Přehled ověřených výroků

Celková alokace pro čerpání ČR z evropských fondů v období 2007–2013 činila 676,2 mld. Kč. (. pdf, str. 10)

Podle údajů z grafu lze vidět, že ČR v čerpání evropských dotací zaostávala oproti průměru EU nejvíce v letech 2011, kdy se jí podařilo vyčerpat pouhých 6 % z celkové alokované částky a v roce 2014, kdy to bylo celkem 11 %. Naopak v roce 2015 bylo dosaženo nejvyšší míry čerpání. „Podle čl. 56 obecného nařízení jsou výdaje včetně výdajů na velké projekty způsobilé do 31. prosince 2015. (...) Do konce roku 2015 byly podle údajů MF odeslány Komisi žádosti o průběžné platby (certifikované výdaje) ve výši takřka 80 % alokace.“ (. pdf, str. 69)

Podle reportu Nejvyššího kontrolního úřadu je celková alokace pro období 2014-2020 určená pro ČR ve výši zhruba 648 mld. Kč. K 31. březnu 2016 bylo z této částky vyčerpáno pouze 33,1 mld. Kč, což tvoří 5,4 % z alokované částky. V minulém období bylo v tuto dobu vyčerpáno kolem 11 % alokované částky (viz graf výše). Navíc k proplácení finančních prostředků začalo docházet pomalu (pouze 6,2 mld. Kč) a to i přes fakt, že toto období běží již třetím rokem. (str. 72)

Tento výrok hodnotíme jako pravdivý, protože se zatím skutečně nedaří čerpání evropských peněz stejně jako tomu bylo v minulých letech.

Minské dohody jsou dokumenty, které byly vytvořeny ke zklidnění krizové situace na Ukrajině, jež začala na jaře 2014. Po obsazení Krymu Ruskem v březnu 2014 se pustily proruské a protivládní skupiny v oblasti kolem Doněcku a Luhansku do protestů proti ukrajinské vládě. Následně vyhlásily nezávislost, proti čemuž zasáhla ukrajinská armáda a situace vyústila v ozbrojený konflikt.

Na jedné straně síly stojí ukrajinská armáda a na druhé proruské a protivládní skupiny, které mají za cíl odtržení od Ukrajiny.

Po těžkých bojích byl 5. září podepsán Minský protokol, který měl konflikt zastavit. Byl však často porušován a v lednu 2015 kompletně padl, čímž byla zahájena další fáze ozbrojených střetů. V únoru 2015 však byla podepsána druhá verze Minských dohod, která dodnes stále alespoň formálně platí.

Reálně se však prosazování většiny ze 13 bodů nedaří. Podle Alexandra Huga z OBSE porušily obě stany několik bodů tím, že nestáhly těžké zbraně (bod č. 2), nepropustily či nevyměnily rukojmí (bod č. 6) a pozorovatelé OBSE stále disponují pouze omezeným přístupem na území separatistů (bod č. 3, a tím pádem i bod č. 10).

Obě strany zároveň ani nezačaly dialog o způsobu provedení voleb v bojových zónách, který by byl v souladu s ukrajinským právním řádem (bod č. 4). Separatisté prozatím nebyli amnestováni (bod č. 5). Nepovedlo se prosadit plné obnovení hranic ukrajinskou vládou (bod č. 9), ani se neprovedla žádná ukrajinská ústavní reforma (bod č. 11).

Ukrajinské straně se tak daří částečně plnit alespoň bod 1, přestože dle ruského prezidenta Putina podnikla pokus o diverzi na Krymu. I přesto se ale ukrajinské vládě nedaří plnit základní podmínky Minské dohody, výrok je proto hodnocen jako pravdivý.

Co se týče berlínské schůze tzv. normandské čtyřky (schůze hlavních představitelů či ministrů zahraničních věcí Francie, Německa, Ruska a Ukrajiny), tak podle Reuters by se měla konat až 29. listopadu.

V rámci podpory vývoje a výzkumu jsou zavedeny daňové odpočty ve formě uznatelných nákladů. Ministerstvo financí a finanční úřady upozorňují na možná rizika této daňové podpory (.pdf,str. 43). K daňovým optimalizacím tak určitě dochází, tato činnost však není nelegální.

