Tomio Okamura

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť je pravda, že Česká republika sice poskytuje mezinárodněprávní ochranu lidem i mimo systém povinných kvót (na základě nichž fakticky nikoho nepřijímáme), ten však tuto naši povinnost nijak nenahrazuje. Jako země jsme vázáni mezinárodněprávními závazky, ke kterým jsme se sami přihlásili. Nejde tedy o svévolné obcházení kvót, jež byly zavedeny dávno poté, co jsme se připojili k výše uvedeným závazkům.

„Azylová zařízení“ existují ve smyslu zákona o azylu 325/1999 Sb., který je dělí na přijímací střediska, pobytová střediska a integrační azylová střediska. Všechny pak zřizuje ministerstvo vnitra. Žadatel o udělení mezinárodní ochrany je povinen pobývat zákonem stanovenou dobu v přijímacím středisku a následně je přemístěn do pobytového střediska. Integrační azylové středisko slouží k přechodnému ubytování azylantů a osob požívajících doplňkové ochrany. Předseda Okamura mluví právě o IAS, které řídí Správa uprchlických zařízení Ministerstva vnitra. Integrační střediska se nachází v Brně-Židenicích, Jaroměři-Josefově, Předlicích a v České Lípě.

Ze Zprávy o migraci a integraci (.pdf) z roku 2016 můžeme zjistit (str. 3) např. počet žadatelů o mezinárodní ochranu v ČR, množství a národnost lidí, kterým byl udělen azyl dle podmínek stanovených zákonem o azylu, nebo kolika cizincům udělilo ministerstvo vnitra doplňkovou ochranu - to vše za rok 2016. Česká republika například za minulý rok udělila z 1 478 žádostí azyl 148 osobám, z nichž většina (101 lidí) byla držiteli státního občanství Iráku. Předsedou Okamurou zmiňovaných Afghánců přišlo do ČR na základě udělení azylu pět.

Zpráva o migraci a integraci (.pdf) z roku 2016 obsahuje (str. 4) i data o nelegální migraci v České republice. Při nelegální migraci bylo loni v ČR odhaleno 5 261 osob a jedná se o značný pokles (o 38,6 %) oproti roku 2015 (8563 lidí). „Z uvedeného počtu bylo 222 osob (4,2 %) zjištěno při nelegální migraci přes vnější schengenskou hranici České republiky a 5 039 osob (95,8 %) při nelegálním pobytu.“ V tabulkové příloze (.pdf) je dále uvedeno (str. 34) i srovnání počtů ilegálních migrantů mezi léty 2006 a 2016 a rovněž seřazení deseti nejčetnějších státních příslušností nelegálních migrantů do ČR v roce 2016.

Je nutno poznamenat, že tvrzení „vláda obchází kvóty“ neobstojí, jelikož vláda nikoho do azylových zařízení neumisťuje a rovněž do ČR nikoho nepřiváží. Česká republika dodržuje mezinárodněprávní závazky plynoucí z přijetí Úmluvy o právním postavení uprchlíků a doplňujícího protokolu z roku 1993 a přijímá uprchlíky na základě zákona o azylu s účinností od 1. ledna 2000. Azylanti či žadatelé o udělení mezinárodní ochrany jsou povinni se tímto zákonem řídit.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť u Okamurou předložených návrhů, které jmenuje, hlasovali pro jejich zamítnutí vždy jen jeden z jmenovaných předsedů; v jednom případě dokonce hlasovala proti zamítnutí celá KDU-ČSL. Navíc co se týče přímé volby a odvolatelnosti politiků, zde se Okamura dopouští výrazného zveličování, neboť předložil návrh na přímou volbu starostů, ale již nepředložil návrh na jejich odvolatelnost. V neposlední řadě, co se týká hmotné odpovědnosti, tu již český právní řád zná.

Tomio Okamura v rámci končícího volebního období skutečně předložil do Poslanecké sněmovny návrhy zákonů, o nichž je řeč.

Návrh zákona o celostátním referendu předložila skupina poslanců (tehdejší poslanecký klub hnutí Úsvit) již v lednu 2014. V rámci prvního čtení se hlasovalo o zamítnutí návrhu – tedy o tom, že se návrh již dále nebude projednávat. Toto zamítnutí prošlo (hlasování ANO znamená v tomto případě být proti návrhu a naopak). Ze zmíněných předsedů pro danou věc hlasoval pouze Miroslav Kalousek, další předsedové se hlasování neúčastnili. Nicméně Okamura se nemýlí v tom, že poslanecké kluby zmíněných stran hlasovaly proti tomuto návrhu.

