Přehled ověřených výroků

Není pravdou, že by se během období 2010–2013 zastavily veškeré práce na dálnicích a silnicích I. tříd. Jak ukazují výroční zprávy ŘSD, je sice pravdou, že během let 2011 (.pdf, str. 12–13) a 2012 (.pdf, str. 18–19) nebyla zahájena žádná významná stavba a na nových úsecích se začalo pracovat až v roce 2013 (.pdf, str. 21), na druhou stranu však ve stejném období probíhala příprava a plánování těchto staveb. Samozřejmě docházelo také k dokončování dříve naplánovaných úseků silnic a dálnic.

Stejný trend omezení výstavby, i když s poněkud jinými čísly, ukazují informace o počtu zahájených a zprovozněných staveb z prezentace generálního ředitele ŘSD na Žofínském fóru v roce 2016. Za období od roku 2011 do roku 2013 došlo k zahájení jedenácti staveb silnic I. třidy a pěti staveb dálnic.

Bohužel se nám nepodařilo získat údaje týkající se přesné délky úseků, na nichž začala ve sledovaném období stavba.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, protože s odkazem na minimální aktivitu při zahajování nových staveb je implikováno, že se nepostavilo nic. To není pravda vzhledem k tomu, že docházelo k dokončování dřívějších projektů a v roce 2013 byla znovuobnovena výstavba nových úseků silnic a dálnic.

Vzhledem k neexistenci problematických otázek v oblasti česko-německých hranic, je zavádějící tvrdit, že tehdejší ČSFR se měla chovat při jednání o sjednocení Německa (1990) jako tehdejší Polská demokratická republika, pro které bylo mezinárodní zajištění a potvrzení své západní hranice zcela zásadní. Samotné jednání 2+4 (Obě německé republiky čtyři vítězné mocnosti druhé světové války) muselo probíhat v tomto formátu, protože spojením Německých republik a jejich sjednocením by došlo k narušení dohod a světového uspořádání po roce 1945, což nemohlo proběhnout legitimně bez souhlasu vítězných mocností jako garantů těchto poválečných dohod.

Jak ukazuje následující mapa, Polsko od 20. let 20. století prošlo zásadními teritoriálními změnami. Asi nejvýznamnější změnou bylo posunutí jeho západní hranice po porážce Německa v roce 1945. Vzhledem k tomu, že tento akt byl Německu vnucen diktátem vítězných mocností, především tehdejšího SSSR, je proto nutné chápat jaký význam mělo pro Polsko přednesení tohoto problému při jednáních 2+4 v roce 1990 a konečné potvrzení západní hranice.

zdroj: wikipedia

Oproti tomu neměla ČSFR k sjednocení SRN žádné podobně významné výhrady. Pro Českou republiku se ukázala ve vztahu k SRN mnohem podstatnější otázka definice odsunu či vyhnání sudetských Němců, což zkomplikovalo přijetí dohody o dobrém sousedství (1992) a vedlo k stagnaci vzájemných vztahů. Narovnání vzájemných vztahů a odblokování sporných bodů zajistila až dohoda na tzv. Česko-německé deklaraci (1997), kde sporná definice byla ponechána stranou s tímto vysvětlením:

„Právě proto, že si zůstávají vědomy tragických kapitol svých dějin, jsou rozhodnuty nadále dávat při utváření svých vztahů přednost dorozumění a vzájemné shodě, přičemž každá strana zůstává vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor. Obě strany proto prohlašují, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti."
V textu deklarace se otázka hranic neřeší. Tato skutečnost byla již vyřešena v předešlé Smlouvě o dobrém sousedství s Německem (1992), kde v článku 2 smlouva praví:

Vzájemně (ČR a Německo - pozn. Demagog.cz) respektují svou svrchovanou rovnost, územní celistvost, neporušitelnost svých hranic, svou politickou nezávislost, jakož i zásadu nevměšováni do vnitřních záležitostí a zásadu zákazu hrozby silou nebo použití sily.

