Přehled ověřených výroků

Europoslanci tlačili na ostatní orgány EU prostřednictvím usnesení, která se týkaly zavedení evropské pohraniční a pobřežní stráže.

Evropský parlament (EP) totiž nemůže navrhovat zákony, nicméně může k iniciativám vyzývat ty orgány, které navrhovat zákony mohou. V dubnu 2014 tak učinil skrze usnesení (.pdf, str. 12), ve kterém uvedl, že: „vnější hranice schengenského prostoru by měly být do budoucna hlídány za podpory evropské pohraniční stráže“. Na hlavní navrhovatele zákonů, Evropskou komisi, naléhal také ve svém usnesení (.pdf, str. 5) ze dne 6. července 2016, kde požaduje po komisi zajištění rychlého zahájení činnosti pohraniční a pobřežní stráže.

Poté, co komise předloží návrh zákona, EP se angažuje při formulování jeho konkrétní podoby. Koncem června tak výbor EP pro občanské svobody schválil vyjednávací mandát k návrhu posílení kontrol na vnějších evropských hranicích. Poslanci v něm podpořili zavedení povinných a systematických kontrol občanů EU.

Usnesení a práce EP v legislativním procesu dokazuje, že EP podporuje posilování vnějších hranic EU. Výrok Stanislava Polčáka proto hodnotíme jako pravdivý.

Jedním z nejvíce kritizovaných témat v kampani Donalda Trumpa byla skutečně íránská dohoda, do které podle Trumpa USA darovaly kolem 150 bilionů dolarů. Výrok Alexandra Vondry je tedy pravdivý.

Donald Trump ve své prezidentské kampani ostře kritizoval dohodu s Íránem, kterou inicioval Barack Obama. Ten se snažil o zabránění Íránu získat jaderné zbraně prostřednictvím mezinárodní dohody JCPOA.

Trump se veřejně vymezoval zejména vůči „financování“, respektive sankčním úlevám, a často dohodu označoval za pohromu. Na svém webu dokonce vydal článek o tom, že sankční úlevy podporují ve skutečnosti teroristy.

Americký Politifact zjistil, že zmíněných 150 bilionů dolarů však patří Íránu už od začátku. Jedná se o peníze, které byly zemi zmrazeny na základě ekonomických sankcích z předchozích let. Řada z nich se týkala dodávek ropy. Jen v rámci tzv. Omezení íránských aktiv bylo podrženo 1,9 bilionů dolarů. Podle odborníků činí všechna držená íránská aktiva kolem 100 bilionů dolarů (150 bilionů je údajně nadhodnocená částka), které na základě dostatečného omezení jaderného programu v Íránu dostává země pozvolna zpět.

Trump tuto skutečnost ve svých projevech nezmiňuje a pouze tvrdí, že USA sponzorují Írán a nic z toho nemají, čímž opomíjí hlavní myšlenu celého programu - zabránit výrobě jaderných zbraní a jejich použití.

Íránská dohoda o jaderných zbraních, oficiálně označena JCPOA (.pdf), vstoupila v platnost v roce 2015. Shodla se na ní šestice velmocí (.pdf, str. 3 i.) s Íránem. Izrael měl vůči této dohodě pochybnosti, USA se proto zavázaly mu v případě útoků pomoci.

Cílem (.pdf, str. 4) Obamova programu je odříznutí všech „cest“ k jaderným zbraním, zavedení transparentních opatření a případných kontrol včetně sankcí za porušení dohody. Reálně jde o zvýšení doby pro dodání materiálů na zbraně ze 2–3 měsíců na jeden rok, snížení zásob uranu a instalovaných odstředivek a předcházení výrobě zbraní z plutonia. Írán podle této dohody nemůže mít jaderný program zaměřený na zbraně (.pdf, str. 10, třetí otázka).

Přestože některá blokovací opatření (.pdf, str. 18) končí za 10–15 let, ta klíčová vydrží 20–25 let a některá jsou permanentní. Ministr obrany James Mattis zvolený Trumpem však považuje JCPOA program za pouhé oddálení výroby zbraní.

Státní dluhopisy lze rozdělit podle těchto kritérií: dle typu instrumentu, dle typu držitele a dle doby splatnosti. Jen za rok 2017 byly vydány např. tyto krátkodobé dluhopisy se zápornou výnosovou mírou. Je samozřejmostí, že do různých typů dluhopisů vkládají své finanční prostředky různí investoři.

