Výrok prezidenta Zemana je hodnocen jako zavádějící, neboť nelze obecně konstatovat, že v islámských zemích mají ženy výrazně omezeno volební právo, přístup k veřejným funkcím, vzdělání. Miloš Zeman se dopouští zevšeobecnění, které ovšem nemá oporu v reálných datech.
Ženy v arabských zemích v průměru obsazují 19 % míst v dolní komoře (či v systému 1komorového zastoupení), v EU je tento průměr na 25 % a v České republice je v současné době v dolní komoře 40 žen z 200 poslanců – jde tedy o 20 % mandátů pro ženy. V případě obou komor pak čísla ukazují 25,5% zastoupení žen v EU a 18% zastoupení v arabských zemích. Data jsou platná k 1. listopadu 2015 a pocházejí z Meziparlamentní unie. Nelze tedy plošně konstatovat, že by ženy v zemích vyznávajících islám neměly přístup k veřejným funkcím.
Dále dodejme, že např. ve většinově muslimských zemích jako je Bangladéš (8. nejlidnatější stát světa) či Indonésie (4. nejlidnatější stát světa) je v čele premiérka, resp. byla v čele prezidentka. Tvrzení o výrazném omezení přístupu k veřejným funkcím tedy neplatí absolutně.
Pravdou je, že rovné volební právo bylo ve Švýcarsku ženám přiznáno až v roce 1971. V současné době je všeobecné volební právo jedním ze základních atributů fungování západního modelu liberální demokracie. Z odstavce výše plyne, že není pravdou, že by ženy v zemích vyznávajících islám obecně neměly volební právo (volit a být volen).
Dále mluví Miloš Zeman o přístupu ke vzdělání pro ženy. Pokud prezident Zeman "islámem" myslí země, kde islám je dominantním náboženstvím, pak je třeba onen přístup žen ke vzdělání označit za zavádějící. Ačkoliv je pravdou, že 7 z 10 nejhůře hodnocených zemí podle The Global Gender Gap Report (zpráva Světového ekonomického fóra z roku 2013) jsou země muslimské, konkrétně v oblasti přístupu ke vzdělání panují velké rozdíly.
Např. data (s. 253) z roku 2005 ukazují, že v Kuvajtu, Kataru, Jordánsku, Bahrajnu, SAE či Libanonu je procento žen, které studují, vyšší než podíl studujících mužů. Lze proto těžko plošně mluvit o "výrazně omezeném" přístupu žen ke vzdělávání.
Co se týče poloviční váhy hlasu ženy v soudních procesech oproti hlasu muže, jak o tom prezident mluví, jedná se o populární interpretaci koránského verše 2:282, v němž se praví:
"A žádejte svědectví dvou svědků z mužů vašich, a nemáte-li dva muže, pak vezměte jednoho muže a dvě ženy z těch, které uznáte za vhodné svědkyně; aby, kdyby jedna z nich se zmýlila, druhá ji mohla připomenout."
Řada znalců islámské tradice (např. zde a zde) ovšem poukázala na to, že tento verš není možno zredukovat na formulku 1 muž = 2 ženy ze dvou hlavních důvodů:
a) V době, kdy byl Korán sepisován, tedy začátkem 7. století našeho letopočtu, byl obchod a finanční transakce zcela v doméně mužů. Proto se jeví jako pochopitelné, že pokud byly ženy přizvány jako svědkyně finanční transakce, bylo tradicí, aby tak pro předpokládanou nezkušenost s touto tématikou činily ženy dvě.
b) Nikde jinde v Koránu není tento genderový požadavek v souvislosti s podáváním svědectví a soudními přemi vznesen. Srovnejte např. s Korán 4:15, Korán 24:4 či Korán 65:2.
Poslední část výroku ohledně interpretace Koránu do hodnocení nepromítáme, neboť jde o interpretační spor, který nejsme schopni autoritativně rozsoudit. Výrok s poukazem na zobecňování ze strany prezidenta v oblastech přístupu k voleným funkcím či ke vzdělání hodnotíme jako zavádějící.
