Výrok nelze pomocí analýzy dostupných dat zcela ověřit. Nicméně základní myšlenka týkající se propojenosti politiky a olympijských her poukazuje na nemožnost uspořádání olympijských her, které by se mohly zcela oprostit od politických událostí.

Výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Následující informace se týkají nejznámějších olympijských her v historii, které byly politickými událostmi velmi ovlivněny.

Olympijské hry v Berlíně v roce 1936 jsou považovány za první hry, které byly zneužity pro politickou propagaci Hitlerova nacistického Německa. Nicméně již například na olympijských hrách v roce 1920 nebo 1924 se projevila silná propojenost her s politickou situací, kdy Německo nebylo opětovně pozváno na olympiádu.

Jednou z významných osob, které prosazovali ideu „politika do sportu nepatří“, byl předseda amerického olympijského výboru Avery Brundage, který do tohoto úřadu nastoupil v roce 1929.

Přesto i následující olympijské hry často nesly odraz politické situace a událostí v jednotlivých zemích.

Příkladem může být olympiáda v Melbourne v roce 1956 známá svým zápasem vodního póla mezi Maďarskem a SSSR často přezdívaným také Melbournská krvavá lázeň.

Na olympijských hrách v roce 1964 byla vyloučena Jižní Afrika kvůli apartheidu a nebyla pozvána až do roku 1992.

K další významné politické demonstraci, k níž došlo na olympijských hrách v Mexiku v roce 1968, patřilo gesto zdvižené pěsti amerických atletů, kteří tak protestovali proti diskriminaci Afroameričanů ve Spojených státech.

Ve výčtu všech Olympijských her, do nichž zasáhla politika, figuruje jako nejtragičtější Mnichov 1972, kde se silně odrazil izraelsko-palestinský konflikt. Během tzv. mnichovského masakru bylo palestinskými teroristy zavražděno celkem 11 sportovců izraelské olympijské výpravy.

Olympijské hry v roce 1980 v Moskvě bojkotovalo USA a řada dalších zemí na protest invaze Sovětského svazu do Afghánistánu. Některé státy, které se účastnily her, daly najevo svůj nesouhlas alespoň tím, že nastupovaly pod olympijskou vlajkou, nikoliv pod vlajkou své země.

Následné hry, které se uskutečnily v roce 1984 v Los Angeles, lze označit jako „Moskva vrací úder“. SSSR odmítlo svou účast na hrách a následně se připojila většina jeho satelitů, včetně Československa.

Mezi jedny z posledních her, které vyvolaly ostré diskuze, patří olympijské hry v Pekingu v roce 2008. K výrazným odpůrcům patřily především nevládní organizace, jako jsou Amnesty International, Human Rights Watch, Reporters without Borders a další. Prohlašovaly, že zvolení Pekingu je v rozporu s duchem Olympijských her a Olympijskou chartou. V Olympijské chartě (.pdf, str. 14) se objevuje slovní spojení „sport ve službách lidskosti“, jenž může být tedy stěží v souladu s veřejnými popravami, represemi proti náboženským a etnickým skupinám, případy mučení a svévolného zadržování. Na druhé straně zastánci volby v čele s Mezinárodním olympijským výborem zmiňují neslučitelnost sportu a politiky."

I letošní olympijské hry v Soči nelze označit za „apolitické“, přestože o tento charakter stále usilují představitelé MOV. Hry bojkotuje řada světových osobností, mimo jiné i německý prezident Joachim Gauck nebo jeho francouzský protějšek François Hollande, v reakci na porušování lidských práv v zemi i na zákon, který zakazuje propagaci homosexuality.

Prezident Miloš Zeman se olympiády rozhodl účastnit s tím, že ji považuje za sportovní, nikoli politický podnik. Dále uvedl: „nedělejme z olympiády politickou záležitost. Snažme se, aby se výhrady vůči porušování lidských práv říkaly při politických jednáních a aby se těmito výhradami nerušila sportovní soutěž, která by měla být pokud možno apolitická“.

Výrok Libora Roučka hodnotíme jako pravdivý, neboť Evropská rada dne 6. března 2014 skutečně vydala stanovisko (.pdf), ve kterém hrozí Rusku sankcemi – například ve formě uzavření hranic EU pro ruské občany, zmrazení aktiv či zrušení summitu G8 plánovaného pro rok 2014 v ruském Sochi.

Předpokládáme, že Andrej Babiš má na mysli britského premiéra Davida Camerona a nikoliv oscarového režiséra a scénáristu Jamese Camerona.

