V srpnu roku 2012 odmítl Evropský parlament dohodu proti padělatelství ACTA. Zastavil se tak definitivně proces ratifikace této smlouvy. Už v únoru roku 2012 odmítlo tuto smlouvu ratifikovat několik členských států EU - včetně České republiky.

Na otázku na toto téma odpověděl Karel Schwarzenberg časopisu Instinkt takto:

Otázka: " Jak je to s vaším občanstvím - máte české a švýcarské ?"

"Oboje od narození. Narodil jsem se v Praze, jsem tedy československý občan. Po naší emigraci, někdy v roce 1951, jsme dostali dopis od československého velvyslanectví, že jsme se v roce 1948 nevrátili včas z Rakouska a když se nevrátíme, budeme zbaveni občanství. V roce 1951 rodiče usoudili, že by to nebyl dobrý nápad se vracet, a od té chvíle jsme všichni mysleli, že jsme občanství ztratili, a já jsem sem občas jezdil na švýcarský pas." Profily Karla Schwarzenberga pro časopis Týden, případně pro Idnes.cz, dokládají, že rakouské občanství nikdy nezískal a drží pouze české a švýcarské. Tyto profily potvrzují také informaci, že Schwarzenberg žil po dlouhá léta v Rakousku.

Výrok Jany Bobošíkové hodnotíme jako zavádějící, a to na základě vysvětlení Petra Nečase dne 9. května 2012 při jednání Poslanecké sněmovny.

Výpočet částky, kterou by Česká republika byla zavázána zaplatit do záchranného fondu v rámci Evropského stabilizačního mechanismu vysvětlil premiér takto:

"V případě, že by Česká republika byla členskou zemí eurozóny již dnes, znamenalo by to, že by i v letošním roce musela složit do tohoto mechanismu svůj podíl ve výši tzv. dvou tranší, což je 12,8 miliardy korun, příští rok 2013 opět dvě tranše, to znamená dalších 12,8 miliardy korun a v roce 2014 třetí tranši ve výši 6,4 miliardy korun. Znamená to tedy, že během tří let by to byly zhruba 32 miliardy korun složené hotově s tím, že po dvanácti letech v eurozóně by musela Česká republika doložit dalších zhruba 8 miliard korun na celkový objem 40 miliard. Ve výši záruk, resp. půjček na vyžádanou, by to znamenalo ručit prakticky okamžitě 250 miliard a po dvanácti letech v eurozóně dohromady 310 miliard." V téže debatě se o finanční výši, kterou by ČR v případě vstupu do Eurozóny platila, vyjádřil také ministr financí Kalousek: "Kdybychom dnes byli členy eurozóny a byl by na nás rozpočítán podíl firewallu podle našeho HDP, tak závazek by byl zhruba na 40 mld. cash a zhruba na 310 mld. garancí budoucích plateb." Je tedy pravdou, že celková možná částka, kterou by ČR při vstupu do Eurozóny mohla platit, by mohla dosáhnout až 350 miliard, nicméně tato povinnost nevyplývá automaticky, neboť velkou většinu této částky tvoří garance, tedy ne automatická platba.

Ústava prezidentův slib formuluje takto:

Čl. 59

...

(2) Slib prezidenta republiky zní: "Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.".

Předesíláme, že nemůžeme ověřit názor ministra, že daná úprava je nesmyslná.

Právo jednotlivého poslance podávat návrhy zákonů je zakotveno v čl. 41 Ústavy ČR. Zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny mu pak v § 63 umožňuje podávat návrhy k předmětné věci vč. návrhů pozměňovacích, kterými lze mj. upravovat text projednávané legislativy. Jednotlivý poslanec tak opravdu může navrhovat jak zákon, tak jeho případnou změnu.

Čl. 41 odst. 2 Ústavy ČR vyjmenovává, kdo může předkládat návrhy zákona, prezident uveden není.

Čl. 64 odst. 1 pak zní: "Prezident republiky má právo účastnit se schůzí obou komor Parlamentu, jejich výborů a komisí. Udělí se mu slovo, kdykoliv o to požádá."
Fischerová tedy prezidentovy pravomoci popisuje pravdivě.

Pokud bereme nominaci poslanci nebo senátory jako jeden způsob a nominaci pomocí podpisů občanů - jako způsob druhý, pak teda je tento výrok pravdivý. V Ústavě ČR stojí: "Navrhovat kandidáta je oprávněn každý občan České republiky, který dosáhl věku 18 let, podpoří-li jeho návrh petice podepsaná nejméně 50 000 občany České republiky oprávněnými volit prezidenta republiky. Navrhovat kandidáta je oprávněno rovněž nejméně čtyřicet poslanců nebo sedmnáct senátorů."

Výrok Miloše Zemana je na základě dohledaných informací o vývoji minimální mzdy od doby nástupu jeho vlády hodnocen jako nepravdivý.

Miloš Zeman vychází již ze špatné premisy, že jeho vláda zvýšila minimální mzdu z 2500 Kč na 8000 Kč, správná výše je popsána v tabulce MPSV (.pdf). Z ní vyplývá, že další vlády minimální mzdu dále zvyšovaly a to z hranice 5700, jíž bylo dosaženo právě za vlády M. Zemana. Např. ihned další vládní kabinet Vladimíra Špidly minimální mzdu zvýšil, a to nařízením vlády z 2. prosince 2002.

Výrok Karla Schwarzenberga hodnotíme na základě informací z Institutu pro kriminologii a sociální prevenci a stránek Vězeňské služby České republiky jako pravdivý.

Ve studii (.pdf, str. 77) výše zmíněného Institutu z roku 2011 můžeme nalézt informaci, že " poznatky naznačují, že od nepodmíněného trestu odnětí svobody nelze vždy očekávat, že naplňují účel trestu a trestání. I v ČR dochází k tomu, že vězení jsou přeplněna, odstrašující účinek nepodmíněného trestuodnětí svobody je nedostatečný a k nápravě a resocializaci uvězněných pachatelů nedochází. " Na straně 78, bod 10.3 pak uvádí, že ve srovnání se zeměmi západní Evropy se zdá být trestní a sankční politika přísná a represivní.

Podle týdenního statistického hlášení (.pdf) Vězeňské služby České republiky byl ke dni 4. ledna 2013 celkový stav naplněnosti věznic 82,52 %. V těchto tabulkách lze nalézt i sedm věznic (Bělušice, Heřmanice, Kuřim, Mírov, Oráčov, Plzeň a Valdice), jejichž naplněnost je nad 100 %. Tento celkový stav je nicméně důsledek poslední amnestie z 1. ledna 2013. Ke dni 31. prosince 2012 byla totiž celková naplněnost (.pdf) věznic ve výši 106,26 % a přeplněnost (celkový stav nad 100 %) je dlouhodobým problémem (viz např. měsíční statistické údaje v pdf za rok 2012, statistickou ročenku 2011 (.pdf, str. 35), 2010 (.pdf, str. 27), 2009 (.pdf, str. 28), a 2008 (.pdf, str. 29). Až podle statistické ročenky za rok 2007 (.pdf, str. 50) byl tento stav pod 100 %, konkrétně 98,187 %.

Podle serveru iHNed.cz a Lidovky.cz ex-ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová navrhovala hromadnou amnestii jako řešení přeplněnosti českých věznic, nicméně se setkala s odporem prezidenta Klause.

Stanovisko Jana Fischera na požadavek ex-ministryně Kovářové se ale nepodařilo dohledat, proto hodnotíme výrok jako neověřitelný.