Přehled ověřených výroků

Stanislav Polčák

Pravda

Europoslanci tlačili na ostatní orgány EU prostřednictvím usnesení, která se týkaly zavedení evropské pohraniční a pobřežní stráže.

Evropský parlament (EP) totiž nemůže navrhovat zákony, nicméně může k iniciativám vyzývat ty orgány, které navrhovat zákony mohou. V dubnu 2014 tak učinil skrze usnesení (.pdf, str. 12), ve kterém uvedl, že: „vnější hranice schengenského prostoru by měly být do budoucna hlídány za podpory evropské pohraniční stráže“. Na hlavní navrhovatele zákonů, Evropskou komisi, naléhal také ve svém usnesení (.pdf, str. 5) ze dne 6. července 2016, kde požaduje po komisi zajištění rychlého zahájení činnosti pohraniční a pobřežní stráže.

Poté, co komise předloží návrh zákona, EP se angažuje při formulování jeho konkrétní podoby. Koncem června tak výbor EP pro občanské svobody schválil vyjednávací mandát k návrhu posílení kontrol na vnějších evropských hranicích. Poslanci v něm podpořili zavedení povinných a systematických kontrol občanů EU.

Usnesení a práce EP v legislativním procesu dokazuje, že EP podporuje posilování vnějších hranic EU. Výrok Stanislava Polčáka proto hodnotíme jako pravdivý.

Nepravda

Počet relokací, tedy přemístění osob z Itálie a Řecka do jiných členských států a změnu ze systému nepovinných kvót na povinné líčí ministr vnitra správně. Špatně však uvedl, že relokace plní pouze Německo a možná Švédsko. Států je více, navíc nelze tvrdit, že státy, které ČR kritizovaly, systém relokací neplní. Všechny členské země kromě států Visegrádu a Rakouska poskytly místo alespoň desítkám relokovaných osob. Rakousko má přitom od Rady EU výjimku.

K 18. lednu 2017 (.pdf, str. 2) bylo relokováno celkem 2 735 osob z Itálie a 7 563 z Řecka, celkem tedy 10 298 osob. Členské státy EU se přitom zavázaly k tomu, že relokují 160 000 lidí. Procentuálně se jedná skutečně o 6,4 % relokovaných jedinců.

Česká republika z plánovaných 2 679 formálně slíbila relokovat 50 osob, přičemž do této chvíle přijala 12 osob z Řecka.

Nouzové relokace byly zavedeny rozhodnutím Rady EU v září 2015, kdy se členské státy zavázaly relokovat do září 2017 celkem 160 000 osob z Itálie a Řecka. Jedná se o součást Evropské agendy pro migraci, jejíž součástí bylo spuštění článku 78, odstavce 3 Smlouvy o fungování EU, ve kterém je uvedeno: „Ocitnou-li se jeden nebo více členských států ve stavu nouze v důsledku náhlého přílivu státních příslušníků třetích zemí, může Rada na návrh Komise přijmout ve prospěch dotyčných členských států dočasná opatření. Rada rozhoduje po konzultaci s Evropským parlamentem.“Unie zároveň zavedla klíč, pomocí kterého vypočítala, kolik migrantů by mělo být relokováno do jednotlivých členských států. V případě, že stát dokáže neschopnost relokační plán plnit, musí na pomoc s migrační krizí přispět finančně.

Jednalo se o první případ, kdy byl článek 78 Smlouvy o fungování EU aktivován. Do té doby byl systém relokací migrantů postavený na základě dobrovolné solidarity (.pdf, str. 7).

Každý měsíc mají členské státy přislíbit určitý počet míst určených pro budoucí relokované osoby. Z poslední zprávy o relokaci a přesídlování z prosince 2016 (.pdf, str. 5–7) vyplývá, že Německo, Francie, Nizozemsko, Portugalsko a Finsko relokují osoby z Itálie a Řecka dle svých měsíčných plánů. Podobně tomu je i ze strany Norska a Švédska. Relokace z Řecka provádí pobaltské státy, Irsko a Rumunsko. ČR však již tři měsíce nepřislíbila žádné relokační místo a od srpna neprovedla ani jednu relokaci. Rakousko a Maďarsko nerelokovali zatím ani jediného člověka a od dubna nerelokovalo ani Polsko.

