Přehled ověřených výroků

14. prosince 2015 schválila Vláda ČR žádost Nadačního fondu Generace 21 na přesídlení 153 iráckých uprchlíků křesťanského vyznání do České republiky. Jednat se mělo o předem vytipované rodiny z Iráku a Libanonu, které byly ohroženy činností teroristické organizace Islámský stát.

Uprchlíci začali do ČR přijíždět ve čtyřech vlnách od konce ledna 2016. První skupina deseti osob dorazila do Česka 24. 1.,druhá skupina o 17 osobách 5. 2., třetí skupina čítající 41 osob dorazila 19. 2. a zatím poslední,čtvrtá skupina uprchlíků přiletěla do ČR 20. 3. 2016.

Nespokojenost některých uprchlíků z druhé příjezdové skupiny, kteří byli ubytováni u Jihlavy, se začala projevovat na konci března a nespokojenost se týkala ubytovacích podmínek. Několik dní pak nebylo zcela jasné, jaké jsou další plány této skupiny uprchlíků. Zároveň v této době oznámil Nadační fond Generace 21, že se problémy vyskytují také ve skupině uprchlíků ubytované v Brně. Jedna osmičlenná rodina se totiž kvůli stesku rozhodla vrátit zpět do Iráku. Tato rodina odletěla zpět do Iráku 7. dubna 2016.

Pětadvacetičlenná skupina z druhé příjezdové vlny ubytovaná u Jihlavy odešla na počátkudubna 2016 do Německa, přičemž odmítla český azyl. Německo se následně rozhodlo tuto skupinu uprchlíků prostřednictvím oficiální žádosti vrátit do Česka.

10. srpna 2016 přinesla česká média informaci, že se většina z 25členné skupiny uprchlíků do Česka pravděpodobně nevrátí, protože tito lidé získali v Německu církevní azyl. Nárok na azyl Německo nepřiznalo jen trojici Iráčanů, které se pokusilo vrátit do ČR na konci července 2016. Tito lidé však zmizeli neznámo kam. Nové informace o zmíněné skupině uprchlíků přinesl webidnes.cz 17. září 2016. Soud v Drážďanech neuznal argumenty těchto uprchlíků pro azyl a rozhodl o jejich deportaci. Dle informací MF DNES měli utéct do Maďarska, kde by se mohli pokusit vydávat za nově příchozí uprchlíky a opětovně usilovat o azyl v Německu. 21. září 2016 přinesl web iDNES.cz informaci, že saské ministerstvo vnitra má v úmyslu vrátit do ČR 17 uprchlíků (z 25členné skupiny), kteří získali dočasný církevní azyl platný do 23. 12. 2016. Dalších 5 uprchlíků ze zmíněné skupiny může zůstat v Německu, neboť zde mají členy rodiny. U zbývajících 3 uprchlíků, kteří měli být taktéž navráceni k 21.9. 2016 platilo, že nejsou k nalezení. Nejnovější informace týkající se 17 uprchlíků pochází z poloviny ledna2017. Z nich vyplývá, že se tito uprchlíci možná ze Saska vracet do ČR nebudou a mají značnou šanci zůstat definitivně v Německu.

21. 4. 2016 pak odletěla do zpět do Iráku další, tentokrát šestnáctičlenná skupina uprchlíků.I tito lidé se nejprve pokusili odejít do Německa, byli však zadrženi cizineckou policií.

22. 9. 2016 opustila dobrovolně ČR další, tentokrát šestičlenná skupina uprchlíků z Iráku. Důvodem měly být dle informací iDNES.cz zdravotní důvody.

Vzhledem k uvedenému dění v březnu a na počátku dubna 2016 Vláda ČR program na přesídlování iráckých uprchlíků ukončila 7. dubna 2016.

Podle posledních informací Nadačního fondu Generace 21 z 22.9. 2016 je v její péči 35 uprchlíků, kteří se úspěšně integrují. V reportáži IHNED.cz mapující život křesťanských uprchlíků kteří v ČR zůstali se hovoří o 36 osobách.

Rok 2009 skutečně přinesl pokles HDP. Svůj vliv na to měla především hospodářská krize, a tedy propad zahraniční poptávky.

