Miloš Zeman

Plk. Michal Koudelka se stal ředitelem Bezpečnostní informační služby (BIS) 15. srpna 2016. Do funkce jej jmenovala tehdejší vláda Bohuslava Sobotky. 6. března 2019 se poté spolu s premiérem Andrejem Babišem zúčastnil bezpečnostního mítinku v sídle americké zpravodajské služby CIA (Central Intelligence Agency) ve městě Langley ve státě Virginie, nedaleko hlavního města Spojených států Washingtonu D.C. Právě zde také Michal Koudelka převzal cenu George Teneta, tedy medaili za dlouhodobou a efektivní zahraniční spolupráci se spojeneckou tajnou službou.

Při předávacím ceremoniálu bylo přítomno vedení CIA, včetně tehdejší ředitelky Giny Haspelové, a český předseda vlády Andrej Babiš. „Toto nejvýznamnější ocenění, které CIA dává, beru nejen jako ocenění své práce, ale především jako ocenění práce BIS,“ uvedl později plk. Koudelka pro Lidové noviny.

Doplňme, že zmiňovaná cena je pojmenována po bývalém řediteli CIA Georgi Tenetovi, který zastával tuto funkci mezi lety 1996 a 2004. Má se také jednat o ocenění poměrně prestižní. „Uděluje se při výjimečných příležitostech. Nedostává to každá návštěva,“ dodal například pro LN bývalý ředitel civilní rozvědky a někdejší ministr vnitra František Bublan.

Michal Koudelka tedy skutečně získal „medaili CIA“, a výrok proto hodnotíme jako pravdivý. Dodejme však, že prezident Zeman nepřesně uvádí místo předání ocenění, jelikož byla cena Michalu Koudelkovi předána v centrále CIA v Langley, nikoli v New Yorku.

Prezident Miloš Zeman požádal na podzim 2020 Bezpečnostní informační službu (BIS) o jména ruských špionů působících v Česku a o informace o operacích, které na našem území provádějí. Tento neobvyklý úkol vyvolal řadu otázek a pochybností, jestli může prezident takové informace požadovat.

BIS pracuje podle zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách ČR, a podle zákona č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě. 

§ 8 zákona o zpravodajských službách upravuje podávání zpráv zpravodajskými službami a ukládání úkolů zpravodajským službám:

(1) Zpravodajské služby podávají prezidentu republiky a vládě jednou za rok a kdykoliv o to požádají zprávy o své činnosti.

(2) Zpravodajské služby předávají prezidentu republiky, předsedovi vlády a příslušným členům vlády v případech zjištění, která nesnesou odkladu, informace bezprostředně.

(3) Zpravodajské služby předávají státním orgánům a policejním orgánům informace o zjištěních, která náleží do oboru jejich působnosti; to neplatí, jestliže by poskytnutí ohrozilo důležitý zájem sledovaný příslušnou zpravodajskou službou.

(4) Vláda a prezident republiky ukládají zpravodajským službám úkoly v mezích působnosti těchto služeb. Prezident republiky ukládá zpravodajským službám úkoly s vědomím vlády.

V důvodové zprávě se k § 8 uvádí: „Podávání zpráv ze strany zpravodajských služeb je doplněno oprávněním vlády a prezidenta republiky ukládat zpravodajským službám konkrétní úkoly v případech, kdy je pro jejich rozhodování nezbytná znalost informací, které mohou získat pouze cestou zpravodajských služeb. Úkoly musí vždy odpovídat zákonem stanovené působnosti, služby nemohou být úkolovány k jinému cíli a obsahu.“

Případné vyhovění žádosti prezidenta Zemana závisí na dvou právních otázkách: zda má prezident právo požadovat po BIS takto detailní informaci a zda má BIS povinnost žádosti prezidenta vyhovět. 

Z důvodové zprávy vyplývá, že prezident může na základě odst. 4 § 8 dávat BIS úkoly a požadovat informace, které jsou nezbytné pro jeho rozhodování. Zda je pro výkon funkce prezidenta nezbytné znát jména ruských špiónů, nedokážeme posoudit. Vnitřní bezpečnost státu, pro niž BIS zabezpečuje informace, nicméně prezident nemá na starost.

