Přehled ověřených výroků

Je pravdou, že v poslanecké sněmovně se v rámci rozpravy řečníci pouštějí i do osobních výpadů vůči svému protivníkovi. V tomto volebním období jsou nejčastější a nejvíce exponované takové souboje mezi ministrem financí Babišem a Miroslavem Kalouskem. Nejsou jediní, jejich vzájmená střetnutí jsou ovšem nejvýraznější.

Např. 10. července označil Kalousek Babiše za lháře a zloděje. Doslova uvedl: "... Že jste schopni akceptovat, že váš šéf je zloděj a lhář! Že opravdu takhle pořád lže. Prosím, podívejte se do stena. Podívejte se, co ten lhář a zloděj vám tady říkal 7. 7. a co vám tady říkal 10. 7. A pak mu dál říkejte šéfe. "

Babiš při interpelacích 9. února 2015 pak veřejně osočil Kalouska z toho, že je " lhář,tunelář, zloděj a symbol korupce ". Doslova uvedl: " Víte, co je největší tragédie naší země 25 let po revoluci? Že tenhle lhář, tenhle tunelář, tenhle zloděj, který tady nakradl miliardy, symbol korupce, Kalousek, tady je to napsané, dvacet let jeho zlodějin! Nechť si to každý přečte! Nechť nám řekne jeho střet zájmů s Hávou, jak dělal Omnipol, kšefty s Ministerstvem obrany! (...)Tak tenhle člověk mi tady něco káže! To je neuvěřitelné! Taková drzost!!! Já kdybych měl za sebou to, co on, tak lezu kanály. Já mám střet zájmů. To všichni věděli! I voliči. Ale pan Kalousek nehlásil střet zájmů s Hávou, když Háva prodal solár ČEZu. Ani nehlásil jako svůj byt, že zdělil od Hávy atd."

Na těchto 2 příkladech můžeme demonstrovat, že osobní útoky se v PSP skutečně vyskytují a nejde o zcela ojedinělé jevy. Co se týká zapojení poslance Kováčika do takových diskuzí, je pravdou, že on osobně (a ani KSČM) se do nich nezapojují, jak dokládá souhrn jeho vystoupení na plénu.

Dodáváme na závěr, že osobní útoky v poslanecké sněmovně nejsou žádnou novinkou a specifikem tohoto volebního období, jde o dlohodobý fenomén spojený s českou politickou kulturou.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, jelikož číselná data uváděná ministrem odpovídají skutečnosti. Pravdou je také jeho tvrzení o neexistenci samostatného kurdského státu.

Jak uvádí britská BBC (anglicky) "25 až 35 milionů Kurdů obývá hornaté hranice Turecka, Iráku, Sýrie, Íránů a Arménie. Tvoří čtvrtou největší etnickou skupinu na Středním východě, ale nikdy nezískali trvalý národní stát."

Co se týče počtu Kurdů žijících v těchto státech, jak uvádí televize France 24 (anglicky) „neexistuje žádné sčítání lidu, které by uvádělo přesné počty Kurdů v jednotlivých zemích, ale odhady hovoří o populaci čítající dvacet až čtyřicet milionů osob. Patnáct milionů Kurdů žije v Turecku, sedm až osm milionů v Íránu a jeden až dva miliony v Sýrii. Kurdská regionální vláda (KRG), tedy polo-autonomní oblast v Iráku, hovoří o 5,3 milionech obyvatel, ale Bagdád uvádí, že jde pouze o 4,3 milionu.“

Co se týče různorodostí jednotlivých částí kurdské populace, zmiňuje se o nich i výše citovaný článek France 24, který uvádí, že kurdská identita se nezakládá na náboženství, ale jazyku a kultuře. Avšak velká většina (70 – 90 %) Kurdů jsou sunnité, ale menšina Íránských a jihoiráckých Kurdů se hlásí k šíitům. Najdeme mezi nimi však také alavity, křesťany, židy a jezídy.

Co se týče dalších odlišností, píše o nich např. analytik Asociace pro mezinárodní otázky Tomáš Kaválek, který uvádí, že Kurdská strana pracujících (PKK) soupeří s Kurdskou regionální vládou v Iráckém Kurdistánu, která je sama jen jedním ze dvou hlavních kurdských klanů, které v Iráku najdeme. Rozdíly lze vystopovat také ve vztazích mezi syrskými Kurdy a Tureckem a iráckými Kurdy a Tureckem (BBC, anglicky).

Území obývané Kurdy (zdroj obrázku: BBC)

Návrh ústavního zákona o celostátním referendu předložilo hnutí Úsvit (ještě před svým rozštěpením) do Poslanecké sněmovny již v lednu 2014.

