Přehled ověřených výroků

Situace s americkou podporou syrských povstalců je komplikovaná. Je však pravdou, že budoucí prezident Trump opakovaně naznačuje, že je pro, aby se USA soustředily na boj proti ISIS a nalezení společné řeči s Ruskou federací a Asadovou Sýrií. Dokonce je pravděpodobné, že se proto bude snažit ukončit veškerou podporu tzv. umírněné opozice v Sýrii.

Pokud jde o podporu povstalců v Sýrii za Obamova prezidentství, situace je opět komplikovaná a v otázce podpory se vedla v Obamově administrativě dlouhá debata v letech 2011–2012. Je ale faktem, že mělo jít vždy o podporu umírněných sil, ne tedy islamistů.

Podpora se dá vysledovat ve dvou směrech. Neoficiálně přes CIA, která minimálně od roku 2013 ve spolupráci s tajnými službami Kataru a Saúdské Arábie v Jordánsku cvičila a materiálně zásobovala Syřany pro boj proti Asadovi.

Mezi nejznámější skupinu v tomto programu patřila Harakat Hazzm, která ale doplatila na obavy USA z poskytování zbraní, když byla na přelomu let 2014–2015 poražena lépe financovanou skupinou Al-Nusra.

Zbytky skupiny pak byly následně připojeny k Levantské frontě, což je aliance různých povstaleckých skupin na severu Sýrie v okolí Aleppa. Rozpad skupiny Hazzm byl nečekaný, stejně tak jako ztráta velké části jejího vybavení včetně poměrně moderních protitankových střel TOW ve prospěch útočící Al-Nusry.

Oficiální cesta podpory syrských umírněných povstalců začala v září 2014, kdy Kongres schválil finance, a v lednu 2015, kdy Pentagon navrhl program výcviku a vyzbrojení cca 5000 umírněných povstalců s cílem boje zaměřeného jen proti ISIS.

Tento program se ukázal být naprostým fiaskem vzhledem k tomu, že vycvičených můžu byly maximálně stovky. V rámci tohoto projektu vznikla jednotka nazvaná Divize 30, která po ukončení výcviku byla poslána do Sýrie z Turecka.

První skupina 54 mužů byla okamžitě napadena Al-Nusrou a bombardována syrským letectvem, což vedlo k jejímu rozpadu. Problematické bylo i nasazení druhé skupiny asi 75 můžu, která musela odevzdat část své munice, vozidel a kulometů skupinám Al-Nusry k zajištění práva průchodu dále do Sýrie. Skupina nikdy neprokázala, že by vlastnila těžké zbraně.

Samotný program trpěl především nedostatkem rekrutů vzhledem k proklamovanému cíli boje pouze proti ISIS. V současné době je program zastaven a zájem je soustředěn spíše na Irák.

Tato skutečnost a také nedostatek vybavení i financování (často slíbených západem) vedla k tomu, že v tomto programu vycvičení umírnění povstalci buď boj vzdali, nebo se přidali k jiným skupinám, či dokonce byli zabiti nebo zajati.

Výrok hodnotíme jako zavádějící. Především není zcela pravdivé, že by Američané vyzbrojovali umírněné islamisty. Stejně tak je nepřesné tvrzení, že by pak tito většinově přecházeli dobrovolně k skupinám Al-Nusra či dokonce ISIS.

Pravdou je, že někteří povstalci z těchto skupin po problémech s nedostatečnou podporou a útocích přešli bojovat proti SA do některé aliance povstalců, jako je např. Levantská fronta. Je však třeba poznamenat, že zároveň byli tito povstalci cílem útoků Al-Nusry a část z nich byla zabita či zajata.

Nepřesné je i tvrzení o přecházení k islamistům s veškerou výzbrojí, protože pokud se nějaká dostala do jejich rukou, byly to z velké části zbytky po porážce skupiny Hazzm a částečně od zlikvidované Divize 30.

