Přehled ověřených výroků

V současné době se zákonnými náležitostmi extradice (vydání do jiného státu) zabývá zákon č. 104 /2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Tento zákon v roce 2014 nahradil úpravu obsaženou v trestním řádu.

Řízení samotné pak probíhá ve třech stádiích:

• předběžné šetření - státní zástupce zkoumá možnosti a přípustnost vydání, zadržení osoby a předběžnou vazbu,
• rozhodnutí soudu - rozhoduje příslušný krajský soud,
• povolení o provedení vydání - po nabytí právní moci rozhodnutí soudu, uděluje ministr spravedlnosti.

Doba trvání předběžného šetření není vymezena, jde o jakousi „přípravnou fázi“, na konci níž vznese státní zástupce návrh na soud. Strany mají nárok na pět dní určených k přípravě na veřejné zasedání(§ 233 odst. 2 trestního řádu). Pro rozhodnutí soudu lhůta opět dána není, dle zásady hospodárnosti by však měl postupovat bez zbytečných průtahů.

V případě kladného i záporného výsledku lze dle § 95 odst. 1 využít tzv. stížnosti, a to do tří dnů od oznámení rozhodnutí. Stížnost nejprve vyhodnotí soud, který rozhodoval, pokud však své rozhodnutí nezmění, předá ji nadřízenému orgánu. Ten může stížnosti vyhovět a rozhodnout sám, příp. vrátit soudu k přepracování. Stejně jako výše pro rozhodnutí soudu neexistuje lhůta, případy se rozhodují individuálně.

Pokud osoba vyčerpá tyto prostředky, může do dvou měsíců od posledního rozhodnutí (např. zamítnutí stížnosti) podat ústavní stížnost, která se ovšem musí vázat na porušení ústavně zaručených práv. Ústavní soud uvádí standardní dobu rozhodnutí mezi dvěma měsíci a třemi lety. Ústavní stížnost však zpravidla neodkládá vykonatelnost, o to je možné ve výjimečných okolnostech zažádat.

Co však lze učinit po původním rozhodnutím soudu, resp. po dalších třech dnech vyhrazených pro stížnost, je podat žádost o přezkum. To musí učinit ministr spravedlnosti, zákon mu k tomu poskytuje tři měsíce. Pokud žádost o přezkum podá, Nejvyšší soud opět není vázán lhůtami k rozhodnutí - může ji okamžitě zamítnout, nebo také vyhovět. V tom případě buď proběhne řízení u něj, nebo může případ vrátit původnímu soudu k doplnění.

Ústavní soud také judikoval, že ministr musí s vydáním počkat, běží-li například azylové řízení, které (nezohledníme-li opravné prostředky a možné prodloužení) může trvat až šest měsíců.

Vyjma tříměsíční lhůty a další řízení, můžou výrazné průtahy vzniknout právě v obdobích rozhodování soudů, při nařízení projednání a v přípravné fázi. Každé řízení je samozřejmě individuální, jako vodítko k časové náročnosti práce soudů je však možné použít například analýzu iDNES z roku 2014. Z ní plyne, že doba řízení v řádu měsíců je běžným jevem. Přestože řízení o vydání je velmi specifickým řízením a zmíněná analýza vychází převážně z jiných typů, z uvedených informací je zjevné, že řízení o vydání osob mohou běžně trvat i několik měsíců. Robert Pelikán má tedy pravdu.

Můžeme zmínit také některé konkrétní případy - např. Rusa Torubarova či Rusky Paraskevičové, o kterých informovaly Lidovky.cz. V těchto případech vydání skutečně trvalo dlouhou dobu.

Povinná státní maturita z matematiky měla být spuštěna ve školním roce 2020/2021. Alespoň tak zněl původní odhad tehdejšího ministra školství Petra Fialy (ODS). Kateřina Valachová (ČSSD) však v listopadu 2016 předložila vládě návrh na její odložení u odborných škol, a to o jeden až dva roky.

Původní plán (.pdf, str. 29) ministerstva školství a tělovýchovy byl zavést vedle českého a cizího jazyka i povinnou maturitu z matematiky v roce 2019. S optimistickou premisou na její spuštění na gymnáziích už v roce 2016/2017 vystoupil Petr Fiala v roce 2013, přestože reálný byl podle něj spíše rok 2020.

Ministryně Valachová přišla s návrhem na postupné zavádění povinné matematiky ve dvou fázích. Nejprve by se týkala studentů gymnázií a lyceí, o druhé etapě bude vláda koncem února teprve jednat. Fiala ale s těmito fázemi nesouhlasí.

