Jak vyplývá ze Zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny (část druhá, § 2) - "Mandát poslance vzniká zvolením. Náhradník nabývá mandát poslance, za nějž náhradník nastupuje, okamžikem zániku mandátu tohoto poslance." Na základě tohoto znění platného zákona je výrok hodnocen jako pravdivý.

Výrok hodnotíme na základě dohledaných vyjádření Jana Fischera z června 2009 jako pravdivý,

Vláda Jana Fischera skutečně vznikla během českého předsednictví Evropské unii během 1. pololetí roku 2009, když v tomto čase byla vyslovena nedůvěra vládě Mirka Topolánka.

Důvěra byla vládě Jana Fischera vyslovena 7. června 2009. Co se týče summitů, Jan Fischer v Poslanecké sněmovně již při hlasování o důvěře uvedl: " Za jednu z hlavních priorit si vláda vytkla důstojné a profesionální dokončení českého předsednictví Radě Evropské unie. Blížící se vrcholný summit Evropské unie dne 18. a 19. června tohoto roku předznamenává závěr našeho půlročního předsednictví a já vás ujišťuji, že vláda i já sám osobně učiníme prostřednictvím řady jednání na vrcholné úrovni před samotným summitem vše, co je v našich silách, abychom zajistili úspěšné zakončení jedné z nejvýznamnějších misí našeho porevolučního vývoje. "

Zastoupení na tomto summitu se řešilo na politické scéně následně, prezident Klaus vyjádřil názor, že by měl ČR reprezentovat právě premiér Fischer. Ten to prostřednictvím svého mluvčího komentoval následovně: "Postoj prezidenta republiky k otázce řízení červnové rady vítám. Je konzistentní s mým otevřeně deklarovaným přístupem." Z tohoto vyjádření vyplývá, že Fischer se svou účastí na tomto summitu víceméně počítal.

Na samotném summitu ČR reprezentoval skutečně premiér Jan Fischer.

Ministr Stanjura hovoří o nádražích, která vlastní České dráhy, a.s. Vycházíme tedy ze seznamu stanic, který ČD poskytují na svém webu. Celkový počet stanic v databázi je 2463.

To ovšem zahrnuje i zastávky bez nádražní budovy. Omezíme-li vyhledávání na stanice, které jsou vybaveny "prostorem pro cestující" (nikoli čekárnou, pouze prostorem), najdeme celkem 646 stanic. Stanic s pokladní přepážkou pro vnitrostátní jízdné je pak 686. Nezjistíme však, kolik stanic celkem nabízí jednu, druhou, nebo obě služby (všechny by bylo možné považovat za nádraží). Lepší databázi pak k dispozici nemáme a výrok nemůžeme plně ověřit.

Vyhlášení amnestie patří k rozhodnutím, u kterých prezident, dle Ústavy ČR (čl.63), potřebuje spolupodpis premiéra - za takové rozhodnutí tímto aktem přebírá odpovědnost celá vláda. Je dále pravdou, že se vládní TOP 09 distancovala od tohoto rozhodnutí.

V pořadu HYDE PARK 2.1 (stopáž: 31:30 - 31:45) řekl 1. náměstek ministra spravedlnosti Daniel Volák (ODS), že: "... Kontrasignace premiérem je formální nutnou podmínkou (pro provedení amnestie)".

Škoda v této kauze byla znalci při policejním vyšetřování vyčíslena na 388 356 677,57 korun. Tento výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

V čele Legislativní rady vlády je od 13. prosince 2012 Petr Mlsna. Karolina Peake zastávala tuto pozici před ním od 1. července 2011.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, jelikož byl vyřčen 16. prosince, kdy už Karolina Peake nebyla v čele legislativní rady, ale předtím byla v této funkci po celou dobu existence současné vlády.

Listina základních práv a svobod byla přijata v roce 1991 ústavním zákonem 23/1991 Sb (.pdf). § 6 odst. 1,říká, že " Zákony a jiné právní předpisy musí být uvedeny do souladu s Listinou základních práv a svobod nejpozději do 31. prosince 1991. Tímto dnem pozbývají účinnosti ustanovení, která s Listinou základních práv a svobod nejsou v souladu. "

Podle této argumentace pozbyly Benešovy dekrety účinnosti k 31. 12. 1991.

Benešovy dekrety jsou tzv. obsoletní předpis (zastaralý), byly přijaty platným způsobem, platily, nikdo je nezrušil, ale v současnosti se podle nich již nepostupuje, pozbyly účinnost.

Ústavní soud ve svém nálezu z 8. března 1995 k uvedenému konstatuje: „Na základě všech uvedených zjištění a úvah dospěl proto Ústavní soud k závěru, že dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. byl v době svého vydání nejen legálním, ale také legitimním aktem. Vzhledem k tomu, že tento normativní akt již splnil svůj účel a po dobu více než čtyř desetiletí již nezakládá právní vztahy, a nemá tedy již nadále konstitutivní charakter, nelze dnes, za uvedené situace, zkoumat jeho rozpor s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle článku 10 Ústavy [čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky], neboť takový postup by postrádal jakoukoli právní funkci. Opačný postup by ostatně zpochybnil princip právní jistoty, jenž je jednou ze základních náležitostí současných demokratických právních systémů.“

Karel Schwarzenberg tedy ve svém výroku zaměňuje platnost a účinnost a i když se patrně jedná pouze o špatnou formulaci, výrok je hodnocen jako zavádějící.

