Přehled ověřených výroků

Zaorálek zde navazuje na svůj předchozí výrok a popisuje kritiku amerického ministra zahraničí. Ohledně kritiky selhávání syrské opozice ze strany ministra zahraničí USA jsme bohužel nedokázali dohledat dokument potvrzující slova ministra Zaorálka. V jednom prohlášení z 10. prosince 2016 se vyjadřuje k obviněním, že některé opoziční skupiny v Aleppu bojkotují humanitární pomoc a zdržují uprchlíky. Kerry to přiznává, ale než aby je káral, apeluje na ně, aby přistoupili na jednání.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, protože je v souladu s daty o spolufinancovaní vědy a výzkumu ze zahraničních zdrojů.

Bělobrádek pravděpodobně odkazuje na skutečnost, že výdaje na výzkum a vědu jsou tvořené vícerými složkami. Jak můžeme vidět v přehledné tabulce Českého statistického úřadu za období 2005–2015, celkové veřejné výdaje se dělí na národní a veřejné ze zahraničí.

Tyto zahraniční zdroje jsou tvořeny především příjmy ze strukturálních fondů EU použitých na financování prováděné VaV ve sledovaných subjektech prostřednictvím jednotlivých operačních programů. Ostatní zdroje jsou z rozpočtu EU a z mezinárodních, vládních a veřejných organizací mimo EU (CERN, ILL, ESA, NATO, OECD, OSN, WHO, Norské fondy/EHP aj.). Je to tedy skutečně rozdíl, kterou ze statistik sledujeme, protože rozdíl v těchto hodnotách dosahuje kolem 0,3 % HDP.

Druhá část se týká průběhu kofinancování z evropských fondů, kde Bělobrádek uvádí, že kofinancování je vyšší v době, kdy začíná nové programové období. Kofinancování ze státního rozpočtu je skutečně vyšší, když programové období začíná. Dokazuje to i výše uvedená tabulka, která ve veřejných zahraničních zdrojích, tvořených hlavně financemi z EU, vykazuje nejvyšší hodnoty v letech 2012–2013, kdy končilo programové období 2007–2013. Naopak mírný pokles zaznamenává v letech 2014 a 2015, kdy začíná novéprogramové období 2014–2020. Podobné tvrzení uvedl už Bělobrádek proAkademii věd:

„(...)Pokud pak někdo používá argument, že předchozí vlády vydávaly v letech 2012 a 2013 na vědu z národního rozpočtu více než 1 % HDP, pak záměrně nedodává, že takový údaj vychází z čísel celkových výdajů včetně této podpory z evropských fondů. A zejména v letech 2012 a 2013 bylo toto číslo silně ovlivněno překotným doháněním čerpání při ukončování starého programovacího období. Naopak nižší byl tento rozpočet v roce 2015, kdy zase nabíhalo nové programovací období fondů EU 2014+ a schvalovaly se nové operační programy.“

Toto tvrzení je navíc doplněné prezentací sekce místopředsedy vlády pro vědu, výzkum a inovace.

Výrok je hodnocen jako zavádějící především proto, že naznačuje nedostatečné zapojení NATO do problematiky ochrany hranic schengenského prostoru, což ovšem není úkolem NATO. To nemůže ze své vůle ani takto konat.

Problematické je může být především to, že existují rozdíly mezi hranicemi jak Schengenu, tak NATO tak i samotné EU. Schengen je součástí EU, ale neplatí pro všechny jeho členy. Je sice teoreticky možné, že pokud by členská země NATO požádala o pomoc s kontrolou svých hranic při nějaké výjimečné situaci hraničící s útokem, bylo by možné sily NATO asi použít.

Ochrana schengenského prostoru vyplývá z ujednání daných samotnou smlouvou. Ta se od roku 1999 stala součástí práva EU.

Vnější ochrana, spojená s přesunem aktivit spojených s ochranou hranic, byla přesunuta na tzv. vnější hranice států schengenského prostoru, tj. hranice se státy, které se plně nepodílejí na schengenské spolupráci. Na těchto hranicích jsou či by měli být státní příslušníci třetích zemí při vstupu a výstupu na/z území členských států podrobeni důkladné kontrole, která ověřuje splnění všech podmínek pro vstup a pobyt ve společném prostoru.