Článek 3 pak uvádí:

(1)Smluvní strany potvrzují mezi nimi existující státní hranice. Potvrzují, že nemají vůči sobě žádné územní nároky a nebudou takové nároky vznášet ani v budoucnu.

Dohoda potvrzuje uznání současné podoby státní hranice s tím, že obě strany se zříkají jakýchkoliv teritoriálních nároků a proklamují snahu o společnou spolupráci " v níž hranice ztratí povahu dělící čáry na základě vzájemného porozumění a odstraňováním hospodářských a sociálních rozdílů." (článek 1)
Samotnému schválení deklarace předcházelo poměrně bouřlivé několikadenní projednávání na půdě parlamentu v únoru 1997. Zde se proti textu deklarace v rozpravě postavili poslanci za KSČM, SPR-RSČ a někteří členové ČSSD. Deklarace byla přijata 131 hlasy pro a 59 proti.

Data, která Faltýnek uvádí, odpovídají skutečnosti. Nicméně jeho interpretace je zavádějící, protože naznačuje, že před rokem 2014 byly investice výrazně nižší, což není pravda. Rozdíl vychází z toho, že v absolutních číslech byly výdaje dříve nižší, neboť celkový objem rozpočtu byl nižší, nepracovalo se rovněž vždy s evropskými penězi.

Pokud bychom se podívali na jednotlivá léta z pohledu procentuálního podílu investičních výdajů, tak je pravdou, že rok 2015 byl prozatím nejlepší. Ovšem rok 2014, který Faltýnek zprůměrováním ostatních let fakticky vyzdvihuje, nebyl nijak zvlášť úspěšný. Pokud se podíváme na podíl výdajů, tak hned 9 let od roku 1997 bylo vydáváno z rozpočtu na investice více.

RokKapitálové výdaje (mld Kč)Výdaje celkem (mld Kč)Podíl 1997 *65,76549,1011,98 % 1998 *46,30536,648,63 % 1999 XXX 2000 60,90632,279,63 % 2001 51,42693,927,41 % 2002 53,46750,767,12 % 2003 63,30808,707,83 % 2004 66,14862,877,67 % 2005 81,99922,858,88 % 2006 108,541020,6310,63 % 2007 118,421092,2710,84 % 2008 108,081083,949,97 % 2009 134,231167,0111,50 % 2010 134,911156,7911,66 % 2011 123,691155,5310,70 % 2012 117,571152,3910,20 % 2013 103,241173,138,80 % 2014 112,381211,609,28 % 2015 176,251297,3213,59 %

* Za roky 1997 a 1998 nejsou k dispozici data o pokladním plnění, uvádíme pouze rozpočtované částky.

Za rok 1999 se nepodařilo dohledat žádná data. Spočteme-li průměr let 1997–2013 bez roku 1999, dostaneme se na číslo 89,87 miliardy, což se výrazně neliší od toho, které uvádí Jaroslav Faltýnek.

V letech 2014–2015 bylo ještě možné dočerpávat prostředky z programového období 2007 – 2013, zároveň už běželo nové programové období, prostředky plynoucí z EU proto byly v těchto letech vyšší než v těch předchozích.

Vojtěch Filip mluví o tom, že poslanci KSČM zvedli ruku pro vládní návrh zákona o střetu zájmu z toho důvodu, že Poslanecká sněmovna zamítla komunistický návrh zákona o majetkových přiznáních. Je sice pravdou, že v únoru 2016 návrh KSČM byl zamítnut, nicméně v červenci 2016 byl přijat návrh vládní (i s podporou KSČM), který prokazování původu příjmů a majetku zavádí. Teprve po něm, když už byl schválen, hlasovali komunisté o návrhu o střetu zájmů.

