Přehled ověřených výroků

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť jediná studie zabývající se stavem zabezpečení obrany České republiky skutečně zmiňuje velké limity armády v oblasti možné obrany území ČR. Autoři studie uvádí, že ozbrojené síly ani stát nejsou na zajištění obrany ČR v mnoha ohledech připravené. Např. nejakceschopnější bojové uskupení Armády ČR – 4. brigáda rychlého nasazení – by zůstala bojeschopná pouze po dobu jednoho týdne.

Během posledních několika let se ve veřejném prostoru (přibližně od roku 2014) začaly hlasitěji objevovat výtky na téma reálných schopností Armády ČR naplnit jednu ze svých zákonných rolí v rámci ozbrojených sil, tedy zajistit obranu ČR.

Jedinou dohledatelnou, ale o to podstatnější studií, která zároveň jako první zmínila zásadní problémy ve schopnosti AČR plnit reálně svoje povinnosti, bylo dílo kolektivu autorů Centra bezpečnostních a vojensko-strategických studií Univerzity obrany (CBVSS) z roku 2014 pod názvem Zpráva o stavu zabezpečení obrany ČR v roce 2014 – mýty a realita .

V této práci přišli autoři s tvrzením, že „při požadavku na současné splnění všech našich závazků vůči spojencům a ČR (úkoly ze zákona) by došlo ke kolapsu nejen ozbrojených sil, ale i státu, který na takový úkol není připraven ani legislativně, ani po stránce udržování potřebných zásob a finančních reserv.“

V textu je pak uváděn jako příklad stav 4. brigády rychlého nasazení, tedy realisticky nejakceschopnějšího uskupení v počtu cca 5 tisíc osob, která má však v případě válečných ztrát schopnosti udržet personální a logistickou bojeschopnost pouze po dobu jednoho týdne, kdy jí začnou docházet zásoby. Ve studii se píše:

„Divizní úkolové uskupení jsme v tichosti opustili, brigádní úkolové na bázi 4. brn má sice až 5000 osob a moderní výzbroj, ale bez doplnění z ostatních jednotek AČR je jen chimérou. Není u něj dořešeno doplňování personálu, úhrada ztrát a zásoby v některých komoditách nevystačí ani na jeden týden vedení bojové činnosti. Doplnění zásob na pouhý jeden měsíc by stálo téměř 20 mld. Kč., přitom toto uskupení nabízíme na dobu 6 měsíců bez rotace!“

Autoři studie dále kritizovali v roce 2014 např. nenaplněnost sil AČR, od té doby však došlo vzhledem k rekrutaci nových sil ke zlepšení tehdejšího stavu.

Pokud začneme údajnou proislámskou orientací strany, v usnesení z roku 2015 se k tomuto tématu dočteme: „KDU-ČSL rozlišuje mezi islámem jako náboženstvím a politickým islámem jako ideologií, která nese prvky neslučitelné s demokracií a lidskými právy. Evropská nemuslimská většina musí vést s muslimskou menšinou neustálý dialog, vycházející ze zdůraznění evropských hodnot. V tomto dialogu musíme důsledně rozlišovat mezi islámem jako náboženstvím a politickým islámem jako státní ideologií.“ Zároveň strana odmítá toleranci politického islámu a vyzývá k trvání na evropských hodnotách.

Vrátíme-li se k výroku, že KDU-ČSL je stranou proimigrační, tak pohledem do jejich volebního programu (.pdf) můžeme toto tvrzení vyvrátit. Na straně 11 je řešena problematika uprchlíků a migrační vlny. Doslova se zde uvádí:

„Jednu z priorit české evropské a zahraniční politiky spatřujeme v regulaci migračních toků a eliminaci ilegální migrace.“ „Podporujeme užší spolupráci členských států EU při ochraně vnějších hranic a zajištění vnitřní bezpečnosti EU.“ „Podpoříme reformu společné azylové politiky s cílem stabilizovat země v evropském sousedství a efektivní návratovou politiku.“ Usnesení předsednictva KDU-ČSL ze začátku loňského roku taktéž potvrzuje, že lidovci považují migrační a uprchlickou krizi za problém. Odmítali rovněž kvóty přerozdělující uprchlíky mezi zeměmi EU.

