Přehled ověřených výroků

Výrok je hodnocen jako zavádějící. Ministr vnitra korektně popisuje Babišův posun i aktuální mediální zdrženlivost ministra spravedlnosti k tématu migrace. Interpretace Chovance ve smyslu, že Pelikán kritizoval vlastní zemi a dělal ostudu po celém světě, je ovšem značně nadsazená. Pelikán pouze veřejně popisoval stav v jednotlivých detenčních zařízeních a není pravdou, že byl vždy kritický.

Vládní kabinet se v červenci 2015 usnesl na přijetí 1500 uprchlíků mezi lety 2015 a 2017. Tento mandát nijak nespecifikuje požadavky a kritéria, která musí uprchlíci splňovat. Jak dokládá zápis z tohoto jednání vlády (.doc, bod 24), pro toto hlasovalo všech 16 přítomných členů vlády, tedy i ministři z hnutí ANO (ale také ČSSD).

Ministr financí Andrej Babiš v té době tvrdil:

„Každá země má nějakou uprchlickou tradici, já preferuju Ukrajince. Preferuju lidi slovanského původu, které potřebujeme, aby zde manuálně pracovali. Je potřeba, abychom přijímali uprchlíky, kteří se zapojí do pracovního procesu a nebudou brát podporu v nezaměstnanosti a sociální dávky.“

V září 2015 Babiš argumentoval podobně. Český rozhlas přinesl například jeho vyjádření po jednání v Lucemburku: „Uprchlíci ze Sýrie a dalších zemí by podle ministra financí Andreje Babiše z hnutí ANO mohli v Česku obsadit tisíce pracovních míst, o která místní nemají zájem. Babiš to řekl v Lucemburku po jednání ministrů financí zemí Evropské unie.“

Konkrétně ministr uvedl:

„Máme 18 tisíc volných míst pro pomocné dělníky. Pokud naši občané nechtějí obsazovat tyto pozice, tak ano, proč ne.“

Dále však zopakoval, že stejně jako vláda odmítá povinné kvóty na přijímání uprchlíků. Podle twitterového účtu Andreje Babiše došlo k výrazné změně jeho postoje na téma a řešení migrace. Již v listopadu 2015 razantně vystupoval proti přijímání uprchlíků. Stejně tak v únoru 2016 na svém účtu uveřejnil video, ve kterém mluví o přímém zastavení přijímání uprchlíků formou potápění prázdných lodí pašeráků.

V srpnu zopakoval, že nebude respektovat kvóty na přerozdělování uprchlíků a odmítl jejich přijímání. „Nebudu respektovat kvóty. Situace se změnila,“ napsal Babiš na svém twitterovém účtu. Jako hlavní důvod tohoto rozhodnutí uvedl selhání multikulturalismu a nedůvěru v úspěšnou integraci. Lze tedy opravdu vypozorovat změnu pozice Andreje Babiše týkající se otázky migrace a přijímání uprchlíků do ČR.

V případě ministra spravedlnosti Pelikána došlo k uveřejnění tweetu s textem, který poukazuje na výhody přijetí migrantů v souvislosti se zaměstnaností, v němž označuje migranty za příležitost. V říjnu 2015 kritizoval stav detenčních zařízení, jenž byl podle něj v jednotlivých případech horší než ve vězení.

Podobně se vyjádřil také u Martina Veselovského v DVTV v září 2015, kde řekl: „... já prostě na té vládě, zcela otevřeně zastávám toto stanovisko (negativní postoj k odmítnutí kvót českou vládou) a pochopitelně se o tom snažím přesvědčovat i ty ostatní.“ (9:31), „režim v řadě věznic, je mnohem příjemnější a mírnější, než režim v našich detenčních zařízeních.“ (17:29)

Stejně tak upozornil na možné riziko žalob na zadržování migrantů. V listopadu 2015 se však zmínil o detenčním táboře v Drahonicích, který označil za nejlepší zařízení ze všech.

Ve stejném duchu mluvil Pelikán i do médií. Např. web ČT24 uvádí jeho vyjádření z návštěvy tohoto zařízení:

„Když si vezmu, že tohle zařízení jsme v dost strašném stavu předali vnitru před dost krátkou dobou, tak je to tady velmi dobré. Lidé se velmi snaží (...) Jsem spokojený, je to velký rozdíl proti tomu, co jsme viděl dřív.“

V poslední době se ministr Pelikán vyjadřoval spíše k tématu reorganizace policie, přímo k pozměněným postojům Babiše už ne.