Ministr Herman reaguje ve výroku na vyjádření Vojtěcha Filipa, které srovnává polský a český přístup vůči svým hranicím s Německem, resp. jejich smluvní ošetření. Herman popisuje korektně, že narozdíl od Polska, které získalo po 2. světové válce na úkor tehdejšího Německa území, Československo zůstalo v předmnichovských hranicích. Resp. v hranicích, které mu vytýčila Versailleská smlouva (kromě postoupení Podkarpatské Rusi Sovětskému svazu). Popisuje tak rozdíly korektně, uvádí rovněž výjimku při okleštění hranic, kterou ale popisuje správně co do nulitního aktu. Smluvní otázka hranic s Německem je řešena v předchozím výroku.

Prvně je třeba podotknout, že debata se týkala českoněmeckých vztahů. Tento výrok je proto hodnocen zejména z pohledu hranic Česka a Německa. Pro hodnocení je též relevantní pouze období od roku 1918, kdy vznikl samostatný československý stát („stoletá hranice“).

Právně relevantní vytyčení hranic s Německem pochází z Versailleské mírové smlouvy, podepsané v r. 1919. S určitou mírou tolerance se dá potvrdit, že současné hranice ČR souhlasí s hranicí tehdejší českou částí ČSR. Jedná se tedy o hranici stoletou.

Po většinu doby své existence se první Československá republika ve své české části měla teritoriálními rozpory s Rakouskem (Sudetenland, Deutschböhmen, Böhmenwaldgau, Deutschsüdmähren), Německem (Sudetenland), tak Polskem (Těšínsko). Ve slovenské části to byly územní nároky Maďarska. Ze států, které měly s ČSR hranice, to byl pouze Sovětský svaz a Rumunsko, kdo plně respektoval územní celistvost Československé republiky. (cit. ve VOJÁČEK, Vladislav, et al., České právní dějiny, Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, s. 318-322).

Jen pro úplnost, Mnichovská dohoda (a následné vytvoření protektorátu) byla markantní změnou českých hranic. Z pohledu mezinárodního práva veřejného a ústavního práva ČSR je Mnichovská dohoda smlouvou neplatnou od svého počátku (tamtéž, s. 331). Dle norem mezinárodního práva není možné uzavřít smlouvu v neprospěch třetí strany. Stejně tak neplatnost způsobuje nedostatek svobodné vůle státu – ČSR dle smlouvy konala pod výhrůžkou války. Ze strany Německa je neplatnost dána tím, že tento signatář neměl vůli své závazky nikdy dodržet, jak je patrno z historického vývoje v r. 1939. Z důvodů ústavněprávních se jedná o zjevné porušení ústavy. Mnichovský diktát přijala jen vláda a prezident, nikoliv Národní shromáždění, které bylo jediným orgánem, které bylo pro toto pravomocné. Dá se tedy souhlasit s tím, že se jedná o akt nulitní (tamtéž, s. 332).

Diskuze se točila kolem poválečných hranic, v tomto konkrétním výroku šlo o smluvní nastavení mezi ČR a znovusjednoceným Německem. Zde je mu třeba dát za pravdu v tom, že o českých hranicích nebylo dále diskutováno. V průběhu května 1945 byly obnoveny hranice ČSR ke stavu před Mnichovskou dohodu (tamtéž, s. 371) a tak již zůstaly.

Vývoj hranic Polska je odlišný od vývoje českých hranic. Hranice moderního Polska mají původ v r. 1918, kdy byla ustanovena Prozatimní lidová vláda Polské republiky. Na základě Versailleské smlouvy sahaly východní hranice Polska až k městům Tarnopol, Lachva a Vilnius. Na počátku druhé světové války bylo Polsko napadeno Německem a Sovětským svazem a r. 1939 přestalo existovat. Polsko bylo rozděleno na dvě části, a to podél tzv. Curzonovy linie (cit. ve SCHELLE, Karel, Právní dějiny, Plzeň: Aleš Čeněk, 2007, s. 786). Je třeba podotknout, že „Curzonova linie“ poměrně věrně kopíruje současnou východní hranici Polska.

