Přehled ověřených výroků

Nepodařilo se nám dohledat informace o tom, že by mělo hnutí ANO připravený návrh usnesení zakazující ministrovi vnitra provést reorganizaci policie, proto hodnotíme výrok jako neověřitelný.

Reorganizace policie způsobila roztržku v koalici, hnutí ANO vyvolalo dohadovací řízení a podepsání reformy ministrem Chovancem se považovalo za porušení koaliční smlouvy. Hnutí ANO tedy požadovalo zrušení reformy. Ministr Pelikán byl jedním z hlavních kritiků reorganizace a byl dokonce pro možnost vystoupení ANO z koalice.

KDU-ČSL naopak považovala reorganizaci policie za odbornou záležitost, která je věcí ministra vnitra Chovance a policejního prezidenta a požadovala odpolitizování sporu.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, neboť ve veřejně dostupných zdrojích není možné podobný žebříček dohledat, pokud vůbec existuje. Faktem nicméně zůstává, že na přebujelou administrativu si ředitelé škol a pedagogičtí pracovníci obecně stěžují dlouhodobě.

Z výroční zprávy České školní inspekce za školní rok 2015/2016 (. pdf, str. 17) lze vyčíst, že přes 80 % ředitelů poukazuje na přílišnou administrativu spojenou s řízením školy jako na překážku, která je nejvíce omezuje při výkonu funkce. Podobně to viděli i pedagogové (. pdf, str. 43), pro více než 60 % z nich je administrativa hlavním problémem, který brání výkonu učitelské profese.

V lednu 2013 rezort pod vedením Petra Fialy ustavil pracovní skupinu k optimalizaci statistických šetření, jejímž cílem mělo být najít řešení, jak snížit administrativní zátěž škol. Výsledky této skupiny však na webu ministerstva k nalezení nejsou. Nutno dodat, že od ustavení komise před čtyřmi lety se na ministerstvu vystřídali již čtyři ministři třech různých vlád. Po Petru Fialovi, Daliboru Štysovi a Marcelu Chládkovi vede rezort školství od června 2015 Kateřina Valachová.

Nepodařilo se nám zjistit, zda ministr skutečně probíral svoje pozměňovací návrhy s profesorem Gerlochem, o konzultacích se však nezmiňuje poprvé.

Ve veřejných zdrojích jsme nenalezli informace o tom, jestli se ministr Chvojka skutečně radil s odborníkem na ústavní právo Alešem Gerlochem ohledně zákona o střetu zájmů, nicméně o posudku vedoucího Katedry ústavního práva Univerzity Karlovy mluvil předseda Legislativní rady vlády již v pořadu Interview ČT24 na začátku prosince minulého roku.

Není dohledatelná informace, že by Chvojka svůj návrh konzultoval s profesorem Gerlochem. Z veřejně dostupných zdrojů lze pak vyčíst jen tolik, že Gerloch vyjádřil názor, že jistější z pohledu ústavnosti by bylo, kdyby se omezení týkající se vlastnictví médií vztáhla až na nově jmenované členy vlády. Z důvodu nedostatku informací o konzultacích mezi předkladatelem a profesorem Gerlochem, jakož i jeho názoru na danou problematiku, je výrok označen za neověřitelný.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný. Je sice pravdou, že na tzv. „tvrdé projekty“ jde primárně v rámci Fondu pro regionální rozvoj větší část z přidělených finančních prostředků, nelze však jednoznačně určit, kolik peněz je vyčleněných na tvrdé a kolik na měkké projekty, protože ty se mohou v rámci pěti fondů, ze kterých lze finanční prostředky čerpat prolínat.

V programovém období 2014-2020 může Česká republika vyčerpat z evropských fondů částku pohybující se mezi 21 a 24 mld. € (Evropská komise uvádí částku 21,6 mld €, ministerstvo pro místní rozvoj pak částku 23,9 mld. €). Tento objem peněz je rozdělen mezi pět fondů: Fondu soudržnosti, Evropského fondu pro regionální rozvoj, Evropského námořního a rybářského fondu, Evropského sociálního fondu a Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova.

