Marek Hilšer v rámci Duelu Seznamu.cz dostal od Mirka Topolánka otázku, jak by se zachoval, kdyby na centrum Prahy letělo lidmi plně obsazené letadlo ovládané teroristy a bylo by zřejmé, že teroristé plánují letadlem zasáhnout vysoce obydlenou oblast. Marek Hilšer reagoval tak, že by konzultoval situaci s armádou a pokud by to bylo nutné, letadlo sestřelil.

Mirek Topolánek poznamenal, že ač se jedná o rozhodnutí kontrasignované, váha rozhodnutí by nakonec ležela na prezidentovi. Abychom zjistili, zda se skutečně jedná o kontrasignované rozhodnutí, musíme nahlédnout do Ústavy.

Všechna rozhodnutí prezidenta, která vyžadují kontrasignaci, jsou uvedena ve Čl. 63 Ústavy, a dle tohoto článku prezident republiky „je vrchním velitelem ozbrojených sil.“

Avšak pro uvedenou situaci existuje postup daný Usnesením vlády ČR ze dne 10. října 2001, č. 1044 k materiálu Použití vojenských prostředků k zamezení zneužití civilního letadla jako nástroje teroristického útoku.

Obecný postup při vychýlení podezřelého letadla z trasy je stanovený tak, že nejprve vystartují stíhací letouny Armády České republiky a pokusí se letoun identifikovat a navázat s ním spojení. Pokud nereaguje, pokusí se ho přinutit k přistání. Poslední a krajní variantou by bylo rozhodnutí „národní autority“ NGA o použití zbraní. Touto národní autoritou je však ministr obrany (.doc), nikoliv prezident republiky.

Rozhodnutí by neleželo na prezidentovi a tudíž se nelze bavit o kontrasignaci. Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý.

Česká republika podle dat ČSÚ přijala na své území od roku 1989 téměř 500 tisíc cizinců (přesněji 493 441). Horáček mluvil o „nových spoluobčanech“ od roku 1992, kterých je 455 439. Do dat se počítají lidé s trvalým pobytem i pobytem dlouhodobým nad 90 dní.

Prezident Zeman prohlásil, že předčasné volby nevyhlásí, a podpořil i Babišův záměr sestavení menšinové vlády. Prezident se po volbách postupně sešel k jednání se všemi stranami. Pirátům doporučil, aby se podíleli na Babišově vládě.

Krok obdobný německému prezidentovi však neudělal – neinicioval žádnou schůzku společně s několika různými stranami, tak jako to udělal Steinmeier v případě CDU/CSU a německé sociální demokracie SPD. Tyto dvě strany po volbách avizovaly, že spolu vládnout nebudou. Zatímco CDU/CSU se chystala do vládní koalice, německá sociální demokracie SPD se chtěla stát opozicí. Po svém nesouhlasu s německými předčasnými volbami či menšinovou vládou však prezident Steinmeier inicioval jednání i těchto stran, které spolu koalici tvořit odmítaly.

Pokud se podíváme na data OECD, Česká republika mezi jednotlivými zeměmi skutečně vychází jako jedna z těch, které nejvíce podporují rodiny s dětmi prostřednictvím slev na dani. Je to pozorovatelné na datech popisujících zdanění rodin v závislosti na typu rodiny (bez dítěte/se dvěma dětmi), kdy u České republiky je sledovatelný velký pokles zdanění, pokud má rodina právě dvě děti.

Podle dat zveřejněných Eurostatem v roce 2015 vzrostlo reálné HDP České republiky o 4,5 % oproti roku 2014. U Německa to bylo o 1,7 %. Růst České republiky byl tedy přesně 2,6krát větší než Německa. Po zaokrouhlení tento údaj odpovídá výroku Andreje Babiše.

V rakouském Parlamentu skutečně nabízejí služby zaměřené na školy a jejich žáky. Na půdě Parlamentu jsou pro žáky pravidelně pořádány workshopy, jejichž tématy jsou vedle dalších i mediální výchova a záležitosti související s legislativou.