Tento návrh (.pdf) obsahoval následující vymezení možných otázek:

Čl. 1(1) V celostátním referendu lid České republiky rozhodujea) o všech věcech vnitřní nebo zahraniční politiky státu,
b) o návrhu zákona, včetně ústavního, nebo
c) o souhlasu k ratifikaci nebo výpovědi mezinárodní smlouvy
(dále jen „referendum“).(2) Otázka pro referendum nesmí směřovat ke změně podstatných náležitostí
demokratického právního státu, jakož ania) ke zrušení nebo omezení ústavně zaručených základních práv a svobod,
b) k rozhodnutí, které by bylo v rozporu se závazky, které pro Českou republiku vyplývají
z mezinárodního práva, nebo
c) k zásahu do výkonu moci soudní.

Je tedy zjevné, že podle návrhu by šlo hlasovat o setrvání v Evropské unii. Tuto otázku by posuzoval podle článku 5 návrhu Ústavní soud (je-li v souladu se článkem 1 tohoto návrhu zákona.)

Návrh byl v hlasování zamítnut již v 1. čtení. Proti návrhu hlasovaly strany vládní koalice, opoziční TOP 09, ODS a část klubu KSČM se při hlasování zdržela. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, všechna fakta vykládá Tomio Okamura korektně.

V českém vzdělávacím systému má inkluze své místo již dlouhou dobu. Pojednávala o ní už Bílá kniha(.pdf., str. 59) pro vzdělávání z roku 2001. Na tento strategický dokument navazuje školský zákon z roku 2004. Vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů nadaných upravuje §16 zákona.

Podle něj „děti, žáci a studenti se speciálními vzdělávacími potřebami mají právo na vzdělávání, jehož obsah, formy a metody odpovídají jejich vzdělávacím potřebám a možnostem, na vytvoření nezbytných podmínek, které toto vzdělávání umožní, a na poradenskou pomoc školy a školského poradenského zařízení.”

Inkluze byla také zahrnuta do Rámcového vzdělávacího programu (.pdf), který přímo upravuje vzdělávání žáků s lehkým mentálním postižením.

V lednu 2016 byl školský zákon upraven vyhláškou 27/2016 Sb., která zavádí nová pravidla pro zařazování žáků se speciálními vzdělávacími potřebami do škol, podpůrná opatření a další úpravy týkající se inkluzivního vzdělávání.

Hnutí ANO opravdu nemělo zdanění či zpochybnění církevních restitucí ve svém volebním programu, neboť v něm o tomto tématu nemá vůbec nic.

V listopadu 2013, tedy krátce po volbách do Poslanecké sněmovny, vyjádřil Andrej Babiš překvapení nad skutečností, že dohoda obsahuje inflační doložku, tedy, že finanční suma nemusí být konečná. V červenci 2014 předseda hnutí Babiš uvedl, že co bylo ukradeno, musí být vráceno, avšak způsob jejich přijímání byl netransparentní a vůči občanům nespravedlivý. V polovině dubna 2016 uvedl, že jsou tzv. církevní restituce předraženy o 54 miliard korun a o několik dubnových dní později přes média vzkázal lidovcům, že podpoří zdanění církevních restitucí.

Ve druhé části výroku Pelikán hovoří o zamýšlené změně, proto hodnotíme jeho první část, která odkazuje k institutu oddlužení, jenž je definován v insolvenčním zákoně.

Dle § 392 musí dlužník k návrhu o povolení oddlužení připojit mimo jiné "písemný souhlas nezajištěného věřitele, který se na tom s dlužníkem dohodl, s tím, že hodnota plnění, které při oddlužení obdrží, bude nižší než 30 % jeho pohledávky."Je tedy pravda, že v nynějším systému stačí dosažení hranice 30 % pohledávky, kterou musí dlužník zaplatit, k povolení oddlužení.

Podle vyjádření tiskové mluvčí Policejního prezidia z 13. ledna 2016 si premiér ani Úřad vlády na žádného příslušníka Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu nestěžoval. Uvedená personální změna je plně v kompetenci a odpovědnosti ředitele útvaru a nesouvisela pouze s vyšetřováním jediného případu.

Ministr Chovanec pro ČTK vyloučil, že by si premiér stěžoval na postup policie. Policejní prezident Tuhý potvrdil změny v úseku náměstka, ty však „nesouvisí se špatnou prací policie v návaznosti na příběhy, které se odehrávají s únikem e-mailů.“ Předmětem interního řízení je otázka, jestli se Kuchařík dopustil pochybení.

Mezi hlavní migrační trasy patří balkánská cesta. Ćeská republika je pouze tranzitní zemí. Mezi hlavní cílové země migrantů patří hlavně Německo nebo Velká Británie. Podle podkladů Ministerstva vnitra (.pdf, str. 3) v Německu v minulém roce požádalo o mezinárodní ochranu 57 816 osob. Většina z těchto žadatelů byli občané Sýrie.

