Přehled ověřených výroků

Debata o tom, zda mít, nebo nemít Senát, se skutečně vede již od konce roku 1992, kdy byla tvořena Ústava ČR. Řada poslanců však tehdy apelovala na upřednostnění státotvorných zájmů před stranickými, a tedy i na snahu o konsensus.

Ústavou ČR ze 16. prosince 1992 zaniklo federativní uspořádání Československé republiky, tedy i Federální shromáždění, které do té doby plnilo funkci společného parlamentu pro Česko i Slovensko. Z České národní rady se nově stal Parlament ČR, přičemž zmíněná ústava v čl. 18 dělí tento subjekt na Senát a Poslaneckou sněmovnu.

Tato koncepce (. doc) dvou zákonodárných orgánů se začala řešit již v červenci 1992. Komise předsednictva ČNR, která se tehdy na přípravě ústavy podílela, počítala se 100 senátory, jejichž působení musí být maximálně odděleno od poslaneckého. Stejně tak musí působit v odlišném funkčním období. Vláda ovšem nesouhlasila s maximálním oddělením komor. V průběhu jednání se měnil i počet senátorů, který se nakonec ustálil na 81.

Senát jako takový však začal fungovat až od voleb 1996. Do té doby působil v ČR Prozatímní Senát, vůči němuž chovala řada poslanců antipatie a proklamovala jeho zrušení (.doc, kapitola III.).

Jedním z předmětů sporu byl i výběr volebního systému. KDU-ČSL prosazovala tzv. australský systém (alternativní hlasování), kde voliči vytvářeli pořadí kandidátů uvedených na jedné kandidátce. Zvítězil ten, kdo získal nadpoloviční většinu hlasů. V opačném případě byly „hlasovací lístky kandidáta, který získal nejméně prvních pořadí, přiřazeny k hlasovacím lístkům kandidátů, kteří byli na nich uvedeni jako druzí v pořadí“ (.doc, str. 4).

Po níže zmíněném pozměňovacím návrhu Hirše byl tento model zamítnut a schválen většinový dvoukolový systém.

Vládní návrh ústavy z poloviny roku 1992 ovšem přímo neřešil způsob volby.

„Články upravují aktivní a pasivní volební právo. Tím se obě komory od sebe liší, jinak ústava odkazuje na zákon. V zákoně bude upraveno, na jakém základě se budou volby provádět.“ - k čl. 18 až 20 vl. návrhu ústavy.

S přesnou specifikací přišla vláda, když se návrh předložil 10. listopadu ČNR k projednání. Pozměňovací návrh na upřesnění čl. 18 zmíněného návrhu ústavy podal Pavel Hirš přímo v průběhu 10. jednání.

„2. V čl. 18 odst. 1 se uvádí:‚Do komor parlamentu se použije odlišný způsob voleb'. Přitom neuvádí jaký.

Zde bych rád zdůraznil, že celá ústava je koncipována na vzájemné vyváženosti obou komor parlamentu, to je poslanecké sněmovny a senátu, přičemž senát plní v legislativním procesu funkci kontrolního a pojistného mechanismu a má odlišný charakter než poslanecká sněmovna. Aby svoji funkci mohl plnit, musí být zvolen v jiném časovém období a jiným způsobem. Dále - aby senát plnil svoji funkci, měli by být senátoři zástupci užšího okruhu voličů než poslanci poslanecké sněmovny. Proto je nejvýhodnější, aby členové senátu byli voleni v menších jednomandátových obvodech, nejlépe většinovým volebním způsobem.

Na druhé straně - poslanecká sněmovna jako základní prvek legislativního procesu je složena z členů zastupujících větší volební obvody, kdy se na volebním procesu podílejí především politické strany, které, jak se praví v čl. 5 navrhované ústavy, jsou základem politického systému státu. Zde je pak nejvýhodnější nám již tradiční poměrný volební systém.

Z těchto důvodů navrhuji následující znění čl. 18 první odstavec:‚Volby do poslanecké sněmovny se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, podle zásady poměrného zastoupení.'

Dále navrhuji zařazení dalšího odst. 2 v následujícím znění:‚Volby do senátu se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva většinovým systémem.' Stávající odst. 2 se pak přečísluje na odst. 3.“

Tato navrhovaná úprava se stala nakonec jediným schváleným pozměňovacím návrhem ústavy, který podpořilo 151 přítomných poslanců.