Správce daně však upozorňuje např. „na to, že právě v posledních letech byla zaznamenána u některých firem nabízejících různé poradenské služby také ‚ nová podnikatelská aktivita ' v té podobě, že oslovovaly jednotlivé poplatníky a za úplatu vyjádřenou v procentech z úspory na dani z příjmů jim nabízely zpracovat projekt výzkumu a vývoje (mnohdy i zpětně) s tím, že výzkum nebo vývoj určitě provádějí, ale pouze ve svůj neprospěch neuplatňují předmětný odpočet.“ Je tedy nutné zjistit, jestli projekt skutečně podniku slouží k výzkumu a inovaci. Finanční správa ale často nemá prostředky ani odborníky, kteří by byli schopni to posoudit.

Na problémy s uplatněním odečitatelné položky daně si stěžují i některé podniky. Často totiž nevědí, jestli finanční úřad posoudí projekty výzkumu a vývoje jako dostatečně inovativní. V tomto případě by jim hrozila pokuta.

Pojmem agresivní daňové plánování bývá skutečně označováno využívání či dokonce zneužívání mezer v daňových zákonech ke snížení daňové povinnosti.

Zamezit této činnosti se snaží státy jak na národní úrovni, tak ve spolupráci s EU či OECD prostřednictvím řady opatření. Na mezinárodní úrovni se jedná zejména o danění podle sídla provozovny, kontrolu převodních cen či tzv. exit tax při přesunutí sídla společnosti.

Na národní úrovni jde především o eliminování různých mezer v zákonech, jako byla například ta, která vedla k nulovému zdanění korunových dluhopisů. Tento fenomén byl vysvětlen v jiných odůvodněních.

20. dubna se v Senátu projednával Balíček opatření ke kontrole nabývání a držení zbraní a proti nedovolenému obchodu se střelnými zbraněmi a výbušninami obsahující dva tisky. Chovancova vyjádření na tomto jednání skutečně uváděla, že návrh směrnice na vetší regulaci držení zbraní, jak je konstruován, bude namítat resp. blokovat.

Ministr vnitra vystoupil před senátory s dvěma příspěvky, v nichž kromě dalšího uvedl:

„Návrh směrnice je nyní projednáván v pracovních orgánech rady. Nizozemské předsednictví navrhuje ještě další zpřísnění. Mezi zakázané zbraně by podle jejich návrhu patřily pistole. Takové změny považuji za nepřijatelné. Tento široký zákaz poloautomatických zbraní by měl dopady na vnitřní pořádek a také na obranyschopnost našeho státu.

ČR se na všech jednáních velmi ostře vymezuje proti takovým neodůvodněným změnám a zásahům do práv legislativních a tedy legálních držitelů zbraní, tedy legislativou upravených.

Situaci považuji za tolik vážnou, že se k tomuto tématu bude vyjadřovat vláda ČR, a ministerstvo vnitra chce toto téma na vládu přednést.

(...)

Chci vám velmi poděkovat za vaši podporu v této věci, poděkovat za debatu, která tady byla. A věřte, že v té Evropě budu dělat maximum pro to, aby tyto nápady, které si myslím, že nepomáhají obrazu Evropské unie, u členských zemí a hlavně u občanů členských zemí, že tam budeme velmi efektivně namítat, blokovat. My nejsme protievropští, ale tyto věci jsou proti Evropě. Protože jsou proti duchu Evropy a proti lidem, které v Evropě žijí. Já jsem dalek toho, abych tleskal věcem, které pomáhají zhoršovat obraz Evropské unie u českých obyvatel. A tady si dává Evropa z mého pohledu zbytečně vlastní góly.“

Andrej Babiš předložil a protlačil Poslaneckou sněmovnou vládní návrh zákona o evidenci tržeb, který celý projekt EET legislativně zakotvuje.

Aktuálně Babiš předložil pozměňovací návrh (.pdf) v rámci projednávání tzv. daňového balíčku. Ve svém návrhu šéf hnutí ANO navrhuje z evidence tržeb vyjmout jednak e-shopy a také poplatníky, kteří mají tržby do 250 tisíc korun a dohodnou se s finančním úřadem na placení paušální daně.

Jde tedy o jistá omezení počtu zapojených do systému EET vůči stavu, který Babiš prosazoval původně.

Witikobund skutečně prosazuje náhradu pro vysídlené sudetské Němce a jako extremistická organizace, která je součástí SL nepodpořila většinovou snahu o změnu stanov spolku. Hermanův (KDU-ČSL) výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Sudetoněmecké krajanské sdružení (SL) byla založena trojicí spolků: Selingerovým sdružením, Witikobundem a Ackermannovým sdružením. Nejsme však schopni dohledat, jakou pozici či zastoupení měli, respektive mají dílčí členové.

