Přehled ověřených výroků

Manžel prezidentské kandidátky Danuše Nerudové Robert Neruda působí jako partner v advokátní kanceláři Havel & Partners. Server E15 se proto kandidátky dotázal, zda by nemohlo dojít ke střetu zájmů vzhledem ke smlouvám, které má kancelář uzavřené se státem, nebo v případě, že by její manžel řešil trestněprávní kauzu. Například podle právníka Transparency International Petra Leyera by totiž Nerudová musela postupovat opatrně při udělování milostí, jelikož by se mohlo jednat o klienty kanceláře Havel & Partners. Nerudová nicméně podotkla, že střet zájmů nehrozí, jelikož její manžel je antimonopolní právník, který se věnuje pouze hospodářské soutěži. Dodala také, že je vázán advokátním tajemstvím, a ona tak neví, kdo jsou jeho klienti. 

Robert Neruda působí v advokátní kanceláři Havel & Partners přes 12 let. Na starosti má tým, který se z pohledu práva a ekonomie věnuje hospodářské soutěži. „Specializuje se na poradenství v oblasti kartelů, zneužití dominance, soutěžněprávního posuzování fúzí a akvizic, významné tržní síly, veřejné podpory a veřejných zakázek,“ píše se na firemním profilu (.pdf) Roberta Nerudy. Jeho specializaci na soutěžní právo potvrzuje také webový vyhledávač České advokátní komory.

Manžel kandidátky na prezidentku dříve působil (.pdf) na Úřadě pro ochranu hospodářské soutěže, kde se vypracoval až na pozici místopředsedy. V roce 2020 se pak ucházel o post předsedy, kterým se nicméně nakonec stal tehdejší náměstek ministra vnitra Petr Mlsna. Dodejme, že Robert Neruda napsal o soutěžním právu řadu publikací a vyučuje jej na Masarykově univerzitě.

Potenciální střet zájmů

Danuše Nerudová svým výrokem poukazuje na advokátní tajemství jejího manžela, které by mělo možný střet zájmů vyloučit. Robert Neruda skutečně musí zachovávat advokátní tajemství, což je povinnost každého advokáta, která chrání jeho klienty. Jedná se především o nutnost „zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb“. Nicméně pokud by bylo zahájeno trestní řízení, bude ve spisu u obžalovaného uvedeno (čl. 79b odst. 2 písm. e) také jméno obhájce. Tudíž pokud by se Danuše Nerudová jako prezidentka rozhodla udělit někomu milost, viděla by, kdo potenciálního omilostněného zastupoval, respektive jestli obhájcem není advokátní kancelář jejího manžela.

Kandidátka Nerudová také odpovídá na dotaz týkající se smluv, které má advokátní kancelář Havel & Partners uzavřené se státem. Pokud bychom zůstali u pravomocí a působnosti prezidentky, mohl by se střet zájmů objevit v případě, že by Havel & Partners získávala zakázky přímo od Kanceláře prezidenta republiky. Z přibližně 180 zakázek, které má advokátní kancelář od orgánů státu a samospráv, nicméně žádná nepochází z Hradu. 

Prezident republiky také podepisuje (či vetuje) všechny zákony, které schválí Parlament. Střet zájmů by tak mohl vzniknout také v této oblasti, jelikož se advokátní kancelář Havel & Partners podílí na přípravě legislativy. Členem týmu legislativců advokátní kanceláře je také Robert Neruda. Některé z těchto zákonů, které spoluvytváří právníci Havel & Partners, by se tak mohly případně dostat na stůl Danuše Nerudové.

Závěr

Robert Neruda se skutečně věnuje antimonopolnímu právu. Z jeho zaměření vyplývá, že by ke střetu zájmů při udělování milosti nemělo dojít, nicméně to platí pouze o jeho osobě. I když jsou advokáti vázáni advokátním tajemstvím, Danuše Nerudová by v případě, kdy by se rozhodovala o udělení prezidentské milosti, věděla, zda je potenciální omilostněný klientem kanceláře Havel & Partners, jejímž společníkem je Robert Neruda. Podobný problém může vzniknout také v rámci prezidentské pravomoci podepisování či vetování zákonů, protože kancelář manžela Danuše Nerudové připravuje legislativu pro orgány státní správy.