Samotná debata o ponechání, či zrušení Senátu se skutečně vede od samého vzniku republiky a soustavně pokračuje až do dneška. V roce 1996 řada poslanců usilovala o jeho zrušení. Jejich iniciativu nakonec zamítla vláda. Proti Senátu se otevřeně vyslovil v rozhovoru pro BBC v roce 2001 i Ivan Langer (tehdy ODS).

Pro zrušení Senátu se často vyslovují členové KSČM (např. poslankyně Zuzka Rujbrová v roce 2004). Otázka potřebnosti Senátu eskaluje často s volbami, jak je tomu i po současných senátních volbách, kdy Andrej Babiš proklamuje nesmyslnost Senátu.

Povinná volební účast je atribut volebního systému, kterým státy řeší dlouhodobě klesající volební účast. V současnosti existují povinné volby v určité formě ve 28 státech světa a ve státě Georgia v USA. Ve Francii jde pouze o volby do senátu, ve Švýcarsku takto volí do jednoho z kantonů. Států, které uznávají volební povinnost ve všech volbách, je tedy 26, což tvoří asi 13 % z 203 zkoumaných zemí.

Povinná volební účast je zavedena v těchto státech: Argentina, Austrálie, Belgie, Bolívie, Brazílie, Demokratická republika Kongo, Kostarika, Kypr, Dominikánská republika, Ekvádor, Egypt, Francie (pouze senátní volby), Gabon, Řecko, Honduras, Libanon, Lichtenštejnsko, Lucembursko, Mexiko, Nauru, Panama, Paraguay, Peru, Singapur, Švýcarsko (pouze kanton Schaffhausen), Thajsko, Turecko, Uruguay.

V některých státech nedochází k vymáhání této povinnosti (Kostarika, Dominikánská republika, Mexiko) , v jiných existují různé typy sankcí. Například ve Švýcarsku nebo v Argentině je to finanční postih, v Singapuru může dojít k odebrání hlasovacích práv.

Prezident Zeman zmínil možnost zavedení povinné volební účasti například letos v září v rozhovoru pro Českou televizi.

K porozumění možného střetu funkcí senátora se nejprve podívejme do Ústavy. Podle § 21 zjistíme, že senátor nemůže být zároveň poslancem. Následující § 22 doplňuje, že s funkcí poslance nebo senátora je neslučitelný výkon úřadu prezidenta republiky, funkce soudce a další funkce, které stanoví zákon.

Dále se tedy podíváme do zákona o střetu zájmů. Podle § 5 odst. 3 je funkce neslučitelná s další funkcí vykonávanou v pracovněprávním vztahu nebo ve služebním poměru k České republice, pokud jde o funkce jmenované nebo o funkce, v nichž se při výkonu státní správy rozhoduje:

a) na ministerstvu nebo na jiném správním úřadu,

b) na státním zastupitelství nebo soudu,

c) v bezpečnostních sborech.

Hejtmana však volí ze svých řad zastupitelé kraje. Další limit je stanoven § 10 zákona o jednacím řádu Senátu, podle nějž senátor, který je členem vlády, nemůže být předsedou nebo místopředsedou Senátu ani členem jeho výboru nebo komise. Neexistuje však zákonný limit pro současný výkon funkce hejtmana a senátora.

Návrhů, na které naráží Čunek, bylo v minulosti několik. Ve volebním období 2002–2006 se jednalo o novelu zákona o obcích a souvisejících zákonů, která sice souběh funkcí nevylučovala, nicméně povolovala vykonávat sbíhající mandát pouze jako neuvolněný zastupitel a tedy bez nároku na finanční odměnu. Návrh však byl prezidentem Klausem vetován z důvodu, že fakticky takto souběh funkcí vylučuje. V roce 2014 proklamovala skupina 4 hejtmanů ČSSD záměr střet funkcí hejtmana a senátora přímo vyloučit, podporu našli i u předsedy vlády, nicméně avizované komplexní řešení v tomto směru patrně nepadlo na úrodnou půdu. V současném volebním období projednává Poslanecká sněmovna pouze klouzavý mandát poslanců, což se nicméně konfliktu hejtman-poslanec netýká.