Ministr Babiš potvrdil, že by v rámci systému EET zavedl některé dílčí úpravy, byť dříve zastával názor, aby bylo výjimek co nejméně.

V živém vstupu v Událostech České televize 23. listopadu Babiš oznámil, že dostal dopis od 89leté důchodkyně z Kladna, která má prý nízké tržby a nemá ve svém obchodě internet. Stejný příklad zmínil také na tiskové konferenci (ČT24) ministerstva financí k možným výjimkám z EET.

Na základě tohoto podnětu, jak ministr Babiš uvedl, se rozhodl dát možnost uplatnit paušální daň podnikatelům s tržbami do 250 tisíc korun ročně. Ti by tedy zavádět EET nemuseli. To však až po domluvě s finančním úřadem, v platných pravidlech se EET vztahuje i na ně.

Babiš tedy navrhl změny vůči těmto drobným podnikatelům, není ovšem pravdou, že by shodil či označil za „blbost“ celý projekt EET. Ve stejném vystoupení uvedl, že těchto lidí se první vlna (od 1. 12.) nedotkne a vše běží podle plánu.

Dodejme, že další Babišem avizované změny se mají týkat e-shopů.

Transparency International (TI) nedělá dotazníkové šetření, ale souhrnnou analýzu z průzkumů, které provedlo 13 světových expertních organizací (.pdf) zabývajících se korupcí. Kubera má pravdu v tom, že část těchto dat vznikla jako dotazníky pro experty, kteří měli posuzovat míru korupce v dané zemi, další část dat však z dotazníků nepochází. Tato analýza je navíc empirickým výzkumem, jelikož pracuje s daty (nic na tom nemění fakt, že nepocházejí z výzkumu provedeného samotnou TI). Jelikož si Kubera z metodologie tohoto výzkumu bere jenom část pravdivých informací a zbytek zamlčuje, hodnotíme výrok jako zavádějící.

Každá z institucí zahrnutých do výzkumu má vlastní metodologii, která spočívá v odborném vyhodnocení několika tematických otázek pro každou zemi, a to vlastními experty a odborníky. Transparency International pak sbírá všechna získaná data, standardizuje je kvůli srovnatelnosti a vytvoří Index vnímání korupce (CPI), nicméně pouze u zemí, kterými se zabývaly alespoň tři (.pdf) organizace.

Metodologie (.pdf) výzkumu TI ošetřuje takové problémy, jako je porovnatelnost dat jednotlivých organizací (rozdílné výsledky výzkumů jednotlivých organizací je nutno převést do jednotné podoby, aby pak mohlo být provedeno porovnání). Výsledná data analýzy jsou navíc statisticky otestována, takže výtka Kubery ohledně neempirické podstaty výzkumu neobstojí.

Není současně podmínkou, že všechny organizace (.pdf) provádí dotazníkové šetření mezi veřejností (jako např. World Justice Project Rule of Law Index). Některé analyzují veřejně dostupné informace ( Political Risk Services International Country Risk Guide), na jejichž základě pak stanoví rating pro danou zemi.

Andrej Babiš mluví o tom, že tři z jeho bývalých firem (převedených do svěřenských fondů) mají spor s Finanční správou. Které konkrétně to jsou a v jaké věci se jich tento spor týká, nelze dohledat. Pokud však přijmeme Babišovu tezi o tom, že jeho firma je ve sporu s Finanční správou, ergo ji ministr financí neřídí, je třeba upozornit na některá fakta.

Předně je zde zákon o Finanční správě České republiky. Ten v § 1 odst. 3 uvádí, že „Generální finanční ředitelství je podřízeno Ministerstvu financí (dále jen‚ministerstvo‘). Odvolací finanční ředitelství je podřízeno Generálnímu finančnímu ředitelství. Finanční úřady jsou podřízeny Odvolacímu finančnímu ředitelství.“

Podle zákona ovšem ministerstvo financí skutečně nemá přímý dohled nad jednotlivými kauzami nebo událostmi. Kompetence jsou stanoveny tak, že ministr neúkoluje Finanční správu v jednotlivých konkrétních záležitostech její působnosti. Ovšem není to zcela tak, jak líčí Babiš, když se od svých možností vlivu na Finanční správu zcela oprošťuje. Ministerstvo svými pověřeními např. uděluje věcnou působnost Generálnímu fin. ředitelství.