Danuše Nerudová správně popisuje pracovní zaměření svého muže, nicméně skutečnost, že jeho praxe podléhá advokátnímu tajemství, ještě neznamená, že by se Danuše Nerudová v rámci výkonu prezidentských pravomocí nemohla dostat do střetu zájmů. Z toho důvodu hodnotíme její výrok jako zavádějící. Doplňme, že nijak nepředjímáme, zda by v případě zvolení Danuše Nerudové docházelo ke střetu zájmů, i s ohledem na to, že sám Robert Neruda nevyloučil, že by svou advokátní praxi přerušil. Pouze poukazujeme na skutečnost, že advokátní tajemství by samo o sobě k eliminaci střetu zájmů nevedlo.

Daň z nadměrných zisků

Jako tzv. windfall tax se označuje daň z neočekávaných zisků firem. Podrobnosti o návrhu na její zavedení v České republice představil ministr financí Zbyněk Stanjura (ODS) 6. října 2022. Ministerstvo se tehdy rozhodlo nepodat zcela nový návrh zákona, ale pouze předložit pozměňovací návrh (.docx) k nyní projednávanému daňovému balíčku, k čemuž následně došlo 21. října.

Podle návrhu Ministerstva financí se má windfall tax vztahovat na firmy z oblasti výroby a obchodu s elektřinou a plynem, bankovnictví, těžby fosilních paliv a výroby a distribuce ropných a koksárenských produktů. V případě společností z bankovního sektoru by se daň týkala jen těch, u nichž byly čisté úrokové výnosy v roce 2021 vyšší než 6 mld. Kč. V případě podniků z oblasti energetiky by se podle návrhu posuzovaly celé holdingy, přičemž jejich čistý obrat v roce 2021 by musel být vyšší než 2 mld. Kč (.pdf, str. 2).

Zdanění by mělo fungovat jako 60% přirážka ke stávající 19% dani z příjmů právnických osob, a jak český název daně napovídá, bude se aplikovat na nadměrný zisk. Platit by podle návrhu mělo v letech 2023 až 2025 (.pdf, str. 3).

Uvedený návrh na zavedení windfall tax Poslanecká sněmovna schválila 4. listopadu 2022, stejně jako celý daňový balíček, který poté zamířil do Senátu.

Příjmy státního rozpočtu

Ministr financí Zbyněk Stanjura k návrhu na zavedení windfall tax na začátku října řekl, že vláda plánuje pomocí mimořádné daně napřesrok vybrat přibližně 85 mld. Kč. Důvodová zpráva k jeho návrhu (.docx, str. 10) přesněji mluví o 84,8 mld. Kč, v roce 2024 pak předpokládá výběr daně ve výši 38,6 mld. Kč a v roce 2025 25,4 mld. Kč.

Dodejme, že vláda také později předložila novelu energetického zákona, prostřednictvím níž plánuje v návaznosti na nařízení Rady EU z 6. října (.pdf, str. 7) zavést stropy pro tržby výrobců elektřiny. Část tržních příjmů, která by daný strop převyšovala, by směřovala přímo do státního rozpočtu (.pdf, str. 4). Ministerstvo financí počítá s tím, že díky tomuto opatření vybere dalších 15 miliard korun. Vládní návrh zákona o státním rozpočtu z konce září tak předpokládá, že stát vybere v roce 2023 díky zastropování tržních příjmů u výrobců elektřiny a díky windfall tax celkem 100 miliard korun (.pdf, str. 79).

Podle analytika finančních trhů ze společnosti XTB Štěpána Hájka je výnos daně 85 miliard korun poměrně ambiciózní. „Konkrétně u bankovního sektoru bych odhadoval, že bude výběr mimořádné daně složitější,“ komentoval v říjnu vládní plán s tím, že banky by mohly zvyšovat své náklady, například navyšovat úroky na spořicích účtech, aby snížily základ pro výpočet daně.

