Přehled ověřených výroků

Přestože se náklonnost Ruské federace k Donaldu Trumpovi veřejně diskutuje, samotný Kreml jej nikdy za přímo preferovaného kandidáta veřejně neoznačil.

Ministr Zaorálek komentoval zjištění amerických tajných služeb, která jsou dle jeho názoru z větší části již známá. Podporu budoucího amerického prezidenta však ruští představitelé nikdy veřejně nedeklarovali.

Sám prezident Putin své preference nikdy přímo nesdělil, například v zářijovém rozhovoru pro zpravodajství společnosti Bloomberg redaktorovi na otázku, se kterým kandidátem by raději řešil mezinárodní politickou situaci, odpověděl: „Chtěl bych jednat s člověkem, který dokáže dělat zodpovědná rozhodnutí a plní dohody, jež jsme uzavřeli. Na jménu nezáleží.“ Spolupracovat s jakýmkoli prezidentem byl před volbami ochotný i šéf ruské diplomacie Sergej Lavrov.

Na rozdíl od Putina a Lavrova se jasně vyslovil pro Trumpa například nacionalistický poslanec Vladimir Žirinovskij, jeho názor však nemůžeme považovat za oficiální stanovisko ruské diplomacie.

Prezident republiky nemůže čelit trestnímu stíhání kvůli velezradě – nemůže totiž čelit žádnému trestnímu stíhání. Článek 65 Ústavy České republiky vylučuje, že by bylo možné prezidenta po dobu výkonu mandátu trestně stíhat nebo zadržet. Lze jej pouze odvolat z funkce, a to podáním ústavní žaloby. Podmětem k tomu však není pouze velezrada, nýbrž i hrubé porušení ústavy či jiné součásti ústavního pořádku.

Rada bezpečnosti OSN vyhlásila v březnu 2011 Rezoluci č. 1973 na ochranu libyjských civilistů před útoky armády Muammara Kaddáfího. Rezoluce požadovala „okamžité příměří“, mezinárodnímu společenství povolila zřízení bezletové zóny, zahraniční intervenci za účelem ochrany civilního obyvatelstva a také zpřísnit sankce vůči Kaddáfího režimu a jeho podporovatelům.

Z pěti stálých členů Rady hlasovali tři pro rezoluci (USA, Velká Británie a Francie), dva se hlasování zdrželi (Rusko a Čína). Z nestálých členů Rady bylo pro rezoluci sedm států, tři včetně Německa se zdrželi.

Návrh na rezoluci vzešel ze strany Francie, Velké Británie a Libanonu.

Intervence OSN v Libyi trvala sedm měsíců.

Podle článku 27 Charty OSN jsou k přijetí rezoluce potřeba kladné hlasy nejméně devíti členů Rady bezpečnosti (. pdf, str. 14)

Dávky hmotné nouze se vypočítávají individuálně dle konkrétní situace žadatele, neexistují pevné částky, jak uvádí Bohuslav Sobotka. Navíc člověk, který by opakovaně odmítal práci, byť za minimální mzdu, by na dávku v hmotné nouzi pravděpodobně vůbec neměl nárok. Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící, je možné, že případy, jaké premiér zmiňuje, skutečně existují, ale nevztahuje se to zdaleka na všechny příjemce podpory.

Pomocí mzdové kalkulačky za rok 2014, kdy platila minimální mzda 8 500 korun, zjistíme, že čistá mzda by v takové situaci činila 8 681 Kč (uvažujeme poplatníka, který uplatňuje pouze základní slevu na dani a daňový bonus za jedno dítě).

V roce 2017, po zvýšení minimální mzdy na 11 tisíc korun, bude podle kalkulačky čistá mzda 10 757 Kč (poplatník uplatňuje základní slevu na dani a bonus za jedno dítě).

Mezi dávky hmotné nouze patří příspěvek na živobytí, doplatek na bydlení a mimořádná okamžitá pomoc. Na dávky nemá nárok osoba, která „prokazatelně neprojevuje snahu zvýšit si příjem vlastním přičiněním“, osoby, které nejsou v evidenci úřadu práce nebo uchazeči, kteří nabídky úřadu práce bez vážných důvodů odmítají, a jiní.

Příspěvek na živobytí„je stanoven pro každou osobu individuálně, a to na základě hodnocení její snahy a možností“, jeho výše se odvíjí od existenčního a životního minima.

Doplatek na bydlení pak „řeší nedostatek příjmu k uhrazení nákladů na bydlení tam, kde nestačí vlastní příjmy osoby či rodiny včetně příspěvku na bydlení ze systému státní sociální podpory“. Je stanovena tak, aby „po zaplacení odůvodněných nákladů na bydlení (tj. nájmu, služeb s bydlením spojených a nákladů za dodávky energií) zůstala osobě či rodině částka živobytí“.

