Tomio Okamura

Volební program SPD opravdu žádá o vystoupení České republiky z Evropské unie. V programu zaznívá jasná kritika evropské integrace, především ve věcích národní suverenity, svobody a demokracie, kterou hnutí považuje za ohroženou.

Návrh ústavního zákona o referendu byl projednáván v březnu 2014 a většinou přítomných byl zamítnut (hlasovalo se o přijetí návrhu Organizačního výboru, který doporučil zákon zamítnout). Návrh zákona byl podán poslanci hnutí Úsvit (ještě před tím, než se hnutí rozpadlo), mezi nimiž se nacházeli i členové nynějšího předsednictva SPD, například Tomio Okamura, Radim Fiala nebo Jaroslav Holík. Pokud by byl schválen, zákon by umožňoval občanům rozhodovat o všech věcech vnitřní nebo zahraniční politiky státu, o návrhu zákona (včetně ústavního) a o souhlasu k ratifikaci nebo výpovědi mezinárodní smlouvy. Jak Tomio Okamura sám ve sněmovně zdůraznil, právě tento ústavní zákon by umožnil konání referenda o členství v EU.

Okamura rovněž v Poslanecké sněmovně opakovaně navrhoval k projednání otázku referenda o vystoupení z EU. Naposledy se tak stalo v červnu 2016. Dodejme, že v jeho pojetí šlo spíše o vyjádření proklamace než o reálný návrh, neopíral jej totiž o jakoukoli změnu legislativy, což by bylo nezbytné pro uspořádání takového referenda.

Pokud začneme údajnou proislámskou orientací strany, v usnesení z roku 2015 se k tomuto tématu dočteme: „KDU-ČSL rozlišuje mezi islámem jako náboženstvím a politickým islámem jako ideologií, která nese prvky neslučitelné s demokracií a lidskými právy. Evropská nemuslimská většina musí vést s muslimskou menšinou neustálý dialog, vycházející ze zdůraznění evropských hodnot. V tomto dialogu musíme důsledně rozlišovat mezi islámem jako náboženstvím a politickým islámem jako státní ideologií.“ Zároveň strana odmítá toleranci politického islámu a vyzývá k trvání na evropských hodnotách.

Vrátíme-li se k výroku, že KDU-ČSL je stranou proimigrační, tak pohledem do jejich volebního programu (.pdf) můžeme toto tvrzení vyvrátit. Na straně 11 je řešena problematika uprchlíků a migrační vlny. Doslova se zde uvádí:

„Jednu z priorit české evropské a zahraniční politiky spatřujeme v regulaci migračních toků a eliminaci ilegální migrace.“ „Podporujeme užší spolupráci členských států EU při ochraně vnějších hranic a zajištění vnitřní bezpečnosti EU.“ „Podpoříme reformu společné azylové politiky s cílem stabilizovat země v evropském sousedství a efektivní návratovou politiku.“ Usnesení předsednictva KDU-ČSL ze začátku loňského roku taktéž potvrzuje, že lidovci považují migrační a uprchlickou krizi za problém. Odmítali rovněž kvóty přerozdělující uprchlíky mezi zeměmi EU.

Další část výroku se týká otevřené podpory kancléřky Angely Merkel. KDU-ČSL a kancléřčina CDU-CSU k sobě mají logiky blízko už svým ideovým zaměřením. Jsou také společně v jedné frakci Evropského parlamentu, klubu Evropské lidové strany. V minulosti (rok 2009) napsala Angela Merkel list tehdejšímu předsedovi KDU-ČSL Cyrilu Svobodovi, v němž mu vyjádřila svou podporu.