Z dat Českého statistického úřadu vyplývá, že po období dlouhého růstu mezi lety 1993–2008, který těžil především z přílivu přímých zahraničních investic či začlenění ČR do hospodářského prostoru EU, došlo v roce 2009 k propadu ekonomiky. Tehdy HDP pokles l o více než 4 % ve srovnání s rokem 2008. Pokles byl nejznatelnější ve druhém čtvrtletí roku 2009 – představoval – 4,9 % HDP.

Zdroj: ČSÚ (.pdf, str. 1)

Petr Fiala zastával funkci ministra školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) ve vládě Petra Nečase v období od května 2012 do července 2013. Začátkem února 2013 představil ministr Fiala program2X5 kroků ke zkvalitnění školství (.pdf).

Jedním z první pětice kroků, které se týkají předškolního vzdělávání i základního a středního školství je „snížit administrativní zátěž ředitelů škol prostřednictvím revize podzákonných norem“. Podle tiskové zprávy MŠMT, jež o spuštění programu informuje, došlo na začátku roku 2013 k zahájení prací na analýze, která měla vést k odstranění duplicit a zpřehlednění podzákonných norem, jimiž se školy řídí.

V tiskové zprávě z 29. 1. 2013 MŠMT informuje o tom, že proběhlo první jednání resortní pracovní skupiny, která se má zabývat snižováním administrativní zátěže škol a školských zařízení. Tuto skupinu zřídil tehdejší první náměstek ministra školství Nantl v souladu s procesem debyrokratizace resortu, již zahájil ministr Fiala. Členy resortní pracovní skupiny byli zástupci ministra školství, zástupci krajů, Česká školní inspekce (ČŠI), Národní ústav pro vzdělávání (NÚV), zástupci Magistrátu hl. m. Prahy a zástupci Centra pro zjišťování výsledků vzdělávání (CERMAT).

Ve výše zmíněné tiskové zprávě se lze také dočíst, že výsledky pracovní skupiny budou do jednotlivých šetření promítnuty v roce 2014. Ve veřejných zdrojích však nelze dohledat výsledky práce na snižování administrativní zátěže škol a školských zařízení, což pravděpodobně souvisí mimo jiné s demisí Nečasovy vlády (a tedy i ministra Fialy) v létě 2013.

Vzhledem k tomu je výrok hodnocen jako neověřitelný.

Faltýnek mluví o tom, že hnutí ANO říkalo před volbami, že chce řídit ekonomiku tohoto státu jako rodinnou firmu. Před volbami 2013 hnutí o rodinné firmě nehovořilo, svůj slogan „řídit stát jako firmu“ o slovo rodinnou doplnilo až postupně. Za všechny můžeme jmenovat výrok Andreje Babiše z Partie TV Prima před volbami 2013 (konkrétně z 22. října 2013):

„Já jsem přesvědčen, že tenhle stát má být řízen jako firma, to znamená, že ten stát má být řízen v prospěch toho státu, tudíž v prospěch akcionářů. A 10 milionů Čechů jsou akcionáři našeho státu.“

Co se týká naplňování tohoto hesla, je fakticky nemožné je konkrétně postihnout, resp. určit, zda se skutečně stát nyní řídí jako firma. Faltýnek mluví o tom, že to hnutí ANO začalo dělat, lze dohledat ale některá vyjádření Andreje Babiše, která to popírají.

Např. v rozhovoru pro Lidové noviny z května 2014 Babiš uvádí:

„Ministerstvo vedu jako firmu a jsem první politik, který to tak dělá. Ale jenom ten úřad. Bohužel stát nejde řídit jako firmu. Dal by se – kdyby byla jednobarevná vláda, jako měl Jiří Rusnok, tak to by šlo. Nebo ve většinové systému. Nebo za Fica. Ale v koaliční vládě to nejde.“

V dubnu 2016 pak Babiš uvedl na půdě Senátu ve svém vystoupení k danému tématu následující:

„...stát není firma, ale já ministerstvo financí řídím jako firmu, a proto funguje dobře. Je škoda, že stát není firma, hlavně rodinná firma, my bychom potřebovali, aby stát byl rodinná firma, která tahá za jeden konec a funguje v týmu.“

Část výroku o řízení státu jako firmy (nově rodinné firmy) tedy nelze reálně fakticky hodnotit, Jaroslav Faltýnek tvrdí, že hnutí ANO to začíná dělat, Babiš ve veřejných projevech mluvil i o tom, že to není možné v této konstelaci (která se nemění).

