Výrok Miroslava Kalouska označujeme na základě údajů z volebního serveru Českého statistického úřadu volby.cz za pravdivý.

Podle výsledků prezidentských voleb dostal Miloš Zeman ve druhém kole prezidentských voleb 2 717 405 hlasů. ČSÚ pak evidovalo celkově 8 434 941 oprávněných voličů. Výpočtem pak můžeme zjistit, že Miloš Zeman ve druhém kole získal hlasy 32,22% všech voličů.

Co se týče volební účasti, ta byla ve druhém kole 59,11%, tedy 40,89% oprávněných voličů se k volbám nedostavilo. S mírným zaokrouhlením se jedná opravdu o 41%.

Zákon o obětech treských činů vzinkal ve spolupráci Ministerstva spravedlonosti ČR ve spolupráci s Bílým kruhem bezpečí, o.s. a několika dalšími neziskovými organizacemi.

Návrh zákona byl do Poslanecké sněmovny k druhému čtení původně zařazen na 4.12.2012, poté byl odložen na 11.12.2012 a ještě jednou na 14.12.2012, kdy konečně proběhla rozprava k tomuto návrhu. Byly zde projednány i pozměňující návrhy, které přímo den projednávání předložil poslanec Babák a poslanec Benda.

Jak píše Hana Marvanová ve svém komentáři pro deník Právo ze 17.12.2012, pozměňovací návhry pana Bendy prosazovaly zájmy České bankovní asociace a šly proti zájmům obětí. Nepodařilo se dohledat další oficiální zdroje, které by toto potvrdily, výrok ale hodnotíme jako pravdivý.

KSČM se skutečně dá označit za nereformovanou komunistickou stranu, která se nezřekla minulosti a nástupnictví KSČ. Avšak jako nereformované komunistické strany jsou označovány i některé další, které Zuzana Roithová nezmiňuje. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

PhDr. Stanislav Balík Ph.D. v textu (2004) KSČM a její vztah k vlastní minulosti přímo píše: „Postavení Komunistické strany Čech a Moravy – personální i právní nástupkyně Komunistické strany Československa – je v kontextu bývalých středo a východoevropských satelitů Svazu sovětských socialistických republik do značné míry výjimečné. Vedle České republiky již totiž jedině v Bělorusku a částečně na Ukrajině nedošlo k důsledné transformaci někdejší státostrany ve stranu socialistickou či sociálně demokratickou,.."

Problém reformace komunistických stran je v tom, že se dá dívat na tuto rovinu z užšího pohledu, tedy pouze na komunistické strany, které byly ve východním bloku u moci a reformovaly se směrem od revolučního komunismu spíše k socialismu nebo sociální demokracii, ale pak také je možno použít širšího pohledu, kde bychom museli vzít v potaz všechny nezakázané komunistické strany, které se hlásí k marxisticko-leninistické ideologii a používají i stejnou symboliku, i když se otevřeně nehlásí k násilí a revoluci. V takovémto případě bychom našli v Evropě mnoho příkladů různých radikálně komunistických stran například Dělnickou komunistickou stranu Francie nebo Stranu italských komunistů, která se odtrhla od Strany komunistické obnovy právě kvůli jejich reformovanosti.

Pokud ale budeme brát pouze v potaz státostrany východního bloku, který byl v područí sovětského svazu a jejich nástupnické strany, tak nám jako nejvýraznější zůstává pořád komunistické strana v Bělorusku, Ukrajině a Rusku. Tvrdit že tyto strany jsou více reformované, než KSČM je celkem relativní, jelikož prakticky zachovali veškerou symboliku stejně jako KSČM, ale stejně jako oni tvrdí, že chtějí zachovat demokratický systém, soukromé vlastnictví a základní práva a svobody, což je poněkud ambivalentní k k tomu jakým způsobem se prezentují před svými voliči. Pokud Ukrajinská komunistická strana například používá stále stejnou symboliku, ba dokonce oslavuje 95. výročí ustanovení sovětské moci nad ukrajinským územím jí staví do podobné pozice jako KSČM.

Stejně tak se mezi nereformované komunistické strany rovněž často počítá i Komunistická strana Ruské federace, která se neméně hlásí k sovětské minulosti a oslavuje její vůdce, jakožto se i nezřekla plně marxisticko-leninistické ideologie, k čemuž se hlásí i na svých stránkách, kde používá podobnou rétoriku jako KSČM, tedy velebení převratu v carském Rusku a obecně pozitivní smyšlení o státem řízeném hospodářství a Sovětském svazu.