Dále není zcela jasné, zda se na poskytnutí informací na základě úkolu prezidenta republiky vztahuje odst. 3 § 8, a jestli tedy BIS může poskytnutí informace odmítnout na základě ochrany důležitého zájmu sledovaného zpravodajskou službou. Zákon ani důvodová zpráva výslovně neuvádějí, zda se odst. 3 vztahuje i na úkoly uložené prezidentem republiky. Podle právníka Michala Mazla, který pracoval řadu let na ministerstvu vnitra a zabýval se bezpečnostním právem, i ostatních expertů oslovených Deníkem N se však toto ustanovení týká i prezidenta republiky.

Případem se zabývala také parlamentní komise pro kontrolu BIS. Z pozvánky na její zasedání vyplývá, že ředitel BIS Koudelka chtěl k úkolu vyjádření komise. Komise přijala usnesení (.pdf), ve kterém ovšem pouze konstatovala, že se s požadavky seznámila a apeluje na BIS, aby při informování ústavních činitelů postupovala v intencích zákona. Člen Komise Pavel Bělobrádek ostatně k žádosti prezidenta Zemana uvedl: „Zda to bylo v souladu se zákonem, není na posouzení stálé komise.“

Vzhledem k velké obecnosti zákona a absenci jakéhokoliv rozhodnutí tohoto sporu nejsme schopni určit, zda má prezident právo tyto informace požadovat, a jestli tedy BIS porušila zákon, když mu tyto informace neposkytla. Z toho důvodu hodnotíme výrok jako neověřitelný.

Miloš Zeman ve svém výroku tvrdí, že prezidentu republiky nevyplývá z Ústavy povinnost rozpustit Poslaneckou sněmovnu, pokud se na tom shodne kvalifikovaná většina Sněmovny, tedy 120 poslanců.

Tuto situaci upravuje čl. 35 odst. 2 Ústavy České republiky, který stanovuje: „Prezident republiky Poslaneckou sněmovnu rozpustí, navrhne-li mu to Poslanecká sněmovna usnesením, s nímž vyslovila souhlas třípětinová většina všech poslanců.“ Toto ustanovení tedy prezidentovi ukládá jednoznačnou povinnost Sněmovnu rozpustit bez zbytečného odkladu, pokud se na tom usnese 120 poslanců.

Na tomto výkladu Ústavy existuje shoda i mezi ústavními právníky. „Nepanují o tom prakticky žádné pochybnosti,“ řekl k této problematice Jan Wintr. Žádný jiný výklad tohoto ustanovení neexistuje ani dle ústavního právníka Ladislava Vyhnánka, podle kterého „prezident tak bez jakýchkoliv pochybností nemá prostor pro uvážení“. 

Prezident by měl po obdržení usnesení Poslanecké sněmovny o jejím rozpuštění jednat bez zbytečného odkladu, což v tomto kontextu podle Wintra znamená „třeba pár dní“. Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský tvrdí, že „ten časový rozdíl mezi okamžikem, kdy sněmovna přijme usnesení, a okamžikem, kdy prezident to rozhodnutí, ten nemůže být počítán na týdny, ale maximálně na týden.“ Ústavní právník Marek Antoš doplňuje: „Nedokážu si představit, co by mělo být tím důvodem, proč by prezident nepostupoval bezodkladně.“

Pro kontext připomeňme, že toto ustanovení bylo do Ústavy doplněno v roce 2009 v reakci na kauzu Melčák. Ústavní soud tehdy svým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 27/09 zrušil ústavní zákon o zkrácení pátého volebního období z důvodu jeho protiústavnosti. 

