Přehled ověřených výroků

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť u Okamurou předložených návrhů, které jmenuje, hlasovali pro jejich zamítnutí vždy jen jeden z jmenovaných předsedů; v jednom případě dokonce hlasovala proti zamítnutí celá KDU-ČSL. Navíc co se týče přímé volby a odvolatelnosti politiků, zde se Okamura dopouští výrazného zveličování, neboť předložil návrh na přímou volbu starostů, ale již nepředložil návrh na jejich odvolatelnost. V neposlední řadě, co se týká hmotné odpovědnosti, tu již český právní řád zná.

Tomio Okamura v rámci končícího volebního období skutečně předložil do Poslanecké sněmovny návrhy zákonů, o nichž je řeč.

Návrh zákona o celostátním referendu předložila skupina poslanců (tehdejší poslanecký klub hnutí Úsvit) již v lednu 2014. V rámci prvního čtení se hlasovalo o zamítnutí návrhu – tedy o tom, že se návrh již dále nebude projednávat. Toto zamítnutí prošlo (hlasování ANO znamená v tomto případě být proti návrhu a naopak). Ze zmíněných předsedů pro danou věc hlasoval pouze Miroslav Kalousek, další předsedové se hlasování neúčastnili. Nicméně Okamura se nemýlí v tom, že poslanecké kluby zmíněných stran hlasovaly proti tomuto návrhu.

Co se týká přímé volby a odvolatelnosti politiků, je výrok předsedy SPD nepřesný. Hnutí Úsvit na začátku volebního období (tehdy pod Okamurovým vedením) předložilo novelu Ústavy České republiky. Tento návrh obsahoval institut přímé volby starostů, o dalších politicích již nebyla řeč. Ústava navíc procedurálně ani neupravuje, jak se starosta volí a odvolává – musela by být rovněž měněna další legislativa (zejména zákon o obcích), což však Okamura již nepředložil. Šlo tedy spíše o deklaratorní předložení návrhu.

Návrh tedy obsahoval pouze snahu o přímou volbu starostů, neřešil navíc i odvolatelnost. Pokud se podíváme na hlasování, tak návrh byl opět zamítnut v prvním čtení. Okamura ale nemá pravdu v tom, kdo hlasoval (hlasování ANO znamená v tomto případě být proti návrhu a naopak) proti návrhu. Pavel Bělobrádek hlasoval proti zamítnutí, ze strany KDU-ČSL se zachoval v intencích Okamurova výroku pouze jeden poslanec. Vyloženě pro zamítnutí byl ze zmíněných politiků pouze Miroslav Kalousek.

Posledním zmíněným návrhem je přímá a hmotná odpovědnost ministrů a hejtmanů. Tuto část výroku jsme u předsedy Okamury ověřovali opakovaně, a to konkrétně ve dvou debatách v roce 2014.

Tomio Okamura má patrně na mysli novelu zákona o majetku České republiky (.pdf), jejímž byl spolupředkladatelem a která byla poměrně jednoznačně zamítnuta (ze zmíněných předsedů byl tentokrát pro zamítnutí pouze Pavel Bělobrádek) 30. dubna 2014 v prvním čtení.

Byť předseda SPD uvádí korektně, že předložil návrh, je nezbytné se v tomto případě podívat i na obsah dané věci. Odkazujeme se v tomto případě na naše odůvodnění k dřívějšímu obdobnému výroku Tomia Okamury. Hmotná odpovědnost je jednak institutem využívaným v zaměstnaneckých vztazích, nikoliv ve vztahu k Okamurou jmenovaným funkcím; dále je pak nepopiratelným faktem, že osoby v těchto funkcích v současné době odpovědné jsou, a to nejen podle trestního zákoníku (zde například dle § 220 za porušení povinnosti při správě cizího majetku), ale i podle jiných právních předpisů. Typicky se jedná o zákon o majetku České republiky či tzv. velká rozpočtová pravidla (o rozpočtových pravidlech), zákon o státním podniku atd. Zde nejenže jsou uplatněny zásady péče řádného hospodáře, ale místy je úprava i přísnější.

Právě proto vyjádřila vláda nesouhlas s předloženým návrhem novely zákona o majetku České republiky. Úprava je podle ní nadbytečná a duplicitní, nevylepšuje ani nepřináší nic nového.