Další část výroku se týká otevřené podpory kancléřky Angely Merkel. KDU-ČSL a kancléřčina CDU-CSU k sobě mají logiky blízko už svým ideovým zaměřením. Jsou také společně v jedné frakci Evropského parlamentu, klubu Evropské lidové strany. V minulosti (rok 2009) napsala Angela Merkel list tehdejšímu předsedovi KDU-ČSL Cyrilu Svobodovi, v němž mu vyjádřila svou podporu.

Dle slov Ivana Gabala (poslanec, nestraník zvolený a opět kandidující za KDU-ČSL), publikovaných v článku týdeníku Respekt (a na webu lidovců) 2. října 2017, citujeme:„... zásluhou Pavla Bělobrádka nebo europoslance Pavla Svobody se nám podařilo velmi sblížit s CDU Angely Merkel. Pozoruju v tomto směru cestu od katolické uzavřenosti ke křesťanské otevřenosti.“

Člen české vlády byl poprvé na sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení (Sudetendeutche Landsmannschaft Bundesverband) v roce 2016. Jednalo se tehdy o ministra kultury Daniela Hermanna. V letošním roce se sjezdu kromě Daniela Hermanna zúčastnil také vicepremiér Pavel Bělobrádek, nikoli ovšem jako reprezentant vlády, ale pouze lidovecké strany. Zmínění politici se na sjezd ovšem nejezdí radit, jedou na společenské setkání sudetských Němců a Čechů za účelem upevnění vzájemných vztahů a překonání křivd z minulosti (týkajících se vyhnání těchto Němců z území Československa po druhé světové válce). Tyto návštěvy tak mají čistě symbolický význam vzájemného smíření.

Stejným mužem myslí Hilšer ve výroku Martina Nejedlého, na jehož oslavu narozenin přišli Mirek Topolánek i Miloš Zeman. Právě o podobnostech mezi Topolánkem a Zemanem Marek Hilšer hovoří.

Je pravda, že Mirek Topolánek se dne 24. června 2016 zúčastnil oslavy narozenin Martina Nejedlého, který si k soukromé oslavě pronajal část venkovních prostor Pražského hradu. Dokládá to např. text serveru Novinky.cz. Článek obsahuje i video, které zachycuje Topolánka v poměrně vzrušené výměně názorů s jedním z přihlížejících/protestujících.

Oprava: Výrok byl původně hodnocen jako nepravdivý na základě dat CVVM. Ta popisovala přímo důvěru v soudy. Nicméně jsou dostupná také data agentury STEM z letošního léta, která se zabývají tím, zda lidé mají důvěru v nezaujatost soudů a také zda si lidé myslí, že soudy odvádějí dobrou práci. Tato data dosahují výše cca 40 %, což odpovídá tvrzení předsedy Pirátů. Hodnocení tedy bylo změněno na pravdivé, Bartoš mohl vycházet právě ze statistiky agentury STEM. Za chybu se omlouváme. Původní odůvodnění je ponecháno níže v kompletním znění.

Poslední průzkum veřejného mínění zaměřený na důvěru občanů ve společenské instituce byl proveden v březnu 2017 agenturou CVVM. Průzkum se ptal na názor 1045 respondentů.

Z tohoto průzkumu vyplývá, že 11 % dotázaných soudům rozhodně nedůvěřuje, 30 % respondentů pak soudům spíše nedůvěřuje. Souhrnně by se tak dalo říct, že 41 % respondentů nedůvěřuje soudům.

Důvěru v soudy pak má 54 % respondentů (7 % rozhodně důvěřuje, 47 % spíše důvěřuje).