Zde je zároveň třeba dát za souhlas tvrzení, že „polská státnost měla být vygumována“. Zatímco u českého národa byla vytvořena alespoň iluze samostatného státu, tedy Protektorátu Čechy a Morava, u polska zvolili Němci přístup „vygumování státnosti“. Část území byla připojena k Německu, na zbylé části byl vytvořen tzv. Generální gouvernement. Karel Schelle k tomu uvádí: „[generální gouvernement] byl jakousi zemědělskou kolonií Říše, dočasná rezervace polského národa…“ Po válce nedošlo k obnovení původních hranic Polské republiky. Namísto toho byla západní hranice posunuta na západ, a to až k řece Odře. Polsko od Německa též obdržela jižní část Východního Pruska.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, poslanec Pfléger je opravdu autorem pozměňovacího návrhu, který omezuje mj. povinnost operátorů informovat účastníky smlouvy o změnách v ní. Zároveň také přiznal, že autorem jím předloženého pozměňovacího návrhu je Asociace provozovatelů mobilních sítí, jejímiž zakládajícími a řádnými členy jsou tři hlavní operátoři působící na území České republiky.

Poslanec Pfléger je jedním z členů hospodářského výboru Poslanecké sněmovny, který se novelou zákona o elektronických komunikacích zabýval. Hospodářský výbor projednával návrh novely dvakrát, poprvé (.pdf, str. 21–22) 22. května 2014 a podruhé (.pdf, str. 5–6) 3. září 2014.

Poslanec Pfléger předložil svůj pozměňovací návrh na druhé schůzi, jeho podstatou je podle zápisu (.pdf, str. 5) „taková úprava,kdy by podnikatel byl povinen informovat účastníka o možnosti ukončení smlouvy bez postihu a možnosti ukončení této smlouvy pouze v případě změny podstatných náležitostí smlouvyvedoucích ke zhoršení postavení účastníka. "

Konkrétně se jedná o změnu (.pdf, str. 3, pozměňovací návrh A3) § 63 odstavce 6, který oproti předchozímu stavu omezil mj. povinnost operátorů informovat druhou stranu smlouvy o její změně. Nově musí operátoři informovat o změně smlouvy jen ty účastníky, kteří mají ve smlouvě sankci za její předčasné ukončení, a to pouze o podstatných změnách smlouvy (předchozí znění obsahovalo pojem podstatné náležitosti, jejichž výčet byl novelou také zrušen).

Tento pozměňovací návrh prošel jak hlasováním (.pdf, str. 5) hospodářského výboru, tak hlasováním Poslanecké sněmovny a zákon ve znění poslance Pflégera nakonec nabyl i účinnosti.

Co se týče spolupráce poslance Pflégera při přípravě pozměňovacího návrhu s Asociací provozovatelů mobilních sítí (mezi jejíž zakládací a řádné členy patří tři hlavní operátoři působící v České republice), sám poslanec Pfléger se v pořadu 168 hodin (čas 15:20) 18. září 2016 vyjádřil následovně:

„Bylo to na popud Asociace provozovatelů telekomunikačních služeb, který měli v tý době výhrady k současnému zákonu a připravili tenhleten pozměňovací návrh."

Výrok ministra Mládka hodnotíme jako pravdivý.

Předseda vlády opravdu vyzval ministra financí k objasnění nastalé situace. Andrej Babiš na apel reagoval auditem veškerých svých příjmů.

Bohuslav Sobotka vyzval 31. ledna Andreje Babiše k vyjasnění nákupu dluhopisů jeho vlastní firmy. Ten stejného dne slíbil v Událostech, komentářích, že nechá na své příjmy udělat nezávislý audit, a k podobnému kroku vyzval i ostatní z předsedů politických stran. Výsledky pak prý zveřejní, z úst ministra však přesný termín nezazněl.