Můžeme rovněž poukázat na nedávné zrušení tzv. udavačského webu v rámci systému EET, což provedla Finanční správa, a to z rozhodnutí ministra, který k tomu řekl:

„Já jsem rozhodl, že se zruší ten web. Já jsem o tom webu nevěděl“.

Na základě doplňujících informací bylo změněno hodnocení výroku z pravdy na zavádějící.

Luděk Niedermayer má pravdu v tom, že zákonná úprava umožňující nedanění korunových dluhopisů má původ v 90. letech. Ta byla ovšem přes 15 let zcela nevyužita, následně Kalouskovým ministerstvem financí dokonce vypuštěna, aby ji Kalouskovo MF opět vrátilo do legislativy a "oživilo" vydáním několika sérií takto nedaněných dluhopisů, což spustilo vlnu takových emisí. Z tohoto pohledu tedy Niedermayer neuvádí správně kontext, což činí výrok zavádějícím.

Pátráme-li po původu nedaněných korunových dluhopisů, dostaneme se až do 90. let. Nezdanění takových dluhopisů zakládá na dvou ustanoveních - zaprvé umožňujícího zdanění jednotlivých cenných papírů (nikoli v jejich souhrnu), zadruhé ustanovení zaokrouhlujícího takto určenou daň směrem dolů. Z korunového dluhopisu je pak daň zaokrouhlena na nulu.

Ustanovení o zdanění jednotlivých dluhopisů stejného emitenta najdeme v zákoně o daních z příjmů k počátku roku 1995 (bod 128, odst. 3). Ustanovení o zaokrouhlení má původ již v roce 1993, a to v novele zákona o správě daní a poplatků (bod 41). V této době však Kalousek působil jako náměstek na ministerstvu obrany, jejich tvorbu mu tak nelze připsat.

V roce 2009 (s účinností 2011) je zákon o správě daní a poplatků zrušen novým daňovým řádem, navrženým ministrem financí Kalouskem. "Zaokrouhlovací" ustavení pro zvláštní sazbu daně v něm tehdy nebylo obsaženo,daň na dluhopisy od účinnosti zákona dopadala podle obecnéhopravidla zaokrouhlování nahoru. S odůvodněním, že při této změně zákonů však došlo k vytvoření dvojího rozporného postupu, byla ovšem takto vybraná daň subjektům následně vrácena a novela zákona o daních z příjmů, předložená opět ministrem financí Kalouskem, zaokrouhlování dolů (ergo nedanění korunových dluhopisů) do daňového systému vrací.

Ne ovšem na dlouho. Tři měsíce po účinnosti této novely byla navržena další změna zákona o dani z příjmů, tentokrát vládou zastoupenou ministerstvem průmyslu a obchodu. Opětovné zaokrouhlení nahoru (a prakticky tedy zdanění korunových dluhopisů) je pozměňovacím návrhem hospodářského výboru, přičemž ovšem ze záznamu z jednání výboru nelze zjistit, kdo je jeho autorem.

V mezidobí, tedy od poloviny roku 2011 do poloviny roku 2012, Miroslav Kalousek vydal několik sérií nedaněných korunových dluhopisů. Podle serveru Kurzy.cz byl stát prvním emitentem takových papírů, a to v roce 2011, kdy byl Kalousek ministrem financí. To spustilo vlnu dalších emisí, zejména ze strany soukromých subjektů, vzestup na konci roku 2011 následovalo markantní vyvrcholení na konci roku 2012. Od roku 2013 totiž měly být nově úroky z těchto dluhopisů zdaněny (bod 6) výše zmíněným návrhem z pera MPO.

Z technického hlediska tedy Kalousek úpravu, která umožňuje korunové dluhopisy nedanit, nevymyslel, její základ byl položen již mnoho let zpět. Nicméně podílel se na oživení takového zákona a ač (alespoň dle vyjádření TOP 09) šlo o krátkou, provizorní úpravu, kdy bylo nedanění dočasně umožněno, vydal v tomto období několik sérií korunových dluhopisů, což povzbudilo další subjekty k témuž postupu.