Výrok je hodnocen jako pravdivý, protože Poslanecká sněmovna návrh zákona o Nejvyšším kontrolním úřadu skutečně přijala, Senát ji naopak svým hlasováním zamítl a to z důvodu nesplnění podmínek jím stanovených.

Návrh zákona, který by měnil ústavu, měl Nejvyššímu kontrolnímu úřadu rozšířit pravomoci, kdy by NKÚ mohl kontrolovat hospodaření s veřejnými prostředky, resp. měl získat pravomoci kontrolovat obce, kraje či právnické osoby s podílem státu.

V souvislosti s tímto je potřeba zmínit i prováděcí předpis nebo také doprovodný zákon, který v tomto případě provádí zmíněné rozšíření pravomocí na úrovni zákona. Zde se jedná o zákon o Nejvyšším kontrolním úřadu.

Senát dne 26.5.2016 hlasováním zamítl návrh ústavního zákona, který mu byl předložen 26.5.2014 a stejně tak usnesením zamítl návrh novely prováděcího zákona o NKÚ. Ze stenoprotokolu z projednávání zákona o NKÚ po vrácení poslanecké sněmovně vyplývá, že důvody pro zamítnutí, respektive podmínky pro přijetí ústavního zákona byly podle Miloše Vystrčila, který byl senátem jmenován, aby rozhodnutí senátu odůvodnil, dvě. A sice:

"Ta první byla, aby znal obsah doprovodného zákona, což se stalo tím, že ten doprovodný zákon do Senátu, byť s velkým zpožděním, doputoval. A ta druhá byla naplnění slibu vlády, který je dokonce obsažen i v programovém prohlášení vlády, a to je, že současně - a to slovo současně je tam napsáno - s návrhem rozšíření pravomocí NKÚ bude předložen návrh na snížení, resp. zjednodušení systému kontrol samospráv. Toto se nestalo, a tudíž Senát pouze dodržel slovo - opakuji, pouze dodržel slovo -, a proto neodsouhlasil ústavní návrh zákona...."
Senát tedy dal ke schválení ústavního zákona dvě podmínky. Kvůli tomu, že návrh prováděcího zákona nebyl předložen, trvalo senátu rozhodnutí přesně 2 roky a kvůli tomu, že prováděcí zákon neobsahoval to, co podle programového prohlášení vlády (bod 3.1.) obsahovat měl, byl ústavní zákon zamítnut. V návaznosti na to bylo potvrzeno i senátní veto o prováděcím zákonu o NKÚ, protože jak říká Miloš Vystrčil - "nemá v tomto okamžiku smysl hlasovat pro doprovodný zákon, protože ten doprovodný zákon bez schválení ústavního zákona by nebyl aplikovatelný a dostali bychom se do patové situace."
Na základě výše uvedeného odůvodnění a tedy toho, že jsou pravdivě popisovány skutečnosti o přijetí, respektive zamítnutí ústavní novely, je výrok hodnocen jako pravdivý.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý. Jako primátor města je Kubera v této situaci ve stejném postavení jako policista. Oba mají stejnou povinnost, zjistí-li porušení zákonného zákazu, zakročit proti podnapilým osobám. Ačkoliv Kubera zastupuje vlastníka radnice (město Teplice), je stejně jako policista také orgánem veřejné moci, na kterou tato povinnost dopadá také.

Jaroslav Kubera je kromě místopředsedy Senátu též primátorem města Teplice. Výrokem patrně naráží na § 18 odst. 1 písm. a) a k) zákona o o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek (tzv. protikuřáckého zákona,) podle nichž:

„1. Osobě, která je zjevně pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky a je ve stavu, v němž ohrožuje sebe nebo jinou osobu, majetek nebo veřejný pořádek, se zakazuje vstupovat a zdržovat sea) ve veřejnosti volně přístupném vnitřním prostoru, kde by mohla způsobit sobě nebo jiné osobě škodu,k) v prostoru budovy orgánu veřejné moci, nezdržuje-li se tam osoba v souvislosti s výkonem působnosti tohoto orgánu veřejné moci“.

