Přehled ověřených výroků

Ministr Chvojka má pravdu, že do Indexu vnímání korupce pro rok 2016 přibylo skutečně devět nových zemí a stávající počet zkoumaných států se tak zvýšil na 176. Míra korupce v těchto zemích je však hodnocena stejně jako v původních státech, proto není nárůst počtu zemí pro výzkum problematický - samotná metodika se totiž nezměnila. Z těchto důvodů hodnotíme výrok jako zavádějící.

Metodika Transparency International (TI) se nijak nezměnila, stále platí, že TI dělá analýzu průzkumů, které provedlo 13 světových expertních organizací (.pdf), jež se otázkou korupce ve světě zabývají. Oproti roku 2015 však TI přidala mezi své zdroje organizaci Varieties of Democracy (VDEM) Project 2016. Každá z organizací má vlastní metodologii, která spočívá na odborném vyhodnocení několika tematických otázek pro každou zemi, a to vlastními experty a odborníky.

Transparency International pak sbírá všechna získaná data a na jejich základě vytvoří Index vnímání korupce (CPI), nicméně pouze u zemí, kterými se zabývaly alespoň tři (.pdf) organizace.

Bodový index (rozpětí 0–100 bodů, kdy 0 je nejhorší hodnocení korupce) stále ukazuje absolutní skóre země. ČR za rok 2016 získala skóre 49 a minulý rok 48 (maxima dosáhla v roce 2013 s 56 body).

Lze tedy pouze sledovat, zda se změnilo relativní postavení naší země na žebříčku v závislosti na tom, že přibylo devět nových zemí. Z nich nás „předběhlo“ v hodnocení sedm. Oproti loňsku si polepšila Kostarika, Kapverdy, Gruzie a Lotyšsko, které Českou republiku posunuly z 37. na sdílené 47. místo.

zdroj: Transparency International

Podle Chvojky je problematické v těchto nových zemích hodnotit míru korupce. Pro všechny státy však platí stejná pravidla a jsou posuzovány stejným způsobem. Současně, jak již bylo zmíněno, se do Indexu dostanou pouze země, u kterých posuzovaly korupci alespoň tři organizace, což hovoří spíše proti komplikacím v posuzování. Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící.

Dle údajů ČSÚ je sice pravdou, že do zahraničí odejde více než 400 miliard korun, přesto je toto tvrzení zavádějící. Gazdík totiž nedodává, že ze zahraničí do ČR naopak přiteklo přibližně 164 miliard. Částka po započtení tohoto rozdílu je ve skutečnosti nižší, jen 285 miliard.

Otázka odlivu investovaných zisků z České ekonomiky je tedy poněkud komplikovaná. Jedná se tu o tzv. hrubý disponibilní důchod, což je soubor finančních prostředků, kterými ekonomika disponuje. Jedním z prvků, jenž ho ovlivňuje, je i poměr mezi odlivem a přílivem financí mezi zahraničím a českou ekonomikou. V současné době česká ekonomika v tomto bodě tratí.

Jak uvádí měsíčník ČSÚ ve svém únorovém čísle z roku 2016, tento rozdíl činil za rok 2015 celkem 285 miliard korun, když do zahraničí odteklo 449 miliard korun a vrátilo se jen 164 miliard korun. Ještě vloni to podle údajů ČSÚ bylo „jen“ 214 miliard korun za rok 2014.

Pokud si vezmeme jako příklad jen zisky z přímých investic zahraničních investorů, pak za rok 2015 odešlo do zahraničí 319 miliard korun. Otázka nepoměrného rozložení přímých investic, kdy české firmy investují v cizině minimálně (oproti zahraničním u nás), je pak jedním z důvodů poměrně špatné pozice ČR ve srovnání se státy v Evropě.

Za rok 2014 je odliv financí roven 8,7 % HDP a za rok 2015 7,7 %, jak je vidět v následujícím grafu porovnávajícím evropské země:

Zdroj: Analýza odlivu zisků, str. 23.