V listopadu server Seznam.cz vydal text, ve kterém poprvé popisuje to, že Babiš jako fyzická osoba nakoupil bezmála za 1,5 miliardy korunové dluhopisy Agrofertu. Na ty se nevztahovala daň. Babiš pak v lednu veřejně popsal své příjmy od roku 1993.

Pro Deník 4. ledna uvedl Babiš, že od roku 1993 jako fyzická osoba oficiálně vydělal 1,8 miliardy korun, za tu dobu na dani z příjmů zaplatil 310 milionů korun a 27 milionů korun na pojistném. „Můj čistý příjem tedy byl 1,526 miliardy korun a za ně jsem nakoupil dluhopisy v ceně 1,482 miliardy korun.“

Jinou částku pak ministr uvedl v rozhovoru pro deník Hospodářské noviny 6. ledna 2017. Kromě tohoto rozporu v příjmech pak přišel server Echo24.cz s výpočtem, že podle veřejných deklarací o svém příjmu Babiš nemohl v letech 2013 a 2014 nakoupit uvedené dluhopisy, protože nedisponoval dostatkem prostředků.

Echo spočítalo, že s takovou bilancí mu ovšem majetek nestačil na pokrytí životních potřeb. Na tiskové konferenci dne 19. ledna vydal Babiš další údaje. Konkrétně na dotaz Terezy Vilímové z Echo24, kde vzal legální příjmy na nákup těchto dluhopisů, neboť když vychází z majetkových přiznání, tak v roce 2013 na toto neměl peníze. Odpověděl, že jeho celkové příjmy od roku 1993 byly 2 531 768 228 Kč, z toho příjmy, které byly zdaněné Agrofertu byly 1 863 801 107 Kč, z toho zaplatil 337 503 547 Kč daní. Takže když to odpočítám, tak mi zůstalo 1 049 498 231 Kč.

O celé kauze následně informovala také Česká televize. Konkrétně Reportéři ČT a nejobsáhleji pak redaktoři pořadu 168 hodin v reportáži z 29. ledna 2017. Ta v úvodu pořadu shrnuje jednotlivé verze Babišových vyjádření a dále se reportérka doptává na nesrovnalosti v počtech.

(3:35) reportérka:„... mně na tom zaráží to, že ten první rozhovor, první dotaz byl někdy 4. ledna, první dotaz na to, kde jste vzal peníze na nákup těch dluhopisů. A vy jste tam suverénně řekl tu částku...“

Babiš: „Ano, protože jsem to měl připravené, protože ta kampaň už jela. Měl jsem to připravené a ta částka byla jednoznačně vyšší než ty dluhopisy, takže to byl ten zdroj.“

reportérka: „Takže jste si to špatně spočítal?“

Babiš: „Ale to není pravda, vidíte, vy tomu nerozumíte.“

Další otázka směřuje k tomu, proč nezdanitelné příjmy uvádí až teď, když nesedí počty. Odpovědí je dnes již legendární: „Proč bych vám měl sdělovat všechny moje příjmy? Sorry jako.“ (4:30)

Na otázku, zda je ochoten a schopen tyto příjmy doložit, odpovídá,že neví, proč by to dokládal.(06:40)

Reportérka pořadu 168 hodin se tedy neptala znova na částky, které tvořily veškeré jeho příjmy. Alespoň v odvysílaných částech pořadu tyto částky brala jako fakt a ptala se na skutečnost, proč je médiím sděloval postupně, zda šlo o omyl při počtech či nikoli. Další dotaz směřoval k tomu, zda tyto částky bude dále dokládat. Rozhovor se tedy ubíral jiným směrem, uvedené částky již reportérka nezpochybňovala a natočený materiál z tiskové konference na ně zjevně neodpovídá. Totéž je možné konstatovat u reportáže Reportéři ČT. Přesto je možné, že mimo odvysílané záběry se reportérka v rámci tématu znova dotazovala na uvedené částky. Proto je výrok zavádějící.