Co se týká přímé volby a odvolatelnosti politiků, je výrok předsedy SPD nepřesný. Hnutí Úsvit na začátku volebního období (tehdy pod Okamurovým vedením) předložilo novelu Ústavy České republiky. Tento návrh obsahoval institut přímé volby starostů, o dalších politicích již nebyla řeč. Ústava navíc procedurálně ani neupravuje, jak se starosta volí a odvolává – musela by být rovněž měněna další legislativa (zejména zákon o obcích), což však Okamura již nepředložil. Šlo tedy spíše o deklaratorní předložení návrhu.

Návrh tedy obsahoval pouze snahu o přímou volbu starostů, neřešil navíc i odvolatelnost. Pokud se podíváme na hlasování, tak návrh byl opět zamítnut v prvním čtení. Okamura ale nemá pravdu v tom, kdo hlasoval (hlasování ANO znamená v tomto případě být proti návrhu a naopak) proti návrhu. Pavel Bělobrádek hlasoval proti zamítnutí, ze strany KDU-ČSL se zachoval v intencích Okamurova výroku pouze jeden poslanec. Vyloženě pro zamítnutí byl ze zmíněných politiků pouze Miroslav Kalousek.

Posledním zmíněným návrhem je přímá a hmotná odpovědnost ministrů a hejtmanů. Tuto část výroku jsme u předsedy Okamury ověřovali opakovaně, a to konkrétně ve dvou debatách v roce 2014.

Tomio Okamura má patrně na mysli novelu zákona o majetku České republiky (.pdf), jejímž byl spolupředkladatelem a která byla poměrně jednoznačně zamítnuta (ze zmíněných předsedů byl tentokrát pro zamítnutí pouze Pavel Bělobrádek) 30. dubna 2014 v prvním čtení.

Byť předseda SPD uvádí korektně, že předložil návrh, je nezbytné se v tomto případě podívat i na obsah dané věci. Odkazujeme se v tomto případě na naše odůvodnění k dřívějšímu obdobnému výroku Tomia Okamury. Hmotná odpovědnost je jednak institutem využívaným v zaměstnaneckých vztazích, nikoliv ve vztahu k Okamurou jmenovaným funkcím; dále je pak nepopiratelným faktem, že osoby v těchto funkcích v současné době odpovědné jsou, a to nejen podle trestního zákoníku (zde například dle § 220 za porušení povinnosti při správě cizího majetku), ale i podle jiných právních předpisů. Typicky se jedná o zákon o majetku České republiky či tzv. velká rozpočtová pravidla (o rozpočtových pravidlech), zákon o státním podniku atd. Zde nejenže jsou uplatněny zásady péče řádného hospodáře, ale místy je úprava i přísnější.

Právě proto vyjádřila vláda nesouhlas s předloženým návrhem novely zákona o majetku České republiky. Úprava je podle ní nadbytečná a duplicitní, nevylepšuje ani nepřináší nic nového.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť zmíněná investice sice skutečně není doprovázena striktním určením, že zaměstnanci mohou být pouze z České republiky, vláda ovšem nemá kompetenci, aby takové rozhodnutí učinila. Jelikož je Česká republika součástí volného pracovního trhu EU, je možnost takové regulace vyloučena, a je tudíž nekorektní přisuzovat danou věc vládě.

Jihokorejský výrobce pneumatik Nexen Tire Corporation působí v průmyslové zóně Triangle na Žatecku od 25. června 2014, kdy byla podepsána investiční smlouva mezi firmou Nexen na jedné straně a vládou ČR, ministerstvem průmyslu a obchodu (MPO), agenturou CzechInvest, Ústeckým krajem i městem Žatec na straně druhé. Objem peněz investovaných firmou Nexen činí v první fází 22,8 mld. korun, v další fázi by mohlo dojít k nárůstu investic až na 45 mld.

V Ústeckém kraji dojde k vytvoření až 2 300 nových pracovních míst, z nichž maximálně pro 1 500 vytvoří Česká republika investiční pobídky dle zákona č. 72/2000 Sb., o investičních pobídkách. Český stát se zavazuje podpořit vznik jednoho pracovního místa částkou 200 000 Kč – vynásobeno 1 500 místy vychází suma 300 mil. korun. Další investiční pobídky v hodnotě 3,5 mld. korun budou vynaloženy na slevy na dani, kompenzaci Ústeckému kraji nebo na hmotnou podporu v rámci strategické investiční akce. Návratnost investice ČR má však být podle tehdejšího ministra průmyslu Jana Mládka dvojnásobná.

Společnost Nexen se zavázala, že nová pracovní místa obsadí pouze „občany České republiky nebo státními příslušníky jiného členského státu Evropské unie nebo jejich rodinnými příslušníky.“ Již v roce 1968 bylo vydáno Nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 (.pdf) o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství. To ve svém prvním článku (str. 3) obsahuje tvrzení, že „každý státní příslušník členského státu má právo (...) na přístup k zaměstnání a na jeho výkon na území jiného členského státu“ a „na území jiného členského státu požívá zejména stejné přednosti pro přístup k volnému zaměstnání, jakou mají státní příslušníci tohoto státu.“ To samé pak říká zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Na pracovníky ze zemí EU se tak musí nahlížet stejně jako na pracovníky z ČR a národnost nerozhoduje.

