Přehled ověřených výroků

Ministr Ťok skutečně prodloužil smlouvu na provozování mýtného systému bez výběrového řízení s firmou Kapsch, která si za své služby přijde na 5,27 miliard korun.

Tento krok ministr odůvodnil potřebou připravit otevřenou a technologicky neutrální soutěž na další správu mýtného systému. Kapsch má mýto vybírat maximálně další tři roky. Návrh na prodloužení kontraktu (předložený Ťokem) schválila (.pdf) 11. července 2016 vláda.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť Petr Fiala v něm pouze parafrázuje to, co premiér Sobotka řekl v rozhovoru pro Hospodářské noviny v pátek 17. 2. 2017, i to, co sdělil České televizi v reportáži Událostí též ze 17.2 (čas 1:50).

V rozhovoru pro Hospodářské noviny Sobotka skutečně hovoří o společném fungování ČSSD s KSČM na krajské úrovni, konkrétně uvádí: „Měli jsme jedno či dvě volební období řadu koalic s KSČM v krajích, spolupráce funguje na komunální úrovni.“ V reportáži ČT pak uvádí, že: „... Sociální demokracie spolupracovala s KSČM ve vedení celé řady krajů. Takže nemyslím si, že je potřeba, abychom se vraceli k bohumínskému usnesení, bylo přijato v nějakém historickém kontextu.“ Ve výše zmíněném rozhovoru pro Hospodářské noviny premiér Sobotka na otázku, zda koalice s komunisty ve vládě není problém, řekl: „Není to problém...“ Pokud premiér Sobotka zpochybňuje význam bohumínského usnesení v současnosti, nepovažuje za problém sestavit s KSČM koalici na celostátní úrovni. Zároveň připomíná spolupráci ČSSD a KSČM na krajské úrovni, lze tedy usuzovat, že otevírá dveře možnosti spolupráci ČSSD a KSČM na celostátní úrovni.

Proces pořízení zbraně v České republice a ve Spojených státech amerických je značně rozdílný. V samotných Spojených státech se navíc podmínky na nákup zbraně výrazně liší stát od státu. V těch ke zbraním nejliberálnějším, jako je např. Arizona, je proces nákupu zbraně ještě jednodušší, než jak ho Milan Chovanec popsal.

Tradičně pozitivní vztah občanů USA vychází z Druhého dodatku ústavy přijatého v roce 1791, který zaručuje, že právo lidu vlastnit a nosit zbraně nebude porušeno.

„A well regulated Militia, being necessary to the security of a free State, the right of the people to keep and bear Arms, shall not be infringed.“ Každý z padesáti amerických států má konkrétní pravidla upravena jinak, nicméně na federální úrovní jsou všechny státy povinny řídit se zákonem o kontrole zbraní z roku 1968, který stanovuje základní pravidla:

- Ruční zbraň si může pořídit každý občan starší 18 let.

- Pušku nebo brokovnici si může pořídit každý občas starší 21 let.

Za předpokladu že splňuje následující požadavky:

- Kupující musí být občanem Spojených států nebo mít v USA trvalý pobyt.

- Kupující nesmí být obviněn z trestného činu nebo být za trestný čin odsouzený k jednomu roku vězení a více.

- Kupující nesmí být obviněn z domácího násilí podaným svým partnerem nebo potomkem.

- Kupující nesmí být na útěku nebo uživatelem státem kontrolovaných látek.

- Kupující nesmí být duševně nemocný.

Mezi státy s nejliberálnějšími zákony regulujícími zbraně patří bezesporu Arizona, kde kromě výše zmíněných pravidel kupující nepotřebuje žádné další povolení na nákup ruční zbraně či pušky a zbraň může být uživatelem dokonce volně nošena na veřejnosti (platí pro občany starší 21 let).

Takřka totožné zákony pro vlastnění zbraně platí i v jižanských státech Mississippi a Louisiana. Pravidla ve všech třech zmíněných státech se se zvyšujícím kalibrem a zásobníkem zbraní zpřísňují.

Naopak nejpřísnější pravidla platí v Kalifornii. Kupující je povinen předložit background check, tedy bezpečnostní prověrku nutnou k zakoupení zbraně. Obvykle je zde pak desetidenní čekající lhůta, během které úřady background check kupujícího prověřují. Kromě toho se musí do hlavně pistole vyrazit unikátní kód, jenž je přidružený kupujícímu. Slouží k tomu, aby v případě vystřelení bylo z kulky možné dohledat majitele zbraně. Kupující také musí splnit písemný test.