Kateřina Valachová současně usilovala o vyjmutí studentů zdravotnických, uměleckých a sociálních oborů z povinnosti maturovat z matematiky. Tento návrh však vláda neschválila.

Podle oficiálních ruských statistik přišlo zatím v tomto roce do Ruska přes čtvrt milionu migrantů, drtivá většina z nich pochází ze zemí bývalého Sovětského svazu. Pokud budeme sledovat např. možné uprchlíky ze Sýrie, kde probíhá válečný konflikt, zjistíme, že ke konci roku 2015 byl v Rusku udělen (str. 2) oficiální status uprchlíka třem Syřanům, další asi 3 stovky získaly dočasnou ochranu. To je v kontrastu EU, kam mířily ve stejné době statisíce lidí, skutečně zanedbatelný počet. Podle dat Eurostatu se jednalo za stejný rok o více než 1,2 milionu žádostí.

Pokud ovšem vezmeme v potaz migraci do Ruska z Ukrajiny, kde probíhá mezi těmito zeměmi válečný konflikt na východě země, tak z Ukrajiny do Ruska zamířilo v posledních 2 letech asi 180 tisíc lidí, opačným směrem zamířilo 40 tisíc. Do jisté míry půjde o přirozenou migraci, resp. ekonomickou migraci, to ovšem statistiky nejsou schopny postihnout. Z východních území, kde probíhaly těžké boje, ovšem lidé odcházeli rovněž do Ruska.

Výrok i přes tento fakt k Ukrajině hodnotíme jako pravdivý, neboť Stropnický v kontextu debaty mluvil přímo o Sýrii, mínil tedy syrské uprchlíky, kteří do Ruské federace skutečně neodcházejí.

8. listopadu prohlásil premiér Sobotka mimo jiné, že by rád vyměnil i některé členy vlády za ANO či KDU-ČSL. Tuto informaci přinesly například Aktuálně.cz nebo ČTK.

Dle koaliční smlouvy (.pdf, str. 31, odst. 4) jsou za ministry své strany zodpovědní její předsedové, proto by i jejich odvolání museli iniciovat buď Andrej Babiš, nebo Pavel Bělobrádek. Ti ale dle vyjádření ze 4. listopadu o odvolání svých ministrů neuvažují.

V následujících týdnech se premiér Sobotka sejde s jednotlivými ministry a bude s nimi bilancovat jejich činnost a plnění dosavadních závazků. Poté má v plánu setkat se i s lídry ANO a KDU-ČSL, což avizoval v dnešních Otázkách Václava Moravce (46. minuta).

Ministr financí Andrej Babiš hovoří o výběru daně z příjmů právnických osob. V této souvislosti porovnává výběr daní za roky 2013 a 2016. V roce 2013 se celostátní výnos daně z příjmů právnických osob rovnal 120 mld. korun. Do konce roku 2016 byl celostátní výnos této daně navýšen na 164,7 mld. korun, tedy o 44,7 mld., o nichž hovoří ministr financí. Mezi lety 2013 a 2016 se údaje z grafu Andreje Babiše shodují s údaji, které poskytuje Finanční správa.

Zdroj: OVM

Zdroj dat: Finanční správa

Návrh Evropské komise ohledně reformy dublinského systému obsahuje povinný relokační mechanismus (kvóty), který by se spustil v případě přehlcení azylových systémů členských států Evropské unie. Členské státy by však disponovaly možností odmítnutí žadatelů výměnou za zaplacení finanční částky ve výši 250 000 eur (6,7 milionu Kč) na osobu. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Evropská komise v reakci na nedostatečné řešení migrační krize předložila 4. května 2016 několik návrhů legislativních aktů, jejichž cílem je reformovat společný evropský azylový systém. Mezi jeden z návrhů patří reforma tzv. dublinského systému, pravidel určujících stát odpovědný za projednání a rozhodnutí o žádosti cizince o mezinárodní ochranu.

Návrh nařízení upravující dublinský systém obsahuje tzv. korekční přidělovací mechanismus pro řešení situací, kdy azylové systémy členských států čelí nepřiměřenému počtu žádostí o mezinárodní ochranu přesahujících 150 % referenční hodnoty, která se vypočítá na základě (.pdf, str. 65, čl. 35) rozlohy a ekonomické situace členského státu. V takové situaci budou další noví žadatelé o mezinárodní ochranu v členském státě čelícímu takovému náporu po ověření přípustnosti jejich žádosti přemístění do jiných členských států. Tento mechanismus potrvá do té doby, dokud počet žádostí neklesne pod referenční hodnotu.

