Přehled ověřených výroků

Zákon o církevních restitucích se projednával již v roce 2008, kdy Herman působil na tiskovém oddělení ministerstva kultury. KDU-ČSL, jako člen Sněmovny, se na tvorbě zákona podílela. Zákon tehdy neprošel 1. čtením, jeho projednávání bylo odročeny hlasy ČSSD, KSČM a 3 poslanci ODS a opětovně se k němu legislativci již nedostali.

Znovu se začal zákon projednávat v roce 2012, kdy KDU-ČSL neměla poslanecké zastoupení a nepodílela se na rozhodování o zákonu (vyjma Senátu). Hermanův postoj k oběma situacím při projednávání zákona nejde z veřejně dostupných zdrojů doložit. Tedy apel současného ministra na to, že se má více jednat s tehdejší opozicí, je neověřitelný.

Zákon 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církev. a nábož. společnostmi vstoupil v platnost 5. prosince 2012. V té době byla u vlády Nečasova ODS, TOP 09 a VV. Jak Herman správně uvádí, KDU-ČSL vůbec nehlasovala o zákoně (resp. pouze v Senátu), protože se nedostala do Sněmovny, jelikož ve volbách 2010 získala pouze 4,39 %.

Na nočním hlasování o majetkovém vyrovnání s církví byl patrný přetrvávající nejednotný postoj mezi vládou a opozicí. Vládní strany zákon nakonec prosadily.

Je faktem, že se čeští policisté podíleli či podílejí na úkolech spojených s ochranou vnějších hranic EU ve jmenovaných zemích. Výrok je tedy hodnocen jako pravdivý.

Čeští policisté se ve všech zemích v minulosti pomáhali řešit problémy spojené s migrační krizí. V Makedonii působí od února 2016, srbské hranice vyrazili střežit na konci minulého roku. Dohromady tehdy do obou zemí vyrazilo 55 strážců zákona a zdržují se zde dosud.

Maďarskou misi schválila vláda již v říjnu roku 2015, ministerstvo vnitra tehdy vyslalo do jedné ze zemí Visegrádské čtyřky na padesátku mužů, podle tiskového oddělení policejního prezidia však již v zemi nasazeni nejsou. Stejně tak již nepomáhá třicet strážců zákona řešit uprchlickou krizi na řeckém ostrově Lesbos, kam byli povoláni na jaře minulého roku.

Na italský ostrov Lampedusa a do Bulharska odletěla šestičlenná policejní hlídka na začátku tohoto roku, budou zde působit pod záštitou pohraniční agentury Evropské unie.

Sám ministr financí šetří na daních díky mezeře v zákoně skutečně asi 13,5 milionu korun.

Jelikož cesta k majetkovým přiznáním politiků není zrovna snadná, informace o Babišových příjmech čerpáme z přehledu MF Dnes.

Ministr financí nakoupil v roce 2013 korunové dluhopisy Agrofertu v hodnotě 1,252 miliardy Kč, rok na to další část za 230 milionů Kč – celkově tedy za 1,482 miliardy korun. S šestiprocentním úročením mu dluhopisy vynáší 88,92 milionů korun ročně a pokud by ministr nevyužil daňové optimalizace a zdanil by tuto částku patnácti procenty, stát by získal 13,338 milionů korun. Všechny přibližné údaje, které Babiš v diskuzi použil, považujeme za pravdivé.

Andrej Babiš v tomto výroku reagoval na tvrzení Luďka Niedermayera, že pokud by měla finanční správa v tomto případě výnosy z dluhopisů dodanit, pohybovala by se daň kolem 25 či 30 milionů za rok. Europoslanec po hodnoceném výroku vysvětlil, že v odhadu počítal nejen s dodaněním Babišových výnosů, nýbrž také s penězi, které by navíc zaplatil Agrofert – výdaje za úroky jsou totiž daňově uznatelným nákladem. Ministr financí s Niedermayerem v této věci souhlasil, odvětil ovšem, že Václav Moravec mluvil o něm. Moderátor sice skutečně reagoval na Babiše ve smyslu, že se díky novele z dílny Miroslava Kalouska obohatil, neuvedl však žádnou konkrétní částku.

Je pravdou, že pokud se finanční správa skutečně odhodlá k dodanění úroků z dluhopisů, sám Andrej Babiš by musel uhradit asi 13,5 milionů korun za každý rok, kdy úrok získal. Toto tvrzení tedy považujeme za pravdivé.

Babiš uvádí obě informace správně. Agrofert emitoval v prosinci 2012 desetileté korunové dluhopisy s 6 % úrokem. Mezi dluhopisy byly i korunové dluhopisy firmy Profi Credit za 300 milionu korun a za dvě miliardy, které byly na 10 let a za 18 %. Další 18 % dluhopisy byly na kratší období.