Vláda se ve svém programovém prohlášení a v koaliční smlouvě zavázala k některým opatřením (bod 5.1.) v rámci penzijního systému. Zejména slíbila, že zruší druhý důchodový pilíř, zavede důchodovou komisi a v souladu s jejími závěry navrhne úpravy zdanění práce a výplat důchodů od roku 2017.

Pravdou je, že vláda druhý pilíř zrušila a také sestavila důchodovou komisi. Poslední bod ovšem zůstal nesplněn, a z toho důvodu dáváme Kalouskovi za pravdu.

Odborná komise pro důchodovou reformu se poprvé sešla na konci května 2014, doposud se ale komise nedohodla a návrh reformy nepředložila. Několik návrhů (str. 11) komise ale vešlo v účinnost alespoň v zákonech.

Koalice od roku 2016 zrušila druhý důchodový pilíř. Tento systém umožňoval, aby si lidé dobrovolně spořili na důchod, po jeho zrušení jim byly peníze vráceny. Druhý pilíř byl zaveden právě v době, kdy byl ministrem financí Miroslav Kalousek.

Komise dále navrhla několik změn ve třetím (3.1–3.5) penzijním pilíři. Změny byly provedeny také v souvislosti s hranicí důchodového věku, která je ale pohyblivá, takže k úplnému „zastropování“ věku odchodu do důchodu nedošlo. Více se danému tématu věnujeme v našem výstupu, který sleduje, jak vláda plnila své sliby (sekce Péče).

Změny byly provedeny také v systému valorizace důchodů, který umožňuje, aby se výše důchodů mohla měnit se zvyšující se úrovní životních nákladů domácností.

Vláda tedy prostřednictvím komise učinila několik dílčích změn v rámci jednotlivých pilířů, k celkové změně důchodového systému ale nedošlo.

Pavel Bělobrádek v předchozí části zmiňuje situaci v Číně a v Kubě a mluví o pronásledování v celosvětovém kontextu. Opravdu můžeme nalézt velké množství lidí a skupin pronásledovaných z náboženských, politických a dalších důvodů.

Pokud začneme pronásledováním kvůli víře, pak například podle organizace Open Door je ve světě pronásledovaných okolo 200 milionů křesťanů (.pdf, str. 19). Ti jsou perzekuováni, zabíjeni či znevýhodňováni. Nejhorší situace je podle této studie v Severní Koreji, Somálsku a Afghánistánu.

V buddhistické Barmě v současnosti probíhá konflikt s muslimskou menšinou Rohingů, která je odtamtud podle pozorovatelů vyháněna a vyhlazována.

Kvůli náboženství, ale i kvůli politickým názorům jsou lidé pronásledováni například v Číně nebo v KLDR. V Turecku byla během roku od pokusu o puč a svržení prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana uvalena vazba na zhruba 50 tisíc lidí. Více než 150 tisíc policistů, vojáků, soudců, učitelů a dalších lidí přišlo kvůli podobným obviněním o práci.

Pronásledováni jsou lidé také na základě etnické příslušnosti (což může být někdy kombinované s náboženskými a politickými důvody), jako třeba Kurdové v již zmíněném Turecku.

K pronásledování dochází většinou v totalitních státech, kde opozice nemá téměř žádné slovo a lidé smýšlející jinak než provládně jsou pronásledováni.

Jak vyplývá z informací na webu Buckinghamského paláce, Alžběta II. byla britskou královnou korunována v červnu 1953, avšak na trůn usedla již v roce 1952, po smrti svého otce krále Jiřího VI.

Britského premiéra sira Winstona Churchilla, který byl ve funkci v letech 1951–1955, Alžběta II. znala, setkávali se v rámci svých ústavních funkcí, nicméně Alžběta se s ním seznámila již v roce 1950, kdy byla ještě princeznou. Jejich vztah byl pravděpodobně vřelý, neboť Alžběta si pochvalovala, že ji při každém setkání velmi pobavil.