Dle slov Ivana Gabala (poslanec, nestraník zvolený a opět kandidující za KDU-ČSL), publikovaných v článku týdeníku Respekt (a na webu lidovců) 2. října 2017, citujeme:„... zásluhou Pavla Bělobrádka nebo europoslance Pavla Svobody se nám podařilo velmi sblížit s CDU Angely Merkel. Pozoruju v tomto směru cestu od katolické uzavřenosti ke křesťanské otevřenosti.“

Člen české vlády byl poprvé na sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení (Sudetendeutche Landsmannschaft Bundesverband) v roce 2016. Jednalo se tehdy o ministra kultury Daniela Hermanna. V letošním roce se sjezdu kromě Daniela Hermanna zúčastnil také vicepremiér Pavel Bělobrádek, nikoli ovšem jako reprezentant vlády, ale pouze lidovecké strany. Zmínění politici se na sjezd ovšem nejezdí radit, jedou na společenské setkání sudetských Němců a Čechů za účelem upevnění vzájemných vztahů a překonání křivd z minulosti (týkajících se vyhnání těchto Němců z území Československa po druhé světové válce). Tyto návštěvy tak mají čistě symbolický význam vzájemného smíření.

Poslanec Okamura reaguje na výrok svého bratra Hayato Okamury, který o něm napsal:„Ať už vědomě, nebo nevědomky – můj bratr jedná v zájmu Putinovy vlády v Moskvě.“
Poslanec Okamura vysvětluje, že Rusko navštívil cestou do Japonska za svým otcem. Z jeho oficiálního webu se dozvídáme, že Okamura odletěl z Československa po maturitě, v Tokiu poté pracoval jako popelář nebo prodavač popcornu. Podrobně tuto etapu života popisuje ve 13. komnatě z roku 2009.

Z veřejných zdrojů se nepodařilo zjistit, zda se poslanec Okamura někdy setkal s jakýmkoli ruským ministrem či prezidentem. Víme pouze, že za SPD byl v Moskvě místopředseda Radim Fiala, o čemž se zmiňuje oficiální web strany v sekci Zprávy SPD TV. O tomto výjezdu se píše: „Předsednictvo hnutí SPD přijalo zprávu místopředsedy hnutí Radima Fialy o jednání evropských parlamentních vlasteneckých stran sdružených v evropské frakci ENF, kterého se zúčastnil v Moskvě. Předmětem jednání byla spolupráce mezi evropskými státy a Ruskem v bojí proti terorismu a vzájemné vztahy mezi Ruskem a evropskými státy. Hnutí SPD považuje Ruskou federaci za jednoho ze zásadních spojenců v boji proti islámskému terorismu. Bez zásahu Ruska by nebyl možný příznivý obrat ve válce proti Islámskému státu.“ Je na místě podotknout, že nemáme-li důkazy, které tvrdí opak, fakticita výroku poslance Okamury je neověřitelná, jelikož není člověka kromě Okamury samotného, který by kontroloval každý jeho krok v posledních 25 letech.

Návrh ústavního zákona o celostátním referendu, tisk 114, byl předložen skupinou poslanců (tehdejší poslanecký klub hnutí Úsvit) v lednu 2014. Tento návrh zákona (.pdf) byl 25. března 2014 v prvním čtení napříč politickými kluby kromě Úsvitu a Komunistické strany zamítnut.

Co se týče parametrů referenda, všechny čtyři body poslancem Okamurou popsané jeho návrh zákona má. Petiční výbor (dle čl. 3) musí shromáždit podpisy minimálně 100 000 oprávněných občanů během dvou let a následně návrh na vyhlášení referenda předloží prezidentovi. Totéž může udělat (čl. 4) samostatně i skupina 50 poslanců nebo 33 senátorů, případně vláda.

Dle článku 141 švýcarské ústavy je k vyvolání referenda potřeba sesbírat podpisy 50 000 občanů. Ústava říká, že od podání žádosti má svolavatel na sesbírání podpisů 100 dní. Světová banka uvádí, že Švýcarská populace čítala v loňském roce 8,4 mil. obyvatel.

Otázky referenda se (dle čl. 1) mohou týkat všech věcí vnitřní nebo zahraniční politiky státu, návrhu ústavního zákona či ratifikace nebo vypovězení mezinárodní smlouvy. Kvorum referenda není v návrhu zákona omezeno, referendum platí, pouze je-li přijato nadpoloviční většinou hlasujících (čl. 8).