Podobně se vyjadřoval například i vedoucí partner daňového poradenství společnosti PwC ČR Martin Diviš. „Teď sice bankám pomáhají vysoké sazby ČNB, ale s nastávajícím hospodářským útlumem nejspíš poklesnou příjmy z hypotečních, korporátních nebo podnikatelských úvěrů. Obávám se proto, že představy ohledně výše očekávaných přínosů windfall tax do státního rozpočtu jsou optimističtější, než jaká bude realita,“ uvedl v listopadu.

Kritika Danuše Nerudové

Jak jsme zmínili, návrh na daň z mimořádných zisků se v Poslanecké sněmovně objevil 21. října 2022. Danuše Nerudová se pak k návrhu vyjádřila v Otázkách Václava Moravce na ČT 30. října, tedy o několik dní později. V pořadu byla vznesena otázka, zda by banky, kterých se návrh týká, mohly být schopné daň obcházet. Moderátor Václav Moravec se tehdy Danuše Nerudové konkrétně zeptal (video, čas 16:52): „Podle vás tedy nebudou naplněny daňové výnosy podle propočtů ministerstva financí?“ Odpověď zněla: „To je moje další kritika, protože si myslím, že (…) se ty společnosti budou moci tady na toto připravit, a já neočekávám, že se z té daně vybere tolik, kolik je naplánováno v rozpočtu na příští rok.“

O několik minut později navíc směrem k ministru práce a sociálních věcí Marianu Jurečkovi (KDU-ČSL) uvedla (video, čas 22:45): „Já se obávám, že nevíme, jaká bude ziskovost (bank, kterých se windfall tax týká, pozn. Demagog.cz) příští rok a přespříští rok, ona může být výrazně nižší. (…) Může to vést k tomu, že se do rozpočtu nevybere taková částka, jakou očekáváte.“ Následně doplnila, že částka 100 mld. Kč, se kterou vláda počítá, je „zcela přemrštěná“. Na dotaz moderátora sdělila, že sama odhaduje příjmy z této daně ve výši „nižších desítek“ miliard.

Danuše Nerudová tedy v minulosti skutečně upozorňovala na to, že vláda dle jejího názoru ve spojitosti s windfall tax nadhodnocuje příjmy státního rozpočtu. Její výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Takzvaná digitální daň, o níž Danuše Nerudová mluví, spočívá ve zdanění některých digitálních služeb a vztahuje se především na velké technologické firmy. V České republice, jak také Danuše Nerudová v rozhovoru uvádí, můžeme v současné době hovořit pouze jako o navrhované dani. Projednávání návrhu zákona na zavedení této daně se totiž v roce 2021 zastavilo.

Návrh, který předložilo Ministerstvo financí v září 2019 tehdejší vládě Andreje Babiše, počítal se 7% zdaněním (.pdf, str. 9–12, 25). Vláda 18. listopadu 2019 návrh schválila (.pdf) a 27. listopadu 2019 jej předložila Poslanecké sněmovně, kde prošel prvním a druhým čtením. V květnu 2021 rozpočtový výbor doporučil (.pdf, str. 1) přijetí pozměňovacích návrhů Romana Onderky (ČSSD) a Jana Hrnčíře (SPD) na snížení (.pdf, str. 1, 4) výše navrhované sazby daně na 5 %. Tuto možnost v lednu 2021 připouštěla i tehdejší ministryně financí Alena Schillerová.

K hlasování o těchto úpravách se Sněmovna nicméně nakonec v průběhu minulého volebního období nedostala. Nová vláda s digitální daní na české národní úrovni nepočítá.

Srovnání výše sazeb digitální daně států EU je k dispozici na stránkách americké neziskové organizace Tax Foundation, která uvádí data k 27. červnu 2022. 

Maďarsko zavedlo zdanění příjmů z internetové reklamy i dalších druhů inzerce už v roce 2014 a o tři roky později ho z tehdejších 5,3 % zvýšilo na 7,5 %. Evropská komise nicméně později shledala podobu této daně neslučitelnou s pravidly EU, v důsledku čehož Maďarsko od července 2019 snížilo daň na 0 %. Dané snížení mělo původně platit do konce roku 2022, maďarská vláda letos nicméně oznámila, že dojde k posunutí termínu až na konec roku 2023. Není tedy jasné, zda Maďarsko tuto daň znovu obnoví.