Obě tyto dávky hmotné nouze tedy nepatří k dávkám, kde by byla pevně stanovena částka pomoci, jejich výše se stanovuje individuálně dle konkrétní situace. Vyjdeme-li ale z životního minima, pak například pro domácnost dvou dospělých s jedním dítětem do 6 let činí životní minimum 8 290 Kč, tedy téměř stejně, jako by před zvyšováním minimální mzdy dostal člověk pracující za minimální mzdu. Pro jednotlivce ale životní minimum činí 3 410 Kč, to je podstatně méně, než čistý příjem s minimální mzdou.

Na základě doplňujících informací bylo změněno hodnocení výroku z původní hodnoty pravda.

Andrej Babiš zavádí, když tvrdí, že Kalousek vytvořil úpravu umožňující vydávat nedaněné jednokorunové dluhopisy. Ve skutečnosti tato možnost měla právní základ položen v 90. letech. Následně byla návrhem Kalouskova ministerstva financí ze zákona krátce vypuštěna, záhy vrácena zpět (opět MF pod Kalouskem) a nakonec opět vypuštěna (pozměňovacím návrhem hospodářského výboru.) V krátkém období, kdy byla možnost vrácena zpět do zákona, pak Kalousek vydal v několika vlnách sérii státních korunových dluhopisů, které v nastartovaly vlnu takových emisí. Z tohoto pohledu nejde de facto o to, že by Kalousek takovouto možnost nově vytvořil, nicméně takovou možnost "oživil" a výrazně se tak zasadil o boom korunových dluhopisů.

Pátráme-li po původu nedaněných korunových dluhopisů, dostaneme se až do 90. let. Nezdanění takových dluhopisů zakládá na dvou ustanoveních - zaprvé umožňujícího zdanění jednotlivých cenných papírů (nikoli v jejich souhrnu), zadruhé ustanovení zaokrouhlujícího takto určenou daň směrem dolů. Z korunového dluhopisu je pak daň zaokrouhlena na nulu.

Ustanovení o zdanění jednotlivých dluhopisů stejného emitenta najdeme v zákoně o daních z příjmů k počátku roku 1995 (bod 128, odst. 3). Ustanovení o zaokrouhlení má původ již v roce 1993, a to v novele zákona o správě daní a poplatků (bod 41). V této době však Kalousek působil jako náměstek na ministerstvu obrany, jejich tvorbu mu tak nelze připsat.

V roce 2009 (s účinností 2011) je zákon o správě daní a poplatků zrušen novým daňovým řádem, navrženým ministrem financí Kalouskem. "Zaokrouhlovací" ustavení pro zvláštní sazbu daně v něm tehdy nebylo obsaženo,daň na dluhopisy od účinnosti zákona dopadala podle obecnéhopravidla zaokrouhlování nahoru. S odůvodněním, že při této změně zákonů však došlo k vytvoření dvojího rozporného postupu, byla ovšem takto vybraná daň subjektům následně vrácena a novela zákona o daních z příjmů, předložená opět ministrem financí Kalouskem, zaokrouhlování dolů (ergo nedanění korunových dluhopisů) do daňového systému vrací.

Ne ovšem na dlouho. Tři měsíce po účinnosti této novely byla navržena další změna zákona o dani z příjmů, tentokrát vládou zastoupenou ministerstvem průmyslu a obchodu. Opětovné zaokrouhlení nahoru (a prakticky tedy zdanění korunových dluhopisů) je pozměňovacím návrhem hospodářského výboru, přičemž ovšem ze záznamu z jednání výboru nelze zjistit, kdo je jeho autorem.

V mezidobí, tedy od poloviny roku 2011 do poloviny roku 2012, Miroslav Kalousek vydal několik sérií nedaněných korunových dluhopisů. Podle serveru Kurzy.cz byl stát prvním emitentem takových papírů, a to v roce 2011, kdy byl Kalousek ministrem financí. To spustilo vlnu dalších emisí, zejména ze strany soukromých subjektů, vzestup na konci roku 2011 následovalo markantní vyvrcholení na konci roku 2012. Od roku 2013 totiž měly být nově úroky z těchto dluhopisů zdaněny (bod 6) výše zmíněným návrhem z pera MPO.

Z technického hlediska tedy Kalousek úpravu, která umožňuje korunové dluhopisy nedanit, nevymyslel, její základ byl položen již mnoho let zpět. Nicméně podílel se na oživení takového zákona a ač (alespoň dle vyjádření TOP 09) šlo o krátkou, provizorní úpravu, kdy bylo nedanění dočasně umožněno, vydal v tomto období několik sérií korunových dluhopisů, což povzbudilo další subjekty k témuž postupu.