V případě NATO jako vojenské organizace kolektivní obrany není jeho role v zajištění vnějších hranic schengenského prostoru. V svém nejaktuálnějším strategickém dokumentu nazvaném Strategický koncept obrany a bezpečnosti pro členské státy NATO je role (.pdf, 7–9) této organizace popsána ve třech bodech takto:

• kolektivní obrana
• krizový management spojený s konflikty
• kooperativní bezpečnost

Samotné NATO se v rámci svých omezení ale přesto částečně podílí i na pomoci při řešení problémů spojených s uprchlíky a kontrolou hranic EU. S přihlédnutím k tomu, že problém nelegálního překračování hranic je podle NATO problémem jednotlivých států, tak i přesto od února 2016 byla na žádost Turecka, Řecka a Německa vytvořena Stálá námořní skupina (SNMG2) pro východní středomoří, jejímž úkolem je podpora snah o omezení nelegálního pohybu osob a převaděčství v dané oblasti.

Mapa schengenského prostoru

Zdroj: Evropská komise

Mapa členských států NATO

Zdroj: The Economist

Problematické je zapojení NATO i z toho důvodu, že má odlišnou členskou základnu od EU, tak i od států zapojených do schengenského prostoru. Například Chorvatsko, Rumunsko či Bulharsko jsou jak členy NATO tak EU, ale nejsou členy schengenského prostoru. NATO ale nemůže suplovat kontrolu hranic mezi svými členy, kteří jsou na hranicích schengenského prostoru.

Evropská komise předložila návrh kvót na přerozdělování uprchlíků 27. května 2015. Již od té doby česká vláda upozorňovala na to, že systém přerozdělování na základě kvót není funkční.

Kvóty nejsou funkčním řešením mimo jiné podle vyjádření státního tajemníka pro evropské záležitosti Tomáše Prouzy, který 26. května 2015 uvedl: „Vláda je přesvědčena, že tyto návrhy na povinné přijímání uprchlíků nemají šanci současnou situaci vyřešit.“

Česká vláda již v červnu 2015 chtěla zachovat možnost každého suverénního státu rozhodnout, komu může a chce pomáhat.

„Podpoříme právo zemí svobodně zvolit rozsah solidarity. (…) Přesídlení nemůže vyřešit příčinu nedávných tragédií,"prohlásil premiér Sobotka v červnu 2015. Uvedl také, že nejlepší možností je pomoct lidem v jejich rodných zemích nebo v přilehlých regionech.

Proti kvótám se premiér v dubnu 2016 vyjádřil rovněž na svém Twitteru.

Nesystémovost se ukázala podle ministerstva vnitra především v tom, že uprchlíci do některých států nechtějí a relokaci do nich se tedy vyhýbají.

Po tiskové konferenci jednání Salcburského fóra konaného v listopadu 2016 ministr vnitra Chovanec uvedl, že kvóty na přerozdělování uprchlíků opravdu nebyly příliš funkční. „Deklarovali jsme, že systém povinných kvót je systémem, který je pro nás nefunkční. Ukázal se jako nefunkční, ze 160 tisíc lidí je rozděleno pouze několik tisíc migrantů.“

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť z teroristických útoků, které se v Turecku odehrály od června 2016, se pouze k jednomu přihlásil tzv. Islámský stát a u dalších dvou je tato organizace z atentátů obviňována. U některých útoků byla prokázána vina kurdských separatistů a u dalších není viník jasný.

Během těchto útoků v Turecku zemřelo celkem 241 lidí, z toho 39 osob je prokazatelně obětí teroristického útoku spáchaného Islámským státem. Skutečnosti tedy neodpovídá ani uvedený počet obětí (400), ani jediný uvedený viník (IS), byť i reálná čísla jsou pochopitelně zcela tragická.

7. 6. 2016 poblíž historického centra Istanbulu vybuchl automobil naložený výbušninou. Zahynulo 12 lidí, k atentátu se přihlásila skupina Sokoli osvobození Kurdistánu.

8. 6. 2016 při atentátu v jihovýchodním Turecku zahynulo 6 lidí, k útoku se taktéž přihlásila radikální skupina Sokoli osvobození Kurdistánu.