Think-thank Evropské hodnoty ve svém přehledu definuje skoro čtyři desítky dezinformačních webů působících v České republice. V poslední době bylo téma tzv. fake news časté i v jiných zemí světa. Ve Francii se dezinformátoři při prezidentské volbě snažili poškodit současného francouzského prezidenta Emanuela Macrona a v USA byla snaha, pomocí šíření různých konspirací, dostat Donalda Trumpa do Bílého domu.

Problém s fake news je globální, zprávy o vlivu dezinformací přichází z různých koutů Evropy. Např. ve Finsku bylo otevřeno Centrum proti dezinformacím, jenž bylo podpořeno podpisem několika zemí Evropské unie (mezi nimi Německo, Francie nebo Polsko). Samo Německo plánuje provoz podobného centra, jaké zřídila ČR.

Litva se taktéž obává šíření fake news, konkrétně pak z Ruska, které jsou podobném těm, které byly použity v konfliktu na Ukrajině. U našich východních sousedů na Slovensku existuje problém s dezinformacemi také, jelikož pro ně působí stejné stránky, jako pro ČR. I na Slovensku si hrozbu polopravd a konspirací uvědomují.

Celkově se na otázku, zda v ČR působí nadprůměrný počet konspirujících médií, odpovědět nedá. Již zmíněné francouzské a americké prezidentské volby ovlivňovaly „automatické“ profily, které sdílely dezinformace za cílem většího zásahu – takového úkazu jsme v ČR zatím nebyli svědky.

Ve veřejné části výroční zprávy BIS se můžeme rovněž dočíst, že k danému fenoménu dochází. Zejména pak v souvislosti s fungováním Ruské federace a Čínské lidové republiky. Zpráva za rok 2015 (novější prozatím není dostupná) uvádí:

„Cílem ruského informačního působení v českém prostoru v roce 2015 bylo zejména:

• oslabení informačního potenciálu země (utajená infiltrace českých médií, internetu a masivní produkce ruské státem řízené distribuce propagandy a dezinformací);
• posilování informační rezistence ruské společnosti (prefabrikované dezinformace z českých zdrojů pro ruské publikum);
• ovlivnění vnímavosti a myšlení českého publika a oslabení vůle společnosti k odporu či konfrontaci (informační a dezinformační zahlcení publika, relativizace pravdy a objektivity, prosazení motta „všichni lžou“);
• vyvolávání či přiživování vnitro-společenských a vnitropolitických tenzí v ČR (zakládání loutkových organizací, skrytá i otevřená podpora populistických či extremistických entit);
• narušování vnitřní soudržnosti a akceschopnosti NATO a EU (pokusy o subverzi česko-polských vztahů, dezinformace a poplašné informace očerňující USA a NATO, dezinformace vytvářející virtuální hrozbu války s Ruskem);
• poškození pověsti Ukrajiny a její mezinárodní izolace (zapojením českých občanů a organizací do Ruskem skrytě řízených vlivových operací na Ukrajině či proti ní).“

K Číně pak zpráva v souvisloti s kyberválkou, o které mluví i Bělobrádek, uvádí:

„Kromě počtu kyberšpionážních kampaní stoupá i technická úroveň jejich provedení. Starší kyberšpionážní kampaně jsou dále využívány i po svém odhalení, nebo jsou dále přeprodávány. I to je pravděpodobně důvodem, proč počet států, které dokážou vést vlastní kyberšpionážní kampaně, neklesá. V oblasti státem řízené či podporované kybernetické špionáže představují nejzávažnější hrozby pro ČR Ruská federace a Čínská lidová republika.“

Pražští piráti mají skutečně velkou zásluhu na odkrytí několika korupčních kauz.

V 65členném zastupitelstvu hlavního města od roku 2014 skutečně zasedají čtyři piráti, ani jeden z nich přitom nezasedá v městské radě.

Z opozičních lavic i tak dokázali upozornit na přidělování dotovaných bytů pražským soudcům, kteří za nájem platili stejně jako lidé v sociální nouzi.

Zastupitel Adam Zábranský odkryl podezřelé přidělování městských zakázek firmám, které byly vlastněny dvěma členy ČSSD. Zakázky v celkové hodnotě asi 1,4 miliardy korun se z velké většiny podílely na obratech obou firem. Zjištění pirátů vedla k rezignaci bývalé pražské šéfky ANO Radmily Kleslové za vysoké částky inkasované za členství v dozorčích orgánech nejrůznějších pražských podniků a právní poradenství státním firmám.