Návrh zároveň obsahuje i možnost (.pdf, str. 66, čl. 37) členských států neúčastnit se relokací. Členský stát by v takovém případě uvedl, že se na následujících 12 měsíců relokací nezúčastní. Následně by pak členský stát musel zaplatit za každého žadatele, za něhož by byl podle relokačního mechanismu odpovědný, 250 000 eur (6,7 milionu Kč). Tento příspěvek solidarity by se vyplatil členskému státu, který by byl k jednotlivým žádostem příslušný.

Návrh evropské legislativy tedy opravdu umožňuje možnost „vyvinění“ se z povinného přidělování žadatelů o mezinárodní ochranu, výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Mezinárodní nevládní organizace Transparency Internatonal (TI) každoročně od roku 1995 zveřejňuje tzv. Index vnímání korupce (Corruption Perceptions Index, CPI), kde řadí země dle vnímání korupce ve veřejném sektoru na stupnici 0-100. Čím je číslo vyšší, tím je trend pozitivnější. Ze sta možných získala ČR za rok 2016 55 bodů a sdílí 47. příčku žebříčku s Kyprem a Maltou. Znamená to propad o deset příček, za rok 2015 ČR obsadila 37. příčku s 56 body a oproti předchozímu výsledku si polepšila o 16 příček.

Na svém českém webu pak česká pobočka TI vysvětluje příčiny propadu České republiky v žebříčku, které rozdělila do tří okruhů. První se týká snah o privatizaci veřejného zájmu. To znamená, že se zájem vlivových skupin přesunul od jednotlivých korupčních činů, které jsou nelegální, ke snahám o přenastavení podmínek, které zvýhodní danou skupinu. Děje se tak přitom legální cestou, přijímáním zákonů.

Druhý okruh se týká legislativního tápání, tedy že nedochází k příjímání kvalitních protikorupčních norem. TI uvádí hned několik příkladů: stále ještě nebyl příjat například zákon rozšiřující pravomoci Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ) nebo zákon o whistleblowingu. Za nedostatečně kvalitní pak TI považuje například zákon o střetu zájmů nebo zákon o financování politických stran.

Třetí okruh, který vedl k propadu České republiky v CIP se týká určité neschopnosti soudů dořešit některé kauzy.

Výrok tak, jak byl řečen, je nicméně pravdivý. Přestože Transparency International identifikoval vícero problémů, které se podílí na propadu, účelová změna legislativy je tím prvním zmíněným a poslanec Filip ani nevymezuje výrok tak, že by šlo o jediné téma této zprávy.

Státní orgány mají možnost provést daňovou kontrolu. Pokud naleznou nesrovnalosti, mohou pak daňovým subjektům daň doměřit. V případě Andreje Babiše a akciové společnosti Agrofert by dodaněná částka činila přibližně 30 milionů Kč. Výrok hodnotíme jako pravdivý.

Příslušnými státními orgány, které provádí správu daní a s ní související činnosti, jsou finanční úřady. Ty mohou provést daňovou kontrolu a na jejím základě pak daň doměřit.

Pokud by správce daně shledal, že akciová společnost Agrofert vydala dluhopisy neoprávněně, vyzval by všechny zúčastněné subjekty k dodanění. V tomto případě by se jednalo o Andreje Babiše, jenž drží korunové dluhopisy Agrofertu v hodnotě 1,5 miliardy Kč, které nepodléhají zdanění a které při roční sazbě 6 % Andreji Babišovi přinesly za minulý rok výnos 90 milionů Kč. Kromě něj by musela dodanit tuto částku i akciová společnost Agrofert, o 90 milionů se totiž snížil její daňový základ.

Částka, kterou by Andrej Babiš musel ročně doplatit, činí 13 milionů Kč, neboť by výnos v hodnotě 90 milionů Kč musel zdanit sazbou daně z přijmu fyzických osob, tedy 15 %. Akciová společnost Agrofert by pak jako právnická osoba danila sazbou ve výši 19 %, což by každoročně činilo 17 milionů Kč. Celková částka tak opravdu dosahuje přibližně 30 milionů ročně. Výrok hodnotíme jako pravdivý.