Filip ve svém vyjádření reaguje na situaci, kdy Babiš má vyhovět liteře zákona o střetu zájmů tím, že převede holding Agrofert do svěřenského fondu. To Filip kritizuje. Komunistický návrh, kterým se ovšem zašťituje a který používá jako argument pro to, že kritizovaný zákon podpořil, by tuto situaci nijak neřešil.

Návrh zákona o majetkovém přiznání navrhovaný poslanci KSČM se stejně jako novela zákona o střetu zájmů zabývá podáním přiznání o majetku, oproti novele zákona o střetu zájmů se ale zabývá daleko širší problematikou. Novela zákona o střetu zájmů však kromě toho podrobně upravuje neslučitelnost určitých činností s funkcemi veřejných funkcionářů, touto oblastí se návrh zákona o majetkovém přiznání vůbec nezabývá. Zároveň již v době hlasování o schválení novely zákona o střetu zájmů platil zákon o prokázání původu majetku, který umožňuje správci daně vyzvat poplatníka k prohlášení o majetku, takové prohlášení stanovuje stejnou výši majetku jako návrh zákona poslanců KSČM.

Návrh (.pdf) zákona o majetkovém přiznání, který předložili poslanci KSČM (včetně poslance Filipa), se zabývá otázkou přihlášení a přiznání majetku. Povinně by měly přiznávat majetek fyzické osoby, které mají bydliště v České republice nebo se v České republice obvykle zdržují alespoň polovinu roku a které vlastní majetek nad 10 milionů Kč, dále také právnické osoby zabývající se podnikatelskou činností na území České republiky vlastnící majetek nad 30 milionů Kč. Návrh dále obsahuje výčet věcí osvobozených od přiznávání, postupy při přiznávání majetku a sankci za nepřiznání majetku, která může činit ve formě pokuty až 1 milion Kč.

Co se týče přiznávání majetku, v porovnání s novelou zákona o střetu zájmů se návrh zákona o majetkovém přiznání týká všech fyzických a právnických osob, které disponují majetkem v určité výši. Novela zákona o střetu zájmů v porovnání s ním zavádí povinnost podávat oznámení o majetku pouze pro veřejné funkcionáře. V tomto ohledu tak má poslanec Filip pravdu, návrh zákona o majetkovém přiznání se zabývá širší problematikou než novela zákona o střetu zájmů.

Oproti návrhu zákona o majetkovém přiznání však novela zákona o střetu zájmů řeší postavení veřejných funkcionářů a stanovuje limity jejich majetkové účasti ve vydavatelích periodického tisku či obchodních společnostech. Vzhledem k tomu, že se debata vedla o poměrech členů vlády, konkrétně ministra Babiše, návrh zákona o majetkovém přiznání by oproti novele zákona o střetu zájmů situaci ministra Babiše nijak neřešil, pouze by mu v případě výše majetku nad 10 milionů Kč stanovil povinnost podat majetkové přiznání.

Pokud jde podle slov poslance Filipa o přiznávání majetku, nemuseli by poslanci KSČM pro novelu zákona o střetu zájmů hlasovat, neboť již v té době platil zákon o prokazování původu majetku, který umožňuje správci daně vyzvat poplatníka k prokázání vzniku a původu příjmů, pokud má o nárůstu jmění důvodné pochybnosti nebo pokud rozdíl mezi příjmy a nárůstem jmění přesahuje 5 milionů Kč. Pokud poplatník neprokáže vznik a původ příjmů, může jej správce daně vyzvat k podání prohlášení o majetku. Stejně tak může učinit, pokud dojde po předběžném posouzení k závěru, že souhrnná hodnota majetku poplatníka přesahuje 10 milionů Kč, což odpovídá návrhu poslanců KSČM.

Kariérní řád obsažený v novele zákona o pedagogických pracovnících je v současné době projednáván v Poslanecké sněmovně. Již během projednávání na vládě k němu padlo množství zásadních připomínek ze stran dotčených institucí a krajů.