Z dat za prosinec 2016 vyplývá, že 97,30 % tvořily dluhopisy střednědobé a dlouhodobé. Dlouhodobé investice poskytují vyšší výnos, ale i vyšší míru rizika. Kdo jaké druhy dluhopisů drží ale ministerstvo financí nevykazuje.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, neboť nemůžeme spekulovat, zda byla daná smlouva postavena špatně a záměrně špatně. Takové informace nejsou veřejně dostupné a šlo by o čisté dohady z naší strany.

V celé historii projektu elektronických mýtných bran je nicméně hned několik velmi sporných bodů a dodatků.

V lednu letošního roku ministr dopravy Dan Ťok prohlásil, že ten, kdo dodatky smluv uzavíral, vůbec nepočítal s tím, že by firma Kapsch mohla být v budoucnu nahrazena jiným dodavatelem, popř. s tím, že výměna Kapsche bude drahá a obtížná. Ťok rovněž zopakoval, že resort podá trestní oznámení v souvislosti s dodatky, které jsou pro stát nevýhodné. Konkrétního viníka ministerstvo nezná a oznámení nebude podáno vůči konkrétní osobě.

Jedním z dodatků se v roce 2007 zabýval i antimonopolní úřad. Závěry šetření úřadu zjistily, že uzavření tohoto dodatku nebylo v souladu se zákonem o veřejných zakázkách a zadavatel, tedy Ministerstvo dopravy ČR, se tak dopustil porušení tohoto zákona.

U jiného z dodatků smlouvy uzavřeného v prosinci 2007 ministerstvo zveřejnilo jen část dohody. Reportéři ČT později zjistili, že ta část dohody, která Kapschi přináší částku 4 mld. Kč, zůstala nezveřejněná.

Česká republika je dle posledních údajů Eurostatu skutečně zemí s nejnižší nezaměstnaností (3,8 %) v EU. V celoevropském měřítku předstihl ČR Island, který má celoročně nezaměstnanost mezi 3,1–2,9 %.

V porovnání s Evropskou unií měla však ČR opravdu nejnižší nezaměstnanost. V těsném závěsu je Německo a za ním Malta.

Některé země dosud neposkytly Eurostatu svá data, a proto nejsou v grafu zahrnuta.

zdroj: Eurostat

Úřad práce (.zip) k listopadu 2016 evidoval 362 800 nezaměstnaných osob, přičemž tento počet od začátku roku relativně klesá.

zdroj:Portal.mpsv.cz (.zip, listopad 2016)

Tento pokles však začal s rokem 2014 a od té doby trvá. V grafu je svislou čarou zaznačen nástup Sobotkovy vlády a současně je patrné snižování nezaměstnanosti.

zdroj:Portal.mpsv.cz (.zip, listopad 2016) Česká republika má tedy skutečně nejnižší nezaměstnanost v Evropě. Sobotka má rovněž pravdu se stavem nezaměstnaných evidovaných na úřadu práce.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, neboť nelze doložit, že by senátor Kratochvíle vycházel ve svém vystoupení z podkladů operátorů či jejich lobbistů. V každém případě zákon, který měl přinést větší ochranu spotřebitelů, podrobil kritice a přispěl k jeho nepřijetí.

Senátor Karel Kratochvíle, jenž byl zpravodajem senátní novely zákona o elektronických komunikacích, vystoupil 27. dubna 2016 se svou zprávou. Doslova uvedl:

„Jenom bych doplnil, že jsem zpravodajem tohoto návrhu senátního návrhu zákona byl již v prvním čtení. Moje vystoupení se nesetkalo s příliš kladným ohlasem zástupkyně předkladatelů, paní senátorky Dernerové. A v mezidobí si na pomoc přizvala i média, aby obhajovala tento zákon.
Musím deklarovat, že nejsem proti ochraně spotřebitelů, v žádném případě. Nicméně největším problémem tohoto zákona je pro mě ustanovení bodu 3 v článku I, tedy jednoduše řečeno, aby bylo možné ze strany uživatelé služby v podstatě nikoli nerespektovat uzavřenou smlouvu a tuto bez následků zrušit jednoduchým požadavkem na odchod k jinému operátorovi.

