Ústava ČR v hlavě třetí, článku 62 e) prezidentovi vysloveně neukládá povinnost ústavní soudce jmenovat. Tento bod doslova zní: prezident " jmenuje soudce Ústavního soudu, jeho předsedu a místopředsedy ". Není tedy jasné, zda lze tento bod chápat jako povinnost, či pravomoc.

Paragraf 7, odstavec 4 Zákona č. 182/1993 o Ústavním soudu hovoří o situaci, kdy ústavnímu soudci funkce zanikne. V tomto případě " sdělí to předseda Ústavního soudu neprodleně prezidentu republiky ". V zákoně však nelze dohledat ustanovení, které by explicitně hovořilo o povinnosti prezidenta v případě uvolnění místa ústavního soudce jmenovat soudce nového.

Na základě těchto platných právních předpisů tedy hodnotíme výrok Jiřího Dientsbiera jako zavádějící.

Podle informací Eurostatu z listopadu 2012 mělo Polsko inflaci 2,7% tedy nižší než Česká republika, která měla 2,8%, Maďarsko mělo míru inflace 5,3 % , Slovensko pak 3,5 %. Data Eurostatu z května 2012 taky nehovoří pro tvrzení Petra Nečase tehdy bylo zemí s nejnižší inflací z Visegrádské čtyřky Slovensko s hodnotou 3,4 %. Česká republika měla nejnižší inflaci ze čtyř jmenovaných zemí v roce 2011 - tehdy dopadla v obou nalezených zprávách Eurostatu nejlépe.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, protože byť v roce 2011 měla Česká republika nejnižší míru inflace ze zemí Visegrádské čtyřky, v roce 2012 už to není pravda a Česká republika už nemá nejnižší míru inflace v porovnání se Slovenskem, Polskem a Maďarskem.

Eurostatduben 2011listopad 2011květen 2012listopad 2012Polsko4,1%4.4%3.6% 2.7% Česká republika 1,6%2.9% 3.5%2.8%Maďarsko4,4%4.3%5.4%5,3%Slovensko3,9%4.8% 3,4% 3.5%

Výrok Jany Bobošíkové hodnotíme jako zavádějící, a to na základě vysvětlení Petra Nečase dne 9. května 2012 při jednání Poslanecké sněmovny.

Výpočet částky, kterou by Česká republika byla zavázána zaplatit do záchranného fondu v rámci Evropského stabilizačního mechanismu vysvětlil premiér takto:

"V případě, že by Česká republika byla členskou zemí eurozóny již dnes, znamenalo by to, že by i v letošním roce musela složit do tohoto mechanismu svůj podíl ve výši tzv. dvou tranší, což je 12,8 miliardy korun, příští rok 2013 opět dvě tranše, to znamená dalších 12,8 miliardy korun a v roce 2014 třetí tranši ve výši 6,4 miliardy korun. Znamená to tedy, že během tří let by to byly zhruba 32 miliardy korun složené hotově s tím, že po dvanácti letech v eurozóně by musela Česká republika doložit dalších zhruba 8 miliard korun na celkový objem 40 miliard. Ve výši záruk, resp. půjček na vyžádanou, by to znamenalo ručit prakticky okamžitě 250 miliard a po dvanácti letech v eurozóně dohromady 310 miliard." V téže debatě se o finanční výši, kterou by ČR v případě vstupu do Eurozóny platila, vyjádřil také ministr financí Kalousek: "Kdybychom dnes byli členy eurozóny a byl by na nás rozpočítán podíl firewallu podle našeho HDP, tak závazek by byl zhruba na 40 mld. cash a zhruba na 310 mld. garancí budoucích plateb." Je tedy pravdou, že celková možná částka, kterou by ČR při vstupu do Eurozóny mohla platit, by mohla dosáhnout až 350 miliard, nicméně tato povinnost nevyplývá automaticky, neboť velkou většinu této částky tvoří garance, tedy ne automatická platba.

Miloš Zeman při svém pohledu na možnou změnu významu českého Senátu vychází z nastavení horní komory v Německu. Tamní spolková rada (tedy horní komora v Německu) je složena ze zástupců vlád jednotlivých spolkových zemí a její personální obsazení závisí na výsledcích voleb na úrovni spolkových zemí. Ekvivalentem v České republice by byly kraje, výrok je tak fakticky přesný.

Slovensko vstoupilo do eurozóny k 1. 1. 2009 (Oficiální stránky o zavedení eura na Slovensku). Podle průzkumu agentury Focus, který si nechala zpracovat Evropská komise v období cca rok po zavedení eura, jsou tři čtvrtiny Slováků s eurem spokojeno (Český rozhlas), jiný zdroj uvádí 80% obyvatel (iHNed.cz).

Podle informací z webu Ministerstva zahraničních věcí ČR uznala tehdejší ČSSR nároky nezávislého státu Palestina již v roce 1988.