Graf 2: Rozdělování důchodů společnostmi (za rok 2014)

Zdroj: ČSÚ

Jak ukazuje i další graf, přibližně od roku 1998 můžeme sledovat rostoucí rozdíl mezi zisky z investic mateřských firem posílanými do zahraničí nad těmi českými získanými ze zahraničí. Ani jednou však částka nedosáhla 400 miliard korun. Daný stav odkazuje na situaci, kdy zahraniční přímé investice doposud mnohonásobně překonávají ty české a zároveň jsou ve stádiu zralosti, kdy dochází k jejich kapitalizaci.

Je nutné poznamenat, že tomuto tématu se věnovala i kritizovaná analýza Úřadu vlády z roku 2016 (. pdf, str. 22–36), která předeslané uznává a jako řešení vidí změnu sektorového zdanění. Tuto analýzu ale následně kritizoval Svaz průmyslu a obchodu ČR, i když uznal částku cca 200 miliard vyplacených ze zisku do zahraničí za rok 2014 (. pdf, str. 10). Podle zprávy je důvodem to, že investice do ČR začaly proudit více až po roce 2000, takže zatímco okolní země už větším odlivem prošly, ČR má kulminaci ještě před sebou. Navíc je to způsobeno tím, že je republika malou a otevřenou ekonomikou. V závěru svaz odmítl vládní sektorovou analýzu a závěry ohledně navyšování daní (tamtéž, str. 17).

Spekulace o spolupráci mezi ODS a ANO se v médiích takřka nevyskytují, naposledy takovou úvahu nadnesl předseda Senátu Milan Štěch (ČSSD) v rozhovoru pro Aktuálně.cz: „Je to vidět třeba ze zdrženlivých postojů předsedy ODS Petra Fialy, který už panu Babišovi nadbíhá.“ Dodejme, že strana Milana Štěcha s ANO vládne na centrální úrovni tři roky. Naopak předseda ODS Petr Fiala považuje takové úvahy směšné. Když byl hostem Otázek Václava Moravce na začátku prosince, proti budoucí možné spolupráci se však jednoznačně nevymezil. Moderátorovi České televize na otázku, zda by na celostátní úrovni sestavoval vládu s Andrejem Babišem, odpověděl: „To je samozřejmě otázka do budoucnosti. My ještě ani nemáme takový mandát, abychom s někým sestavovali vládu. Já doufám, že my budeme tak silní, abychom vládu sestavovat mohli. Ale je to předčasná otázka. Já si to nedovedu představit. Já za sebe jako Petr Fiala teď říkám: toto si nedovedu představit.“

Stejné stanovisko v podstatě zopakoval v těchto Otázkách Václava Moravce, kdy podle něj nemá smysl o koalicích vůbec mluvit. Totéž uvedla v rozhovoru na Seznam zprávy (čas 10:00) i první místopředsedkyně strany Alexandra Udženija. Popsala, že se koalicemi bude ODS zabývat, až budou výsledky.

Zda někteří členové ODS vyjednávají budoucí vládní koalice mimo veřejná jednání, pochopitelně nevíme. Nicméně Fiala reaguje na výrok Valachové, která tvrdí, že takové informace jsou dostupné v médiích. Lze ovšem konstatovat, že takové zprávy uvádí zejména sociální demokraté, kteří s hnutím ANO sami tři roky vládnou.

Babiš s návrhem na změnu v reverse charge přišel již v červnu 2014, Evropská komise vyjádřila svůj návrh na konci roku 2016. Návrh se týkal změny v daňové povinnosti - u DPH by se přenesla daňová povinnost z dodavatelů na odběratele, a to u veškerého zboží a služeb. DPH tak nepřiznává dodavatel (prodejce), ale je povinností odběratele daň přiznat. Podle Babiše bylo účelem tohoto opatření bojovat proti daňovým podvodům v rámci EU. EK v prosinci 2016 představila návrh, Babiš proti němu ale měl výhrady.

Evropská unie předložila v dubnu 2016 Akční plán týkající se změn DPH. One stop shop systém spočívá v jednotném výběru a správě daní. „Zároveň by vznikl celounijní internetový portál, který by podnikům zajišťoval jednoduchý systém výběru DPH a členským státům spolehlivější výběr příjmů,“ uvádí tisková zpráva z dubna 2016.