V Rakousku platí digitální daň ve výši 5 %, a to na online reklamní služby. V Portugalsku činí digitální daň 4 či 1 % (podle druhu digitálních služeb), ve Španělsku, Francii a Itálii 3 % a v Polsku 1,5 %.

Čtyři členské státy EU (včetně České republiky) zatím podle přehledu Tax Foundation stanovily zamýšlenou sazbu daně. Belgie a Lotyšsko stanovily 3% sazbu. Dánsko, které ale svůj návrh představilo až v roce 2022, předpokládá zavedení daně ve výši 6 %.

Na závěr shrňme, že Maďarsko v roce 2017 zvýšilo daň z příjmů z internetové reklamy z původních 5,3 % na 7,5 %. V červenci 2019 však jejím snížením na 0 % v podstatě došlo ke zrušení této daně. Srovnání Tax Foundation, ale např. i starší přehled poradenské společnosti EY z roku 2020 (.pdf) ukazují, že na přelomu let 2019 a 2020, kdy vláda Andreje Babiše zavedení 7% digitální daně navrhovala, počítalo s druhou nejvyšší sazbou v EU Rakousko, a to s 5 %. Sazba 7 % tak v té době skutečně byla nejvyšší navrhovanou sazbou v EU. Doplňme však, že poslanci později chtěli daň snížit na 5 %, což připouštěla i tehdejší ministryně financí Alena Schillerová. Výrok Danuše Nerudové proto hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Z hlediska povinnosti státu hradit výdaje rozlišuje Ministerstvo financí (.pdf, str. 22) takzvané mandatorní a kvazimandatorní výdaje. Ostatní výdaje se označují jako nemandatorní.

Mandatorní výdaje (.pdf, str. 22) představují výdajové položky, které je stát povinen zajišťovat dle zákona. Patří sem např. dávky důchodového a nemocenského pojištění, sociální dávky, podpora v nezaměstnanosti atd. Kvazimandatorní výdaje nejsou přímo stanoveny zákonem, ale jsou také považovány za nezbytné, neboť zajišťují chod státu. Řadí se k nim například platy státních zaměstnanců, výdaje na obranu apod.

Danuše Nerudová v rozhovoru upozorňuje právě na skutečnost, že mandatorní výdaje tvoří velkou část výdajů státu a vláda tak podle jejího názoru nemá prostor, aby mohla v případě krize z rozpočtu vyčleňovat prostředky na řešení dané situace.

Data Ministerstva financí z let 2012 až 2021 ukazují (.pdf, str. 23), že se podíl mandatorních a kvazimandatorních výdajů na celkových výdajích státu dlouhodobě pohybuje přibližně mezi 70 a 80 %. Již v roce 2012 například web tehdejší vlády zmiňoval, že „v současné době, a to je také hlavní příčinou současného špatného stavu veřejných financí, tvoří téměř 80 % všech výdajů státního rozpočtu tzv. mandatorní výdaje“.

V případě roku 2022 Ministerstvo financí v červnu (.pdf, str. 22) uvádělo, že mandatorní výdaje budou činit 54,6 % a kvazimandatorní 20,7 % celkových výdajů státu, dohromady tedy 75,2 %. V listopadu nicméně došlo ke změně zákona o státním rozpočtu na rok 2022 a k navýšení celkových výdajů státu z 1,89 bilionu na 2,05 bilionu korun. Z dostupných zdrojů nicméně nelze přesně určit souhrnnou částku, o kterou se zvýšily mandatorní a kvazimandatorní výdaje, a tedy ani jejich výsledné procento.

Pro rok 2023 počítá vláda v návrhu státního rozpočtu (.pdf, v souboru str. 124) s tím, že mandatorní (53,8 %) a kvazimandatorní (19,5 %) výdaje budou tvořit 73,3 % všech výdajů státního rozpočtu.

Na závěr tedy shrňme, že mezi lety 2012 a 2021 se podíl mandatorních a kvazimandatorních výdajů pohyboval v rozmezí 72 až 77 %, v roce 2021 se přesněji jednalo o 73 %. S podobným podílem počítá i návrh státního rozpočtu na rok 2023. Jelikož se tedy Danuší Nerudovou uváděné číslo při srovnání s výše zmíněnými procenty stále pohybuje v rámci naší 10% tolerance, hodnotíme výrok jako pravdivý.