David Cameron skutečně v roce 2010 obeslal státní instituce s dopisem žádajícím zveřejnění informací o jejich fungování, jak dokládá článek listu The Guardian, v němž je přiložen i premiérův dopis. Požaduje je v rámci vládního programu pro zpřehlednění a větší transparentnost práce státních orgánů, jehož výsledkem je mimo jiné webová stránka http://data.gov.uk/.

Nicméně premiér Cameron žádal po centrální vládě pouze zveřejnění informací o „nových výdajových položkách centrální vlády větších než£25,000, " nikoliv o "všem, co nakoupí." V přepočtu jde tedy o položky vyšší než 800 000 Kč. Proto výrok hodnotíme jako nepravdivý.

Andrej Babiš se o hnutí ANO v médiích vyjadřoval jako o hnutí spíše středovém„široce rozkročeném“ hnutí. Média, jako například idnes.cz, pak psala o umístění strany napravo od středu. Podobně jej podle analýzy České televize viděli jeho voliči (strana 28).

Po vstupu do Sněmovny hlasují poslanci ANO převážně s dalšími stranami vznikající koalice, již několik návrhů však získalo širší podporu, kdy se k ANO, ČSSD a KDU-ČSL přidala i zmiňovaná KSČM nebo Úsvit. Jednalo se například o podporu zvýšení příspěvku na státní pojištěnce, které již dříve odsouhlasil Senát svým zákonným opatřením. Širokou podporu stran (mimo ODS a TOP09) pak měl také návrh státního rozpočtu v prvním čtení.

Z kontextu debaty vyplývá, že "zastáváním se" myslel Petr Fiala společnou podporu zákonům, výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Následující výrok ruského prezidenta je rozdělen do 3 částí – v každé z nich se věnuje odlišnému aspektu demografických ukazatelů na Krymu. První popisuje celkový počet obyvatel Krymu a počet těch, kteří se označují za Ukrajince, a je hodnocena jako nepravdivá.

V roce 2011 na Ukrajině neproběhlo sčítání obyvatel, jež je nyní odloženo na r. 2016 (web sčítání, ang.). Nenajdeme tak aktuální údaje o jazykovém dělení Ukrajiny a musíme vycházet z dat uvedených na webu sčítání v r. 2001 pro Sevastopol a pro Autonomní republiku Krym (ARK), tedy pro obě administrativní jednotky na poloostrově Krym. Pouze pro celkový počet obyvatel existuje aktuální odhad (web sčítání, .pdf) zahrnující demografické změny od r. 2001.

Zjišťovali jsme, jaký je celkový počet obyvatel Krymu (v tis.):

v r. 2001 v r. 2014 ARK 2033,7 1967,2 Sevastopol 379,5 385,9 Krym celkem 2413,2 2353,1

Je vidět, že údaje k 1. 1. 2014 stejně jako ze sčítání 2001 ukazují podstatně vyšší počet obyvatel, než Putinem uváděných 2200 tisíc.

Dále už vycházíme jen z údajů sčítání r. 2001. Národnostní dělení Krymu bylo následující (v tis.):

ARKSevastopol Krym celkem Rusové 1180,4 270 1450,4 Ukrajinci 492,2 84,4 576,6 Kr. Tataři 243,4 1,8 245,2 všichni 2024 377,2 2401,2

Putinem uváděných 350 tis. Ukrajinců je však pouze 60 % z jejich počtu v r. 2001. Počet Ukrajinců mohl poklesnout, stěží však nastal tak radikální zlom. Použijeme-li údaje o populaci ARK a Sevastopolu z r. 1989 a údaje o národnostním složení z r. 1989 (ARK, Sevastopol), zjistíme, že v r. 1989 bylo Ukrajinců na Krymu přibližně 630 tis. Ani po rozpadu SSSR tedy nedošlo k takovým změnám, jaké naznačuje Putin.

Dodejme, že celkový počet obyvatel je v národnostní statistice jiný, než jsme uvedli výše. Jde nicméně o údaje z webu sčítání a chyba (méně než 1%) tak není na naší straně.

V obou ověřovaných částech výroku se prezident Putin výrazně odchyluje od skutečných hodnot demografických statistik. Počet Ukrajinců na Krymu uvádí dokonce o 40 % nižší, než zřejmě ve skutečnosti je. Obě tato vyjádření jsou tedy nepravdivá.

Jednou z priorit nového ministra školství Marcela Chládka by podle premiéra Bohuslava Sobotky mělo být mj. dokončení novely vysokoškolského zákona.

Důležitou součástí novely je část týkající se jmenování profesorů. Profesory tradičně jmenoval prezident, ale Miloš Zeman po loňské kauze s akademikem Martinem C. Putnou oznámil, že by chtěl tuto jmenovací pravomoc převést na ministra školství.

