Přehled ověřených výroků

Marek Hilšer ve svém projevu explicitně nejmenoval dva konkrétní protikandidáty, na které bylo toto tvrzení namířeno. Vzhledem ke struktuře debaty mohlo jít o tři osoby – Jiřího Drahoše, Mirka Topolánka a Vratislava Kulhánka. Tito tři odpověděli záporně na otázku, zda je Rusko pro ČR největší riziko.

Jiří Drahoš byl předsedou AV ČR, tedy žádné obchodní vztahy s Ruskem nevedl.

Mirek Topolánek v roce 2013 spoluzakládal a o dva roky později prodal svůj poloviční podíl ve společnosti European Capital Partners Investments (ECPI), která se soustředí na investiční aktivitu v oblastech střední a východní Evropy. Topolánek se v rámci své profesní nepolitické kariéry soustředí na oblast energetiky. Je manažerem slovenského přepravce plynu Eustream, který patří do Energetického průmyslového holdingu podnikatele Křetínského (ten sdružuje společnosti v Evropě, nikoli v Rusku). V oblasti energetiky a přepravy plynu jsou obchodní spojení s Ruskem nezbytná. Dále spoluvlastní výrobce řídicích systémů pro petrochemii VAE Controls, tato společnost je součástí VAE Groups, která působí mimo jiné i na ruském trhu.

Vratislav Kulhánek byl šéfem automobilky Škoda, která má v Rusku montážní závody a exportuje sem. Jiné podnikatelské činnosti spojené s Ruskem nemá.

Marek Hilšer ale své vyjádření opírá (ať už vědomě či nevědomě) o pouhou domněnku. Spojuje totiž dvě věci, které spolu nemusí nutně souviset. Celkově Hilšerovo tvrzení vyznívá tak, že Topolánek nebo Kulhánek nepovažují Rusko za hrozbu, protože v něm mají obchodní (či jiné) zájmy. Zda tomu tak ovšem skutečně je, není jasné, resp. jde o neověřitelnou skutečnost. Důvodů, proč se oba kandidáti takto vyjádřili, může být celá řada. V pořadu také oba kandidáti popsali, která místa a faktory podle nich ČR ohrožují. Je třeba podotknout, že oba jmenovali i Ruskou federaci, jen ji nejmenovali na prvním místě.

Topolánek ve svém výroku reaguje na nařčení od Marka Hilšera, že jeho vláda chtěla privatizovat pokoutně fakultní nemocnice. Jak vysvětlujeme ve výroku Hilšera i zde v samotném odůvodnění, z dostupných zdrojů nelze danou věc jednoznačně posoudit, a to zejména z toho důvodu, že zdroje informací se různí a zejména pak kvůli tomu, že daný návrh nebyl nakonec vůbec předložen.

V letech 2007 a 2008 skutečně došlo na ministerstvu zdravotnictví v rámci připravované reformy zdravotnictví i k návrhu na vytvoření zákona o univerzitních nemocnicích. Ten měl kromě dalšího měnit vlastnickou formu u fakultních nemocnic.

V obecné představě resortu (k naplnění této věci nedošlo) měly být fakultní nemocnice transformovány na akciové společnosti s účastí státu a univerzit. Proti tomuto záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. Proti návrhu se zejména postavila jak tehdejší opozice, tak i univerzity, Česká lékařská komora a další aktéři včetně koaličních partnerů tehdejšího ministra Julínka, který měl danou věc v gesci.

Julínek měl výše zmíněný plán podložen věcným návrhem zákona (.pdf), který na svém jednání v dubnu 2008 schválila usnesením č. 373 Topolánkova vláda.