Odstavec druhý, podle nějž je určitý výčet osob povinen zakročit na ochranu tohoto pravidla, mobilizuje i vlastníky veřejnosti volně přístupných vnitřních prostor podle písm. a). Ačkoliv by Kuberova povinnost mohla pramenit i z písmena a), pakliže přistoupíme na tezi, že radnice je v úředních hodinách volně přístupným vnitřním prostorem (přičemž vlastníkem radnice je podle katastru nemovitosti Statutární město Teplice, které by jako primátor zastupoval), jeho povinnost primárně pramení ze skutečnosti, že je jako primátor orgánem veřejné moci.

Jako takový je povinen, zjistí-li takovou okolnost, vyzvat osobu pod vlivem k opuštění prostoru nebo k vystřízlivění, ať už se zdržuje na kterémkoli ze zákonem vyjmenovaných míst (jde dále např. o MHD, nemocnice, školy atd.). Představa, že by byl povinen prohledávat úřad a zjišťovat stav příchozích, je ovšem mylná. Kromě toho mu za nedodržení povinnosti osobu z radnice vyprovodit nehrozí dle tohoto zákona žádná sankce.

Kubera dále v pořadu uvádí, že na rozdíl od něj, který tuto povinnost má, policista „sedící dole před radnicí“ opilce zastavit nemůže, neboť je budova v úředních hodinách volně přístupná. To ovšem není pravda. Stejně jako primátor je i policista orgánem veřejné moci a zjistí-li přítomnost osoby pod vlivem návykových látek, má stejnou povinnost jako primátor. Ani jemu nehrozí tento zákon žádnou sankcí.

Z tohoto důvodu tedy Kuberův výrok není pravdivý. Policista je stejně jako primátor oprávněn a povinen opilce vstupujícího na radnici zastavit, pakliže zjistí, že je ve stavu, v němž ohrožuje sebe nebo jinou osobu, majetek nebo veřejný pořádek.

Novela zákona o střetu zájmů v mnohém omezuje práva veřejných funkcionářů. Ministra Babiše se dotknou zejména § 4a až 4c o omezení vlastnictví periodik, účasti ve veřejných zakázkách a přijímání dotací a investičních pobídek.

V případě periodik nesmí být sám vydavatelem ani společníkem, členem či osobou ovládající právnickou osobu-vydavatele. V případě dotací a veřejných zakázek pak nesmí být čtvrtinovým společníkem on, ani jím ovládaná právnická osoba. Ovládanou osobou je myšlena obchodní společnost, kde rozhodující vliv uplatňuje jiná, tzv. ovládající osoba.

Ministr Babiš se proto rozhodl založit tzv. svěřenský fond. Svěřenský fond se vytvoří vyčleněním (části) majetku zakladatele a jeho svěřením správci. Takový majetek pak nadále není ani vlastnictvím správce, ani zakladatele, ani osoby, které má být ze svěřenského fondu plněno. Není-li pak vlastnictvím Andreje Babiše ani právnické osoby, na které se podílí (členstvím, společnictvím nebo ovládáním), nevztahuje se na tento majetek omezení zákona o střetu zájmů. Po uplynutí doby či splnění účelu se pak vlastnictví navrátí (nebude-li určena jiná osoba) zpátky do vlastnictví zakladatele, tedy v tomto případě Andreje Babiše. Do té doby nad ní vykonává dohled.

Kubera má tedy pravdu, Babiš může takto legálně vyvést majetek ze svého vlastnictví, zákon tuto kličku umožňuje.

V současné době se zákonnými náležitostmi extradice (vydání do jiného státu) zabývá zákon č. 104 /2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Tento zákon v roce 2014 nahradil úpravu obsaženou v trestním řádu.

