Přehled ověřených výroků

Kateřina Valachová reaguje tímto výrokem na informaci ředitelky pražského Gymnázia Budějovická Zdeňky Bednářové o chystané ústavní stížnosti na povinnou státní maturitu z matematiky.

Ministryně školství korektně popisuje fakt, že se student druhého ročníku Gymnázia Budějovická Richard Veselý stal vítězem Národního kola 53. ročníku Chemické olympiády, kterou pořádá Vysoká škola chemicko-technologická v Praze.

Celá redakce Demagogu.cz si je vědoma velkého úspěchu Gymnázia Budějovická, potažmo jejího studenta a svěřence Richarda Veselého, proto mu touto cestou gratuluje.

Není pravdou, že by se během období 2010–2013 zastavily veškeré práce na dálnicích a silnicích I. tříd. Jak ukazují výroční zprávy ŘSD, je sice pravdou, že během let 2011 (.pdf, str. 12–13) a 2012 (.pdf, str. 18–19) nebyla zahájena žádná významná stavba a na nových úsecích se začalo pracovat až v roce 2013 (.pdf, str. 21), na druhou stranu však ve stejném období probíhala příprava a plánování těchto staveb. Samozřejmě docházelo také k dokončování dříve naplánovaných úseků silnic a dálnic.

Stejný trend omezení výstavby, i když s poněkud jinými čísly, ukazují informace o počtu zahájených a zprovozněných staveb z prezentace generálního ředitele ŘSD na Žofínském fóru v roce 2016. Za období od roku 2011 do roku 2013 došlo k zahájení jedenácti staveb silnic I. třidy a pěti staveb dálnic.

Bohužel se nám nepodařilo získat údaje týkající se přesné délky úseků, na nichž začala ve sledovaném období stavba.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, protože s odkazem na minimální aktivitu při zahajování nových staveb je implikováno, že se nepostavilo nic. To není pravda vzhledem k tomu, že docházelo k dokončování dřívějších projektů a v roce 2013 byla znovuobnovena výstavba nových úseků silnic a dálnic.

Plánovanou výstavbu radaru zastavila v roce 2009 svým rozhodnutím administrativa demokratického prezidenta Baracka Obamy. Sociální demokraté v čele s tehdejším předsedou Jiřím Paroubkem a stínovým ministrem zahraničí Lubomírem Zaorálkem se proti projektu vymezovali.

Česká republika v letech 2007–2009 jednala se Spojenými státy o možnosti zřídit ve středočeských Brdech vojenský radar, který by byl součástí protiraketové architektury USA v Evropě. V sousedním Polsku pak měla být vybudována raketová základna sloužící jako obrana proti raketám dlouhého doletu z Íránu. Tento projekt byl dojednáván během administrativy republikánského prezidenta George Walkera Bushe, po nástupu Baracka Obamy však v září 2009 došlo k jeho zrušení.

Výstavbu radaru podporovala především koaliční vláda Mirka Topolánka (ODS), která smlouvu o výstavbě a provozu radaru schválila v květnu 2008.

ČSSD v průběhu jednání o výstavbě zaujala pozici vymezující se proti americkému radaru na českém území, tehdejší předseda sociálních demokratů vyzýval k vypsání referenda, aby o osudu vojenského komplexu rozhodli občané. Představitelé sociální demokracie často podporovali akce namířené proti výstavbě radaru, šlo např. o protestní pochody nebo hladovky, jednu z nich podpořil i Lubomír Zaorálek (ČSSD). Sám Zaorálek se vyjádřil, že radar Evropě „neprospěje“ a veřejně vystupoval proti projektu.

Dle výstupů výzkumů CVVM (. pdf str. 1) byla česká společnost proti výstavbě amerického radaru. V červnu 2008 25 % dotázaných označilo svůj postoj k radaru jako „spíše nesouhlasí“ a 41 % jako „rozhodně nesouhlasí“. O rok později byla čísla velmi podobná, 25 % dotázaných opět označilo svůj postoj k radaru jako „spíše nesouhlasí“ a 42 % jako „rozhodně nesouhlasí“.

