Tomio Okamura

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť média nezřídka informovala o situaci, kdy bylo na Okamuru podáno trestní oznámení, které bylo následně odloženo. Stejně tak při podání trestního oznámení v roce 2018 média připomínala ve svých textech, že v roce 2014 již bylo podobné trestní oznámení na Okamuru odloženo.

V roce 2014 podal trestní oznámení na Okamuru Čeněk Růžička, předseda Výboru pro odškodnění romského holocaustu, a to za slova Okamury o táboru v Letech. Trestní oznámení bylo policií odloženo. O tomto odložení informovala řada médií (nejde o vyčerpávající výčet). Jako příklad uveďme:

• Česká televize: „Okamura se prý neprovinil svými výroky o táboru v Letech“
• iDNES.cz: „Policie nebude stíhat Okamuru za výroky o koncentračním táboře v Letech“
• Blesk: „Policie odložila trestní oznámení na Okamuru kvůli Letům“

V únoru 2018 pak bylo na Okamuru podáno trestní oznámení za podobný čin. Média, která o této věci informovala, ve svých textech rovněž explicitně připomínala, že v roce 2014 bylo trestní stíhání na Okamuru odloženo. Za všechna média, která tento fakt připomínala ve svých textech, jmenujme Českou televizi, Český rozhlas nebo server iDNES.cz (opět nejde o vyčerpávající výčet).

V poslední době byly publikovány dva výzkumy relevantních agentur, které měřily sympatie k jednotlivým politikům. Předně je třeba konstatovat, že agentury neměří „žebříček důvěryhodnosti“, ale sledují oblibu lidí v jednotlivé lídry.

Agentura STEM pro TV Nova sledovala, nakolik mají lidé příznivý a nepříznivý názor na daného politika, popř. zda jej neznají. Na reprezentativním vzorku 1001 lidí jim vyšlo, že Okamura je skutečně politik s největším podílem příznivých hodnocení. Získal jich 46 %.

CVVM pak průběžně sleduje míru důvěry lidí v jednotlivé stranické činitele. V září Okamura uspěl i zde, skončil na druhém místě za ministrem obrany Stropnickým. Předseda SPD získal 39 % kladných reakcí.

Tomio Okamura na svém blogu na iDNES.cz prezentuje své politické názory a příspěvky s politickou tématikou. V posledních několika letech se na blogu nejčastěji vyjadřoval na téma migrace.

Pasáž zmiňovaná redaktorem Kubíkem je obsažena v Okamurově příspěvku Ne českému Romanistánu! ze dne 21. března 2014. V tomto příspěvku se Tomio Okamura zabývá romskou problematikou. Zmiňuje konkrétní návrhy řešení romské problematiky z dílny Úsvitu a uvádí, že by romské obyvatelstvo mělo samo převzít iniciativu a vylepšit svou pověst u české veřejnosti.

V příspěvku spojil Okamura svůj citát s myšlenkou romského státu pocházející od samozvaného romského krále Janusze Kwieka, který dle publikace Roma in Europe autora Jean-Pierre Liégeois (str. 207) před druhou světovou válkou žádal Benita Mussoliniho o část okupovaného etiopského území v Africe, aby zde vznikl romský stát.

Výrok hodnotíme jako zavádějcí, neboť se ve skutečnosti jednalo o Okamurovo vlastní tvrzení, které on sám použil a dal patrně do souvislosti s myšlenkou romského státu od Janusze Kwieka.

Tomio Okamura neříká pravdu, když tvrdí, že pro vznik státu Izrael hlasovala také Velká Británie. Část výroku o území, kde začaly židovské dějiny a odkud Židé skutečně pochází, pravdivá je; výrok je ale přesto hodnocen jako nepravdivý, a to z důvodu nepravdivosti první části.

Na úvod tedy začneme částí výroku zabývající se územím, z něhož židovský národ pochází.

K tomuto účelu nám dobře poslouží kniha Paula Johnsona Dějiny židovského národa. Budeme-li struční a podíváme-li se hned do první kapitoly (str. 6), zjistíme, že dějiny Židů skutečně začínají ve městě Hebron ležícím v Judském pohoří přibližně 32 km jižně od Jeruzaléma. V tomto místě začala historie židovského národa a zároveň se jedná o místo nejstarší komunity Židů na světě (Johnson, 2007).

