Dle čl. 63 odst. 1 Ústavy ČR prezident republiky: "a) zastupuje stát navenek, b) sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy; sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy, e) pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí (v kontextu Ústavy můžeme dále ve vtahu k zahraniční politice doplnit i písm. d) přijímá vedoucí zastupitelských misí."

Při určení hlavních aktérů zahraniční politiky České republiky je nutné "zabrousit" do relevantní literatury věnující se mezinárodním vztahům a námi sledovanému tématu.

Např. sborník autorů – Belko, M., Kořan, M. & Hrabálek, M. 2007. Česká zahraniční politika: aktéři, struktura, proces. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita. Mezinárodní politologický ústav – říká dle analýzy legislativního rámce, že klíčovými aktéry české zahr. politiky jsou prezident (má specifické pravomoci) a vláda (tedy premiér a ministr zahraniční, vláda je vrcholným orgánem výkonné moci).

Vláda je za zahraniční politiku odpovědná jako celek. Ideálním uspořádáním je pak vytvoření jednotné koncepce zahraniční politiky mezi prezidentem a vládou, přičemž při jejím vytváření by měl převážit postoj vlády. Z Ústavy to ale přímo nevyplývá (kap. 2 sledované publikace).

I přes výše nastíněnou "dualitu" však můžeme s ohledem na praxi (např. účasti na jednání Evropské rady, či Rady EU atd.) souhlasit s tím, že českou zahraniční politiku zásadně definují tři zmínění aktéři – prezident, premiér a ministr zahraničí (poslední dva jako představitelé vlády, která rozhoduje jako kolektivní orgán).

Celkově je výrok s ohledem na výše uvedené označen jako pravdivý.

Stát si monopol na obchod se zahraničím udržel do roku 1989. Obchod se zahraničím realizovaly podniky zahraničního obchodu (PZO), které fungovaly na základě zákona č. 119/1948 Sb. o státní organizaci státního obchodu a mezinárodního zasilatelství. Andrej Babiš a jeho spojení s PZO podle webu nasipolitici.cz: " Mezi roky 1985–1991 zastupoval PZO Petrimex v Maroku. V letech 1991–1995 působil ve funkci ředitele obchodního oddělení 32 PZO Petrimex ".

Výrok je hodnocen na základě vyjádření mluvčí k této schůzce prezidenta republiky jako pravdivý.

Zcela konkrétní obsah této schůzky není znám, nicméně mluvčí prezidenta republiky Hana Burianová novinářům sdělila, že se jednalo o běžnou pracovní schůzku. Tím fakticky potvrzuje Rusnokova slova o "běžné pracovní informativní schůzce" a na základě tohoto vyjádření je výrok hodnocen jako pravdivý.

Na webové stránce Pražského hradu se pak objevila pouze krátká tisková zpráva o tom, že schůzka proběhla.

Premiér Bohuslav Sobotka sdělil (video, 0:06 min.) na brífinku, jenž se konal po jednání ÚVV ČSSD dne 8. února 2014, že Jan Keller získal na zasedání ÚVV ČSSD 136 ze 147 odevzdaných hlasů delegátů Ústředního výboru, což představuje 92% důvěru.

Dne 28. ledna 2014 proběhl v Bruselu 32. summit EU – Rusko za účasti ruského prezidenta Vladimíra Putina, ruského ministra zahraničí S. V. Lavrova a nejvyšších představitelů EU – předsedy Evropské rady Hermana Van Rompuye a předsedy Evropské komise José Barrosa. Prezident Ruské federace Vladimír Putin na summitu řekl, že dodrží dohodu o půjčce Ukrajině bez ohledu na složení vlády.

V následujících dnech skutečně došlo ze strany Ruska k pozastavení druhé tranše úvěru v souvislosti s odstoupením ukrajinského premiéra Mykola Azarova. Ruská strana s další finanční pomocí vyčkává, podmínkou pro další pomoc je zformování nové ukrajinské vlády.