Důsledkem připravovaného zákona o univerzitních nemocnicích a pracovištích mělo být „nahradit fakultní nemocnice existující již v překonané formě státních příspěvkových organizací univerzitními nemocnicemi, které budou mít podobu akciových společností, a upravit standardní právní vztahy mezi univerzitní nemocnicí a univerzitou, v jejichž rámci bude přesně vymezeno jejich postavení v systému poskytování zdravotních služeb a v systému vzdělávání, vědy a výzkumu.“ Obecně měl zákon přinést řadu změn, v rámci výroku se soustředíme toliko na transformaci vlastnické struktury, o níž Hilšer mluví. Sám ji popisuje jako privatizaci. Pokud se ovšem podíváme do věcného záměru zákona, zjistíme, že rozložení akcií mezi stát a příslušnou univerzitu byl v poměru 66:34 pro stát. Podstatný je zejména bod 34 věcného záměru zákona (.doc), v němž se uvádí:

„Podíl na základním kapitálu ve výši 34 % bude univerzitě garantovat kvalifikovanou účast na rozhodování valné hromady. Proti vůli univerzity tak nebude možné změnit stanovy, rozhodnout o zvýšení či snížení základního kapitálu, schválit smlouvu, na jejímž základě dochází k převodu podniku nebo jeho části, smlouvu o nájmu podniku nebo jeho části nebo smlouvu zřizující zástavní právo k podniku nebo jeho části, rozhodnout o zrušení univerzitní nemocnice s likvidací, změnit druh nebo formu akcií, změnit práva spojená s akciemi, vyloučit nebo omezit přednostní právo na získání vyměnitelných a prioritních dluhopisů, vyloučit nebo omezit přednostní právo na upisování nových akcií, schválit ovládací smlouvu nebo smlouvu o převodu zisku.“

Daný záměr, který vláda schválila v dubnu 2008, ovšem není samotným návrhem zákona. Na základě záměru měl být zákon teprve zpracován a předložen. K tomu ovšem nedošlo . Proti záměru ministra Julínka, potažmo vlády Mirka Topolánka, se ostře vymezily Karlova univerzita v Praze, Masarykova univerzita (prostřednictvím tehdejšího rektora Fialy, dnešního předsedy ODS) v Brně i Univerzita Palackého v Olomouci – tedy všechny univerzity, jichž se připravovaná reforma týkala. Proti privatizaci se postavila také tehdy vládní KDU-ČSL, která hrozila odchodem z vlády.

Po nátlaku univerzit i koaličního partnera premiér Topolánek oznámil v červnu 2008, že vláda od plánovaného projektu na přeměnu fakultních nemocnic na akciové společnosti upouští. Premiér tehdy v Poslanecké sněmovně (6. června 2008) uvedl:

„Já chci tady jednoznačně veřejně garantovat, že k převodu na akciové společnosti u fakultních nemocnic ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády nedojde. (...)V této chvíli jednoznačně garantuji to, že fakultní nemocnice ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády převáděny na akciové společnosti nebudou.“

Proti záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. O této jeho aktivitě z roku 2008 se zmiňuje například zpravodajský server info.cz. Jak informuje archivní tisková zpráva Univerzity Karlovy, Hilšer figuroval od května 2008 na pozici mluvčího studentské iniciativy k transformaci fakultních nemocnic. Hilšerovu angažovanost v dané věci potvrzuje také např. článek serveru iDNES z 20. května 2008.

Jak jsme uvedli výše, věcný záměr zákona obsahoval ustanovení, které mělo univerzitám garantovat, že nemocnice či jejich části nebudou rozprodány. Nicméně podle dobových zpráv tyto garance neobsahovalo paragrafované znění návrhu, které měl Julínek (potažmo ministerstvo zdravotnictví) projednávat se zástupci univerzit. O tom píše např. server Aktuálně 2. května 2008 s odkazem právě na paragrafované znění. Jelikož však nedisponujeme samotným návrhem, není možné posoudit, nakolik šlo reálně o privatizaci. Navíc se zde poměrně různí interpretace jednotlivých stran. Pokud přihlédneme k tomu, že samotný návrh zákona nebyl vůbec předložen a neprošel tak parlamentním schvalováním, je fakticky nemožné posoudit na základě dostupných zdrojů, zda ze strany vlády šlo o skrytou privatizaci fakultních nemocnic. Výrok tudíž hodnotíme jako neověřitelný.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože informace o čerpání úvěru stranou nebo o osobním ručení nejsou veřejně zjistitelné. Není však od věci zmínit, že Tomio Okamura uváděl v roce 2013 jako zdroj financí pro svou předešlou stranu úvěr od Fio banky, ačkoliv dnes tvrdí, že v roce 2013 jeho strana úvěr nedostala.