Přikládáme také mapu území:

Zdroj: Mapy Google

Druhá – primární část výroku se váže k hlasování o vzniku státu Izrael.

V roce 1917 byla vydána takzvaná Belfourova deklarace, která znamenala souhlas tehdejší britské vlády se vznikem židovského území v Palestině; tuto deklaraci podpořily také Spojené státy.

Na konci druhé světové války ovšem tehdejší americký prezident F. D. Roosevelt ubezpečil Araby žijící na území Palestiny, že Spojené státy nebudou nikterak intervenovat ve prospěch vytvoření židovského státu.

Velká Británie (tehdy ještě vůči Palestině koloniální velmoc – do května 1948) byla proti vytvoření státu Izrael, neboť si chtěla udržet dobré ekonomické i politické vztahy s Araby.

V roce 1947 ovšem Britové předali mandát OSN, která později ustanovila Zvláštní výbor pro Palestinu (UNSCOP), ve kterém bylo zastoupeno 11 států, včetně Československa. Z důvodů neutrality výboru v něm chyběly velmoci. Tento výbor navrhl dvě řešení, z nichž jedno doporučovalo vznik federativního státu a druhé vznik dvou samostatných států. Druhé řešení bylo přijato 29. listopadu 1947 Valným shromážděním OSN jako rezoluce 181.

O rezoluci hlasovalo celkem 56 států:

33 států hlasovalo PRO přijetí rezoluce (mezi těmito státy bylo i Československo);

13 států hlasovalo PROTI rezoluci (především muslimské země, ale také Kuba nebo Řecko);

10 států se zdrželo hlasování – jedním z nich byla právě i Velká Británie.

Podle znění ústavního pořádku jsou si všichni lidé v právech rovni. Co se týče povinností, ty lze ukládat pouze na základě zákona, z čehož plyne požadavek chování ke všem adresátům stejně. Ostatní politické strany nemají v programech cíl tento předpoklad měnit, výrok tak hodnotíme jako nepravdivý.

Z preambule Ústavy vyplývá, že všichni občané České republiky si jsou ve svých právech rovni. To samé plyne i z Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku a která obsahuje seznam základních práv a svobod.

Listina v článku 1 stanovuje, že všichni lidé si jsou ve svých právech rovni. V článku 4 pak zmiňuje, že případná omezení základních práv a svobod musí platit pro všechny případy splňující dané podmínky stejně. Žádné povinnosti Listina výslovně neukládá, v případě jejich uložení však vyžaduje schválení zákona, jehož základní charakteristikou je obecnost, tzn. platí pro všechny adresáty stejně.

Jediná nerovnost v právech, kterou Listina připouští, se týká politických a některých sociálních práv. Právo na správu věcí veřejných, volební právo, právo na hmotné zabezpečení ve stáří nebo právo na veřejné pojištění přiznává Listina pouze občanům České republiky, nikoliv všem, jako je tomu u zbylých základních práv a svobod.

Program SPD obsahuje pouze proklamaci o podpoře rovnováhy občanských práv, svobod a povinností. Dále se však o povinnostech plynoucích z Ústavy nezmiňuje. Zároveň ani v programu žádné české politické strany nefiguruje požadavek na nerovnoměrné rozdělení ústavně zaručených práv nebo povinností.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože v Česku neexistuje souhrnná statistika prodeje konkrétních titulů, což potvrzuje zpráva České tiskové kanceláře, která uvádí: „Oficiální údaje o aktuálním objemu českého knižního trhu nejsou k dispozici, neboť Český statistický úřad prodeje knih jako samostatnou kategorii nezjišťuje a neexistuje ani jiná jejich systematická evidence.“

Tomio Okamura zatím napsal dohromady pět knih, přičemž u třech z nich je uvedený jako spoluautor. Všechny knihy byly vydané nakladatelstvím Fragment

První kniha Český senbyla vydána v roce 2010. Spolupracoval na ni s Jaroslavem N. Večerníčkem. Následovaly další knihy – Umění vládnout v roce 2011, Umění žít v roce 2012. Na knize Umění přímé demokracie (Kam dál Česko?) z roku 2013 opět spolupracoval s Večerníčkem. Následovala kniha Velká japonská kuchařka, na které se stejně jako v předchozím případě spolupodílel.