Vláda následně bez porady s akademickou obcí schválila materiál, aby profesory jmenoval předseda Senátu. Tento nový materiál ale navíc umožňoval předsedovi Senátu návrhům na profesora nevyhovět, což se stalo terčem kritiky.

Chládek uvedl po nástupu do úřadu: „Chci z toho návrhu vyndat tu pasáž, aby předseda Senátu mohl odmítnout jmenování pouze v případě procesního pochybení. A chci vyndat tu pasáž odbornou, protože odborná stránka by měla zůstat na úrovni vysokých škol". Dodal však, že tato varianta se líbí jen některým rektorům.

Chládek se 7. února sešel s rektory a probíral s nimi navrhované změny ve jmenování profesorů, které akademici kritizovali.

Nový ministr školství proto navrhl, že se z materiálu vyškrtne pasáž umožňující předsedovi Senátu profesory nejmenovat. S touto úpravou nemá problém ani prezident Miloš Zeman, s nímž o tom Chládek již jednal.

21. ledna prezident Miloš Zeman také jmenoval na Hradě 12 rektorů veřejných vysokých škol. Funkce se ujmou od února. Pěti z nich tím začne už druhé funkční období, sedm rektorů je nových.

Na základě výše uvedených informací označujeme výrok jako pravdivý.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, jelikož dle záznamu schůze Poslanecké sněmovny ČR, Vojtěch Filip skutečně zmínil možnost předložení zákonného opatření Senátu ČR, jímž by se odložila účinnost nového občanského zákoníku.

KSČM také skutečně podalo v říjnu návrh na odložení účinnosti NOZ o jeden rok, který byl ovšem zamítnut.

Zároveň pak Vojtěch Filip na 57. schůzi, která proběhla ve čtvrtek 8. srpna 2013, prohlásil:

"...Paní a pánové, nejde o žádný pohřeb. Jde samozřejmě o nové posouzení, protože vládě stačí předložit Senátu zákonné opatření, kterým se odloží účinnost, a budeme se o tom bavit znovu."

Od roku 2000 je kariéra Jiřího Borovce spojována se společností ABB ČR. Nejprve zde působil jako personální ředitel a posléze jako generální ředitel ABB Service. Od prosince 2000 nastoupil Borovec coby generální ředitel plzeňského výrobce zařízení pro jaderné elektrárny Škody JS. V roce 2004 odešel do vedení ČEZ, kde se později stal místopředsedou představenstva. Borovec byl zodpovědný za výrobu elektřiny a renovaci elektráren. Když na konci roku 2007 odcházel z ČEZ, byl jedním z manažerů, kteří mohli štědře využít motivační opční program. Prodej akcií elektrárenské společnosti mu přinesl desítky miliónů korun.

Na konci roku 2008 byl Jiří Borovec jmenován novým šéfem firmy Čepro – akciové společnosti, která zajišťuje především přepravu, skladování a prodej ropných produktů. Ke konci roku 2012 oficiálně potvrdil, že se rozhodl odejít z funkce předsedy představenstva i z postu generálního ředitele. Šéf státní firmy se stamilionovými zisky prý neměl podporu státu. Čepro dosáhlo za Borovce rekordních zisků a tržeb, ten po pěti letech v čele firmy končí.

Co se týče zefektivnění chodu a zprůhlednění zakázek, lze poukázat na činnost Borovce v Čepru. Konkrétně pak: "V letech 2005 a 2006 prošla společnost ČEPRO změnami, které spočívaly v nastavení standardních procedur, detailního kontrolingu, centralizaci velkoobchodu a řízení čerpacích stanic, nákladové redukci. Společnost se také zbavila nevýhodných smluv ve výši na 300 milionů korun".

Dle výše uvedených informací označujeme výrok za pravdivý.

Hospodářské noviny (plné znění článku např. zde) uvádí, že "Smlouva o fungování EU (...) výslovně zakotvuje, že rozhodování v oblasti využívání zdrojů energie a volba mezi těmito zdroji náleží do rozhodovací pravomoci členských států EU".

Přímo ve Smlouvě se oblasti energetiky věnuje hlava XXI (.pdf, str. 88). Smlouva konkrétně stanoví: "Nedotýkají se práva členského státu stanovit podmínky pro využívání svých energetických zdrojů, jeho volby mezi různými energetickými zdroji a základní skladby jeho zásobování energií, aniž je dotčen čl. 192 odst. 2 písm. c".

Dopady tohoto ustanovení shrnuje například odborný časopis Global Politics.

Ministr financí sám v rozpravě potvrzuje, že Agrofert má úvěry ve výši 25 miliard Kč. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.