Strana Svoboda a přímá demokracie – Tomio Okamura byla na ministerstvu vnitra zaregistrována v červnu 2015. Úsvit přímé demokracie, dnes fungující pod názvem Úsvit – Národní koalice, vznikl v červnu 2013, čtyři měsíce před sněmovními volbami na podzim 2013.

Okamura tvrdí, že Úsvit na úvěr nedosáhl, protože neměl historii, o to zajímavější je jeho tvrzení z 2. října 2013, tedy z doby tři týdny před volbami, kdy jeho Úsvit Transparency International označila za stranu s nejméně transparentním financováním. Tehdy na svém facebookovém profilu uvedl: „Je to prokazatelná účelová lež. Financování kampaně hnutí Úsvit přímé demokracie Tomia okamury nemůže být transparetnější - vzali jsme si u Fio banky úvěr a otevřeli jsme si jako jedni z prvních transparentní účet.“

Více informací by mohla poskytnout výroční zpráva Úsvitu za rok 2013, ta je nicméně na internetu nedostupná, dokument je možné vidět v Poslanecké sněmovně, kam jsou podle zákona č. 424/1991 Sb. výroční zprávy ukládány a pro veřejnost dostupné v Kanceláři Poslanecké sněmovny.

Informace o úvěru pro SPD a jeho detailech jsou z veřejně dostupných zdrojů nedohledatelné. Při pátrání po financování strany Tomia Okamury nebyly úspěšné ani Lidové noviny. Tajemník hnutí Jaroslav Staník na otázku Martina Shabu ohledně financování kampaně odpověděl: „Proč to potřebujete vědět? Chcete nás pošpinit? Kdybyste nás sledoval a neházel na nás špínu, věděl byste, že jsme si u Fio banky vzali úvěr 18 milionů korun.“

Celistvé informace o úvěru transparentní účet strany neuvádí. Strana však v letošním roce již třikrát z účtu odeslala Fio bance peníze jako splátku úvěru, poprvé 1. června částku 2,414 mil. Kč, podruhé 14. června částku 1,125 mil. Kč a 26. září znovu 1,125 mil. Kč.

Miroslav Kalousek kandidoval v roce 1992 za KDU-ČSL v Praze do Sněmovny národů Federálního shromáždění. Pro informaci dodejme, že Sněmovna národů čítala 150 poslanců, kteří byli rovným dílem voleni v obou federálních republikách (tedy v Česku a na Slovensku). V Praze lidovci nezískali žádný mandát, tedy Kalousek má pravdu, že zvolen nebyl.

Vyjdeme-li z Kalouskova životopisu dostupném na jeho webu, lze pozorovat jeho kariéru v 90. letech. Uvádí:

„Od roku 1990 jsem působil ve státní správě, v letech 1990 - 1992 na Úřadu vlády ČR jako odborný poradce místopředsedy vlády ČR se zaměřením na otázky ekonomické transformace. Od července 1992 jsem působil v Úřadu vlády ČSFR jako ředitel odboru poradců místopředsedy vlády ČSFR. V období transformace vlastnických vztahů v ČR jsem zastupoval vládu ČR v několika řídících funkcích v hospodářské sféře: v letech 1991 - 1992 jsem byl rozhodnutím ministra zemědělství členem dozorčí rady Jihočeských pivovarů, v letech 1992 - 1994 jsem usnesením vlády ČR působil jako člen správní rady a jednatel Západočeských pivovarů. Roku 1994 jsem byl usnesením Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR zvolen do funkce člena Prezídia Pozemkového fondu ČR, kterým jsem byl do roku 1996. Od ledna 1993 do ledna 1998 jsem působil na Ministerstvu obrany ČR jako náměstek ministra, odpovědný za rozpočet a akviziční procesy.“ Kalousek podle těchto informací skutečně působil jako úředník (byť vysoce postavený). Jeho zvolení v roce 1998 dokládá samotný web Poslanecké sněmovny, který jej vede jako poslance po celé volební období.