Ani u jedné z výše uvedených knih není možné dohledat, jaký měla prodej či náklad. Z toho důvodu označujeme tento výrok jako neověřitelný.

Tomio Okamura poukazuje na případ z března a dubna 2015, kdy byl vyloučen z hnutí Úsvit po sporech o zneužití financí strany. Financemi strany se už v březnu 2015 zabývala Prověrková komise, podle níž přímo ke zpronevěře finančních zdrojů strany nedošlo. Spor mezi předsednictvem hnutí a Tomiem Okamurou se týkal peněz z volební kampaně. Obě strany sporu tvrdily, že finance hnutí byly zneužity.

K vyšetřování opravdu došlo, podle dostupných informací ho údajně odstartovalo trestní oznámení, které podal sám Okamura. Kromě informace, že Tomio Okamura vypovídal na policii o vyšetřování, není z vyšetřování mnoho dostupných informací. Tento výrok je proto hodnocen jako neověřitelný.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, neboť z veřejně dostupných zdrojů nelze potvrdit ani vyvrátit, zda platby od hnutí Úsvit jeho tehdejšímu předsedovi skutečně probíhaly.

Smlouva o poskytování mediálního poradenství byla podepsána v září 2013 mezi Tomiem Okamurou a hnutím Úsvit. Cena za mediální služby se měla odvíjet od výsledku voleb do Poslanecké sněmovny. Tato smlouva byla ukončena dohodou a mediální služby měly zajišťovat jiné subjekty.

Celé znění smlouvy přinesl v minulých dnech web Manipulátoři.cz.

V roce 2014 byl v týdeníku Reflex zveřejněn článek o fakturách, které Okamura vystavoval hnutí Úsvit za marketingové a mediální služby. Tyto služby měly být vykonávány například i během Štědrého dne. Tomio Okamura tvrdil, že měl na práci najaty jiné lidi a během svátků pracovali kvůli předčasným senátním volbám na Zlínsku. Hospodaření hnutí bylo odsouhlaseno auditorem.

Problémy se zabezpečením mediálních služeb přetrvávaly i nadále. Hnutí Úsvit se dostalo do finančních problémů. Podíl na tom měly mít i dvě PR agentury, které měl doporučit Okamura. S nimi uzavřené smlouvy neobsahovaly pevně stanovené ceny za poskytované služby. Jedna z PR firem měla oficiálně sídlo na místě polorozpadlé chaty, druhá měla mít na svém oficiálním sídle jen cedulku se jménem a poštovní schránku (odvysíláno v Reportérech ČT dne 23. března 2015).

V tomto období byl Tomio Okamura rozhádaný už s většinou straníků. Po zveřejnění zprávy o hospodaření hnutí vyzvalo předsednictvo k vyvození zodpovědnosti Okamury. Zároveň navrhlo vypovědět smlouvy s PR agenturami. Spory nakonec vedly k odchodu Okamury a založení hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD).

S financováním PR měl Úsvit problémy. Není však možné dohledat, zda Úsvit platil, nebo neplatil Tomia Okamuru na základě smlouvy o poskytování služeb mediálního poradenství.

Seznam volebních účtů stran a hnutí, které tento rok kandidují v rámci parlamentních voleb, zveřejňuje Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a hnutí.

Na transparentním účtu strany Svoboda a přímá demokracie Tomia Okamury se sice občas pohybují milionové částky, jedná se však o převod prostředků SPD z krajů a jiných jeho účtů na volební účet. Jinou nejvyšší částkou je 51 000 Kč ze 17. července. Ani na některém z ostatních transparentních účtů SPD se částka kolem milionu korun neobjevuje.