Není tedy pravda, že jediným, kdo relokace plní, je Německo a Švédsko, jak tvrdí Chovanec. Států je mnohem více - například pobaltské země či Nizozemsko a Portugalsko.

Jedním z kritiků českého přístupu k přerozdělování migrantů je lucemburský ministr Jean Asselborn. Lucembursko přitom podle prosincové zprávy (.pdf, str. 6) stejně jako ČR již tři měsíce nepřislíbilo žádná nová místa pro relokované osoby. Doposud se ale do relokace aktivně zapojilo (.pdf, str. 2) a zatím relokovalo 226 osob, přičemž z celkového plánu jich ještě 331 má do konce září 2017 relokovat. Kritika zněla i ze strany bývalého rakouského kancléře Wernera Faymanna. Pro Rakousko byl ale relokační mechanismus až do března 2017 pozastaven (.pdf, str. 6) na základě rozhodnutí Rady EU.

Ministr Chovanec sice správně udává procentuální počet relokovaných osob, jeho výrok však nemůžeme uznat za pravdivý. Nepravdivé je tvrzení, že relokace plní jen Německo a Švédsko. Podle posledních reportů relokují i další státy - například Estonsko, Lotyšsko, Litva, Irsko, Nizozemsko či Portugalsko. Na Českou republiku se sice snáší kritika ostatních zemí EU, nicméně nelze říci, že tyto země relokace neplní (alespoň v porovnání s Českou republikou).

Pravda

Návrh Evropské komise ohledně reformy dublinského systému obsahuje povinný relokační mechanismus (kvóty), který by se spustil v případě přehlcení azylových systémů členských států Evropské unie. Členské státy by však disponovaly možností odmítnutí žadatelů výměnou za zaplacení finanční částky ve výši 250 000 eur (6,7 milionu Kč) na osobu. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Evropská komise v reakci na nedostatečné řešení migrační krize předložila 4. května 2016 několik návrhů legislativních aktů, jejichž cílem je reformovat společný evropský azylový systém. Mezi jeden z návrhů patří reforma tzv. dublinského systému, pravidel určujících stát odpovědný za projednání a rozhodnutí o žádosti cizince o mezinárodní ochranu.

Návrh nařízení upravující dublinský systém obsahuje tzv. korekční přidělovací mechanismus pro řešení situací, kdy azylové systémy členských států čelí nepřiměřenému počtu žádostí o mezinárodní ochranu přesahujících 150 % referenční hodnoty, která se vypočítá na základě (.pdf, str. 65, čl. 35) rozlohy a ekonomické situace členského státu. V takové situaci budou další noví žadatelé o mezinárodní ochranu v členském státě čelícímu takovému náporu po ověření přípustnosti jejich žádosti přemístění do jiných členských států. Tento mechanismus potrvá do té doby, dokud počet žádostí neklesne pod referenční hodnotu.

Návrh zároveň obsahuje i možnost (.pdf, str. 66, čl. 37) členských států neúčastnit se relokací. Členský stát by v takovém případě uvedl, že se na následujících 12 měsíců relokací nezúčastní. Následně by pak členský stát musel zaplatit za každého žadatele, za něhož by byl podle relokačního mechanismu odpovědný, 250 000 eur (6,7 milionu Kč). Tento příspěvek solidarity by se vyplatil členskému státu, který by byl k jednotlivým žádostem příslušný.

Návrh evropské legislativy tedy opravdu umožňuje možnost „vyvinění“ se z povinného přidělování žadatelů o mezinárodní ochranu, výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Pravda

Evropský parlament v dubnu 2015 vydal usnesení, ve kterém „vyzývá Komisi, aby zavedla závazné kvóty k rozdělování žadatelů o azyl mezi všechny členské státy“.Toto usnesení podpořilo 449 europoslanců, 130 bylo proti a 93 se zdrželo hlasování. Europoslanci v září 2016 podpořili také relokační mechanismus. Pro přemístění stovek tisíců lidí z Itálie a Řecka mezi ostatní členské státy hlasovalo 470 europoslanců, 131 bylo proti a 50 nehlasovalo.