V rakouském Parlamentu pořádají komentované prohlídky a především workshopy pro školy, přesněji pro žáky ve věku 8–15 let a pro žáky ve věku 15–24 let. Rakouský parlament nabízí školám s mladšími žáky program v podobě workshopů o demokracii a parlamentarismu, které se zaměřují na demokratické principy, základy parlamentarismu, mediální gramotnost apod.

Na výběr je konkrétně ze šesti různých workshopů: politický (zaměřený na záležitosti spojené s legislativou), mediální, workshop s poslanci, participační, historický a spojený s evropskými tématy. Workshopy se konají každý všední den v dopoledních a odpoledních hodinách, vstupné je zdarma, z logiky věci tudíž tyto akce nemohou být vyprodané, nanejvýše naplněné.

Pro žáky ve starším věku jsou v rámci rakouského Parlamentu pořádány tři workshopy zaměřené na následující témata: Parlament, demokracie a politici. Také na tyto workshopy je vstupné zdarma a konají se každý všední den.

Pro každou z kategorií vedle workshopů existuje dětský, respektive mládežnický Parlament, kde si žáci mohou vyzkoušet fungování Parlamentu na vlastní kůži.

Topolánek ve svém výroku reaguje na nařčení od Marka Hilšera, že jeho vláda chtěla privatizovat pokoutně fakultní nemocnice. Jak vysvětlujeme ve výroku Hilšera i zde v samotném odůvodnění, z dostupných zdrojů nelze danou věc jednoznačně posoudit, a to zejména z toho důvodu, že zdroje informací se různí a zejména pak kvůli tomu, že daný návrh nebyl nakonec vůbec předložen.

V letech 2007 a 2008 skutečně došlo na ministerstvu zdravotnictví v rámci připravované reformy zdravotnictví i k návrhu na vytvoření zákona o univerzitních nemocnicích. Ten měl kromě dalšího měnit vlastnickou formu u fakultních nemocnic.

V obecné představě resortu (k naplnění této věci nedošlo) měly být fakultní nemocnice transformovány na akciové společnosti s účastí státu a univerzit. Proti tomuto záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. Proti návrhu se zejména postavila jak tehdejší opozice, tak i univerzity, Česká lékařská komora a další aktéři včetně koaličních partnerů tehdejšího ministra Julínka, který měl danou věc v gesci.

Julínek měl výše zmíněný plán podložen věcným návrhem zákona (.pdf), který na svém jednání v dubnu 2008 schválila usnesením č. 373 Topolánkova vláda.

Důsledkem připravovaného zákona o univerzitních nemocnicích a pracovištích mělo být „nahradit fakultní nemocnice existující již v překonané formě státních příspěvkových organizací univerzitními nemocnicemi, které budou mít podobu akciových společností, a upravit standardní právní vztahy mezi univerzitní nemocnicí a univerzitou, v jejichž rámci bude přesně vymezeno jejich postavení v systému poskytování zdravotních služeb a v systému vzdělávání, vědy a výzkumu.“ Obecně měl zákon přinést řadu změn, v rámci výroku se soustředíme toliko na transformaci vlastnické struktury, o níž Hilšer mluví. Sám ji popisuje jako privatizaci. Pokud se ovšem podíváme do věcného záměru zákona, zjistíme, že rozložení akcií mezi stát a příslušnou univerzitu byl v poměru 66:34 pro stát. Podstatný je zejména bod 34 věcného záměru zákona (.doc), v němž se uvádí:

„Podíl na základním kapitálu ve výši 34 % bude univerzitě garantovat kvalifikovanou účast na rozhodování valné hromady. Proti vůli univerzity tak nebude možné změnit stanovy, rozhodnout o zvýšení či snížení základního kapitálu, schválit smlouvu, na jejímž základě dochází k převodu podniku nebo jeho části, smlouvu o nájmu podniku nebo jeho části nebo smlouvu zřizující zástavní právo k podniku nebo jeho části, rozhodnout o zrušení univerzitní nemocnice s likvidací, změnit druh nebo formu akcií, změnit práva spojená s akciemi, vyloučit nebo omezit přednostní právo na získání vyměnitelných a prioritních dluhopisů, vyloučit nebo omezit přednostní právo na upisování nových akcií, schválit ovládací smlouvu nebo smlouvu o převodu zisku.“

