Přehled ověřených výroků

Takzvaný proces extradice se v České republice obecně od r. 2013 řídí zákonem o mezinárodní justiční spolupráci. Obecně proto, že jednotlivé procesy vydání se mohou lišit podle toho, jaké smlouvy mezi sebou státy uzavřely, viz § 3. V případě USA však uzavřené smlouvy nemají na roli obou ministrů vliv, viz původní smlouva z roku 1925 s prvním dodatkem z r. 1935 (eng) a druhý dodatek z r. 2006 (eng, cz).

Podle § 95 zákona o mez. justiční spolupráci o vydání rozhoduje krajský soud, do tří měsíců od vydání rozhodnutí pak může ministr spravedlnosti podat návrh na přezkum Nejvyššímu soudu, pokud toto rozhodnutí zpochybňuje.

V USA postupuje proces (kap. 9–15.700 - Foreign extraditional requests) tak, že v předsoudní i závěrečné fázi asistuje případu zejména Office of International Affairs (OIA), úřad spadající pod ministerstvo spravedlnosti. Důležité slovo má ovšem také ministerstvo zahraničí, ministr zahraničí totiž může kladné extradiční rozhodnutí zvrátit .

Zaorálkovo vyjádření je tedy v obou částech korektní.

Jak stanovuje Ústava, český politický systém je typický silnou pozicí předsedy vlády - je to pouze on, kdo určuje personální sestavení svého kabinetu. Rozhoduje o složení vlády a stejně tak má pravomoc nechat člena vlády odvolat. Jeho postavení je silnější i v tom, že pokud podá demisi, znamená to dle ústavní zvyklosti, že jde zároveň o demisi vlády, což u „běžného“člena kabinetu neplatí.

Mimo personální pravomoc ale předseda vlády nemá možnost přímo působit na rozhodování daného člena. Vláda rozhoduje ve sboru, tedy většinou, a předseda má jeden hlas, stejně jako každý ministr. Nemůže tedy členům vlády přikazovat, co mohou, či nemohou konat. V tomto ohledu je jeho vliv spíše politického charakteru.

Není ale možné souhlasit s tím, že by premiér byl „první mezi rovnými“, pokud je to právě on, kdo rozhoduje, zda daný člen vlády nadále členem bude, či nebude. Je samozřejmě nutné podotknout, že pokud by k tomuto kroku Bohuslav Sobotka přistoupil a Andreje Babiše navrhl na odvolání, porušil by tím koaliční smlouvu (.pdf, str. 33). Vystavil by se tak značnému riziku, že jeho vládě bude vyslovena nedůvěra. V tomto ohledu je síla jeho role značně oslabena.

Byť tedy existuje politická realita, která premiérovi svazuje ruce při možnosti např. odvolávat členy vlády z jiných stran, není pravdou, že z pohledu Ústavy by předseda vlády byl takto limitován. Jelikož se Valachová odvolává přímo na ústavní systém, je její výrok hodnocen jako nepravdivý.

Identický výrok Klementa Gottwalda se nám sice nepodařilo nalézt, ovšem už během války, ale také v dobách před únorem 1948 existjí svědectví o tom, že Gottwald zastával vůči paušálnímu potrestání českých Němců negativní stanovisko, dokonce se některých něměckých antifašistů zastával. Gottwald podle všeho uznával zvláštní postavení německých antifašistů (pdf., s.24) a to dokonce do té míry, že byl ochotný u vybraných antifašistů po splnění podmínek zajistit návrat plnohodnotného československého občanství (doc., s.38). Podobně i někteří jeho vládní kolegové, jmenovitě tajemník vlády Šrámek, ministr vnitra Nosek, ministr zdravotnictví Procházka, ministr průmyslu Laušman, ministr výživy Majer a přednosta vojenské kanceláře prezidenta republiky Hasal, poukazovali na negativní následky odsunu a neštrného paušálního zacházení s českými Němci (pdf., s.7-8).

