Přehled ověřených výroků

Výrok Tomia Okamury je hodnocen jako zavádějící, neboť SPD ve skutečnosti ve sněmovně navrhla pouze zařazení projednávání bodu, ve kterém měli poslanci vyzvat vládu, aby zmíněný návrh připravila. Šlo tedy více o politickou proklamaci než předložení reálného návrhu. Stalo se tak celkem pětkrát. Podporu však těmto návrhům neprojevila nejen vládní koalice, ale ani opoziční strany. 18. června 2015 navrhl poslanec Radim Fiala (SPD) při jednání o programu schůze Poslanecké sněmovny zařadit bod, ve kterém by sněmovna usnesením vyzvala vládu k přípravě zákona o referendu o setrvání v EU.

Návrh tohoto usnesení zněl: „Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky považuje problém nelegální imigrace za zásadní ohrožení bezpečnosti České republiky. Odpovědnost za tento stav nese politika a fungování Evropské unie. Poslanecká sněmovna vědoma si odpovědnosti k občanům České republiky vyzývá vládu České republiky k přípravě zákona o referendu, kde občané České republiky budou mít možnost vyjádřit se k dalšímu setrvání naší země v Evropské unii.“

Tento návrh podpořilo pouze 11 poslanců. Z SPD šlo pouze o Radima Fialu, dále o dva poslance Úsvitu a také sedm členů klubu KSČM. Proti hlasovala jak vládní koalice, tak i TOP 09, ODS a návrh nepodpořila ani většina klubu KSČM a Úsvitu. Sám Okamura nebyl k danému hlasování přihlášen a tedy nehlasoval. Současný člen předsednictva Okamurovy SPD a poslanec Jaroslav Holík tento návrh také nepodpořil, při hlasování se zdržel.

7. července 2015 navrhl podobný bod i sám Tomio Okamura. Během jednání o programu jednání sněmovny načetl bod s názvem „Referendum o setrvání České republiky v Evropské unii.“ Podle představ Okamury měla v rámci projednávání tohoto bodu Sněmovna přijmout následující usnesení: „Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky považuje šíření extrémního islámu a nelegální migraci za zásadní ohrožení bezpečnosti České republiky. Zásadní příčinou tohoto ohrožení je politika a fungování Evropské unie.
Poslanecká sněmovna, vědoma si odpovědnosti k občanům České republiky, vyzývá vládu České republiky k přípravě zákona o referendu, kde občané České republiky budou mít možnost vyjádřit se k dalšímu setrvání naší země v Evropské unii, a dále vyzývá vládu neodkladně připravit legislativní kroky definující šíření a propagaci islámského práva šaría a džihádu jako trestný čin ohrožující svobodu, demokracii a lidská práva.“

O tomto návrhu se nehlasovalo, poslanecké kluby ČSSD a ANO uplatnily veto (viz Sklenák) dvou poslaneckých klubů pro nezařazení daného bodu na program jednání sněmovny.

15. září 2015navrhl Okamura ve Sněmovně zařadit bod „Příprava referenda k vystoupení z Evropské unie.“ Pro tento návrh nehlasovala vládní koalice, opoziční TOP 09 a ODS a také jednotlivci z klubu KSČM, Úsvit a v neposlední řadě tři nezařazení poslanci.

1. března 2016vystoupil před poslanci předseda hnutí SPD s žádostí, „aby návrh referenda zařadila na pořad svého jednání a zavázala vládu referendum uspořádat.“ Tento návrh zůstal nevyslyšen, podpořili jej zejména poslanci KSČM a hnutí Úsvit.

Daný apel však nebyl realizovatelný, resp. jde spíše o politickou proklamaci než o cokoli jiného. Vláda nedisponuje nástrojem, jak vyhlásit referendum o vystoupení z Evropské unie. To je možné pouze dvěma variantami. Buď přijetím jednorázového ústavního zákona (tímto modelem se postupovalo při otázce vstupu České republiky do EU), nebo změnou Ústavy, která by umožnila referendum vypsat. Okamurův návrh, že poslanci schválí zařazení bodu v Poslanecké sněmovně, který bude řešit referendum, je deklaratorní postoj. Reálně by Okamura musel předložit návrh ústavního zákona o jednorázovém referendu k dané věci, nebo změnu ústavy, zavedení obecného referenda a vyvolání hlasování na základě takto přijatého zákona.

