Přehled ověřených výroků

Horáček takto reagoval na Kulhánkovu otázku, proč se domnívá, že má nad kandidáty navrženými poslanci či senátory morální převahu díky kandidatuře podpořené podpisy občanů ČR.

O morální převaze Horáček opravdu dosud ve veřejném prostoru nehovořil. Podporu občanů, jejichž podpisů nakonec odevzdal 86 000, ovšem považuje za svou výhodu:

„Horáček novinářům řekl, že pro něj bylo důležité se obrátit na občany, a ne na poslance. ‚Mně ta poslanecká nominace připomíná knížku mého dětství, která se jmenovala Do zoo zadními vrátky,‘ uvedl.“

V podobném smyslu se vyjádřil před několika dny v debatě Seznamu (čas 8:30), kde podporu občanů jmenoval jako jeden ze zdrojů své nezávislosti.

Smlouvu o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii schválila vláda 24. března 2014 a souhlas s ratifikací vydal 27. srpna také Senát.

Přesto zůstává smlouva stále neschválená, chybí ratifikace poslanci a také prezidentem. Koalice má v Poslanecké sněmovně většinu, smlouvu mohla schválit během celého volebního období. Prozatím prošel dokument pouze prvním čtením, které proběhlo již v roce 2014. Vláda měla tedy fakticky tři roky času prohlasovat smlouvu ve druhém čtení.

U mezinárodních smluv jsou v Poslanecké sněmovně pouze dvě čtení a čistě teoreticky je možné, že se smlouva stihne projednat ještě během září. Prozatím se tak ovšem nestalo, závazek tak hodnotíme jako nesplněný. Vláda sice danou smlouvu schválila, bez ratifikace jde ovšem pouze o deklaratorní postoj.

Účelem smlouvy je posílit hospodářský pilíř Hospodářské a měnové unie. K tomu má dojít prostřednictvím tří opatření: zpřísnění rozpočtové kázně, posílení koordinace hospodářských politik a zlepšení správy eurozóny. Jedná se například o zajištění vyrovnaného nebo přebytkového veřejného rozpočtu.

Fiskální pakt v současnosti znamená hlavně možnost České republiky účastnit se na vybraných jednáních summitů eurozóny. Závaznost plnit fiskální pakt však mají jenom státy platící eurem.

V programovém prohlášení z roku 2014 se vláda zavázala zvýšit minimální mzdu tak, aby se její výše přiblížila 40 % průměrné mzdy. Vláda pak během svého funkčního období zvýšila minimální mzdu třikrát – v roce 2015 na 9 200 Kč, v roce 2016 na 9 900 Kč a v roce 2017 na 11 000 Kč.

Vláda také schválila další navýšení minimální mzdy od roku 2018, a to na 12 200 Kč, což by mělo odpovídat 40,5 % průměrné mzdy. Pokud by se průměrná mzda držela stále na úrovni kolem 29 000 Kč, měl by se tento předpoklad vyplnit.

Jak vidíme na následujícím grafu v časovém srovnání, výška minimální mzdy se opravdu dlouho držela na stejné úrovni (osm tisíc korun, na tuto částku se dostala za Topolánkovy vlády). Minulá vláda (Rusnokova ani Nečasova) opravdu minimální mzdu nezvyšovala.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, především z důvodu toho, že obecně nejsou známé bližší přímé vztahy mezi Mirkem Topolánkem a Martinem Nejedlým; přesto je možné, že se mohli poznat skrze blízké spolupracovníky.

Martin Nejedlý byl podle všeho v kontaktu s blízkým spolupracovníkem Mirka Topolánka, Markem Dalíkem, a bližší kontakt mohl nastat například i skrze bývalého ministra dopravy Topolánkovy vlády Aleše Řebíčka, který se považuje za dobrého známého Martina Nejedlého.

