Přehled ověřených výroků

Výrok, ač faktický, je bohužel z principu neověřitelný. Nedovedeme podložit údaje o tom, nakolik se veřejnost se svými záležitostmi obrací na obecní úřad a nakolik se obrací na úřad krajský. Lze však předložit údaje o tom, jaké záležitosti se vyřizují na kterém úřadě.

Z hlediska kontaktu s občany vykonávají kraje i obce úkoly povětšinou v přenesené působnosti. Vykonávají tedy ve svém obvodu státní správu, ne jako v obvyklých případech samosprávu. Úkoly v přenesené působnosti přenáší na kraje a obce obvykle zákon (případně další právní předpisy vydávané vládou či ústředními správními orgány). Hlavním územním orgánem, který se agendou zabývá, je krajský či obecní úřad.

Obecní úřady jsou matričními úřady, které vedou matriční knihy a zároveň vedou i řízení o místních poplatcích. Na obecní úřad s rozšířenou působností (OÚ vyššího řádu, u malých měst a vesnic tedy OÚ v jiném městě) se občané obrátí, pokud chtějí vydat občanský průkaz, cestovní pas nebo řidičský průkaz.

Krajské úřady v těchto případech slouží jako odvolací a kontrolní úřady - typicky se tak děje například u odvolání proti rozhodnutí o přestupku. Podle ustanovení § 89 odst. 1 správního řádu je odvolacím správním orgánem nejblíže nadřízený správní orgán, nestanoví-li zákon jinak. Krajský úřad je nadřízeným orgánem stavebních úřadů obcí a měst. Ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) pak svěřuje krajským úřadům i přezkum, když stanoví, že krajský úřad přezkoumává rozhodnutí vydaná orgány obcí na svém území ve správním řízení, pokud není zákonem tato působnost svěřena zvláštnímu orgánu nebo zákon nestanoví jinak.

Krajské úřady vedle toho například vykonávají některou činnost týkající se pěstounské péče. Mají i jisté kompetence při krajských volbách, těmi však disponují i pověřené obce. Některé další kompetence krajských úřadů přehledně shromáždil (.pdf) Karlovarský kraj, neboť jsou vždy stanoveny zákony upravující danou problematiku, těch je pak velké množství.

V záležitostech veřejné správy se mohou občané navíc obrátit libovolně na krajský či obecní úřad. Přes tento výčet však neumíme stanovit ani přibližná čísla záležitostí, se kterými se lidé obrací na obecní a krajský úřad. Z tohoto důvodu zůstává výrok neověřitelný.

Většina středních škol ve Zlínském kraji má větší počet zájemců o strojírenské obory, než kolik studentů nakonec přijme. Margita Balaštíková (ANO) nemá tedy v tomto ohledu pravdu. Školy si z množství uchazečů mohou vybírat v souladu s postupy uvedenými ve školském zákoně.

Zlínský kraj zřizuje celkem 18 středních škol, které nabízejí některý ze strojírenských oborů.

Stejně jako u předchozího výroku Petra Navrátila, i zde odkážeme na statistiku z loňského roku (vypočítáno podle prvního odkazu), kde je patrný převis podaných přihlášek vůči kapacitě některých oborů.

U těch stěžejních, jako jsou Strojní mechanik (23-51-H/01), Obráběč kovů (23-56-H/01), Mechanik seřizovač (23-45-L/01) a Strojírenství (23-41-M/01), je patrný velký zájem ze strany žáků. Svůj podíl na tom může mít finanční podpora ze strany kraje pro ty, kteří se rozhodnou vyučit se, případně maturovat z oboru v oblasti strojírenství.

V čtyřletém srovnání se počet žáků vzdělávajících se ve strojírenských oborech značně proměnil. V roce 2007/2008 se jednalo o 3502 (.pdf, tab. č. 15) žáků, rok 2011/2012 zaznamenal snížení počtu zájemců o více než 1000, a to na 2381 (.pdf, str.78). Loňský školní rok se počty žáků opět navýšily na 3060 (.pdf, str. 101).