Daný záměr, který vláda schválila v dubnu 2008, ovšem není samotným návrhem zákona. Na základě záměru měl být zákon teprve zpracován a předložen. K tomu ovšem nedošlo . Proti záměru ministra Julínka, potažmo vlády Mirka Topolánka, se ostře vymezily Karlova univerzita v Praze, Masarykova univerzita (prostřednictvím tehdejšího rektora Fialy, dnešního předsedy ODS) v Brně i Univerzita Palackého v Olomouci – tedy všechny univerzity, jichž se připravovaná reforma týkala. Proti privatizaci se postavila také tehdy vládní KDU-ČSL, která hrozila odchodem z vlády.

Po nátlaku univerzit i koaličního partnera premiér Topolánek oznámil v červnu 2008, že vláda od plánovaného projektu na přeměnu fakultních nemocnic na akciové společnosti upouští. Premiér tehdy v Poslanecké sněmovně (6. června 2008) uvedl:

„Já chci tady jednoznačně veřejně garantovat, že k převodu na akciové společnosti u fakultních nemocnic ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády nedojde. (...)V této chvíli jednoznačně garantuji to, že fakultní nemocnice ani rozhodnutím ministerstva, ani rozhodnutím vlády převáděny na akciové společnosti nebudou.“

Proti záměru vlády Mirka Topolánka organizoval protesty také lékař Marek Hilšer. O této jeho aktivitě z roku 2008 se zmiňuje například zpravodajský server info.cz. Jak informuje archivní tisková zpráva Univerzity Karlovy, Hilšer figuroval od května 2008 na pozici mluvčího studentské iniciativy k transformaci fakultních nemocnic. Hilšerovu angažovanost v dané věci potvrzuje také např. článek serveru iDNES z 20. května 2008.

Jak jsme uvedli výše, věcný záměr zákona obsahoval ustanovení, které mělo univerzitám garantovat, že nemocnice či jejich části nebudou rozprodány. Nicméně podle dobových zpráv tyto garance neobsahovalo paragrafované znění návrhu, které měl Julínek (potažmo ministerstvo zdravotnictví) projednávat se zástupci univerzit. O tom píše např. server Aktuálně 2. května 2008 s odkazem právě na paragrafované znění. Jelikož však nedisponujeme samotným návrhem, není možné posoudit, nakolik šlo reálně o privatizaci. Navíc se zde poměrně různí interpretace jednotlivých stran. Pokud přihlédneme k tomu, že samotný návrh zákona nebyl vůbec předložen a neprošel tak parlamentním schvalováním, je fakticky nemožné posoudit na základě dostupných zdrojů, zda ze strany vlády šlo o skrytou privatizaci fakultních nemocnic. Výrok tudíž hodnotíme jako neověřitelný.

Parlamentní volby v Německu se konaly 24. září 2017. CDU/CSU získala 32,9 %, FDP obdržela 10,7 % hlasů a Zelení měli 8,9 % hlasů. Německá sociální demokracie (SPD) se se ziskem 20,5 % rozhodla odejít do opozice.

Koaliční jednání probíhalo mezi černo-žluto-zelenými stranami (tzv. Jamajka), nebylo ale úspěšné. Největší neshody se týkaly migrace, ochrany klimatu, společnou řeč nenašli politici ani v otázce modernizace země. O ukončení koaličních jednání 20. listopadu 2017 informoval šéf FDP Christian Lindner, který uvedl, že strany mezi sebou nenašly společnou představu o modernizaci země, ani dostatečnou vzájemnou důvěru. Naopak zástupci CDU/CSU a Zelených tvrdí, že shody dosáhnout mohli.