Prohlášení a jednání oficiálních představitelů českého státu z poslední doby jsou však jiná. Při hlasování o uznání Palestiny jako nečlenského pozorovatelského státu OSN (což by de facto znamenalo její uznání) na půdě OSN v listopadu 2012 byla Česká republika jednou z devíti zemí, které hlasovaly proti tomuto členství. Podle oficiálního prohlášení ministerstva zahraničí "Česká republika je přesvědčena, že společného cíle - kterým je Stát Izrael a nezávislý, demokratický, souvislý a životaschopný Stát Palestina, žijící vedle sebe v míru a bezpečí - může být dosaženo pouze přímými jednáními. Nesouhlasíme s žádnými jednostrannými kroky, které mohou poškodit či ohrozit mírový proces vedoucí k dvoustátnímu řešení." Podobně se vyjádřil premiér Nečas i před jednáním OSN v září 2011.

Článek v Lidových novinách také popisuje, že Izrael stále vojensky kontroluje velkou část palestinských území.

Odpovídá to výroku Karla Schwarzenberga a hodnotíme jej tedy jako pravdivý.

Výrok na základě dohledaných informací ze stránek Ústavního soudu hodnotíme jako zavádějící.

V případě veřejných prací se skutečně skupina poslanců ČSSD, mezi které patřil také Lubomír Zaorálek, obrátila na Ústavní soud s žádostí (.pdf) o zrušení několika zákonů. Mimo jiné zde byl také návrh na zrušení zákona č. 367/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 435/2004 o zaměstnanosti. Ústavní soud ve svém nálezu nezrušil zákon celý, vyškrtl z něj ale § 30 odst. 2 písm. b), který umožňoval vyřadit z evidence uchazeče, jež bez vážného důvodu odmítne vykonávat veřejné práce. V tomto případě tedy šlo o oprávněné podání.O oprávněném rušení zákona týkajícího se spotřebitelského úvěru se však Ústavní soud nikde nezmiňuje.

Prezident Klaus skutečné řeckému prezidentovi dopis zaslal, jeho znění můžete nalézt zde. O dopisu informovala např. Česká televize již 21. listopadu minulého roku, podle jejích informací byl pak dopis doručen do kanceláře prezidenta "v ranních hodinách" o den později. Hodnotíme tedy výrok jako pravdivý.

Soud vynesl osvobozující rozsudek, ale nijak nezpochybnil, "co bylo naneseno na Věci veřejné" v rozsudku předchozím.

Obvodní soud pro Prahu 5 v dubnu 2012 odsoudil (.pdf) Víta Bártu za podplácení v podobě poskytnutí bezúročné půjčky a Jaroslava Škárku za podvod na Vítu Bártovi. Po vrácení případu odovlacím soudem však obvodní soud vynesl rozsudek osvobozující (Deník, ČT). Tento rozsudek nemáme k dispozici, vycházíme-li ovšem z textu zpráv o něm uveřejněných a nakonec i z jeho popisu na VítBárta.cz (odvolací soud "skutková zjištění nijak nezpochybnil"), je zřejmé, že nový rozsudek pouze konstatoval, že nedošlo k trestnému činu, mimoto však dřívější rozsudek a jeho odůvodnění nezpochybnil.

Původní rozsudek (,pdf) přitom hovořil (s. 22) mj. o motivaci posl. Škárky, Kočí a Maršálkové rozštěpit poslanecký klub, která " jednoznačně z provedeného dokazování vyplývá ". Poslaci Škárka a Kočí měli u soudu lhát, když jejich výpovědi byly " v podstatných částech prokazatelně lživé nebo alespoň mimořádně nevěrohodné a naprosto nelogické " (s. 22). O Kristýně Kočí (s. 19) a jejím popisu sestavování kandidátek VV soudce říká, že " je zcela zjevné, že i ona buď lže a snaží se svou bývalou politickou stranu poškodit, nebo se podílela minimálně na zcela cynickém podvádění voličů při volbách do poslanecké sněmovny ".

Oba poslanci jsou tedy (zatím nepravomocně) zproštěni obžaloby. Ke zpochybnění obsahu odůvodnění původního rozsudku, které pro dřívější poslanecký klub VV nevyznívá dobře, však nedošlo.

Jak informoval server Aktuálně.cz, několik dní před prezidentskou volbou v roce 2008 se sešel Jiří Weigl, kancléř tehdejšího prezidenta Václava Klause, usilujícího o znovuzvolení, s Miroslavem Šloufem, blízkým spolupracovníkem Miloše Zemana. Údajně došlo minimálně ke dvěma krátkým schůzkám v salonku hotelu Savoy nedaleko Pražského hradu. Oba muži setkání potvrdili, kancléř Weigl později přiznal, že skutečně hovořili o volbě prezidenta. Salonek hotelu však není zcela veřejné místo, výrok tedy hodnotíme jako zavádějící.