Současný systém funguje tak, že jsou přeshraniční transakce osvobozeny od DPH. Firmy tak DPH nefakturují a prodávají za cenu bez DPH. DPH se až poté přidá k ceně a platí se ve státě, kde byl produkt nebo služba koupena. Nově by přeshraniční transakce měla být zdaněna tak, že se DPH zaplatí v původní zemi, tento stát následně tuto částku převede do státní pokladny země, ve které bylo za zboží/službu zaplaceno (.pdf, str. 2 a 3). DPH by tak fakturovaly všechny firmy, u nichž by docházelo k přeshraničním obchodům. Jedná se o návrh o správní spolupráci a boji proti podvodům v oblasti DPH z prosince 2016.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, zatížení firmy vysokým úrokem je jednou základních technik obcházení daně, kterou se nejprve zabývala OECD, na jejíž závěry zareagovala Evropská unie. Ta v červenci 2016 vydala směrnici zdaňující tyto praktiky, přičemž ta je jedním z prvních výsledků evropské legislativy v oblasti boje proti obcházení daní.

Zatížení firmy vysokým úrokem na úvěr funguje následovně: Společnost A si založí dceřinou společnost B v zemi, která má velice nízkou nebo dokonce žádnou daňovou sazbu. Tato dceřiná společnost B půjčí společnosti A peníze s vysokým úrokem. Společnost A pak platí půjčené peníze zpět dceřiné společnosti B a s nimi vysoký úrok, který pak dceřiná společnost B v zemi s nízkou daňovou sazbou zdaní. Původní finanční prostředky společnosti A tak nepodlehnou vysoké daňové sazbě, nýbrž se zdaní nízkou či žádnou sazbou v zemi, kde působí dceřiná společnost B. Společnost A si však mohla půjčit peníze s daleko nižší úrokovou sazbou a chovala se tedy ekonomicky iracionálně. Daleko jednodušeji tuto praxi znázorňuje tento obrázek:

Zdroj: Evropská komise

Tato praxe je pro státy nežádoucí, neboť jim unikají zdanitelné příjmy. Proto v roce 2013 vydala OECD a státy G20 Akční plán eroze základu daně a přesouvání zisku (anglická zkratka BEPS), jehož součástí je omezit erozi daně prostřednictvím vysokých úroků na úvěr (.pdf, str. 19, Akční oblast 4). Na výsledky Akčního plánu zareagovala v prosinci 2015 Rada EU, načež v lednu 2016 podala Komise návrh na vydání směrnice týkající se praktik vyhýbání se daňovým povinnostem. Tato směrnice byla přijata 12. července 2016.

Směrnice reaguje na předchozí snahy OECD a v článku 5 pak vymezuje počet případů, ve kterých je daňový poplatník povinen platit daň při přesunutí svých aktiv do jiného členského státu nebo třetích zemí. Nová situace tak kopíruje situaci na obrázku vpravo, kdy by při použití stejného postupu jako předtím musela nyní společnost A zaplatit daň při převodu svých aktiv již ve svém členském státě.

Návrh směrnice byl součástí balíčku opatření proti vyhýbání se daňovým povinnostem a patří mezi první schválené předpisy týkající se obcházení daní. Komise v říjnu 2016 navrhla další daňové směrnice, konkrétně směrnici, jež se zabývá hybridními nesoulady se třetími zeměmi, a směrnici o společném základu daně z příjmu právnických osob. Žádná z nich však prozatím nebyla schválena.

Na základě doplňujících informací bylo odůvodnění doplněno, hodnocení však zůstalo nezměněno.

Bývalý ministr Kalousek de facto spustil vydávání korunových dluhopisů soukromými společnostmi, a to především tím, že "oživil" legislativu pocházející z 90. let. Především ministerskými návrhy vypustil a následně vrátil ustanovení o nedanění korunových dluhopisů, zejména ale také ještě předtím, než bylo toto ustanovení opětovně zrušeno (pozměňovacím návrhem hospodářského výboru PSP), vydal sérii státních korunových dluhopisů, čímž spustil v letech 2011 a 2012 vlnu emisí soukromých firem. Lze tedy říci, že zákon v těchto směrech aktivoval.

Pátráme-li po původu nedaněných korunových dluhopisů, dostaneme se až do 90. let. Nezdanění takových dluhopisů zakládá na dvou ustanoveních - zaprvé umožňujícího zdanění jednotlivých cenných papírů (nikoli v jejich souhrnu), zadruhé ustanovení zaokrouhlujícího takto určenou daň směrem dolů. Z korunového dluhopisu je pak daň zaokrouhlena na nulu.