Prezidenta nelze přímo odvolat. Jediný způsob, jak může přijít o svou funkci, je uvedený v Ústavě České republiky čl. 65 odst. 2: „Senát může se souhlasem Poslanecké sněmovny podat ústavní žalobu proti prezidentu republiky k Ústavnímu soudu, a to pro velezradu nebo pro hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku; velezradou se rozumí jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu. Ústavní soud může na základě ústavní žaloby Senátu rozhodnout o tom, že prezident republiky ztrácí prezidentský úřad a způsobilost jej znovu nabýt“. K přijetí návrhu ústavní žaloby proti prezidentu je nutný souhlas tří pětin přítomných senátorů a tří pětin všech poslanců.

Součástí Poslanecké sněmovny jsou strany ANO 2011, ČSSD, KDU-ČSL, KSČM, ODS, TOP 09 a poslanci za dřívější Úsvit. Referendum o vystoupení z Evropské unie prosazuje jako hlavní subjekt dnešní SPD, což je i součástí jejich volebního programu. Naproti tomu s referendem o vystoupení z Evropské unie nesouhlasí např. TOP 09 a ČSSD (OVM 2. 7. 2017, od 50:40). ANO 2011 má dokonce ve svém volebním programu bod o pevném ukotvení České republiky ve fungující a akceschopné Evropské unii. Podobný postoj má také KDU-ČSL. V květnu loňského roku byl bod projednání o referendu zařazen do programu v Poslanecké sněmovně, následující den byl však na návrh právě lidoveckého poslance Miholy vyřazen jako „nesmysl“. Výjimkou není ani zahraničněpolitický volební program ODS, ve kterém se hovoří o nutnosti setrvat v EU. KSČM souhlasí se zavedením obecného referenda, mnohem více se ovšem angažuje v iniciativách o vystoupení z NATO. Návrh na vyřazení bodu programu o referendu o vystoupení z EU však ve Sněmovně nepodpořili (viz výsledky hlasování ve Sněmovně).

Budeme-li důslední, měli bychom zmínit, že další parlamentní stranou (tedy stranou, která je součástí Senátu, nikoliv však Poslanecké sněmovny) usilující o vystoupení České republiky z Evropské unie je SPO, Strana práv občanů. V tomto konkrétním výroku Tomia Okamury však hodnotíme strany Sněmovní, vzhledem k tomu, že byl rozhovor poskytnut v souvislosti s nadcházejícími volbami do Poslanecké sněmovny.

Podle žebříčku Paying Taxes 2017 (.pdf, str.116), který mimo jiné zkoumá právě časovou náročnost daňové administrativy u tří typů daní (daně z příjmu firem, zaměstnaneckých daní a spotřebních daní), v České republice zaberou daně firmám v průměru 234 hodin, čímž se ČR zařadila na 26. místo z 32 Evropských států.

Žebříček však nerozděluje státy podle vyspělosti, nelze tedy přesně zjistit, na kterém místě by se ČR umístila. Můžeme se však podívat například na země OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj), které mají většinou vysoký index lidského rozvoje a dají se považovat za „vyspělé země“. Zde se z 32 zemí Česká republika umístila na 27. místě, což český daňový systém řadí k těm více komplikovaným. V celkovém žebříčku, který posuzuje komplikovanost placení daní, je pak Česká republika na 53. místě ze 190 zkoumaných států. Tyto údaje se však nezaměřují pouze na časovou náročnost - zahrnují také výši daní nebo počet příspěvků, které středně velká firma odvede státu za rok.

Jak můžeme vidět, Česká republika je skutečně v komplikovanosti daňového systému a v počtu hodin, které firmy potřebují na vyplnění všech daňových formalit, na spodních příčkách jak v porovnání se zeměmi Evropy, tak v porovnání se zeměmi OECD. Počet hodin, které daně firmám zabírají, je ovšem ještě vyšší, než byl původní odhad Tomia Okamury. Výrok je přesto hodnocen jako pravdivý.

Nepodařilo se nám zjistit, jaký konkrétní projekt má předseda SPD na mysli.

Peníze na pořízení dotace tvoří její nezanedbatelnou část. Většinou se jedná o provizi externí firmě za samotné sepsání dotace a podíly ze schválené dotace (tzv. success fee). Pokud dotaci sepíše sám žadatel, hradí zase náklady za práci jeho zaměstnanců. Z nálezu (.pdf) Nejvyššího kontrolního úřadu vyplývá, že v minulém programovém období mařili žadatelé peníze z EU zbytečně na propagaci daného operačního programu.