Předseda vlády opravdu vyzval ministra financí k objasnění nastalé situace. Andrej Babiš na apel reagoval auditem veškerých svých příjmů.

Bohuslav Sobotka vyzval 31. ledna Andreje Babiše k vyjasnění nákupu dluhopisů jeho vlastní firmy. Ten stejného dne slíbil v Událostech, komentářích, že nechá na své příjmy udělat nezávislý audit, a k podobnému kroku vyzval i ostatní z předsedů politických stran. Výsledky pak prý zveřejní, z úst ministra však přesný termín nezazněl.

Premiér Sobotka dále napsal předsedovi ANO 16. února dopis, ve kterém se jej táže, jestli se Finanční správa zabývala emisemi a nákupem korunových dluhopisů. Ptal se také na jeho názor ohledně případů, kdy firma vydá dluhopisy a jediným investorem se stane právě majitel podniku.

Termínem rozporovat chápeme různé interpretace Babišova činu. Zatímco opozice ho pokládá za důvod ke svolání mimořádné schůze a premiér jej označuje za daňový trik, Babiš na svém činu nevidí nic špatného.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, protože současná vládní koalice se na zvýšení výdajů na obranu dohodla již v koaliční smlouvě (.pdf, kapitola 12.1, str. 29). V koaliční smlouvě je uvedeno, že plnění závazků vůči NATO se neobejde bez úprav financování resortu obrany.

V roce 2014 byl dohodnut koaličními stranami ČSSD, ANO 2011 a KDU-ČSL postupný růst výdajů České republiky do roku 2020. V roce 2020 by tedy podle dohody (.pdf) výdaje měly dosáhnout až na 1,4 % HDP. V době dohody, tedy v roce 2014 (.pdf, str. 8), Česká republika dávala na obranu asi 1,06 % HDP.

Podle rozpočtu (.pdf, str. 7) ministerstva obrany České republiky na rok 2016 byl podíl výdajů na obranu stanoven na 1,03 % HDP.

Není pravdou, že by se během období 2010–2013 zastavily veškeré práce na dálnicích a silnicích I. tříd. Jak ukazují výroční zprávy ŘSD, je sice pravdou, že během let 2011 (.pdf, str. 12–13) a 2012 (.pdf, str. 18–19) nebyla zahájena žádná významná stavba a na nových úsecích se začalo pracovat až v roce 2013 (.pdf, str. 21), na druhou stranu však ve stejném období probíhala příprava a plánování těchto staveb. Samozřejmě docházelo také k dokončování dříve naplánovaných úseků silnic a dálnic.

Stejný trend omezení výstavby, i když s poněkud jinými čísly, ukazují informace o počtu zahájených a zprovozněných staveb z prezentace generálního ředitele ŘSD na Žofínském fóru v roce 2016. Za období od roku 2011 do roku 2013 došlo k zahájení jedenácti staveb silnic I. třidy a pěti staveb dálnic.

Bohužel se nám nepodařilo získat údaje týkající se přesné délky úseků, na nichž začala ve sledovaném období stavba.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, protože s odkazem na minimální aktivitu při zahajování nových staveb je implikováno, že se nepostavilo nic. To není pravda vzhledem k tomu, že docházelo k dokončování dřívějších projektů a v roce 2013 byla znovuobnovena výstavba nových úseků silnic a dálnic.

Vzhledem k neexistenci problematických otázek v oblasti česko-německých hranic, je zavádějící tvrdit, že tehdejší ČSFR se měla chovat při jednání o sjednocení Německa (1990) jako tehdejší Polská demokratická republika, pro které bylo mezinárodní zajištění a potvrzení své západní hranice zcela zásadní. Samotné jednání 2+4 (Obě německé republiky čtyři vítězné mocnosti druhé světové války) muselo probíhat v tomto formátu, protože spojením Německých republik a jejich sjednocením by došlo k narušení dohod a světového uspořádání po roce 1945, což nemohlo proběhnout legitimně bez souhlasu vítězných mocností jako garantů těchto poválečných dohod.

