Přehled ověřených výroků

Výrok nejspíše hodnotí události z období od 26. srpna do 2. října 2011, kdy po dvou násilných činech vedených Romy v Nové Boru a Rumburku, došlo v oblasti - města Rumburk, Varnsdorf a Nový Bor, k několika i násilným demonstracím proti romské menšině a vládě.

Výrok hodnotíme jako pravdivý. Dle souhrnné zprávy Policie ČR (.pdf, s. 7-11), která celou událost podrobně dokumentuje, došlo k nasazování policistů v jednotlivých případech i v řádech stovek příslušníků, například 24. září 2011 při demonstraci ve Varnsdorfu bylo nasazeno dle zprávy 500 policistů (tamtéž, s. 11).

Zpráva také potvrzuje, že místní policejní jednotky byly posilovány jednotkami z jiných krajů – speciální pořádkovou jednotkou z Prahy, Brna a Ostravy a krajskými pořádkovými jednotkami z Liberce, Plzně, Pardubic a Hradec Králové (tamtéž, s.7).

Předně je třeba říci, že neexistuje univerzálně platný a zavazující výčet základních lidských práv. Jakkoliv v České republice vycházíme primárně z Listiny základních práv a svobod (čl. 43), potažmo zákon o azylu, s oporou ve Všeobecné deklaraci lidských práv, Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a svobod (.pdf) a několik dalších dokumentů (viz např. níže,) které se často překrývají, v jiných regionech světa řadí mezi základní lidská práva jiná práva, některá námi uznávaná neuznávají a podobně. Mezinárodní společenství se však (s různou mírou podpory) shoduje na některých právech, která jsou obecně přijatá jako "jádro" lidských práv.

Jde například o zákaz mučení, otroctví a také tzv. princip non-refoulement, Podle něj:

„Žádný smluvní stát nevyhostí jakýmkoli způsobem nebo nevrátí uprchlíka na hranice zemí, ve kterých by jeho život či osobní svoboda byly ohroženy na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického přesvědčení.“

Jde o zásadu mezinárodního obyčejového práva, tedy je závazný pro všechny státy světa, přestože nejsou signatáři Ženevské úmluvy z r. 1951, kde je v článku 33 zakotven. Státy by jej rovněž měly promítnout do znění svých zákonů a mezinárodních úmluv, i bez toho jsou však povinovány jej dodržovat. Zásadu dále rozvíjí tzv. Dublinský systém (platný jen pro omezený okruh evropských států), který vytváří systém přerozdělování žadatelů o azyl, na základě něhož mohou být uprchlíci "vráceni" do první z těchto zemí, do které po opuštění své domoviny vkročili. Na základě toho pak právo požádat o azyl lze zařadit mezi základní lidská práva, přestože ne vždy jej musíme v mezinárodních dokumentech najít explicitně.

Pokud bychom však měli zhodnotit uznání práva na azyl napříč mezinárodními úmluvami, shledáme, že:

Všeobecná deklarace lidských práv (nezávazný dokument OSN) jej přiznává ve čl. 14. Charta základních práv EU (součást závazného primárního práva EU, nicméně pouze s působností ve státech EU) jej přiznává v čl. 18, potažmo 19. Ženevská úmluva o právním postavení uprchlíků (1951) a navazující Newyorský protokol (1967, příloha 2) jsou základními dokumenty azylového práva.Další dokumenty evropského práva najdete například zde, EU se k jejich přijetí zavázala již Smlouvou o ES (čl. 61-63, konsolidovaná verze).

Právo na azyl dnes ale v různých modifikacích uznává přibližně 140 států světa, zpravidla na základě Ženevské úmluvy o postavení uprchlíků (1951) a navazujícího Newyorského protokolu (1967).