Takřka polovina celkové částky (11,94 mld. €) připadá Evropskému fondu pro regionální rozvoj (EFRR/ERDF). Tento fond na úrovni 29 členských zemí alokuje 43 % financí, které jsou pro země Evropské unie v kohezních fondech vyčleněny.

Fond pro regionální rozvoj podporuje projekty v oblasti infrastruktury, tedy zejména tzv. „tvrdé“ projekty (stavby dopravní infrastruktury, rekonstrukce kulturních památek, výsadba zeleně nebo rozvoj elektronické veřejné správy apod.). Naopak tzv. „měkké projekty“ tedy neinvestiční (neinfrastrukturní) projekty, které mají podporovat např. rozvoj vzdělávání, osoby se zdravotním postižením, etnické menšiny, nezaměstnané osoby nebo zvyšování kvalifikace úředníků veřejné správy apod. spadají pod Sociální fond, kterému bylo v programovém období vyčleněno 3,43 mld. €. Nelze však stoprocentně říci, že by Fond pro regionální rozvoj obsahoval výzvy pouze k tvrdým projektům, v rámci tohoto fondu mohou být vypsány i projekty měkké.

Babišem zmíněné opravy silnic spadají primárně pod Fond soudržnosti, ze kterého může během programového období Česká republika vyčerpat částku 6,25 mld. €.

Z čehož vyplývá, že na tzv. měkké projekty Evropská unie vyčlenila České republice zhruba sedminu/osminu celkové částky.

Hodnotit složitost a byrokratičnost zadávání a čerpání projektů je subjektivní, nicméně zjednodušení, centralizování a plná elektronizace celého procesu byla jedním z cílů, které si Unie pro programové období 2014–2020 předsevzala.

Mezi novinky také patří vyšší měřitelnost přínosu podpořených operací (důraz na plnění stanovených indikátorů), finanční závislost na rychlosti a kvalitě čerpání (výkonnostní rámec) a vyšší míra uplatnění finančních nástrojů na úkor dotací, což může v konečném důsledku působit, že čerpání peněz je pro uchazeče náročnějším úkolem než v minulém programovém období.

Webové stránky fondů ani ministerstva dopravy aktuálně nenabízejí přehled, jak se čerpání podnikatelským subjektům, obcím či krajům daří.

Z veřejně dostupných zdrojů není možné ověřit, zda zbraně určené pro myslivost tvoří většinu držených zbraní. Kontaktovali jsme kvůli této věci Policii ČR, k okamžiku vydání jsme doposud bez odpovědi.

Důvodová zpráva k návrhu novely zákona o bezpečnosti, kterou předložilo Chovancovo ministerstvo, však naznačuje jiný závěr:

"V České republice existuje specifická situace v oblasti civilního držení zbraní daná tím, že většina zbraní byla jejich držiteli nabyta až po roce 1989. Ve většině případů pak šlo o osoby, které si zbraně nepořizovaly pro výkon myslivosti či pouze pro sport, ale vesměs právě pro potřeby eventuálního využití těchto zbraní pro ochranu života, zdraví a majetku. Tomu rovněž odpovídá to, jaké zbraně jsou v České republice držiteli zbrojních průkazů vlastněny. K 1. 12. 2016 je v České republice 300 115 držitelů zbrojních průkazů. Z toho je 240 810 držitelů zbrojního průkazu skupiny E – k ochraně života, zdraví nebo majetku.

Na rozdíl od většiny členských států Evropské unie, kde jsou v naprosté většině rozšířeny toliko lovecké zbraně, je podstatná část zbraní v držení českých držitelů zbrojních průkazů představována zbraněmi vhodnými pro ochranu života, zdraví či majetku (krátké zbraně, samonabíjecí pušky apod.). K 1. prosinci 2016 mají držitelé zbrojních průkazů registrováno 798 424 zbraní všech kategorií. Z tohoto počtu je 357 338 zbraní kategorie B – podléhajících povolení, které by mohly být nejspíše použity k ochraně života zdraví nebo majetku.

Přestože jde o "podstatnou část," nelze říci, zda dosahuje většiny, proto je pro nás výrok neověřitelný.

