Proto bylo tak překvapivé a pro mě šokující, že z Ministerstva financí dva roky poté, co Národní banka mě kontaktovala s tím, abych to zvážil, jako dva roky poté s tím nedělá vůbec nic.
Regulace provizí je v posledních týdnech mediálně často diskutované téma. Souvisí s ním kauza náměstka ministra financí Martina Prose (ČSSD), jehož ministr Babiš odvolal mj. kvůli sporu o regulaci provizí, a stejně tak kauza Šincl (ČTK).
Pros vložil do novely zákona o pojišťovnách pozměňovací návrh poslance Ladislava Šincla, s nímž Ministerstvo financí nesouhlasilo. V květnu tohoto roku prosazovala Česká národní banka regulaci provizí pojišťoven, Ministerstvo financí ji odmítalo. Důvodem bylo mimo jiné i to, že regulace provizí byla součástí přílepku zákona o pojišťovnictví, přitom měla být součástí pouze příslušného zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích.
V reakci na Šincla vydalo Ministerstvo financí v červnu pozměňující novelu zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích. V současné době již Poslanecká sněmovna neprojednává zákon se Šinclovým přílepkem, jednání o regulaci či neregulaci se vrátilo na úroveň vlády.
Není tedy pravda, že současný ministr financí nepodniká žádné kroky v oblasti regulace provizí pojišťoven, nicméně problém se řeší reálně až v posledních měsících.
Dodejme, že vláda Bohuslava Sobotky funguje zhruba rok a půl a s novelou zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích i pojišťovnách počítala již ve svém legislativním plánu prací na rok 2014 (konkrétně na květen, resp. září). Oproti tomuto termínu se tedy Ministerstvo financí s předložením vládě opozdilo o tři čtvrtě roku, resp. o 4 měsíce.
Že to něco je zcela na místě, si pravděpodobně pak musel uvědomit i pan ministr Babiš pod tím tlakem toho Šinclova návrhu, protože přišel s jakýmsi pozměňujícím návrhem, který je trochu jiný, který je trochu měkčí vůči těm zprostředkovatelům, zejména jim tam vyjímá rizikové životní pojištění, to, na tom mu asi záleží z nějakého důvodu hodně o hodně víc, protože on je také podřízený pojišťovací zprostředkovatel, jak víme, a, ale i ten, i ten Babišův pozměňující návrh také vede k větší regulaci.
Tento výrok hodnotíme jako pravdivý.
Vláda předložila návrh novely zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích Poslanecké sněmovně 25. února 2015. První čtení zákona proběhlo 8. dubna. Následně byla novela projednávána 6. května na rozpočtovém výboru. Prvotní návrh Ministerstva financí nereguloval otázku provizí, nicméně díky pozměňovacímu návrhu (.pdf) poslance Šincla byla regulace provizí připojena k novele zákona o pojišťovnictví. Následoval spor (ČTK) mezi poslancem Šinclem a Andrejem Babišem a teprve poté došlo ze strany Ministerstva financí ke změně návrhu (.pdf) novely zákona o pojišťovnictví směrem k regulaci. Návrh se však nezabývá rizikovým životním pojištěním, v tiskové zprávě Ministerstva financí je rovněž uvedeno, že tento návrh se primárně zabývá vztahem mezi pojišťovnami a spotřebiteli – zatímco Šinclův pozměňovací návrh řešil vztah mezi pojišťovnami a pojišťovacími zprostředkovateli.
Je nutno poznamenat, že skupina Agrofert má podle výpisu z obchodního rejstříku uveden jako předmět činnosti podřízený pojišťovací zprostředkovatel (zapsané 7. května 2010).
Po dohodě koaličních stran byl ale návrh novely zákona v druhém čtení 7. července vzat zpět.
...bavíme-li se o pojišťovnictví, tak v roce 2010 si nechal Agrofert zapsat podřízený, činnost podřízeného pojišťovacího zprostředkovatele do předmětu činnosti Agrofertu, to dělal s nějakým úmyslem, to přece si to tam nenechal napsat proto, aby to nedělal, že jo.
Jak dokládá obchodní rejstřík, Agrofert má od 7. května 2010 skutečně zapsán předmět činnosti "podřízený pojišťovací zprostředkovatel".