Na jednání Hospodářského výboru náměstek ministra Šolc upozornil, „že podle jejich názoru by navrhovaná úprava byla v rozporu se směrnicí o univerzální službě“. (.pdf, str. 21). Na možné problémy (.pdf) s evropským právem upozornil i šéf ČTÚ Jaromír Novák.

Ministr Mládek ve 3. čtení v Poslanecké sněmovně skutečně tlumočil neutrální stanovisko k tomuto návrhu. To dokládá stenoprotokol z jednání (jde o bod A3). Sám Mládek se pak v hlasování zdržel.

Během jednání v Senátu Mládek opakovně o návrhu mluvil. Uvedl:

" Proto bych chtěl požádat, pokud shledáte, že tento paragraf je pro vás skutečně nepřijatelný, dovedu si představit, že to schválíte bez tohoto paragrafu a dáte Poslanecké sněmovně znovu šanci se rozhodnout, jestli bude trvat na znění Poslanecké sněmovny nebo bez tohoto paragrafu. Já z hlediska svého úřadu totiž především potřebuji schválení tohoto zákona, ať již v jedné nebo v druhé verzi. Ale velmi bych žádal o to, aby rozhodně nebylo hlasováno o odmítnutí tohoto zákona jako celku, protože tomuto návrhu nerozumím a to by rozhodně ničemu nepomohlo. "

(...)

" To, o čem je tady spor, je návrh poslance Pflegera, který přednesl na hospodářském výboru Parlamentu ČR, ten se s ním ztotožnil a stejně tak se s ním ztotožnila Sněmovna. Stanovisko mého úřadu – to bych tady rád zdůraznil, bylo neutrální. Protože já si myslím, že není pravda, ani že to bude mít dramaticky pozitivní ani dramaticky negativní, v zásadě to bude mít neutrální účinky, a proto je to daleko menší drama, než to tady v tuto chvíli vypadá. To je to základní stanovisko. "

Ministr Mládek tedy během jednání Senátu pozměňovací návrh poslance ANO Pflégera nijak nadšeně nehájil, požádal o podporu zákona, aby prošel co nejrychleji. V jednom vystoupení dokonce uvedl, že je pro něj prioritní schválení návrhu jako takového. Požádal senátory, pokud je pro ně pozměňovací návrh problematický, aby zákon poslali Sněmovně v upraveném znění.

Nakolik Mládek mohl kalkulovat s tím, že by i tak případně po vrácení Senátem Poslanecká sněmovna schválila návrh i s Pflégerovým pozměňovacím návrhem, je spekulace. Faktem je, že nadšená podpora se z Mládkových vystoupení v Senátu vyčíst nedá. Dodejme, že nehodnotíme, zda návrh je či není v rozporu s evropským právem, jak Babiš tvrdí.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť premiér Nečas sice navrhl odvolat předsedu Věcí veřejných (nebyl jím Bárta ale John), to však vyvolalo v koalici velkou roztržku, která byla zažehnána až dohodou mezi všemi subjekty. Tedy i v tomto případě muselo dojít k domluvě mezi koaličními partnery, aby tato změna nevyvolala např. pád vlády. Výrok je pronesen v tom kontextu, že by Sobotka mohl odvolat ministry z jiných koaličních stran, aniž by to směřovalo k rozpadu koalice.

Předně uveďme, že koaliční smlouva (str. 42, bod 4) Nečasova kabinetu obsahovala stejně jako u současné sestavy bod, kdy odvolání člena vlády je třeba probrat s příslušným předsedou koaliční strany.

Vít Bárta byl ministrem dopravy ve vládě Petra Nečase od 13. 7. 2010 do 21.4. 2011. Následně byl nahrazen do konce června 2011 Radkem Šmerdou (post ministra dopravy v Nečasově vládě následně vykonávali další dva muži: Pavel Dobeš a Zbyněk Stanjura).

Vít Bárta rezignoval na ministerský post v dubnu 2011 z vlastního rozhodnutí, nejednalo se tudíž o iniciativu premiéra Nečase, ačkoliv na toho pod pohrůžkou vyvolání hlasování důvěře vládě vyvíjela nátlak ve věci odvolání Bárty opozice (ta ovšem v tomto období vyvolávala taková hlasování opakovaně - celkem 5krát).

Poté, co premiér Nečas Bártovu rezignaci přijal a předal ji prezidentu Klausovi, oznámil, že chystá ve vládě další personální změny, k nimž následně došlo.