Pokud chce občan České republiky vlastnit zbraň, musí být držitelem zbrojního průkazu. Ten může být vydán pouze osobě starší 18 let, která má trvalé místo pobytu na území ČR, je způsobilá k právním úkonům, je zdravotně a odborně způsobilá, bezúhonná a spolehlivá.

Uchazeč o zbrojní průkaz musí splnit zkoušku odborné způsobilosti, která se skládá se ze dvou částí - teoretické a praktické. Po úspěšném složení zkoušek čeká uchazeč na vydání zbrojního průkazu. Posledním krokem je žádost o povolení ke koupi zbraně. Čekací doba od podání přihlášky ke zkoušce odborné způsobilosti až po vystavení průkazu zbraně je minimálně dva měsíce, zpravidla ale déle.

Sobotka správně popisuje, že schvalovací proces úseku D8 vedoucího přes České středohoří probíhal poměrně nestandardně. Ne zcela přesně se vyjádřil ve věci vydání EIA (posudku o vlivu na životní prostředí) a režimu tzv. zkušebního provozu. Jde však o terminologické nepřesnosti, kterými výpovědní hodnota jeho výroku neutrpěla, a proto jej hodnotíme jako pravdivý. Dodejme, že jde o úsek Bílinka–Řehlovice o délce 12 kilometrů, který jako jediný ještě není dokončený a neprošel kolaudačním řízením.

Komplikace při schvalování a výstavbě tohoto úseku popisuje dokument (.pdf) ministerstva dopravy k úseku Lovosice–Řehlovice. Stanovisko EIA o vlivu stavby na životní prostředí bylo ve skutečnosti vydáno už v roce 1996. V roce 2002 byl schválen investiční záměr a dále bylo vydáno územní rozhodnutí. To ovšem v průběhu deseti let bylo opakovaně potvrzováno a rušeno, v roce 2012 byla zamítnuta (.pdf) poslední odvolání.

Bez obtíží se neobešlo ani stavebního povolení, stavět se však začalo nehledě na pozdější žaloby souběžně s jeho vydáním v roce 2007. V květnu 2012 se dostavěla část Lovosice–Bílinka a zároveň se začal stavět zbývající úsek Bílinka–Řehlovice. Podle údajů z roku 2014 bylo ohledně dálnice D8 podáno 27 žalob, situace se tedy stala velice nepřehlednou. V přiložené tabulce můžete vidět souhrn vydávaných povolení.

V roce 2013 se však na dostavěný úsek Lovosice–Bílinka sesunul půlkilometrový pás půdy, který musel být odstraněn a daný úsek přebudován. Zbývající úsek Bílinka–Řehlovice o délce 12 km by pak měl podle ministra dopravy Ťoka být konečně zprovozněn 17. prosince 2016.

Tento úsek by měl být otevřen v tzv. režimu předčasného užívání stavby, nikoli ve zkušebním provozu. Režim předčasného užívání stavby je upraven ve stavebním zákoně a společně se zkušebním provozem patří mezi instituty, které umožňují užívat stavbu před její kolaudací.

Zatímco zkušební režim ověřuje funkčnost a vlastnosti již dokončené stavby, režim předčasného užívání je určen pro stavby nedokončené, tedy také nezkolaudované. To je i případ diskutovaného úseku a zde se tedy Sobotka nevyjádřil přesně.

K nedokončené stavbě samozřejmě nelze vydat kolaudační souhlas a nelze zahájit ani zkušební provoz. Až po dokončení stavby bude k její kolaudaci třeba kolaudačního souhlasuministerstva dopravy. Jsou-li na stavbě zjištěny závady bránící jejímu bezpečnému užívání, příp. zjistí-li se, že stavba nebyla postavena tak, jak bylo schváleno v investičním záměru, územním rozhodnutí a stavebním povolení, kolaudační rozhodnutí by nebylo vydáno a stavba by tedy nemohla být nikdy plně zprovozněna.

Přes ne zcela přesné vyjádření hodnotíme Sobotkův výrok jako pravdivý, neboť korektně hodnotí současný stav i vidinu dalších přezkumů v rámci kolaudačního řízení.

Výrok hodnotíme jako pravdivý s ohledem na shodné parametry obou radarů a korektní popis lokalit. V tomto případě tedy hodnotíme technické parametry radaru, který funguje v Tichém oceánu a radaru, který měl vzniknout na území České republiky. Hodnocení tedy nepokrývá logiku toho, nakolik je výhodné, popřípadě bezpečné, budovat protiraketovou obranu na našem území a zda je to žádoucí, neboť jde o otázku politického rozhodnutí.