Kariérní řád neboli systém má podpořit celoživotní profesní rozvoj učitelů a propojit ho se systémem odměňování. Podle nového § 29a (.pdf, str. 12) má každý kariérní stupeň řádu požadavky na profesní kompetence. Tyto upřesní prováděcí předpis MŠMT, mají však reflektovat např. profesní znalosti, plánování výuky, vytváření pozitivního prostředí ve škole, hodnocení výsledků učení žáků a komunikaci a spolupráci s rodiči a kolegy. Podmínkou postupu do vyššího kariérního stupně sice není přímo naplnění některé z těchto kvalit, nicméně podmínkou je atestační řízení (§ 29g), kde se právě ověřuje dosažení těchto profesních kompetencí.

Na základě hodnotícího pohovoru, hodnocení výsledků ze strany ředitele školy a tzv. uvádějícího učitele (resp. pro vyšší stupeň pak České školní inspekce) je po uplynutí adaptačního období vyhodnoceno nejen to, zda splňuje formální podmínky pro přestup do vyššího stupně, ale také to, zda učitel dosahuje kvalit předepsaných zákonem doplněným o vyhlášku ministerstva spravedlnosti. Zákon je v současné chvíli v Poslanecké sněmovně, prováděcí předpis tedy doposud neexistuje.

Fiala má pravdu v tom, že motivační stupnici řád neobsahuje. Nicméně kvalita vyučujících a jejich postupů je reflektována v atestačním řízení, které učitelé absolvují pro postup do vyšší kariérní třídy pedagogů. Kvalitativní stránka je tedy při působení a kariérním postupu zohledňována, přestože přímo motivační platová stupnice chybí, což činí výrok zavádějícím.

Ministr Babiš prezentoval, že za letošek počítá s částkou 52 milionů korun. Agrofert emitoval emisi korunových dluhopisů celkem za tři miliardy korun s šestiprocentním úrokem a datem splatnosti v prosinci 2022, které registroval 28. prosince 2012 (CZ0003509507).

Podle výroční zprávy 2015 společnosti Agrofert je množství emitovaných dluhopisů ve výši 1 482 270 tisíc korun (. pdf, str. 83). Na stejné straně najdeme položku výdaje příštích období ve výši 90 172 tisíc korun.

Tyto položky zahrnují především úroky z dluhopisů a jsou účtovány do nákladů období, do kterého věcně a časově přísluší (. pdf, str. 108). Tyto dluhopisy vlastní dle zprávy jediný akcionář (tamtéž. s.112). Tímto akcionářem je Andrej Babiš.

Tedy úroky z dluhopisů jsou v roční výši dle dat z roku 2015 90 172 tisíc korun. V případě úroků z dluhopisů je dle § 36 zákona 586 /1992 Sb. zvláštní srážka daně 15 % pro vydavatele dluhopisů (Agrofert), nabyvatel je po uplynutí 6 měsíců od daně osvobozen. V tomto případě mohla být suma daně zhruba 13 milionu korun za rok, která se však z důvodu korunové emise dluhopisů nevyměřovala.

Za čtyři roky by se pak daná suma blížila částce 52 milionů korun, tedy přibližně sumě, kterou zmiňoval ministr Babiš. Otázka dluhopisů Agrofert se stala předmětem trestního oznámení na ministra Babiše (text).

Výhodou, kterou Babiš ovšem opomíjí, je snížený daňový základ pro Agrofert. Jako fyzická osoba skutečně ušetří 52 miliónů na daních. Koncern si úrok, jenž ministru Babišovi vyplácí, započítává do firemních nákladů a snižuje si tak daňový základ. Pokud by specializovaný finanční úřad uznal emisi dluhopisů Agrofertu za neodůvodněnou (nehodnotíme, na kolik je to pravděpodobné) a rozhodl by o dodatečném zdanění 19 % sazbou, český stát by si přišel o zhruba 17 milionů korun.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, neboť Valachová sice korektně popisuje krátký výsek z rozhovoru s premiérem puštěný v OVM, celá diskuze kolem možné spolupráce ČSSD a KSČM, která začala po rozhovoru předsedy sociálních demokratů v HN, byla Sobotkou popsána jinak.