Kapacita detenčních zařízení je v současné době 786 osob. Před srpnem 2015 se však jednalo pouze o 438 míst v detenčních zařízeních. Počet žadatelů o azyl byl 360, což je více jako polovina celkové kapacity detenčních zařízení.Kapacita center je tedy dostatečná.

Celkově však bylo zajištěno od 1. ledna tohoto roku až do konce září 7 201 osob při nelegální migraci na území ČR. Ne všichni se dostali do detenčních center.

Zdroj: NYT

Zdroj: České noviny

Přítomnost ruských vojáků na jihovýchodě Ukrajiny (v oblasti Donbas) potvrzuje několik zdrojů. Podle analýzy BBC se jedná zejména o ruská a ukrajinská média, výpovědi reportérů přímo z místa konfliktu, satelitní snímky a informace poskytnuté Spojenými státy a NATO. Za zmínku stojí také příspěvky na ukrajinských sociálních sítích a články blogerů.

Ruská média jako například Gazeta.ru či Kommenrsant přinesla výpovědi ruských vojáků, kterým jejich velitelé nabídli zapojit se dobrovolně do bojů na Ukrajině. Ruský voják hospitalizovaný v ukrajinské nemocnici například přiznal, že mu bylo nařízeno zapojit se do „cvičení“, čímž všichni zapojení vojáci automaticky rozumí převelení na východní Ukrajinu.

Co se týče satelitních snímků, NATO v srpnu 2014 jimi potvrdilo přítomnost ruských ozbrojených jednotek na území Ukrajiny.

Důkaz o prezenci ruských vojsk poskytují také pozorovatelné z organizace Amnesty International. Opírají se přitom nejen o satelitní snímky, ale také o výpovědi očitých svědků. Salil Shetty, generální sekretář Amnesty International, uvedl: „Satelitní snímky společně s informacemi od ruských vojáků zachycených na Ukrajině a výpověďmi očitých svědků nenechávají nikoho na pochybách o tom, že se jedná o mezinárodní ozbrojený konflikt.“

K přítomnosti ruských vojáků se vyjádřil například Petro Poroshenko. Ukrajinský prezident v lednu 2015 prohlásil, že na Ukrajině se nachází až 9 000 ruských vojáků. Toto prohlášení však samo o sobě přítomnost ruských vojáků nedokazuje.

Světová média informovala o tom, že vojenskou přítomnost na jihovýchodě Ukrajiny přiznal i Vladimír Putin. Ruský prezident v prosinci loňského roku prohlásil: „Nikdy jsme neřekli, že jsme tam neměli lidi, kteří provádějí určité úkoly spadající pod vojenskou oblast.“ Je však důležité upozornit, že Putin přítomnost regulérních armádních jednotek vyvrátil, potvrdil pouze přítomnost jistých ruských vojenských odborníků na východě Ukrajiny.

Putin namísto toho plně přiznává, že nařídil připojení poloostrova Krym k Ruské federaci. Anexi Krymu přitom vyhlásil ještě před referendem, ve kterém 97 % voličů rozhodlo o připojení poloostrova k Rusku. Celou záležitost objasňuje v dokumentu Krym - cesta domů.

Spolupráce policie s obcemi je upravena § 16 zákona o Policii ČR, kterým je umožněn na základě písemné dohody s obcí společný postup při zabezpečování místních záležitostí veřejného pořádku (§ 16 odst. 2 pak upravuje tuto spolupráci přímo s Hlavním městem Prahou). Vyžaduje-li to však splnění konkrétního úkolu, může policista dle § 43 odst. 1 písm. a) zakázat vstup do míst, kde je tento úkol (tedy zajištění veřejného pořádku) splněn.

Policie ČR ve svém prohlášení odkazuje na skutečnost, že k uzavírce došlo na základě " dopravně inženýrského rozhodnutí příslušného odboru Magistrátu ". Tímto "odborem" pak je oddělení silničního správního úřadu, neboť silničním správním úřadem je dle zákona o pozemních komunikacích mj. i úřad obce s rozšířenou působností. Tento úřad pak může dle § 24 zákona uzavírkou omezit obecné užívání komunikace.

Podle zjištění serveru Neovlivní.cz však byl správní postup Policie ČR a Magistrátu hl. m. Prahy v případě návštěvy prezidenta ČLR poměrně nestandardní, přičemž: " Podle expertů, které Neovlivní.cz oslovilo, bývá zákonný postup při státních návštěvách takový, že policie dostane povolení uzavřít přesně vyjmenovaná místa a části ulic, o která požádá. Navíc, informace o plánovaných uzavírkách je viditelně a předem zveřejněna, aby se na ni mohli obyvatelé v lokalitě připravit. " Podle přiloženého rozhodnutí Odbor dopravních agend pražského magistrátu však měla Police ČR poměrně volné pole působnosti v uzavírkách komunikací.

Na základě výše uvedeného označujeme výrok jako pravdivý.