Myslím si, že při tom, jak známe naše spotřebitele, může se to stát i čtyřikrát do měsíce, aniž by tento zákazník někomu zaplatil, vyrovnal se s operátorem apod. Je to velké nebezpečí.

V právním státě podle mne by měly být dodržovány veškeré smlouvy, a je to i precedent pro ostatní uzavírané smlouvy.

Další, co mohu doplnit, je, že vidím tento návrh zákona jako nedokonalý, že tam vůbec není řešeno přechodné období. To znamená, že ti, co už mají za nějakých podmínek dneska už uzavřené smlouvy, jak se budou vyrovnávat s tímto zákonem.

Další věc, a paní předkladatelka už nám to jednou říkala, že je připravován ministerstvem průmyslu a obchodu nový návrh zákona, kterým se otvírá tento zákon. Bude se řešit v podzimním období letošního roku, a myslím si, že to není zase tak daleko, tak dlouho. A tento by měl projít standardním způsobem, to znamená připomínkovými řízeními, a měl by být řádně projednán.

Proto deklaruji, že budu navrhovat zamítnutí senátní návrh zákona.“

Neexistuje žádný veřejně dostupný zdroj, který by zprávu tohoto zpravodaje spojil s podklady operátorů a jejich lobbistů, není tak možné vyhodnotit Babišův výrok jinak, než jako neověřitelný.

Při analýze vycházíme ze statistiky (.pdf) poskytnuté ministerstvem vnitra v roce 2015, která monitoruje období let 2012 až 2014.

Na upozornění čtenářů doplňme, že zbraně z kategorie D podléhají zákonné regulaci (pořídit si je smí jen svéprávné plnoleté osoby, jde např. o vzduchovky, airsoftové zbraně či plynové pistole), ačkoli je není třeba registrovat. Ministr Chovanec i europoslanec Polčák hovořili o množině legálních zbraní, kam se tyto zbraně bezpochyby řadí. Z naší strany by bylo zcela zavádějící a proti metodice, abychom je z jakéhokoli důvodu ze statistik vyňali, nebylo-li to vyjádřeno samotnými diskutujícími. Zdůrazňujeme, že řeč je o obecné kriminalitě páchané se zbraní, není rozhodující, nakolik běžně zbraň způsobuje smrt.

Z čísel monitorujících objasněnou kriminalitu jasně vyplývá, že se trestná činnost legálně drženými zbraněmi nepohybuje v řádu jednotek případů a není tedy „téměř nulitní“, ale směřuje dokonce až ke dvěma stovkám případů ročně. V posledních letech dokonce převyšovala trestnou činnost páchanou nelegálně drženými zbraněmi, a to násobně. Zdůrazněme, že statistiky monitorují pouze objasněné případy, celkově bude trestné činnosti s využitím zbraně samozřejmě více. Kromě toho pracují také s kolonkou „neurčená střelná zbraň“.

O čísla za roky 2015 a 2016 jsme požádali ministerstvo vnitra a Policii ČR, do dne zveřejnění ovšem nepřišla odpověď. K dispozici jsme přímo od europoslance Polčáka získali informaci o počtu objasněných trestných činů spáchaných s legálně drženou zbraní (poslední řádek tabulky v přiloženém snímku).

Na základě dostupných dat tedy nejde stejně jako s europoslancem Polčákem souhlasit ani s ministrem vnitra Chovancem. Porovnáme-li podíl TČ spáchaných legálně drženou zbraní na kriminalitě páchané se zbraní vůbec (jak vyplývá z kontextu diskuze, přičemž jiné srovnání nemá smysl, když podíl TČ spáchané se zbraní tvoří sám o osobě velmi malé číslo v celkové kriminalitě), nepohybujeme se v téměř nulitních ani minimálních hodnotách, jak tvrdí ministr vnitra. Z tohoto důvodu je výrok nepravdivý.

Martin Smolek byl do funkce vládního zmocněnce pro zastupování ČR před Soudním dvorem Evropské unie jmenován v roce 2008. Jeho hlavním úkolem je zastupovat ČR a hájit její zájmy v řízení před Soudním dvorem EU, a to v případě, že je ČR vytýkáno porušení unijního práva, pokud ČR napadá platnost unijního aktu nebo pokud ČR usiluje o ovlivnění výkladu unijního předpisu ve svůj prospěch.