Miloš Zeman se mýlí v tom, že v Poslanecké sněmovně leží podobný návrh. Ten poslanci nestihli doprojednat v minulém období, reálně již tedy na stole není, musí být případně načten znova. Navíc tento návrh neumožňoval, aby se jeho prostřednictvím uskutečnilo referendum o vystoupení z EU. Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý.

Sobotkova vláda v minulém volebním období předložila do Poslanecké sněmovny návrh zákona o celostátním referendu. Ten ovšem nebyl projednán. Dodejme, že nebyl projednán kvůli samotné vládní koalici, která jej nezařadila na program zasedání poslanců. To opakovaně navrhoval Tomio Okamura. Věnovali jsme se tomu v některých našich textech.

S koncem volebního období tak padl zákon pod stůl a nyní již v Poslanecké sněmovně vůbec není.

Co se týče použitelnosti návrhu na uspořádání referenda, to popisují články 1 a 2 návrhu. Případné hlasování o vystoupení České republiky z Evropské unie pak fakticky znemožňoval čl. 1, odst. 2.

Čl. 1
Základní ustanovení
(1) Tento ústavní zákon upravuje konání celostátního referenda.
(2) Tento ústavní zákon se nevztahuje na konání referenda podle čl. 10a odst. 2
Ústavy České republiky a referendum ve věci výpovědi mezinárodní smlouvy podle čl. 10a
Ústavy České republiky.

Čl. 2

Předmět referenda
(1) V referendu lze rozhodovat o věcech vnitřní nebo zahraniční politiky státu
s výjimkou rozhodování o
a) základních právech a svobodách,
b) státním rozpočtu a ve věcech znamenajících zásah do právní úpravy nebo správy daní,
poplatků nebo jiných obdobných peněžitých plnění,
c) porušení závazků, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodního práva,
d) ustanovování jednotlivých osob do funkcí a o jejich odvolávání z funkcí,
e) individuálních právech a povinnostech.
(2) Referendem nelze schvalovat právní předpisy.

Miloš Zeman korektně popisuje potřebný počet petentů (čl. 4 návrhu) a stejně tak výsledek SPD ve volbách. Nicméně libovolný počet hlasů/podpisů by SPD nezaručilo, že by podle návrhu (který ve Sněmovně neleží a navíc to podle něj není ani možné) bylo vyvoláno referendum o vystoupení z EU.

Dodejme, že Miloš Zeman během projednávání tohoto návrhu Sobotkovy vlády vystoupil v Poslanecké sněmovně a apeloval na poslance, aby návrh schválili.

V rakouském Parlamentu skutečně nabízejí služby zaměřené na školy a jejich žáky. Na půdě Parlamentu jsou pro žáky pravidelně pořádány workshopy, jejichž tématy jsou vedle dalších i mediální výchova a záležitosti související s legislativou.

V rakouském Parlamentu pořádají komentované prohlídky a především workshopy pro školy, přesněji pro žáky ve věku 8–15 let a pro žáky ve věku 15–24 let. Rakouský parlament nabízí školám s mladšími žáky program v podobě workshopů o demokracii a parlamentarismu, které se zaměřují na demokratické principy, základy parlamentarismu, mediální gramotnost apod.

Na výběr je konkrétně ze šesti různých workshopů: politický (zaměřený na záležitosti spojené s legislativou), mediální, workshop s poslanci, participační, historický a spojený s evropskými tématy. Workshopy se konají každý všední den v dopoledních a odpoledních hodinách, vstupné je zdarma, z logiky věci tudíž tyto akce nemohou být vyprodané, nanejvýše naplněné.

Pro žáky ve starším věku jsou v rámci rakouského Parlamentu pořádány tři workshopy zaměřené na následující témata: Parlament, demokracie a politici. Také na tyto workshopy je vstupné zdarma a konají se každý všední den.

Pro každou z kategorií vedle workshopů existuje dětský, respektive mládežnický Parlament, kde si žáci mohou vyzkoušet fungování Parlamentu na vlastní kůži.