Nicméně Ústava upravuje v čl. 35 odst. 1 rovněž situace, kdy prezident nemá povinnost Sněmovnu rozpustit. Může tak učinit například v případě, kdy „zasedání Poslanecké sněmovny bylo přerušeno po dobu delší, než je přípustné“ nebo kdy „Poslanecká sněmovna nevyslovila důvěru nově jmenované vládě, jejíž předseda byl prezidentem republiky jmenován na návrh předsedy Poslanecké sněmovny“. V těchto případech je tedy prezidentovi přiznán určitý prostor pro uvážení.

Jelikož ovšem Miloš Zeman ve svém výroku odkazoval na situaci podle čl. 35 odst. 2 Ústavy ČR, hodnotíme tento jeho výrok jako nepravdivý.

Závěrem doplňme, že systematika rozdělení ustanovení článku 35 (ostatně ani jiných článků Ústavy) do odstavců není náhodná. Pokud by měl mít prezident možnost uvážení také při návrhu Sněmovny na své rozpuštění, tento případ by nebyl formulován na jiném místě a odlišně od odstavce 1.

Hodnocený výrok je odpovědí na otázku moderátorky Tománkové k definitivnímu znění auditu Evropské komise o střetu zájmů Andreje Babiše. Ten potvrzuje, že se Andrej Babiš nachází ve střetu zájmů, protože stále ovládá svěřenské fondy, do kterých vložil například akcie společnosti Agrofert. K vložení svého majetku do svěřenských fondů přistoupil po novelizaci zákona o střetu zájmů v roce 2016.

Prezident Miloš Zeman v odpovědi uvedl, že „(…) to, jestli je, nebo není ve střetu zájmů, přece nemůže posuzovat ani tento premiér, ani já, ale ti, kdo se v celé věci mají právo vyjádřit, no a to jsou samozřejmě soudní orgány. Pan Šaroch mimochodem má na stole už velmi, velmi dlouhou dobu celou kauzu, kterou pan Pavel Zeman vrátil k prošetření, no a tak já se zájmem čekám, jak se pan Šaroch rozhodne“.

Kauza, která byla dozorovému státnímu zástupci Šarochovi vrácena nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem, je kauza nazývaná Čapí hnízdo, která se však střetu zájmů a auditu Evropské komise netýká. V kauze Čapí hnízdo je Andrej Babiš stíhán mimo jiné pro podezření ze spáchání trestného činu dotačního podvodu dle § 212 trestního zákoníku. Přehled přinesly například servery Seznam zprávy nebo iDNES.cz.

Samotný výrok je ve své podstatě a mimo kontext celého rozhovoru pravdivý, jelikož v současné době se skutečně kauza Čapí hnízdo nachází ve fázi vyšetřování a má ji tedy, laicky řečeno, „na stole pan Šaroch“. Výrok ovšem nutně vede posluchače a čtenáře k nepravdivému závěru, že výsledek kauzy Čapí hnízdo přinese i odpověď na to, zda je Andrej Babiš ve střetu zájmů. To ovšem vzhledem k výše uvedenému není pravda, a proto je výrok hodnocen jako zavádějící.

Vakcína firmy Johnson & Johnson byla Evropskou agenturou pro léčivé přípravky (EMA) i Evropskou komisí podmínečně schválena 11. března 2021. Ministerstvo zdravotnictví počítalo s prvními dodávkami této vakcíny od dubna. Podle strategie očkování (.pdf, str. 9) z 22. prosince 2020 mělo do ČR v dubnu dorazit 185 000 dávek vakcíny od firmy Johnson & Johnson.

Firma Johnson & Johnson zahájila dodávky své vakcíny do Evropské unie 12. dubna 2021. Do České republiky se měly první dávky dostat 19. dubna. Konkrétně mělo jít o 14 400 dávek, které měly směřovat do ordinací praktických lékařů.

Hned 13. dubna však americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) doporučil pozastavení distribuce vakcíny od společnosti Johnson & Johnson, jelikož se u šesti žen po očkování vyskytly krevní sraženiny. Firma následně zastavila distribuci vakcín do Evropy.