V říjnu 2009 (. pdf str. 2) pak 48 % dotázaných odpovědělo, že jsou s rozhodnutím Obamovy administrativy ustoupit od výstavby radaru „rozhodně spokojeni“, 32 % pak bylo „spíše spokojeno“.

Vzhledem k neexistenci problematických otázek v oblasti česko-německých hranic, je zavádějící tvrdit, že tehdejší ČSFR se měla chovat při jednání o sjednocení Německa (1990) jako tehdejší Polská demokratická republika, pro které bylo mezinárodní zajištění a potvrzení své západní hranice zcela zásadní. Samotné jednání 2+4 (Obě německé republiky čtyři vítězné mocnosti druhé světové války) muselo probíhat v tomto formátu, protože spojením Německých republik a jejich sjednocením by došlo k narušení dohod a světového uspořádání po roce 1945, což nemohlo proběhnout legitimně bez souhlasu vítězných mocností jako garantů těchto poválečných dohod.

Jak ukazuje následující mapa, Polsko od 20. let 20. století prošlo zásadními teritoriálními změnami. Asi nejvýznamnější změnou bylo posunutí jeho západní hranice po porážce Německa v roce 1945. Vzhledem k tomu, že tento akt byl Německu vnucen diktátem vítězných mocností, především tehdejšího SSSR, je proto nutné chápat jaký význam mělo pro Polsko přednesení tohoto problému při jednáních 2+4 v roce 1990 a konečné potvrzení západní hranice.

zdroj: wikipedia

Oproti tomu neměla ČSFR k sjednocení SRN žádné podobně významné výhrady. Pro Českou republiku se ukázala ve vztahu k SRN mnohem podstatnější otázka definice odsunu či vyhnání sudetských Němců, což zkomplikovalo přijetí dohody o dobrém sousedství (1992) a vedlo k stagnaci vzájemných vztahů. Narovnání vzájemných vztahů a odblokování sporných bodů zajistila až dohoda na tzv. Česko-německé deklaraci (1997), kde sporná definice byla ponechána stranou s tímto vysvětlením:

„Právě proto, že si zůstávají vědomy tragických kapitol svých dějin, jsou rozhodnuty nadále dávat při utváření svých vztahů přednost dorozumění a vzájemné shodě, přičemž každá strana zůstává vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor. Obě strany proto prohlašují, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti."
V textu deklarace se otázka hranic neřeší. Tato skutečnost byla již vyřešena v předešlé Smlouvě o dobrém sousedství s Německem (1992), kde v článku 2 smlouva praví:

Vzájemně (ČR a Německo - pozn. Demagog.cz) respektují svou svrchovanou rovnost, územní celistvost, neporušitelnost svých hranic, svou politickou nezávislost, jakož i zásadu nevměšováni do vnitřních záležitostí a zásadu zákazu hrozby silou nebo použití sily.

Článek 3 pak uvádí:

(1)Smluvní strany potvrzují mezi nimi existující státní hranice. Potvrzují, že nemají vůči sobě žádné územní nároky a nebudou takové nároky vznášet ani v budoucnu.

Dohoda potvrzuje uznání současné podoby státní hranice s tím, že obě strany se zříkají jakýchkoliv teritoriálních nároků a proklamují snahu o společnou spolupráci " v níž hranice ztratí povahu dělící čáry na základě vzájemného porozumění a odstraňováním hospodářských a sociálních rozdílů." (článek 1)
Samotnému schválení deklarace předcházelo poměrně bouřlivé několikadenní projednávání na půdě parlamentu v únoru 1997. Zde se proti textu deklarace v rozpravě postavili poslanci za KSČM, SPR-RSČ a někteří členové ČSSD. Deklarace byla přijata 131 hlasy pro a 59 proti.