S tímto prohlášením přišla nová ministryně místního rozvoje za hnutí ANO Věra Jourová. Jourová dokonce uvedla, že je ČR v čerpání vůbec nejhorší. Jiný zdroj – např. zprávu Evropské komise, která by srovnávala efektivitu čerpání evropských peněz – se nám nepodařilo nalézt.

Výrok označujeme na základě znění memoranda o bezpečnostních zárukách z roku 1994 za pravdivý.

V rámci Sovětského svazu byl Krymský poloostrov přeřazen pod administrativu Ukrajinské sovětské socialistické republiky v roce 1954 za doby vlády Nikity Chruščova. Po vyhlášení ukrajinské nezávislosti zůstal Krym pod ukrajinskou kontrolou jako autonomní republika.

5. prosince 1994 v Budapešti podepsali představitelé Ukrajiny, Ruské federace, Spojených států a Velké Británie memorandum (.pdf, str. 8) o bezpečnostních zárukách. V tomto memorandu se, ve spojení s Ukrajinou a jejímu připojení ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní (NPT) z roku 1968, zaručily tyto státy v šesti článcích k respektování nezávislosti a suverenity Ukrajiny a jejích existujících hranic. Slíbily se také zdržet použití nebo hrozby síly proti její územní celistvosti nebo politické nezávislosti. Tyto bezpečnostní záruky byly poskytnuty Ukrajině při příležitosti jejího závazku eliminovat ze svého území všechny jaderné zbraně (do Ruské federace) a přistoupení k NPT jako stát nedisponující jadernými zbraněmi.

Politická strana Aliance evropských konzervativců a reformistů vznikla 1. října 2009. Stranu založilo sedm politických stran: ODS, britská Konzervativní strana, polská strana Právo a Spravedlnost, belgická LDD, lotyšská TB/LNNK, litevská AWPL a britská UUP. V současnosti zahrnuje Aliance konzervativní politické strany z celkem 17 zemí, z nichž některé nejsou členy Evropské unie (Gruzie, Turecko).

O hostitelském městě rozhodlo hlasování členů Mezinárodního olympijského výboru v Guatemale 4. července 2007. Podle serveru e15.cz se s výstavbou v Soči muselo začít skutečně téměř od nuly. Nehovoří se přitom pouze o sportovní infrastruktuře, jako například o zcela novém skokanském areálu, ale také o silnicích či železnicích. Totéž platí pro lyžařské středisko, které vzniklo až kvůli ZOH, přičemž jeho výstavba trvala pět let.

Odhad celkových nákladů ZOH v Soči se pohybuje okolo 51 miliard amerických dolarů, to jest přibližně 1 bilion a 30 miliard korun. LOH v roce 2008 v Pekingu, které dosud držely prvenství jako nejdražší OH v dějinách, vyšly na 40 miliard amerických dolarů, v přepočtu na asi 800 miliard korun.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, přestože samotná mnichovská dohoda otázku platnosti či účinnosti neřeší a odborníci na mezinárodní právo se v otázce její platnosti neshodují dodnes.

Za nulitní však byla mnichovská dohoda jednoznačně označena ve Vyhlášce ministra zahraničních věcí z roku 1974 o Smlouvě o vzájemných vztazích mezi Československou socialistickou republikou a Spolkovou republikou Německa. Z právního hlediska to označuje naprostou neplatnost smlouvy od samotného počátku (například v důsledku nedostatečných kompetencí či neexistenci vůle).

Již za války pak zpochybnili Britové závaznost dohody pro Velkou Británii, její závaznost podle nich zanikla jejím závažným porušením Hitlerem, když v březnu 1939 převzal vládu nad zbylým územím Československa.

K pochybnostem o neplatnosti smlouvy vedou i další důvody, především to, že byla tehdejšímu Československu „vnucena pod hrozbou síly“.