivní opatření v reakci na situaci na Ukrajině.

Jedno ze zásadních opatření na individuální úrovni bylo omezení možnosti cestování do EU a zmražení majetku osobám, které dle EU nabourávaly či ohrozily teritoriální integritu, suverenitu a nezávislost Ukrajiny. Tato omezení se týkala 152 fyzických osob a 37 osob právnických. Jmenný seznam včetně odůvodnění a legálních podkladů, které specifikují jejich zařazení na sankční list, je dostupný zde (. pdf).

Pro ilustraci - Sergey Valeryevich Aksyonov je po anexi Krymu uvedený na seznamu jako předseda mezinárodně neuznané Nejvyšší rady republiky Krym, jehož zvolení bylo označeno tehdejším ukrajinským prezidentem Turchynovem v březnu 2014 jako neústavní. Byl aktivním proponentem pro uskutečnění referenda z 16. března 2014 o statusu Krymu. Je jedním z podepsaných pod smlouvou o připojení Krymské republiky k Ruské federaci z března 2014. Je také zvoleným nejvyšším představitelem tzv. Krymské republiky. Samozvaně sloučil ve své osobě funkci předsedy vlády a prezidenta. Je členem Státní rady Ruské federace.

V listopadu 2016 bylo na seznam přidáno šest jmen nově zvolených poslanců ruské dumy za anektovaný Krym. Je nutné zmínit, že podobný, ne tak rozsáhlý a legálně odůvodnitelný, seznam 89 nežádoucích osob vystavila i RF v roce 2015.

Je tedy pravdou, že sankce jsou cíleny na konkrétní osoby, které jsou zásadně spojeny s narušením suverenity Ukrajiny a anexe Krymu (dle EU).

Co se týče vraždy politika v Ruské federaci, je znám především případ Borise Němcova. Tento kritik Kremlu byl zastřelen dne 27. února 2015 krátce po půlnoci v centru Moskvy. Němcov v 90. letech působil po jistou dobu jako vicepremiér Ruska. Před vraždou se profiloval jako opoziční politik vůči Vladimiru Putinovi.

Telička má tedy pravdu, že mezi „jeho partnery“ došlo i k zastřelení na ulici. Mezi významnými opozičními osobnostmi došlo k více vraždám, např. u nezávislých novinářů. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Polsko v únoru oznámilo, že během následujících voleb předsedy Evropské rady nepodpoří znovuzvolení Donalda Tuska. Konkrétní osobu pak navrhlo 4. března, a to europoslance Jacka Saryusze-Wolského.

Co se Angely Merkelové týče, ta současného předsedu Evropské rady veřejně podpořila o tři dny později, tedy 7. března.

Pro posouzení pravdivosti výroku je tak zásadní období mezi 4. a 7. březnem. Snažili jsme se proto dohledat, kteří z předních politiků členských států se k volbě europoslance Saryusze-Wolského vyjádřili.

Již od ohlášení kandidatury nenašel europoslanec Saryusz-Wolski mezi členskými státy EU téměř žádnou podporu. Francouzský prezident od počátku podporoval Donalda Tuska, toto pak potvrdil 6. března. Stejného názoru byl nizozemský ministr zahraničí Bert Koenders - polského protikandidáta též odmítl. Takto se vyjádřil i český ministr Lubomír Zaorálek.

Angela Merkelová na kandidaturu Jacka Saryusze-Wolského reagovala během několika dnů.

V prosinci proběhne zasedání Evropské rady, kde by mohly být přijaty první závěry Bílé knize o budoucnosti Evropy. Ta představuje pět scénářů možného pokračování EU do roku 2025. Mezi nimi jsou možnosti setrvání v dnešním směřování; koncentrace pouze na jednotný trh; EU pro ty, kteří chtějí dělat pro určitá témata víc; EU, jež se zaměří na méně témat, kterým se bude věnovat více; či sdílení více pravomocí členů EU a tvorba společných rozhodnutí.

V září 2017 přednese předseda Evropské komise Juncker projev, v němž se bude tématu více věnovat, aby vyjádřil svoje stanovisko právě před prosincovým zasedáním Evropské rady.