Jednání o možnosti vybudování amerického radaru na území České republiky začala v roce 2007. Radar, který měl vzniknout na americké základně v Brdech, měl být na první pohled k nerozeznání od toho, který funguje na atolu Kwajalein na Marshallových ostrovech v Tichém oceánu. Právě tento radar měl být „přestěhován“ do České republiky.

V případě protiraketového radaru, který měl vzniknout v Brdech, se jednalo o radar typu X-band, který používá přesně zamířený paprsek. Radar měl být koncipován tak, že většinu času by byl v pasivním stavu, aktivován by byl pouze v případě, že by americké družice zjistily vystřelení nepřátelské rakety. Následně by radar sledoval dráhu nepřátelské rakety a naváděl by na ni antiraketu, která by byla vyslána ze základny v Polsku. Radarová stanice měla být podle předběžných plánů zprovozněna v roce 2011 nebo 2012.

Tehdejší zástupce tiskového oddělení ministerstva obrany Jan Pejšek uvedl, že hlavní změna mezi těmito dvěma radary by měla být v ovládacím počítačovém programu radiolokační stanice. Tyto změny měly vyplývat z obecného vývoje programových technologií.

Zástupci českého ministerstva obrany, zdravotnictví a dvojice nezávislých vědců v roce 2007 navštívili radarovou základnu v Tichém oceánu, aby zjistili, jaký vliv by radar mohl mít na své okolí. Podle jejich závěrů a měření měl mít radar menší, respektive téměř žádné, negativní dopady na své okolí.

Protiraketový radar měl být vybudován na kopci Břízkovec v Brdech, který je od Prahy vzdálen asi 90 kilometrů.

Americký protiraketový radar se nachází na atolu Kwajalein na Marshallových ostrovech uprostřed Tichého oceánu.

Zdroj map: Google Maps

Je pravdou, že po skončení 2. světové válce měl proces potrestání kolaborantů a válečných zločinců mnoho podob. Od lynče a živelných trestů domnělých kolaborantu, přes státem organizované procesy s tzv zrádci - ve Francii například známé tzv. "legální čistky (Epuration Legale)", mezinárodními soudy s vrcholnými představitely nacistického režimu (soudy v Norimberku), až po hromadné odsuny/vyhnání německy mluvících obyvatel.

Faktem zůstává, že tyto tresty vůči Němcům a místním kolaborantům probíhaly po celé Evropě, jen ve střední a východní Evropě, kde existovaly významné historické německé menšiny došlo i k trestání německých obyvatel bez ohledu na skutečnou vinu či podporu nacistického režimu formou odsunu/vyhnání.

Velké posuny obyvatelstva proběhly také v Polsku, kterému se více na západ posunuly hranice. Německé obyvatelstvo z Polska bylo odsunuto dále do Německa a z území Sovětského svazu byli do nového Polska přesunuti Poláci, kteří zde do té doby žili.

Obecně lze tedy konstatovat, že země, které se měly zanedlouho ocitnout za tzv. Železnou oponou, přistoupily k vypořádání po 2. světové válce plošněji, podle etnického klíče. Je ovšem třeba dodat, že právě na území těchto zemí žily široké německé menšiny. To se dělo na základě tzv. Postupimské smlouvy. Šlo o výstup z Postupimské konference mezi Spojenými státy, SSSR a Velkou Británií, na jehož zákadě mělo být z Polska, Československa a Maďarska odsunuto německé obyvatelstvo (článek XII).

V případě československých německých antifašistů či odbojářů dle odhadů historiků, tehdejší republika uznala do roku 1946 jen 150 tisicům českých Němců status antifašisty. Odhaduje se, že je to jen přibližně polovina těch, kterým tento status měl náležet (pdf., s.22). Otázkou zůstáva i skutečnost, že přiznání statusu antifašisty a s ním spojených "úlev a lepšího zacházení" bylo pro některé skupiny německých antifašistů nedosažitelné. Jednalo se především o katolické německé občany či Němce nestraníky (tamtéž., s.21). Z tohto počtu se vědomím toho, že se stávají i tak jen občany druhé kategorie rozhodla většina německých antifašistů k "dobrovolnému" odstěhování se. Do roku 1946 odešlo takto v rámci antifašistických transportů 96 176 osob a s tím, že dalších cca 30 tisíc čekalo na potvrzení dokladů k vystěhování.

Návrh byl autorizován v polovině prosince 2016, mezi 15. a 30. prosincem pak prošel připomínkovým řízením. Z rezortů hnutí ANO zazněly zásadní připomínky z min. obrany, financí, dopravy, spravedlnosti a životního prostředí (vše .doc), bez připomínek pak zůstalo ministerstvo pro místní rozvoj.