Řízení samotné pak probíhá ve třech stádiích:

• předběžné šetření - státní zástupce zkoumá možnosti a přípustnost vydání, zadržení osoby a předběžnou vazbu,
• rozhodnutí soudu - rozhoduje příslušný krajský soud,
• povolení o provedení vydání - po nabytí právní moci rozhodnutí soudu, uděluje ministr spravedlnosti.

Doba trvání předběžného šetření není vymezena, jde o jakousi „přípravnou fázi“, na konci níž vznese státní zástupce návrh na soud. Strany mají nárok na pět dní určených k přípravě na veřejné zasedání(§ 233 odst. 2 trestního řádu). Pro rozhodnutí soudu lhůta opět dána není, dle zásady hospodárnosti by však měl postupovat bez zbytečných průtahů.

V případě kladného i záporného výsledku lze dle § 95 odst. 1 využít tzv. stížnosti, a to do tří dnů od oznámení rozhodnutí. Stížnost nejprve vyhodnotí soud, který rozhodoval, pokud však své rozhodnutí nezmění, předá ji nadřízenému orgánu. Ten může stížnosti vyhovět a rozhodnout sám, příp. vrátit soudu k přepracování. Stejně jako výše pro rozhodnutí soudu neexistuje lhůta, případy se rozhodují individuálně.

Pokud osoba vyčerpá tyto prostředky, může do dvou měsíců od posledního rozhodnutí (např. zamítnutí stížnosti) podat ústavní stížnost, která se ovšem musí vázat na porušení ústavně zaručených práv. Ústavní soud uvádí standardní dobu rozhodnutí mezi dvěma měsíci a třemi lety. Ústavní stížnost však zpravidla neodkládá vykonatelnost, o to je možné ve výjimečných okolnostech zažádat.

Co však lze učinit po původním rozhodnutím soudu, resp. po dalších třech dnech vyhrazených pro stížnost, je podat žádost o přezkum. To musí učinit ministr spravedlnosti, zákon mu k tomu poskytuje tři měsíce. Pokud žádost o přezkum podá, Nejvyšší soud opět není vázán lhůtami k rozhodnutí - může ji okamžitě zamítnout, nebo také vyhovět. V tom případě buď proběhne řízení u něj, nebo může případ vrátit původnímu soudu k doplnění.

Ústavní soud také judikoval, že ministr musí s vydáním počkat, běží-li například azylové řízení, které (nezohledníme-li opravné prostředky a možné prodloužení) může trvat až šest měsíců.

Vyjma tříměsíční lhůty a další řízení, můžou výrazné průtahy vzniknout právě v obdobích rozhodování soudů, při nařízení projednání a v přípravné fázi. Každé řízení je samozřejmě individuální, jako vodítko k časové náročnosti práce soudů je však možné použít například analýzu iDNES z roku 2014. Z ní plyne, že doba řízení v řádu měsíců je běžným jevem. Přestože řízení o vydání je velmi specifickým řízením a zmíněná analýza vychází převážně z jiných typů, z uvedených informací je zjevné, že řízení o vydání osob mohou běžně trvat i několik měsíců. Robert Pelikán má tedy pravdu.

Můžeme zmínit také některé konkrétní případy - např. Rusa Torubarova či Rusky Paraskevičové, o kterých informovaly Lidovky.cz. V těchto případech vydání skutečně trvalo dlouhou dobu.

Česko-německé vztahy hodnotí politici z obou zemí kladně, Německo také představuje našeho nejvýznamnějšího obchodního partnera.

Na nedávné berlínské schůzce českého ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka s jeho německým protějškem Frankem-Walterem Steinmeierem se na dobrém stavu česko-německých vztahů shodli oba aktéři, dokonce za nejlepší v naší novodobé historii je označil v říjnu minulého roku premiér Sobotka. Ze strany Německa chválila vztahy obou zemí kancléřka Merkelová při srpnové návštěvě v Praze. Přestože v superlativech mluvil pouze český předseda vlády, česko-německé vztahy popisují čelní představitelé obou zemí jako dobré a první část výroku považujeme za pravdivou. Spolková republika Německo představuje skutečně nejdůležitějšího obchodního partnera Česka, předloni se vzájemná výměna zboží podílela na celkovém zahraničním obchodu 29,5 %, což je zdaleka nejvíc mezi ostatními českými obchodními partnery (viz graf). V pořadí zemí obchodujících s Německem se s takovýmto objemem Česko umístilo (.pdf, str. 44) na 11. místě, nejvíce si obě země vyměňují automobilové příslušenství. Celkový obrat v roce 2015 se vyšplhal na 75,67 miliard euro, při dnešním kurzu tato částka přesahuje hranici dvou bilionů korun.