Zbylých 5 % respondentů odpovědělo, že neví.

Z průzkumu také vyplynulo, že největší důvěře se těší armáda (63 %) a policie (61 %), nejméně pak lidé důvěřují církvím (25 %).

Výrok je hodnocen jako pravdivý vzhledem k tomu, že Horáček skutečně zveřejnil řadu věcí včetně majetkového přiznání, lustračního osvědčení nebo zdravotní zprávy. Mírně diskutabilní je prohlášení, že o těchto věcech nemusí mluvit, a to vzhledem k tomu, že zmínky o těchto prohlášeních vydává ve většině svých veřejných rozhovorů.

Michal Horáček má na svých stránkách záložky Transparentní minulost a Transparentní současnost, kde právě tyto zmíněné věci najdeme.

V první z těchto sekcí se nachází elektronická verze knihy Jak pukaly ledy, v níž popsal svou účast na listopadové revoluci, výpis splněných studijních povinností na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy, celý text disertační práce i s posudky oponentů, lustrační osvědčení, spis STB o jeho osobě, odborný posudek pracovníka dokumentace a vyšetřování STB a úryvek z rozhovoru s Ladislavem Vereckým z roku 2002, kde popisuje své zkušenosti s STB.

V záložce Transparentní současnost jsou dále lékařské zprávy z let 2013, 2015 a 2016 dokumentující jeho zdravotní stav, a majetkové přiznání. Kromě toho obsahují webové stránky také odkaz na transparentní účet.

Ze stránek samozřejmě nemůžeme posoudit, jestli ke zveřejnění došlo hned během 3. listopadu minulého roku. Tento fakt ale dokládá například článek Lidových novin z tohoto dne.

Trochu sporným bodem je ovšem poznámka, že o tom nemusí mluvit a stačí to udělat, protože už v této diskuzi dokazuje, že to tak úplně není. O své transparentnosti se již zmínil opakovaně, například v debatě Deníku: „Jako jediný jsem taky zveřejnil své záležitosti jako je zdravotní stav, plné majetkové přiznání“ a v rozhovoru Lidových novin: „Chci kandidovat na úřad prezidenta republiky a tady máte můj životopis, zdokumentovaný zdravotní stav i finance, transparentní účet, jména všech spolupracovníků a samozřejmě program.“

Marek Dospiva studoval podle svého profilu na diplomatické škole, na Státním institutu mezinárodních vztahů v Moskvě (MGIMO) v letech 1987–1993. Škola MGIMO byla založena v roce 1944 a brzy se stala elitní školou sloužící především pro výcvik sovětských a ruských diplomatů. Vzhledem ke svému zaměření se na její studenty zaměřila i tehdejší sovětská tajná služba KGB, která zde (jako i na ostatních sovětských univerzitách) verbovala některé své kádry. V menší míře to platí i o nástupci KGB, ruské federální službě FSB.

Škola MGIMO je známá tím, že její absolventi se i po ukončení studií stýkají a tvoří jakýsi neformální spolek. Vzhledem ke kontaktům s tajnými službami a často velice úspěšnému uplatnění studentů v byznysu a politice zde opravdu existuje určité riziko, že tito studenti budou zneužiti tajnými službami Ruska k získávání informací a vlivu. Blíže to popisuje například bývalý ředitel BIS Karel Randák v článku pro Český rozhlas:

„Znáte to, když se sejdete s kamarádem na nějakém srazu, tak toho řeknete víc, než když se sejdete s cizím člověkem. A pro ruskou službu není žádný problém vytipovat z ruských absolventů MGIMa lidi, kteří mají stejný předmět podnikání jako někteří čeští absolventi.“

Jen ale nutné poznamenat, že ono vytěžování studentů nemusí být vždy vědomé a většina z nich se do hledáčku ruských tajných služeb ani nedostane, jak pokračuje Karel Randák.

