Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť prezident Zeman naznačuje, že záměr o uvažovaném připojení k NAFTA je čistě vnitřní otázka, nicméně reálně tak bylo uvažováno v rámci Evropské unie.

Návrh na připojení zemí Evropské unie k Severoatlantické zóně volného obchodu (NAFTA) byl projednán ve dnech 25. – 26. listopadu 1995 v Karlových Varech na mezinárodní konferenci Nové atlantické iniciativy. K NAFTA se měla připojit Evropská unie rozšířená o země střední Evropy.

Nic ale nenasvědčuje tomu, že by se k NAFTA měla připojit pouze Česká republika individuálně. Návrh, aby se Česká republika inspirovala Singapurem, již není tak snadné zhodnotit.

Česká republika dlouhodobě vkládá úsilí do vybudování především obchodních vztahů se Singapurem (viz program agentury CzechInvest CzechAccelerator 2011–2014), který je opakovaně hodnocen jako nejpříznivější pro podnikání na světě (Doing Business 2014 report, str. 3 – . pdf).

V tomto ohledu bývá Singapur označován jako vzor pro jiné země, které chtějí podpořit ve vlastním prostředí podnikání; s nadsázkou o tom hovoří např. Jan Švejnar na svém webu, Václav Klaus ve svém projevu u příležitosti státní návštěvy Singapuru 3. 10. 2006 výslovně označil Singapur za příklad “ dynamického a úspěšného hospodářského rozvoje, jako země figurující na špičce indexu ekonomické svobody, jako příklad úspěšnosti reforem, které vytvářejí prostor pro podnikatelskou iniciativu, jako stát, kde platí jasná pravidla a kde nekvete korupce ”. V obou případech se jedná o informace vytržené z kontextu, které skutečnost spíše zkreslují než osvětlují, a z toho důvodu hodnotíme výrok jako zavádějící.

Okamurou popisovaná kauza se týká nákupu letounů CASA v hodnotě 3,6 miliardy korun. Nákup schválila vláda Mirka Topolánka, která byla v té době v demisi. Podle protikorupční policie byla způsobena škoda ve výši 658 milionů a rozhodla se stíhat tehdejší ministryni obrany Vlastu Parkanovou.

Tomio Okamura zde naznačuje, že nikdo za kauzu nemá zodpovědnost. To však není úplně pravda, protože případ stále není uzavřen a stíhání exministryně obrany Parkanové pokračuje. Stále tedy probíhá práce orgánů činných v trestním řízení a nelze tedy říci, že se svým způsobem nic neděje.

Při vstupu do EU se Česká republika spolu s dalšími přistupujícími státy v roce 2004 zavázala k přijetí společné měny v Aktu o podmínkách k přistoupení (článek 4, .pdf).Tento závazek platí pro Českou republiku dodnes, avšak není stanoveno datum pro splnění kritérií, které jsou elementární podmínkou pro vstup do eurozóny.

Trvalou výjimku přijmout společnou měnu mají pouze Velká Británie a Dánsko. Jak uvádí server Euroskop.cz, Švédko si takovou výjimku v Maastrichtské smlouvě nezajistilo, avšak rozhodlo se neúčastnit se měnové unie již od jejího počátku. Stejně jako ostatní státy aspirující na vstup do eurozóny musí i Švédsko nejprve splnit konvergenční kritéria. Severská země se zatím vyhýbá naplnění konvergenčních kritérií a tím pádem i vstupu do eurozóny tím, že se neúčastní systému ERM II.

Česká republika stále stejně jako Švédsko konvergenční kritéria neplní, a proto zatím ani jedné výše uvedené zemi není vstup do eurozóny umožněn. Jestli by se měla Česká republika inspirovat postupem Švédska a svůj vstup do eurozóny sabotovat je strategickou otázkou měnové politiky, která se mění se změnou české politické reprezentace. Avšak země, stejně jako Švédko, povinnost vstoupit do měnové unie stále má. Výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Po červnovém sporu o jmenování profesorů Miloš Zeman skutečně pověřil tehdejšího ministra školství Petra Fialu, aby jeho jménem předal jmenovací dekret Martinu C. Putnovi.