Takže pan předseda vlády prostě panu předsedovi ANO mohl nabídnout různé pozice významné ve vládě, včetně toho, že by byl první místopředseda vlády, ale on mu umožnil obsadit tu pozici, kde je odpovědný za legislativu pojišťovnictví, za daňovou legislativu, za dotace, kterými je Agrofert největším pobíratelem, za podniky, které pojišťují ti, kteří s ním spolupracují.
K první části výroku lze konstatovat, že šlo o politickou dohodu, která byla odvozena od volebního výsledku. Zda bylo v rámci jednání možné, aby se nestal ministrem financí za ANO Andrej Babiš, je spekulace.
Co se ovšem týká části kompetencí, kterými Andrej Babiš coby ministr financí disponuje, tak ty upravuje tzv. kompetenční zákon (č. 2/1969 Sb.) – konkrétně § 4. Ohledně daní a pojišťovnictví – zákon je ministru financí přiznává.
Kalouskova poznámka k podnikům, "které pojišťují ti, kteří s Babišem spolupracují," směřuje v OVM diskutovaném případu společnosti MERO. Stoprocentním akcionářem této společnosti je Ministerstvo financí.
Václav Moravec citoval v pořadu informace OVM: "Podle nejnovějšího zjištění Otázek jím ( novým pojistitelem společnosti MERO – pozn. Demagog.cz) bude společnost Respect, akciová společnost, která má obchodní vztahy s Babišovým Agrofertem. V představenstvu Respectu navíc působí Kateřina Rejblová, která vede mladé z hnutí ANO." Kalousek pojmenovává kompetenci Babiše jako ministra financí tak, že je zodpovědný i za dotace, kterými je Agrofert největším pobíratelem. K této části jsme nedohledali dostatek informací, a výrok je tedy hodnocen jako neověřitelný.
Dokládáme výroční zprávu Agrofertu za rok 2013 (obchodní rejstřík), která na str. 47 popisuje přijaté dotace. V tomto roce získala společnost ministra financí na dotacích cca 1,2 miliardy.
Tak já bych na začátku řekl, že vlastně Strana svobodných občanů vznikla v roce 2009 mimo jiné na odporu proti takzvané Lisabonské smlouvě, která řekla, že bude mít Evropská unie pravomoc rozhodnout i případně proti naší vůli o záležitostech, které se týkají azylové politiky, a tedy i kvót.
Strana svobodných občanů vznikla v roce 2009 a od svého počátku se vymezovala proti přijetí tzv. Lisabonské smlouvy, která novelizovala zakládající smlouvy, tj. Smlouvu o EU a Smlouvu o založení ES (pdf. s. 6), viz ideový projev Petra Macha k založení Strany svobodných občanů z 14. února 2009 a následující větu: „Jsme přesvědčeni, že přijetí Lisabonské smlouvy by vedlo k úpadku Evropy, vedlo by k předstírané demokracii, k obcházení vůle voličů v jednotlivých zemích ze strany nadnárodních institucí. Nechceme Lisabonskou smlouvu, protože chceme udržet svobodu, chceme udržet funkční demokracii a chceme obnovit prosperitu.“ Lisabonská smlouva byla Českou republikou ratifikována 3. listopadu 2009.
Článek 78 odstavec 3 Smlouvy o fungování EU (původní název Smlouva o založení ES) říká (pdf. s. 76, 77): „Ocitnou-li se jeden nebo více členských států ve stavu nouze v důsledku náhlého přílivu státních příslušníků třetích zemí, může Rada na návrh Komise přijmout ve prospěch dotyčných členských států dočasná opatření. Rada rozhoduje po konzultaci s Evropským parlamentem.“ Což ještě doplňuje článek 79 odstavec 1 Smlouvy o fungování EU: Unie vyvíjí společnou přistěhovaleckou politiku, jejímž cílem je ve všech etapách zajistit účinné řízení migračních toků, spravedlivé zacházení pro státní příslušníky třetích zemí oprávněně pobývající v členských státech, jakož i předcházení nedovolenému přistěhovalectví a obchodu s lidmi a posílení boje proti těmto činnostem.
