Pro deník Právo se o tomto vyjádřil například:

ústavní právník Jan Wintr:

„Pokud Ústava říká, že za kontrasignovaná rozhodnutí odpovídá vláda, je jasné, že premiér může odepřít kontrasignaci z jakéhokoli důvodu."

ústavní právník Jan Kysela:

"Modernější nahlížení na institut kontrasignace nespočívá v tom, že si předseda vlády ověřuje, jestli je rozhodnutí právně v pořádku, spíš spočívá v tom, že spolurozhoduje. A v závislosti na tom, jak chápeme vztah předsedy vlády a neodpovědné hlavy státu, možná fakticky dokonce rozhoduje."

Pro Hospodářské noviny se vyjádřil ústavní soudce Pavel Rychetský takto:

"Kontrasignace tam je proto, aby vláda mohla mít amnestii nejen připravenou, ale aby také posoudila její dopady. Není v kompetenci prezidenta to posoudit, ani v kompetenci premiéra, to musí udělat armáda úředníků ministerstva spravedlnosti."

Předseda Legislativní rady vlády Petr Mlsna je toho názoru, že úkolem předsedy vlády není amnestii posuzovat či měnit, ale pouze zamezit nesouladu s platnou legislativou.

Karel Schwarzenberg neúspěšně kandidoval do Senátu v roce 2002 jako kandidát bez politické příslušnosti navržený US-DEU. V roce 2004 kandidoval znovu, už úspěšně, s politickou příslušností ODA, na společné kandidátce USDEUODA. Tyto kandidatury uvádí i životopis na stránkách Karla Schwarzenberga.

Činnost Unie Svobody (US-DEU) byla ukončena k 1. lednu 2011. ODA byla rozpuštěna k 31. 12. 2007.

Na webu KDU-ČSL jsou zveřejněny výroční zprávy od roku 2009, zprávy všech parlamentních stran za rok 2008 dal na internet server PirateLeaks. Výrok hodnotíme jako zavádějící, protože tři roky se nedají považovat za "mnoho, mnoho let".

Pro úplnost doplňujeme, že podle § 18 zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, ve znění pozdějších předpisů, jsou politické strany a politická hnutí povinny předložit každoročně do 1. dubna Poslanecké sněmovně k informaci výroční finanční zprávu. Výroční finanční zprávy politických stran a hnutí jsou veřejným dokumentem, ze zákona jsou však povinně k dispozici pouze v Parlamentní knihovně a není tedy v současné době povinností stran publikovat je na internetu.

Statistiky Eurostatu potvrzují, že Česko vynakládá na sociální výdaje 18,7 % HPD (nejnovější údaje jsou z roku 2008), zatímco průměr EU činí 26,4 %. Výdaje jsou výrazně pod průměrem EU, český sociální systém tedy můžeme hodnotit jako poměrně skromný a výrok proto pokládáme za pravdivý. OECD potvrzuje výrok Jiřího Dientsbiera také, neuvádí sice průměr EU, ovšem ze sledovaných zemí v rámci Evropské unie je pozorovatelné, že Česká republika vynakládá relativně nízké procento HDP na sociální výdaje (20,6 % v roce 2012).

Na základě dohledaných informací o průběhu schvalování důchodové reformy hodnotíme výrok Přemysla Sobotky jako zavádějící. Prezident Klaus sice zákony nevetoval, nicméně je ani nepodepsal. Tak mohly sice vstoupit v platnost, nicméně nelze mluvit o "normálním schválení".

Na webu Senátu ČR či Poslanecké sněmovny naleznete stránky věnované Návrhu zákona o důchodovém spoření (PS) a Návrhu zákona o doplňkovém penzijním spoření (PS). Oba dva zákony byly vyhlášeny ve Sbírce zákonů a jsou tedy platné, přičemž jejich platnost je od 1. ledna 2013, jak se můžete dočíst v Senátním tisku č. 190 popř. 191, které jsou dostupné na výše odkazovaných stránkách.

Na webových stránkách kanceláře prezidenta se můžeme v tiskové zprávě ze dne 24. září 2012 dočíst, že: " Loni jsem k předcházejícím zákonům týkajícím se změny důchodového systému, tedy k zákonu ze dne 6. listopadu 2011, o důchodovém spoření, později vyhlášenému pod č. 426/2011 Sb., zákonu ze dne 6. listopadu 2011, o doplňkovém penzijním spoření, později vyhlášenému pod č. 427/2011 Sb., zákonu ze dne 6. listopadu 2011, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o důchodovém spoření a zákonu o doplňkovém penzijním spoření, vyhlášenému později pod č. 428/2011 Sb., svůj podpis nepřipojil. Vzhledem k tehdejším obstrukcím opozice jsem ale tyto zákony Poslanecké sněmovně přímo nevrátil. Dnes však nastala situace, kdy svůj postoj k navrhovaným změnám musím vyjádřit zcela jednoznačně."

Ve zprávě Důchodová reforma: Potopí ji veto prezidenta? na serveru duchodovareforma.cz se uvádí, co prezident vetoval: " Václav Klaus vytknul důchodové reformě absenci širšího konsenzu v odborné i politické sféře a vetoval dílčí část reformy, která technicky upravovala výběr pojistného do fondů II. pilíře. Veto tedy nemá vliv na důchodovou reformu jako celek, nedotkne se třeba vůbec reformy penzijního připojištění."