Graf znázorňuje podíl obratu zahraničního obchodu s devíti největšími českými obchodními partnery vzhledem k celkovému zahraničního obchodu ČR. Vytvořili jsme jej pomocí aplikace ČSÚ, země uvedeny pod svým kódem (AT – Rakousko, CN –Čína, DE – Německo, FR – Francie, IT – Itálie, NL – Nizozemsko, PL – Polsko, RU – Rusko, SK – Slovensko).

Dle údajů ČSÚ je sice pravdou, že do zahraničí odejde více než 400 miliard korun, přesto je toto tvrzení zavádějící. Gazdík totiž nedodává, že ze zahraničí do ČR naopak přiteklo přibližně 164 miliard. Částka po započtení tohoto rozdílu je ve skutečnosti nižší, jen 285 miliard.

Otázka odlivu investovaných zisků z České ekonomiky je tedy poněkud komplikovaná. Jedná se tu o tzv. hrubý disponibilní důchod, což je soubor finančních prostředků, kterými ekonomika disponuje. Jedním z prvků, jenž ho ovlivňuje, je i poměr mezi odlivem a přílivem financí mezi zahraničím a českou ekonomikou. V současné době česká ekonomika v tomto bodě tratí.

Jak uvádí měsíčník ČSÚ ve svém únorovém čísle z roku 2016, tento rozdíl činil za rok 2015 celkem 285 miliard korun, když do zahraničí odteklo 449 miliard korun a vrátilo se jen 164 miliard korun. Ještě vloni to podle údajů ČSÚ bylo „jen“ 214 miliard korun za rok 2014.

Pokud si vezmeme jako příklad jen zisky z přímých investic zahraničních investorů, pak za rok 2015 odešlo do zahraničí 319 miliard korun. Otázka nepoměrného rozložení přímých investic, kdy české firmy investují v cizině minimálně (oproti zahraničním u nás), je pak jedním z důvodů poměrně špatné pozice ČR ve srovnání se státy v Evropě.

Za rok 2014 je odliv financí roven 8,7 % HDP a za rok 2015 7,7 %, jak je vidět v následujícím grafu porovnávajícím evropské země:

Zdroj: Analýza odlivu zisků, str. 23.

Graf 2: Rozdělování důchodů společnostmi (za rok 2014)

Zdroj: ČSÚ

Jak ukazuje i další graf, přibližně od roku 1998 můžeme sledovat rostoucí rozdíl mezi zisky z investic mateřských firem posílanými do zahraničí nad těmi českými získanými ze zahraničí. Ani jednou však částka nedosáhla 400 miliard korun. Daný stav odkazuje na situaci, kdy zahraniční přímé investice doposud mnohonásobně překonávají ty české a zároveň jsou ve stádiu zralosti, kdy dochází k jejich kapitalizaci.

Je nutné poznamenat, že tomuto tématu se věnovala i kritizovaná analýza Úřadu vlády z roku 2016 (. pdf, str. 22–36), která předeslané uznává a jako řešení vidí změnu sektorového zdanění. Tuto analýzu ale následně kritizoval Svaz průmyslu a obchodu ČR, i když uznal částku cca 200 miliard vyplacených ze zisku do zahraničí za rok 2014 (. pdf, str. 10). Podle zprávy je důvodem to, že investice do ČR začaly proudit více až po roce 2000, takže zatímco okolní země už větším odlivem prošly, ČR má kulminaci ještě před sebou. Navíc je to způsobeno tím, že je republika malou a otevřenou ekonomikou. V závěru svaz odmítl vládní sektorovou analýzu a závěry ohledně navyšování daní (tamtéž, str. 17).