Střednědobý výhled státního rozpočtu ČR na roky 2017–2018 skutečně předpokládá navýšení výdajů na kapitolu ministerstva obrany z 47,8 mld. Kč pro rok 2016 na téměř 52 mld. Kč pro rok 2017, což představuje nárůst ve výši 8,8 %. Na rok 2018 se jedná o 57,2 mld. Kč, což je oproti předcházejícímu roku nárůst ve výši 10 %.

Druhá část výroku se týká evropského srovnání plánovaných výdajů na obranu v nejbližších letech. Takové mezinárodní srovnání se nám z veřejně dostupných zdrojů dohledat nepodařilo, proto výrok hodnotíme jako neověřitelný. Například i oficiální stránky NATO publikují ve své zprávě (.pdf) takové srovnání členských zemí, avšak poslední se týká období 2009–2016.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, nepodařilo se nám totiž dohledat data s počty poloautomatických zbraní držených občany ve všech členských státech EU. Nejsme proto schopni posoudit českou specifičnost, o které Chovanec mluví.

Na teroristické útoky v Paříži v listopadu 2015 reagovala Evropská komise návrhem na zpřísnění držení střelných zbraní v EU. Cílem návrhu je posílit ochranu evropských občanů a zabránit teroristům v přístupu ke zbraním. Zpřísnění se mimo jiné týká i některých poloautomatických zbraní, jejichž držení by dle návrhu komise mělo být zakázáno soukromým osobám.

Podle Analýzy možných dopadů revize směrnice 91/477/EHS o kontrole nabývání a drženístřelných zbraní (.pdf) vypracované ministerstvem vnitra (MV) tento návrh dopadá na legálně držené zbraně, které však nejsou využívány k páchání teroristických útoků. Jako jeden z hlavních důvodů, jenž rozporuje návrh směrnice, uvádí Analýza přeřazení většiny samonabíjecích (= poloautomatických) zbraní mezi zbraně zakázané (.pdf, str. 1).

Dne 10. června 2016 Rada Evropské unie ve složení ministrů vnitra podpořila zpřísnění dané směrnice. Česká republika reprezentovaná ministrem Chovancem návrh nepodpořila.

20. prosince 2016 pak schválili zástupci členských států EU kompromisní verzi textu zpřísnění směrnice o držení zbraní dojednanou mezi Evropským parlamentem, EK a Radou EU. MV na svém webu v souvislosti s tímto prosincovým krokem ve strukturách EU ubezpečuje občany, že i nadále bude trvat její odmítavý přístup ke zpřísnění dané směrnice.

Důvodová zpráva k návrhu novely ústavního zákona o bezpečnosti, kterou ministr vnitra aktuálně předkládá, uvádí:

„Na rozdíl od většiny členských států Evropské unie, kde jsou v naprosté většině rozšířeny toliko lovecké zbraně, je podstatná část zbraní v držení českých držitelů zbrojních průkazů představována zbraněmi vhodnými pro ochranu života, zdraví či majetku (krátké zbraně, samonabíjecí pušky apod.). K 1. prosinci 2016 mají držitelé zbrojních průkazů registrováno 798 424 zbraní všech kategorií. Z tohoto počtu je 357 338 zbraní kategorie B – podléhajících povolení, které by mohly být nejspíše použity k ochraně života zdraví nebo majetku.Při bližším pohledu na strukturu registrovaných zbraní se jedná o následující zbraně:• samonabíjecí pistole 231 327 kusů
• revolver 63 961 kusů
• samonabíjecí puška 28 926 kusů.“

Konkrétní počty zbraní v dalších členských státech EU ovšem nejsou jednotně dohledatelné, nelze tedy potvrdit zmíněnou specifičnost, o které ministr mluví.

V neděli 22. ledna oznámil ministr Chovanec v pořadu Otázky Václava Moravce, že se ČR chystá podat žalobu na zmíněnou směrnici.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, ačkoliv podle zpráv z médií minimálně francouzská Národní fronta získává peníze v Rusku, konkrétně půjčky od První česko-ruské národní banky. Nelze však dohledat, zda taková strana existuje „v každé evropské zemi“, jak říká Stropnický.