Stanovisko Generální prokuratury cituje Daniel Herman správně. Vlastnictví církevního majetku se zabýval také Ústavní soud v roce 2013, který potvrdil, že církevní subjekty měly za svůj majetek plnou způsobilost. V jeho usnesení (.pdf, str. 48) je uvedeno:

"Ze stanoviska Generální prokuratury ze dne 20. května 1954 č. T 282/54-ZO-33 plyne, že majetek církví a náboženských společností není v socialistickém vlastnictví osobním a nebyl nikdy zestátněn (čímž je nutno rozumět majetek do té doby nezestátněný). Vlastnictví církví a církevních institutů trvá, přičemž stát na majetek toliko dozírá. Konstatuje tedy, že se jedná o vlastnictví soukromé, které je pod dozorem a zvláštní ochranou státu."

Usnesení dále jmenuje rozhodnutí Nejvyššího soudu, která potvrzují, že vlastníkem majetku církví není stát. Na str. 51 pak potvrzuje, že církevní subjekty jako právnické osoby měly zásadně plnou majetkovou způsobilost.

V otázce vlastnictví majetku církví odkazujeme zejména na výše uvedený výrok Vojtěcha Filipa o josefínských reformách. Tvrzení Hermana dále odpovídá usnesení Generální prokuratury i Ústavního soudu. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Co se týká přebytkového rozpočtu, k 30.11. vykazoval státní rozpočet přebytek 55 miliard korun. Počítá se tedy s tím, že v přebytku skutečně skončí, což ovšem predikovat nemůžeme.

Příprava státního rozpočtu probíhá v několika krocích a na základě příslušné legislativy. Jednak ji vymezuje zákon o rozpočtových pravidlech a také část třináctá jednacího řádu (zákon o jednacím řádu) Poslanecké sněmovny.

Do konce dubna vláda projedná a schválí návrh střednědobého výdajového rámce. Do konce května ministerstvo financí předloží vládě předběžný návrh příjmů a výdajů podle jednotlivých kapitol. Do 20. června tento návrh vláda schválí jako předběžný. Správci kapitol (jednotlivá ministerstva) a státní fondy zpracují návrh svého rozpočtu. Do 31. srpna předloží ministr financí výsledný návrh státního rozpočtu vládě, a ta jej do konce září projedná, schválí a předloží Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR. Ta projednává zákon o státním rozpočtu stejně jako každý jiný zákon (ve třech čteních), hlasuje o pozměňovacích návrzích a následně hlasuje o vyslovení souhlasu s celým návrhem zákona o státním rozpočtu. (. pdf, str. 86–89)

Zákon o státním rozpočtu na rok 2017 byl schválen vládou a následně předložen Poslanecké sněmovně, kde byl schválen 148 poslanci z celkového počtu 174 přítomných.

Tento výrok hodnotíme jako pravdivý, protože na přípravě a procesu schvalování, ať už na vládě nebo v poslanecké sněmovně, se nepodílí pouze Andrej Babiš, ale také všechny vládní a v případě hlasování i opoziční strany.

Veřejně přístupné Stanovy ČSSD uvádí v čl. 19 (.pdf, str. 19–20) pouze roli sjezdu ve stranické hierarchii, některé jeho pravomoci vůči jiným orgánům strany a hlavní pole jeho působnosti.

Výrok ministryně Valachové se týká interních stranických pravidel, v tomto případě pravidel Jednacího řádu sjezdu. Tento řád, stejně jako například sjezdový volební řád, strana schvaluje vždy na počátku konání konkrétního sjezdu, jak je vidět například z Usnesení 38. sjezdu 2015 (.pdf), z Usnesení 37. sjezdu z roku 2013 (.pdf) a z usnesení dalších sjezdů, jejichž přehled nabízí ČSSD na svých webových stránkách.

Jedná se o vnitrostranickou normu a o nutnosti zrušení Usnesení sjezdu opět sjezdem psal například Český rozhlas. Jelikož je sjezd nejvyšším stranickým orgánem, jeho rozhodnutí nemohou být měněna jinak, než opět na sjezdu.

Tzv. bohumínské usnesení bylo přijato v dubnu 1995 na sjezdu ČSSD v Bohumíně na návrh brněnského delegáta Petra Wurma. Schváleno bylo 197 z celkového počtu 346 delegátů tehdejšího sjezdu.

Podle dat OECD jsou čeští učitelé (pokud nerozdělujeme na úroveň, na které učí), mírně starší než je věkový průměr zemí. Nejedná se tedy o jeden z nejstarších učitelských sborů.

V roce 2016 ve své ročence o vzdělání „Education at a glance 2016“ OECD obecně přiznává stárnutí pedagogického sboru napříč nejen členskými zeměmi. O České republice při výčtu nejextrémnějších případů nezmiňuje (. pdf, s.442). Naopak v dokumentu (.pdf, str. 4) komentujícím výsledky za Českou republiku se píše: „Čeští učitelé jsou mírně starší než je průměr zemí napříč OECD. Je zde menší množství učitelů pod 30 let, větší množství učitelů v primárním a sekundárním školství starších 40 let, což odpovídá průměru OECD. Učitelé ve vyšším sekundárním školství jsou starší než ti na základním a nižším sekundárním - a 47 % je starších 50 let. Naopak průměrem OECD na vyšším sekundárním školství je 8 % učitelů pod 30 let a jen 38 % starších 50 let.“

Pokud se podíváme na dostupná data, v posledním šetření TALIS2013 Česká republika skončila s průměrným věkem učitele na druhém stupni školy 44,2 roku, tedy jen lehce přesahuje průměr OECD 44 roků.