Prohlášením kancléřky Merkelové o otevření hranic Německo opravdu porušilo evropské právo, konkrétně nařízení Dublin III týkající se kritérií pro určení členského státu příslušného pro posouzení žádosti o mezinárodní ochranu. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Nejdřív si popišme situaci ze dní 4. a 5. září, kdy migrační krize dosáhla svého vrcholu. Čtvrtého září kolem 21. hodiny rozhodla Orbánova vláda, že Maďarsko už není schopno imigranty registrovat a autobusy je proto přivezly na hranici s Rakouskem. Z toho důvodu Němci a Rakušani otevřeli své hranice. Německo chtělo původně otevřít hranice jen krátkodobě, hranice nakonec zůstaly pro uprchlíky otevřené šest měsíců.

Toto otevření hranic však znamenalo, že Německo začalo přijímat uprchlíky bez ohledu na to, kde překročili hranice Evropské unie, což bylo v rozporu s nařízením Dublin III, podle kterého (.pdf, čl. 13 odst. 1) je i v případě nedovoleného překročení hranice EU příslušný k posouzení žádosti ten členský stát, na jehož území vstoupil žadatel jako první. Soudní dvůr EU toto pochybení vůči Dublinskému nařízení potvrdil (bod 83 a 84 odůvodnění a druhý výrok rozhodnutí). Státy podle něj dublinské nařízení nemohou překračovat ani z humanitárních důvodů.

Marksová sice nebyla přítomna projednávání na výboru, který návrh zákon řešil (navýšení příspěvku nebylo jediným obsahem předlohy), tato absence ovšem nebyla důvodem, proč vládní předloha nebyla přijata.

Michal Horáček tuto interpretaci projednávání zákona o sociální podpoře veřejně uvádí opakovaně, např. na svém Facebooku.

Celý výrok se týká vládní novely zákona o sociálních službách. Ta v sobě obsahovala řadu bodů. Michal Horáček správně uvádí, že s novelou zákona by se měl zvýšit příspěvek osobám (do 18 let věku i nad) spadajícím do stupně IV. (úplná závislost) a nepodléhajícím péči dle § vyjmenovaných zde (.pdf, str. 3) na 19 200 Kč. Stávající zákon o sociálních službách přisuzuje osobám spadajícím do kategorie úplné závislosti 13 200 korun.

Vládní návrh, o kterém Horáček hovoří, prošel ve Sněmovně prvním čtením 17. května 2017, přičemž lhůta určená pro projednání ve výborech byla stanovena na 80 dní. Právě na jedno jednání garančního výboru (pro sociální politiku) Marksová nedorazila.

Konkrétně se jednalo o zasedání 11. července 2017. To dokládá zápis z jednání zmíněného výboru. Absence Marksové vyvolala hlasování o odložení projednávání a k jednání se výbor vrátil po dvou dnech. 13. července 2017 Marksová nebyla rovněž přítomna, na jednání ji však zastoupila její náměstkyně.

Výbor hlasoval o tom, že se návrh bude projednávat i přes nepřítomnost ministryně Marksové. Záznam z jednání uvádí:

„Poslankyně Hnyková navrhla vzhledem k okolnostem i k blížícímu se konci lhůty projednání tohoto zákona procedurální návrh, ve kterém by výbor se rozhodl projednat tisk i bez účasti ministryně práce a sociálních věcí. Hlasování č. 1 bylo prohlášeno za zmatečné.V hlasování č. 2 se pro pokračování v jednání vyslovilo 15 poslanců, návrh byl přijat.“

Absence ministryně práce tedy neznamenala, že by se návrh neprojednal. Výbor přijal usnesení, v němž doporučil poslancům, aby návrh zamítli. Pro tento návrh hlasovalo deset poslanců, tři se zdrželi a tři byli proti. Zmíněná novela se již do konce období nedostala na pořad jednání Sněmovny, takže nebyla ani přijata, ani zamítnuta. Pro její projednání chyběla tedy spíše politická vůle a většina ve Sněmovně. Pokud by většina poslanců měla zájem novelu projednávat, na pořad schůze by daný návrh prosadila.