Z výše uvedeného vyplývá, že většina Evropského parlamentu kvóty podporuje. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Pravda

Slovenská republika podala žalobu k Soudnímu dvoru Evropské unie dne 2.12. 2015. Žalovanou stranou je Rada Evropské unie ve věci přerozdělování uprchlíků v zemích Evropské unie za základě povinných kvót.

O tomto případu zatím skutečně nebylo rozhodnuto, rozsudek by měl dle informací webu EurActiv.sk padnout v létě letošního roku.

Podle Slovenska bylo rozhodnutí o kvótách přijato v rozporu s evropským právem. Povinné kvóty schválili v září roku 2015 ministři vnitra členských států EU a podle názoru Slovenska je toto jejich rozhodnutí v rozporu s rozhodnutím summitu státníků EU. Zde bylo podle slovenského premiéra Fica řečeno, že se povinné kvóty jakožto nástroj pro přerozdělování uprchlíků přijímat nebudou.

Dále bylo podle Slovenska porušeno právo národních parlamentů členských zemí a Evropského parlamentu podílet se na přípravě rozhodnutí a špatný měl být i hlasovací mechanismus, jímž ministři vnitra v září 2015 kvóty přijali. Rozhodnutí bylo přijato většinovým hlasováním, ačkoliv mělo být dle Slovenska jednomyslné, neboť se jednalo o návrh Evropské komise, u něhož došlo ke změnám.

Nepravda

Předseda Soudního dvora Evropské unieKoen Lenaerts začátkem února 2016 na Slovensku uvedl, že rozhodnutí ve věci žaloby Slovenska na přerozdělování uprchlíků dle povinných kvót bude rozhodnuto v řádu měsíců. Uvedl horizont konce roku 2016 či nejpozději začátek roku 2017.

Na začátku prosince 2016 pak Lenaerts sdělil, že místo běžných 12 až 14 měsíců bude rozhodování sporu trvat o půl roku déle, rozhodnutí tedy lze očekávat v létě roku 2017.

Pravda

Březnová dohoda o uprchlících mezi Tureckem a Evropskou unií skutečně stanovila 72 podmínek pro Turecko. Tomu dle posledních informací Evropského parlamentu stále zbývá sedm. Chovancův odhad tak hodnotíme jako pravdivý.

Turecko uzavřelo 18. března 2016 dohodu s EU o uzavření tzv. balkánské cesty pro uprchlíky. Ta je mimo jiné založena na finanční podpoře Řecka a navrácení ilegálních uprchlíků a zamítnutých žadatelů o azyl zpět do Turecka. Jeden z bodů dohody se týká splnění 72 podmínek (.pdf, str. 10) pro uvolnění vízového režimu pro Turky. Právě tyto podmínky Chovanec zmiňuje.

Předpokládané splnění bylo naplánováno na konec června 2016. Poslední report o plnění podmínek provedl Evropský parlament v září 2016, kde uvádí, že Turecku stále chybí splnit sedm podmínek (.pdf, str. 3).

Turecko po loňském letním pokusu o převrat skutečně začalo zvažovat obnovení trestu smrti. Ten byl zrušen již v roce 2004, aby mohla země vstoupit do EU. Znovuzavedení by tak vyvolalo spor o trvání evropské spolupráce, jelikož jedním z hlavním lidskoprávních stanovisek EU je právě zákaz trestu smrti (.pdf). Chovanec má tedy v tomto směru pravdu. Turecko si skutečně pohrává s myšlenkou znovuzavedení trestu smrti.

Pravda

Zpravodajské služby předávají svá zjištění prezidentovi a vládě. Platí to i pro Bezpečnostní informační službu (BIS), která vyhodnocuje informace důležité pro bezpečnost ČR se zvláštním zaměřením na boj proti terorismu. Usnesení vlády 1060/2006 dále ukládá řediteli BIS poskytovat tyto informace neprodleně předsedovi vlády. BIS může informovat i ostatní členy vlády, nicméně to neplatí, jestliže by poskytnutí informace ohrozilo důležité zájmy (například sledování podezřelého).