EMA 20. dubna uvedla, že vakcína společnosti Johnson & Johnson může ojediněle způsobit krevní sraženiny. Vedlejší účinky však byly vzácné, a dle agentury tak přínos vakcíny převyšuje možná rizika. Ministerstvo zdravotnictví spustilo distribuci této vakcíny 21. dubna. Do ordinací praktických lékařů se pak první dávky začaly dodávat 22. dubna.

Závěrem doplňme, že již v březnu 2021 premiér Andrej Babiš mluvil (čas 5:12–5:26) o tom, že dodávky vakcíny od firmy Johnson & Johnson nabraly zpoždění a v dubnu do České republiky nedorazí. Tuto informaci však později dementoval bývalý ministr zdravotnictví Jan Blatný s tím, že se jednalo o nedorozumění a vakcíny od firmy Johnson & Johnson v dubnu do České republiky dorazí, ovšem v menším množství.

Výrok Miloše Zemana tak hodnotíme jako pravdivý, neboť se dodávky vakcíny od společnosti Johnson & Johnson do České republiky skutečně zpozdily.

Čl. 62 písm. d) Ústavy České republiky pouze stanovuje, že: „Prezident republiky pověřuje vládu, jejíž demisi přijal nebo kterou odvolal, vykonáváním jejich funkcí prozatímně až do jmenování nové vlády.“ Vláda v demisi by tak podle Ústavy měla vykonávat tuto funkci pouze prozatímně, než bude jmenována nová vláda. Ústava však výslovně nespecifikuje žádnou lhůtu, která by vymezovala, jak dlouho může tato „prozatímnost“ trvat.

Nicméně podle ústavních zvyklostí je povinností prezidenta jmenovat novou vládu bez zbytečného odkladu. Vyplývá to i z nálezu Pl. ÚS 29/09 (body 116–119), který se zabýval (nevyřčenou) lhůtou pro podepsání („ratifikaci“) mezinárodní smlouvy prezidentem republiky. Ústavní soud v tomto svém nálezu řekl, že při absenci přesně vymezených lhůt v Ústavě se má postupovat bez zbytečného odkladu, což lze obdobně použít i v případě, kdy Ústava výslovně neupravuje žádnou lhůtu pro vládnutí vlády v demisi.

Ústavní právník Jana Kysela k této problematice pro ČT24 řekl, že „z hlediska správnosti, legitimity, korektnosti vláda, která nemá důvěru, má vládnout pouze po krátkou dobu“. Obdobně i ústavní právník Aleš Gerloch ve stejném článku tvrdí, že „není-li stanovena lhůta, postupuje se bez zbytečného odkladu“. Dodává ovšem, že mohou existovat důvody, proč prezident nemusí novou vládu ihned jmenovat. Oba tito právníci se však shodují, že pokud by „situace přesáhla únosnou mez, a zejména pokud by tu nebyly žádné racionální důvody", pak by se jednalo o hrubé porušení ústavního pořádku prezidentem. To by pak mohlo vést k ústavní žalobě prezidenta republiky podle čl. 65 Ústavy.

Pro kontext uveďme, že nejdéle vládla v demisi úřednická vláda Jiřího Rusnoka, jejíž demisi přijal prezident Miloš Zeman. Rusnokova vláda setrvávala v tomto stavu od 13. srpna 2013 do 29. ledna 2014, dohromady tedy 169 dnů. Toto jednání prezidenta Zemana bylo předmětem Ústavní žaloby Senátu ČR, podle kterého se tímto jednáním prezident dopustil hrubého porušení ústavního pořádku. Poslanecká sněmovna však nevyslovila souhlas s podáním ústavní žaloby proti prezidentu Zemanovi k Ústavnímu soudu, a tak k rozhodnutí ve věci nedošlo.

Výrok prezidenta Zemana hodnotíme jako zavádějící, jelikož má pravdu v tom, že Ústava přímo nestanovuje lhůtu omezující dobu vládnutí v demisi. Nicméně absence této lhůty dle Ústavního soudu i ústavních právníků neznamená, že prezident není povinen konat. Zeman přitom vyvolává dojem, jako by zde taková povinnost nebyla.