Další podněty pravidelně zveřejňují na webu pražské organizace strany.

Jejich aktivitu v minulém roce dokládá také 81 žádostí o zveřejnění dokumentů na základě zákona o svobodném přístupu k informacím. Piráti tak stojí za necelou pětinou zveřejněných dokumentů.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, protože byť strany explicitně ve svých programech o zavádění poplatků nemluví, teze o možném zvyšování spoluúčasti doprovázejí v případě KDU-ČSL a TOP 09 i veřejná prohlášení, která zavádění poplatků připouštějí. Lubomír Zaorálek má tedy de facto pravdu, že se o dané věci opětovně mluví, i když strany v programech nemají přímo uvedeno, že chtějí poplatky zavádět.

Ze současných sněmovních stran mají v programu odmítání veškerých poplatků za zdravotnictví sociální demokraté a komunisté. ČSSD uvádí opakovaně „žádné nové poplatky“. S poplatky nepočítá ani program KSČM.

KDU-ČSL naopak o spoluúčasti pacientů hovoří jako o jednom z možných zdrojů pro lepší financování zdravotnictví. Patřila by mezi ně část výnosů z prodeje tabákových a alkoholických produktů, která by šla na preventivní programy, nebo právě spoluúčast. Přímo o poplatcích program nepíše, nicméně z rozhovoru šéfa strany Pavla Bělobrádka pro Zdravotnický deník plyne, že by KDU-ČSL uvažovala o poplatku za hospitalizaci (tj. za pobyt v nemocnici) s tím, že by byly nastaveny limity za délku pobytu.

TOP 09 ve svém programu se spoluúčastí počítá. Jako příklad však uvádí možnost „komerčního připojištění na nezdravotnické, tzv. hotelové služby (veškeré služby, spojené s pobytem pacienta v rámci hospitalizace mimo přímou léčbu – náklady na lůžko, stravu atd.) nebo na nadstandardní zdravotnické materiály či výkony, které jsou mimo definovaný nárok.“ Přímo o poplatcích tedy nemluví, nicméně zdravotnický expert strany a bývalý ministr zdravotnictví Leoš Heger pro Českou televizi připustil (stejně jako Bělobrádek) znovuzavedení poplatku za pobyt v nemocnici. Uvedl: „My bychom byli pro to, zavést znovu poplatek za hospitalizaci, který by kompenzoval náklady na hotelové služby a zejména na stravu, ale v míře rozumně sociálně zastropované.“

ANO vyšší spoluúčast také neodmítá. V samotném programu však není příliš jasně vymezen názor na toto téma - snad kromě poznámky o zvyšování důchodů, kde můžeme nalézt ujištění, že nechtějí zdravotnictví privatizovat nebo potají zvyšovat spoluúčast pacientů.

ODS ve svém programu uvádí, že prosadí možnost připlatit si za kvalitnější metodu výkonu, materiál nebo operatéra (tj. nadstandard). Člověk by mohl dobrovolně platit za rozdíl mezi základní péčí, která je dostupná všem, a touto možností. Poplatky občanští demokraté nezmiňují.

SPD pak ve svém programu o spoluúčasti nebo poplatcích nemluví vůbec.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť vláda sice valorizovala platby za státní pojištěnce (a bude se tak dít dle schváleného zákona až do roku 2020), nicméně v rozporu se svým vlastním slibem (str. 19) nejde o pravidelné valorizace, které by byly vázány např. na růst platů ve zdravotnictví nebo inflaci.

Platba za státního pojištěnce znamená, že stát je prostřednictvím státního rozpočtu plátcem zdravotního pojištění za studenty, nezaměstnané a důchodce. Za tyto osoby platí stát měsíčně pojistné ve výši 13,5 % z částky rovnající se vyměřovacímu základu pro platbu pojistného státem.

Vyměřovací základ je přitom stanoven v zákoně o pojistném na veřejné zdravotní pojištění. Částku zde uvedenou může vláda vždy do 30. června změnit svým nařízením, kterým vždy jednorázově zvyšuje platbu za státní pojištěnce. Pravidelná valorizace by však měla být zajištěna novelou tohoto zákona, která jasně stanoví ekonomické parametry, k nimž bude pravidelné navyšování vázáno.