Poslední podmínkou je závaznost, kterou upravuje čl. 10. Ten tvrdí, že „rozhodnutí přijatá v referendu jsou závazná pro všechny orgány i osoby“ a „zákon schválený v referendu smí být změněn nebo zrušen pouze zákonem schváleným v referendu.“
Je na místě připojit nesouhlasné stanovisko vlády (.pdf) k návrhu zákona. Vláda se domnívá, že „návrh ústavního zákona je v rozporu s principem zastupitelské demokracie,“ dále by „o zásadních věcech výkonu státní moci mohla rozhodnout výrazná menšina oprávněných osob“ a „otázky týkající se státního rozpočtu, daní a poplatků nemohou být předmětem referenda z povahy věci, neboť patří mezi základní politické nástroje vlády a vládní většiny při prosazování jejího programu.“

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože nedisponujeme souhrnnými daty, která by nám dala průkazné údaje o odvolatelnosti politiků. Rovněž motivace vstupu do politiky může být pro kandidáty různá, tudíž pro nás neověřitelná. Roli může hrát např. politická kultura v dané zemi, vzestup nových stran apod.

V Evropě funguje odvolatelnost politiků na některých úrovních pouze na Ukrajině a v určitých kantonech ve Švýcarsku. Největší zkušenost s odvolatelností politiků mají Spojené státy, z důvodu nedostatku dat však nelze ověřit, kolika procent veřejných činitelů se proces tzv. odvolacích voleb ročně týká.

Okamura se odvolatelnosti politiků věnuje v 11. kapitole svého dílaUmění přímé demokracie z roku 2015.

V Evropě je odvolatelnost politiků velmi raritní, v roce 2015 vstoupil v platnost nový volební zákon na Ukrajině, který umožňuje občanům odvolat starostu nebo jeho zástupce v případě, že získají podpis většího počtu voličů než konkrétní politik získal ve volbách, které ho do funkce dosadily.

Ve Švýcarsku, které Okamura často zmiňuje, funguje odvolatelnost politiků pouze omezeně. Tímto tématem jsme se zabývali již před čtyřmi roky zde.

Dle serveru Ballotpedia lze ve třech státech USA odvolat všechny veřejné činitele (např. starosty, soudce či guvernéry). Jedná se o Montanu, Nevadu a Arizonu. V 19 státech lze odvolat veřejné činitele daného státu. Naopak ve 14 státech takováto procedura není možná. K jednomu z nejznámějších případů došlo v roce 2003 v Kalifornii, kdy se v odvolacích volbách podařilo získat guvernérské křeslo herci Arnoldu Schwarzeneggerovi.

Statistiky Ballotpedie ukazují, že v roce 2016 byl ve Spojených státech zahájen proces odvolání s 390 veřejnými činiteli. Nejčastěji je tento prostředek užíván v Kalifornii, z 390 případů se jich 79 odehrálo právě ve státě na západním pobřeží.

Na konci roku 2016 bylo z 390 veřejných činitelů odvoláno 56, dalších 95 případů nebylo ke konci loňského roku uzavřeno.

Kolik procent z celkového počtu veřejných činitelů tvořilo 56 odvolaných není prakticky možné zjistit. Poslední číslo, které federální úřad US Census eviduje o počtu veřejných činitelů se datuje až do roku 1992, kdy jich v USA působilo 513 tisíc (. pdf, str. 17). Navíc je potřeba odečíst počty ze států, kde odvolání neprobíhá, nebo probíhá jen na některých úrovních.

Tento výrok jsme u předsedy Okamury ověřovali opakovaně, a to konkrétně ve dvou debatách v roce 2014.

Tomio Okamura má patrně na mysli novelu zákona o majetku České republiky (.pdf), jejímž byl spolupředkladatelem a která byla poměrně jednoznačně zamítnuta 30. dubna 2014 v prvním čtení.