Pokud jde o podporu Realistů panem Dospivou, tak ta vyplývá jednak z vyjádření samotných Realistů, zároveň se dá určit i z jejich transparentního účtu: v lednu 2017 daroval straně 3 miliony, v červnu pak další 2 miliony Kč. Výrok hodnotíme jako pravdivý. Je pravdou, že Marek Dospiva studoval na MGIMO a že vzhledem k elitnosti a úspěšnosti této vysoké školy se během let stala pro tajné služby místem rekrutování. Tajné služby mohou těchto vazeb využít, i když třeba bez vědomí bývalých studentů. Pravdou jsou i vazby mezi Realisty a Markem Dospivou, který ji podporoval, a to i finančně.

V roce 2009 hrozily Akademii věd (AV) zásadní rozpočtové škrty v souvislosti s reformou financování vědy a finanční krizí. Podle vědců byly tyto škrty likvidační. Po řadě protestů, mediálních vyjádření i jednání k nim nedošlo. Drahoš byl přímým účastníkem těchto jednání, oznámení o umenšení škrtů veřejně zaznělo po jeho schůzce s tehdejším předsedou vlády Fischerem. Z těchto důvodů je výrok hodnocen jako pravdivý.

Šlo o krizi ohledně rozpočtu na vědu na rok 2010 (s výhledem na roky 2011 a 2012) za Fischerovy úřednické vlády, konkrétně po usnesení vlády z 29. července 2009. Příprava reformy ale začala již s Topolánkovou vládou: v průběhu ledna 2008 byla schválena východiska reformy a v březnu pak dokument o samotné reformě.

Zmiňovaná reforma provádí hodnocení výsledků (například publikací, patentů, článků, softwaru atd.) konkrétní instituce převodem na jednotnou numerickou škálu (jde tedy o kvantifikaci vědeckých výstupů). Tuto metodiku považovali vědci za nesprávně postavenou, navíc počítala s větším přísunem peněz do aplikovaného výzkumu (což se dotýká pracovišť AV, které z velké části pracují na výzkumu základním). V souladu s reformou byla první Metodika hodnocení výsledků výzkumu, od které se pak mělo odvíjet konkrétní financování.

Dodejme, že do škrtů na vědu se navíc promítla i potřeba škrtů vzhledem k ekonomické krizi. To je však otázkou celkových priorit státního rozpočtu.

Akademie proti škrtům protestovala. Proti návrhu rozpočtu se stavěly také další výzkumné organizace, jako Rada veřejných výzkumných institucí aplikovaného výzkumu nebo Učená společnost České republiky. Proti škrtům na vědu také probíhaly demonstrace. Vědci považovali reformu za likvidační pro základní výzkum, hlavně pro AV.

Pokud se podíváme na konkrétní čísla, původní plán rozpočtu z roku 2009 počítal s 20% poklesem rozpočtu AV. Zejména ale návrh počítal s dalším postupným krácením výdajů. Z výdajů ve výši 5,8 miliardy, které AV měla rozpočtovány pro rok 2009, šlo o snížení až na 2,8 miliardy v roce 2012. To se nakonec nestalo.

Předseda Drahoš vedl jednání s premiérem Fischerem (jehož vláda nahradila tu Topolánkovu, která padla v březnu 2009) a dosáhl výrazně menšího snížení rozpočtu, než bylo v plánu, a vláda též upustila od návrhu snižovat rozpočet v dalších letech. Toto jednání se uskutečnilo 30. července 2009 a premiér Fischer po něm uvedl, že vláda škrty vůči AV sníží o půl miliardy korun oproti své původní představě. Pokud budeme sledovat, jak se v daných letech vyvíjel rozpočet Akademie věd, je zjevné, že se sice snížil právě v daném roce a postupně mírně klesal, nedošlo ovšem k výraznému seškrtání rozpočtu až na polovinu, jak bylo původně zamýšleno.