Ústava v zásadě rozlišuje dva typy pravomocí prezidenta, kontrasignované a nekontrasignované. Ke kontrasignovaným potřebuje prezident spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, k nekontrasignovaným (výlučným) pravomocím nikoliv.

Prezidentská pravomoc jmenovat členy bankovní rady České národní banky podle Ústavy kontrasignaci nevyžaduje (.pdf, str. 2).

Prezidentu republiky náleží na základě článku 62 Ústavy pravomoc jmenovat soudce Ústavního soudu. Tato pravomoc patří mezi tzv. výlučné pravomoci, ke kterým prezident nepotřebuje spolupodpis (kontrasignaci) premiéra. Na rozdíl od dalších výlučných pravomocí, jako je např. jmenování předsedy vlády nebo jmenování členů bankovní rady České národní banky, ale ke jmenování soudce Ústavního soudu potřebuje souhlas Senátu. K vyslovení souhlasu s navrženým kandidátem na soudce Ústavního soudu je třeba nadpoloviční většina přítomných senátorů.

Kromě výlučných pravomocí má prezident také pravomoci kontrasignované. U nich je nezbytný spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, jde např. o zastavení trestního stíhání, vyhlášení amnestie či jmenování soudců.

Předně uveďme, že podle Ústavy jmenuje soudce Ústavního soudu prezident republiky „se souhlasem Senátu”. Danuše Nerudová ve svém výroku pravděpodobně odkazuje na prozatím poslední návrh prezidenta Miloše Zemana, kterým na jaře 2022 do této funkce nominoval Petra Poledníka. Ten měl nahradit Kateřinu Šimáčkovou, která se 10. prosince 2021 vzdala svého mandátu. Senát prezidentovu nominaci 11. května 2022 skutečně odmítl. 

Není to poprvé, kdy Senát Miloši Zemanovi neodsouhlasil návrh na soudce Ústavního soudu, dříve se tak stalo roku 2019 v případě Aleše Gerlocha, roku 2014 v případě Jiřího Nykodýma a roku 2013 v případě Jana Sváčka a Miloslava Výborného.

Doplňme, že návrhy Miloše Zemana v tomto ovšem nejsou ničím výjimečné, předchozímu prezidentovi Václavu Klausovi Senát zamítl dokonce devět nominací na post ústavního soudce. Jmenovitě šlo o Vladimíra Balaše, Václava Pavlíčka, Kláru Samkovou, Aleše Pejchala (kterého Václav Klaus navrhl do funkce dvakrát), Milana Galvase, Jaroslavu Novotnou, Jana Sváčka a Zdeňka Koudelku. Václavu Havlovi Senát všechny kandidáty schválil, ovšem před vznikem Senátu došlo k odmítnutí Ireny Pelikánové a Ivana Průši ze strany Poslanecké sněmovny.

Pro začátek je nutno upřesnit, že důchodovou komisí Danuše Nerudová zřejmě míní Komisi pro spravedlivé důchody, jíž byla za doby jejího fungování předsedkyní (tehdy ještě jako rektorka Mendelovy univerzity v Brně). Komise pro spravedlivé důchody vznikla při Ministerstvu práce a sociálních věcí v lednu 2019, tedy v době, kdy post ministryně tohoto resortu zastávala Jana Maláčová za ČSSD. V komisi měly zastoupení nejen všechny tehdejší poslanecké i senátorské kluby, ale také zástupci odborné veřejnosti. Poslední zasedání důchodové komise se uskutečnilo na konci listopadu 2020.

Na 6. jednání, které se uskutečnilo na začátku září 2019, bylo odhlasováno (.pdf, str. 5) doporučení směřující tehdejší vládní koalici ANO a ČSSD, aby projednala „zvýšení důchodů fixní částkou zohledňující výchovu dětí“. Pro návrh hlasovalo 16 přítomných, proti 10 a dalších 6 se zdrželo (.pdf, str. 5).