K tomu, zda jde o výsledek druhé světové války: Všeobecná deklarace lidských práv (1948) i navazující Newyorský protokol (1967, příloha 2) i Charta OSN (1945), na jejichž hodnoty odkazuje Ženevská úmluva o právním postavení uprchlíků (1951), pochází shodně z iniciativy OSN. Ta vznikla z podnětu amerického prezidenta Roosevelta již během druhé světové války Deklarací Spojených národů z popela neúspěšné Společnosti národů, která selhala tím, že nezabránila právě druhé světové válce (viz například dokument ČT). V preambuli Charty (nikoli zakládajícího, avšak jednoho ze základních dokumentů OSN) pak stojí: " My, lid Spojených národů, jsouce odhodláni uchránit budoucí pokolení metly války, která dvakrát za našeho života přinesla lidstvu nevýslovné strasti... " Základní dokumenty azylového práva tedy opravdu vznikly v důsledku situace po druhé světové válce.

Na základě těchto informací pak hodnotíme Svobodův výrok jako pravdivý.

Jedná se o kauzu prodeje pozemků, v níž je spolu s dalšími zastupiteli statutárního města Liberec Zuzana Kocumová obviněna. Předmětem je spor o cenu pozemků, které město prodalo v obci Doubí manželům Volavkovým v roce 2007.

Ze zápisu z jednání zastupitelstva lze vyčíst, že se diskutovalo právě o ceně zmíněných pozemků. Jednalo se o dva pozemky, přičemž první pozemek stál 875 Kč za metr čtvereční a druhý pozemek 350 Kč za metr čtvereční. V zápisu (pdf.,str 18-22) se tato cena zdůvodňuje tím, že prodej těchto pozemků spadá pod Odbor rozvojových projektů a cena je tedy stanovena dle interních předpisů. Odbor rozvojových projektů doporučil (pdf., str.14) tento prodej.

Co se týče zmíněných posudků, podle Denik.cz odvolávací soud, který kauzu znovu projednává, odkazuje právě na několik posudků v rozdílné výši. Výrok Zuzany Kocumové je tedy pravdivý.

Miloš Zeman byl zvolen prezidentem ve svobodných demokratických volbách v lednu 2013. Šlo o první přímé prezidentské volby. Ve 2. kole volby získal přesně 2 717 405 hlasů (54,80 %).

Uvedená číselná hodnota není zcela přesná. Podstata výroku je však pravdivá, což je vysvětleno v hodnocení níže.

Ministerstvo pro místní rozvoj každoročně vyhlašuje Programy podpory bydlení. Ten na rok 2016 byl vypsán na konci října 2015.

Podprogramy tohoto programu jsou jako dříve Regenerace sídlišť, Podporované byty (Pečovatelské byty, Vstupní byty, Komunitní domy seniorů), Olověné rozvody, Bytové domy bez bariér.

V podprogramu Podporované byty jsou dotace vypláceny pro poskytování sociálního bydlení „pro osoby, které mají ztížený přístup k bydlení v důsledku zvláštních potřeb vyplývajících z jejich nepříznivé sociální situace - věk, zdravotní stav nebo sociální okolnosti jejich života.“

V letošním roce byla výše dotace (pdf., str. 2) na komunitní domy pro seniory definována jako součin počtu podporovaných bytů v domě a částky max. 600 tisíc Kč (kap. 4, odstavec 2). Jeden byt je dotován až 600 tisíci korunami. Radka Maxová tedy nebyla přesná ve vyčíslení částky na jeden byt.

Poslankyně Hnyková korektně uvádí, že Česká republika by měla do konce příštího roku přijmout celkem 2 691 uprchlíků, nicméně své prohlášení staví tak, že toto schválila vláda. Ta je "zodpovědná jen za" 1500 z nich, zbývající počet stoupl kvůli přijetí kvót na úrovni členských států EU. A to navzdory hlasování vlády, která proti kvótám hlasovala a také je dlouhodobě odmítá.

Česká republika se v roce 2015 nejdříve dobrovolně zavázala přijmout 1500 osob.

Usnesení vlády z 8. července 2015 uvádí:

„Vláda
schvaluje stanovení dobrovolného podílu České republiky z celkového počtu
1. 20 tisíc osob přesídlovaných ze třetích zemí do Evropské unie, v souladu se závěry
Evropské rady z 26. června 2015, na 400 osob.