Evropský soud pro lidská práva v uvedeném rozsudku (celé znění), uvádí, že novela volebního zákona upravující registraci stran do voleb byla přijata příliš pozdě. Stěžovatelka, strana Ekoglasnost, měla pouhý měsíc na splnění podmínek pro registraci, které nemohla předpokládat. Tuto skutečnost ESLP považuje za porušení práva stran na svobodné volby chráněné Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (konkrétně čl. 3 Protokolu č. 1). Přímo volební kampaně se ale rozsudek netýká.

ESLP odkazuje stejně jako prezident Zeman na Benátskou komisi Rady Evropy, která přijala kodex volební praxe. V něm konstatuje (str. 24), že změna volebního systému méně než rok před volbami může být účelovým zásahem a jedná se o zásah do stability volebního práva, což je prvek, který by volební právo mělo mít. Dále je v kodexu uvedeno, že případné změny by měly začít platit až po volbách, které by do jednoho roku proběhly. Probíhající volební kampaň ale zmíněna není.

Miloš Zeman mluví v kontextu aktuálního procesu přijímání nového volebního zákona, který vzniká na základě nálezu Ústavního soudu ČR, označujícího některé prvky předešlého volebního zákona za protiústavní. Konkrétně za takové označil v souvislosti s různě velkými volebními kraji d’Hondtovu metodu přepočtu hlasů a aditivní klauzuli, která zvyšovala hranici pro vstup do Sněmovny koalicím.

Norbert Wiener byl matematikem, který je zároveň považován za zakladatele kybernetiky, a to díky své knize vydané v polovině 20. stolení pod názvem Kybernetika aneb řízení a sdělování u organismů a strojů. Citát uvedený Milošem Zemanem lze najít v jeho knize The Human Use of Human Beings z roku 1950, která vyšla v českém překladu v roce 1963, a to pod názvem Kybernetika a společnost. Co se týče anglického originálu zmíněné knihy, uvedený citát se nachází na straně 18, kde stojí: „to live effectively is to live with adequate information", což skutečně můžeme hrubě přeložit jako prezident Zeman ve svém výroku.

Prezident Miloš Zeman v kontextu odvolání bývalého ministra zdravotnictví Jana Blatného tvrdí, že v rámci Ústavy může i nemusí odvolat na návrh předsedy vlády jiného člena vlády.

Čl. 74 Ústavy České republiky stanovuje, že „Prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády“. Z toho tedy vyplývá, že prezident má pravomoc svým podpisem stvrdit odvolání ministra, pokud mu tak navrhne předseda vlády. 

Vyvstává však otázka, jestli je možné, aby prezident odmítl odvolání ministra podepsat. Ústavní právníci se shodují, že to možné není. Podle nich plyne prezidentu republiky z čl. 74 povinnost odvolat člena vlády na návrh předsedy vlády, přičemž prezident nemá v tomhle ohledu žádný prostor pro uvážení. To je dovozováno ze silného postavení předsedy vlády v českém ústavním systému, které je zakotveno například v čl. 77 Ústavy.

V tomto smyslu se vyjádřil například předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, podle kterého tato prezidentova nečinnost není v souladu s ústavním pořádkem. Podle Pavla Rychetského je absolutním pánem vlády premiér „a premiér má, dá se říci, neomezenou kompetenci, koho si prostřednictvím prezidenta do vlády nominuje a koho prostřednictvím prezidenta z vlády odstraní“.

Stejně vykládá tento článek Ústavy i ústavní právník Jan Kysela, podle kterého nemůže prezident ministra neodvolat. Jan Kysela se dále vyslovil, že by toto jednání prezidenta vedlo k obsahovému vyprázdnění funkce předsedy vlády, protože „co je to za pána nad vládou, když mu tam sedí někdo, koho tam nechce". S prezidentovou povinností odvolat ministra na návrh premiéra souhlasí i ústavní právník Aleš Gerloch. „Zde je jednomyslná shoda, že prezident má bez zbytečného odkladu povinnost návrhu vyhovět," dodává k tomu ústavní právník Jan Wintr.