Na konci roku 2020 poté Jana Maláčová představila návrh důchodové reformy, který podle MPSV vycházel z principů schválených důchodovou komisí. Právě jeho součástí bylo také zvýšení důchodů o 500 Kč měsíčně za každé vychované dítě. Návrh Jany Maláčové nicméně do května 2021 tehdejší vláda ani neprojednala. Např. deník E15.cz proto tehdy upozorňoval, že už se důchodová reforma do sněmovních voleb v říjnu 2021 pravděpodobně nestihne projednat.

ČSSD se tak nakonec pokusila některé části reformy do zákona prosadit v rámci projednávání jiné novely zákona o důchodovém pojištění v červenci 2021. Tehdy ve Sněmovně předložili pozměňovací návrhy, které by zvýšily důchody o 500 Kč za každé vychované dítě, zástupci ČSSD (.pdf, str. 8) a například i KDU-ČSL (.pdf, str. 4). Poslanci nicméně nakonec o návrhu KDU-ČSL (.pdf, str. 5–6) ani nehlasovali, protože došlo ke schválení konkurenčního návrhu ČSSD (.pdf, str. 27–33). Marian Jurečka za KDU-ČSL tehdy ve Sněmovně návrh sociálních demokratů podpořil a vyzval k jeho podpoře i ostatní poslance.

Pozměňovací návrh tak byl poté schválen díky hlasům hnutí ANO, ČSSD, SPD a KDU-ČSL. Ostatní poslanci se hlasování zdrželi. Celou novelu Sněmovna odsouhlasila na konci července 2021, tedy ještě v minulém volebním období. Schválená novelizace zákona o důchodovém pojištění, jejíž součástí je i zvýšení důchodů o 500 Kč měsíčně za každé vychované dítě, vstoupí v účinnost 1. ledna 2023.

Na závěr shrňme, že v Komisi pro spravedlivé důchody, která vznikla lednu 2019 při Ministerstvu práce a sociálních věcí, zastávala Danuše Nerudová funkci předsedkyně. V září 2019 vyzvala komise tehdejší vládu, aby projednala zvýšení důchodů o fixní částku zohledňující výchovu dětí. Někdejší ministryně Jana Maláčová (ČSSD) poté v roce 2020 představila důchodovou reformu, která vycházela „z principů“ schválených důchodovou komisí, a jejíž součástí bylo i zvýšení důchodů o 500 Kč za každé vychované dítě. Toto zvýšení se následně sociálním demokratům podařilo prosadit ve Sněmovně. Z těchto důvodů tak výrok Danuše Nerudové hodnotíme jako pravdivý.

Příjmová hranice chudoby

Předně uveďme, že Český statistický úřad (ČSÚ) poslední informace o hranici příjmové chudoby zveřejnil na konci minulého roku (.pdf). Daná hranice podle nich v roce 2021 činila 168 655 Kč ročně, tedy 14 055 Kč za měsíc.

Aktuální situací, co se týče příjmové chudoby seniorů, se zabývá například projekt Českého rozhlasu a výzkumné společnosti PAQ Research Česko 2022: Život k nezaplacení, na který se odkazuje mj. i Národní ekonomická rada vlády (.pdf, str. 3).

ČRo 16. května v článku k této analýze uvedl, že příjmová hranice chudoby činila 14 782 Kč. V metodických poznámkách k projektu nicméně upřesňuje, že vychází z hranice chudoby, kterou v roce 2019 stanovil Český statistický úřad (ČSÚ), tj. 12 818 Kč, a pro následující měsíce v letech 2020 až 2022 ji vždy navyšuje podle míry inflace. Podle metodických poznámek tak hranice chudoby činila „v květnu 15 400 Kč”. Poslední průzkum v rámci uvedeného projektu proběhl v září letošního roku. Jestliže bychom použili tato data ČRo, odpovídala by v té době hranice chudoby kvůli inflaci přibližně částce 16 200 Kč. Podobnou částku získáme, i pokud bychom jako výchozí bod zvolili v úvodu zmíněných 14 055 Kč z roku 2021. Hranice příjmové chudoby se tedy v průběhu letošního roku výrazně zvýšila, z cca 14 tisíc až na 16 tisíc Kč.