Samotné veto prezidenta Klause poslanci přehlasovali 7. listopadu 2012.

Po prohledání webu Senátu ČR můžeme potvrdit slova Přemysla Sobotky, neexistuje záznam o tom, že by Václav Havel nebo Václav Klaus chodili konzultovat své návrhy na posty ústavních soudců, nicméně nelze zcela vyloučit, že jistý lobbing prováděli neformálně. Výrok tak hodnotíme jako neověřitelný.

Analýza ministerstva vnitra skutečně rozpuštění KSČM nedoporučila, informoval o tom např. server iDnes (celé odůvodnění můžete nalézt zde (.pdf)). Analýza byla zpracována na základě usnesení (.pdf) vlády z července 2011. Na základě těchto informací hodnotíme výrok jako pravdivý.

Výrok Jany Bobošíkové hodnotíme jako zavádějící, a to na základě vysvětlení Petra Nečase dne 9. května 2012 při jednání Poslanecké sněmovny.

Výpočet částky, kterou by Česká republika byla zavázána zaplatit do záchranného fondu v rámci Evropského stabilizačního mechanismu vysvětlil premiér takto:

"V případě, že by Česká republika byla členskou zemí eurozóny již dnes, znamenalo by to, že by i v letošním roce musela složit do tohoto mechanismu svůj podíl ve výši tzv. dvou tranší, což je 12,8 miliardy korun, příští rok 2013 opět dvě tranše, to znamená dalších 12,8 miliardy korun a v roce 2014 třetí tranši ve výši 6,4 miliardy korun. Znamená to tedy, že během tří let by to byly zhruba 32 miliardy korun složené hotově s tím, že po dvanácti letech v eurozóně by musela Česká republika doložit dalších zhruba 8 miliard korun na celkový objem 40 miliard. Ve výši záruk, resp. půjček na vyžádanou, by to znamenalo ručit prakticky okamžitě 250 miliard a po dvanácti letech v eurozóně dohromady 310 miliard." V téže debatě se o finanční výši, kterou by ČR v případě vstupu do Eurozóny platila, vyjádřil také ministr financí Kalousek: "Kdybychom dnes byli členy eurozóny a byl by na nás rozpočítán podíl firewallu podle našeho HDP, tak závazek by byl zhruba na 40 mld. cash a zhruba na 310 mld. garancí budoucích plateb." Je tedy pravdou, že celková možná částka, kterou by ČR při vstupu do Eurozóny mohla platit, by mohla dosáhnout až 350 miliard, nicméně tato povinnost nevyplývá automaticky, neboť velkou většinu této částky tvoří garance, tedy ne automatická platba.

Výrok je pravdivý, protože ČSL v době existence Národní fronty nebyla autonomní politickou stranou, ale byla ovládaná KSČ, stejně jako tomu bylo u jiných organizací Národní fronty.

Při svém vzniku byla Národní fronta útvarem, který sdružoval politické strany, za rozhodujícího vlivu Komunistické strany, mezi těmito stranami byla tehdejší ČSSD, Československá strana socialistická a Československá strana lidová (ČSL). Ve volbách 1946 mohly kandidovat pouze strany, které byly v Národní frontě a v této době tedy byla ČSL její součástí jako politická strana. Po únoru 1948 ale byla ČSL ovládnuta prokomunistickým vedením, a ti kteří nesouhlasili byli nuceni odejít do zahraniční nebo bylo uvězněno. V této době se také nedá říct, že by ČSL fungovala jako politická strana, jelikož se nemohla ucházet o přízeň voličů ve volbách a nemohla vytvářet svůj program, tedy ani plnit základní funkce politické strany. Byla tedy spíše organizací sdružující své členy, ve skutečnosti však ovládanou prostřednictvím akčních výboru KSČ, podobně jako tomu bylo u řady jiných organizací, o které byla Národní fronta rozšířena, jako Roithovou zmiňovaní Český ovocnářský a zahrádkářský svaz nebo Revoluční odborové hnutí. V podstatě organizace bez možnosti ovlivňovat politiku, což se vylučuje vylučuje z jednou z nejužívanějších definic, podle které je politická strana organizací snažící se získat podíl na moci prostřednictvím voleb, a politickou moc v té době držela pouze KSČ.

Existuje spousta průzkumů mezi podnikateli i mezi obyčejnými občany, které dokládají slova Jany Bobošíkové.

Podle organizace Transparency International se ČR posunula z 57. na 54. místo na světě v žebříčku vnímání korupce, pořád jsem ovšem na stejné úrovni jako Rwanda.

Že Česku ubírá na atraktivitě i daňové zatížení potvrzuje i nedávna studie Světové banky.

Ovšem jsou zde i protikladné názory. "Výhodou je to, že je tu poměrně jednoduché začít podnikat. Navzdory tomu, co běžně čtete, byrokracie v České republice opravdu není tak hrozná," řekl Baird týdeníku Ekonom při své návštěvě Prahy.

Tento výrok hodnotíme jako neověřitelný.