Je pravdou, že Mirek Topolánek mohl mít povědomí o Martinu Nejedlém i jinak. Martin Nejedlý byl na přelomu 80. a 90. let profesionálním volejbalistou a se Zbrojovkou Brno se stal mistrem Československa ve volejbale v sezóně 89/90. Sám Topolánek o volejbalu veřejně moc nemluví, ale při rozhovoru ke dni dětí v roce 2007 přiznal, že k němu měl vztah, protože ho jako dorostenec hrál závodně.

Velvyslanec mezi ústavní činitele nepatří, neboť jeho působnost není vymezená v Ústavě, nýbrž v běžném zákoně. Ústava se o velvyslanci zmiňuje pouze co do vymezení jedné z kontrasignovaných pravomocí prezidenta republiky. Výrok tak hodnotíme jako nepravdivý.

Mezi ústavní činitele patří osoby, které jsou členy orgánů (nebo případně samy funkci daného orgánu vykonávají, například prezident), jejichž působnost vymezuje Ústava. V České republice jsou tak ústavními činiteli prezident republiky, poslanci a senátoři, členové vlády, a dále soudci (bez ohledu na soud, na kterém působí) prezident a viceprezident NKÚ a členové bankovní rady ČNB. Někdy se mezi ně řadí i členové zastupitelstev územně samosprávných celků (obcí a krajů), jejich působnost však v Ústavě není zakotvena.

Co se týče velvyslanců, jedinou zmínku o nich najdeme v článku 63 Ústavy upravující kontrasignované pravomoci prezidenta republiky. Prezident má pravomoc velvyslance pověřovat funkcí a také je z funkce odvolat. Funkce velvyslance tak sice obsažena v ústavě je, nikoliv však jako funkce jednoho z ústavních činitelů, nýbrž jako jedné z osob, jejíž pověřování do funkce a odvolávání z ní přísluší prezidentu republiky. Působnost velvyslance Ústava nijak neupravuje.

Vymezení působnosti velvyslance nalezneme až v běžném zákoně (o zahraniční službě), který velvyslance definuje jako nejvýše postaveného stálého představitele České republiky v přijímajícím státě. Do jeho působnosti spadá například " jednání se zástupci přijímajícího státu nebo mezinárodní organizace a se zástupci diplomatických misí jiných států." Z tohoto pak nutně vyplývá, že velvyslanec je aktérem zahraniční politiky, který však dle zákona zastupuje Českou republiku, nikoli prezidenta či vládu.

Pro úplnost doplňme, že o prezidentovi Akademie věd se Ústava nezmiňuje.

Z ukázek volebních programů do voleb v roce 2010 a 2013 je patrné, že v té době byla otázka vztahu k NATO marginální, a proto se zde neobjevuje vůbec. Otázka vztahu k NATO, či přesněji vystoupení ČR z něj, se ve vnitrostranické diskuzi objevovala minimálně od roku 2013, jak dokazuje tento příklad z pirátského fóra. Z něj je ale také patrné, že myšlenka na vystoupení z NATO nedosahovala všeobecné podpory mezi členy.

Problematika se v rámci strany řešila v podstatě ještě do roku 2017. Ve svém vystoupení pro Seznam.cz v březnu 2017 předseda strany Ivan Baroš potvrdil, že otázka role ČR v NATO nemá uvnitř strany jednotný konsenzus. Že se ale jednalo o podstatnou záležitost ukazuje případ bývalého mistopředsedy Ivo Vašíčka, který v rámci strany zastával pozici vystoupení ČR z NATO. Jeho pozice vůči NATO byla jedním z důvodů, proč byl v dubnu 2017 ve vnitrostranickém referendu zbaven funkce místopředsedy. V tomto referendu došlo k potvrzení trendu, kdy se strana Pirati postavila za setrvání v NATO.