Vzhledem k tomu, že nejnovější zveřejněná data Českého rozhlasu v rámci měření podílu seniorů pod hranicí příjmové chudoby používají květnovou hodnotu peněžní hranice, v kontextu výroku o počtu těchto seniorů dává smysl poukázat právě na tuto hodnotu namísto té zářijové. Vzhledem k tomu, že květnová hodnota v rámci naší 10% tolerance těsně odpovídá hodnotě „zhruba 14 tisíc korun“, kterou uvedla Danuše Nerudová, hodnotíme tuto část výroku jako pravdivou.

Počet seniorů pod hranicí příjmové chudoby

Výsledky zářijového průzkumu Česko 2022: Život k nezaplacení ukazují, že v případě seniorů, kteří žijí samostatně, má čistý měsíční příjem pod hranicí příjmové chudoby 28 % z nich. Podle posledních dostupných dat ČSÚ za rok 2021 (.pdf, str. 1) přitom v Česku bydlí samostatně přibližně 670 tisíc seniorů nad 65 let. Pokud bychom vycházeli z těchto dat, nachází se pod hranicí příjmové chudoby 188 tisíc o samotě žijících seniorů.

Průzkum ČRo a PAQ Research dále uvádí, že ze skupiny seniorů, kteří žijí v domácnosti ještě s dalšími lidmi, spadá pod hranici příjmové chudoby 13 % dotázaných. Z dat ČSÚ z roku 2021 (.pdf, str. 1) vyplývá, že z celkového počtu 2,2 milionu lidí nad 65 let (.xlsx) žije pohromadě s dalšími členy domácnosti přibližně 1,5 milionu seniorů. Pod hranicí příjmové chudoby tak žije v přepočtu dalších 195 tisíc seniorů.

Pokud bychom tedy sečetli počty seniorů, kteří mají čistý měsíční příjem menší než hranice příjmové chudoby, nachází se v této situaci téměř 383 tisíc lidí. Pro úplnost dodejme, že jde o počty seniorů nad 65 let, nikoli přímo o počet seniorů, kteří pobírají důchod. Například ve skupině samostatně žijících seniorů 65+ tvoří pracující lidé přibližně 3 % (.pdf, str. 2). Skutečný počet „seniorů s důchody pod příjmovou hranicí chudoby“, se tak od výše uvedeného souhrnného výpočtu může mírně odlišovat. ČSÚ definuje „seniory“ jako lidi nad 65 let, starobní důchod však mohou pobírat i lidé, kteří do této věkové kategorie ještě nespadají. V médiích i v rámci projektu ČRo jsou nicméně pojmy „senior“ a „důchodce“ používány synonymně. Statistiky zaměřující se pouze na seniory pobírající důchod se nám ve veřejně dostupných zdrojích nepodařilo dohledat. 

Doplňme, že například v roce 2019 spadalo pod hranici příjmové chudoby 16,6 % seniorů, tedy přibližně 350 tisíc lidí. V letech 2020 a 2021 podíl seniorů v této situaci klesnul (.pdf). Minulý rok šlo o 10,5 % seniorů, tedy přibližně 230 tisíc lidí (.xlsx). V roce 2022 pak tento počet dosáhl přibližně 383 tisíc, což v rámci námi používané 10% tolerance odpovídá tvrzení Danuše Nerudové.

Závěr

Pokud bychom vycházeli z dat ČSÚ o celkovém počtu seniorů a z dat projektu ČRo a společnosti PAQ Research, nacházelo se v Česku v září přibližně 383 tisíc seniorů, jejichž čistý měsíční příjem spadá pod hranici příjmové chudoby. Danuší Nerudovou uváděný údaj 400 tisíc se tak při srovnání s tímto počtem pohybuje v rámci naší 10% tolerance. Pro úplnost doplňme, že v rámci našeho hodnocení vycházíme z dat, která zahrnují seniory obecně, nikoli přímo seniory pobírající důchod.