K situaci, kdy prezident nejmenoval profesora, došlo v roce 2012. Ceremoniálu jmenování profesorů se nezúčastnil tehdejší prezident Václav Klaus, nikoliv však kvůli sporům s akademickou obcí, ale kvůli zranění kotníku. Jmenovací dekret podepsaný prezidentem předával ministr školství a ministr obrany.

V minulosti také existuje případ, kdy Václav Havel odmítnul jmenovat rektorem Petera Mikuleckého kvůli pozitivnímu lustračnímu osvědčení.

Rozhodně se tedy nedá říci, že by k podobným situacím v minulosti docházelo "často", což potvrzuje i ČTK, a výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť Šarapatka působil na Ministerstvu zahraničních věcí celkově 14 let, nicméně v pozici velvyslance nebyl zmíněných 12 let, nýbrž "jen" v období let 98-02 a 06-09.

Podle informací serveru nasipolitici.cz byl Milan Šarapatka v letech 1997 - 2011 (14 let) zaměstnancem MZV ČR.

Postupně byl mimořádný a zplnomocněný velvyslanec a to v Indonésii, Bruneji a Papua-Nové Guinei (1998–2002) a Alžírska a Mali (2006–2009).

Tento fakt potvrzují např. i stránky hnutí Úsvit přímé demokracie, blog Milana Šarapatky na serveru iDNES či časopisu Týden.

Evropský komisař pro energetiku Günther Oettinger byl iniciátorem tzv. zátěžových testů jaderných reaktorů, jejichž nápad vznikl v důsledku událostí ve Fukušimě. Hlavním cílem testů bylo posoudit bezpečnost a spolehlivost jaderných elektráren v případě mimořádných přírodních událostí (povodně, zemětřesení).

Členské státy vyjádřily nesouhlas s původním plánem zátěžových testů, který neobsahoval testy simulující havárie letadel. EU se následně v květnu 2011 shodla na parametrech zátěžových testů, dle nichž byly zahrnuty do specifikace zátěžových testů účinky zřícení letadel na bezpečnost jaderných elektráren. Zátěžové testy následně proběhly a potvrdily vysokou úroveň bezpečnosti.

Tento výrok hodnotíme jako zavádějící. Je pravda, že s nápadem stresstestů přišel komisař Öttinger, a tyto testy jsou koncipovány na extrémní situace. Národní státy ale nesouhlasily s původním plánem zátěžových testů nikoli z důvodu jejich přehnanosti, ale naopak nedostatečnosti. Jejich názor byl navíc následně akceptován a zohledněn ve schváleném plánu.

Ačkoliv vzdušné útoky byly provedeny bez souhlasu OSN, na přítomnost bezpečnostních sil v Kosovu již existovala rezoluce. Proto výrok Vladimira Putina o neexistenci rezoluce hodnotíme jako zavádějící.

V březnu 1999 byly zahájeny vzdušné útoky NATO na cíle v Jugoslávii. Operace trvala od 24. března do 10. června 1999 bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN, který vetovalo Rusko a Čína.

Následně byla dne 10. června 1999 v OSN přijata rezoluce 1244, jež schvalovala rozmístění mezinárodních civilních a bezpečnostních sborů v Kosovu. S jejich přítomností souhlasilo i Kosovo.

Mírové síly Severoatlantické aliance KFOR vstoupily do Kosova 12. června 1999 na základě mandátu OSN. Cílem bylo nastolit a udržovat bezpečné prostředí, přičemž mohlo být dodržování dohod v případě potřeby vynuceno. Z počátku bylo přítomno 46 000 osob.

Kromě mise NATO byla v Kosovu přítomna i mise OSN s názvem UNMIK. Tato mise byla civilní a za úkol měla dočasnou správu Kosova. V roce 1999 bylo přítomno až 4 718 policejních příslušníků, 38 vojenských styčných důstojníků a další civilní osoby.

Vojenský útok NATO tedy nebyl podpořen souhlasem OSN, ale přítomnost jednotek v Kosovu byla výsledkem přijaté rezoluce 1244.