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť z jmenovaného jsou skutečně na webu kraje dohledatelná pouze usnesení rady a zastupitelstva.

• Zápisy z jednání rady kraje - ne
• Jmenný seznam hlasování rady - ne
• Zápisy z jednání zastupitelstva - ne
• Jmenný seznam hlasování zastupitelstva - ne
• Audiozáznam z jednání - ne
• Videozáznam z jednání - ne

Usnesení kraje dohledatelná jsou, a to poměrně jednoduše. Na webu kraje na hlavní stránce stačí rozkliknout „Orgány kraje“, dále „Zastupitelstvo/Rada kraje“ a zde jsou výpisy jednotlivých usnesení.

Kromě daného nejsou dostupné žádné informace o jednání ve výborech kraje, zveřejněn je pouhý seznam zastupitelů, kteří výbor tvoří.

Privatizace nemocnic a sociálních služeb, respektive snaha zabránit jí, je pro ČSSD velké téma již řadu let a jinak tomu není v letošních krajských volbách. Není však pravdou, že by se ostatní politická uskupení o privatizaci v současnosti snažila a toto měla ve svém předvolebním programu pro nadcházející volby.

ANO 2011 ve svém programu pro krajské volby uvádí, že je proti plošné privatizaci nemocnic, nejsou však proti privátním zdravotnickým zařízením. KSČM je proti privatizaci podle programu absolutně, stejně tak proti privatizaci sociálních služeb.

V programech ostatních parlamentních, a tedy v součanostní nejsilnějších stran - ODS, TOP 09, KDU-ČSL a ÚSVIT se nenachází žádná další zmínka ať už pro, či proti privatizaci. Ani v dalších veřejně dostupných zdrojích a tiskovinách nelze takové informace dohledat. Krajská ODS na Vysočině dokonce takové nařčení ze strany ČSSD odmítla.

Pro úplnost dodejme, že i za vlád ČSSD v Karlovarském a Moravskoslezském kraji v letech 2010 a 2011 došlo k privatizaci zdravotnických zařízení. Konkrétně šlo o nemocnici v Sokolově a v Novém Jičíně.

Předně je třeba říci, že nehodnotíme (ne)důvodnost stanovení výše vyměřovacího základů, nýbrž pouze to, zda výše odpovídá a dále také míru čerpání.

Od roku 2006 je pro osoby samostatně výdělečné činné vyměřovacím základem opravdu 50 % příjmů ze samostatné výdělečné činnosti po odpočtu výdajů vynaložených na jeho dosažení, zajištění a udržení.

Co se týče čerpání zdravotní péče, kompletní data nejsou bohužel k dispozici, mimo jiné i z důvodu, že některé pojišťovny své pojištěnce ve statistikách takto neodlišují. Nicméně v únoru loňského roku otevřel tuto diskuzi předseda odborové centrály ČMKOS Josef Středula, když nařkl živnostníky z přečerpávání zdravotnického systému ve vztahu k tomu, kolik sami odvádějí. Tuto informaci však vzápětí vyvrátil server Podnikatel.cz na základě údajů poskytnutých zdravotními pojišťovnami. Jak jsme naznačili výše, ne všechny z nich jsou schopné (a ochotné) podobné informace vydat. Nicméně zdroje poskytla jednak Všeobecná zdravotní pojišťovna - se 6 miliony klientů největší tuzemská pojišťovna - a dále také Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví (OZP). Obě se přitom shodují na tom, že živnostníci více do systému odvádějí než z něj čerpají.

Z vyjádření tiskového mluvčího VZP, která v r. 2013 evidovala přibližně 300 tisíc pojištěnců - osob výlučně samostatně výdělečně činných (bez pracovního poměru): „Tito pojištěnci zaplatili na pojistném 6,5 miliardy koruna za péči o ně VZP uhradila 3 miliardy korun. Tedy spotřebovali polovinu zaplaceného pojistného. Průměrná platba pojistného byla přes 22 tisíc Kč a průměrné náklady přes 10 tisíc Kč.“

Vedle toho OZP poskytla data z r. 2014, kdy evidovala 41 902 takových pojištěnců, kteří dohromady zaplatili na pojistném 666 033 449 Kč, přičemž uhrazeno za ně bylo jen 462 199 489 Kč.