2. 40 tisíc osob relokovaných z Itálie a Řecka do ostatních členských států Evropské unie, v souladu se závěry Evropské rady z 26. června 2015, na 1100 osob.“

Jak dokládá zápis z tohoto jednání vlády (.doc, bod 24), pro toto hlasovalo všech 16 přítomných členů vlády.

Počet se dále zvýšil rozhodnutím Rady (.pdf, str. 14-15) z 22. září 2015, se kterým Česká republika nesouhlasila, na celkových 2691 osob. I přes tento nesouhlas rozhodnutí platí, není podřízeno jednomyslnné shodě. Aktuálně není tento počet naplňován, do České republiky přicházejí jednotky uprchlíků.

Článek 13 tohoto rozhodnutí pak uvádí:

"Vstup v platnost

1. Toto rozhodnutí vstupuje v platnost prvním dnem po vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie.2. Toto rozhodnutí se použije do 26. září 2017.3. Toto rozhodnutí se použije na osoby přicházející na území Itálie a Řecka od 25. září 2015 do 26. září 2017, jakož i na žadatele, kteří přišli na území těchto členských států po 24. březnu 2015. "

Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící, Hnyková totiž u celkového počtu nerozlišuje zodpovědnost vlády s reálným stavem.

Evropská komise v lednu 2016 zahájila diskusi o možném přiznání statutu tržní ekonomiky v případě Číny. Diskuse se však spíše vede o tom, jaká opatření má EU zavést po vypršení přístupového protokolu (.doc, str. 9) Světové obchodní organizace (WTO). Čína na základě tohoto protokolu není posuzována jako tržní ekonomika a EU tak při obchodování s Čínou může uplatňovat jistá ochranná opatření. V prosinci 2016 však zmíněný přístupový protokol vyprší a EU tak musí rozhodnout, jak bude k obchodu s Čínou přistupovat.

Komise analyzuje (.pdf, str. 3) tři hlavní možnosti:

1) žádnou změnu právních předpisů EU

2) odstranění Číny ze seznamu zemí bez tržního hospodářství bez dalších podmínek

3) odstranění Číny z tohoto seznamu a zavedení doprovodných opatření

Výrok hodnotíme jako zavádějící, neboť status tržní ekonomiky Čína získá pouze pokud splní konkrétní podmínky (.pdf, str.5). Podle komisařky pro obchod Cecilie Malmström by nic nedělání mohlo vést k závažným dopadům (.pdf, str. 4).

Řešení situace je v současné době v jednání. Očekává se, že Evropská komise přednese návrh řešení situace v červenci.

Zpravodajský server iDnes.cz zveřejnil záznam z 8. března 2016, ve kterém policejní prezident Tomáš Tuhý hovoří o budoucnosti Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu. Tuhý ještě tři měsíce před reorganizací, tedy sloučením ÚOOZ s Útvarem odhalování korupce a finanční kriminality, oznamoval policejním detektivům ÚOOZ celoroční plány. Zmiňoval také nová tabulková místa, která měl bývalý šéf útvaru Robert Šlachta obsadit.

Milan Chovanec podepsal navrhovanou reorganizaci 15. června 2016. S tímto krokem nesouhlasil jak Šlachta, tak i někteří další členové sboru. Kvůli sloučení útvarů rezignovalo k 30. červnu pět lidí včetně Šlachty. Útvar přitom čítal 450 policistů.

Vzhledem k tomu, že ÚOOZ byl zahrnut do zastřešující Národní centrály proti organizovanému zločinu, výrok hodnotíme jako pravdivý. Reorganizaci policie jsme se věnovali již v předchozí analýze.

Ve volbách v roce 1996 zvítězila Občanská demokratická strana se ziskem 29,62 % platných hlasů. Druhá skončila ČSSD, která obdržela 26,44 %. ODS začala jednat s ostatními stranami o vzniku vládní koalice. Koaliční dohoda byla uzavřena mezi ODS KDU-ČSL a ODA dne 27. června 1996.