Jiná byla situace v případě ministra vnitra a předsedy koaliční strany Věci veřejné (VV) Radka Johna. Premiér Nečas trval na odchodu Johna z ministerské funkce (bez předchozí dohody s VV) vzhledem ke kauze údajného napojení VV na bezpečnostní agenturu ABL a pochybností v případě uplácení uvnitř strany. Věci veřejné považovaly požadavek na odvolání Johna za nepřijatelný, premiér Nečas však prezidentu Klausovi návrh na odvolání Johna doručil.

Prezident Klaus odmítl odvolání Johna (a přijetí rezignace Bárty) s tím že tak učiní, až bude mít vláda jasný plán, jak dále fungovat. Věci veřejné totiž podmiňovaly odchod svých ministrů rezignací ministrů Vondry a Fuksy z ODS, tudíž následovala koaliční vyjednávání. Vládní koalice se na svém jednání 18. dubna 2011 dohodla, že bude pokračovat ve stávajícím formátu a dále došlo ke shodě na jménu nového ministra vnitra, kterým se měl stát nestraník Jan Kubice. Tedy Nečasův návrh neznamenal pád vlády, ovšem k jejímu udržení byla i tak potřebná domluva mezi jednotlivými partnery ve vládní koalici.

S Kubicem jako svým nástupcem souhlasil i John. Prezident následně Johna odvolal. V květnu 2011 John rezignoval také na funkci vicepremiéra vlády pro boj s korupci, neboť údajně necítil od premiéra podporu v boji proti korupci.

Samotné odvolání Radka Johna ke konci vládní koalice nevedlo, nicméně přispělo k problematickému vztahu koaličních partnerů. Koaliční neshody vedly k tomu, že od jara 2012 fungovala vládní koalice, která úspěšně absolvovala hlasování o vyslovení nedůvěry, nově ovšem v pozměněné podobě: VV odešly do opozice, a vládu podporovaly lidé kolem Karolíny Peake (zvolena za VV), kteří vytvořili novou platformu (LIDEM), došlo tedy k rozštěpení strany Věci veřejné.

Důvodů pro ukončení spolupráce mezi ODS, TOP 09 a VV lze jmenovat více: jednalo se o nespokojenost VV s personální politikou premiéra, tato strana totiž neměla ve vládě čtyři ministry ze své strany tak, jak to slibovala koaliční smlouva. Dalším důvodem byla zveřejněná nahrávka Kristýny Kočí (VV), z níž podle VV vyplývalo, že se koaliční partneři podíleli na chystaném puči ve straně.

Ministr zahraničí Lubomír Zaorálek vyjádřil minulý týden v OVM (čas 16:30, 8. ledna 2017) svou nespokojenost s nastavením extradice v české legislativě.

Konkrétně mu vadí, že v současnosti je po rozhodnutí soudu vydávání obviněných či odsouzených do ciziny v kompetenci ministra spravedlnosti. Zaorálek tvrdí, že extradice se týká zahraničních otázek země, a proto by do rozhodování měl vstoupit i ministr zahraničních věcí. Dále uvádí, že se bude snažit iniciovat změnu systému.

Pro přehlednost uvádíme záznam z diskuze.

Lubomír ZAORÁLEK, ministr zahraničí, místopředseda strany /ČSSD/

--------------------

„Já teda ještě řeknu jedinou věc k tomu. Svou nespokojenost a ta je v tom, že jak vy jste správně řekl, je to (otázka) soudu dnes. A pak, po rozhodnutí soudu, do toho může vstoupit ministr spravedlnosti. A to je ta moje stížnost. Mně vadí, že současný teda náš systém, že jo, naše legislativa a naše zákony neumožňují, to mají takto nastaveno, protože ve Spojených státech potom ten, kdo do toho vstupuje, je ministr zahraničních věcí. A já se domnívám, že to má svou logiku, protože tyhle věci pak, extradice, v podobném případě je i věcí zahraniční politiky státu. Tím neříkám, že jsem úplně mimo, v rámci Bezpečnostní rady státu je možné se tím samozřejmě zabývat i můžeme o tom mluvit, ale...“