Svatopluk Němeček tedy nemluví pravdu, když říká, že OSVČ jsou "černými pasažéry" podobně jako pojištěnci, za které platí pojištění stát, a že OSVČ čerpají doplna, zatímco odvádějí jen polovinu. Odvod osob samostatně výdělečně činných je dle zdravotních pojišťoven vyšší než jejich čerpání, nelze tedy hovořit o tom, že by se OSVČ "vezly na systému".

Andrej Babiš cituje studii The keys to togetherness: Coalition agreements in parliamentary democracies autorů Kaare Strøma a Wolfgang C. Müllera. Tito autoři publikovali data o koaličních smlouvách (tabulka 1 na straně 264), která vycházela z období 1945-1996 a pokrývala celkem 13 evropských zemí.

Konkrétně šlo o Rakousko, Belgii, Dánsko, Finsko, Francii, Německo, Irsko, Itálii, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Portugalsko a Švédsko.

Studie shodně uvádí Babišem citovaná čísla. Celkem autoři napočítali v těchto zemích 223 koaličních vlád, z nichž 87 žádnou koaliční smlouvu nemělo. Zbývající kabinety měly různé druhy smluv. To odpovídá 61 %, jak ministr uvádí.

Výrok ovšem hodnotíme jako neověřitelný, neboť Babiš sice správně cituje studii, ta ovšem nepokrývá období posledních 20 let a navíc pracuje s omezeným vzorkem zemí. To je sice logické vzhledem k politické realitě poválečné Evropy, nicméně data mohou být nyní již výrazně odlišná - vzorek evropských zemí, ve kterých jsou skládány koaliční vlády, se po pádu východního bloku výrazně zvýšil.

Autoři také uvádějí (tabulka 2), že v průběhu času počet koaličních smluv stoupá. Zatímco ve 40. letech bylo takových dokumentů v koalicích 45 % a v 50. letech zhruba 50 %, v letech 90. mělo psanou koaliční smlouvu 70 % vládních koalic.

Dodáváme, že možnost zjistit přesná aktuální data o koaličních smlouvách v evropském prostoru po 2. světové válce přesahuje možnosti tohoto odůvodnění.

Koaliční smlouva mezi ČSSD, ANO 2011 a KDU-ČSL uvádí v části IV. Principy koaliční spolupráce (.pdf - str.29) bodu 9 následující:

"Smluvní strany se zavazují, že budou na půdě obou komor Parlamentu podporovat přijetí koaličních vládních návrhů zákonů. Pozměňovací nebo doplňující návrhy ke koaličním vládním návrhům zákonů podpoří smluvní strany v obou komorách parlamentu jen po vzájemné dohodě. Současně se zavazují, že případné iniciativní návrhy zákonů a pozměňující návrhy zákonů předkládané poslanci a senátory koaličních klubů, anebo připojení se poslanců a senátorů koaličních klubů k iniciativě poslanců z jiných klubů budou předem konzultovány na úrovni předsedů koaličních klubů. Podmínkou pro jejich podporu bude dohoda smluvních stran. Nebude-li dohodnuto jinak, budou koaliční kluby při hlasování respektovat stanovisko vlády." Bod 5 pak definuje, co se rozumí koaličně dohodnutým návrhem: "Za koaličně dohodnutý se má takový vládní návrh resp. takové usnesení vlády, které podpoří alespoň polovina z přítomných ministrů z každé koaliční strany."

Projednávaný zákon o ochraně zdraví před návykovými látkami vláda schválila na svém zasedání 3. června 2015. Jak uvádí záznam z tohoto jednání (.doc - bod 6), ruku pro něj zvedlo všech 14 přítomných ministrů. Návrh tedy byl koaličně dohodnut, to dokládá i tisková zpráva vlády/min. zdravotnictví reagující na toto jednání.