Jak ukazuje následující mapa, Polsko od 20. let 20. století prošlo zásadními teritoriálními změnami. Asi nejvýznamnější změnou bylo posunutí jeho západní hranice po porážce Německa v roce 1945. Vzhledem k tomu, že tento akt byl Německu vnucen diktátem vítězných mocností, především tehdejšího SSSR, je proto nutné chápat jaký význam mělo pro Polsko přednesení tohoto problému při jednáních 2+4 v roce 1990 a konečné potvrzení západní hranice.

zdroj: wikipedia

Oproti tomu neměla ČSFR k sjednocení SRN žádné podobně významné výhrady. Pro Českou republiku se ukázala ve vztahu k SRN mnohem podstatnější otázka definice odsunu či vyhnání sudetských Němců, což zkomplikovalo přijetí dohody o dobrém sousedství (1992) a vedlo k stagnaci vzájemných vztahů. Narovnání vzájemných vztahů a odblokování sporných bodů zajistila až dohoda na tzv. Česko-německé deklaraci (1997), kde sporná definice byla ponechána stranou s tímto vysvětlením:

„Právě proto, že si zůstávají vědomy tragických kapitol svých dějin, jsou rozhodnuty nadále dávat při utváření svých vztahů přednost dorozumění a vzájemné shodě, přičemž každá strana zůstává vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor. Obě strany proto prohlašují, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti."
V textu deklarace se otázka hranic neřeší. Tato skutečnost byla již vyřešena v předešlé Smlouvě o dobrém sousedství s Německem (1992), kde v článku 2 smlouva praví:

Vzájemně (ČR a Německo - pozn. Demagog.cz) respektují svou svrchovanou rovnost, územní celistvost, neporušitelnost svých hranic, svou politickou nezávislost, jakož i zásadu nevměšováni do vnitřních záležitostí a zásadu zákazu hrozby silou nebo použití sily.

Článek 3 pak uvádí:

(1)Smluvní strany potvrzují mezi nimi existující státní hranice. Potvrzují, že nemají vůči sobě žádné územní nároky a nebudou takové nároky vznášet ani v budoucnu.

Dohoda potvrzuje uznání současné podoby státní hranice s tím, že obě strany se zříkají jakýchkoliv teritoriálních nároků a proklamují snahu o společnou spolupráci " v níž hranice ztratí povahu dělící čáry na základě vzájemného porozumění a odstraňováním hospodářských a sociálních rozdílů." (článek 1)
Samotnému schválení deklarace předcházelo poměrně bouřlivé několikadenní projednávání na půdě parlamentu v únoru 1997. Zde se proti textu deklarace v rozpravě postavili poslanci za KSČM, SPR-RSČ a někteří členové ČSSD. Deklarace byla přijata 131 hlasy pro a 59 proti.

Data, která Faltýnek uvádí, odpovídají skutečnosti. Nicméně jeho interpretace je zavádějící, protože naznačuje, že před rokem 2014 byly investice výrazně nižší, což není pravda. Rozdíl vychází z toho, že v absolutních číslech byly výdaje dříve nižší, neboť celkový objem rozpočtu byl nižší, nepracovalo se rovněž vždy s evropskými penězi.

Pokud bychom se podívali na jednotlivá léta z pohledu procentuálního podílu investičních výdajů, tak je pravdou, že rok 2015 byl prozatím nejlepší. Ovšem rok 2014, který Faltýnek zprůměrováním ostatních let fakticky vyzdvihuje, nebyl nijak zvlášť úspěšný. Pokud se podíváme na podíl výdajů, tak hned 9 let od roku 1997 bylo vydáváno z rozpočtu na investice více.

RokKapitálové výdaje (mld Kč)Výdaje celkem (mld Kč)Podíl 1997 *65,76549,1011,98 % 1998 *46,30536,648,63 % 1999 XXX 2000 60,90632,279,63 % 2001 51,42693,927,41 % 2002 53,46750,767,12 % 2003 63,30808,707,83 % 2004 66,14862,877,67 % 2005 81,99922,858,88 % 2006 108,541020,6310,63 % 2007 118,421092,2710,84 % 2008 108,081083,949,97 % 2009 134,231167,0111,50 % 2010 134,911156,7911,66 % 2011 123,691155,5310,70 % 2012 117,571152,3910,20 % 2013 103,241173,138,80 % 2014 112,381211,609,28 % 2015 176,251297,3213,59 %

* Za roky 1997 a 1998 nejsou k dispozici data o pokladním plnění, uvádíme pouze rozpočtované částky.

Za rok 1999 se nepodařilo dohledat žádná data. Spočteme-li průměr let 1997–2013 bez roku 1999, dostaneme se na číslo 89,87 miliardy, což se výrazně neliší od toho, které uvádí Jaroslav Faltýnek.

V letech 2014–2015 bylo ještě možné dočerpávat prostředky z programového období 2007 – 2013, zároveň už běželo nové programové období, prostředky plynoucí z EU proto byly v těchto letech vyšší než v těch předchozích.