Vedle odvolání upravuje dále Ústava v čl. 73 situaci, kdy se člen vlády vzdá své funkce podáním demise prezidentu republiky prostřednictvím předsedy vlády. Na rozdíl od institutu odvolání však prezidentovi z tohoto článku Ústavy neplyne povinnost, aby demisi podepsal, jak uvádí Jan Wintr. Dle něj má prezident povinnost přijmout demisi vlády jen za určitých podmínek. V ostatních případech podání demise (včetně podání demise ministrem) je podle Jana Wintra prezidentovi ponechána možnost pro uvážení.

Předně uveďme, že Miloš Zeman zde mluví v kontextu odvolání ministra Blatného, a je tedy zřejmé, že má na mysli odvolání ministrů z vůle premiéra dle čl. 74 Ústavy, to plyne i z následující věty rozhovoru: „Možná, že někteří z nich se to také dozvěděli z médií, ale byli to lidé, kteří odvedli kus práce, ale potom už byli unaveni a nestačili tempu vlády.“ Z tohoto důvodu se tedy v rámci ověření výroku zaměříme na situace, kdy byl ministr odvolán na přímou žádost premiéra, a nikoliv na situace, kdy ministr sám rezignoval. Obě situace se přitom liší nejen fakticky, ale i právně. Zatímco rezignaci ministra prezident přijmout nemusí a ve funkci jej může ponechat, návrh na odvolání ministra předložený premiérem má prezident povinnost vyslyšet.

Miloš Zeman zastával funkci předsedy vlády od 22. července 1998, poté, co ČSSD, za niž kandidoval, zvítězila ve volbách do Poslanecké sněmovny. Premiérem jednobarevné menšinové vlády ČSSD byl Zeman až do konce volebního období, tedy do 12. července 2002.

Ministerstva financí se jako první v Zemanově vládě ujal Ivo Svoboda, který byl v červenci 1999 z vůle premiéra nahrazen Pavlem Mertlíkem. Pavla Mertlíka, který na své funkce ve vládě rezignoval, následně v dubnu 2001 vystřídal současný guvernér České národní banky Jiří Rusnok, který na postu ministra financí vydržel až do konce volebního období.

Na Ministerstvu zdravotnictví došlo pouze k jedné výměně, a to když Ivana Davida, který sám rezignoval, nahradil Bohumil Fišer. Stejně tak na Ministerstvu spravedlnosti, kde Otakara Motejla vystřídal Jaroslav Bureš, i v tomto případě se jednalo o dobrovolnou rezignaci ze strany ministra Motejla. Z čela Ministerstva pro místní rozvoj premiér odvolal Jaromíra Císaře a nahradil jej Petrem Lachnitem. Na Ministerstvu vnitra po Václavu Grulichovi převzal funkci Stanislav Gross. I výměna ministra Grulicha byla plánována premiérem Zemanem, než však tak premiér stačil oficiálně učinit, ministr sám rezignoval.

Na výměnu šéfů resortů došlo i na Ministerstvu dopravy a spojů (dnes Ministerstvo dopravy) a na Ministerstvu obrany. Konkrétně byl na dopravním resortu vyměněn Antonín Peltrám za Jaromíra Schlinga, v případě resortu obrany pak Vladimír Vetchý za Jaroslava Tvrdíka. Ve vládě Miloše Zemana existoval také post tzv. ministra bez portfeje, na němž Jaroslava Baštu vystřídal Karel Březina. Všechny tři tyto výměny proběhly z vůle premiéra Zemana.

Poslední změnou v Zemanově vládě pak byla rezignace vicepremiéra Lánského.

Celkem tedy Miloš Zeman jakožto premiér odvolal pouze 5 ministrů, a to Svobodu, Císaře, Peltráma, Vetchého a Baštu. Ani pokud bychom započítali i ministra vnitra Grulicha, který by byl pravděpodobně odvolán, nebýt jeho rezignace, nedostaneme se na 8 odvolaných ministrů zmíněných ve výroku. Proto výrok hodnotíme jako nepravdivý.