Stejnou myšlenku vyslovil již Pavel Rychetský ve svých připomínkách (.docx) k novele ústavního zákona o bezpečnosti. Odkazoval zároveň na důvodovou zprávu (.docx) k novele, kde co se týče srovnání s evropskými zeměmi, poskytuje nám pouze odkazy na obecná ústavní pravidla v některých zemích. Tak například: „Ústava Slovenské republiky ve svém čl. 25 odst. 1 stanovuje, že obrana Slovenské republiky je nejen povinností, ale i věcí cti jejích občanů. Ústava republiky Litva pak přímo ve svém čl. 139 prohlašuje obranu Litvy za právo a povinnost (v tomto pořadí) litevských občanů. (...) Estonský státní občan je povinen být věrný estonskému ústavnímu řádu a bránit estonskou nezávislost.“ (str. 7–8) Ústavně zakotvené právo držet zbraň nebylo zdaleka běžné ani historicky, v dnešní době by se dalo označit jako spíš ojedinělé. Toto téma monitorovala analýza z pera agentury Bloomberg datovaná k r. 2013. Podle ní existovaly k tomuto datu pouze tři země, které ústavně zakotvovaly právo držet zbraň - Mexiko, Guatemala a Spojené státy americké.

Klesající tendenci pak stejný tým akademických autorů vizualizuje takto:

zdroj: http://comparativeconstitutionsproject.org/ccp-visualizations/

V Evropě by však ústavní zakotvení bylo naprostou anomálií. Ani Švýcarsko, země s třetím nejvyšším počtem držených zbraní na hlavu mezi vyspělými zeměmi, nezná zakotvení na ústavní úrovni, pouze v článku 107 vágně konstatuje, že jejich držení reguluje Švýcarsko jako konfederační stát.

Stanislav Polčák a potažmo i předseda Ústavního soudu Rychetský mají tedy pravdu, v případě schválení návrhu půjde v Evropské unii o naprostý unikát.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť zmíněný zákon naopak zapovídá kouření v zoologických zahradách s výjimkou vyznačených prostor, botanické zahrady vůbec neřeší. V těch už je ale dnes, když zákon není platný, kouření zakázáno návštěvními řády.

Zákon o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek (přezdívaný také někdy jako protikuřácký) prošel 18. ledna 2017 Senátem a aktuálně čeká na podpis prezidenta.

V § 8 odst. 1, písm l) je uvedeno: „(zakazuje se kouřit) v prostoru zoologické zahrady, s výjimkou vnějších prostor, které provozovatel zoologické zahrady ke kouření vyhradí“.

Tedy obecně zákon naopak zakazuje kouření v zoologických zahradách. Co se týče botanických zahrad, ty skutečně zákon nepopisuje. Samotné zahrady si mohou toto upravit ve svých vnitřních předpisech, resp. návštěvních řádech, což už nyní dělají.

Např. botanická zahrada v Teplicích, odkud senátor Kubera pochází, na svém webu v části Jak se chovat v botanické zahradě uvádí, že kouření je ve skleníku zakázáno. Pražská botanická zahrada pak popisuje, že „... v celém areálu BZ mimo terasy před vinotéku na vinici sv. Klára je zakázáno kouření“ . Zmiňme ještě, že stejné opatření panuje např. i na Výstavišti Flora Olomouc. Návštěvní řád (.pdf) v části 4 uvádí, že „... vpavilonech VFO je přísně zakázáno kouřit. V celém areálu VFO je pak zakázána i jinámanipulace s otevřeným ohněm.“

Vrchní soud v Praze zrušil verdikt nad bývalým hejtmanem Davidem Rathem za korupci.

Ministr spravedlnosti Pelikán záměr podat stížnost k Nejvyššímu soudu v kauze Rath oznámil v rozhovoru (1:35–1:50) pro Český rozhlas 20. prosince 2016.

Ministr Pelikán uvedl, že si není jistý tím, zda je chybou, že soud při povolení odposlechu nekriticky převezme argumenty státního zástupce. Považuje to totiž za běžnou praxi. Podle ministra Pelikána to tedy není důvod, pro který by měl být rozsudek zrušen.

V Turecku se momentálně skutečně nachází asi tři miliony uprchlíků, díky čemuž se znatelně snížil počet utečenců mířících do Evropy balkánskou trasou.

Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky zveřejnil 22. listopadu tohoto roku vizualizaci (.pdf), podle které se počet uprchlíků v Turecku skutečně pohybuje kolem tří milionů.