Ministerstvo spravedlnosti tak skutečně nemuselo obdržet informaci o podezřelém člověku. Hlavním příjemcem takových zpráv je premiér, ostatní členové vlády včetně prezidenta je mohou získat na vyžádání. Státní a policejní orgány také mohou získat informace, které spadají do oboru jejich působnosti.

Boj s terorismem není agendou ministerstva spravedlnosti, ale spíše ministerstva vnitra a obrany. Je tedy nepravděpodobné, že by BIS Pelikánův úřad o této záležitosti informovala. Upozorňujeme však, že to nelze vyloučit.

Předávání informací zpravodajských služeb České republiky včetně BIS upravuje § 8 zákona 153/1994 o zpravodajských službách. V zákoně je uvedeno:

(1) Zpravodajské služby podávají prezidentu republiky a vládě jednou za rok a kdykoliv o to požádají zprávy o své činnosti.

(2) Zpravodajské služby předávají prezidentu republiky, předsedovi vlády a příslušným členům vlády v případech zjištění, která nesnesou odkladu, informace bezprostředně.

(3) Zpravodajské služby předávají státním orgánům a policejním orgánům informace o zjištěních, která náleží do oboru jejich působnosti; to neplatí, jestliže by poskytnutí ohrozilo důležitý zájem sledovaný příslušnou zpravodajskou službou.

(4) Vláda a prezident republiky ukládají zpravodajským službám úkoly v mezích působnosti těchto služeb. Prezident republiky ukládá zpravodajským službám úkoly s vědomím vlády.

(5) Podávání zpráv, předávání informací a ukládání úkolů podle odstavců 1 až 4 se u Bezpečnostní informační služby uskutečňuje prostřednictvím ředitele této služby a u Úřadu pro zahraniční styky a informace a Vojenského zpravodajství prostřednictvím příslušných ministrů. Při předávání informací podle odstavců 2 a 3 se tak může stát i jen s vědomím ředitele Bezpečnostní informační služby nebo příslušného ministra.

Výrok ministra Pelikána hodnotíme jako pravdivý, protože BIS neměla důvod ministerstvo spravedlnosti o podezřelém člověku informovat. Upozorňujeme však, že ministerstvo spravedlnosti by takovou informaci mohlo získat, pokud by o to BIS požádalo, případně pokud by se to týkalo oboru jeho působnosti.

Nepravda

Je pravdou, že podle čl. 54 odst. 3 Ústavy ČR je prezident z výkonu své funkce (a rovněž tedy z jejího titulu) neodpovědný. S odpovědností vlády je to ovšem složitější. Protože Pavel Blažek ve vysílání důrazně vyjadřuje, že vláda je odpovědná za veškerou prezidentovu činnost, musíme výrok vyhodnotit jako nepravdivý.

Podle Ústavy totiž pouze„za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády,odpovídá vláda. Mezi takováto rozhodnutí patří podle čl. 63 odst. 1, 2 například ratifikace mezinárodních smluv, pověřování velvyslanců, vyhlašování voleb, jmenování soudců a generálů, udělování amnestie či státních vyznamenání. V tomto případě je prezident povinen získat pro své rozhodnutí také kontrasignaci vlády, která je pak proto odpovědna.

Blažek s Pelikánem zde hovořili o zveřejnění tajné informace o možném pohybu teroristy na území ČR. Takové vyjádření však není ani rozhodnutím v právním slova smyslu, tím méně pak kontrasignovaným. Jak dříve ozřejmil Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 43/93: „... vydaným rozhodnutím nelze rozumět jakékoli ,se rozhodnutí‘ k určitému chování, byť je zakotveno v zákoně.

Prezident navíc není nikomu generálně odpovědný tak, jako je například vláda odpovědná Poslanecké sněmovně. Výrok ve znění, v jakém ho Blažek předkládá, není pravdivý.