Dodáváme, že v tomto volebním období je zároveň senátorem i hejtmanem pouze Lubomír Franc (královehradecký hejtman a senátor za obvod Náchod). Jiřímu Čunkovi však dáváme zapravdu, neboť zákon souběh nevylučuje, ačkoli se objevují návrhy na změnu příslušných zákonů.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný kvůli značné nekonkrétnosti řady slibů z volebního programu hnutí ANO. Některé z nich jsou natolik obecné, že nelze hodnotit, zda nástroje, které by hnutí používalo v jejich "dosahování", mají kraje vůbec v kompetenci. Jako příklad uveďme slib " Zdravý život pro všechny občany ".

Hnutí ANO ve svém volebním programu pro Ústecký kraj vymezilo 7 tematických bodů – pracovní příležitosti pro všechny, bezpečný kraj bez rizik, rozvoj dopravní infrastruktury, dostupné a kvalitní zdravotnictví a sociální služby, podpora a rozvoj vzdělání, péče o životní prostředí, transparentní financování a efektivní řízení kraje.

Výrok však hodnotíme jako neověřitelný, neboť spoustu programových bodů nelze z kompetencí krajů, které jsou uvedené v zákoně o krajích č. 129/2000 Sb., vyčíst. Například „NE ekonomickým migrantům“, „ANO lékařské fakultě v Ústeckém kraji“.

Dále program obsahuje prohlášení, jež není možné nijak hodnotit – například „Inkluze ANO, ale s rozumem“, „Využijeme příklady dobré praxe pro řešení problémů v nich“ atd. Je tedy zjevné, že kraj v oblasti může kompetence mít, ovšem "sliby" to jsou natolik vágní, že nelze určit, zda konkrétní nástroje, které by hnutí případně použilo, spadá do kompetence krajů.

Výrok Oldřicha Bubeníčka zmiňuje několik příkladů témat – stavba dálnic, obchvaty na silnicích 1. třídy, řízení policie. Ve svém programu hnutí ANO nezmiňuje stavbu dálnice (pouze přípravu dálničního přivaděče z D8). Téma obchvatů na silnicích první třídy se v programu objevuje (modernizace silnice I/13 včetně obchvatů Teplic a Bíliny). K otázce řízení policie se program hnutí ANO taktéž nezmiňuje. Téma policie nicméně rezonovalo ve volební kampani v podobě billboardů – ty nesly nápisy „Zasloužíme si lepší Česko. Bez politiků, co likvidují nezávislou policii“.

Výrok hodnotíme jako pravdivý. Z provedené analýzy veřejně dostupných mediálních zdrojů za poslední volební období (2012–2016) nelze dohledat žádnou kauzu či skandál týkající se komunistických zastupitelů v Radě Ústeckého kraje.

V minulých volebních obdobích měl Ústecký kraj (KSČM nebyla součástí rady) několik celostátně známých korupčních kauz. Jedna z nich se týkala nakládání s evropskými penězi v Regionálním operačním programu (ROP) Severozápad. V tomto případě již padly i rozsudky (prozatím nepravomocné) nad aktéry.

Druhá velká kauza se týkala nákupu předraženého nemocničního materiálu spadající pod Krajskou zdravotní (zdravotnický holding krajů Ústeckého a Karlovarského).

V tomto volebním období se podobné kauzy v kraji nevyskytly (popř. o nich média neinformovala), tudíž je výrok hodnocen jako pravdivý.

Výrok nemůžeme reálně ověřit, neboť není možné dokázat spojení mezi podanými trestními oznámeními a Čunkovou popularitou.

Jiří Čunek byl v lednu 2007 jmenován ministrem pro místní rozvoj a místopředsedou vlády. V lednu přitom vyšly hned dva průzkumy o popularitě českých politiků. První z nich publikoval 4. ledna CVVM (.pdf, str. 1) a byl zaměřený na důvěru v politiky. Čunek obsadil třetí místo, žebříčku vévodila Vlasta Parkanová a Pavel Bém byl druhý.