Premiér Sobotka dále napsal předsedovi ANO 16. února dopis, ve kterém se jej táže, jestli se Finanční správa zabývala emisemi a nákupem korunových dluhopisů. Ptal se také na jeho názor ohledně případů, kdy firma vydá dluhopisy a jediným investorem se stane právě majitel podniku.

Termínem rozporovat chápeme různé interpretace Babišova činu. Zatímco opozice ho pokládá za důvod ke svolání mimořádné schůze a premiér jej označuje za daňový trik, Babiš na svém činu nevidí nic špatného.

Stanislav Polčák hovoří o žalobě na neplatnost právního aktu, což je jeden z nástrojů, kterými Evropský soudní dvůr může ovlivnit unijní normotvorbu. Vedle Evropské komise a Evropské rady ji mohou podat také členské státy, za splnění dalších podmínek také další subjekty.

Pro úspěch žaloby je třeba podat ji do 2 měsíců od vydání směrnice či jiného právní aktu EU a tvrdit jednu z následujících situací:

1. Nepříslušnost instituce, která akt vydala (tj. unijní orgán neměl pravomoc k vydání aktu).

2. Porušení podstatných procesních náležitostí při přijímání aktu.

3. Porušení smlouvy ES nebo kteréhokoliv právního pravidla týkajícího se jejího provádění napadeným aktem (tj. konflikt s tzv. „ústavním pořádkem“ EU, zde například článek 5 Smlouvy o EU).

4. Zneužití pravomoci (tj. unijní orgán měl k vydání aktu pravomoc, ale využil ji nelegitimním způsobem).

Výrok je tedy korektní.

Koaliční vláda Bohuslava Sobotky se k zavedení sektorové dani v koaliční smlouvě (. pdf, str. 9) nezavázala, vládní partneři ovšem její případné zavedení zdůvodnili potřebou získat finanční prostředky na pokrytí výdajů spojených se snížením sazby DPH na léky, knihy, dětské pleny a nenahraditelnou dětskou výživu.

Hnutí ANO bylo dlouho proti této dani, nakonec však sociálním demokratům v této věci nepřímo ustoupilo. Předseda ANO Andrej Babiš celé koaliční vyjednávání zhodnotil jako dlouhé, úmorné ale konstruktivní. Podle Babiše hnutí sehrálo historickou úlohu už tím, že vzniklo a také zabránilo vzniku levicové vlády. Zamezilo se tím tak například vzniku sektorové daně nebo zvyšování DPH.

Tento výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože sice existuje celá řada projektů, které jsou financovány také ze strany státu, ale není možné dohledat doklady o součinnosti vlády se soukromým sektorem, díky které by byly tyto projekty přizpůsobovány konkrétním potřebám firem.

Existuje celkem osm typů programů, jejichž cílem je finančně podpořit rozvoj projektů, které povedou k vyšší konkurenceschopnosti ČR v oblasti vědy a výzkumu. V současné době je u konce několik veřejných soutěží, z nichž bylo vybráno několik stovek projektů, které budou jednotlivými programy financovány. Mezi hlavní priority jednoho z nejnovějších programů Epsilon patří:

• Konkurenceschopná ekonomika založená na znalostech.
• Udržitelnost energetiky a materiálových zdrojů.
• Prostředí pro kvalitní život.

Tento program účinný až do roku 2025 vyhlásil 17. října 2016 výsledky už druhé veřejné soutěže, které se zúčastnilo několik projektů. Na stránkách Technologické agentury ČR je dostupný seznam podporovaných i nepodporovaných projektů, s nimiž se nepředpokládá uzavření „Smlouvy o poskytnutí podpory“. Na stránkách jsou také dostupné výsledky dalších veřejných soutěží vyhlašovaných jinými programy.