Pravidelnou valorizaci prosazovalo ministerstvo zdravotnictví za bývalého ministra Němečka a jeho plán převzal i nynější ministr Ludvík. V lednu 2016 přišlo ministerstvo zdravotnictví s návrhem na pravidelnou valorizaci. Proti návrhu se postavilo ministerstvo financí (MF) pod vedením Andreje Babiše především kvůli jeho přílišné finanční nákladnosti pro státní rozpočet.

V návrhu zákona byla pravidelná valorizace platby navázána na všeobecný vyměřovací základ pro účely důchodového pojištění. Součástí návrhu zákona měl být anticyklický mechanismus, který by v době ekonomické krize zajistil kompenzaci výpadku prostředků pro systém zdravotního pojištění (viz zde).

Ministerstvo financí s anticyklickým mechanismem nesouhlasilo a v návrhu podle něj chyběla provázanost se zvýšením výběru pojistného na zdravotní pojištění při ekonomickém růstu a možností snížení plateb státu. Podle MF měla být valorizace plateb navázána na ekonomické parametry, jako jsou růst inflace či růst průměrné mzdy ve zdravotnictví.

Valorizace plateb byla ovšem předmětem sporu mezi ministry Němečkem a Babišem již dříve, neboť Andrej Babiš jakékoliv navyšování odmítal.

Sobotkova vláda navýšila platbu za státního pojištěnce několikrát, až na poslední případ vždy pomocí vládního nařízení, což dokazuje následující tabulka, která ukazuje vývoj výše této platby:

Navyšování plateb za státní pojištěnce bylo pro období mezi červencem 2014 a koncem roku 2018 realizováno vládou vždy formou vládního nařízení. Ve všech případech se jednalo o navýšení této platby po domluvě koaličních stran jednorázově, nikoliv na základě automatického mechanismu, podle něhož by docházelo k pravidelnému zvyšování podle stanovených parametrů.

V červnu 2017 schválili poslanci novelu zákona č. 592/1992 Sb., která byla výsledkem dohody ministrů Ludvíka a Babiše. Tato novela znamenala zvýšení vyměřovacího základu a měsíční částky za státního pojištěnce pro roky 2019 a 2020. Stát bude v těchto letech dávat do systému zdravotního pojištění za státní pojištěnce přibližně 3,5 mld. Kč ročně navíc. I když se jedná o novelu zákona zaručující valorizaci platby v obou zmíněných letech o přibližně stejnou částku, nejedná se o pravidelnou valorizaci platby vázanou na ekonomické parametry.

Kontrolní hlášení se v Poslanecké sněmovně projednávalo na konci roku 2014 a to v rámci novely zákona o DPH. Šlo o sněmovní tisk 291.

Konkrétně v prosinci jednali poslanci o vráceném návrhu ze Senátu. V rámci schůze 22. prosince byl zákon kritizován zejména opozičními TOP 09 a ODS, z nichž ODS skutečně brojila proti kontrolnímu hlášení, zatímco TOP 09 kritizovala primárně legislativní činnost ministra Babiše a jeho údajný přístup ke státu obecně. Ze stenozáznamu můžeme citovat např. právě předsedu ODS, který ke kontrolnímu hlášení uvedl:

„Já bych připomenul v několika bodech naše hlavní argumenty proti povinnému kontrolnímu hlášení. Opravdu jenom velmi stručně:1. Zasáhne to čtvrt milionu podnikatelů, kteří jsou plátci DPH.

2. Ročně to bude stát tyto podnikatele až 1,37 mld. korun.

3. Každý měsíc jim to vezme, a to je odhad vlády, tři a půl hodiny jejich času.

4. Znamená to minimálně šestou a rozhodně ne poslední změnu daňových zákonů v tomto období.

5. Je to přípravný krok k zavedení registračních pokladen.

6. Je to vlastně další touha státu evidovat, kontrolovat, sledovat každý náš krok.“

Je také faktem, že k danému návrhu ODS podala pozměňovací návrh (konkrétně předseda Fiala), který měl vyjmout z povinnosti podávat hlášení podnikatele s ročním obratem nižším než 1 milion korun.