Podobné převody prostředků na volební účet se objevují také u dvou zmíněných stran. Nejvyšší částka na transparentním volebním účtu Občanské strany demokratické je 5 000 Kč z 1. září. Politické hnutí ANO zatím přijalo sice větší dary v desetitisících či stotisících, ale nejvyšší z nich (ze dne 31. května) činí 300 000 Kč.

Co se týče ostatních transparentních účtů těchto stran, situace je trochu jiná. Na provozním účtu ANO se objevuje částka 26 712 500 Kč z 2. června, u které je uvedeno pouze číslo protiúčtu a poznámka „MF“. Nejspíše se jedná o státní příspěvek. Drhou nejvyšší sumou je 650 000 Kč z 15. srpna; na ostatních účtech strany milionové částky nejsou.

Podobně na tom je i ODS. Na zvláštním účtu pro příspěvky ze státního rozpočtu, příjmy z darů a jiných bezúplatných plnění má několik milionových částek, u kterých není uveden protiúčet, pouze poznámka „MF“. Jedná se opět o státní příspěvek. Jde o tři platby ve výši 13 375 000 Kč z 22. září, 9. června a 18. května. Další částky jsou 3 000 000 Kč od Iva Valenty a 1 000 000 Kč z 21. července. Na ostatních transparentních účtech už se žádné podobné částky neobjevují.

Je tedy zjevné, že i milionové dary procházejí u stran přes transparentní účet a nejde tedy o dary „zákulisních kmotrů“. Pokud bychom přistoupili na možnost, že takové dary některé strany dostávají, tak tyto platby nelze veřejně nijak dohledat a těmito informacemi by tedy neměl disponovat ani Tomio Okamura.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože informace o čerpání úvěru stranou nebo o osobním ručení nejsou veřejně zjistitelné. Není však od věci zmínit, že Tomio Okamura uváděl v roce 2013 jako zdroj financí pro svou předešlou stranu úvěr od Fio banky, ačkoliv dnes tvrdí, že v roce 2013 jeho strana úvěr nedostala.

Strana Svoboda a přímá demokracie – Tomio Okamura byla na ministerstvu vnitra zaregistrována v červnu 2015. Úsvit přímé demokracie, dnes fungující pod názvem Úsvit – Národní koalice, vznikl v červnu 2013, čtyři měsíce před sněmovními volbami na podzim 2013.

Okamura tvrdí, že Úsvit na úvěr nedosáhl, protože neměl historii, o to zajímavější je jeho tvrzení z 2. října 2013, tedy z doby tři týdny před volbami, kdy jeho Úsvit Transparency International označila za stranu s nejméně transparentním financováním. Tehdy na svém facebookovém profilu uvedl: „Je to prokazatelná účelová lež. Financování kampaně hnutí Úsvit přímé demokracie Tomia okamury nemůže být transparetnější - vzali jsme si u Fio banky úvěr a otevřeli jsme si jako jedni z prvních transparentní účet.“

Více informací by mohla poskytnout výroční zpráva Úsvitu za rok 2013, ta je nicméně na internetu nedostupná, dokument je možné vidět v Poslanecké sněmovně, kam jsou podle zákona č. 424/1991 Sb. výroční zprávy ukládány a pro veřejnost dostupné v Kanceláři Poslanecké sněmovny.

Informace o úvěru pro SPD a jeho detailech jsou z veřejně dostupných zdrojů nedohledatelné. Při pátrání po financování strany Tomia Okamury nebyly úspěšné ani Lidové noviny. Tajemník hnutí Jaroslav Staník na otázku Martina Shabu ohledně financování kampaně odpověděl: „Proč to potřebujete vědět? Chcete nás pošpinit? Kdybyste nás sledoval a neházel na nás špínu, věděl byste, že jsme si u Fio banky vzali úvěr 18 milionů korun.“

Celistvé informace o úvěru transparentní účet strany neuvádí. Strana však v letošním roce již třikrát z účtu odeslala Fio bance peníze jako splátku úvěru, poprvé 1. června částku 2,414 mil. Kč, podruhé 14. června částku 1,125 mil. Kč a 26. září znovu 1,125 mil. Kč.