Postoj Klementa Gottwalda, ale nemění nic na tom, že v době 1945-1948 byly výrazně patrné protiněmecké nálady napříč politickým spektrem. Není žádným tajemství jakou pozici hájili v dobách odsunu (1945-1946) ve výroku zmiňovaní ministři spravedlnosti za Československou stranu národně socialistickou - Jaroslav Stránský a Prokop Drtina (tito zastávali funkci ministra spravedlnosti v první resp. druhé Fierlingerově vládě). Obecně lze tvrdit, že nejvíce protiněmecky se profilovaly právě strana ČSNS, ale také KSČ, jak ukazuje třeba rozhlasový proslov ministra Noska či tento příklad:

„Podle protokolu jednání vlády z 12. května předložil Zdeněk Fierlinger „zprávy ze spolehlivých pramenů, podle nichž došlo při opatřeních proti Němcům k jednotlivým případům lynčování a týrání a že oběťmi byli někdy Němci, kteří nebyli nacisty a neprovinili se“... Václav Nosek, Václav Kopecký a Jaroslav Stránskýbyli proti z obavy, aby to nepoškodilo „zájmy vlády a pokoj v zemi“; prý šlo „o ojedinělé zjevy revoluční doby“, jejichž opakování se mělo čelit „vhodnými vnitřními pokyny bezpečnostním orgánům a národním výborům“.

Mnohdy ještě tvrdší přístup zastávali i komunističtí funkcionáři v pohraničí.

Obecně by se dalo shrnout, že komunisté, oproti zcela nepřátelské ČSNS, k německým antifašistům přistupovali dost pragmaticky, jak popisuje historik Tomáš Staněk (pdf., s.69):

"...vyvinuli také komunisté alespoň zčásti jakousi snahu ochránit německé antifašisty. Když ale doba o něco pokročila, nebylo pro ně opět žádným větším problémem změnit názor a zatlačit na jejich „dobrovolný odchod“ ze země. Souhrnně řečeno,pro KSČ představovala nacionální mobilizace spojená s přípravou a provedením odsunu jeden z velmi důležitých instrumentů ve vnitropolitickém zápasu poválečného období."

Vojtěch Filip patrně opomněl vznik Koncepce výstavby armády do roku 2025 (.pdf), na což jej v odpovědi upozornil Stropnický. Dokument z prosince 2025 vypracovalo a vládě předložilo ministerstvo obrany, ta jej 21. prosince 2015 jednohlasně schválila (.pdf, příp. záznam ze zasedání, bod 60, .doc). V něm je vysvětleno nejen to, jaké materiální a finanční požadavky armáda má. Ve dvou milnících (rok 2020 a 2025) jsou totiž rovněž vypočítány konkrétní kroky k dosažení cílů a u některých položek rovněž uvedeny počty nových zařízení, které by se měly pořídit (bod 4.1 a 4.2 koncepce). Přestože nejde vždy o zcela detailní popis plánovaných nákupů, nelze dát Filipovi zapravdu v tom, že by Armáda ČR v tuto chvíli neměla plán, jak peníze investovat.

K dosavadnímu plnění můžeme říct, že server E15 informoval o plánu ministerstva pořídit až stovky obrněných kolových vozidel Titus, což je v souladu s cíli koncepce (str. 19–20.) Dále také měl ministr Stropnický předložit vládě rámcovou smlouvu na dodávky munice, která má patrně řešit nedostatečné operační a pohyblivé rezervy materiálu a munice (str. 10, 13, 16, 19–20.) V plánu na příští rok je pak údajně i nákup víceúčelových vrtulníků, rovněž v souladu s koncepcí (str. 14, 19–20.) Přesné informace o stavu výzbroje však nejsou k dispozici, neboť ministerstvo tyto vydává pravidelně začátkem roku, poslední je tedy z ledna 2016.

Celou dosavadní nominaci Trumpovy vlády uvádí přehledně např. Washigton Post nebo NY Times.

Nominovaný ministr zahraničí Rex Tillerson je výkonným ředitelem ExxonMobile, nadnárodní firmy, která těží a zpracovává ropu a zemní plyn. Prostředí světa byznysu je mu tak bližší, než působení ve veřejném sektoru. ExxonMobil funguje i v Rusku a Rex Tillerson byl vyznamenán za přátelství Putinem.

Thomas P. Bossert je již jmenovaným poradcem pro národní bezpečnost. Pracoval už pro G. Bushe jako poradce pro bezpečnost. Zároveň však vede konzultantskou firmu v oblasti risk managementu ve Washigtonu.

Mezi další kandidáty ze světa byznysu patří např. Wilbur Ross (investor v oblasti průmyslu, ale i bankovnictví) nebo Steven Mnuchin (působí v Goldman Sachs).

Jestřábími kandidáty jsou pak pravděpodobně míněni kandidáti, kteří mají militantní zkušenosti, generálové a vojáci.