Witikobund je spolek sudetoněmeckých nacionalistů, který už v roce 2005 označilo ministerstvo vnitra (.pdf, str. 202) za neonacisty, kteří šíří v landsmanschaftu (SL) protičeské názory. Dále uvádí, že "od r. 2001 je Witikobund považován ze strany německé zpravodajské služby BfV za extremistickou organizaci."

O jedenáct let později, tedy roku 2015 (1:10), kdy chtělo 71,8 % členů SL odejmout požadavek na navrácení konfiskovaného majetku se Witikobund jako jediný veřejně vymezil vůči těmto snahám. Zastřešuje při tom asi 2-3 % vysídlených Němců, u kterých usiluje o odškodnění.

Současně na postup většiny členů podal předseda Witikobundu Felix Vogt Gruber žalobu, kterou Mnichovský soud zamítl. Přesto byla změna stanov zrušena a SL v čele s Berndem Posseltem proto návrh na úpravu stanov začátkem roku 2016 podala znova.

Stanovisko Generální prokuratury cituje Daniel Herman správně. Vlastnictví církevního majetku se zabýval také Ústavní soud v roce 2013, který potvrdil, že církevní subjekty měly za svůj majetek plnou způsobilost. V jeho usnesení (.pdf, str. 48) je uvedeno:

"Ze stanoviska Generální prokuratury ze dne 20. května 1954 č. T 282/54-ZO-33 plyne, že majetek církví a náboženských společností není v socialistickém vlastnictví osobním a nebyl nikdy zestátněn (čímž je nutno rozumět majetek do té doby nezestátněný). Vlastnictví církví a církevních institutů trvá, přičemž stát na majetek toliko dozírá. Konstatuje tedy, že se jedná o vlastnictví soukromé, které je pod dozorem a zvláštní ochranou státu."

Usnesení dále jmenuje rozhodnutí Nejvyššího soudu, která potvrzují, že vlastníkem majetku církví není stát. Na str. 51 pak potvrzuje, že církevní subjekty jako právnické osoby měly zásadně plnou majetkovou způsobilost.

V otázce vlastnictví majetku církví odkazujeme zejména na výše uvedený výrok Vojtěcha Filipa o josefínských reformách. Tvrzení Hermana dále odpovídá usnesení Generální prokuratury i Ústavního soudu. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Ministr Herman reaguje ve výroku na vyjádření Vojtěcha Filipa, které srovnává polský a český přístup vůči svým hranicím s Německem, resp. jejich smluvní ošetření. Herman popisuje korektně, že narozdíl od Polska, které získalo po 2. světové válce na úkor tehdejšího Německa území, Československo zůstalo v předmnichovských hranicích. Resp. v hranicích, které mu vytýčila Versailleská smlouva (kromě postoupení Podkarpatské Rusi Sovětskému svazu). Popisuje tak rozdíly korektně, uvádí rovněž výjimku při okleštění hranic, kterou ale popisuje správně co do nulitního aktu. Smluvní otázka hranic s Německem je řešena v předchozím výroku.

Prvně je třeba podotknout, že debata se týkala českoněmeckých vztahů. Tento výrok je proto hodnocen zejména z pohledu hranic Česka a Německa. Pro hodnocení je též relevantní pouze období od roku 1918, kdy vznikl samostatný československý stát („stoletá hranice“).

Právně relevantní vytyčení hranic s Německem pochází z Versailleské mírové smlouvy, podepsané v r. 1919. S určitou mírou tolerance se dá potvrdit, že současné hranice ČR souhlasí s hranicí tehdejší českou částí ČSR. Jedná se tedy o hranici stoletou.

Po většinu doby své existence se první Československá republika ve své české části měla teritoriálními rozpory s Rakouskem (Sudetenland, Deutschböhmen, Böhmenwaldgau, Deutschsüdmähren), Německem (Sudetenland), tak Polskem (Těšínsko). Ve slovenské části to byly územní nároky Maďarska. Ze států, které měly s ČSR hranice, to byl pouze Sovětský svaz a Rumunsko, kdo plně respektoval územní celistvost Československé republiky. (cit. ve VOJÁČEK, Vladislav, et al., České právní dějiny, Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, s. 318-322).