Proti ukončení vyjednávání a vyhlášení předčasných voleb se postavil německý prezident Steinmeier, který prohlásil: „Strany se ve volbách 24. září ucházely o odpovědnost za Německo; odpovědnost, kterou také podle představ ústavy není možné jednoduše přenést zpět na voliče.Tato odpovědnost daleko překračuje vlastní zájmy.“

Po tomto kroku se jako další možnost objevilo obnovení koalice mezi CDU/CSU a SPD. Prezident obě strany pozval k jednání ve čtvrtek 30. listopadu. Tyto dvě strany se spolu sešly poprvé od zářijových voleb. Steinmeier tedy podnikl kroky, které výrazně podpořily další jednání mezi možnými koaličními stranami a snažil se tak vyhnout předčasným volbám.

Pavel Fischer má mnoho pracovních zkušeností, z domova i ze světa. V době prezidentování Václava Havla působil mezi lety 1995 až 2003 v Kanceláři prezidenta republiky, zprvu jako tiskový specialista, poté jako zástupce prezidentského mluvčího, a nakonec se propracoval na pozici ředitele politického výboru. Byl sedm let českým velvyslancem ve Francii a Monaku, od roku 2003.

V době pobytu Pavla Fischera na Pražském hradě probíhala obě volební období Václava Havla, co by prezidenta nově utvořeného samostatného státu. V roce 1998 se odehrály několikeré důležité události, byly vypsány předčasné sněmovní volby následované tzv. opoziční smlouvou a V. Havel vstoupil do svého posledního funkčního období. Právě pakt oficiálně nazvaný Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice, mezi ODS a vítězem voleb ČSSD, se dotýká Fischerova výroku. Prezidentská kancelář musela řešit, zda svolit k takovému kroku, zda hlava státu posvětí tuhle nestandartní dohodu. Mimo jiné se taky projednávalo její znění, které mnohým zavánělo nedemokratickými principy. Ústředním bodem problému byl fakt, že opoziční ODS slibovala, že v době této vlády nevyvolá hlasování o nedůvěře. Předsedou takto vytvořené vlády se stal Miloš Zeman za ČSSD, na postu setrval až do července 2002. Dále Havlovo prezidentství, do posledního dějství vstoupilo 20. ledna 1998 a neslo se v duchu konečného upevnění ČR ve strukturách západních organizací – NATO, EU. Na summitu Evropské rady v Lucemburku v prosinci 1997 se rozhodlo o konečných 11 kandidátských zemích, které se na základě své přihlášky stanou novými členy EU v další vlně rozšíření. Samotný proces byl posléze zahájen v březnu následujícího roku, přičemž oficiálně se ČR stala součástí k 1. květnu 2004. Iniciativa ohledně Severoatlantické aliance se vyvíjela o něco rychleji než ta týkající se EU. V roce 1999 se Česká republika stala součástí NATO a již v roce 2002 organizovala historický pražský summit.

V souvislosti s výrokem Pavla Fischera je nutné zmínit, že všechny uvedené okolnosti se v době jeho pobytu na Hradě opravdu projednávaly. Je ovšem velice složité dokázat, že se na jejich rozhodnutí opravdu podílel. Pozice mluvčího prezidenta obnáší absolvování veškerých jednání hlavy státu a následné formulování stanovisek, je nutné, aby mluvčí znal názory svého nadřízeného, a aby je v jeho nepřítomnosti mohl reprezentovat. Nejsme však schopní z veřejných zdrojů odhalit, jak velký poradní hlas Pavel Fischer měl vůči Václavu Havlovi.

Výrok je hodnocen jako pravdivý. Kandidatura Michala Horáčka byla přijata tzv navrhujícím občanem, tedy přijetím více jak 50 tisíc podpisů na kandidátní listině pro volbu prezidenta ČR.

Rozhodnutí o registraci kandidáta určuje ministerstvo vnitra ČR na základě zákona č. 275 /2012 Sb. To přijalo kandidátní listinu Michala Horáčka dne 24. listopadu 2017 jako navrženého občanem s počtem podpisů 86 940 (. pdf, str. 84). Dle zákona je potřeba 50 tisíc platných podpisů pro občanskou kandidaturu.