Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože odevzdaných hlasů v prvním kole prezidentských voleb na zastupitelských úřadech v Číně je sedmkrát více, než kolik lidí je zaměstnáno na všech těchto úřadech. Je tedy zjevné, že neplatí Zemanův argument, že jeho výsledek zde je dán počtem lidí, kteří působí na ambasádě v Pekingu a na dalších místech.

Oficiální stránky Velvyslanectví v Pekingu uvádí seznam dvanácti zaměstnanců, zbylé úřady dohromady uvádí dalších 22 zaměstnanců. Na toto číslo nás odkázalo rovněž ministerstvo zahraničních věcí.

V Číně jsou pro volby ustaveny čtyři volební místnosti (resp. pět, ČSÚ počítá k Číně i výsledky z volební místnosti v Ekonomické a kulturní kanceláři v Tchaj-peji). Velvyslanectví České republiky je pouze v Pekingu, v ostatních městech (Hongkong, Chengdu, Šanghaj) jde o generální konzuláty. Dohromady bylo v Číně odevzdáno 211 volebních lístků (resp. 244 i s Tchaj-pejem, voličů zapsaných v seznamu bylo 313).

Ve všech čínských volebních okrscích zvítězil Jiří Drahoš, kromě Chengdu, kde nastala remíza mezi čtyřmi kandidáty – Drahošem, Zemanem, Topolánkem a Horáčkem, každý z nich obdržel tři hlasy (všechna výše zmíněná čísla pochází z webu Volby.cz).

V současné době je českým velvyslancem v Pekingu Bedřich Kopecký, který byl navržen vládou Bohuslava Sobotky (tedy tehdejším ministrem zahraničních věcí Lubomírem Zaorálkem). Kolik zaměstnanců nastoupilo do úřadů během let 2010–2013, kdy byl ministrem zahraničí Karel Schwarzenberg, se nám nepodařilo dohledat.

Nicméně je naprosto zjevné, že i pokud by všichni zaměstnanci ambasády a zastupitelských úřadů hlasovali pro Drahoše (což vzhledem k tajnosti volby nejde doložit), šlo by pouze o sedminu odevzdaných hlasů. Není tedy pravdou, že by hlasovali pouze tito zaměstnanci a tím by byl dán výsledek v neprospěch Miloše Zemana.

Článek, ve kterém autor tvrdí, že Sovětská okupace v roce 1968 byla pro Československo přínosnou, a že by Češi měli být SSSR vděční, vyšel za doby návštěvy Miloše Zemana v Ruské federaci.

Zeman při setkání s ruským premiérem Medveděvem přinesl kopii článku a požadoval po něm, aby se od textu distancoval, což Medveděv udělal. Ruská vláda podle něj nezasahuje do práce novinářů a názor, který byl v článku vyjádřen je pouze názorem autora, nikoli televizní stanice, nebo vlády Ruské federace. K pozici ruské vlády k okupaci v roce 1968 řekl toto:

„Článek neodráží oficiální stanovisko našeho státu. Vy víte, že toto stanovisko bylo vyjádřeno již v roce 1993 v době, kdy se vyjednávaly a podepisovaly dohody mezi našimi zeměmi. Toto stanovisko bylo nejednou potvrzeno vrchními představiteli zemí, včetně prezidenta Putina.“

Nedošlo tedy k omluvě, premiér Medveděv se od názoru autora článku pouze distancoval.

Michal Horáček v byznysu působil od roku 1990, kdy společně s Petrem Boumou, Jiřím Balcarem a Josefem Kurkou založil v březnu toho roku sázkovou kancelář Fortuna. Na konci roku 2004 prodal Horáček se svými partnery akcie své sázkové kanceláře investiční skupině Penta, a to za 2,4 miliardy Kč.

Do roku 2016 pak byl členem dozorčí rady sázkové kanceláře Fortuna. Informace o rezignaci Michala Horáčka na tuto funkci byla zveřejněna v regulatorním oznámení (.pdf) sázkové kanceláře Fortuna dne 24. 5. 2016.

Po prodeji sázkové kanceláře se věnoval mj. studiu na Karlově univerzitě, kde v roce 2007 získal magisterský titul, respektive v roce 2011 titul doktorský. Zaměřil se také na tvůrčí činnost, konkrétně na textařskou, ale také spisovatelskou. Od roku 2008 je společníkem (do roku 2015 jednatelem) společnosti s ručením omezeným Kudykam, která se zabývá výrobou, obchodem a službami neuvedenými v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona (prodej např. audionahrávek z představení).

Výrok je hodnocen jako pravdivý, protože svůj hlavní byznys Horáček skutečně prodal v před 13 lety. Od té doby se v nijak srovnatelných projektech neangažuje.