Ustanovení o zdanění jednotlivých dluhopisů stejného emitenta najdeme v zákoně o daních z příjmů k počátku roku 1995 (bod 128, odst. 3). Ustanovení o zaokrouhlení má původ již v roce 1993, a to v novele zákona o správě daní a poplatků (bod 41). V této době však Kalousek působil jako náměstek na ministerstvu obrany, jejich tvorbu mu tak nelze připsat.

V roce 2009 (s účinností 2011) je zákon o správě daní a poplatků zrušen novým daňovým řádem, navrženým ministrem financí Kalouskem. "Zaokrouhlovací" ustavení pro zvláštní sazbu daně v něm tehdy nebylo obsaženo,daň na dluhopisy od účinnosti zákona dopadala podle obecnéhopravidla zaokrouhlování nahoru. S odůvodněním, že při této změně zákonů však došlo k vytvoření dvojího rozporného postupu, byla ovšem takto vybraná daň subjektům následně vrácena a novela zákona o daních z příjmů, předložená opět ministrem financí Kalouskem, zaokrouhlování dolů (ergo nedanění korunových dluhopisů) do daňového systému vrací.

Ne ovšem na dlouho. Tři měsíce po účinnosti této novely byla navržena další změna zákona o dani z příjmů, tentokrát vládou zastoupenou ministerstvem průmyslu a obchodu. Opětovné zaokrouhlení nahoru (a prakticky tedy zdanění korunových dluhopisů) je pozměňovacím návrhem hospodářského výboru, přičemž ovšem ze záznamu z jednání výboru nelze zjistit, kdo je jeho autorem.

V mezidobí, tedy od poloviny roku 2011 do poloviny roku 2012, Miroslav Kalousek vydal několik sérií nedaněných korunových dluhopisů. Podle serveru Kurzy.cz byl stát prvním emitentem takových papírů, a to v roce 2011, kdy byl Kalousek ministrem financí. To spustilo vlnu dalších emisí, zejména ze strany soukromých subjektů, vzestup na konci roku 2011 následovalo markantní vyvrcholení na konci roku 2012. Od roku 2013 totiž měly být nově úroky z těchto dluhopisů zdaněny (bod 6) výše zmíněným návrhem z pera MPO. Lze tedy říci, že Kalousek svou praxí "posvětil" takovýto postup a umožnil firmám jej bez obav z porušení daňového systému následovat.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, Andrej Babiš se v nedávné době několikrát stylizoval do role muže činu a inicioval vlastní sólo akce s cílem vyřešit naléhavý problém.

Po výbuších v muničních skladech ve Vrběticích na Zlínsku se rozhořel spor mezi ministrem vnitra Milanem Chovancem (ČSSD) a ministrem financí Andrejem Babišem (ANO) o finanční pomoc mířící na sanaci škod a přesčasy zasahujícím hasičům a policistům. Po počátečním odmítnutí Andreje Babiše uvolnit 43 mil. Kč na sanaci kolem a vně areálu se názor ministra financí změnil po osobní návštěvě Vrbětic, kam zavítal společně s Chovancem. Vláda následně uvolnila (.pdf, str. 1) více než 47,5 mil Kč.

Druhá část výroku Jaroslava Kubery se dotýká vleklých problémů důlní společnosti OKD. Poslední vývoj událostí naznačil, že Andrej Babiš je ochoten dát souhlas, aby do OKD majetkově vstoupil stát za předpokladu, že se nenajde soukromý investor. Podle Mládkova vyjádření chtěl Babiš OKD svěřit státnímu podniku Prisko. Konkuroval by tím návrhu šéfa průmyslu, aby společnost, která je od loňského května v úpadku, koupil za korunu státní podnik Diamo. Andrej Babiš Mládkovu verzi nepotvrdil.

Mládek následně dodal, že je důležité, že ministr financí nezpochybňuje odpovědnost státu k OKD. Babiš ke státní půjčce či převzetí OKD státem nebyl dlouho nakloněn, v červenci 2016 po jednání s vedením OKD však připustil, že by vláda mohla OKD půjčit až 700 mil. Kč.

