Přehled ověřených výroků

Výrok hodnotíme jako neověřitelný - svoboda projevu je skutečně zaručena článkem 17 Listiny základních práv a svobod, když konkrétně v odstavci 1 stanovuje, že „svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny“, nicméně zatím není možno ověřit, zda je návrh protiústavní.

K rozporu navrhované novely trestního zákona, která by měla hanobení prezidenta republiky zavést jako trestný čin, se vyjadřují někteří politici s názorem, že by se o porušování Ústavy ČR jednalo. Konkrétně to byli kromě Jaroslava Faltýnka i Miroslav Kalousek (taktéž v Otázkách Václava Moravce) či Andrej Babiš.

K ústavnosti trestného činu hanobení parlamentu, vlády a Ústavního soudu se totiž již vyjádřil Ústavní soud ve svém nálezu Pl. ÚS 43/93, v němž shledal dotčenou úpravu protiústavní. Vytýkal jí zejména vágnost pojmu ustanovení a rozpor s čl. 4 odst. 4, čl. 17 odst. 4 LZPS a čl. 10 odst. 2 EŮLP, neboť bylo nepřiměřeně a zbytečně zasaženo do svobody projevu.

S tímto názorem souhlasí ústavní právník Jan Kysela ve svém vyjádření pro Český rozhlas, když říká:

„Pomineme-li, že ho považuji za zbytečný, překvapivý, což už jsem říkal, tak podíváme-li se do toho, jak vypadá, a podíváme-li se na to, o jakém textu měl možnost ústavní soud počátkem 90. let rozhodovat, přičemž ten tehdejší text hanobení prezidenta republiky, Parlamentu nebo Ústavního soudu shledal jako protiústavní, tak nemám pocit, že by tenhle text měl obstát. Takže za prvé je tam tedy asi možné říct, že Ústavní soud se k tomu už jednou vyslovil, takže máme v ruce nějaké autoritativní vodítko. A i kdyby se k tomu konkrétně Ústavní soud v minulosti nevyslovil a brali jsme v potaz jenom celkové tendence jeho judikatury ve vztahu ke svobodě projevu, tak i z tohoto prostého důvodu by byl ten návrh silně pochybný, ústavně pochybný, protože evidentně svobodu projevu podvazuje a má potenciál podvazovat i politickou soutěž po pravdě řečeno.“ K navrhované novele se vyjádřili také bývalí soudci Ústavního soudu Eliška Wagnerová a Stanislav Balík. Ti však nemluví o protiústavnosti, ale o absenci funkce návrhu, respektive o zbytečnosti ustanovení.

Na základě textu Listiny základních práv a svobod a výše uvedeného odůvodnění ke zmíněné protiústavnosti, je výrok hodnocen jako neověřitelný.

Podle dat z ČSÚ byla výše dluhu vládních institucí v roce 2015 rovna 1 836 255 mil. Kč. Poslední dostupná data pochází ze třetího čtvrtletí roku 2016, kdy byla výše dluhu rovna 1 812 797 mil. Kč. Jedná se o pokles jak v nominálním vyjádření, tak ve vyjádření v podílu k HDP. V roce 2014 při nástupu současné vlády měla ČR dluh roven 1 821 327 mil. Kč.

Zavádějící je však tvrzení, že by tato vláda všechno dělala na dluh. Existence dluhu je nezpochybnitelná, podstatné ovšem je, aby se dále nezvyšoval. Dluh může být umořován průběžně, země by se však neměla dostat do dluhové pasti. Jeho nominální vyjádření roste, ovšem vyjádření pomocí % dluhu k HDP od nástupu této vlády kleslo.

Je pravdou, že po skončení 2. světové válce měl proces potrestání kolaborantů a válečných zločinců mnoho podob. Od lynče a živelných trestů domnělých kolaborantu, přes státem organizované procesy s tzv zrádci - ve Francii například známé tzv. "legální čistky (Epuration Legale)", mezinárodními soudy s vrcholnými představitely nacistického režimu (soudy v Norimberku), až po hromadné odsuny/vyhnání německy mluvících obyvatel.