Před jednáním Evropské rady o migrační krizi v červnu 2015 premiér Sobotka jménem vlády deklaroval, že je Česká republika schopna dobrovolně přijmout stovky migrantů. Premiér Sobotka tím vyslovil návrh částečného alternativního řešení ze strany České republiky ke kvótám na přerozdělování imigrantů z Itálie a Řecka. Ty vláda odmítala a proti jejichž přijetí osobou ministra vnitra Chovance později i hlasovala.

Vláda v červenci 2015 rozhodla, že na základě dobrovolného závazku přijme 1500 migrantů (1100 migrantů z Itálie a Řecka a 400 ze třetích zemí). V tomto případě šlo podle premiéra Sobotky o jednorázovou solidární akci a nezbytnou pomoc v tehdejší krizové situaci.

V lednu 2015 přijala vláda návrh ministerstva vnitra, že Česká republika přijme patnáct křesťanských uprchlických rodin s nemocnými dětmi ze Sýrie. Důvodem předložení návrhu byla špatná životní situace takových rodin a snaha nabídnout rodinám pomocnou ruku.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, neboť vláda, respektive premiér Sobotka nenavrhoval řešit vymírání českého národa přílivem imigrantů. V červnu 2015 sice deklaroval, že je Česká republika schopná přijmout stovky migrantů, jednalo se však o představení odlišného návrhu na částečné řešení otázky kvót ze strany České republiky. Následné rozhodnutí vlády o přijetí 1500 migrantů bylo motivováno nezbytnou pomocí v krizové situaci a solidaritou. Tento počet navíc nebyl naplněn, v rámci relokace přišlo do České republiky pouze několik jednotlivců.

Dodáváme ještě data o počtu obyvatel v České republice, která přináší Český statistický úřad.

Předseda Okamura má zřejmě na mysli průzkum volebního potenciálu, který říká, kolik by teoreticky mohla daná strana získat hlasů, kdyby se k ní přiklonili všichni voliči, kteří její volbu zvažují. V tomto typu průzkumu může respondent uvést více politických subjektů současně a zahrnuti jsou všichni respondenti, tedy i ti nerozhodnutí.

Podle výzkumu společnosti Behavio skutečně dosahuje SPD 13% volebního potenciálu.

Pokud bychom se podívali na volební model CVVM (.pdf) – který zahrnuje pouze respondenty, kteří jsou rozhodnuti jít k volbám a vědí, koho budou volit – vidíme, že zde SPD dosahuje 7,3 % hlasů.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, neboť v Lisabonské smlouvě není zmiňováno, že by stát musel přijímat uprchlíky. Tomio Okamura však svůj výrok mohl zamýšlet tak, že v rámci touto smlouvou nastavených rozhodovacích pravidel se umožnilo přijmout toto ustanovení většinou členských států, což by podle starých pravidel nešlo. Nicméně smlouva jako taková toto neobsahuje, v daném konkrétním případě šlo o rozhodnutí národních států.

Nejdůležitějším bodem vztahujícím se k tomuto problému je článek 63 (.pdf, str. 82), odstavec 3 Lisabonské smlouvy, který zní: „Ocitnou-li se jeden nebo více členských států ve stavu nouze v důsledku náhlého přílivustátních příslušníků třetích zemí, může Rada na návrh Komise přijmout ve prospěch dotyčných členských států dočasná opatření. Rada rozhoduje po konzultaci s Evropským parlamentem.“

Rada v tomto případě rozhodovala kvalifikovanou většinou, která je definována článkem 9c (.pdf, str. 25), odstavcem 4. Kvalifikovaná většina je vymezena jako nejméně 55 % členů Rady tvořených nejméně patnácti z nich a zastupujících členské státy, které představují nejméně 65 % obyvatelstva Unie.

Kvalifikovaná většina je tedy definována jinak, než tomu bylo v případě Smlouvy z Nice (2003). Podle článku 3 (.pdf, str. 52), odstavce 1i by v případě takového hlasování bylo potřeba k přijetí usnesení nejméně 169 hlasů z 345, které by vyjadřovaly souhlas alespoň dvou třetin členů. Hlas každého státu měl totiž tehdy jinou váhu.

Není tedy pravda, že by nás Lisabonská smlouva zavazovala k přijetí uprchlíků. Nastavila však pravidla, kterými se musejí státy řídit v oblasti migrační politiky. Pokud by ministři vnitra jednotlivých členských států nepodpořili návrh na přerozdělování uprchlíků a nehlasovala by pro něj kvalifikovaná většina, nebylo by možné uprchlíky přerozdělovat. O přerozdělování migrantů tak rozhodli ministři jednotlivých členských států, nikoliv Lisabonská smlouva.