Podle národní politiky vědy, výzkumu a inovací pro rok 2016 až 2020 patří mezi pět oblastí, v nichž věda zaostává, i spolupráce veřejného a soukromého sektoru.

Konkrétně jde o vývoj aplikovaného výzkumu a oblastí, které se budou pravidelně konzultovat se zástupci trhu. V současné době je největší pozornost zaměřena na obory jako je biotechnologie, nanotechnologie, automobilový průmysl nebo železniční doprava.

Vojtěch Filip mluví o tom, že poslanci KSČM zvedli ruku pro vládní návrh zákona o střetu zájmu z toho důvodu, že Poslanecká sněmovna zamítla komunistický návrh zákona o majetkových přiznáních. Je sice pravdou, že v únoru 2016 návrh KSČM byl zamítnut, nicméně v červenci 2016 byl přijat návrh vládní (i s podporou KSČM), který prokazování původu příjmů a majetku zavádí. Teprve po něm, když už byl schválen, hlasovali komunisté o návrhu o střetu zájmů.

Filip ve svém vyjádření reaguje na situaci, kdy Babiš má vyhovět liteře zákona o střetu zájmů tím, že převede holding Agrofert do svěřenského fondu. To Filip kritizuje. Komunistický návrh, kterým se ovšem zašťituje a který používá jako argument pro to, že kritizovaný zákon podpořil, by tuto situaci nijak neřešil.

Návrh zákona o majetkovém přiznání navrhovaný poslanci KSČM se stejně jako novela zákona o střetu zájmů zabývá podáním přiznání o majetku, oproti novele zákona o střetu zájmů se ale zabývá daleko širší problematikou. Novela zákona o střetu zájmů však kromě toho podrobně upravuje neslučitelnost určitých činností s funkcemi veřejných funkcionářů, touto oblastí se návrh zákona o majetkovém přiznání vůbec nezabývá. Zároveň již v době hlasování o schválení novely zákona o střetu zájmů platil zákon o prokázání původu majetku, který umožňuje správci daně vyzvat poplatníka k prohlášení o majetku, takové prohlášení stanovuje stejnou výši majetku jako návrh zákona poslanců KSČM.

Návrh (.pdf) zákona o majetkovém přiznání, který předložili poslanci KSČM (včetně poslance Filipa), se zabývá otázkou přihlášení a přiznání majetku. Povinně by měly přiznávat majetek fyzické osoby, které mají bydliště v České republice nebo se v České republice obvykle zdržují alespoň polovinu roku a které vlastní majetek nad 10 milionů Kč, dále také právnické osoby zabývající se podnikatelskou činností na území České republiky vlastnící majetek nad 30 milionů Kč. Návrh dále obsahuje výčet věcí osvobozených od přiznávání, postupy při přiznávání majetku a sankci za nepřiznání majetku, která může činit ve formě pokuty až 1 milion Kč.

Co se týče přiznávání majetku, v porovnání s novelou zákona o střetu zájmů se návrh zákona o majetkovém přiznání týká všech fyzických a právnických osob, které disponují majetkem v určité výši. Novela zákona o střetu zájmů v porovnání s ním zavádí povinnost podávat oznámení o majetku pouze pro veřejné funkcionáře. V tomto ohledu tak má poslanec Filip pravdu, návrh zákona o majetkovém přiznání se zabývá širší problematikou než novela zákona o střetu zájmů.

Oproti návrhu zákona o majetkovém přiznání však novela zákona o střetu zájmů řeší postavení veřejných funkcionářů a stanovuje limity jejich majetkové účasti ve vydavatelích periodického tisku či obchodních společnostech. Vzhledem k tomu, že se debata vedla o poměrech členů vlády, konkrétně ministra Babiše, návrh zákona o majetkovém přiznání by oproti novele zákona o střetu zájmů situaci ministra Babiše nijak neřešil, pouze by mu v případě výše majetku nad 10 milionů Kč stanovil povinnost podat majetkové přiznání.