Rada České televize každý rok předkládá Poslanecké sněmovně dvě zprávy: Výroční zprávu o činnosti ČT a Výroční zprávu o hospodaření ČT. V případě, že by jedna z nich nebyla dvakrát za sebou Poslaneckou sněmovnou schválena, může být Rada České televize odvolána, neznamená to ovšem, jak pan prezident Miloš Zeman uvádí, že „všechno padá“. Je pak dále na uvážení Poslanecké sněmovny, zda Radu odvolá, či nikoliv.

Podle Miloše Zemana mělo několikrát v minulosti dojít k dvojímu nepřijetí výročních zpráv Poslaneckou sněmovnou, které by umožnilo odvolání Rady České televize. V minulosti skutečně došlo k nepřijetí, ale pouze v jednom případě, nikoliv tedy k opakovanému nepřijetí, jak uvádí Miloš Zeman. Následující pokus byl o několik měsíců později Poslaneckou sněmovnou přijat. Nelze tak tvrdit, že došlo k naplnění podmínky pro možnost odvolání Rady České televize.

Druhý případ, kdy může být Rada České televize odvolána, je pokud Rada neplní povinnosti zadané zákonem. Neschválení výročních zpráv tak není jediná situace, kdy je možné odvolat Radu České televize.

Radek Vondráček před hlasováním o předsedovi Sněmovny s kandidátským proslovem vystoupil. Podobně jako on to ale udělali v roce 2010 Lubomír Zaorálek a v roce 2006 Miloslav Vlček, který byl zvolen. Ten navíc při jednání explicitně pojmenoval svůj závazek. Proto výrok hodnotíme jako nepravdivý.

Radek Vondráček byl zvolen do funkce předsedy Poslanecké sněmovny 22. listopadu 2017. Před samotnou volbou skutečně na žádost Pirátů vystoupil, jak dokazuje tento stenografický zápis celého projevu. V něm také poznamenal, že jeho předchůdce Jan Hamáček měl na rozdíl od něj proslov až po zvolení.

Předcházející předseda PSP Jan Hamáček byl zvolen 27. listopadu 2013. Podle záznamu z této schůze před svým zvolením jako kandidát nevystoupil. V roce 2010 byli kandidáty na post předsedy PSP Miroslava Němcová a Lubomír Zaorálek. Možnost vyjádřit se před volbou využil Lubomír Zaorálek.

Podobně jako Zaorálek měl kandidátský proslov také Miloslav Vlček, jediný kandidát v roce 2006. Jeho závazek byl následující:

„A nyní bych přečetl veřejné prohlášení kandidáta na dočasného předsedu Poslanecké sněmovny a veřejný závazek politické strany, která ho nominuje:Strana, která získá pozici předsedy Poslanecké sněmovny, se zavazuje, že předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky rezignuje na svoji funkci nebo bude odvolán hlasy všech poslanců, včetně poslanců vlastní strany:1. okamžitě po vyslovení důvěry nové vládě Poslaneckou sněmovnou v prvním pokusu a svolání schůze následující,

2. okamžitě poté, co je předsedou vlády jmenován kandidát ze stejné strany jako předseda Poslanecké sněmovny,

3. odstoupí předtím, než by využil svého ústavního práva předložit prezidentu republiky nominaci na předsedu vlády ČR.“ V červenci 2002 se volilo mezi Lubomírem Zaorálkem a Václavem Klausem. Ani jeden z nich před hlasováním nevystoupil.

Kandidáty v roce 1998 byli Václav Klaus a Stanislav Volák. I když oba před hlasováním proslov měli, reagovali jím pouze na probíhající diskuzi a nevyjadřovali se nijak ke své kandidatuře nebo představování své osoby.

V roce 1996 pronesli řeč Jozef Wagner, Zdeněk Jičínský a Jiří Vlach, aby se vzdali své kandidatury. Ostatní kandidáti – Miloš Zeman a Jan Vik – nevystoupili.

Vondráček se ve svém projevu dotkl několika bodů souvisejících s postem předsedy Sněmovny. Jedním z nich je třetí pokus jmenování vlády:

„Jsem pevně přesvědčený, že je to výraz parlamentarismu a že ten návrh, který předloží prezidentovi předseda Sněmovny, musí vycházet ze Sněmovny a musí mu předcházet nějaké jednání a nějaká velká pravděpodobnost, že bude složena vláda, protože je to poslední hranice před propastí předčasných voleb za určitých okolností. Dneska jsme slyšeli, že lze vykládat Ústavu i tvůrčím způsobem. Myslím si, že logické by byly předčasné volby.“

Dále deklaroval, že bude požadovat pět místopředsedů PSP. Chtěl by být také garantem férové diskuze ve Sněmovně. Poslední zmínka se týkala jeho spolupráce s projektem Rekonstrukce státu a postoje ke korupci a lobbingu:

„Určitě je možná na čase vzhledem k tomu, že stále se objevují různé spekulace na téma, že nějaké finanční skupiny tady ovlivňují legislativní proces, tak aspoň nějaká základní pravidla lobbingu. Jsem připravený na diskusi o zákonu o státním zastupitelství, případně novelizací vůči přijetí nového trestního řádu, protože to je jedna z věcí, kterou nám skupina států GRECO stále vyčítá. Já souhlasím s některými tezemi Rekonstrukce státu a už jsme se dohodli, že bych byl rád účasten tohoto procesu.“

Výrok hodnotíme jako pravdivý, nicméně nad otázkou, kdo rozhodl o „darování” Krymu Ukrajině v roce 1954 dodnes panují otazníky.

Krymský poloostrov byl v únoru 1954 rozhodnutím Nejvyššího sovětu SSSR připojen k Ukrajině. Po smrti J. V. Stalina v březnu 1953 došlo k tzv. válce diadochů mezi jeho nástupci. Nikita Chruščov rozhodně nebyl v roce 1954 v tak silné mocenské pozici, že by mohl exekutivně rozhodnout o darování Krymu Ukrajině. Zasedání Sovětu, na kterém bylo o darování rozhodnuto, předsedal Georgij Malenkov a zákon podepsal Kliment Vorošilov. Iniciativa však patrně vzešla právě od Chruščova.

V roce 1994 bylo podepsáno Budapešťské memorandum, ve němž byl Krym mezinárodně uznán jako součást Ukrajiny. Ruské obsazení Krymu a následné referendum o jeho nezávislosti jsou všeobecně považovány za nelegální a nelegitimní. Protože Republika Krym, která po sporném referendu vyhlásila nezávislost, okamžitě požádala o připojení k Ruské federaci, spadá nyní poloostrov Krym pod ruskou správu i jurisdikci.

Zemanovy výroky na adresu Krymu jsou sporné. Například v roce 2014 řekl, že patří „… spíše k těm, kteří se snaží pochopit připojení Krymu. Jednak z toho důvodu, že tam bylo hloupé Chruščovovo rozhodnutí z roku 1954. Jak víte, Krym Ukrajině nikdy nepatřil. A jednak proto, že evidentně si většina obyvatelstva to připojení přála.”

O nelegálnosti anexe Ruskem se však prezident Zeman opravdu několikrát vyjádřil, například v rozhovoruse čtenáři Parlamentních listů vyzdvihl porušení mezinárodních dohod: „Anexe znamená porušení mezinárodních dohod a je nesporné, že byly porušeny dohody, které zajišťovaly územní integritu Ukrajiny.“

Společně s dalšími prezidenty Visegrádské skupiny se také shodli, že anexe Ruskem byla agresí. Slovenský prezident Kiska řekl, že „… všechny země V4 potvrdily to, že to, co se (v březnu) stalo na Krymu, byla anexe a agrese. Všechny země V4 se společně shodly, že je potřebný jednotný postup EU a že (protiruské) sankce byly potřebné.“

Německá vláda vyjádřila svou snahu o dočasné ukončení diskuse o rovnoměrnějším přerozdělování uprchlíků. Toto prohlášení měl učinit německý ministr vnitra Thomas de Maiziére v rámci neformálního jednání unijních ministrů vnitra v Sofii. Za hlavní témata, na která je nutno se soustředit, považuje společná pravidla azylového řízení a podmínky pro další přijímaní uprchlíků. Diskusi o povinných kvótách se rozhodl dočasně odložit, aby se uvolnil prostor pro posun ve zmíněných otázkách.

Předseda německého spolkového sněmu Schäuble rovněž uvedl, že „prioritou je spíš přijít na to, jak kontrolovat vnější hranice (EU) a jak podporovat ty, které to zatěžuje“. Podle Wolfganga Schäubla je tak v současnosti skutečně důležitější otázka společné migrační a integrační politiky než kvóty samotné.

Co se týče Drahošova konzistentního přístupu, podobný výrok pronesl např. v rozhovoru pro Deník Právo 18. 1. 2018 - ten jsme ověřilijako pravdivý. Stejné stanovisko k problematice utečenců opakuje od ohlášení své kandidatury v dubnu 2017. Dle vlastních vyjádření kvóty nepodporuje, apelujena důležitost pomoci v místě, odkud lidé prchají a zdůrazňujepotřebu lepší obrany hranic Evropy, což lze vyčíst i z programu na jeho stránkách.