Srovnání komplikuje fakt, že jednotlivé studie zabývající se mírou recidivy v jednotlivých zemích používají při výzkumu jinou metodologii a rovněž parametry nastavení výzkumu, jako zkoumaný vzorek, či zkoumané časové rozpětí jsou zcela jiné a tak je velmi obtížné, ne-li nemožné tyto výsledky navzájem porovnat a výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Pokud bychom se i tak do srovnání pustili, záleželo by s jakou zemí bychom ČR porovnávali. Podle Zprávy o stavu lidských práv v České republiceza rok 2011 je procento recidivy v ČR asi 65% (.pdf; str. 11). Pokud budeme porovnávat např. s Norskem, které má recidivu asi 20% nebo s dalšími severskými zeměmi, ve kterých se recidiva pohybuje mezi 24%- 31%, tak ČR v tomto srovnání vychází hůře. Avšak pokud srovnáme např. s Irskem, kde se míra recidivy pohybuje kolem 50% nebo s USA kde činí 67,5%, není větší míra recidivy v ČR již tak zřejmá. Takové srovnání však, jak již bylo naznačeno výše, díky odlišnostem v metodice výzkumů, dle našeho názoru není relevantní.

Přehled nobelistů od roku 1969, i s relativně podrobných popisem jejich hlavního přínosu, nabízí dokument (.pdf; s.j.) zpracovaný Ekonomickým ústavem Slovenské akademie věd. Ačkoliv je dokument velmi podrobný, bohužel se autoři u všech laureátů nevyjádřili k jejich přináležitosti k určité ekonomické škole, a proto nelze výrok Miloše Zemana potvrdit ani vyvrátit. Na oficiálních stránkách Nobelovy ceny také nelze dohledat podrobnější informace o jednotlivých laureátech.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, a to na základě dostupných rozhovorů s Milošem Zemanem, v rámci nichž explicitně uvádí, že by se o jmenování ústavních soudců radil se stávajícím předsedou Ústavního soudu Pavlem Rychetským.

Například na webu Britských listů je uvedeno následující: ”(...) Při výběru ústavních soudců považuji za důležité dvě věci: radit se s kvalifikovaným předsedou ústavního soudu – což Pavel Rychetský splňuje – a předjednávat to – možná i spolu s ním – s jednotlivými senátory.“ Obdobný výrok lze nalézt například také na webu České televize.

Na základě výše uvedených informací tedy hodnotíme výrok jako pravdivý.

Slova Miloše Zemana můžeme označit za pravdivá, a to na základě údajů ze stránek Eurostatu. Zde můžeme nalézt tabulku (anglicky, z 24. dubna 2012) i tiskové prohlášení (.pdf, anglicky), které znázorňují vývoj nákladů na pracovní sílu (labour costs) za hodinu v případě podniků s 10 a více zaměstnanci, pro možnost srovnání uváděnou v eurech. V roce 2011 byly náklady na českou pracovní sílu ve výši 10,5 eur, v případě Německa pak 30,1 eur, což je opravdu přibližně trojnásobek.

Výrok hodnotíme jako pravdivý. Podle webu České televize ze 6.září 2011: " Sněmovna opět schválila první část zdravotnické reformy, která mimo jiné nově zavádí připlácenou nadstandardní zdravotní péči. Zvyšuje také poplatek za pobyt v nemocnici z 60 na 100 korun za den. Koalice dnes podle očekávání hlasy 103 ze 177 přítomných poslanců přehlasovala veto levicového Senátu". Stejně o zvýšení spoluúčasti za ošetřovací den v nemocnici na 100 Kč informuje i stránka ministra Hegera věnovaná zdravotnické reformě.

Přemysl Sobotka byl předsedou horní komory v letech 2004-2010. Zápisy ze zahraničních cest senátorů jsou dohledatelné např. skrze jednotlivé výbory. Pro informaci dodáváme přehled zápisů ze zahraničních cest za roky 2004-2006 ze 3 výborů: Výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu; Výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice; Výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. Ovšem při náhodném výběru některých zápisů nelze korektně konstatovat, zda byly všechny cesty doprovázeny zahraniční misí, neboť některé zprávy se o tomto fenoménu nezmiňují. Výrok tedy kvůli absenci těchto informací hodnotíme jako neověřitelný.

V poslední přepracované verzi rozpočtu, která byla schválena 19. prosince 2012, došlo k několika přesunům na základě pozměňovacích návrhů, jedním z nich je i 800 milionů na podporu sportu. Informuje o tom například zpravodajský web České televize nebo Patria. Není však jasné, na co přesně jsou prostředky určeny.

Tento pozměňovací návrh podal Zbyněk Stanjura (ODS) a Josef Dobeš (ex-VV), bývalý ministr školství a zakladatel Hnutí pro sport. V komentáři na stránkách hnutí píše, že 300 milionů z této částky má jít přímo jednotlivým tělovýchovným jednotám a klubům, zbylých 500 milionů rozdělí sportovní svazy. Je tedy možné, že peníze půjdou na "základní sport, žáčky, dorostence a základní sportovní činnost", ale také je možné, že jejich konkrétní určení bude jiné. Z toho důvodu hodnotíme výrok jako neověřitelný.