Co se týče částky, jež stanovuje hranici příjmové chudoby, podle analýzy ČRo v květnu činila 15 400 Kč, v září by tedy kvůli růstu inflace odpovídala zhruba 16 200 Kč. Ve výroku zmíněných 14 tisíc Kč se v tomto případě pohybuje na hranici 10% odchylky. I s přihlédnutím k tomu, že částka 14 tisíc Kč odpovídá hranici příjmové chudoby, jak o ní naposledy informoval ČSÚ, hodnotíme výrok jako pravdivý s výhradou.

Danuše Nerudová v kontextu výroku říká, že nesouhlasí se zvyšováním věku odchodu do důchodu. Jako jeden z argumentů uvádí, že kvůli pandemii covidu-19 klesla naděje na dožití neboli střední délka života, která „udává průměrný počet let, který má před sebou jedinec v určitém věku, pokud by zůstaly zachovány úmrtnostní poměry, které jsou ve sledovaném období“. Ukazatel se může počítat od jakéhokoliv věku, nejčastěji se však vypočítává naděje dožití při narození, „tedy kolika let se ‚dožije‘ osoba právě narozená“.

Údaje o naději na dožití publikuje Český statistický úřad (ČSÚ). Aktuální data (.pdf) za minulý rok ČSÚ zveřejnil na začátku října 2022 ve své publikaci Vývoj obyvatelstva České republiky – 2021. Jak je vidět na grafu níže, pro novorozence se tato hodnota v posledních letech pohybuje kolem 81 let u žen a 75 let u mužů (.xlsx). Vývoj ukazatele je sledován již od roku 1920. Na grafu vidíme, že jeho rostoucí tendence je výrazněji narušena válečnými roky 1944 a 1945.

Před vypuknutím pandemie covidu-19, tedy v roce 2019, měla narozená dívka naději dožít se průměrně 82,1 let, chlapec pak 76,3 let (.xlsx). V roce 2020 hodnoty klesly na 81,4 let průměrného dožití pro ženy a 75,3 let pro muže, v loňském roce pak na 80,5 let u žen a 74,1 let u mužů. Za dva roky trvání pandemie onemocnění covid-19 se tedy u žen snížila (.pdf, str. 56) střední délka života o 1,6 roku a u mužů o 2,2 roku.

Doba pandemie covidu-19 však není prvním obdobím, kdy poklesla naděje na dožití. Kromě pandemie došlo k největšímu meziročnímu poklesu (.xlsx) u mužů v roce 1962, konkrétně o 0,8 roku, a dále v letech 1968, 1969 a 1990 o 0,6 roku. Veškeré poklesy od konce druhé světové války ukazuje následující tabulka.

V případě žen se (mimo roky pandemie) naděje dožití snížila (.xlsx) významněji v roce 1962 o 0,7 roku a v roce 1980 o 0,4 roku. Jak ukazuje následující tabulka, veškeré další poklesy jsou nižší nebo rovny 0,3 roku.

Danuše Nerudová nicméně hovoří o celém období pandemie covidu-19, která vypukla v prvních měsících roku 2020 a trvala i po celý rok 2021. Střední délka života klesla, nepočítáme-li období pandemie, od konce druhé světové války několikrát i při dvouletém srovnání, u mužů nejvýrazněji o 1,2 roku v roce 1969, o 1,1 roku v roce 1962, o 0,7 roku v roce 1968 či o 0,6 roku v roce 1990. V případě žen došlo k největším dvouletým poklesům v letech 1962 a 1969, a to o 0,6 roku a v roce 1970 o 0,4 roku.

Doplňme, že v roce 2021 zemřelo v České republice takřka 140 tisíc lidí, což je nejvyšší počet od konce druhé světové války. S covidem-19 podle statistik Ministerstva zdravotnictví zemřelo přibližně 24 tisíc lidí. Podle ČSÚ se nepříznivá epidemická situace projevila více u mužů, u kterých úmrtnost vzrostla o 10 %. Úmrtnost žen vzrostla během epidemie o 6 %.

Shrňme tedy, že naděje na dožití mezi lety 2019 a 2021 poklesla o 1,6 roku u žen a 2,2 roku u mužů. Ačkoliv se střední délka života od konce druhé světové války snížila nejvýrazněji, nejedná se o její jediný pokles. Výrok prezidentské kandidátky Danuše Nerudové tak hodnotíme jako nepravdivý.