Seznam poradců ministerstva financí byl zveřejněn 24. července 2013 krátce po nástupu ministra Jana Fishera. Podle tohoto přehledu (.xls) byl jedním z poradců od roku 2007 také Jan Klak, někdejší ministr financí ve Stráského vládě a pozdější náměstek na ministerstvu.

Podle Nadačního fondu proti korupci se měl podílet na obchodech s lehkými topnými oleji (LTO). Při těchto machinacích měla státu na daňových únicích vzniknout škoda až 100 miliard. K té měl Klak přispět tím, že spolu s ministrem Ivanem Kočárníkem coby správci daně “vyvíjeli zpočátku systematickou nečinnost a posléze vytvářeli bezzubou legislativu, neschopnou těmto rozsáhlým daňovým podvodům zabránit“.

Ke stejnému závěru došla i bývalá investigativní novinářka Jana Lorencová, která zároveň tvrdí, že zákony a tzv. "vysvětlivky k zákonům", které vydával právě Jan Klak, způsobily, že celá věc byla právně nepostižitelná a policie mohla stíhat pouze nastrčené bílé koně.

Na základě výše uvedeného hodnotíme výrok jako zavádějící, Vít Bárta vzápětí opravil kvantifikaci škod na “stamiliardové”, nicméně zodpovědnost Jana Klaka na těchto škodách nikdy nehodnotily orgány činné v trestním řízení.

V roce 2004 se konaly na Ukrajině v pořadí čtvrté (.pdf, str. 3) prezidentské volby od vyhlášení ukrajinské nezávislosti. Jejich vítěz měl vystřídat prezidenta Leonida Kučmu, který byl v úřadu dvě funkční období, což je ústavní limit na Ukrajině (článek 103 Ústavy Ukrajiny).

Přestože do voleb kandidovalo 26 osobností (.pdf, str. 7), byl už od počátku zřejmý souboj dvou oponentů. Tím prvním byl premiér Viktor Janukovyč, kterého se snažil Leonid Kučma protlačit do úřadu. Jeho protivníkem byl Viktor Juščenko, bývalý premiér a předseda strany „Naše Ukrajina“.

Od počátku voleb byla patrná manipulace a diskriminace. Prvním kolem, které se konalo 31. října, prošli již zmínění kandidáti s těsnými výsledky. Ačkoliv průzkumy veřejného mínění naznačovaly vítězství Viktora Juščenka ve druhém kole (21. listopadu), zvítězil s tříprocentním rozdílem Viktor Janukovyč. Přívrženci Viktora Juščenka po vyhlášení výsledků druhého kola vyrazili do ulic a započaly demonstrace a protesty proti výsledkům voleb (tzv. Oranžová revoluce), které měly mezinárodní podporu.

Nakonec Nejvyšší soud nařídil 3. prosince opakování druhého kola prezidentských voleb, které proběhlo za účasti mezinárodní volební pozorovatelské komise 26. prosince. Dne 28. prosince ústřední volební komise oznámila výsledky opakovaného druhého kola voleb, jehož vítězem se o necelých 8 % hlasů stal Viktor Juščenko.

Ukrajinská ústava z roku 1996 (v té době platná) se o prezidentských volbách zmiňuje v článku č. 103:

„Prezident Ukrajiny je volen tajným hlasováním občany na období pěti let na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva.“

„Regulérní volby prezidenta Ukrajiny se budou konat poslední neděli v březnu pátého volebního období úřadu prezidenta Ukrajiny. V případě předčasných voleb prezidenta Ukrajiny se budou konat do devadesáti dnů ode dne ukončení pravomoci.“

„Postup pro konání voleb na prezidenta Ukrajiny musí být stanoven zákonem.“

Volby byly provedeny (.pdf, str. 4) na základě Prezidentského volebního zákona, jenž vstoupil v platnost v dubnu 2004, a na základě zákona o ústřední volební komisi, který byl přijat v červnu 2004.