K setkání europoslanců s premiérem došlo v pátek 3. března. Tématem schůzky byla spolupráce mezi vládou a českými poslanci Evropského parlamentu, pozice ČR směrem k vyjednávání s Británií, evropská směrnice o kontrole zbraní či ochrana českých spotřebitelů. Aktivní komunikace je jednou z priorit vlády a premiér se s europoslanci během svého působení setkal počtvrté.

O samotném dalším směřování EU a pozici ČR v této otázce nejsou z jednání informace. Veřejně dostupné zdroje neinformují o vyjádření premiéra, dle kterého bude připravovat pozici Česka k dalšímu směřování EU.

V listopadu 2016 představila Evropská komise takzvaný zimní legislativní balíček, tedy soubor dokumentů, návrhů a hodnocení dopadů, podle kterých se má vytvářet evropská energetická unie. Obsahuje přitom cíle do roku 2030. Balíček se zaměřuje na několik témat, jako je energetická účinnost, trh s elektřinou, obnovitelné zdroje a další. Dokumenty skutečně čítají celkem tisíce stránek, například jen sekce týkající se trhu s elektřinou a spotřebitelů zabírá 1800 stran.

Europoslankyně Konečná pravděpodobně dále zmiňuje směrnici o energetické účinnosti 2012/27/EU (.pdf), kterou EU schválila v roce 2012, tedy před pěti lety. Tato směrnice obsahuje cíle do roku 2020, členské státy ji tedy v současné době stále implementují.

Výrok Kateřiny Konečné proto hodnotíme jako pravdivý.

Výrok Kateřiny Konečné hodnotíme jako zavádějící, kritizuje totiž v diskuzi obecně byrokratičnost EU, což je veličina velmi obtížně měřitelná. Ovšem indikátory, které si vybírá, neodpovídají jejímu tvrzení - konkrétně počet směrnic a nařízení klesá.

Směrnice a nařízení jsou dva z pěti nástrojů, pomocí nichž členské země EU přijímají evropské právo do své legislativy. Nařízení nemusí být transponována do národní legislativy, ale přenášejí práva a povinnosti na občany EU stejně jako národní legislativa.

Implementace směrnice je naproti tomu v pravomoci členské země. Výhodou tohoto právního aktu je respekt k legislativě každého jednotlivého národního státu.

Počet přijatých směrnic a nařízení v posledních letech výrazně klesá. Dokazují to statistiky Evropské unie týkající se přijatých legislativních aktů jednotlivými orgány za každý rok.

Pokles začal už v období, kdy Evropskou komisi vedl José Manuel Barroso (2004–2014). Již v roce 2007 přišla jeho Komise s Akčním programem pro snižování byrokratické zátěže EU. Součástí bylo i vytvoření výboru, který bude legislativní aktivity hodnotit. V roce 2013 pak spustil program Refit, jenž přímo reagoval na postoj veřejnosti k nadměrné byrokracii v EU. Jeho cílem bylo, aby Komise upustila od zbytečných návrhů. Podle výboru, který aktivity Komise hodnotil (.pdf, str. 8), bylo jednání Barrosa prvním krokem pro zlepšení situace, nicméně musí být uděláno mnohem více.

V roce 2014 byla zvolena nová Komise a její šéf Jean-Claude Juncker hned od počátku sliboval snížení byrokracie a regulací ze strany EU. Přímo uvedl, že EU má být více politická a méně technokratická.

Podle europoslankyně Konečné se snížení počtu přijatých nových směrnic a nařízení nepovedlo. Na základě výše uvedeného grafu jí však nemůžeme dát za pravdu.

Pokud orgány EU schválí směrnici, musí členské státy její obsah převést („transponovat“) do vnitrostátních předpisů. K „pozlacování“ (angl. „gold-plating“) unijní legislativy pak dochází v případě, že členský stát při tomto převodu excesivně rozšíří nově uložené povinnosti nad rámec, který daná směrnice žádá. Existují případy, kdy se do prováděcího zákona „schová“ povinnost, jež s předpisem EU zcela nesouvisí. Některé konkrétní příklady uvádí také text Asociace pro mezinárodní otázky z roku 2015.

Nepodařilo se nám ale dohledat oficiální statistiku, která by uváděla míru „nabalování“ povinností na normy EU. Koneckonců směrnice jako takové obsahují pouze minimální standardy, jichž má být ve členských státech dosaženo, proto je „pozlacování“ obtížně kvantifikovatelné. Nelze tedy určit, zda je na tom Česká republika opravdu nejhůře.