Naposledy Okamura navrhoval podobný bod jednání 24. května 2016. Zde uvedl: „Žádám vás tedy, dámy a pánové, abychom na program jednání zařadili na úterý příští týden jako první bod na téma přijetí zákona o referendu o vystoupení z Evropské unie a referendum o přijímání či nepřijímání migrantů z islámských zemí.“ Opět, jako v předchozích případech, tím fakticky Okamura navrhl, že pokud by byl jeho návrh přijat, poslanci by o dané věci mluvili. Mohli by teoreticky přijmout usnesení, ve kterém by vládu vyzvali k přípravě referenda. Nicméně stejně jako v předchozím případě – šlo by pouze o deklaratorní krok, neboť reálně neexistuje právní rámec, v němž by danou věc šlo uskutečnit. Pokud Okamura chce vyvolat referendum, musí změnit českou legislativu a ne navrhovat diskuze o možném vyvolání referenda. Dodejme, že ani v tomto případě poslanec Okamura podporu nezískal.

V letošním roce však Okamura (nerozdíl od předchozích 2 let) začal prosazovat na pořad jednání Poslanecké sněmovny vládní návrh o celostátním referendu. Již desetkrát předseda SPD chtěl, aby se daný bod projedánval, ani jednou to však neprošlo. Nicméně i podle vyjádření samotného Okamury by prostřednictvím tohoto návrhu o vystoupení z Evropské unie hlasovat nešlo.

Podle Zprávy o stavu Romské menšiny za rok 2015 (str. 35–36) Úřad práce nijak neeviduje příslušnost uchazečů k Romské menšině, sledování přesné nezaměstnanosti Romů je proto velmi složité. Je však možné usuzovat, že jejich zaměstnanost roste nebo klesá podle toho, jak se vyvíjí celková nezaměstnanost v ČR. Ta dlouhodobě klesá, takže je možné usuzovat, že klesá i míra nezaměstnanosti Romů.

To například dokládá porovnání odhadovaného procenta nezaměstnanosti Romů ve sledovaných sociálně vyloučených lokalitách z let 2006a 2015. Zde došlo ke snížení z původně odhadovaných 90–100 % na 80–85 % v roce 2015. Tento rozdíl hovoří o zlepšení situace, nicméně nezaměstnanost Romů v těchto lokalitách je podle odhadu stále velmi vysoká.

Jak však již bylo zmíněno, Úřad práce ČR nerozlišuje, zda se uchazeč hlásí k Romské menšině, není proto možné najít přesné statistiky, které by se na nezaměstnanost Romů zaměřovaly. Výrok je proto hodnocen jako neověřitelný.

Tržby v maloobchodě vzrostly v roce 2016 o 5,6 %, a to i díky tomu, že české ekonomice se v v tomto období dařilo růst tempem 2,3 %. Vyšší tržby ukazují na vyšší spotřebu, což následně vede k tomu, že se v absolutních číslech prodají větší objemy zboží a služeb, a tedy i s tím související absolutní výběr DPH. Inkaso DPH v roce 2016 bylo meziročně vyšší o 3,8 %. Výběr DPH tak vzrostl pomaleji než maloobchodní tržby.

Nicméně je třeba upozornit na některé limity Kalouskova tvrzení. Předně do maloobchodních tržeb nespadají všechny položky podléhající DPH - např. nemovitosti nebo část služeb. Vyšší maloobchodní tržby tedy nemusí automaticky znamenat, že by mělo o stejnou výši růst DPH. Záleží na více faktorech.

Dále tržby jako takové nejsou to samé jako přidaná hodnota. Obrazně řečeno - že někdo utržil dvojnásobek, neznamená, že bude platit/odvádět dvojnásobek na DPH, protože může mít vyšší vstupní náklady. Je více sazeb, takže může dojít k přelivu mezi sazbami - ať už proto, že lidé více kupují nízko/vícedaněné zboží, nebo proto, že se něco překlasifikovalo.

Výrok z tohoto důvodu hodnotíme jako zavádějící, protože byť Kalousek podává správná čísla, jejich význam dezinterpretuje.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť ve skutečnosti pro Zemanův návrh hlasovala téměř třetina Poslanecké sněmovny (což rozhodně není „všichni proti“).