Dne 17. ledna zveřejnila výsledky výzkumu agentura STEM a Jiří Čunek byl vyhodnocen jako třetí nejpopulárnější politik. Žebříček tentokrát vedl pražský primátor Bém a před Čunkem se umístila také Parkanová. Jiří Čunek sice nebyl nejpopulárnějším politikem, ale jedno prvenství získal. Výzkum STEM hodnotil i popularitu lídrů politických stran, ve kterém byl Jiří Čunek na prvním místě.

Již v lednu 2007 také odstartovala kauza týkající se obvinění Jiřího Čunka z korupce. Čunek byl obviněn (.pdf, str. 1) z převzetí půlmilionového úplatku od realitní společnosti H&B Real, ke kterému mělo dojít v únoru 2001. Policie předtím musela požádat Senát o vydání Čunka k trestnímu stíhání a ten dne 7. února 2007 zareagoval na tuto žádost kladně.

Klíčovou svědkyní celé kauzy byla Čunkova bývalá sekretářka Marcela Urbanová, která proti Čunkovi vypovídala. V listopadu 2007 bylo trestní stíhání zastaveno (.pdf, str. 31). Státní zástupce došel k závěru, že Čunek nepřevzal finanční prostředky tak, jak to vylíčila Urbanová.

Trestní oznámení nicméně mohou být podána anonymně, policie má i tak povinnost se jimi zabývat. Pokud se k němu autor sám nepřihlásí, není možné zjistit, kdo jej podal, a analyzovat jeho pohnutky. Orgány činné v trestním řízení také mohou zahájit činnost z vlastní iniciativy. V tomto případě není autor oznámení znám.

Čunek tak líčí celou záležitost správně, nicméně nelze dokázat souvislost mezi jeho oblíbeností a následným obviněním z korupce.

Z usnesení Vlády ČR č. 67 z 16. 1. 2002 vyplývá, že ministři průmyslu a financí byli pověřeni zpracováním návrhu způsobu privatizace akcií společnosti OKD, a.s., které byly v držení Fondu národního majetku ČR. Svůj návrh měli ministři vládě (Miloše Zemana, která vládla v letech 1998–2002) předložit do konce března 2002.

Ve zmíněném časovém období byl ministrem průmyslu a obchodu Miroslav Grégr a ministrem financí Jiří Rusnok.

Privatizace byla uskutečněna v roce 2004 (vláda Vladimíra Špidly). Z usnesení Vlády ČR z 23. 4. 2004 vyplývá, že realizací převedení zbytku akcií státu na společnost KARBON INVEST, a.s. byl pověřen tehdejší ministr financí a místopředseda vlády Bohuslav Sobotka.

Z uvedeného je zřejmé, že vládu Miloše Zemana nelze explicitně označit za tvůrce smlouvy, kterou byla privatizace OKD provedena. Danou smlouvu realizoval ministr financí a místopředseda vlády Vladimíra Špidly Bohuslav Sobotka.

Kauza privatizace OKD je značně komplikovaná a řeší se soudní cestou. V roli obžalovaných jsou znalci z Fondu národního majetku (na základě jejich znaleckých posudků byla vytvořena smlouva, o níž se vyjednávalo se společností KARBON INVEST, a.s), kteří měli dle obžaloby ocenit státní majetek OKD nesprávně a nevěrohodně. V důsledku toho měla státu vzniknout miliardová škoda.

Zásadním problémem kauzy je právě posudek osob z Fondu národního majetku, který podle tvrzení obžaloby nesprávně ocenil celkovou hodnotu společnosti OKD, protože do ocenění nezahrnul dceřiné firmy OKD. Na základě tohoto posudku získala společnost KARBON INVEST, a.s. OKD za 4,1 miliardy Kč. Skutečná hodnota však činila nejméně 9,8 miliardy Kč.

Kauzu dlouhodobě sledují a mapují také investigativní Reportéři ČT. V jejich reportážích lze vidět také další specifika kauzy, např. problematiku bytů RPG.

Ve volbách 2016 do 55 členného zastupitelstva Ústeckého kraje získalo ANO 20 mandátů, KSČM 13, ČSSD 10, ODS 7 a koalice SPD-SPO 5 mandátů.