Pokud jde podle slov poslance Filipa o přiznávání majetku, nemuseli by poslanci KSČM pro novelu zákona o střetu zájmů hlasovat, neboť již v té době platil zákon o prokazování původu majetku, který umožňuje správci daně vyzvat poplatníka k prokázání vzniku a původu příjmů, pokud má o nárůstu jmění důvodné pochybnosti nebo pokud rozdíl mezi příjmy a nárůstem jmění přesahuje 5 milionů Kč. Pokud poplatník neprokáže vznik a původ příjmů, může jej správce daně vyzvat k podání prohlášení o majetku. Stejně tak může učinit, pokud dojde po předběžném posouzení k závěru, že souhrnná hodnota majetku poplatníka přesahuje 10 milionů Kč, což odpovídá návrhu poslanců KSČM.

Počátkem minulého roku byla schválenanovela vysokoškolského zákona, ke které podal (.pdf) pozměňovací návrh i Petr Fiala. Šlo o paragrafy věnující se jmenování profesorů. Tento návrh (.pdf, D1 a D2) byl při hlasování zamítnut, pro jeho přijetí hlasovali vesměs poslanci za ODS.

Výbor pro evropské záležitosti, jehož je Fiala členem a místopředsedou, na návrhu nespolupracoval. Nedá se ovšem vyloučit, že Fiala na obsahu návrhu spolupracoval v jiné části jeho vzniku, mimo Poslaneckou sněmovnu, nebo například v jiném volebním období, když byl dříve ministrem školství.

K jednotné institucionální akreditaci, která má zajistit standard učitelství, říká důvodová zpráva (.pdf, str. 135, 138, 166) toto:

„Zavádí se systém institucionální akreditace, systematicky se upravují podmínky pro výkon činnosti zahraničních vysokých škol a jejich poboček v České republice. (...)Vláda je zmocněna stanovit svým nařízením standardy pro institucionální akreditaci. (...)Institucionální akreditace bude udělena na základě žádosti vysoké škole, která prokáže odpovídající nastavení vnitřních procesů hodnocení a zajišťování kvality.(...)Institucionální akreditace se uděluje pro určitou oblast vzdělávání a v jejím rámci pro příslušný typ studijních programů.V případě, že vysoké škole bude udělena institucionální akreditace, může v rámci této oblasti vzdělávání vytvářet a uskutečňovat určené typy studijních programů autonomně bez nutnosti akreditace takových studijních programů.“

Jde tedy o jakousi akreditaci „vyššího stupně“, jež na základě kvalitního vnitřního nastavení vysoké školy umožňuje autonomně působit v určitém okruhu studijních programů, pokud tuto akreditaci školy získají. Ministryně Valachová tedy změnu vysvětluje správně.

Skupina 64 poslanců (.pdf, str. 4–5) v čele s komunistickým poslancem Zdeňkem Ondráčkem navrhla 15. listopadu novelu trestního zákoníku, která přidává trestný čin hanobení prezidenta republiky. Za takový trestný čin by byla trestní sazba až jeden rok. Jedná se především o poslance stran KSČM, ČSSD, Úsvit a hnutí ANO.

Již od druhého dne postupně začala podpora mnoha poslanců opadat. Svou podporu stáhlo např. hnutí Úsvit – Národní koalice. Marek Černoch to odůvodnil tím, že návrh zákona původně počítal s trestem pro hanobení státních symbolů, nikoli svobody slova. Předsednictvo hnutí ANO se proti tomuto návrhu také ohradilo. Poslanci hnutí chtějí podpis vyjadřující podporu stáhnout a zároveň se dle předsedy poslaneckého klubu ČSSD Romana Sklenáka rozhodla vít zpět svůj podpis i skupina poslanců ČSSD.

Pokud se dále zajímáte o tuto kauzu, Demagog.cz se jí podrobně věnoval ve svém výroku dne z 16. listopadu.