Miloš Zeman byl skutečně předsedou Poslanecké sněmovny, a to v letech 1996–1998. Sem byl zvolen na základě dohody s tehdejší vládní koalicí pod vedením Václava Klause, díky čemuž Zeman umožnil vznik menšinové vlády pod vedením ODS.

Plat poslanců (ale také senátorů, členů vlády nebo prezidenta) je upraven zákonem 236/1995 Sb., tedy zákonem o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu. To dokládá rovněž web dolní komory českého parlamentu. Uvádí:

„Všechny podrobnosti o platu poslanců i senátorů, stejně jako dalších ústavních činitelů, stanovuje zákon č. 236/1995 Sb. ze dne 26. září 1995, o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu. Zákon byl zcela záměrně napsán tak, aby už v roce svého vzniku, tedy v roce 1995, poskytl veřejnosti zcela úplný obraz o tom, jak jsou odměňováni členové zákonodárných sborů, a nikdo se nemusel dotazovat žádné instituce na plat svého poslance.“

Zákon o platu v § 38 uváděl v roce 1996 následující:

„(1) Poslanec, který se v období jednoho kalendářního měsíce bez řádné omluvy neúčastnil dvou jednacích dnů komory Parlamentu nebo jejího orgánu, do něhož byl zvolen, ztrácí nárok na polovinu platu a polovinu paušálních náhrad, které by mu jinak náležely za měsíc následující, a na polovinu dalšího platu v příslušném kalendářním pololetí. Při neomluvené neúčasti na nejméně čtyřech jednacích dnech ztrácí poslanec nárok na náležitosti uvedené ve větě prvé v plné výši. O důvodech ztráty nároku rozhoduje orgán komory Parlamentu pověřený komorou.“

Zeman tedy chtěl, aby poslanci přijali usnesení, které by stanovilo orgán, jenž by danou věc posuzoval. Jeho návrh směřoval k tomu, aby se tímto zabýval mandátový a imunitní výbor. Návrh skutečně nebyl přijat, ale Zeman nemluví pravdu, když uvádí, že proti němu hlasovali všichni poslanci všech politických stran. Ve skutečnosti jej podpořilo 62 poslanců, což je více, než kolik poslanců čítal Zemanův klub. I když nejsou dostupné údaje o jmenovitém hlasování, je zjevné, že pro návrh hlasovali poslanci z více stran.

Během projednávání mu vyjádřil podporu např. předseda Republikánů Miroslav Sládek. Ten konstatoval:

„Pane předsedající, dámy a pánové, po těch předchozích vystoupeních je mojí povinností podpořit předsedu sněmovny v jeho úsilí, protože je zcela jasné, že je to krok správným směrem. Sám osobně musím pro tento návrh hlasovat...“

Názor tehdy nejsilnější strany, ODS, tlumočil Milan Uhde. Uvedl během projednávání návrhu 2. dubna 1997 následující:

„Při vší úctě k práci dobrých zaměstnanců a při vší úctě k práci vůbec musím říci, že v poslanecké činnosti jsou některé rysy, které se od zaměstnaneckého pojetí liší. Ještě jsem neviděl zaměstnance, jehož činnost by spočívala v tom, že se do práce nedostaví, ale v životě poslance je možná situace, že poslanec obstruuje, že poslanec záměrně tam a onam nepřijde, aby ovlivnil výsledek hlasování, aby snížil kvórum atd. Proto se tak těžko předsedovi Poslanecké sněmovny hledá a bude hledat arbiter, který bude posuzovat, zda omluva je řádná nebo není rádná.“

Otázka, zda má být výkon poslance omezen i možným odebráním platu, byla tedy sporem mezi různými stranami. Nehodnotíme, čí výklad je v tomto správný, jde o otázku názoru.

Dodejme, že podle statistik hlasování v Poslanecké sněmovně měl Miloš Zeman v daném období absenci u 33 % hlasování. Je samozřejmě otázkou, kolik z těchto absencí bylo omluvených.

Oba kraje skutečně v určité míře dotují malé prodejny.

Pardubický kraj vypisuje pro vesnické obchody každoročně dotační pobídky a prodejce touto formou podporuje již od roku 2009. Každý rok se vynaložená částka pohybuje kolem 1,5 milionu korun, loni činila (.xls) 1,62 milionu. Krajský úřad přitom částečně financoval celkem 52 prodejen.