Sobotka správně popisuje, že schvalovací proces úseku D8 vedoucího přes České středohoří probíhal poměrně nestandardně. Ne zcela přesně se vyjádřil ve věci vydání EIA (posudku o vlivu na životní prostředí) a režimu tzv. zkušebního provozu. Jde však o terminologické nepřesnosti, kterými výpovědní hodnota jeho výroku neutrpěla, a proto jej hodnotíme jako pravdivý. Dodejme, že jde o úsek Bílinka–Řehlovice o délce 12 kilometrů, který jako jediný ještě není dokončený a neprošel kolaudačním řízením.

Komplikace při schvalování a výstavbě tohoto úseku popisuje dokument (.pdf) ministerstva dopravy k úseku Lovosice–Řehlovice. Stanovisko EIA o vlivu stavby na životní prostředí bylo ve skutečnosti vydáno už v roce 1996. V roce 2002 byl schválen investiční záměr a dále bylo vydáno územní rozhodnutí. To ovšem v průběhu deseti let bylo opakovaně potvrzováno a rušeno, v roce 2012 byla zamítnuta (.pdf) poslední odvolání.

Bez obtíží se neobešlo ani stavebního povolení, stavět se však začalo nehledě na pozdější žaloby souběžně s jeho vydáním v roce 2007. V květnu 2012 se dostavěla část Lovosice–Bílinka a zároveň se začal stavět zbývající úsek Bílinka–Řehlovice. Podle údajů z roku 2014 bylo ohledně dálnice D8 podáno 27 žalob, situace se tedy stala velice nepřehlednou. V přiložené tabulce můžete vidět souhrn vydávaných povolení.

V roce 2013 se však na dostavěný úsek Lovosice–Bílinka sesunul půlkilometrový pás půdy, který musel být odstraněn a daný úsek přebudován. Zbývající úsek Bílinka–Řehlovice o délce 12 km by pak měl podle ministra dopravy Ťoka být konečně zprovozněn 17. prosince 2016.

Tento úsek by měl být otevřen v tzv. režimu předčasného užívání stavby, nikoli ve zkušebním provozu. Režim předčasného užívání stavby je upraven ve stavebním zákoně a společně se zkušebním provozem patří mezi instituty, které umožňují užívat stavbu před její kolaudací.

Zatímco zkušební režim ověřuje funkčnost a vlastnosti již dokončené stavby, režim předčasného užívání je určen pro stavby nedokončené, tedy také nezkolaudované. To je i případ diskutovaného úseku a zde se tedy Sobotka nevyjádřil přesně.

K nedokončené stavbě samozřejmě nelze vydat kolaudační souhlas a nelze zahájit ani zkušební provoz. Až po dokončení stavby bude k její kolaudaci třeba kolaudačního souhlasuministerstva dopravy. Jsou-li na stavbě zjištěny závady bránící jejímu bezpečnému užívání, příp. zjistí-li se, že stavba nebyla postavena tak, jak bylo schváleno v investičním záměru, územním rozhodnutí a stavebním povolení, kolaudační rozhodnutí by nebylo vydáno a stavba by tedy nemohla být nikdy plně zprovozněna.

Přes ne zcela přesné vyjádření hodnotíme Sobotkův výrok jako pravdivý, neboť korektně hodnotí současný stav i vidinu dalších přezkumů v rámci kolaudačního řízení.

Předseda vlády opravdu vyzval ministra financí k objasnění nastalé situace. Andrej Babiš na apel reagoval auditem veškerých svých příjmů.

Bohuslav Sobotka vyzval 31. ledna Andreje Babiše k vyjasnění nákupu dluhopisů jeho vlastní firmy. Ten stejného dne slíbil v Událostech, komentářích, že nechá na své příjmy udělat nezávislý audit, a k podobnému kroku vyzval i ostatní z předsedů politických stran. Výsledky pak prý zveřejní, z úst ministra však přesný termín nezazněl.

Premiér Sobotka dále napsal předsedovi ANO 16. února dopis, ve kterém se jej táže, jestli se Finanční správa zabývala emisemi a nákupem korunových dluhopisů. Ptal se také na jeho názor ohledně případů, kdy firma vydá dluhopisy a jediným investorem se stane právě majitel podniku.

Termínem rozporovat chápeme různé interpretace Babišova činu. Zatímco opozice ho pokládá za důvod ke svolání mimořádné schůze a premiér jej označuje za daňový trik, Babiš na svém činu nevidí nic špatného.