Zavádějící

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť Miloš Zeman sice skutečně inklinuje podle svých knih spíše k tzv. varovné prognostice, ve které upozorňuje na možná rizika, ale tuto svou volbu nepopisuje jako win-win strategii (tedy jako strategii vedoucí jen k dobrým výsledkům pro prognostika), jak říká Pelikán.

Zeman naopak uvádí, že cílem této prognostiky je upozornit na problém a odvrátit jej tím, že se změní podmínky tak, aby se této pohromy nedosáhlo (tedy adresáti prognózy přijmou patřičná protiopatření). Explicitně pak uvádí, že nepřijde-li pohroma, před kterou prognostik varoval, „bude na vás pohlíženo s podezřením a vaše důvěryhodnost klesne“.

Miloš Zeman je autorem několika knih. V některých z nich se skutečně zabývá prognostikou, popisuje i svůj vztah k ní. V knize Jak jsem se mýlil v politice z roku 2005 současný prezident uvádí:

Popisujete-li žádoucí budoucnost, bezesporu někoho stimulujete. Stejně tak však můžete stimulovat popisem (či spíše analýzou) nežádoucí budoucnosti. Ve veřejnosti tím vyvoláváte obrannou protireakci, která se snaží této nežádoucí alternativě zabránit. Robert Merton v této souvislosti psal osebevyvracejících se proroctvích ' (self-defeating prophecies), která se vyslovují právě proto, aby se neuskutečnila. Postupně jsem se tak propracovával k teorii varovných prognóz, na niž jsem se v budoucích letech specializoval.Přiznejme si, že varovné předpovědi mají mimo jiné i ten půvab, že jsou atraktivní. I Dante ve své Božské komedii sugestivně popisuje peklo, méně sugestivně očistec a jeho ráj je jen nudná selanka. Druhá strana mince zahrnuje riziko, že varovný prognostik se ze své neuskutečněné předpovědi může vylhat tvrzením, že právě on zabránil její realizaci. Do určité míry do této skupiny patřily práce Hermana Kahna, jako je Přemýšlení o nemyslitelném nebo popisy možných variant třetí světové války. Uvádí také (str. 61–62) :Z hlediska varovné prognostiky je daleko užitečnější – a také daleko nebezpečnější – upozorňovat politika na rizika, která se v budoucnosti rýsují, než mu malovat růžové vize. Říkal jsem tomu Kassandřin syndrom: Kassandra byla bohy nadána schopností proroctví, ale současně odsouzena k tomu, aby jí nikdo nevěřil, takže přes její varování Trojané vtáhli koně do města.Naproti tomu Pýthie poté, co se nafetovala kouřem z vonných bylin, pronášela dvojznačná proroctví (překročíš-li řeku Halys, zničíš velikou říši, ale už neřekla, že to může být i říše vlastní) a byla v obecné oblibě. Chtěl jsem být spíše Kassandrou, ovšem bez jejího prokletí, a vůbec se mi nelíbilo být Pýthií.

V další Zemanově knize Varovná prognostika z roku 1991, která vyšla v roce 1998, se autor opět vyznává ze své náklonnosti ke Kassandře. Kromě toho uvádí (str. 18–19):

V této knížce nás však bude zajímat opačný případ, sebezničující prognóza či proroctví. Upozorníte-li někoho, že přijde orkán a odnese mu střechu, a jestliže vám příjemce této prognostické informace dostatečně věří, začne střechu připevňovat tak, aby obstála. Tím prognó­za vyvolala novou aktivitu, v jejímž důsledku se nesplní, i když orkán přijde. Pokud se ovšem orkán nedostaví, bude na vás pohlíženo s podezřením a vaše důvěryhodnost klesne.Sebezničující, varovná prognóza zapíná zpětnou vazbu, spojující důsledky s ovlivnitelnou částí předpokladů, a to zpravidla nikoli prostřednictvím prognostika samého, ale prostřednictvím adresáta prognostické informace. Zpětná vazba vede ke změně vektoru předpokladů (v naší ilustraci například předpokladu nedostatečně zajištěné střechy, zatímco orkán je předpoklad neovlivnitelný), tím ke změně důsledků. Prognóza se sama ruší, ničí.