Boje o rozpočet ve vědě a metodiku hodnocení výsledků se však táhly delší dobu. V roce 2010 pak bylo obměněno složení Rady pro výzkum, vědu a inovace, která o metodice rozhoduje. Usedl v ní právě Jiří Drahoš, další zástupci univerzit (také současný předseda ODS Petr Fiala) a též zástupci průmyslu.

Přechodem na přímou volbu prezidenta se žádné pravomoci prezidenta nezměnily, změnil se pouze způsob volby. Respektive vláda v roce 2015 předložila návrh na zpřesnění pravomocí prezidenta České republiky, návrh se však nedostal ani do prvního čtení. Nedá se tedy říci, že by z přímé volby plynula nějaké větší síla, než z volby Parlamentem. Maximálně bychom mohli polemizovat o větší legitimitě volby.

Vratislav Kulhánek dále naráží na vlastnosti poměrného a většinového volebního systému. Cílem poměrného volebního systému je co nejpřesněji promítnout názorové rozpoložení společnosti do výsledku voleb. U prezidentské volby se pak používá dvoukolový většinový systém s absolutní většinou, kde naopak zvítězí pouze jeden kandidát. Jedním z cílů je vybrat kandidáta s co největší shodou a eliminovat extrémní prvky.

Už z tohoto popisu cílů vyplývá, že politické strany opravdu nemohou při použití poměrného volebního systému obdržet tolik hlasů, jako kandidát na prezidenta při použití volebního systému většinového. Když srovnáme počet hlasů pro vítěznou stranu ve volbách do Parlamentu ČR v roce 2013 a počet hlasů pro vítězného kandidáta na funkci prezidenta ČR v roce 2013, tento rozdíl je zřetelný. Nejsilnější strana – ČSSD – získala 1 016 829 hlasů, kdežto vítězný kandidát – Miloš Zeman – získal 2 717 405 hlasů.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, z přímé volby prezidenta neplyne větší síla, než z volby Parlamentem.

Posílení Putinovy pozice samozřejmě ověřit nemůžeme, proto se zaměříme pouze na hospodářskou situaci. Sankce byly uvaleny na Rusko v důsledku dění na Krymu v roce 2014 ze strany EU. První soubor sankcí z března 2014 mířil přímo na 21 ruských a ukrajinských činitelů. Později v březnu se tato omezení dotkla dalších 12 osob. V červnu 2014 byly sankce rozšířeny na zákaz dovozu. Další opatření byla přijata v červenci 2014. Postupně docházelo k prodlužování lhůty těchto omezení a zpřísňování. Problémem v analýze dopadů jednotlivých sankcí je nemožnost jednoznačně odlišit jednotlivé vlivy, které v danou chvíli v ekonomice působí, a zjistit, zda jsou způsobeny sankcemi nebo celkovým dlouhodobým výsledkem ekonomiky.

Ruská ekonomika se nacházela v krizi, klesly světové ceny ropy a propad zažil i ruský rubl. V listopadu 2014 ruský ministr financí odhadl roční ztrátu na 130–140 miliard dolarů, přičemž 40 miliard jde údajně na vrub unijních sankcí. Celkový pokles ruského HDP je pak odhadován na 8–10 % HDP. V důsledku sankcí došlo k poklesu mezinárodního obchodu. Rusko tak ztracený import musí nahradit domácí výrobou, která pro zemi může být kapitálově náročná a tedy neefektivní. Omezený mezinárodní obchod má samozřejmě dopad i na druhou stranu, tedy na státy EU, které nemohou exportovat do Ruska; české tržby z exportu měly podle vyjádření ministra průmyslu přijít o 2,2 mld. Kč.

Sankce také snižují atraktivitu Ruska z pohledu přílivu zahraničního kapitálu, což může způsobovat pokles investic a zastavení rozvoje ekonomiky. Zasažena byla hlavně odvětví energetiky, obrany a stavebnictví. Okamžitý dopad zavedení sankcí je však hodnocen jako mírný (.pdf, str. 5).