Jeden z největších ubytovávatelů imigrantů je Švédsko, země, která je ještě podstatně menší než Německo.
Tento výrok je pravdivý. Švédsko patří mezi země, které nejvíce poskytují azyl. Jak dokládá zpráva Eurostatu z 12.05.2015 pro rok 2014. Rovněž je pravdivé tvrzení, že Švédsko má podstatně méně obyvatel než Německo.
Německo má 80,62 mln obyvatel, zatímco Švédsko pouhých 9,6 mln obyvatel.
Aktuální statistika (pdf) Eurostatu za rok 2014, která se zabývá azylanty, ukazuje následující.
" Nejvíce uprchlíkům poskytlo útočiště Německo (47 600), Švédsko (33 tisíc), Francie (20 600) a Itálie (20 600). Celkem tak tyto čtyři země schválily azyl dvěma třetinám všech úspěšných žadatelů v EU. Nejméně azylantů naopak přijalo Estonsko (20), Chorvatsko a Lotyšsko (obě země 25) a Portugalsko (40). "
U nás našlo domov, dočasné bydliště, pracovní, možnost pracovat mnoho lidí, ať už z Vietnamu, z Ukrajiny, z Běloruska, z Moldávie, ze Slovenska, z Ukrajiny, u nás prostě žije a pracuje mnoho cizinců a tady bych podotkl žije a pracuje. Zatímco země (...) jako je Švédsko nebo Francie nebo i Německo, mají spoustu lidí, kteří přišli z ciziny a nepracují, žijí jenom na sociálních dávkách. Já bych byl nerad, abychom jako Česká republika opakovali chyby těchto států.
Pokud jde o Českou republiku, data jsou následující:
Pokud jde o srovnání se Švédskem, Francií a Německem, pak nám Eurostatnabízí k nezaměstnanosti cizinců takováto data z roku 2013 (viz tabulka níže):
Se všemi srovnávanými zeměmi na tom byla s mírou nezaměstnanosti cizinců opravdu nejlépe Česká republika, přičemž následovalo Lucembursko s 8 % nezaměstnanými cizinci (míra všeobecné nezaměstnanosti, je však u této země 3.3 %). Nejhůře pak dopadlo Portugalsko s 28,9% nezaměstnanými cizinci (přičemž ale všeobecná nezaměstnanost byla 16.2 %).
Zajímavé je dokonce i to, že v České republice je více nezaměstnaných cizinců z EU (8,3 %), než těch kteří přišli ze zemí mimo EU (celoevropsky nejmenší číslo 6,2 %). Naopak ve Švédsku je nezaměstnaných cizinců mimo EU největší množství (28,7 %), přičemž nezaměstnanost občanů EU je 10,6 %.
Nezaměstnanost v rámci EU-28 dle zemí, občanství a věku
Německo dělalo dokonce v minulosti systematické programy, že lákalo, že lákalo třeba Kurdy z Turecka na svůj pracovní trh...
Výrok Petra Macha s nejvyšší pravděpodobností odkazuje na imigrační politiku Německa v 60. letech. V jejím rámci SRN uzavřela bilaterální dohodu s Tureckem o usnadnění přístupu Turků (a tureckých Kurdů) na německý pracovní trh formou krátkodobých povolení k pobytu. Původní záměr počítal s tím, že se tito tzv. gastarbeiteři po určitém čase v Německu vrátí do Turecka a nahradí je noví pracovníci. Němečtí zaměstnavatelé ale měli zájem nadále zaměstnávat již zaškolené pracovníky a tato politika tak vedla ke vzniku minoritní turecké a kurdské menšiny v Německu, protože za těmito pracovníky později přicestovaly i jejich rodiny a natrvalo se usídlily v Německu. Více informací zde.
Podle odhadu Kurdského institutu v Paříži se populace Kurdů v Německu v roce 1995 pohybovala nad číslem 600 000. V celé západní Evropě jich tehdy přitom bylo kolem 850 000.
(pokr. předchozího výroku) ...a dnes je to tak, že v Berlíně a v dalších městech máte celé čtvrti, které jsou v podstatě převážně muslimské, které žijí jinou kulturou, než asi naši posluchači jsou zvyklí pozorovat. A společnost v Německu je tím pádem rozštěpená, má problémy, objevují se tam i všelijaké antiimigrantské nálady.