Faktem zůstává, že tyto tresty vůči Němcům a místním kolaborantům probíhaly po celé Evropě, jen ve střední a východní Evropě, kde existovaly významné historické německé menšiny došlo i k trestání německých obyvatel bez ohledu na skutečnou vinu či podporu nacistického režimu formou odsunu/vyhnání.

Velké posuny obyvatelstva proběhly také v Polsku, kterému se více na západ posunuly hranice. Německé obyvatelstvo z Polska bylo odsunuto dále do Německa a z území Sovětského svazu byli do nového Polska přesunuti Poláci, kteří zde do té doby žili.

Obecně lze tedy konstatovat, že země, které se měly zanedlouho ocitnout za tzv. Železnou oponou, přistoupily k vypořádání po 2. světové válce plošněji, podle etnického klíče. Je ovšem třeba dodat, že právě na území těchto zemí žily široké německé menšiny. To se dělo na základě tzv. Postupimské smlouvy. Šlo o výstup z Postupimské konference mezi Spojenými státy, SSSR a Velkou Británií, na jehož zákadě mělo být z Polska, Československa a Maďarska odsunuto německé obyvatelstvo (článek XII).

V případě československých německých antifašistů či odbojářů dle odhadů historiků, tehdejší republika uznala do roku 1946 jen 150 tisicům českých Němců status antifašisty. Odhaduje se, že je to jen přibližně polovina těch, kterým tento status měl náležet (pdf., s.22). Otázkou zůstáva i skutečnost, že přiznání statusu antifašisty a s ním spojených "úlev a lepšího zacházení" bylo pro některé skupiny německých antifašistů nedosažitelné. Jednalo se především o katolické německé občany či Němce nestraníky (tamtéž., s.21). Z tohto počtu se vědomím toho, že se stávají i tak jen občany druhé kategorie rozhodla většina německých antifašistů k "dobrovolnému" odstěhování se. Do roku 1946 odešlo takto v rámci antifašistických transportů 96 176 osob a s tím, že dalších cca 30 tisíc čekalo na potvrzení dokladů k vystěhování.

Ze záznamů jednání o novele školského zákona v Poslanecké sněmovně není jasné, že by některý z poslanců zmíněný návrh překládal.

Na jednáních vlády se pak ministryně Valachová snažila prosadit, aby se povinná maturita z matematiky v roce 2020/2021 týkala pouze gymnázií. S tím nesouhlasilo ministerstvo průmyslu, které požadovalo povinnou maturitu pro všechny obory středních škol, a to co nejdříve. Naopak ministerstvo zemědělství navrhlo, aby se povinná maturita z matematiky netýkala odborných škol.

Když se ale schvalovalo nařízení vlády o stanovení oborů vzdělání, pro které je matematika povinným předmětem státní maturitní zkoušky, hlasovalo pro 13 z 13 přítomných ministrů. Toto nařízení se týkalo gymnázií a lyceí.

Debata o tom, že by se povinná maturitní zkouška z matematiky týkala pouze gymnázií, mohla proběhnout mimo oficiální parlamentní nebo vládní jednání, z toho důvodu je výrok hodnocen jako neověřitelný.

Smlouvu s rakouskou společností Kapsch podepsal v roce 2006 tehdejší ministr dopravy Milan Šimonovský (KDU-ČSL), který zasedal v koaliční vládě ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU vedené sociálním demokratem Jiřím Paroubkem. Kapsch měl dle smlouvy zajišťovat výběr mýta do 31. prosince 2016 (. pdf, str. 4).