Až polovinu výdajů ve výši maximálně 150 000 Kč hradil obchodníkům na venkově od roku 2013 v rámci podpory prodeje regionálních potravin kraj Vysočina. Loni se částka za poskytnuté dotace vyšplhala asi na 832 000 Kč pro devět prodejen, kraj měl však připravených celkem 1,5 milionů korun. Letos vypisuje komplexnější grantový program Venkovské prodejny 2017 s dotací dvou milionů korun.

Obě čásky považujeme vzhledem k odhadům Asociace českého tradičního obchodu (asi 706 milionů na celém území Česka ročně) za malé, výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Zákon o registru smluv byl do Poslanecké sněmovny načten již v prosinci 2013, tedy více než před třemi lety. Vzhledem k tomu, že Kalousek argumentuje právě tím, že byl zákon předložen dávno, hodnotíme tento výrok jako pravdivý.

Předně uveďme, že zákony, které se nestihnou projednat do konce volebního období, nemůže příští Poslanecká sněmovna dále řešit. To vychází ze zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny. Tudíž poslední příležitostí, dokdy je třeba schválit rozjednané legislativní předlohy, je konec volebního období.

Podle Ústavy České republiky (čl. 17) se volby konají ve lhůtě počínající třicátým dnem před uplynutím volebního období a končící dnem jeho uplynutí. Jde tedy o měsíc dlouhé časové okno oproti datu, které bylo zvoleno před čtyřmi lety. Volby se v roce 2013 uskutečnily 25. a 26. října.

Počítejme tedy s volebním obdobím končícím v průběhu října jako s finálním bodem a s dubnem jako začátkem možného legislativního procesu (protože právě od 4. dubna bude napříště opět zasedat Poslanecká sněmovna).

Podle zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny platí, že je-li projednán zákon v prvním čtení, je dále poslán do výborů, které mají 60 dnů čas na jeho projednání. Poté je návrh zařazen ke druhému čtení. Upozorněme, že je to možné, probíhá-li přímo schůze a najde-li se většina, jež hlasuje pro program, který tak učiní.

Předpokládejme, že se tak stane, že jde o „ideální případ“. Okamžitě proběhne druhé čtení a následuje čtení třetí. Mezi nimi je potřeba nejméně 14 dnů podle zákona (zejména z toho důvodu, aby měli poslanci čas se zorientovat v pozměňovacích návrzích).

Po těchto 14 dnech může být návrh schválen Poslaneckou sněmovnou. Časově jsme někde na konci června. Doplňme, že výše uvedené lhůty lze zkrátit, nicméně počítejme s tím, že poslanci tak neučiní, a vycházejme z toho, že Kováčik počítá tzv. „na jistotu“, aby to vyšlo i v nejvíce komplikované variantě.

Zákon je po projednání Poslaneckou sněmovnou poslán do Senátu, který má 30 dnů na projednání. Jsme tedy na konci července. Řekněme, že Senát poslancům zákon vrátí s pozměňovacími návrhy či jej zamítne. Vrátí se tedy na stůl poslancům, kteří jej projednají na nejbližší schůzi (ale nejdříve 10 dnů od doručení usnesení ze Senátu, jež o tom informuje).

Nyní jsme tedy v srpnu. Schválí-li poslanci opět zákon, jde na stůl prezidentovi. Ten má 15 dnů na to, aby se rozhodl, zda zákon podepíše, nebo jej vrátí vetem opět a naposledy do Poslanecké sněmovny. Miloš Zeman tak učiní v tomto hypotetickém případě a Sněmovna hlasuje o vetovaném zákonu v září 2017.

Kováčik má tedy pravdu. Procedury a lhůty vycházejí tak, že dubnová schůze je poslední, jež poslancům dává jistotu, že mohou zákon v prvním čtení ještě protlačit do konce období. Upozorňujeme, že šlo o hypotetický příklad. Nepočítáme jednak s možným zkrácením lhůt, ale ani s přesnými termíny jednání Poslanecké sněmovny (a parlamentními prázdninami), které mohou vše znovu natáhnout. Navíc půjde o období volební kampaně, jež může jednání komplikovat.

Vláda skutečně odsouhlasila (.pdf) vznik nového Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost vyčleněného z Národního bezpečnostního úřadu. Tento nový úřad zahájil činnost 1. srpna 2017 na základě změny zákona o kybernetické bezpečnosti a sídlí skutečně v Brně.