V Berlíně, hlavním městě SRN, žije více než 3 miliony a 450 tisíc obyvatel, z nichž 160 tisíc jsou muslimové. Berlín se zároveň územně dělí na 12 obvodů. Podle Euro-islam.info za koncentrací muslimů v Berlíně stojí mj. pracovní politika v tehdejším západním Německu z počátku 60. let, kdy odstartovala i vlna imigrace. Obyvatelé muslimských zemí přicházeli v té době do Německa pracovat, později se za nimi stěhovaly i jejich rodiny. V Berlíně skutečně existují části v rámci městských obvodů se zvýšenou koncentrací muslimů, patří k nim hl. části obvodů Mitte, Neukölln a Kreuzberg. Celé Německo má přes 82 milionů obyvatel, z nich je kolem 4,8 milionů muslimů. PodleNovinky.cz tvoří Německo spolu s Francií největší základny přistěhovalých muslimů v Evropě. Muslimské čtvrti se nacházejí ve městech nejen v Berlíně, ale i v celém Německu. Turci totiž mají tendenci zachovávat soudržnost a koncentrují se v sociálně slabších čtvrtích města (Hesová 2005). Problémy i protiimigrantské nálady se v Německu skutečně objevují. Zmiňme například německou občanskou iniciativu PEGIDA (Patriotische Europäer gegen die Islamisierung des Abendlandes), která působí od roku 2014 a organizuje demonstrace proti islamizaci Německa. Velký spor představují například zahalené muslimské dívky ve školách. Situace vyvrcholila na jaře v roce 2015, kdy německý ústavní soud zrušil zákaz nošení muslimských šátků. Německou společnost rozděluje také výstavba mešit na území země. Do situace se zapojují i extremistické skupiny, členy jedné z nich zajala policie v květnu 2015 s podezřením na plánované útoky na mešity. Výrok Petra Macha tedy vzhledem ke zjištěním označujeme za pravdivý.
Každopádně podle všemožných průzkumů, které jsem měl možnost vidět, zhruba polovina Britů je pro setrvání, zhruba polovina je pro vystoupení z Evropské unie.
Výzkumů ohledně výsledku případného britského referenda pro setrvání či odchod z Evropské unie je celá řada. Až na výjimky ale v aktuálních průzkumech převažují respondenti, kteří jsou pro setrvání Velké Británie v EU, podpora odchodu z Unie má spíše klesající trend. Zatím poslední průzkumy, uskutečněné těsně po volbách, ukazjí 45 % pro setrvání, 36 % (strana 5), respektive 37,5 % (strana 15) proti a 18/16 procent nerozhodnutých voličů. Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý.
Jen od počátku roku 2015 uvádí Wikipedie 21 průzkumů od různých organizací. Výsledky oscilují okolo 40 procent pro i proti setrvání v Unii, poměrně velký je i poměr nerozhodnutých respondentů (okolo 15 %, v některých průzkumech ale i 20 a více). O přibližně vyrovnaném počtu hlasů (49 % pro, 51 % proti setrvání) psal v únoru například Guardian v reakci na výzkum agentury Opinium, jednalo se ale o výsledek očištěný o nerozhodnuté voliče (výzkum, strana 53).
Veřejné mínění se v této otázce vyvíjí, ještě v roce roce 2013 ukazovala většina průzkumů, že téměř polovina respondentů podporuje takzvaný Brexit (vysoký byl ale i podíl nerozhodnutých voličů). V roce 2014 už byly průzkumy více vyrovnané, Wikipedie uvádí 43 uskutečněných výzkumů, ve 24 z nich převážil souhlas se zachováním členství, 16 z nich ukazovalo příklon k odchodu z Unie a ve třech dokonce vyšla vyrovnaná podpora příznivců i odpůrců Brexitu.
Jaký bude vývoj veřejného mínění do doby, než se uskuteční referendum, je těžké předvídat. V tuto chvíli ani není jisté, zda se referndum uskuteční v původně plánovaném roce 2017 nebo dříve, jak se nyní snaží prosadit znovuzvolený premiér David Cameron.