Jen pro úplnost, Mnichovská dohoda (a následné vytvoření protektorátu) byla markantní změnou českých hranic. Z pohledu mezinárodního práva veřejného a ústavního práva ČSR je Mnichovská dohoda smlouvou neplatnou od svého počátku (tamtéž, s. 331). Dle norem mezinárodního práva není možné uzavřít smlouvu v neprospěch třetí strany. Stejně tak neplatnost způsobuje nedostatek svobodné vůle státu – ČSR dle smlouvy konala pod výhrůžkou války. Ze strany Německa je neplatnost dána tím, že tento signatář neměl vůli své závazky nikdy dodržet, jak je patrno z historického vývoje v r. 1939. Z důvodů ústavněprávních se jedná o zjevné porušení ústavy. Mnichovský diktát přijala jen vláda a prezident, nikoliv Národní shromáždění, které bylo jediným orgánem, které bylo pro toto pravomocné. Dá se tedy souhlasit s tím, že se jedná o akt nulitní (tamtéž, s. 332).

Diskuze se točila kolem poválečných hranic, v tomto konkrétním výroku šlo o smluvní nastavení mezi ČR a znovusjednoceným Německem. Zde je mu třeba dát za pravdu v tom, že o českých hranicích nebylo dále diskutováno. V průběhu května 1945 byly obnoveny hranice ČSR ke stavu před Mnichovskou dohodu (tamtéž, s. 371) a tak již zůstaly.

Vývoj hranic Polska je odlišný od vývoje českých hranic. Hranice moderního Polska mají původ v r. 1918, kdy byla ustanovena Prozatimní lidová vláda Polské republiky. Na základě Versailleské smlouvy sahaly východní hranice Polska až k městům Tarnopol, Lachva a Vilnius. Na počátku druhé světové války bylo Polsko napadeno Německem a Sovětským svazem a r. 1939 přestalo existovat. Polsko bylo rozděleno na dvě části, a to podél tzv. Curzonovy linie (cit. ve SCHELLE, Karel, Právní dějiny, Plzeň: Aleš Čeněk, 2007, s. 786). Je třeba podotknout, že „Curzonova linie“ poměrně věrně kopíruje současnou východní hranici Polska.

Zde je zároveň třeba dát za souhlas tvrzení, že „polská státnost měla být vygumována“. Zatímco u českého národa byla vytvořena alespoň iluze samostatného státu, tedy Protektorátu Čechy a Morava, u polska zvolili Němci přístup „vygumování státnosti“. Část území byla připojena k Německu, na zbylé části byl vytvořen tzv. Generální gouvernement. Karel Schelle k tomu uvádí: „[generální gouvernement] byl jakousi zemědělskou kolonií Říše, dočasná rezervace polského národa…“ Po válce nedošlo k obnovení původních hranic Polské republiky. Namísto toho byla západní hranice posunuta na západ, a to až k řece Odře. Polsko od Německa též obdržela jižní část Východního Pruska.

Miloš Zeman se na Ústavní soud skutečně obrátil, nepodal ovšem ústavní stížnost, podal návrh na zrušení celého zákona, popř. některých jeho částí. Ve veřejném prostoru tyto formy podání často splývají. Výrok i přes tuto terminologickou nepřesnost hodnotíme jako pravdivý.

Jan Chvojka byl skutečně zpravodajem služebního zákona. Při schvalování této novely prezident Miloš Zeman návrh nepodepsal a vrátil jej zpět Poslanecké sněmovně. Sněmovna nicméně na původním návrhu setrvala a nesouhlas prezidenta přehlasovala. Zákon tak vešel v platnost.

Prezident Zeman poté prohlásil: „Vláda udělala jednu chybu, že podlehla panu Kalouskovi a zkur..la služební zákon.“

Zeman poté podal ústavní stížnost (pozn.: pro vyhledání je nutné v kolonce „navrhovatel“ zadat „prezident republiky“ a zvolit rozhodnutí Pl.ÚS 21/14) k Ústavnímu soudu. Ten posoudil návrh prezidenta na zrušení služebního zákona, popř. na zrušení dvaceti jednotlivých ustanovení tohoto zákona.

Ústavní soud nakonec vyhověl prezidentovi republiky pouze v návrhu na zrušení ustanovení, které umožňuje vedoucím sedmi ústředních orgánů státní správy oponovat vládě v jejím případném záměru snížit v rámci systematizace počet služebních míst nebo objem prostředků pro platy. Všechny ostatní návrhy byly zamítnuty.