Tato vláda byla menšinová, protože počet vládních poslanců koalice byl pouze 99. Během hlasování o vyslovení důvěry vládě 25. července odešli poslanci ČSSD z Poslanecké sněmovny a umožnili tak vládě tuto důvěru získat. Za to získal Miloš Zeman křeslo předsedy Poslanecké sněmovny. Proti hlasovalo pouze 40 poslanců KSČM a SPR-RSČ. Dodejme, že v roce 1996 neměla koalice na dohodnutém půdorysu reálnou politickou alternativu.

Jedním z důvodů oslabení ODS bylo netransparentní financování strany a následný tzv. sarajevský atentát (1997), kdy vlivní členové ODS Jan Ruml a Ivan Pilip v nepřítomnosti Václava Klause přečetli předem připravené prohlášení. V tom vyzvali tehdejšího premiéra a předsedu ODS k odstoupení z funkce. Tím byla zahájena politická krize, která vyvrcholila demisí vlády, jmenováním úřednické vlády Josefa Tošovského a následně vyhlášením předčasných voleb.

V těchto volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konaných 19.–20. června 1998 zvítězila ČSSD se ziskem 32,31 % hlasů. Druhá skončila ODS, která obdržela 27,74 % platných hlasů. Do Poslanecké sněmovny se dále dostaly KSČM, KDU-ČSL a Unie svobody (US).

V úvahu přicházely dvě možnosti sestavení koaliční vlády. První byla koalice ODS, KDU-ČSL a US s celkovým počtem těsných 102 mandátů, nebo ČSSD, KDU-ČSL a US s pohodlnou většinou 113 mandátů. Silné antipatie vůči tehdejšímu předsedovi ČSSD Miloši Zemanovi však zabránily vzniku této koalice, a to i přes vstřícnou nabídku z jeho strany směrem ke KDU-ČSL a Unii svobody.

Stejně tak nechtěl Václav Klaus spolupracovat s odpadlíky a zrádci z Unie svobody, kteří ho v minulosti vyzvali k demisi (Vládneme, nerušit: 8:20–10:00). Následně byla podepsána „Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice“, tzv. Opoziční smlouva jako dohoda mezi ODS a ČSSD, ve které se smluvní strany zavázaly, že „budou respektovat právo té z těchto stran, která zvítězila ve volbách, sestavit vládu České republiky, a vyjádří tento respekt neúčastí poslanců druhé strany při hlasování o důvěře vládě.“ (.pdf, str. 1)

V tomto případě byla onou vítěznou stranou ČSSD. Během hlasování o vyslovení důvěry vládě Miloše Zemana se skutečně poslanci ODS hlasování nezúčastnili a vláda tak snížením kvora získala důvěru. Klaus se pak dostal na post předsedy Poslanecké sněmovny stejně jako Zeman o 2 roky dříve.

Byť obě situace nejsou zcela identické, základní sdělení prezidenta je korektní - tedy že předseda vítězné strany vede vládu a jeho hlavní oponent mu toto umožnil snížením kvóra při hlasování o důvěře vládě.

Na základě usnesení Vlády České republiky ze dne 19. června 2012 č. 456 vznikl Vojenský technický ústav (VTÚ) zápisem do obchodního rejstříku k 27. září 2012 jako cíl snahy ministerstva obrany transformovat systém bývalých Vojenských opravárenských podniků (VOP).

Areál ve Vrběticích je pod správou VTÚ. Ten některé objekty v areálu dále pronajímá, konkrétně čtyřem soukromým společnostem vlastnícím licenci pro obchodování s vojenským materiálem, kterou vydává ministerstvo průmyslu a obchodu. Se společnostmi jsou uzavřeny řádné nájemní smlouvy. I na sklad č. 16, ve kterém došlo k výbuchu. Tento objekt je na základě nájemní smlouvy od roku 2011 pronajatý společnost IMEX Group, s.r.o. Munice nacházející se v muničním skladu v době výbuchu byla výlučně v soukromém vlastnictví.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, protože od roku 2012 je správcem skladu jako právní zástupce VOP právě Vojenský technický ústav.