Naplnění tzv. opoziční smlouvy (Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v ČR) by rozdělilo centrální politickou moc v ČR mezi ODS a ČSSD. Smlouva přiznávala právo největší opoziční strany zastávat pozice předsedů obou komor parlamentu (čl. III) i předsedů klíčových kontrolních orgánů sněmovny (čl. V). Smlouva zakazovala oběma stranám vstoupit do koalice s třetím subjektem (čl. IX), ať by šlo o koalici vládní, či pouze parlamentní dohodu o společném hlasování. Menší strany tak byly vyloučeny z vlády a vedoucích pozic Parlamentu a čl. VIII, zavazující ODS a ČSSD předjednávat politické otázky před zasedáními Parlamentu, měl vést k omezení významu třetích stran i jak hlasovacích bloků.

Změna volebního zákona (dle pozdější dohody, .pdf, str. 3-4) pak mohla menší strany oslabit již ve volební soutěži: body 4b a 4c dohody, tedy rozšíření počtu volebních obvodů a užití vyrovnávací d’Hondtovy metody pro přepočet hlasů na mandáty by významně zvýšilo hranici pro zisk poslaneckého mandátu. Volební geograf Tomáš Kostelecký již v roce 2000 na základě výsledků předchozích voleb odhadl (.pdf, str. 4), že ani strana se ziskem okolo 12 % hlasů (více než VV a KSČM v r. 2010) by v novém systému nemusela získat parlamentní zastoupení. 12 % přitom ve volbách do ČNR a PSPČR s výjimkou ODS (OF), ČSSD a KSČM do roku 2002 (1990, 1992, 1996, 1998) žádná strana nedosáhla. V roce 1996 a 1998 jej dosáhly pouze dvě nejsilnější strany. “Rozdělení republiky na dva pašalíky” tedy považujeme za v zásadě pravdivý popis důsledků aplikace opoziční smlouvy..

Výrok na základě Ústavy České republiky hodnotíme jako pravdivý.

Článek 63 Ústavy ČR se v bodech (1) a (2) zabývá pravomocemi, které podle bodu (3) vyžadují kontrasignaci ke své platnosti. Doslova bod (3) uvádí:

" Rozhodnutí prezidenta republiky vydané podle odstavce 1 a 2 vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. "

Poslední bod článku 63, bod (4), pak hovoří o odpovědnosti vlády:

" Za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, odpovídá vláda. "

Ve prospěch výroku Jiřího Dienstbiera hovoří také argumenty předsedy Ústavního soudu ČR Pavla Rychetského, který v rozhovoru pro Hospodářské noviny uvedl mimo jiné: " A tady musím říci, že není nejmenších pochyb, že u amnestie není institut kontrasignace formální akt. Není možné o něm hovořit tak, že když to chtěl prezident, tak to musí premiér podepsat. "

Demagog.sk nezistil žiadny zdroj, ktorý by hovoril o tom, že niektoré krajiny uvažujú o výnimke v ozdravovaní verejných financií. Uvedená požiadavka o výnimke mohla byť predmetom bilaterálnych alebo interných rokovaní, z ktorých nie je dostupný žiadny oficiálny výstup.

Tento problém nejednoznačnosti Ústavy ČR v otázce omezenosti funkčního období vlády v demisi rozebírá např. studie (.pdf) Parlamentního institutu z roku 2006 (str. 11) autorů JUDr. Jindřišky Syllové, CSc a PhDr. Petra Koláře, Ph.D., která vychází z komplexní analýzy (doplněné např. i o historické paralely s Ústavním textem z roku 1920) a interpretace dotčených článků. Text staví na komentářích předních českých odborníků na Ústavní právo (jmenovitě např. Jan Filip, Jan Baxa, Václav Pavlíček a další). Problematiku částečně řeší ústavní novela 319/2009 Sb., která prezidenta zavazuje k rozpuštění Poslanecké sněmovny na její návrh (následně musí dojít k vyhlášení nových voleb - článek 17 odst. 2 Ústavy). Pokud se však sněmovna "sama nerozpustí", možnost uskutečnění stavu popsaného ve výroku zůstává platná.

Miloš Zeman popisuje správně to, že vládne-li vláda v demisi a prezident teoreticky nejmenuje nového premiéra (ovšem reálně je třeba brát ohled i na politickou situaci), může tato vláda podle Ústavy vládnout fakticky až do termínu řádných voleb.

Jiří Dienstbier jinými slovy popisuje to, co přesně definuje Ústava České republiky (Článek 63). "(4) Za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, odpovídá vláda."

Výrok Pavla Bělobrádka je pravdivý.

Libor Michálek je senátorem bez politické příslušnosti zvolen ve volebním obvodu č. 27 na funkční období 2012-2018. Jeho kandidaturu podpořilo uskupení KDU-ČSL, Strany zelených a Pirátů.

Prezident Klaus skutečné řeckému prezidentovi dopis zaslal, jeho znění můžete nalézt zde. O dopisu informovala např. Česká televize již 21. listopadu minulého roku, podle jejích informací byl pak dopis doručen do kanceláře prezidenta "v ranních hodinách" o den později. Hodnotíme tedy výrok jako pravdivý.

Již v § 2, odst. 3 trestního řádu stojí:

"Státní zástupce je povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, pokud zákon nebo vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví jinak."

Z Ústavy ČR vyvodíme toto:

Nejprve by musela Poslanecká sněmovna vyslovit nedůvěru vládě. Až poté nastupuje pravomoc prezidenta, který ji Poslaneckou sněmovnu může rozpustit a poté se do 60 dnů od toho rozhodnutí konají předčasné volby.

Poslaneckou sněmovnu může rozpustit prezident republiky, jestliže

a) Poslanecká sněmovna nevyslovila důvěru nově jmenované vládě, jejíž předseda byl prezidentem republiky jmenován na návrh předsedy Poslanecké sněmovny,
b) Poslanecká sněmovna se neusnese do tří měsíců o vládním návrhu zákona, s jehož projednáním spojila vláda otázku důvěry,
c) zasedání Poslanecké sněmovny bylo přerušeno po dobu delší, než je přípustné,
d) Poslanecká sněmovna nebyla po dobu delší tří měsíců způsobilá se usnášet, ačkoliv nebylo její zasedání přerušeno a ačkoliv byla v té době opakovaně svolána ke schůzi.
(2) Prezident republiky Poslaneckou sněmovnu rozpustí, navrhne-li mu to Poslanecká sněmovna usnesením, s nímž vyslovila souhlas třípětinová většina všech poslanců.
(3) Poslaneckou sněmovnu nelze rozpustit tři měsíce před skončením jejího volebního období.

Topolánek neuspěl např. při jednání o reformě veřejných financí (kdy byli proti ale především hlavně zástupci zaměstnanců), při jednání o změnách v zákonu o zaměstnanosti nebo během projednávání reformy zdravotnictví.

Rovněž Petrovi Nečasovi se dialog s odbory a zaměstnavateli příliš nedařil, zkrachovaly opět debaty ohledně zdravotnictví nebo o úsporných opatřeních. Na některých bodech se ale naopak tripartita s vládou shodla.

Ilustrativní výčet jednání vlády s tripartitou ukazuje na to, že shoda mezi vládou a tripartitou byla skutečně nalezena spíše výjimečně, hodnotíme proto výrok jako pravdivý.