Ministryně Valachová svým výrokem reagovala na slova premiéra Sobotky, která byla součástí reportáže ČT ve zpravodajské relaci Události z pátku 17.2. 2017. Právě tento krátký úsek, který se objevil pátečních Událostech, byl opětovně puštěn v pořadu Otázky Václava Moravce v neděli 19.2. 2017 (čas. 19:00). V této nahrávce premiér uvedl: „... nemyslím si, že je potřeba, abychom se vraceli k Bohumínskému usnesení, bylo přijato v nějakém historickém kontextu...“

Téma možné vládní spolupráce ČSSD a KSČM po letošních parlamentních volbách bylo otevřeno v pátek 17. února 2017 v rozhovoru premiéra Sobotky pro Hospodářské noviny, kde reagoval na dotaz týkající se požadavku části členstva ČSSD na zrušení tzv. bohumínského usnesení (pozn.: jedná se o 14. usnesení přijaté na 27. Sjezdu strany roku 1995 v Bohumíně), které od roku 1995 zakazuje ČSSD přímou spolupráci s KSČM na vládní úrovni.

Ve zmíněném rozhovoru pro Hospodářské noviny Sobotka uvedl:

„Bohumínské usnesení je tedy vyhaslé, přežité?

V zásadě ano. Která jiná politická strana se vrací k usnesením starým 25 let? Která se k tomu vrací a neustále o tom diskutuje? Měli jsme jedno či dvě volební období řadu koalic s KSČM v krajích, spolupráce funguje na komunální úrovni. Politické spektrum se navíc proměňuje jiným způsobem. Nemyslím si, že je tu prostředí, aby po volbách vznikla čistě levicová vláda, ale může tu vzniknout proevropská vláda, která bude respektovat sociální smír.

Koalice s komunisty ve vládě tedy není problém?

Není to problém, to ostatně řekl i Andrej Babiš v souboji o levicové voliče. Právě o ně teď bojujeme s ANO nejvíc. Levicový a levostředoví voliči jsou rybník, kde Andrej Babiš loví. U Babiše je přitom velmi reálné, že nakonec udělá koalici třeba s ODS, nikoli s komunisty.“

Ve skutečnosti tak bylo řečeno i něco jiného, Sobotka uvedl, že koalice s KSČM není problém, že na úrovni krajů i komunální sféře spolupráce již funguje.

Možné spolupráci ČSSD a KSČM jsme se věnovali v jednom z předchozích výroků dne.

Na vyjmenovaných činech se Rusové opravdu nepodíleli. Není však možné považovat to za důkaz, že migrační vlna je pro Evropu nebezpečím, zatímco Rusko jím není. Migrace s sebou určité riziko kriminality nese, jak ukazují zmíněné příklady, na druhou stranu útoky v Bataclanu nebyly provedené migranty, ale rodilými Francouzy s francouzským občanstvím. Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící kvůli nepatřičnosti argumentace, která nedokazuje, že Rusko pro Evropu nepředstavuje nebezpečí.

Novoroční útoky na ženy v Kolíně nad Rýnem měly v médiích velkou odezvu. Více zdrojů potvrdilo, že útočníci byli arabského či severoafrického původu. Státní instituce však opakovaně upozorňovaly, že původ aktérů není důležitý, jelikož pro všechny platí před zákonem stejná pravidla. Jeden z policistů do médií řekl, že to byli uprchlíci, jelikož u sebe měli kopie certifikátů o bydlišti, žádné oficiální potvrzení tohoto tvrzení však nepřišlo.