Tito lidé již nepokračují v cestě do Evropy, podle dat (.xlsx) Evropské agentury pro pohraniční a pobřežní stráž (zkráceně Frontex) se od březnové dohody jejich počet výrazně snížil. V tabulce níže porovnáváme v tří měsíčním období počet uprchlíků všech národností, kteří prošli podle Frontexu balkánskou trasou.

2015

2016

červen17171

3734

červenec

35565

531

srpen

52973

287

Z údajů vyplývá, že již letos trasou nesměřuje zdaleka tolik uprchlíků, jako minulý rok.

Vyjednávání mezinárodních smluv je po přijetí Lisabonské smlouvy součástí mandátu vysokého představitele EU pro zahraniční věci a bezpečnost. Tento post v současné době vykonává Federica Mogherini.

Podle článku 27, odstavce 2 Smlouvy o EU „... vysoký představitel zastupuje Unii v záležitostech společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Jménem Unie vede politický dialog se třetími stranami a vyjadřuje postoj Unie v mezinárodních organizacích a na mezinárodních konferencích.“ Vysokému představiteli podléhá úřad Evropské služby pro vnější činnost, který zastává funkci diplomatického sboru EU.

Evropská komise v Akčním plánu EU (.pdf, str. 12–13) pro oblast navrácení migrantů přímo říká, že vysoká představitelka EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku zahájí dialogy na vysoké úrovni s třetími zeměmi. V plánu je dále uvedeno, že: „S ohledem na počet nenavrácených nelegálních migrantů a celkový stav vztahů s EU jsou možnými prioritními zeměmi pro dialogy o zpětném přebírání na vysoké úrovni Maroko, Alžírsko,Egypt, Nigérie, Senegal, Guinea, Mali, Demokratická republika Kongo, Pobřežíslonoviny, Etiopie, Gambie, Afghánistán, Bangladéš, Pákistán a Šrí Lanka.“

Briefing (.pdf, str. 3) určený pro europoslance popisuje mandát Vysokého představitele přímo, říká, že Mogherini má ve svém mandátu vyjednávání mezinárodních smluv, které se týkají společné evropské zahraniční a bezpečností politiky.

Dohoda mezi EU a Marokem o navracení nelegálních migrantů je tedy skutečně v kompetenci Federici Mogherini. Výrok Stanislava Polčáka proto hodnotíme jako pravdivý.

Mustafa Kemal Atatürk vyhlásil krátce po rozpadu Osmanské říše v roce 1923 nezávislé Turecko a stal se jeho prvním prezidentem a národním hrdinou, kterým je u běžného obyvatelstva dodnes. Po roce 1923 provedl Atatürk sekularizaci a pozápadnění Turecka. Tedy oddělil náboženství od státu a minimalizoval vliv islámu na politické rozhodování, dále zavedl volební právo pro ženy a Turecko přešlo na křesťanský kalendář a latinskou abecedu. Turecko bylo také jako spojenec Západu vnímáno již během studené války.

V současné době se často hovoří o konci Atatürkova Turecka, neboť pod vedením prezidenta Erdoğana dochází k jeho islamizaci a ústupu principů parlamentní demokracie, kterou Turecko bylo. Tento trend směřování země ještě zesílil po nezdařeném armádním pokusu o puč v červenci 2016.

Armáda je silou snažící se zachovat Atatürkův odkaz a státní převrat provedla v minulosti již několikrát, aby zabránila politickým představitelům v islamizaci země.

V prosinci 2016 navrhla turecká vláda, tvořená představiteli politické strany Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP), rozsáhlé ústavní změny. Tyto změny by měly v Turecku fakticky zavést prezidentský režim, prezident by například měl právo vydávat dekrety.

Na jaře loňského roku přinesl server Reuters informaci, že turecký předseda parlamentu Ismail Kahraman hovořil o možnosti zavedení náboženské ústavy, neboť Turecko je muslimskou zemí. Kahraman tak naznačil možnost zcela opustit liberálně demokratické principy Turecka.