Prohlášení Martina Smolka o nesouladu novely zákona s evropským právem bohužel nebylo možné nalézt. Nicméně k tomuto tématu se vyjádřil například právní poradce dTestu Borovička, který řekl, že nastavení zákona o elektronických komunikacích z roku 2014 přináší situaci, kdy operátoři mohou měnit obchodní podmínky v rozporu s evropskými směrnicemi. Českou republiku také měla kvůli této novele neformálně vyšetřovat Evropská komise.

Návrh zákona prošel v Senátu dvěma výbory. Konkrétně Výborem pro hospodářství, zemědělství a dopravu a Výborem pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí. V prvně jmenovaném byl návrh diskutován 20. října 2014. Z tohoto jednání není dostupný na webu zápis, není tedy možné doložit slova Novotného.

Další výbor, tentokrát Výbor pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí, projednal zmíněný návrh 21. října 2014. Zápis z jednání (.doc, str. 4) uvádí, že na výboru vystoupil jak náměstek Novotný, tak zde byl k dispozici i dopis od Martina Smolka. Nicméně zápis veřejně dostupný na webu Senátu je velmi nekonkrétní.

Výrok je hodnocen kvůli nedostupnosti Smolkova dopisu a zápisů z výborů jako neověřitelný.

Celý výrok se točí kolem toho, zda Babiš nakupoval korunové dluhopisy svého holdingu Agrofert v době, kdy již byl politikem. Na opakované otázky moderátora odpovídal, že to není pravda a že je nakupoval předtím.

Andrej Babiš do veřejného prostoru vstoupil v roce 2011. Vydal vyjádření, že má ambici zlepšit fungování státu. Na podzim 2011, když tato prohlášení a inzerci činil, popíral, že by mířil do politiky. V květnu 2012 pak došlo k registraci hnutí ANO, jak dokládá Rejstřík politických stran a hnutí na webu ministerstva vnitra.

Poslancem byl Babiš zvolen v předčasných volbách na podzim 2013. Ministrem financí se stal v lednu 2014.

Co se týče dluhopisů Agrofertu, ty skutečně byly emitovány v roce 2012. Nicméně Babiš je jako fyzická osoba koupil až v letech 2013 a 2014, tedy v letech, kdy již v politice prokazatelně byl. V roce 2013 byl předsedou hnutí, které se účastnilo voleb do Poslanecké sněmovny, a stal se poslancem. V roce 2014 již přímo zasedl do vládního křesla.

Výroční zpráva skupiny Agrofert (.pdf, str. 45) za rok 2014 dokládá, že v roce 2012 byly dluhopisy emitovány. Zpráva uvádí:

„Společnost AGROFERT, a.s. k 31. prosinci 2012 emitovala dluhopisy s pevným úrokovým výnosem v celkové jmenovité hodnotě 3 000 000 tis. Kč. Dluhopisy jsou splatné v roce 2022. K 31. prosinci 2014 činily prodané dluhopisy1 482 270 tis. Kč (k 31. prosinci 2013: 1 252 270 tis. Kč).“

Babiš byl, jak je známo, jediným kupujícím těchto dluhopisů. V roce 2013, což uvádí výroční zpráva společnosti za tento rok na straně 44, byly prodány dluhopisy ve výši 1,252 mld. Kč. V roce 2014 pak došlo k prodeji další části ve výši 230 milionů korun. Média (např. iDNES.cz nebo Seznam.cz) s odkazem na Babišova majetková přiznání, která jsou uložena v Poslanecké sněmovně, informují o tomtéž.

Jelikož tedy Andrej Babiš reálně nakupoval dluhopisy v době, kdy již prokazatelně politikem byl, je výrok hodnocen jako nepravdivý. Pro úplnost dodejme, že preference hnutí v létě 2013 popisuje ministr korektně.

Babiš uvádí obě informace správně. Agrofert emitoval v prosinci 2012 desetileté korunové dluhopisy s 6 % úrokem. Mezi dluhopisy byly i korunové dluhopisy firmy Profi Credit za 300 milionu korun a za dvě miliardy, které byly na 10 let a za 18 %. Další 18 % dluhopisy byly na kratší období.