Je však na místě poznamenat, že nejen některé rezorty hnutí ANO měly zásadní připomínky. Vedle nich je vzneslo také min. školství, mládeže a tělovýchovy, ministerstvo zahraničních věci a ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu, oproti tomu ministerstvo průmyslu a obchodu zůstalo bez připomínek (všichni ČSSD). Ani Česká strana sociálně demokratická tedy není rozhodně bez výtek.

Mimo rezorty pak namítaly také Ústavní soud, Bezpečnostně informační služba a vedení Úřadu vlády (vše .doc). Bez připomínek byl místopředseda vlády pro vědu a výzkum Bělobrádek, nicméně pro Právo se vyjádřil, že „současná právní úprava je dostatečná, u tématu je trochu více hysterie než věcnosti, ale diskusi se nebrání“.

Rovněž pro deník Právo se Chovanec vyjádřil v tom smyslu, že po obdržení kritických připomínek vznikla druhá verze návrhu, zatím pouze pracovní, v systému ODok, není tedy zatím zveřejněná. Shodu se tedy prozatím najít nepodařilo, ministr Chovanec ovšem neuvádí hned několik skutečností. Zaprvé některé z rezortů ANO nejsou proti a zůstaly bez připomínek, naopak některá další ministerstva i jiné státní orgány rovněž mají vůči návrhu zásadní připomínky, předně některé rezorty ČSSD. Shoda tedy nevázne na hnutí ANO, jak ve svém výroku naznačuje.

Česká republika za minulé programové období 2007–2013 vyčerpala 100 % celkové alokace. To znamená, že naplno využila objem finančních prostředků z fondů EU určených pro dané období na základě rozhodnutí Evropské komise.

Premiérův výrok je tedy pravdivý, nicméně ČR v programovém období zároveň nedočerpala zhruba 26 mld. Kč. Výše alokace se totiž v průběhu období snížila, a to právě o nedočerpané prostředky za jednotlivé roky.

Čerpání z fondů monitoruje ministerstvo pro místní rozvoj. „V uplynulém programovém období 2007–2013 se nakonec díkymimořádnému úsilí posledních let podařilo vyčerpat maximum možného, a to přes to, že šlo o zhruba 70 tisíc projektů, " uvedla Olga Letáčková, náměstkyně sekce pro koordinaci evropských fondů.

Zdroj: ministerstvo pro místní rozvoj

Poznámka: Grafy navazují na souhrnný stav čerpání a procentní podíl je vždy vztažen k podílu EU. Převis mezi proplacenými prostředky a alokací je způsoben změnou výpočtu podílu.

Upozorňujeme, že celková alokace byla snížena (.pdf, str. 15) o nedočerpané prostředky z roku 2013 a 2014. Původní alokace činila přes 700 mld. Kč, ale v roce 2013 došlo k nedočerpání (.pdf, str. 4) ve výši 11,4 mld. Kč a v roce 2014 ČR nevyčerpala dalších 8,5 mld. Kč.

Rok 2015 byl posledním rokem, kdy mohla ČR z programového období čerpat. Data z letošního října ukazují, že na konci programového období nebude využito 6 mld. Kč.

Za celé programové období 2007–2013 je tak očekáváno celkové nedočerpání ve výši cca 26 mld. Kč. Přesné hodnoty ale budou známy až po vyhodnocení všech projektů, což může trvat až do roku 2018.

Vzhledem k tomu, že nakonec skutečně došlo k výrazné změně v čerpání prostředků z EU a ČR nakonec 100% čerpá celkovou alokaci po snížení, výrok hodnotíme jako pravdivý.

První část výroku ministryně Valachové hodnotíme jako zavádějící, protože k plošnému zvýšení tarifů platů pedagogických pracovníků na úrovni 6 % došlo, zvýšení 2 % ze slibovaných 8 % mělo být vyplácené ve formě odměn z rozpočtu škol, teda dorovnané řediteli. Druhá část výroku je také zavádějící, protože návrh na plošné snížení platů učitelů se vyskytl jen v úřednické vládě Jana Fischera.

Záměr ministryně Valachové o zvýšení platů učitelů o 8 % byl představený 19. července minulého roku a vláda ho schválila na svém jednaní v srpnu minulého roku. Ministryně si v něm za cíl kladla zvýšení platu učitelům už po 2 letech praxe a ne až po šesti, jako tomu bývalo doposud. Tento záměr byl taktéž schválený a platy učitelů i s dvouletou praxí byly skutečně tarifně navýšené, avšak o 6 % ze zmíněných 8 %.