Data OECD od roku 2010 (odkdy jsou data zveřejněna) ukazují za všechny úrovně vzdělávání dva trendy - v prvním trendu po počátečním sestupu roste pomalu počet učitelů ve věkové skupině 50 roků a víc, kdy v roce 2014 do této skupiny spadalo 38,4 % učitelů.

Graf 1: Počty učitelů nad 50 let věku v %

Zdroj: OECD

Na druhou stranu je zajímavý trend růstu počtu učitelů, kteří nedosáhli 40 let věku, tato skupina v roce 2014 činila přibližně 30 % z celkového počtu učitelů jak ukazuje tabulka 2.

Tabulka 2: Počty učitelů pod 40 let věku z celkového počtu

Zdroj: OECD

Roste tedy počet učitelů, kteří dosáhli věku 50 a více let, a tedy opravdu pedagogický sbor pomalu stárne, zároveň ale není pravdou, že by náš pedagogický sbor byl jeden z nejstarších, spíše se pohybuje těsně nad věkovým průměrem OECD.

Spojené státy opravdu disponují 17 zpravodajskými službami, vedoucím úřadem dozorujícím nad ostatními 16 je Úřad ředitele národních zpravodajských služeb. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Společenství zpravodajských služeb Spojených států, které má 17 členů, bylo založeno nařízením 12333 z roku 1984. Podle něj má společenství za úkol 6 základních cílů: 1. sběr informací pro prezidenta a ostatní výkonné orgány, které jsou potřebné pro výkon činností těchto orgánů, 2. vyhodnocování a analýza takových informací, 3. sběr informací a výkon činností potřebných k ochraně proti zpravodajským činnostem namířeným proti USA, mezinárodním teroristickým a drogovým činnostem a dalším nepřátelským aktivitám namířeným proti USA, 4. výkon speciálních činností, 5. poskytování administrativních a koordinačních činnosti potřebných pro výkon schválených činností na území USA i v zahraničí, 6. výkon dalších zpravodajských činností podle potřeb prezidenta.

Ze 17 zpravodajských služeb 5 vykonává služby pro složky ozbrojených sil (vojenské zpravodajství, zpravodajská služba leteckých sil, zpravodajská služba pobřežní stráže, zpravodajská služba námořní pěchoty, zpravodajská služba námořnictví) a 10 zpravodajských služeb spadá pod jednotlivá ministerstva (4 pod ministerstvo obrany (.pdf), 2 pod ministerstvo spravedlnosti (FBI a DEA) a jednou službou disponují ministerstva energetiky, vnitřní bezpečnosti, zahraničí a financí).

Samotná pak stojí CIA, jejíž ředitel až do roku 2005 řídil všechny ostatní zpravodajské služby. Nyní je však i CIA podřízena stejně jako všechny ostatní zpravodajské služby Úřadu ředitele národních zpravodajských služeb, zřízenému na základě zákona (.pdf, str. 7, titulek A) z roku 2004 o reformě zpravodajských služeb a ochraně před terorismem. Tento úřad dohlíží a řídí provádění Národního zpravodajského programu a zároveň slouží jako poradce prezidenta a Bezpečnostní rady státu.

USA opravdu disponují 17 zpravodajskými službami, které jsou součástí Společenství zpravodajských služeb. Jejich činnost řídí a dozoruje Úřad ředitele národních zpravodajských služeb, který je zpravodajskou službou. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, protože jednací řád Poslanecké sněmovny stanovuje svým členům pravomoc navrhnout změnu programu, o které se hlasuje bez rozpravy. Naproti tomu jednací řád vlády sice dává ministrům možnost podat návrh na usnesení, premiér však nemá povinnost zařadit jej do programu.

Co se týká usnesení jako formy rozhodnutí obecně, zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny ve svém § 1 stanovuje, že se jím upravují vnitřní poměry a podrobnější pravidla jednání sněmovny a jejích orgánů. Dle článku 1 odst. 3 jednacího řádu vlády platí, že rozhodnutí vlády mají formu usnesení vlády.

Jak již bylo zmíněno, jednací řád Poslanecké sněmovny dává poslancům, poslaneckým klubům a výborům možnost zařadit návrh do programu. O této změně se hlasuje bez rozpravy.

Při jednání vlády je situace také výslovně upravena, když je v článku 2 odst. 5 jednacího řádu vlády stanoveno, že návrhy na usnesení podávají členové vlády. Podle článku 6 odst. 4 pak platí, že vláda jedná podle programu stanoveného předsedou vlády.

Ačkoliv tedy jednací řád vlády stanovuje pravidla pro zařazení návrhu na usnesení do programu jednání, stanovuje tento program předseda vlády a je tedy na rozdíl od Poslanecké sněmovny pouze na něm, které body zařadí.

Robert Pelikán tedy uvádí možnost podání a hlasování o návrhu v Poslanecké sněmovně i na vládě správně a výrok je proto hodnocen jako pravdivý.