Na švédském hudebním festivalu vznikla letos v červenci podobná situace, dle očitých svědků byli útočníci „zahraniční mladí muži“.

Není nám jasné, jaké útoky v Holandsku má poslanec Filip na mysli. Případy znásilnění chlapců se objevily například v Rakousku, kde je za tento čin souzen dvacetiletý irácký uprchlík.

V klubu Bataclan útočili příslušníci tzv. Islámského státu, kteří ovšem nebyli uprchlíky. Všichni měli francouzské občanství, první z nich (s alžírskými předky) byl narozen v Paříži, druhý také žil v Paříži, třetí byl narozen ve Štrasburku (jeho matka je Maročanka).

Dodejme, že do Evropy přicházejí i Rusové a z jejich strany jsou zde také páchány kriminální činy. Příkladem může být zapojení do organizovaného zločinu. Kriminalita (.pdf, str. 53) Rusů je v různých částech Evropy rozdílná, v Itálii se ruská mafie spojila s místní Cosa Nostrou, dle německého deníku Süddeutsche Zeitung je v Evropě asi 160 tisíc ruských kriminálníků.

Filip argumentuje tedy tím, že Ruská federace není hrozbou, neboť tu představuje migrace. Pomíjí ovšem fakt, že i české zpravodajské služby veřejně poukazují na kroky, které Rusko podniká v rámci České republiky, resp. vůči Evropské unii a NATO. Veřejná část výroční zprávy Bezpečnostní informační služby za tok 2014 uvádí (část 2.3):

„V kontextu ukrajinské krize ruská moc a její sympatizanti předvedli celou škálu bílé, šedé i černé propagandy. Ruská vlivová opatření a propaganda se držely zejména konceptu osvědčeného již ze sovětských časů: utajování či zakrývání vlastních (ruských/sovětských) akcí a zdůrazňování či démonizace reakcí západních zemí. Rusko dlouhodobě buduje v Česku vlivové a propagandistické struktury, jejichž cílem je prosazovat a chránit ruské ekonomické a politické zájmy na úkor zájmů Česka a potažmo NATO a EU.“

Stejný dokument BIS za rok 2015 pak uvádí (bod 2.3):

"V kontextu ukrajinské a následně syrské krize kladlo Rusko obecně důraz na vlivové a informační operace v kontextu nelineární (hybridní, nejednoznačné, asymetrické či nekonvenční) války.

Cílem ruského informačního působení v českém prostoru v roce 2015 bylo zejména:

• oslabení informačního potenciálu země (utajená infiltrace českých médií, internetu a masivní produkce ruské státem řízené distribuce propagandy a dezinformací);
• posilování informační rezistence ruské společnosti (prefabrikované dezinformace z českých zdrojů pro ruské publikum);
• ovlivnění vnímavosti a myšlení českého publika a oslabení vůle společnosti k odporu či konfrontaci (informační a dezinformační zahlcení publika, relativizace pravdy a objektivity, prosazení motta „všichni lžou“);
• vyvolávání či přiživování vnitro-společenských a vnitropolitických tenzí v ČR (zakládání loutkových organizací, skrytá i otevřená podpora populistických či extremistických entit);
• narušování vnitřní soudržnosti a akceschopnosti NATO a EU (pokusy o subverzi česko-polských vztahů, dezinformace a poplašné informace očerňující USA a NATO, dezinformace vytvářející virtuální hrozbu války s Ruskem);
• poškození pověsti Ukrajiny a její mezinárodní izolace (zapojením českých občanů a organizací do Ruskem skrytě řízených vlivových operací na Ukrajině či proti ní).