Andrej Babiš se už několikrát odhodlal řešit věci takříkajíc na vlastní pěst. Krátce po svých negativních výrocích na adresu Romů se např. rozjel do Let u Písku, kde na místě bývalého romského koncentračního tábora dodnes stojí vepřín, a tam prohlásil, že peníze na výkup pozemků sežene.

Na konci ledna prosákla na povrch informace, že se Andrej Babiš ujal jednání o záchraně turecké elektrárny, nikomu o tom ale neřekl. Česká exportní banka půjčila na projekt Adularya v Turecku 12 mld. Kč. Elektrárna není dostavěná, firmu navíc znárodnila tamní vláda. Hnutí ANO mimo jiné výrazně změnilo pohled na ohraničení věku odchodu do důchodu. V resortním programu představeném před volbami do PS 2013 ANO prosazovalo zastropování věku odchodu do důchodu, v průběhu volebního období však svůj názor změnilo.

Třetí část Kuberova výroku naráží na říjnové rozhodnutí (.pdf) vlády týkající se zvýšení (. pdf) mezd řidičů autobusů až o 40 % od 1. ledna 2017. Vládní předloha však neříká, z které kapitoly bude navýšení mezd hrazeno. Při projednávání materiálu premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD) uvedl, že by se o náklady měly podělit vláda a kraje.

Evropská Unie stojí na čtyřech základních svobodách, a to svobodě pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu. Mezi členskými státy Unie v těchto oblastech tak až na výjimky neexistují vnitřní hranice, protože by narušovaly volný pohyb. Vnější hranice EU a jejích členských států se tak přesunuly na hranice krajních členských států.

Pro určení hranic je základním dokumentem Schengenská dohoda (.pdf) podepsaná v roce 1985, která se dostala do evropského práva v roce 1999 prostřednictvím Amsterdamské dohody. Státy Schengenské dohody se dohodly na zrušení vnitřních hranic mezi sebou a zakotvením jednotných vnějších hranic, které lze překračovat pouze na stanovených místech. Seznam členských států, který zahrnuje i některé státy, které nejsou členy EU (a naopak některé členské státy EU nejsou stranami Schengenské dohody) najdete na mapě dole.

Co se týče České republiky, její hranice se vůči členským státům schengenského prostoru zrušily v roce 2007 (.pdf, str. 15). Vůči osobám z nečlenských států však vnější hranice České republiky pořád existuje, a to prostřednictvím mezinárodních letišť, ze kterých se létá do a ze zemí nacházejících se mimo schengenský prostor. Tyto osoby pak podle zařazení země v nařízení Rady musí na letišti předložit vízum či cestovní pas, doklady odůvodňující účel pobytu a prokázat, že mají dostatečné finanční prostředky na pokrytí nákladů během pobytu. Pro osoby cestující jiným dopravním prostředkem se stává vnější hranicí hranice krajního členského státu schengenského prostoru se stejnými podmínkami jako pro cestující letadlem.

Pokud by státy schengenského prostoru své hranice nadále kontrolovaly, mohly by čelit řízení před Soudním dvorem EU pro porušení povinnosti. Přesto státy mohou ve výjimečných případech na ochranu veřejného pořádku či bezpečnosti státu dočasně zavést kontroly na svých vlastních vnějších hranicích, a to v přiměřeném rozsahu. V takovém případě by museli na hranicích daného státu prokazovat doklady i občané členských států Schengenu, postačil by však pouze platný cestovní pas či občanský průkaz.

Vnější hranice České republiky tak stále existují, byť pouze pro osoby z nečlenských zemí schengenského prostoru, a to prostřednictvím mezinárodních letišť, ze kterých se létá do a ze zemí mimo schengenský prostor. Výrok hodnotíme jako zavádějící.

Evropská komise předložila návrh kvót na přerozdělování uprchlíků 27. května 2015. Již od té doby česká vláda upozorňovala na to, že systém přerozdělování na základě kvót není funkční.

Kvóty nejsou funkčním řešením mimo jiné podle vyjádření státního tajemníka pro evropské záležitosti Tomáše Prouzy, který 26. května 2015 uvedl: „Vláda je přesvědčena, že tyto návrhy na povinné přijímání uprchlíků nemají šanci současnou situaci vyřešit.“

Česká vláda již v červnu 2015 chtěla zachovat možnost každého suverénního státu rozhodnout, komu může a chce pomáhat.