V červnu 2006 byl Šimonovským podepsán první dodatek, ten v listopadu po dohodě s Kapschem zveřejnil Šimonovského nástupce v čele rezortu Aleš Řebíček (ODS). Mezitím se uskutečnily volby a Paroubka vystřídal v premiérském křesle Mirek Topolánek, který sestavil koaliční vládu ODS, KDU-ČSL a Strany zelených.

Sporným se stal zejména bod 2.6., kde se hovoří o tom, že pokud Kapsch nezíská všechna potřebná povolení musí informovat ministerstvo dopravy a navrhnout náhradní řešení, například náhradní energetické zdroje pro brány. Pokud ministerstvo dopravy náhradní řešení odsouhlasí, musí podle dodatku nést dodatečné náklady.

Prvním dodatkem se v roce 2007 zabýval i antimonopolní úřad, ten konstatoval, že uzavření tohoto dodatku nebylo v souladu se zákonem o veřejných zakázkách a zadavatel Ministerstvo dopravy ČR se tak dopustil porušení tohoto zákona.

Druhý dodatek podepsal v prosinci 2006 Aleš Řebíček, jeho obsahem mělo být snížení odměn a zvýšení sankce z prodlení. Právě na výši sankce se ještě v prosinci mohlo celé mýtné zastavit, nebo tím alespoň hrozil Erwin Toplak ze společnosti Kapsch. Právě Toplak podepsal se Šimonovským původní smlouvu.

V prosinci 2007 podepsal Řebíček v pořadí již třetí dodatek. Jak později zjistili Reportéři ČT, ministerstvo zveřejnilo jen tu část dodatku, která Kapschi nepřináší žádné peníze navíc, zakázky na čtyři miliardy zůstaly utajené. Dle zjištění serveru Česká pozice, dává dodatek z prosince 2007 Kapschi možnost stavět mýtné brány i po roce 2017 a může za to zinkasovat až 1,7 mld. Kč. bez DPH.

V lednu letošního roku ministr dopravy Dan Ťok prohlásil, že ten kdo dodatky smluv uzavíral, vůbec nepočítal s tím, že by firma Kapsch mohla být v budoucnu nahrazena jiným dodavatelem, případně s tím, že výměna Kapsche bude drahá a obtížná. Ťok rovněž zopakoval, že rezort podá trestní oznámení v souvislosti s dodatky, které jsou pro stát nevýhodné, konkrétního viníka ministerstvo nezná a oznámení nebude podáno vůči konkrétní osobě.

Nicméně ještě v říjnu loňského roku to vypadalo, že se na provoz mýta uskuteční veřejné výběrové řízení. Ministerstvo dopravy si na pomoc s přípravou tendru najalo firmu Deloitte, avšak bez výběrového řízení a v lednu antimonopolní úřad zrušil kontroverzní zakázku ministerstva na poradenství při přípravě veřejné soutěže na výběr provozovatele mýtného systému

Server Neovlivní přišel v září s informací, že český stát je v nevýhodné pozice zejména proto, že autorská práva na technologii přejdou do držení rezortu dopravy až po skončení platnosti smlouvy, tedy 31. prosince 2016. ministerstvo, tak nemělo, co by případným zájemcům o provoz mýta po skončení letošního roku ukázalo. „Neměli jsme možnost zpřístupnit aktuální dokumentaci případným uchazečům ve výběrovém řízení,“ potvrdil pro Neovlivní.cz Jakub Kopřiva, náměstek ministra dopravy, který prodloužení smlouvy s Kapschem dojednal a nakonec i za ministra Ťoka podepsal.

Martin Stropnický nastoupil jako ministr obrany na začátku roku 2014. Rozpočet resortu (.pdf) byl pro tento rok schválen ve výši 41,99 mld. korun. Současností míní Stropnický rozpočtovanou částku na rok 2017. Ta je nyní jako součást návrhu zákona o státním rozpočtu projednávána Poslaneckou sněmovou.