Horáček má tedy pravdu v tom, že zákon nebyl projednán. Ovšem není to tak, že by za tuto věc mohla ministryně Marksová tím, že se nedostavila na jedno z projednávání. Důvodem neprojednání tak byla chybějící podpora pro celou novelu, návrh samotný pak vláda podala do Poslanecké sněmovny poměrně krátce před koncem volebního období.

Pro úplnost uveďme, že dle údajů Fondu dalšího vzdělávání (veřejná instituce –příspěvková organizace MPSV) z roku 2015 činí počet neformálních pečovatelů v České republice přibližně 250 tisíc. Jiný zdroj uvádí odhad mezi 250 až 300 tisíci pečovateli.

Pavel Fischer má mnoho pracovních zkušeností, z domova i ze světa. V době prezidentování Václava Havla působil mezi lety 1995 až 2003 v Kanceláři prezidenta republiky, zprvu jako tiskový specialista, poté jako zástupce prezidentského mluvčího, a nakonec se propracoval na pozici ředitele politického výboru. Byl sedm let českým velvyslancem ve Francii a Monaku, od roku 2003.

V době pobytu Pavla Fischera na Pražském hradě probíhala obě volební období Václava Havla, co by prezidenta nově utvořeného samostatného státu. V roce 1998 se odehrály několikeré důležité události, byly vypsány předčasné sněmovní volby následované tzv. opoziční smlouvou a V. Havel vstoupil do svého posledního funkčního období. Právě pakt oficiálně nazvaný Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice, mezi ODS a vítězem voleb ČSSD, se dotýká Fischerova výroku. Prezidentská kancelář musela řešit, zda svolit k takovému kroku, zda hlava státu posvětí tuhle nestandartní dohodu. Mimo jiné se taky projednávalo její znění, které mnohým zavánělo nedemokratickými principy. Ústředním bodem problému byl fakt, že opoziční ODS slibovala, že v době této vlády nevyvolá hlasování o nedůvěře. Předsedou takto vytvořené vlády se stal Miloš Zeman za ČSSD, na postu setrval až do července 2002. Dále Havlovo prezidentství, do posledního dějství vstoupilo 20. ledna 1998 a neslo se v duchu konečného upevnění ČR ve strukturách západních organizací – NATO, EU. Na summitu Evropské rady v Lucemburku v prosinci 1997 se rozhodlo o konečných 11 kandidátských zemích, které se na základě své přihlášky stanou novými členy EU v další vlně rozšíření. Samotný proces byl posléze zahájen v březnu následujícího roku, přičemž oficiálně se ČR stala součástí k 1. květnu 2004. Iniciativa ohledně Severoatlantické aliance se vyvíjela o něco rychleji než ta týkající se EU. V roce 1999 se Česká republika stala součástí NATO a již v roce 2002 organizovala historický pražský summit.

V souvislosti s výrokem Pavla Fischera je nutné zmínit, že všechny uvedené okolnosti se v době jeho pobytu na Hradě opravdu projednávaly. Je ovšem velice složité dokázat, že se na jejich rozhodnutí opravdu podílel. Pozice mluvčího prezidenta obnáší absolvování veškerých jednání hlavy státu a následné formulování stanovisek, je nutné, aby mluvčí znal názory svého nadřízeného, a aby je v jeho nepřítomnosti mohl reprezentovat. Nejsme však schopní z veřejných zdrojů odhalit, jak velký poradní hlas Pavel Fischer měl vůči Václavu Havlovi.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť lidovci podpořili svým hlasováním platný zákon o evidenci tržeb, který skutečně dopadá na všechny subjekty, jak byly navrženy vládou, resp. ministerstvem financí. V závěrečném hlasování o návrhu zákona, jenž zavádí současné nastavení EET, bylo 13 poslanců KDU-ČSL pro (všichni přítomní).

Doplňme, že zástupci KDU-ČSL prosadili rozfázování EET do celkem čtyř vln, z nichž třetí a čtvrtá proběhnou až po volbách do Poslanecké sněmovny. Touto věcí se zabýváme v předchozím výroku.