K faktickému veřejnému vyjasnění stanoviska ohledně vztahu strany Pirátů k NATO došlo 1. června 2017, kdy strana vydala veřejné stanovisko k otázce kolektivní obrany v rámci NATO a EU. To zní:

„Pirátská strana respektuje závazek České republiky vůči NATO a EU podílet se na kolektivní obraně v případě napadení našich spojenců, jak to vyplývá z článku 5 Severoatlantické smlouvy a z článku 42 Smlouvy o Evropské unii. Zároveň usilujeme o reformu těchto organizací, aby reflektovaly realitu 21. století.Chceme, aby se evropské státy staly v obraně soběstačnými, proto by měla Česká republika aktivně podporovat vznik fungující společné evropské obrany. Ačkoliv si uvědomujeme, že není možné tohoto cíle dosáhnout během jednoho volebního období, je nutné na něm začít systematicky pracovat. Je třeba vytvořit jasný mechanismus zajišťující dlouhodobě stabilní financování kolektivní obrany. Jako možnou cestu vidíme financovaní společné obrany přímo z rozpočtu Evropské unie.NATO by mělo být aliancí založenou na sdílených hodnotách. Pokud se některá ze zemí NATO výrazně odkloní od těchto hodnot, měla by NATO opustit. Nechceme, aby členové svým agresivním chováním zatahovali ostatní členy do válečných konfliktů. V mezinárodních sporech chceme upřednostňovat diplomatická řešení před silovými. Angažmá naší nebo společné evropské armády mimo hranice EU nebo NATO by mělo být podpořeno mandátem OSN.“ V textu respektují a podporují současnou situaci ohledně pozice ČR v bezpečnostních strukturách, s tím, že na druhé straně zároveň uznávají nutnost jejich reformy.

Výrok je hodnocen jako pravdivý. Je sice pravdou, že vnitrostranicky existovala či existuje uvnitř strany menšina, která upřednostňuje odchod z NATO, to ale neznamená, že by se tak strana prezentovala oficiálně i navenek. Existence různých názorů a vnitřní diskuze není nic neobvyklého pro většinu současných demokratických politických stran v ČR a v Evropě.

První organizace českých sociálních demokratů v rámci celorakouské strany vznikla 7. dubna 1878. Hnutí neslo název Sociálně-demokratická strana československá v Rakousku. Stalo se tak na sjezdu v břevnovském hostinci U Kaštanu.

Andrej Babiš hovořil o svých představách týkajících se volebního systému a koaličního vládnutí například 2. 9. 2015 v rozhovoru pro rádio Impuls, kde uvedl (v čase 9:30): „Koaliční vládnutí je samozřejmě problém... Já si myslím, že by měl být většinový (volební, pozn. Demagog.cz) systém, to znamená měla by vládnout jedna strana.“ Dne 10. října letošního roku Babiš na svém facebookovém profilu napsal: „Ano, ve volbách chceme zvítězit natolik, že nebude možné sestavit vládu ostatních stran proti nám.“ Jak vyplývá z výše uvedeného, Andrej Babiš skutečně projevuje určité sympatie k modelu jednobarevné vlády, lze tedy předpokládat, že by takovou možnost upřednostnil. Pro úplnost je však třeba dodat, že hovoří i o konkrétních možnostech koaličního vládnutí po letošních říjnových parlamentních volbách.

Například v rozhovoru pro zpravodajský server ČTK České noviny uvedl, že by si dovedl představit spolupráci s Piráty nebo některými dalšími stranami.

Z transparentního účtu Jiřího Hynka skutečně vyplývá, že na svou kampaň nepřispěl prozatím žádnou částkou. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Podobně jako Zaorálek se v minulosti vyjádřil také předseda KDU-ČSL, který uvedl, že programové prohlášení vlády z podstatné části konvenuje s programem strany.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože je mimo naše možnosti porovnávat volební programy koaličních stran s programovým prohlášením vlády a následně srovnat, nakolik se tyto jednotlivé dokumenty překrývají. Jednak jde o problém rozsahu a navíc se často do finálního prohlášení nepřenášejí totožné body, ale jejich kompromisní znění, jak se na tom shodli koaliční partneři. Je tedy téměř nemožné zcela korektně popsat, který daný bod ještě odpovídá programu jednotlivé strany a který s ním již nemusí být v souladu.

Připomínáme ale naši velkou analýzu plnění vládních slibů, ve které jsme ověřili, jak si koalice jako celek vedla v naplňování měřitelných slibů obsažených v programovém prohlášení vlády.