S prosbou o pomoc s ověřením tohoto výroku jsme se obrátili na vedoucího Katedry ústavního práva Masarykovy univerzity prof. JUDr. Jana Filipa, CSc.. Na základě jeho odpovědi, která je citována níže (zároveň je doplněna o případné zdroje), hodnotíme výrok jako nepravdivý.

"1) Prezident Havel udělil celkem 4 amnestie (jejich přehled nalezneme např. zde či zde ) .Ve věcech přestupků k tomu nikdy prezident ČSFR neměl kompetenci.2) Amnestie z 16. února 1990 nebyla přestupkovou amnestií. Ve smyslu
tehdy platného práva bylo rozhodující, že amnestie a milosti se
vztahovaly na tresty ukládané v trestním řízení, tj. na tresty za
trestné činy podle trestního zákona a přečiny podle zákona č. 150/1969
Sb., o přečinech, ve znění pozdějších předpisů, tedy nikoli jen za
trestné činy.
3) Tuto amnestii mohl „udělit“ (tento používaný výraz je nepřesný)
prezident, zatímco amnestii ve věcech přestupků udělit nemohl, protože
by dne 16. února 1990 zasáhl neústavně do působnosti orgánů České
republiky a do 12. ledna 1990 taková možnost ani neexistovala na
úrovni republiky, a do 9. května 1990 na úrovni federace.
4) Pokud si ještě vzpomínám, tato úprava byla obsažena v návrhu ústavy
(oficiální návrh připravovaný Národní frontou) z roku 1989. Ten byl
využit v zákonném opatření předsednictva ČNR, takže takovou amnestii
mohla od 12. ledna 1990 udělovat vláda ČR, nikoli prezident jako orgán
federace. To vláda 15. ledna 1990také učinila (znění amnestie je možné nalézt zde) . Prezident to nikdy učinit nemohl." Celkový přehled amnestií dále nabízí např. dokument Ministerstva spravedlnosti AMNESTIE 1945 - 2002 (doc.) zpracovaný JUDr. Pavlem Rotykou.

Je sice otázkou, co přesně Miloš Zeman považuje za boj mezi vládní sociální demokracií a opozicí, kterou oficiálně podle opoziční smlouvy a výsledků voleb měla být ODS, podle odborných textů byla však de facto vládní stranou a opozicí pak nesmluvní parlamentní strany. Avšak terčem kritiky opozičních poslanců (i z ODS) např. návrhy rozpočtů opravdu byly. Ověřit zda předmětem takových " bojů " byl " téměř každý zákon " bohužel není v našich silách, tudíž musíme výrok hodnotit jako neověřitelný.

Právě v letech tzv. opoziční smlouvy (konkrétně roku 1999 a 2000) zažil státní rozpočet dvě rozpočtová provizoria.

První návrh zákona o státním rozpočtu č. 22/1999 Sb. byl podle stenozáznamů z Poslanecké sněmovny kritizován v prvním čtení například poslanci Janem Kasalem (oznámil, že KDU-ČSL rozpočet podpořit nemůže), Karlem Kühnlem z Unie Svobody nebo Milanem Zunou z ODS. Václav Klaus pak například zmiňoval mj. deficit rozpočtu nebo část rozebírající makroekonomickou situaci země. Návrh byl také nejprve vrácen a přijat až 15. ledna 1999.

V případě rozpočtu na rok 2000, jak je patrné z legislativního procesu, byl tento vrácen k přepracování v prvním čtení hned dvakrát. Nakonec byl přijat až 3. března roku 2000. Zmíněný odkaz obsahuje také další odkazy na stenozáznamy, usnesení či pozměňovací návrhy.

Kritikem návrhu zákona o státním rozpočtu pro rok 2001 byl dle stenozáznamů Miroslav Grebeníček z KSČM, své komentáře zmínil například i Miroslav Kalousek, Ivan Pilip a další. Na rozdíl od rozpočtu předchozích dvou let, tento nebyl vrácen k přepracování.

Návrh rozpočtu pro rok 2002 byl pak v prvním čtení opět vrácen na přepracování usnesením v říjnu 2001 a byl předmětem kritiky například Miloslava Ransdorfa, Miroslava Kalouska či Marie Machaté a dalších.

Role opozice oproti standardnímu chování byla částečně jiná a to tím, že formálně nejsilnější opoziční strana ODS se zcela vědomě vzdala možnosti svrhnout vládu prostřednictvím institutu vyjádření nedůvěry vládě.

Státní dluh lze za jednotlivé roky (posledním dostupným údajem je rok 2011) zjistit díky makroekonomickým údajům (.xls) ze stránek Českého statistického úřadu. Podle výpočtu, kdy nárůst státního dluhu za jednotlivé roky (1998-2002) sečtený dohromady vydělíme celkovým počtem dní za jednotlivé roky, se dostaneme na částku přibližně 138 mil. Kč za den. Stejný postup jsme zvolili i pro roky 2010 a 2011 s výsledkem přibližně 425 mil. Kč za den. Vzhledem k nedostupnosti zdrojů za rok 2012 tuto nepřesnost tolerujeme a označujeme výrok Miloše Zemana za pravdivý.