Uvedené cíle nepředstavovaly hrozbu pro ČR, EU a NATO pouze v kontextu ukrajinské či syrské krize. Infrastruktura vybudovaná pro stávající účely nezmizí s koncem uvedených krizí, ale může být kdykoliv použita k destabilizaci či manipulaci české společnosti či politické scény, pokud to bude v zájmu Ruska.“

Andrej Babiš tímto reaguje na údaje Luďka Niedermayera, který používá data Eurostatu. Je v pořádku, že se odkazuje na data České národní banky (jež jsou trochu jiná), avšak pravděpodobně mluví pouze o prognóze růstu, kterou ČNB na první čtvrtletí 2017 odhaduje na 2,4 %. Reálná data jsou ovšem zatím pouze za třetí čtvrtinu 2016, kdy česká ekonomika rostla meziročně o 1,9 %.

Nejnovější zprávou ČNB s makroekonomickými ukazateli je Zpráva o inflaci I/2017 z 10. 2. 2017 (podrobné údaje v .xls „Tabulka klíčových makroekonomických ukazatelů“). Ta prognózuje růst za celý rok 2016 na 2,4 %.

Následující tabulka ukazuje čtvrtletní odhady ČNB a Eurostatu (jde o meziroční nárůst):

Zdroj: ČNB a Eurostat.

A v následujícím grafu je pro úplnost vidět vývoj dat podle ČNB i podle Eurostatu (data bez prognózovaných):

Dodejme, že ČNB prognózuje čtvrté čtvrtletí 2016 na 2,1 %. Prognózuje také první čtvrtletí 2017 (tedy současnost), a to na růst 2,4 %. Tato čísla pak více odpovídají údajům, kterými ministr argumentuje.

Chovanec popisuje korektně, že Malta byla první zemí, která „pilotně“ projekt relokace uprchlíků vyzkoušela a nefungoval zcela, nicméně z celkových 600 lidí bylo přesunuto zhruba 480, což je výrazně lepší poměr, než jakého dosahují aktuální kvóty, se kterými Chovanec tento projekt srovnává. Navíc srovnává systém povinných kvót a dobrovolnou relokaci uprchlíků.

Ve snaze vyřešit migrační krizi na Maltě v roce 2009 se několik států rozhodlo participovat na pilotním programu EUREMA. Jednalo se přitom o první takový projekt, jehož cílem bylo přemístění chráněných osob z Malty do několika evropských zemí (.pdf, str. 1). Na tomto dvoufázovém projektu řešení maltské krize participovalo asi 15 zemí, jež se měly ujmout zhruba 600 uprchlíků, nakonec jich bylo přesunuto asi 480.

Tím, že projekt EUREMA nefungoval, argumentuje například analýza ministerstva vnitra. Toto tvrzení je však poněkud problematické, úspěch tohoto pilotního programu je interpretován různě. I když většina států slíbený počet lidí přijala, je pravdou, že do některých zemí uprchlíci odmítli odcestovat.

Jak ukazuje zpráva EASO (Evropský podpůrný úřad pro otázky azylu) o EUREMA z července 2012, Slovensko se účastnilo obou fází programu a pokaždé nabídlo 10 míst. Jak však avizovalo slovenské ministerstvo vnitra, nabídky nikdo nevyužil a na jeho území se tak nepřemístil ani jeden uprchlík. Tentýž problém bylo možné pozorovat například i u Maďarska nebo Rumunska (.pdf, str. 4).

Projekt tak poukázal na fakt, že státy východní Evropy nejsou pro uprchlíky atraktivní, a tedy i na kruciální problém, kdy si uprchlíci vybírají nové země systémem „à la carte“, tedy jako z jídelního lístku (.pdf, str. 9). Mezi hlavní důvody, proč se uprchlíci odmítali přestěhovat do nabízených zemí, patří podle zprávy EASO neexistence jejich komunity na území daného státu, slabý sociální systém či pracovní příležitosti (.pdf, str. 12). Zpráva se věnuje taktéž klíčovým výzvám a návrhům na zlepšení (.pdf, str. 14) a finální hodnocení obsahuje vyjádření smíšených názorů ohledně relokace (.pdf, str. 16).