Ministrem obrany by se měl stát námořní generál a vysoký vojenský důstojník James Mattis. Ten vedl vojenské operace na Blízkém východě. Šéfem tajných služeb se pak stane bývalý senátor Dan Coats, který v minulosti kriticky reagoval na anexi Krymu Moskvou a tlačil na B. Obamu, aby Moskvu sankcionoval.

Josef II. v rámci svých reforem zrušil řadu církevních institucí, zejména klášterů. Jejich majetek putoval do zřízeného Náboženského fondu (matice), což byla ve své době jakási pokladna pod státní správou. Majetek byl pak využíván pro církevní potřeby a vznikaly například nové farnosti. K následným majetkovým poměrům mezi státem a církví pak vyvstávají otázky.

Věc řešil až Císařský patent z listopadu 1855. Článek XXXI říká, že: "Majetky, z nichž pozůstává náboženský a studijní fond, jsou podle svého původu vlastnictvím církve a budou jménem církve spravovány."

Z expertíz poskytnutých třemi právnickými fakultami a Ústavem státu a práva AV ČR plyne, že nelze hovořit o zbavení církve vlastnictví nad majetkem. Totéž potvrzuje Ústavní soud ve svém nálezu přezkoumávajícím zákon o restitucích (. pdf, např. odst. 342). Režimy, kterými si církevní majetek prošel od Josefa II., popisují také historici v rozhovoru pro Českou televizi.

Na základě tohoto tedy hodnotíme Filipův výrok jako nepravdivý.

Ministr Babiš potvrdil, že by v rámci systému EET zavedl některé dílčí úpravy, byť dříve zastával názor, aby bylo výjimek co nejméně.

V živém vstupu v Událostech České televize 23. listopadu Babiš oznámil, že dostal dopis od 89leté důchodkyně z Kladna, která má prý nízké tržby a nemá ve svém obchodě internet. Stejný příklad zmínil také na tiskové konferenci (ČT24) ministerstva financí k možným výjimkám z EET.

Na základě tohoto podnětu, jak ministr Babiš uvedl, se rozhodl dát možnost uplatnit paušální daň podnikatelům s tržbami do 250 tisíc korun ročně. Ti by tedy zavádět EET nemuseli. To však až po domluvě s finančním úřadem, v platných pravidlech se EET vztahuje i na ně.

Babiš tedy navrhl změny vůči těmto drobným podnikatelům, není ovšem pravdou, že by shodil či označil za „blbost“ celý projekt EET. Ve stejném vystoupení uvedl, že těchto lidí se první vlna (od 1. 12.) nedotkne a vše běží podle plánu.

Dodejme, že další Babišem avizované změny se mají týkat e-shopů.

Ze zveřejněného návrhu ČSSD není jasné, zda by se změna týkala i OSVČ. Pokud by to tak bylo (i podle současné úpravy je sazba daně z příjmů společná pro zaměstnance i pro příjmy z podnikání), pak si podle odhadů skutečně polepší více než čtyři miliony osob. Z toho důvodu výrok hodnotíme jako pravdivý.

Jak vyplývá z kalkulačky zveřejněné ČSSD i z našeho grafu, podle reformy navrhované sociální demokracií by si polepšili ti, kdo mají hrubou mzdu pod 48 955, tedy více než 90 % zaměstnanců (podle ČSÚ je hranice desátého decilu, tedy deseti procent lidí s nejvyšší mzdou, částka 43 349 Kč).

Podle statistiky počtu zaměstnanců (ČSÚ) to bylo v třetím čtvrtletí 2016 celkem 4,066 milionů osob. Budeme-li pro zjednodušení počítat s 90 % zaměstnanců, kterým změna pomůže, jedná se přibližně o 3,660 milionů osob.

Stejným zákonem se řídí i výpočet daně z příjmů osob samostatně výdělečně činných (OSVČ), kterých je podle České správy sociálního zabezpečení necelý milion. Není bohužel veřejně k dispozici podrobnější statistika o rozvrstvení jejich příjmů. Pokud by to bylo podobně jako u zaměstnanců, polepšilo by si po daňové změně asi 900 tisíc osob. Dohromady by tedy změna skutečně pomohla více než čtyřem milionům lidí.

Graf založený na vlastním výpočtu za předpokladu, že poplatník uplatňuje pouze základní slevu na dani.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, protože je v souladu s daty o spolufinancovaní vědy a výzkumu ze zahraničních zdrojů.

Bělobrádek pravděpodobně odkazuje na skutečnost, že výdaje na výzkum a vědu jsou tvořené vícerými složkami. Jak můžeme vidět v přehledné tabulce Českého statistického úřadu za období 2005–2015, celkové veřejné výdaje se dělí na národní a veřejné ze zahraničí.