Byť předseda SPD uvádí korektně, že předložil návrh, je nezbytné se v tomto případě podívat i na obsah dané věci. Odkazujeme se v tomto případě na naše odůvodnění k dřívějšímu obdobnému výroku Tomia Okamury. Hmotná odpovědnost je jednak institutem využívaným v zaměstnaneckých vztazích, nikoliv ve vztahu k Okamurou jmenovaným funkcím; dále je pak nepopiratelným faktem, že osoby v těchto funkcích v současné době odpovědné jsou, a to nejen podle trestního zákoníku (zde například dle § 220 za porušení povinnosti při správě cizího majetku), ale i podle jiných právních předpisů. Typicky se jedná o zákon o majetku České republiky či tzv. velká rozpočtová pravidla (o rozpočtových pravidlech), zákon o státním podniku atd. Zde nejenže jsou uplatněny zásady péče řádného hospodáře, ale místy je úprava i přísnější.

Právě proto vyjádřila vláda nesouhlas s předloženým návrhem novely zákona o majetku České republiky. Úprava je podle ní nadbytečná a duplicitní, nevylepšuje ani nepřináší nic nového.

Okamura má tedy pravdu v tom, že novelu zákona předložil, zavádí však svým naznačováním, že daní reprezentanti již dnes takovou odpovědnost nenesou.

Výrok hodnotíme jako pravdivý. Občané amerického státu Kalifornie si opravdu 7. října 2003 poprvé v historii vyzkoušeli zákon o odvolání guvernéra, kterým byl Gray Davis. Český rozhlas uvedl: „Odvolávací volby jsou reakcí Kaliforňanů na podle mnohých zhoubnou ekonomickou politiku guvernéra za Demokratickou stranu Graye Davise. Opozice jej obvinila, že dovedl stát na pokraj bankrotu.“

Hlavním důvodem pro předčasné ukončení druhého funkčního období Davise byla neschopnost vyvést stát Kalifornie z energetické krize a zabránit hluboce deficitnímu rozpočtu, jak dokládají česká i zahraniční média.

Podle serveru iDNES.cz americký herec Arnold Schwarzenegger získal hlasy téměř poloviny voličů, kdežto druhý nejsilnější kandidát, viceguvernér Cruz Bustamante, získal přes 32 %. Pro odchod exguvernéra Davise hlasovalo zhruba 55 % z 10 miliónů Kaliforňanů.

Nejvyšší kontrolní úřad v rámci jím prováděných kontrol zjistil nesrovnalosti ve vedení účetnictví a porušování pravidel při zadávání veřejných zakázek, ke kterým alespoň částečně došlo i za doby vládnutí současné vlády. Lze tak hovořit o plýtvání peněžními prostředky, k rozkrádání však nedošlo.

Nejvyšší kontrolní úřad je jednou z ústavních institucí, jeho úkolem je kontrola hospodaření státních orgánů se státním majetkem. Mezi kontrolované orgány patří mj. i ministerstva, přičemž médii za poslední rok proběhlo několik zpráv o chybách v účetnictví jednotlivých ministerstev.

Nesrovnalosti v účetnictví však neznamenají, že se na ministerstvech rozkrádá majetek. Znamená to pouze, že ministerstva porušila určité předpisy týkající se účetnictví, na což odkazují i konkrétní kontrolní zprávy NKÚ, ku příkladu u ministerstva financí jde o hned o několik porušení (.pdf, str. 15, 19, 20, 21, 23).

NKÚ se kromě účetnictví zabýval v předloňském a loňském roce náklady na nákup (.pdf, str. 2) kancelářských potřeb, školení, úklidu a oprav motorových vozidel u ministerstev obrany, práce a sociálních věcí a zemědělství. V tomto případě zjistil četná porušení předpisů o zadávání veřejných zakázek (.pdf, část III., str. 4–11). Kontrolováno bylo období 2013–2014, vzhledem k nástupu současné vlády se jí nákupy z roku 2013 netýkají.