Pro ministerstvo obrany je počítáno s výdaji ve výši 52,35 mld. korun. Pokud tedy porovnáme rozpočet z roku 2014, kdy Stropnický do úřadu nastoupil, s aktuálně navrhovanými výdaji, jde o zvýšení o 24,67 %.

Výrok ministra obrany hodnotíme tedy jako pravdivý, rozpočet se skutečně zvýšil o čtvrtinu.

Miloš Zeman sám mluvil o tom, že je některými lidmi popisován jako český Trump (zda a jak často se tak má dít, není součástí hodnocení). Prezident o této nálepce ví a je na ni, jak sám říká, hrdý.

Ztotožňuje se s ní především proto, že jej s jeho novým americkým protějškem pojí (podle vlastních slov) podobný pohled na velká témata, která dnes resonují společností – tedy hlavně migrace a islámský terorismus. Zeman však kromě těchto dvou témat další paralely s Trumpem nepopisoval a výrok Němcové o „všech zásadních pohledech“ tak Zemanovo prohlášení značně posouvá.

Na tiskové konferenci 9. listopadu, tedy následně po oznámení výsledků prezidentských voleb v USA, Zeman přiznal, že má radost ze zvolení Trumpa prezidentem. Uvedl, že souhlasí s jeho názory na migraci či boj proti islámskému terorismu. Váží si také způsobu Trumpova vystupování, které je podle něj někdy drsné, ale srozumitelné. „Jsem si vědom toho, že někteří novináři mě označují za českého Donalda Trumpa, a musím se přiznat, že jsem vždy toto označení bral nikoli jako urážku, ale naopak jako ocenění“, doplnil.

Téhož dne na svém twitterovém účtu zveřejnil mluvčí prezidenta Ovčáček dopis, který Miloš Zeman poslal nově zvolenému americkému prezidentovi. Ten rovněž obsahuje frázi hovořící o tom, že jej jeho političtí oponenti označují za českého Donalda Trumpa kvůli stejnému pohledu na dvě stěžejní témata, a to migraci a boj proti terorismu.

Miloš Zeman v minulosti prohlásil, že kdyby byl americkým občanem, rozhodně by volil Donalda Trumpa. Ocenil by totiž změnu v současné americké politice a jejím vedení, neboť jméno Baracka Obamy je podle Zemana spojeno s celou řadou neúspěchů.

Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi definuje finanční náhrady pro celkem 17 církví a náboženských společností. Z nich jedna, Luterská evangelická církev a.v. v České republice, se v roce 1995 zaregistrovala jako samostatná církev. Do té doby bylo součástí velké luteránské církve sdružující několik evangelických uskupení, Slezské církve evangelické augsburského vyznání v Československu.

Kontroverze se točí rovněž kolem Apoštolské církve, která vyrovnání původně dokonce odmítala (pdf., str. 67). Ta potvrzení své existence získala až v roce 1989. Do té doby vytvářela aktivity v ilegalitě pod hlavičkou zaregistrované Jednoty českobratrské a průběžně až do devadesátých let usilovala o vlastní registraci.

Ani v jednom z těchto případů nejde o církve, které by před rokem 1989 neexistovaly. I ostatní církve prošly po Sametové revoluci transformacemi (např. Rada židovských náboženských obcí se změnila na Federaci židovských obcí v České republice), vyvozovat tedy ze samotného roku registrace církve i její nárok na vyrovnání se státem je zavádějící.

Proces pořízení zbraně v České republice a ve Spojených státech amerických je značně rozdílný. V samotných Spojených státech se navíc podmínky na nákup zbraně výrazně liší stát od státu. V těch ke zbraním nejliberálnějším, jako je např. Arizona, je proces nákupu zbraně ještě jednodušší, než jak ho Milan Chovanec popsal.

Tradičně pozitivní vztah občanů USA vychází z Druhého dodatku ústavy přijatého v roce 1791, který zaručuje, že právo lidu vlastnit a nosit zbraně nebude porušeno.