Evropský parlament vydal v roce 2017 studii (.pdf), která se zabývá dopady sankcí na ekonomiku EU a vztahy s Ruskem. Z tohoto dokumentu vyplývá, že export EU do Ruska během let 2014–2016 poklesl o 20,7 % ročně. Pro srovnání mezi lety 2009–2013 (tedy lety krizovými) rostl export meziročně o 20 %. Rusko bylo přitom ještě v roce 2013 čtvrtým největším obchodním partnerem EU. Ruský export do zemí Evropské unie tvořil 42,4 %. Obchodování mezi EU a Ruskem tak bylo značně narušeno – částečně z důvodu ruské hospodářské krize, dopad sankcí je zde ale zřejmý, protože evropský trh je pro ruský export velmi významný a Rusko sankcemi ze strany EU přišlo o možnost exportovat (.pdf, str. 39). Z pohledu EU bylo omezení obchodu kompenzováno vývozem na jiné trhy – především do Číny. Taky ruský import byl nucen vyhledat jiné obchodní partnery a zvýšil se obchod se zeměmi Jižní Ameriky, Pákistánem nebo Egyptem (str. 26). Rozšíření obchodu s dalšími zeměmi tak mohlo zmírnit dopady evropských omezení.

Potenciální dopad sankcí zasáhne 0,5 % HDP EU a 8–10 % ruského HDP (str. 12).

Omezení obchodu se zemědělskými produkty v Rusku vedlo k nutnosti navýšit soběstačnost v produkci těchto potravin (konkrétně vepřové a drůbeží maso a mlékárenský průmysl). Rusko tak začalo produkovat více potravin; na druhou stranu se zvedly ceny v důsledku vyšších produkčních nákladů, než byly náklady spojené s dovozem. Spolu s poklesem kupní síly domácností se toto stalo negativním pro ruské hospodářství (str. 18).

Nelze říci, že by sankce neměly ekonomicky žádný dopad. Přestože není možné tento dopad konkrétně vyčíslit, pokles v ruském hospodářství je zjevný. Z tohoto pohledu je výrok zavádějící.

Tento výrok hodnotíme jako pravdivý, jednalo by se o hrubé porušení mezinárodního práva.

Zákaz agresivní války bez obranné intence či za účelem připojení území je považován za normu ius cogens, tedy mezinárodního zvykového práva, od kterého není povoleno se za žádných okolností odchýlit. OSN, jíž je Ruská federace členem, považuje normy ius cogens za jeden ze zdrojů primárního práva, normami ius cogens jsou však vázány všechny státy bez rozdílu. Definici ius cogens můžeme nalézt například ve Vídeňské úmluvě o smluvním právu v čl. 53 (.pdf), které je Ruská federace také signatářem.

Pokud tento výrok chceme vztáhnou například k situaci na Krymu, důležité je také datum 5. prosince 1994, kdy v Budapešti podepsali představitelé Ukrajiny, Ruské federace, Spojených států a Velké Británie memorandum (.pdf, str. 8) o bezpečnostních zárukách. Tyto státy se v šesti článcích memoranda zaručily (ve spojení s Ukrajinou a jejím připojením ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní (NPT) z roku 1968) respektovat nezávislost a suverenitu Ukrajiny a jejích existujících hranic. Slíbily také, že se zdrží vyhrožování silou či jejího použití proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti Ukrajiny. Tyto bezpečnostní záruky byly poskytnuty Ukrajině při příležitosti jejího přistoupení k NPT a závazku eliminovat ze svého území všechny jaderné zbraně (do Ruské federace).

Ruská federace se tedy anexí Krymudopustila jednoznačného porušení mezinárodního práva. Pro přítomnost ruských jednotek například v oblasti Donbasu je celá řada důkazů. Konečně, i Vladimír Putin jejich zapojení přiznal.