Článek 26, odst. 13 Prezidentského volebního zákona stanoví: „Územní volební komise, pokud jde o organizování příprav a průběhu volby prezidenta Ukrajiny, musí zajistit konání opakovaného hlasování podle rozhodnutí ústřední volební komise, dohlížet nad opakovaným hlasováním v prezidentských volbách, stejně jako nad konáním opakovaných voleb dle tohoto zákona“.

Výrok hodnotíme na základě uvedených informací jako zavádějící. Bylo sice uskutečněno "třetí kolo" volby prezidenta, nicméně šlo o opakování druhého kola voleb, což nebylo v rozporu s ústavou z roku 1996 ani s volebním zákonem z dubna 2004. Volební zákon umožňuje opakování hlasování v prezidentských volbách dle rozhodnutí ústřední volební komise, což se v tomto případě stalo.

Česká národní banka je dle hlavy šesté, článku 98 Ústavy České republiky ústřední bankou státu, jejímž hlavním cílem je cenová stabilita, a do jejíž činnosti lze zasahovat pouze na základě zákona (odst. 1). Tímto příslušným zákonem je předpis č. 6/1993 Sb., zákon České národní rady o České národní bance. Nejvyšším orgánem České národní banky je Bankovní rada, která rozhoduje mj. o měnové politice (§ 5, odst. 1). S ohledem na vztah České národní banky s ostatními institucemi je zásadním § 9, v němž se říká:

(1) Česká národní banka, bankovní rada ani žádný člen bankovní rady nesmějí při výkonu pravomocí a plnění úkolů a povinností svěřených jim Smlouvou o Evropské unii, Smlouvou o fungování Evropské unie a Statutem a při výkonu dalších činností vyžadovat ani přijímat pokyny od prezidenta republiky, Parlamentu, vlády a jiných orgánů České republiky, dále od orgánů, institucí nebo jiných subjektů Evropské unie, od vlád členských států Evropské unie nebo od jakéhokoli jiného subjektu.

(2) Česká národní banka a vláda se vzájemně informují o zásadách a opatřeních měnové, makroobezřetnostní a hospodářské politiky.

Česká národní banka je tedy nezávislou institucí, aby tak dokázala plnit svůj cíl daný Ústavou. V dotazu zmiňuje divák § 35, který měl premiér Rusnok porušit tím, že připustil zásah České národní banky. Toto ustanovení konkrétně říká, že Česká národní banka:

a) stanoví, po projednání s vládou, režim kurzu české měny k cizím měnám, přičemž však nesmí být ohrožen hlavní cíl České národní banky,

b) vyhlašuje kurz české měny k cizím měnám;

c) nakládá s devizovými rezervami ve zlatě a devizových hodnotách.

Je zřejmé, že divák měl na mysli písm. a), v tomto případě se však jedná o mýlku, protože režim kurzu české měny intervencí nedoznal žádné změny a projednání s vládou tedy nebylo na místě. Změnou režimu kurzu by bylo, kdyby se například Česká národní banka uchýlila zpět k fixnímu kurzu (s či bez oscilačního pásma), který byl například v první polovině 90. let. Česká koruna byla tehdy navázána na určité měny (zpočátku na měnový koš), z tohoto podkladového aktiva byla usuzována její cena a bylo nutné intervenovat v případě jakékoliv změny, aby kurz byl udržen v daném zvoleném pásmu.

Nynějším režimem kurzu je však řízený plovoucí kurz, který v praxi znamená, že banka ponechá vývoj kurzu české koruny na devizovém trhu, tedy na střetu nabídky koruny a poptávky po ní, a pouze pro zabránění extrémních výkyvů zasáhne pomocí intervence. Zároveň je nutné dodat, že argumentace České národní banky ohledně intervence na devizovém trhu směřuje k oddálení deflace (snížení cenové hladiny v ekonomice) a tedy zvýšení inflace (růst cenové hladiny v ekonomice). Jedná se tedy o naplňování cíle banky – cenovou stabilitu.

Zmíněno je ještě druhé ustanovení, konkrétně § 6, ten však hovoří o sedmičlennosti Bankovní rady a podmínkách, které musí člen rady splňovat. Není tedy zřejmé, jak by ho mohl premiér Rusnok porušit.