Zdeněk Žák podle všeho mluví o rekonstrukci mostu v Brně-Řečkovicích. Ministerstvo dopravy připravilo mimořádnou kontrolu v brněnském závodě Ředitelství silnic a dálnic z důvodu možných pochybení při zadávání výběrového řízení. Idnes.cz k tématu píše: "Rekonstrukce mostu, která byla ještě v létě rozpočtována na 50 milionů korun, přijde totiž na více než dvojnásobek". Kvůli havarijnímu stavu mostu byla místo veřejného tendru použita metoda jednacím řízení bez uveřejnění.

Ve veřejně dostupných zdrojích jsme také nenašli žádnou zmínku o osobním angažování Pavla Kočici v dané kauze, s výjimkou jeho obhajoby nové, vyšší ceny rekonstrukce kvůli nutnosti oprav ve větším rozsahu, než plánoval původní projekt.

Rovněž ani další údajný podíl Pavla Kočici na "rozmotávání problémů" se nám dohledat nepodařilo, výrok je proto neověřitelný.

V rámci návrhu státního rozpočtu na rok 2014 vláda přijala také zvýšení platů pro pracovníky ve státní správě. Celkově jde o 1,5 miliardy korun, na které toto navýšení přijde. Jak uvádí také web a přiložené video České televize, je to první takové zvýšení po 5 letech.

Vláda Jiřího Rusnoka ve svém usnesení ze dne 27. listopadu 2013 č. 890 schválila zvýšení platové úrovně zaměstnanců Úřadu práce České republiky, České správy sociálního zabezpečení a Státního úřadu inspekce práce.

Další zvýšení platové úrovně zaměstnanců Úřadu práce ČR, České správy sociálního zabezpečení a Státního úřadu inspekce práce v roce 2014 opravdu bylo na programu 2. ledna 2014 a vláda jej schválila.

Výrok tedy na základě výše zmíněných informací hodnotíme jako pravdivý.

Na základě níže uvedených zdrojů je výrok Jana Kellera hodnocen pravdivě.

Publikace z roku 2012, která se nazývá Sociologie středních vrstev, se přímo zabývá tématikou uvedenou ve výroku. Ve své nejnovější publikaci z roku 2013 se profesor Jan Keller zaměřil na bezdomovectví, kde se mimo jiné zabývá zmiňovanými nevábnými perspektivami středních vrstev.

V případě Iráku i Afghánistánu se USA a jeho spojenci pustili do útoku, i když k němu neměli mandát Rady bezpečnosti OSN. V případě Libye byla rezolucí vyhlášena bezletová zóna, ale i přesto došlo k bombardování. To sice bylo ospravedlněno článkem 8 dané rezoluce, ale fakticky se bombardovalo v bezletové zóně. Na základě těchto faktů hodnotíme výrok jako pravdivý. AfghánistánVálku v Afghánistánu zahájily Spojené státy jako reakci na teroristické útoky z 11. září 2001. První nálet na Kábul uskutečnily USA spolu s Velkou Británií 7. října 2001. Podporu pro bombardování vyhlásila Rada bezpečnosti OSN až následující den.

V prosinci 2001 se už dočasná afghánská vláda vyjádřila pro vyslání Mezinárodních bezpečnostních podpůrných sil (ISAF) na území Afghánistánu, což bylo Radou bezpečnosti OSN schváleno v rezoluci 1386. V srpnu 2003 převzala odpovědnost za ISAF Severoatlantická aliance. Poté Rada bezpečnosti rozšířila územní působnost. Vedle ISAF v zemi působila protiteroristická operace Enduring Freedom (Trvalá svoboda) pod vedením USA, která se zakládala na mandátu OSN. Irák

Před vypuknutím konfliktu v Iráku byla Rada bezpečnosti několikrát informována o tom, že žádné zbraně hromadného ničení nebyly objeveny. Informace podával výkonný předseda Monitorovací, ověřovací a inspekční komise OSN (UNMOVIC) Hans Blix a generální ředitel Mezinárodní agentury pro atomovou energii (IAEA) Muhammed Baradej. 5. února 2003 na schůzce Rady bezpečnosti na ministerské úrovni předstoupil ministr zahraničí USA Colin Powell a prezentoval zde materiály, které dle něj dokládaly, že Irák nesplnil odzbrojovací závazky.

Řada zemí odmítla vojenský zásah na území Iráku a na zasedáních Rady bezpečnosti tyto země žádaly, aby inspektoři OSN dostali více času na důkladné došetření. I přesto koalice zemí vedená USA a Velkou Británií zahájila 19. března útok. Až po 19. březnu přijala Rada bezpečnosti rezoluce 1483 (22. května 2003) a 1511 (16. října 2003).