O samotném zákomu se v Poslanecké sněmovně hlasovalo dvakrát (ve 3. čtení a po vrácení zákona Senátem), v obou případech pak byla ODS proti.

Je pravda, že za současné vlády došlo k nárůstu státních zaměstnanců. V těchto datech jsou však zahrnuti i vojáci a zaměstnanci organizačních složek státu. V době vlády Petra Nečase, ve které Miroslav Kalousek zastával pozici ministra financí (rok 2012 a 2013) k významnému zvýšení počtu státních zaměstnanců nedošlo.

Vývoj počtu státních zaměstnanců.

Rok201220132014201520162017Počet 413 892 413 595416 645422 445437 291444 928Zdroj: Návrh státního rozpočtu na rok 2017 (. pdf,str. 51)

Za vlády Bohuslava Sobotky se tedy skutečně zvedl počet státních zaměstnanců. Za roky 2014–2017 šlo o nárůst o necelých 30 tisíc lidí. Tito však nejsou všichni úředníci. Jde také např. o učitele nebo vojáky.

Budeme-li vycházet ze schválených zákonů o státním rozpočtu na léta 2015–2017 (tedy ty navržené současnou vládou), zjistíme následující.

Pro rok 2015 (.pdf - str. 40, sešit B) vláda posílila o 600 míst Úřady práce a Generální finanční ředitelství. V roce 2016 (.pdf - str. 45–46, sešit B) pak nabrala dalších zhruba 500 lidí na ministerstvo financí a Generální fin. ředitelství v souvislosti s rozjezdem EET, přes 700 nových lidí posílilo Úřady práce, nové desítky míst pak přibyly v České inspekci živ. prostředí, Státní zemědělské a potravinářské inspekci, Energetickém regulačním úřadu a České obchodní inspekci.

Celkově se oproti roku 2016 zvedne počet státních zaměstnanců o 7637 míst (.pdf, str. 47–51, sešit B). Z toho je však 2 796 místo v kapitole ministerstva školství, 2001 pozic v kapitole ministerstva obrany (vojáci) nebo 543 míst v kapitole ministerstva spravedlnosti (ostraha věznic a vychovatelé). Počet úředníků tak tvoří přibližně třetinu z tohoto.

Celkově tak jde o jednotky tisíc lidí, u některých míst nelze asi zcela korektně uvést, nakolik jde o přímo úřednickou pozici. Fakticky je ale pravdou, že současná vláda přijala tisíce úředníků.

V době, kdy Kalousek zasedal ve vládě došlo mezi lety 2012 a 2013 k poklesu o 297 státních zaměstnanců. Zpráva (.pdf, str.40) k zákonu o státním rozpočtu 2013 o počtu pracovních míst uvádí: Ve vývoji počtů funkčních míst se především projevuje zvýšení počtu zaměstnanců o1 953 vlivem převodu agendy výplat sociálních dávek z územních samosprávných celků a převod 658 zaměstnanců ústavu sociální péče z ostatních organizačních složek státu do příspěvkových organizací v kapitole Ministerstvo práce a sociálních věcí, snížení o 1 512příslušníků v kapitole Ministerstvo vnitra a dále optimalizace v ostatních resortech. Nárůst (převod) úředníků vykonávající agendu sociálního zabezpečení kompenzuje pokles zaměstnanců min.vnitra v celkovém pohledu na počty zaměstnanců.

Co se týká počtu formulářů a hlášení, předchozí vláda (už v roce 2008) měla např. v plánu zavést Jednotné inkasní místo, které by usnadnilo celý proces výběru daní, k tomu ale nedošlo. Účelem bylo právě zefektivnit státní aparát. Současná vláda přišla naproti tomu např. s kontrolním hlášením, elektronickou evidencí tržeb nebo registrem smluv, které zavádí nové povinnosti pro podnikatele nebo nová oznamovací povinnost platná od ledna 2015 ohledně osvobozených příjmů pro fyzické osoby. Vyjádření o tisících nových hlášeních bereme spíše jako hyperbolu, je pravdou, že nárůst administrativy pro podnikatele je realitou.