„A well regulated Militia, being necessary to the security of a free State, the right of the people to keep and bear Arms, shall not be infringed.“ Každý z padesáti amerických států má konkrétní pravidla upravena jinak, nicméně na federální úrovní jsou všechny státy povinny řídit se zákonem o kontrole zbraní z roku 1968, který stanovuje základní pravidla:

- Ruční zbraň si může pořídit každý občan starší 18 let.

- Pušku nebo brokovnici si může pořídit každý občas starší 21 let.

Za předpokladu že splňuje následující požadavky:

- Kupující musí být občanem Spojených států nebo mít v USA trvalý pobyt.

- Kupující nesmí být obviněn z trestného činu nebo být za trestný čin odsouzený k jednomu roku vězení a více.

- Kupující nesmí být obviněn z domácího násilí podaným svým partnerem nebo potomkem.

- Kupující nesmí být na útěku nebo uživatelem státem kontrolovaných látek.

- Kupující nesmí být duševně nemocný.

Mezi státy s nejliberálnějšími zákony regulujícími zbraně patří bezesporu Arizona, kde kromě výše zmíněných pravidel kupující nepotřebuje žádné další povolení na nákup ruční zbraně či pušky a zbraň může být uživatelem dokonce volně nošena na veřejnosti (platí pro občany starší 21 let).

Takřka totožné zákony pro vlastnění zbraně platí i v jižanských státech Mississippi a Louisiana. Pravidla ve všech třech zmíněných státech se se zvyšujícím kalibrem a zásobníkem zbraní zpřísňují.

Naopak nejpřísnější pravidla platí v Kalifornii. Kupující je povinen předložit background check, tedy bezpečnostní prověrku nutnou k zakoupení zbraně. Obvykle je zde pak desetidenní čekající lhůta, během které úřady background check kupujícího prověřují. Kromě toho se musí do hlavně pistole vyrazit unikátní kód, jenž je přidružený kupujícímu. Slouží k tomu, aby v případě vystřelení bylo z kulky možné dohledat majitele zbraně. Kupující také musí splnit písemný test.

Pokud chce občan České republiky vlastnit zbraň, musí být držitelem zbrojního průkazu. Ten může být vydán pouze osobě starší 18 let, která má trvalé místo pobytu na území ČR, je způsobilá k právním úkonům, je zdravotně a odborně způsobilá, bezúhonná a spolehlivá.

Uchazeč o zbrojní průkaz musí splnit zkoušku odborné způsobilosti, která se skládá se ze dvou částí - teoretické a praktické. Po úspěšném složení zkoušek čeká uchazeč na vydání zbrojního průkazu. Posledním krokem je žádost o povolení ke koupi zbraně. Čekací doba od podání přihlášky ke zkoušce odborné způsobilosti až po vystavení průkazu zbraně je minimálně dva měsíce, zpravidla ale déle.

Ministerstvo opravdu své dluhopisy nabízelo v tzv. reinvestiční variantě. V takovém případě není výnos dluhopisů pravidelně vyplácen, nýbrž je jednou ročně ke stanovenému datu automaticky reinvestován formou připsání dalších dluhopisů. Celá částka je pak splacena k datu jejich splatnosti.

Hovoří-li europoslanec Niedermayer o „konci“, má patrně na mysli novelu z roku 2012. Ta zabránila do té doby běžné praxi, kdy se úroky z korunových dluhopisů nedanily, neboť byly tak nízké, že po zaokrouhlení směrem dolů nedávaly celé číslo. To však ministerstvo obhajovalo tím, že ztráta pro stát nebude výrazná a jde o krok usnadňující právě výše popsanou reinvestici. Tato argumentace však není předmětem ověřování.

Nehodnotíme-li tedy skutečné pohnutky ministerstva, toto opravdu vydávalo reinvestiční korunové dluhopisy, ze kterých nebyly úroky daněny. Spustila se tak velká vlna vydávání korunových dluhopisů i mezi soukromými subjekty.