Po oznámení výsledků začala koaliční jednání. Vítězné hnutí ANO hned 9. října 2016 předběžně oznámilo svoje preference povolební spolupráce. Zde mimo jiné zaznělo, že je pro ně podstatná většina v 11členné krajské radě, a tedy hlavní slovo v radě kraje i za cenu toho, že by se hejtmanem stal někdo mimo ANO.

Význam dominantní pozice v radě potvrdil 12. října i předseda ANO 2011 Babiš.

„To je nabídka, která je spojena s poměrem míst v radě, a tam máme mít dominantní pozici. Hejtman bez našich lidí nebude moci rozhodovat. Křesla v radě jsou důležitější než hejtman a pan Bubeníček, nevím, že by měl nějaký skandál, že by něco ukradl,“

Výrok je hodnocen jako pravdivý, zástupci ANO se v povolebním období netajili tím, že na základě výsledků krajských voleb je jejich cílem získat většinu v krajské radě. Toto veřejně prezentovali jak místopředseda hnutí a poslanec za Ústecký kraj Richard Brabec (min. živ. prostředí), tak i předseda hnutí Andrej Babiš.

Hnutí ANO se veřejně nevyjadřovalo k vyjednávání v Ústeckém kraji, proto nelze ověřit, zda probíhalo tak, jak o něm Bubeníček hovoří.

Dne 13. října 2016 se krajský výbor KSČM v Ústeckém kraji usnesl, že i nadále bude jednat o všech možnostech sestavení koalice, tedy nejen o dvoukoalici s ANO, ale i trojkoalici s ČSSD a SPD-SPO. Předseda rady KSČM Bubeníček to popsal takto:

"Nevylučujeme žádnou možnost. Musím objektivně říct, že jednání, která jsme měli s vyjednávacím týmem ANO, byla velmi seriózní. Tam nemáme důvod, abychom si zavírali někde dveře. Chceme ale ještě znát názory nejen sociální demokracie, ale i názory koalice Zemanovci-Okamurovci a pak musí přijít moment, kdy musí krajský výbor udělat nějaké rozhodnutí," Tímto oznámením tak zřejmě neuspěla snaha ANO o rychlé vytvoření koalice s KSČM s nabídkou hejtmanského křesla, jak o ni hovořil ministr Babiš. Je proto pravdou, že není podepsána žádná koaliční smlouva. Jednání mají pokračovat alespoň ze strany KSČM se všemi vhodnými stranami v pondělí 17. října 2016.

Ze strany ANO nedošlo k žádnému vyjádření ohledně vývoje jednání, jen v mediích byla opakovaně vágně akcentována ze strany ANO priorita vytvoření dvojkoalice s KSČM.

Z rozhodnutí soudu byly opravdu zneplatněny některé funkce členů hnutí Severočeši. Ti pak rovněž podali v Ústeckém kraji kandidátku do krajských voleb. Oldřich Bubeníček tedy říká pravdu.

Spory v tomto uskupení se táhnou přes 2 roky, od doby, kdy se hnutí rozdělilo na dvě křídla. Jedno vzniklo kolem podnikatele Jiřího Zelenky a ve druhém působí Hana Jeníčková. Zelenkovi lidé uspořádali v únoru 2014 valnou hromadu, na které odvolali z vedení přívržence rivalů a naopak jmenovali osoby podle nich samých vhodné.

Soud letos pravomocně rozhodl, že valná hromada proběhla v rozporu se stanovami a zákonem a označil ji, stejně jako všechny navazující kroky, za neplatné. Bohuslav Schwarz tím přišel o funkci předsedy hnutí. Krajský soud pak 6. října 2016 (den před volbami) ještě doplnil rozhodnutí okresního soudu, když za neplatnou označil i volbu místopředsedy hnutí Zelenky.

Místopředsedkyní však zůstala Hana Jeníčková, která byla rovněž zmocněnkyní strany. Proto, když skupina Severočechů kolem Zelenky podala kandidaturu do krajských voleb, měla oprávnění odvolat všechny kandidáty a potopit tak celou jejich kandidátku. Svůj krok zdůvodnila neexistencí nároku Schwarze a Zelenky kandidátku podat.

Předsednictvo, které bylo rozhodnutím soudu z roku 2014 a doplňujícím rozsudkem z roku 2016, tedy skutečně již není představiteli Severočechů, ani jimi nebyli v době podání kandidátky.