Ministerstvo práce a sociálních věcí se posléze v tiskové zprávě (.pdf) ohradilo, že ceny za zakázky byly vyjednány předchozím vedením resortu a již v roce 2016, kdy úřad kontrolu provedl, se náklady za služby na ministerstvu výrazně snížily (.zip, druhá část). Zakázky ani vyjádření ostatních ministerstev se nám nalézt nepodařilo.

Závěry NKÚ tak podávají důkaz o „mrhání“ peněžními prostředky, ke kterým částečně docházelo i za úřadování současné vlády, termín rozkrádání však není na místě. Kontroloři NKÚ mají jako členové státního orgánu povinnost oznámit orgánům činným v trestním řízení okolnosti nasvědčují spáchání trestného činu a orgány činné v trestním řízení mají povinnost stíhat všechny trestné činy, o kterých se dozví. Vzhledem k tomu, že za tato porušení nebyl trestně stíhán jediný člen ministerstva, nelze hovořit o rozkrádání.

Tomio Okamura byl explicitně tázán na možnou nulovou sazbu DPH na pivo, což slibuje ve svých volebních novinách.

Jeho argumentace Velkou Británií je zavádějící, protože tam sice některé položky jsou osvobozeny, alkohol mezi ně ale nepatří. Pokud se navíc podíváme na evropskou legislativu, tak směrnice o DPH popisuje, že alkohol ani do snížené sazby zařazen být nemůže (příloha 3).

Na pivo se ve Velké Británii nulová sazba nevztahuje. Na pivo, víno a ostatní alkoholické nápoje je uplatňována sazba 20 % DPH (.pdf, str. 114). Dokument je platný k 1. lednu 2017.

Nulová sazba DPH ve Velké Británii zahrnuje některé druhy jídla a pití, alkoholické nápoje mezi ně však nepatří. Dvacetiprocentní sazbou jsou zdaněny i nealkoholické nápoje, mezi něž patří např. nealkoholické pivo či minerální voda.

Mezi nápoje s nulovou sazbou DPH se řadí např. mléko, čaj, kakao i káva. DPH se v Británii vyhnete, i když si koupíte chleba nebo jiné pečivo (odst. 3.4) - pokud tedy není součástí „take-away“ občerstvení, tam už se standardní sazba daně započítává.

HDP na osobu v roce 2016 (měřeno v eurech) v ČR skutečně přeskočilo Řecko a přiblížilo se i Portugalsku. Jinak ale stále zaostává (bereme-li v úvahu země EU15 - tedy země, které jsou označovány jako západní).

V ČR bylo v roce 2014 vydáno na starobní důchody 9 % HDP. V Řecku to bylo 17,1 % HDP, v Portugalsku 15,6 % HDP. To ale nutně neznamená, že by se čeští důchodci měli hůř. Podle náhradového poměru se Česká republika nijak zásadně neliší od ostatních zemí. Pokud tedy vezmeme v úvahu země, jejichž HDP na hlavu se blíží českému (v absolutních číslech), v Řecku dostane důchodce 43 000 Kč, v ČR 10 700 Kč a v Portugalsku 9 600 Kč. Článek je z dubna roku 2016.

ČSÚ informoval v prosinci 2016 o stavu českých průměrných mezd ve srovnání s evropskými mzdami. „Roční mzdy v Česku byly v roce 2014 na úrovni 37 % průměru Evropské unie. Zaujímali jsme tak 19. pozici v žebříčku unijních zemí,“ uvádí předsedkyně ČSÚ Iva Ritschelová. V ČR jsou mzdy nižší, než je unijní průměr, postupně však dochází ke sbližování. Od roku 2008 v Česku vzrostly hodinové mzdové náklady o 17 %, zatímco v sousedním Německu jen o 8 %. V Portugalsku se pak propadly o 12 %. V celé EU se mzdové náklady reálně zvýšily pouze o 3 %. Kupní síla průměrné mzdy byla v roce 2014 v ČR na 59 % unijního průměru. Hrubý domácí produkt v paritě kupní síly přitom představoval v daném roce 86 % průměru EU, což dává prostor pro růst mezd.