Václav MORAVEC, moderátor

--------------------

„No, my jsme tady měli jednu takovou kauzu, kauzu katarského prince, kde vydával někdejší ministr spravedlnosti Pavel Němec, byl za to vydání kritizován a byl tady ministr zahraničí. Myslíte si, že by to měla být tedy kompetence dvou ministrů zahraničí, že by...“

Lubomír ZAORÁLEK, ministr zahraničí, místopředseda strany /ČSSD/

--------------------

„Já jsem přesvědčen, že by to měla být kompetence ministra zahraničí, protože to často má poměrně zásadní vliv na vztahy s různými státy a v tomto případě docela klíčovými partnery. Takže já jsem přesvědčen, že ten americký model, kdy je to v rukách ministra zahraničí, je lepší. A já už jsem i informoval premiéra, že se budu snažit podobnou změnu iniciovat.“

Václav MORAVEC, moderátor

--------------------

„I kvůli případu Jakunina?“

Lubomír ZAORÁLEK, ministr zahraničí, místopředseda strany /ČSSD/

--------------------

„Ne kvůli tomuto případu, obecně. Protože to se vrací. To není jediný případ, to se vrací a já si myslím, že tohle je zahraničně politické rozhodnutí z velké míry a že tyhle faktory by tam měly sehrávat klíčovou roli.“

Je však pravdou, že Lubomír Zaorálek neuvádí konkrétní problémy způsobené současným systémem vydáváním osob do ciziny. Říká, že toto nastavení přináší problémy obecně.

Samotný Zaorálkův výrok z 8. ledna 2017 týkající se nastavení extradice v české legislativě jsme ověřovali minulý týden.

Výrok Roberta Pelikána proto hodnotíme jako zavádějící. Zaorálek sice neříká, že by tento systém přinášel konkrétní problémy, jasně však vyjadřuje nespokojenost s tímto nastavením.

Evropská Unie stojí na čtyřech základních svobodách, a to svobodě pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu. Mezi členskými státy Unie v těchto oblastech tak až na výjimky neexistují vnitřní hranice, protože by narušovaly volný pohyb. Vnější hranice EU a jejích členských států se tak přesunuly na hranice krajních členských států.

Pro určení hranic je základním dokumentem Schengenská dohoda (.pdf) podepsaná v roce 1985, která se dostala do evropského práva v roce 1999 prostřednictvím Amsterdamské dohody. Státy Schengenské dohody se dohodly na zrušení vnitřních hranic mezi sebou a zakotvením jednotných vnějších hranic, které lze překračovat pouze na stanovených místech. Seznam členských států, který zahrnuje i některé státy, které nejsou členy EU (a naopak některé členské státy EU nejsou stranami Schengenské dohody) najdete na mapě dole.

Co se týče České republiky, její hranice se vůči členským státům schengenského prostoru zrušily v roce 2007 (.pdf, str. 15). Vůči osobám z nečlenských států však vnější hranice České republiky pořád existuje, a to prostřednictvím mezinárodních letišť, ze kterých se létá do a ze zemí nacházejících se mimo schengenský prostor. Tyto osoby pak podle zařazení země v nařízení Rady musí na letišti předložit vízum či cestovní pas, doklady odůvodňující účel pobytu a prokázat, že mají dostatečné finanční prostředky na pokrytí nákladů během pobytu. Pro osoby cestující jiným dopravním prostředkem se stává vnější hranicí hranice krajního členského státu schengenského prostoru se stejnými podmínkami jako pro cestující letadlem.

Pokud by státy schengenského prostoru své hranice nadále kontrolovaly, mohly by čelit řízení před Soudním dvorem EU pro porušení povinnosti. Přesto státy mohou ve výjimečných případech na ochranu veřejného pořádku či bezpečnosti státu dočasně zavést kontroly na svých vlastních vnějších hranicích, a to v přiměřeném rozsahu. V takovém případě by museli na hranicích daného státu prokazovat doklady i občané členských států Schengenu, postačil by však pouze platný cestovní pas či občanský průkaz.

Vnější hranice České republiky tak stále existují, byť pouze pro osoby z nečlenských zemí schengenského prostoru, a to prostřednictvím mezinárodních letišť, ze kterých se létá do a ze zemí mimo schengenský prostor. Výrok hodnotíme jako zavádějící.