Dle odborníků na bezpečnost – například analytiků z Pražského institutu bezpečnostních studií v Praze – nese kauza lithium zřejmé znaky dezinformační kampaně. Dle informací z Aktuálně.cz měl v této kauze také vliv podnikatel Zdeněk Zbytek, který má výborné vazby na Rusko a jenž se v kauze angažoval prostřednictvím zasílání e-mailů několika poslancům před volbami, mezi nimiž byli i Andrej Babiš a Vojtěch Filip. Zbytek pro Aktuálně.cz reagoval následovně:

„Informace, které jsem o lithiu obdržel, jsem mailem přeposlal na soukromé maily – tak jako to dělám při zajímavých informacích běžně – desítce svých kamarádů a známých. Mezi nimi i řadě poslanců bývalé Poslanecké sněmovny a i některým bývalým i současným senátorům. S tím, že jsem ale upozornil, že nemám možnost ony informace prověřit, zda jsou důvěryhodné či nikoliv.“

Po volbách toto téma opravdu utichlo a dále se už příliš neprojednávalo. S prvotní informací o lithiu přišel 4. října, tedy pouhých 16 dnů před volbami, proruský dezinformační server Aeronet. Dle informací z Aeronetu ČSSD chystá tunel, který by Česko připravil o peníze z lithia. Tuto zprávu zveřejnil server poté, co ministr průmyslu a obchodu za ČSSD Jiří Havlíček podepsal memorandum s australskou firmou European Metal Holdings o těžbě lithia.

O kauze se dále jednalo na mimořádné schůzi Poslanecké sněmovny 16. října, kde vláda byla požádána, aby zrušila platnost memoranda o lithiu. Argumentovalo se především tím, že by lithium měl těžit český státní podnik. Na schůzi bylo také viditelné napětí mezi ČSSD a ANO, kdy Babiš označil kauzu lithium za kšeft ČSSD. Sociální demokracie naopak považuje kauzu za umělou a označuje ji jako útok ze strany ANO a KSČM.

Celým tématem se podrobně zabýval prosincový text Aktuálně.cz, který sledoval také počty zmínek o kauze. Ten jasně dokládá, že kauza lithium s volbami český veřejný prostor opustila.

V současné době skutečně není stíhaný ani kancléř Mynář ani poradce prezidenta Nejedlý. U kancléře Mynáře se však při udělování bezpečnostní prověrky stupně „přísně tajné“ objevily informace o jeho 30 let staré nehodě, za kterou měl být trestně stíhán a právoplatně odsouzen. V případě Martina Nejedlého není možné dohledat žádná vznesená obvinění, případně trestná stíhaní. Součástí trestního stíhání se však stala firma Lukoil Aviation Czech, ve které působí Martin Nejedlý jako jednatel a která musela vyplatit státu odškodné ve výši 27,5 milionu korun. To nakonec za Nejedlého zaplatila ruská společnost Lukoil.

Vratislav Mynář byl před více než 30 lety účastníkem dopravní nehody. Podle jeho slov se jednalo o nehodu pod vlivem alkoholu, kdy Mynář měl vypít pár piv a s vozidlem svých rodičů nabourat do budovy obecního rozhlasu. Za tuto nehodu měl být trestně stíhán a právoplatně odsouzen.

Na Vratislava Mynáře dále podal trestní oznámení bývalý hradní právník Pavel Hasenkopf, který kancléře Mynáře obvinil z pomluvy za jeho tvrzení, že Pavel Hasenkopf je spoluautorem amnestií bývalého prezidenta Václava Klause. Vedoucí Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 však uvedl, že „policejní orgán založil trestní oznámení jako nedůvodné. Ani v jedné jeho části neshledal důvody k zahájení trestního řízení“.

V případě Martina Nejedlého není možné dohledat žádné vznesené obvinění či trestné stíhaní, které by se přímo vztahovalo k jeho osobě. U soudu se však ocitla společnost Lukoil Aviation Czech, kde Martin Nejedlý působil jako jednatel. Obvodní soud pro Prahu 1 v tomto stíhání rozhodl, že firma porušila smlouvu při skladování leteckého paliva a musí státu zaplatit 27,5 milionu korun. Firma se osm dní po rozsudku ocitla v likvidaci.

Jiří Drahoš za dobu svého působení v Akademii věd ČR od března 2009 do března 2017, kdy se vystřídalo celkem pět vlád, jednal dohromady s pěti premiéry - Mirkem Topolánkem, Janem Fischerem, Petrem Nečasem, Jiřím Rusnokem a Bohuslavem Sobotkou.

Drahošovi se podařilo vyjednat například snížení rozpočtových škrtů za Fischerovy vlády v roce 2009, které byly navrženy během reformy za předchozí Topolánkovy vlády. Za Sobotkovy vládyse podařilo navýšit rozpočet Akademie věd. Podobný výrok, který toto tvrzení dále dokládá a rozvádí, je ověřen zde.