Libye

Rezoluce Rady bezpečnosti OSN z března 2011 mimo jiné ustavila nad Libyí bezletovou zónu a zakázala všechny lety (s výjimkou humanitárních letů nebo evakuace cizinců). V rezoluci 1973 je pak v článku 8 následující: " Zmocňuje členské státy, které se na národní úrovni anebo prostřednictvím regionálních organizací či úmluv obrátily na generálního tajemníka a generálního tajemníka Ligy arabských států, aby podle potřeby přijaly všechny nezbytné kroky k vynucení zákazu letů uloženého odstavcem číslo 6 ".

Na tento odstavec se odvolává Severoatlantická aliance a píše následující: " Za účelem ochrany civilního obyvatelstva provádělo NATO průzkumné, sledovací a informační operace, aby identifikovalo ty jednotky, které představují hrozbu pro libyjské obyvatelstvo. Námořní a vzdušné prostředky NATO pak mohly zaútočit na vojenské cíle na zemi, na moři nebo ve vzduchu".

Konkrétní útok popisuje např. online verze Daily Mail 21. března 2011.

Při vstupu do EU se Česká republika spolu s dalšími přistupujícími státy v roce 2004 zavázala k přijetí společné měny v Aktu o podmínkách k přistoupení (článek 4, .pdf).Tento závazek platí pro Českou republiku dodnes, avšak není stanoveno datum pro splnění kritérií, které jsou elementární podmínkou pro vstup do eurozóny.

Trvalou výjimku přijmout společnou měnu mají pouze Velká Británie a Dánsko. Jak uvádí server Euroskop.cz, Švédko si takovou výjimku v Maastrichtské smlouvě nezajistilo, avšak rozhodlo se neúčastnit se měnové unie již od jejího počátku. Referendum k této otázce se konalo v září 2003 a Švédové odmítli euro bezmála 56 procenty občanů.

Stejně jako ostatní státy aspirující na vstup do eurozóny musí i Švédsko nejprve splnit konvergenční kritéria. Severská země se zatím vyhýbá naplnění konvergenčních kritérií, čímž i vstupu do eurozóny tím, že se neúčastní systému ERM II.

Názory na nadužívanost vazby se liší a data International Centre for Prison Studies o počtu vazebně stíhaných je možné interpretovat několika způsoby, výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

V České Republice (záložka „Further information“) je vazebně stíhaných 14 % ze všech vězňů, zatímco v Německu jich je 17 %, ve Švédsku 24 %, ve Francii 25 % a v Norsku 29 %. Česko má tedy v mezinárodním srovnání nízké počty vazebně stíhaných v poměru k vězněným.

Pokud je však český počet vězňů způsoben tím, že jsou celkově nadužívány tresty odnětí svobody, je potřeba sledovat i míru vazebně stíhaných v populaci. ČR se zahraničí v počtu vazebně stíhaných výrazně nevymyká; zvláště poté, co jejich počet klesl za třináct let o více než polovinu. Na 100 000 obyvatel má nyní Česko 22 vazebně stíhaných, Německo 14, Švédsko 16, Norsko 21 a Francie 25.

V poměru na počet obyvatel je tedy sice v Česku o polovinu více zadržovaných ve vazbě než v Německu, avšak při více než dvojnásobném počtu uvězněných. Určení, zda je česká vazba proti německé nadužívaná tudíž závisí na měřítku, k němuž jsou data vztahována.

Počty neoprávněně držených ve vazbě se v tuzemsku bohužel neevidují. V roce 2012 zůstávalo ve vazbě déle než půl roku 300 lidí, do jednoho roku 156 a do dvou let 204 osob. Déle než dva roky ve vazbě žilo 33 obviněných.

Helsinský výbor spolu s dalšími organizacemi přitom vyjádřil své „znepokojení nad nedostatkem konkrétních aktivit směřujících k reformě evropského systému vazby“ a žádal, aby se stanovily „společné minimální standardy pro užívání vazby. Systém vazby v členských státech EU se musí neodkladně reformovat, aby se ukončil tento neopodstatněný a často svévolný postih a zásadní porušení práv, které způsobuje.“

Po roce 2000 a velkém poklesu počtu vazeb však Výbor nezdůrazňoval nadužívání vazby jako specifického základního problému české justice. Varoval naopak před nadužíváním trestů odnětí svobody a upozorňoval na špatné podmínky ve vazebních věznicích.

Výzkum Fair Trials International (.pdf, str. 3) za hlavní problémy české vazby považuje její délku a přeplněnost věznic; o nadužívání se nezmiňuje.