Odborníci z úřadu ve spolupráci s dalšími informatiky ze státní, privátní i akademické sféry zaujali širokou veřejnost vítězstvím v bezpečnostním cvičení Locked Shields, kde porazili i druhý tým z technicky vyspělého Estonska. Estonsko se stalo velmocí v kybernetické bezpečnosti poté, co se v roce 2007 jako jeden z prvních států dostalo pod kybernetický útok.

Podstatou soutěže, ve které zvítězil český tým, je simulovaný hackerský útok na domovskou zemi týmu, kterému se tým musí pokoušet všemi způsoby čelit. Jak konkrétněji popisuje Národní bezpečnostní úřad: „V letošním ročníku měly modré týmy na starosti zachování služeb a udržení chodu sítí vojenské letecké základny své fiktivní země. Na tu měly být dle scénáře provedeny závažné útoky cílící na systémy elektrické rozvodné systémy, drony, systémy velení a řízení a další systémy operační infrastruktury.“

Ministerstvo informatiky fungovalo v České republice v letech 2003–2007. Zrušeno bylo skutečně za vlády ODS, konkrétně za druhé vlády Mirka Topolánka v roce 2007. Od té doby již další ministerstvo nevzniklo a ani nezaniklo.

Někteří členové vlády zastávají své pozice, aniž by přímo kontrolovali nějaký resort. Za vlády Mirka Topolánka to byl např. vicepremiér pro evropské záležitosti Alexandr Vondra. V současné vládě jde o Pavla Bělobrádka a Jana Chvojku. Pokud ale přihlížíme k ministerstvu jako čistě ústřednímu orgánu státní správy, má Udženija pravdu. Jako jediné fakticky zaniklo ministerstvo informatiky.

Připomeňme ovšem zánik, vznik či úpravu kompetencí ministerstev v 90. letech. To bylo však spojeno s transformací země a šlo o výjimečnou situaci, tudíž k ní v hodnocení nepřihlížíme. Pouze pro informaci uveďme, že existovalo např. ještě v době první vlády Václava Klause (1992–1996) ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci nebo ministerstvo státní kontroly. Ta však byla v průběhu těchto období zrušena.

Povinné kvóty přijala Rada EU tvořená ministry členských států unie včetně České republiky, již však většina ostatních států přehlasovala. Samotné kvóty byly navrženy Komisí, nenavrhla je však komisařka Jourová, která je i tak na České republice nezávislá, neboť v Komisi zastupuje zájmy unijní, ne národní. Někteří čeští europoslanci sice pro kvóty hlasovali, většina však byla proti. Výrok jako celek hodnotíme jako nepravdivý.

Povinný relokační mechanismus neboli kvóty přijala Rada Evropské unie 22. září 2015. Co se týče dalších účastníků při schvalování kvót, kromě Rady sehrály roli i Komise a Evropský parlament. Schéma schválení kvót je znázorněno na tomto obrázku:

Zdroj: University of Portsmouth

Podívejme se nyní na jednotlivé účastníky a české zástupce v nich. Začněme u Komise, ta totiž kvóty navrhla. V Komisi působí komisařka Jourová, ta však Českou republiku nezastupuje, protože jako ostatní komisaři hájí zájmy celé unie a na České republice je nezávislá.

Kromě toho se otázkami migrace nezabývá, protože ty má na starosti komisař pro migraci, vnitřní věci a občanství. Ten také předložil samotný návrh rozhodnutí o kvótách.

Dalším účastníkem byl Evropský parlament, mezi jehož členy patří i 21 českých europoslanců. Ti v případě kvót hlasovali z většiny proti, konkrétně pak šlo o 9 z 15 hlasujících. Čeští europoslanci byli nicméně zbylými europoslanci přehlasováni, a Evropský parlament se tak vyjádřil ke kvótám pozitivně.

Posledním účastníkem pak byla Rada tvořená ministry z každého členského státu. Jaký z ministrů se zasedání Rady účastní, záleží na projednávané otázce, v případě kvót šlo o ministry vnitra.

V Radě se o kvótách hlasovalo kvalifikovanou většinou, tzn. pro přijetí muselo být alespoň 16 z 28 členských států, které tvoří nejméně 65 % celkového počtu obyvatel EU. To se také splnilo a pro přijetí kvót hlasovalo celkem 23 z 28 členských států.