28. 6. 2016 došlo k atentátu na istanbulském letišti, při kterém zemřelo 44 lidí. Kdo za útokem stojí, není jasné. Turecké úřady podezírají teroristickou organizaci Islámský stát.

18 .8. 2016 proběhla na východě Turecka trojice pumových útoků, tento útok si vyžádal 14 obětí a nikdo se k němu nepřihlásil. Turecké úřady viní kurdské separatisty.

20. 8. 2016 došlo k pumovému útoku na svatbu ve městě Gaziantep v jižním Turecku. Zemřelo 51 lidí. K útoku se nepřihlásila žádná teroristická organizace, spáchal ho sebevražedný atentátník. Podle Turecka stál za atentátem nejspíš Islámský stát nebo kurdští separatisté.

26.8. 2016 bylo bombovým útokem na jihovýchodě Turecka zavražděno 11 osob, čin provedli kurdští radikálové napojení na Kurdskou stranu pracujících (PKK).

16.10. 2016 zemřelo na jihovýchodě Turecka 8 osob po útoku sebevražedného atentátníka. Útočník je v podezření, že patřil k organizaci IS.

4. 11. 2016 zemřelo po výbuchu na jihovýchodě Turecka 9 osob. K činu se přihlásili kurdští radikálové napojení na PKK.

24.11. 2016 zemřeli při explozi ve městě Adana v jižním Turecku 2 lidé. Z útoku jsou podezříváni kurdští radikálové napojení na PKK.

10. 12. 2016 se odehrál atentát u fotbalového stadionu v Istanbulu, přihlásila se k němu kurdská radikální skupina Sokoli osvobození Kurdistánu. Podle informací z 5. 1. 2017 je obětí celkem 45.

17.12. 2016 zabila bomba nastražená v automobilu 13 tureckých vojáků. Prezident Erdoğan označil za viníky kurdské radikály napojené na PKK.

V noci z 31. 12. 2016 na 1. 1. 2017 došlo k atentátu v istanbulském klubu. Tento útok má 39 obětí a přihlásil se k němu Islámský stát.

Rudy Giuliani hovořil o projektu raketového deštníku z pozice neformálního poradce v prezidentské kampani Donalda Trumpa. Zároveň se skutečně spekuluje, že by Giuliani mohl získat některou exekutivní funkci v Trumpově administrativě.

O zavedení jaderného štítu v České republice (a také v dalších státech) mluvil Giuliani například v rozhovoru pro The Washington Post 8. září letošního roku a také přímo pro Českou televizi (v čase 35:20), kde řekl: „Znovu zavedeme jaderný štít pro Polsko i Českou republiku“.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť premiér Nečas sice navrhl odvolat předsedu Věcí veřejných (nebyl jím Bárta ale John), to však vyvolalo v koalici velkou roztržku, která byla zažehnána až dohodou mezi všemi subjekty. Tedy i v tomto případě muselo dojít k domluvě mezi koaličními partnery, aby tato změna nevyvolala např. pád vlády. Výrok je pronesen v tom kontextu, že by Sobotka mohl odvolat ministry z jiných koaličních stran, aniž by to směřovalo k rozpadu koalice.

Předně uveďme, že koaliční smlouva (str. 42, bod 4) Nečasova kabinetu obsahovala stejně jako u současné sestavy bod, kdy odvolání člena vlády je třeba probrat s příslušným předsedou koaliční strany.

Vít Bárta byl ministrem dopravy ve vládě Petra Nečase od 13. 7. 2010 do 21.4. 2011. Následně byl nahrazen do konce června 2011 Radkem Šmerdou (post ministra dopravy v Nečasově vládě následně vykonávali další dva muži: Pavel Dobeš a Zbyněk Stanjura).

Vít Bárta rezignoval na ministerský post v dubnu 2011 z vlastního rozhodnutí, nejednalo se tudíž o iniciativu premiéra Nečase, ačkoliv na toho pod pohrůžkou vyvolání hlasování důvěře vládě vyvíjela nátlak ve věci odvolání Bárty opozice (ta ovšem v tomto období vyvolávala taková hlasování opakovaně - celkem 5krát).

Poté, co premiér Nečas Bártovu rezignaci přijal a předal ji prezidentu Klausovi, oznámil, že chystá ve vládě další personální změny, k nimž následně došlo.