Debata o vazbě se otevřela už v roce 2005 po sedmiměsíčním zadržováním Bohumila Kulínského. Tehdejší ministr spravedlnosti Pavel Němec i někteří další politici považovali používání vazby v české justici za excesivní. Nejvyšší státní zastupitelství na to reagovalo poukazem na to, že počet vazebně stíhaných klesl za pět let na polovinu.

Jiří Pospíšil strávil ve funkci ministra spravedlnosti necelých 5 let, a to v období 2006 až 2009 a následně 2010 až 2012. Porovnáme-li jej s ostatními ministry spravedlnostiod roku 1993, je suverénně nejdéle působící osobou na tomto postu. Dáváme tedy Davidu Rathovi za pravdu.

Pro zajímavost, bereme-li v potaz i starší období, nejdéle tuto funkci vykonával poslanec KSČ Jan Němec, a to v období 1969 až 1981.

Praní špinavých peněz neboli legalizace výnosů z trestné činnosti je trestný čin, který nemůže existovat sám o sobě. Jeho podstatou je skutečnost, že je vždy spojen s jinou trestnou činností, jejíž zisky je potřeba legalizovat, tedy věrohodným způsobem doložit jejich původ (.pdf - Parlamentní institut).

Neformální rada ministrů jednala o Schengenu a vnitřních záležitostech. Český ministr vnitra Radek John zdůraznil, že nejnebezpečnějším trendem je postupné prorůstání organizovaných zločineckých struktur do legální sféry. Za prioritu považuje zabavování výnosů z trestné činnosti. V této souvislosti vyzval ostatní ministry, aby se zaměřili na včasnou výměnu informací za použití stávajících informačních zdrojů a dále žádal, aby státy byly aktivnější při odhalování nelegálních kont v zahraničí.(zdroj: mvcr)

V prvním pololetí 2013 (.pdf) se Policii České republiky podařilo jako „výnosy z trestné činnosti“ zajistit majetek ve výši cca 6,5 miliardy korun. Jedná se tak o velmi výrazný nárůst oproti předchozím rokům. Za celý loňský rok, který byl rovněž rekordní, Policie České republiky zajistila celkově cca 5,8 miliardy korun. Za první pololetí se tedy policejním orgánům podařilo jako výnosy z trestné činnosti zajistit o více než 11 procent větší objem majetku, než za celý loňský rok.

Oldřich Martinů byl policejním prezidentem v termínu 29. květen 2007 - 31. prosinec 2010.

Rokzajištěné hodnotyzajištěné hodnoty, zůstatekcelková způsobená škodaprocentuální poměr2004-20052863683429846,6200614491049242696,02007736708227823,2200813501338316254,3200913121016260125,0201012831210241035,32011430139042739515,72012583956213213618,21. pol. 2013650962931382047,1(údaje jsou v milionech korun)

Výrok Oldřicha Vlasáka hodnotíme jako pravdivý, Evropský parlament skutečně přijal dne 20. listopadu 2013 na svém plenárním zasedání Usnesení o umístění sídel evropských institucí (2012/2308(INI)).

Český text usnesení (.pdf, str. 588) hovoří o přesvědčení Evropského parlamentu ohledně práva samostatně rozhodovat o " organizaci své práce, a tedy i o tom, kde a kdy se budou konat jeho zasedání ". V bodě č. 4 se také zavazuje iniciovat " řádný postup pro přijímání změn smlouvy ... s cílem navrhnout změny článku 341 SFEU a protokolu č. 6, které jsou nezbytné, aby Parlament mohl sám rozhodovat o umístění svého sídla a o své vnitřníorganizaci ". SFEU neboli Smlouva o fungování Evropské unie patří mezi tzv. zakládající smlouvy, které definují základní prvky Evropské unie.

Podrobná procedura přijímání tohoto usnesení je dostupná v angličtině na stránkách Evropského parlamentu.

Na základě informací z webových stránek agentury hodnotíme výrok ministra financí Andreje Babiše jako zavádějící.

Slovenská Agentura pro řízení dluhu a likvidity (ARDAL) byla zřízena v rámci balíku ekonomických reforem Slovenska v roce 2002, během kterých byl zřízen tzv. systém státní pokladny. ARDAL je rozpočtovou organizací napojenou na státní rozpočet, která je orgánem státní správy, a spolupodílí se na rozpočtové strategii Slovenska. Mezi hlavní úkoly agentury patří (podrobněji viz statut – .pdf) operativní řízení (refinancování) a optimalizace státního dluhu, řízení likvidity státu a celého systému státní pokladny, analýza finančního trhu a provádění finančních operací – realizace obchodu (.pdf) se státními cennými papíry, např. formou pravidelných aukcí státních dluhopisů. Podle poslední výroční zprávy z roku 2012 (.pdf) však agentura zaměstnává pouze 21 osob, z toho 17 osob ve státní službě (str. 8).