Tyto zahraniční zdroje jsou tvořeny především příjmy ze strukturálních fondů EU použitých na financování prováděné VaV ve sledovaných subjektech prostřednictvím jednotlivých operačních programů. Ostatní zdroje jsou z rozpočtu EU a z mezinárodních, vládních a veřejných organizací mimo EU (CERN, ILL, ESA, NATO, OECD, OSN, WHO, Norské fondy/EHP aj.). Je to tedy skutečně rozdíl, kterou ze statistik sledujeme, protože rozdíl v těchto hodnotách dosahuje kolem 0,3 % HDP.

Druhá část se týká průběhu kofinancování z evropských fondů, kde Bělobrádek uvádí, že kofinancování je vyšší v době, kdy začíná nové programové období. Kofinancování ze státního rozpočtu je skutečně vyšší, když programové období začíná. Dokazuje to i výše uvedená tabulka, která ve veřejných zahraničních zdrojích, tvořených hlavně financemi z EU, vykazuje nejvyšší hodnoty v letech 2012–2013, kdy končilo programové období 2007–2013. Naopak mírný pokles zaznamenává v letech 2014 a 2015, kdy začíná novéprogramové období 2014–2020. Podobné tvrzení uvedl už Bělobrádek proAkademii věd:

„(...)Pokud pak někdo používá argument, že předchozí vlády vydávaly v letech 2012 a 2013 na vědu z národního rozpočtu více než 1 % HDP, pak záměrně nedodává, že takový údaj vychází z čísel celkových výdajů včetně této podpory z evropských fondů. A zejména v letech 2012 a 2013 bylo toto číslo silně ovlivněno překotným doháněním čerpání při ukončování starého programovacího období. Naopak nižší byl tento rozpočet v roce 2015, kdy zase nabíhalo nové programovací období fondů EU 2014+ a schvalovaly se nové operační programy.“

Toto tvrzení je navíc doplněné prezentací sekce místopředsedy vlády pro vědu, výzkum a inovace.

O rezoluci OSN ohledně embarga proti Kubě se nehlasovalo na žádost USA, nýbrž valného shromáždění OSN, které tuto problematiku shledává jako jeden z nástrojů udržování míru a bezpečnosti. Zároveň USA ani Izrael nehlasovaly proti rezoluci, obě země se pouze zdržely hlasování. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Embargo, které podle časové osy Rady pro mezinárodní vztahy USA poprvé uvalily na Kubu v roce 1960 a v plné míře v roce 1962, trvá dodnes. Přestože se vztahy zejména v průběhu funkčního období prezidenta Obamy uvolňují, embargo v obchodní oblasti stále přetrvává, protože jediný orgán, který jej může zrušit (Kongres), jej prozatím nezrušil. Kongres tak může učinit zrušením zákona o kubánské svobodě a demokratické solidaritě z roku 1996, nazývaný také Helms-Burton Act.

Zdroj: Rada mezinárodních vztahů, AP

Proti embargu ze strany USA od počátku 90. let začalo protestovat valné shromáždění OSN. V rezolucích, které valné shromáždění vydává od listopadu 1992 každoročně (.pdf, seznam rezolucí je na stranách 1 a 2), žádá pokaždé všechny členské státy (vzhledem ke svému názvu však směřuje pouze proti USA), aby se zdržely vydávání a aplikování zákonů či opatření, které blokují obchod s Kubou a aby případně takové zákony a opatření co nejdříve zrušily. Vzhledem k právní povaze rezoluce, která má pouze doporučující povahu, by však USA nemusely embargo zrušit, neboť rezoluce neobsahuje žádný sankční mechanismus při jeho porušení.

O embargu Kuby se tedy nehlasuje ani nehlasovalo na žádost USA, které mají jako každý členský stát pouze 1 hlas, nýbrž na žádost valného shromáždění OSN, podle jehož programu spadá embargo do agendy odpovídající prioritám OSN (.pdf, str. 17, bod č. 39), konkrétně udržení mezinárodního míru a bezpečnosti. Vzhledem k podmínkám schválení zakotveným v Chartě OSN (čl. 18) byla letošní rezoluce schválena drtivou většinou 191 ze 193 přítomných států. USA, které na všech předchozích schůzích hlasovaly proti rezoluci, se v letošním roce poprvé nevyjádřily negativně, pouze se společně s Izraelem zdržely hlasování.