Jiná byla situace v případě ministra vnitra a předsedy koaliční strany Věci veřejné (VV) Radka Johna. Premiér Nečas trval na odchodu Johna z ministerské funkce (bez předchozí dohody s VV) vzhledem ke kauze údajného napojení VV na bezpečnostní agenturu ABL a pochybností v případě uplácení uvnitř strany. Věci veřejné považovaly požadavek na odvolání Johna za nepřijatelný, premiér Nečas však prezidentu Klausovi návrh na odvolání Johna doručil.

Prezident Klaus odmítl odvolání Johna (a přijetí rezignace Bárty) s tím že tak učiní, až bude mít vláda jasný plán, jak dále fungovat. Věci veřejné totiž podmiňovaly odchod svých ministrů rezignací ministrů Vondry a Fuksy z ODS, tudíž následovala koaliční vyjednávání. Vládní koalice se na svém jednání 18. dubna 2011 dohodla, že bude pokračovat ve stávajícím formátu a dále došlo ke shodě na jménu nového ministra vnitra, kterým se měl stát nestraník Jan Kubice. Tedy Nečasův návrh neznamenal pád vlády, ovšem k jejímu udržení byla i tak potřebná domluva mezi jednotlivými partnery ve vládní koalici.

S Kubicem jako svým nástupcem souhlasil i John. Prezident následně Johna odvolal. V květnu 2011 John rezignoval také na funkci vicepremiéra vlády pro boj s korupci, neboť údajně necítil od premiéra podporu v boji proti korupci.

Samotné odvolání Radka Johna ke konci vládní koalice nevedlo, nicméně přispělo k problematickému vztahu koaličních partnerů. Koaliční neshody vedly k tomu, že od jara 2012 fungovala vládní koalice, která úspěšně absolvovala hlasování o vyslovení nedůvěry, nově ovšem v pozměněné podobě: VV odešly do opozice, a vládu podporovaly lidé kolem Karolíny Peake (zvolena za VV), kteří vytvořili novou platformu (LIDEM), došlo tedy k rozštěpení strany Věci veřejné.

Důvodů pro ukončení spolupráce mezi ODS, TOP 09 a VV lze jmenovat více: jednalo se o nespokojenost VV s personální politikou premiéra, tato strana totiž neměla ve vládě čtyři ministry ze své strany tak, jak to slibovala koaliční smlouva. Dalším důvodem byla zveřejněná nahrávka Kristýny Kočí (VV), z níž podle VV vyplývalo, že se koaliční partneři podíleli na chystaném puči ve straně.

Vojtěch Filip mluví o tom, že poslanci KSČM zvedli ruku pro vládní návrh zákona o střetu zájmu z toho důvodu, že Poslanecká sněmovna zamítla komunistický návrh zákona o majetkových přiznáních. Je sice pravdou, že v únoru 2016 návrh KSČM byl zamítnut, nicméně v červenci 2016 byl přijat návrh vládní (i s podporou KSČM), který prokazování původu příjmů a majetku zavádí. Teprve po něm, když už byl schválen, hlasovali komunisté o návrhu o střetu zájmů.

Filip ve svém vyjádření reaguje na situaci, kdy Babiš má vyhovět liteře zákona o střetu zájmů tím, že převede holding Agrofert do svěřenského fondu. To Filip kritizuje. Komunistický návrh, kterým se ovšem zašťituje a který používá jako argument pro to, že kritizovaný zákon podpořil, by tuto situaci nijak neřešil.

Návrh zákona o majetkovém přiznání navrhovaný poslanci KSČM se stejně jako novela zákona o střetu zájmů zabývá podáním přiznání o majetku, oproti novele zákona o střetu zájmů se ale zabývá daleko širší problematikou. Novela zákona o střetu zájmů však kromě toho podrobně upravuje neslučitelnost určitých činností s funkcemi veřejných funkcionářů, touto oblastí se návrh zákona o majetkovém přiznání vůbec nezabývá. Zároveň již v době hlasování o schválení novely zákona o střetu zájmů platil zákon o prokázání původu majetku, který umožňuje správci daně vyzvat poplatníka k prohlášení o majetku, takové prohlášení stanovuje stejnou výši majetku jako návrh zákona poslanců KSČM.