Zvýšení 2 % mělo být vyplácené od listopadu minulého roku ve formě odměn, tedy jako nadtarifní zvýšení platu, které mají dorovnat ředitelé škol ze svých rozpočtů.

Co se týká předcházejících vlád, jak v úvodu zmiňujeme, o snižování platů státních zaměstnanců se hovořilo za úřednické Fischerovy vlády a proti tomuto záměru Ministerstvo školství bojovalo. Větší, avšak klamná debata se vedla za následující vlády Petra Nečase, kdy došlo k nesprávnému výkladu vládních škrtů, které se negativně platů pedagogů netýkaly, avšak učitelé proti nim protestovali. Ve skutečnosti však, na rozdíl od ostatních státních zaměstnanců, platy učitelům stouply. Pokyn tehdejšího ministra školství, Josefa Dobeše, který ubezpečoval ředitele škol o tom, že po novém rozdělení platů na dvě tarifní třídy nedojde ke snížení žádného z platů pedagogických pracovníků, obsahoval též doporučení, aby ani oni nesnižovali osobní příplatky, které doposud učitelům vypláceli, pokud nedošlo ke snížení kvality či množství práce, kterou učitelé vykonávali. O navýšení platů od 1. ledna 2011, tedy od zavedení dvou tarifních tříd ministrem Dobešem, informuje Informační datová svodka „Zaměstnanci a mzdové prostředky za 1.–4. čtvrtletí 2011“ (.pdf, str. 1). Platy pedagogických pracovníků rostly přiměřeně o 2,9 %, ke škrtům došlo u pracovníků nepedagogických.

Ve svém volebním programu (.pdf, str. 17) pro parlamentní volby 2013 ČSSD definovala svou daňovou politiku jako „spravedlivou“. V jejím rámci se měla zvýšit daň z příjmů právnických osob o 1–2 %. Daň z příjmu fyzických osob měla být progresivní se dvěma sazbami (15 % a 27,5 %), oddělujícími v hrubé mzdě příjmy pod a nad 100 000 Kč. Zvýšen měl být podíl majetkových daní (mezi ně patří darovací, dědická, silniční, daň z nemovitých věcí).

Daň z hazardu měla být určena na 21–22 %, naopak neměla se zvyšovat daň z přidané hodnoty. Obecně tedy ČSSD skutečně chtěla řadu daní zvyšovat, není ovšem pravdou, že by chtěla zvýšit VEŠKERÉ daně. Chtěla zachovat výši sazeb DPH, které tvoří v daňovém inkasu nejvyšší položku a vytvořit 2. sníženou sazbu pro některé komodity.

K DPH pak ČSSD uvádí:

„Na rozdíl od pravicových stran nebudeme zvyšovat daň z přidané hodnoty, a zdražovat tak lidem život. Budeme hledat dohodu s Evropskou komisí buď pro vytvoření třetí sazby, nebo osvobození některých položek, především pak léků a knih, od této daně.“

Dále chtěla ČSSD měnit daně z příjmu fyzických osob tak, že by se prohloubila daňová progrese. Lidé se mzdou do 100 tisíc korun měsíčně by dále platili 15 % ze superhrubé mzdy, vysokopříjmovým by se sazba měnila na 27,5 %. Zde by tedy k navýšení došlo jen u lidí s vyššími příjmy, plošné zvýšení ČSSD nenavrhovala.

Volební program (.pdf, str. 4) KDU-ČSL hovořil o obnově společného zdanění manželů a tvorbě tří sazeb daně z příjmu fyzických osob, a to 12 %, 20 % a 28 % z hrubé mzdy. Lidovci chtěli také snížit DPH.

Ve volebním programu ANO je napsáno, že „další zvyšování daní je nepřípustné“. U daní z příjmu právnických osob je cílem ponechat sazbu 19 %. Zásadním bodem pro ANO je nezvyšovat daňovou zátěž.

V koaliční smlouvě nynější vlády se píše: „Nebudeme provádět žádné změny v daňových předpisech, které by měnily výše zdanění v roce 2014.“ Dále koalice chtěla usilovat o obnovení slevy na dani pro pracující důchodce a také o zvýšení zdanění hazardu (str. 11).

Daně byly jedním z vážných témat koaliční smlouvy. Dle ČT24 si nakonec hnutí ANO „prosadilo, že se nebudou zvyšovat daně“. Také server Novinky.cz hovořil o hnutí ANO jako tom, kdo trval na nezvyšování daní, naopak ČSSD nárůst požadovala.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť sociální demokraté sice růst některých daní měli ve svém programu a prosazovali jej také po volbách, nešlo ovšem o veškeré daně, jak Faltýnek uvádí.