V lednu letošního roku informoval list The Telegraph, že americká Národní zpravodajská služba dostala od Kongresu USA za úkol přezkoumat tajné ruské financování evropských politických stran v horizontu posledních deseti let.

Západ se obává ruských snah rozložit evropskou jednotu ve strategických rozhodnutích (například oslabení NATO, sankce EU proti Rusku). Z informací listu The Telegraph vyplývá, že ruské vlivové operace byly zahájeny zejména ve Francii, v Nizozemsku, Maďarsku, Rakousku a ČR. Existuje podezření, že z ruských peněz mají být financovány krajně pravicové strany napříč Evropou: například maďarský Jobbik, Zlatý úsvit (Řecko), Národní Fronta (Francie), Liga Severu (Itálie), nebo bulharská strana Útok.

V Evropě lze identifikovat značné množství stran, které názorově souzní s Ruskou federací. Pokud jde konkrétně o otázku financování, jedná se však pouze o podezření, které je ve fázi prověřování. Prokázané je pouze financování francouzské politické strany Národní Fronta ze strany Ruska. Již v roce 2014 poskytla Národní frontě půjčku ve výši 11 milionů eur První česko-ruská národní banka se sídlem v Moskvě. Letos pak tato strana požádala ruské banky o půjčky v celkové výši 27 milionů eur na kampaň před francouzskými parlamentními a prezidentskými volbami.

Informace týkající se prokázaného ruského financování francouzské Národní fronty pochází z veřejných zdrojů. Výrok je hodnocen jako neověřitelný, neboť nelze vyloučit, že ministr Stropnický ve svém výroku vycházel z informací, které jsou neveřejné povahy.

Takzvaný proces extradice se v České republice obecně od r. 2013 řídí zákonem o mezinárodní justiční spolupráci. Obecně proto, že jednotlivé procesy vydání se mohou lišit podle toho, jaké smlouvy mezi sebou státy uzavřely, viz § 3.

Podle § 95 zákona o mez. justiční spolupráci o vydání rozhoduje krajský soud. Předseda Senátu pak ze zákona musí předložit rozhodnutí ministerstvu spravedlnosti. Do tří měsíců od vydání rozhodnutí pak může ministr spravedlnosti podat návrh na přezkum Nejvyššímu soudu, pokud toto rozhodnutí zpochybňuje. Pokud Nejvyšší soud návrh ministra spravedlnosti nezamítne, pak toto rozhodnutí zruší a buď vrátí věc soudu k novému rozhodnutí, nebo rozhodne sám.

Zda skutečně ministerstvo zahraničí pro každý jednotlivý případ dodává vyjádření ministerstvu spravedlnosti, není z veřejně dostupných zdrojů jasné. Obrátili jsme se s dotazem na ministerstvo zahraničí a výrok na základě odpovědi doplníme.

Zákon o církevních restitucích se projednával již v roce 2008, kdy Herman působil na tiskovém oddělení ministerstva kultury. KDU-ČSL, jako člen Sněmovny, se na tvorbě zákona podílela. Zákon tehdy neprošel 1. čtením, jeho projednávání bylo odročeny hlasy ČSSD, KSČM a 3 poslanci ODS a opětovně se k němu legislativci již nedostali.

Znovu se začal zákon projednávat v roce 2012, kdy KDU-ČSL neměla poslanecké zastoupení a nepodílela se na rozhodování o zákonu (vyjma Senátu). Hermanův postoj k oběma situacím při projednávání zákona nejde z veřejně dostupných zdrojů doložit. Tedy apel současného ministra na to, že se má více jednat s tehdejší opozicí, je neověřitelný.

Zákon 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církev. a nábož. společnostmi vstoupil v platnost 5. prosince 2012. V té době byla u vlády Nečasova ODS, TOP 09 a VV. Jak Herman správně uvádí, KDU-ČSL vůbec nehlasovala o zákoně (resp. pouze v Senátu), protože se nedostala do Sněmovny, jelikož ve volbách 2010 získala pouze 4,39 %.

Na nočním hlasování o majetkovém vyrovnání s církví byl patrný přetrvávající nejednotný postoj mezi vládou a opozicí. Vládní strany zákon nakonec prosadily.