Návrh (.pdf) zákona o majetkovém přiznání, který předložili poslanci KSČM (včetně poslance Filipa), se zabývá otázkou přihlášení a přiznání majetku. Povinně by měly přiznávat majetek fyzické osoby, které mají bydliště v České republice nebo se v České republice obvykle zdržují alespoň polovinu roku a které vlastní majetek nad 10 milionů Kč, dále také právnické osoby zabývající se podnikatelskou činností na území České republiky vlastnící majetek nad 30 milionů Kč. Návrh dále obsahuje výčet věcí osvobozených od přiznávání, postupy při přiznávání majetku a sankci za nepřiznání majetku, která může činit ve formě pokuty až 1 milion Kč.

Co se týče přiznávání majetku, v porovnání s novelou zákona o střetu zájmů se návrh zákona o majetkovém přiznání týká všech fyzických a právnických osob, které disponují majetkem v určité výši. Novela zákona o střetu zájmů v porovnání s ním zavádí povinnost podávat oznámení o majetku pouze pro veřejné funkcionáře. V tomto ohledu tak má poslanec Filip pravdu, návrh zákona o majetkovém přiznání se zabývá širší problematikou než novela zákona o střetu zájmů.

Oproti návrhu zákona o majetkovém přiznání však novela zákona o střetu zájmů řeší postavení veřejných funkcionářů a stanovuje limity jejich majetkové účasti ve vydavatelích periodického tisku či obchodních společnostech. Vzhledem k tomu, že se debata vedla o poměrech členů vlády, konkrétně ministra Babiše, návrh zákona o majetkovém přiznání by oproti novele zákona o střetu zájmů situaci ministra Babiše nijak neřešil, pouze by mu v případě výše majetku nad 10 milionů Kč stanovil povinnost podat majetkové přiznání.

Pokud jde podle slov poslance Filipa o přiznávání majetku, nemuseli by poslanci KSČM pro novelu zákona o střetu zájmů hlasovat, neboť již v té době platil zákon o prokazování původu majetku, který umožňuje správci daně vyzvat poplatníka k prokázání vzniku a původu příjmů, pokud má o nárůstu jmění důvodné pochybnosti nebo pokud rozdíl mezi příjmy a nárůstem jmění přesahuje 5 milionů Kč. Pokud poplatník neprokáže vznik a původ příjmů, může jej správce daně vyzvat k podání prohlášení o majetku. Stejně tak může učinit, pokud dojde po předběžném posouzení k závěru, že souhrnná hodnota majetku poplatníka přesahuje 10 milionů Kč, což odpovídá návrhu poslanců KSČM.

Evropská unie v návaznosti na teroristické útoky v Paříži stanovila novou směrnici omezující držení zbraní. Vůči novým podmínkám protestovala nejvíce Česká republika, která i po schválení této směrnice většinou států nezměnila svůj kritický postoj.

Vedle České republiky se proti směrnici vymezilo i Švédsko, a to v otázce držení loveckých zbraní . Nelze však hovořit o tom, že by českou iniciativu Švédsko ani jiný členský stát jakkoliv podpořili. Naopak se země jako Polsko nebo Lucembursko vyslovilo pro zpřísnění držení zbraní. Výrok Stanislava Polčáka proto hodnotíme jako pravdivý.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, hlava státu si skutečně své bezprostřední okolí vybírá dle své vůle a není v tomto limitována. Je tedy pravdou, že Václav Havel i Miloš Zeman za své spolupracovníky zvolili uvedené pány.

Ivan Medek působil v letech 1993–1996 jako ředitel Odboru vnitřní politiky Kanceláře prezidenta republiky (KPR) a v letech 1996–2000 jako vedoucí Kanceláře prezidenta republiky (též kancléř). Karel Schwarzenberg byl vedoucím KPR v letech 1990–1992. Vratislav Mynář působí jako vedoucí KPR od roku 2013 do současnosti.

Martin Nejedlý nezastává žádnou úřednickou funkci v KPR, je však uveden v seznamu členů expertního týmu prezidenta republiky a také v seznamu jeho oficiálních poradců. Dodejme, že u Martina Nejedlého panují pochybnosti, co konkrétně v týmu prezidenta republiky dělá.