„Podpoříme právo zemí svobodně zvolit rozsah solidarity. (…) Přesídlení nemůže vyřešit příčinu nedávných tragédií,"prohlásil premiér Sobotka v červnu 2015. Uvedl také, že nejlepší možností je pomoct lidem v jejich rodných zemích nebo v přilehlých regionech.

Proti kvótám se premiér v dubnu 2016 vyjádřil rovněž na svém Twitteru.

Nesystémovost se ukázala podle ministerstva vnitra především v tom, že uprchlíci do některých států nechtějí a relokaci do nich se tedy vyhýbají.

Po tiskové konferenci jednání Salcburského fóra konaného v listopadu 2016 ministr vnitra Chovanec uvedl, že kvóty na přerozdělování uprchlíků opravdu nebyly příliš funkční. „Deklarovali jsme, že systém povinných kvót je systémem, který je pro nás nefunkční. Ukázal se jako nefunkční, ze 160 tisíc lidí je rozděleno pouze několik tisíc migrantů.“

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť z teroristických útoků, které se v Turecku odehrály od června 2016, se pouze k jednomu přihlásil tzv. Islámský stát a u dalších dvou je tato organizace z atentátů obviňována. U některých útoků byla prokázána vina kurdských separatistů a u dalších není viník jasný.

Během těchto útoků v Turecku zemřelo celkem 241 lidí, z toho 39 osob je prokazatelně obětí teroristického útoku spáchaného Islámským státem. Skutečnosti tedy neodpovídá ani uvedený počet obětí (400), ani jediný uvedený viník (IS), byť i reálná čísla jsou pochopitelně zcela tragická.

7. 6. 2016 poblíž historického centra Istanbulu vybuchl automobil naložený výbušninou. Zahynulo 12 lidí, k atentátu se přihlásila skupina Sokoli osvobození Kurdistánu.

8. 6. 2016 při atentátu v jihovýchodním Turecku zahynulo 6 lidí, k útoku se taktéž přihlásila radikální skupina Sokoli osvobození Kurdistánu.

28. 6. 2016 došlo k atentátu na istanbulském letišti, při kterém zemřelo 44 lidí. Kdo za útokem stojí, není jasné. Turecké úřady podezírají teroristickou organizaci Islámský stát.

18 .8. 2016 proběhla na východě Turecka trojice pumových útoků, tento útok si vyžádal 14 obětí a nikdo se k němu nepřihlásil. Turecké úřady viní kurdské separatisty.

20. 8. 2016 došlo k pumovému útoku na svatbu ve městě Gaziantep v jižním Turecku. Zemřelo 51 lidí. K útoku se nepřihlásila žádná teroristická organizace, spáchal ho sebevražedný atentátník. Podle Turecka stál za atentátem nejspíš Islámský stát nebo kurdští separatisté.

26.8. 2016 bylo bombovým útokem na jihovýchodě Turecka zavražděno 11 osob, čin provedli kurdští radikálové napojení na Kurdskou stranu pracujících (PKK).

16.10. 2016 zemřelo na jihovýchodě Turecka 8 osob po útoku sebevražedného atentátníka. Útočník je v podezření, že patřil k organizaci IS.

4. 11. 2016 zemřelo po výbuchu na jihovýchodě Turecka 9 osob. K činu se přihlásili kurdští radikálové napojení na PKK.

24.11. 2016 zemřeli při explozi ve městě Adana v jižním Turecku 2 lidé. Z útoku jsou podezříváni kurdští radikálové napojení na PKK.

10. 12. 2016 se odehrál atentát u fotbalového stadionu v Istanbulu, přihlásila se k němu kurdská radikální skupina Sokoli osvobození Kurdistánu. Podle informací z 5. 1. 2017 je obětí celkem 45.

17.12. 2016 zabila bomba nastražená v automobilu 13 tureckých vojáků. Prezident Erdoğan označil za viníky kurdské radikály napojené na PKK.

V noci z 31. 12. 2016 na 1. 1. 2017 došlo k atentátu v istanbulském klubu. Tento útok má 39 obětí a přihlásil se k němu Islámský stát.