Takto koaličně dohodnutý návrh by měly koaliční strany podporovat, dále jim koaliční smlouva nabízí možnost případné další návrhy konzultovat.

Utajovaný mandát komise k jednání o TTIP byl v březnu 2014zveřejněn německými europoslanci ze skupiny Zelení - Evropská svobodná aliance. Oficiálního odhalení ze strany EU se dokument dočkal až v říjnu 2014.

Nátlaky na zveřejnění dokumentů však byly pozorovatelné již v roce 2013, kdy byla jednání o TTIP mezi EU a USA zahájena. Německý web Netzpolitik.org publikoval návrhy mandátu již v květnu 2013.

Podle dokumentu vydaném ministerstvem vnitra “Příručka pro obce využitelná při vzdělávání pracovníků krizového řízení v oblasti vnitřní bezpečnosti” v roce 2014, která obsahuje i kapitolu Migrace, je migrační vlna popisována jako zvýšený tlak cizinců na hranice ČR za účelem legálního nebo nelegálního vstupu do země, popřípadě tranzitu.

“ Ve vztahu k obcím (a krajům) Typový plán předpokládá výslovně pouze dva úkoly: aktivace krizového řízení a zabezpečení činnosti krizových štábů a spolupráce při zabezpečení ubytování pro uprchlíky, vytipování vhodných objektů, poskytování zdravotnické péče a humanitární pomoci ”. Vzhledem k migrační vlně, která loni probíhala v sousedním Německu, byly kraje loni na podzim vyzvány k vytipováni vhodných dočasných ubytovacích kapacit, Liberecký kraj vybral 5 míst z toho 4 autokempy, jak v reportáži ČT citované i v diskusi potvrzuje Miloslava Volfová, pracovnice oddělení krizového řízení krajského úřadu.

Výše platů zaměstnanců kanceláře prezidenta republiky byla skutečně nedávno odkryta veřejnosti, a to díky žádosti Luďka Maděry. Ten na svém facebookovém profilu zveřejnil 2. září 2016 dopis, jenž tyto informace obsahuje.

Podstatné však je, že se tak nestalo na základě tlaku ze strany soudu - ten totiž danou záležitost nikdy neprojednával. Jak se správně opravil Petr Gazdík, k poskytnutí informací došlo díky tlaku veřejnosti, respektive aktivisty Luďka Maděry ze Zlína.

Maděra žádal o zveřejnění ročních platů zaměstnanců kanceláře prezidenta republiky již 19. ledna 2015. Odvolával že přitom na zákon č. 106 o svobodném přístupu k informacím a na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z října 2014, podle něhož „informace o platech zaměstnanců placených z veřejných prostředků se podle § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím zásadně poskytují." Zájem měl na zveřejnění příjmů kancléře Vratislava Mynáře, šéfa protokolu Jiřího Forejta a mluvčího Hradu Jiřího Ovčáčka, a za to roky 2013 a 2014. Poté, co Hrad žádosti nevyhověl, podal aktivista na prezidentskou kancelář v dubnu 2015 žalobu. Jednání o záležitosti stanovil Městský úřad v Praze na 9. září 2016, reakci Hradu však Maděra obdržel jen několik dní předtím v podobě dopisu z 31. srpna.

„Kancelář prezidenta republiky oznámila Městskému soudu v Praze svůj záměr uspokojit navrhovatele a Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 25. srpna 2016, doručeným Kanceláři prezidenta republiky dne 26. srpna 2016, k tomu stanovil lhůtu v trvání dvou týdnů od doručení tohoto usnesení,“ stojí v dopisu. Požadovaných informací se tak Maděra dočkal až po 19 měsících.

Luděk Maděra však hodlá ve sporu pokračovat. „Zažalujeme Kancelář prezidenta republiky o takzvané zadostiučinění za dobu, kdy mně informace neposkytli. A pokud vyhrajeme u soudu a budou nám to muset zaplatit, tak podnikneme kroky, aby to musel zaplatit Mynář ze svého,“ uvedl Maděra pro server iDNES.cz.