Jiří Drahoš byl předsedou Akademie věd ČR (AVČR) od 13. března 2009 do března roku 2017. Během tohoto období se vystřídalo pět vlád a pět premiérů – konkrétně šlo o kabinety Mirka Topolánka, Jana Fischera, Petra Nečase, Jiřího Rusnoka a Bohuslava Sobotky.

Jiřímu Drahošovi se dařilo vyjednávat s politiky – např. v roce 2009 s tehdejším premiérem Janem Fischerem, kdy AVČR dostala o půl miliardy větší rozpočet (viz dříve ověřovaný výrok), nebo také s Nečasovou vládou. K jednání, mimo jiné o zvýšení rozpočtu, došlo i za Sobotkovy vlády, kdy Sobotka v březnu při svém projevu na půdě AVČR prohlásil:

„Dovolte mi, abych při této příležitosti poděkoval profesoru Drahošovi za jeho práci ve prospěch dobrého jména české vědy a ve prospěch rozvoje Akademie věd. Jak zde zmínil, jeho funkční období, která zahrnovala celých 8 let, byla obdobími, které byly velmi bouřlivé. Rozhodovalo se o budoucnosti české vědy, rozhodovalo se v nich do značné míry o bytí a nebytí Akademie věd jako klíčové vědecké instituci v naší zemi.“

Dle těchto informací má tedy Jiří Drahoš opravdu zkušenosti s jednáním s politiky. Co se týče jeho členství v politické straně, nejsou dostupné informace, které by jakékoli členství potvrzovaly. Dá se tedy předpokládat, že Jiří Drahoš nikdy členem politické strany nebyl, což uvádí i na svých stránkách.

Výdaje na investice jsou ve státním rozpočtu značeny jako kapitálové výdaje. Jelikož se jedná o aktuální rok, nepoužili jsme jako u údajů z ostatních let skutečné výsledné rozpočty, ale ten schválený. Tady je na investice podle informačního portálu ministerstva financí vyčleněno 103 874 milionů korun, a z celkových příjmů (.pdf, str. 4) 1 249 272 milionů korun to je tedy 8,31 %. Pro srovnání jsme připojili ještě aktuální plnění tohoto rozpočtu k 30. září 2017.

Návrh (.zip, Příloha 4) státního rozpočtu na rok 2018 jsme nemohli započítat, protože v něm kapitálové výdaje nejsou zvlášť vyčleněny.

Pokud procentuální zastoupení investic ve státním rozpočtu srovnáme s předchozími lety, jedná se kromě minulého roku o nejmenší podíl. Proto dáváme panu Pietrovi zapravdu, investice v dlouhodobém měřítku spíše klesají nebo udržují stávající stav.

Poslanec Farský hovoří o přijetí novely zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, která začne platit 1. listopadu 2017. V původním návrhu novely stať o změně platnosti posudku o zdravotní způsobilosti dítěte chybí, nicméně poslanec Farský přiložil k návrhu zákona pozměňovací návrh s tímto obsahem. Při hlasování o pozměňovacích návrzích byl tento přijat napříč všemi poslaneckými kluby kromě komunistického.

Z dat ministerstva zdravotnictví vyplývá, že počet dětí, které absolvují podobné akce, se skutečně blíží 200 tisícům – konkrétně v roce 2015 to bylo zhruba 193 tisíc dětí. To fakticky odpovídá Farského kvantifikaci, výrok tudíž hodnotíme jako pravdivý.

Komunisté dle svého volebního programu hodlají prosadit (5. téma: Bezpečnost a mírové soužití, 6. bod) celonárodní referendum o vystoupení České republiky ze Severoatlantické aliance. To potvrdil i předseda KSČM Vojtěch Filip v předvolební debatě České televize na téma zahraniční politiky 4. října 2017 (čas 1:39). Kromě toho Filip vyřkl myšlenku, že by mělo proběhnout referendum o setrvání ČR v Evropské unii, pokud by ho čeští občané požadovali.

Je třeba podotknout, že KSČM už v tomto volebním období, konkrétně v září 2016, podala návrh (.pdf) ústavního zákona o referendu o vypovězení Severoatlantické smlouvy. Ten se nedostal ani do prvního čtení, ale předseda Filip vyjádřil stanovisko, že podstatná je debata nad vojenskými závazky plynoucí České republice z účasti v NATO.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť lidovci podpořili svým hlasováním platný zákon o evidenci tržeb, který skutečně dopadá na všechny subjekty, jak byly navrženy vládou, resp. ministerstvem financí. V závěrečném hlasování o návrhu zákona, jenž zavádí současné nastavení EET, bylo 13 poslanců KDU-ČSL pro (všichni přítomní).

Doplňme, že zástupci KDU-ČSL prosadili rozfázování EET do celkem čtyř vln, z nichž třetí a čtvrtá proběhnou až po volbách do Poslanecké sněmovny. Touto věcí se zabýváme v předchozím výroku.

Marksová sice nebyla přítomna projednávání na výboru, který návrh zákon řešil (navýšení příspěvku nebylo jediným obsahem předlohy), tato absence ovšem nebyla důvodem, proč vládní předloha nebyla přijata.

Michal Horáček tuto interpretaci projednávání zákona o sociální podpoře veřejně uvádí opakovaně, např. na svém Facebooku.

Celý výrok se týká vládní novely zákona o sociálních službách. Ta v sobě obsahovala řadu bodů. Michal Horáček správně uvádí, že s novelou zákona by se měl zvýšit příspěvek osobám (do 18 let věku i nad) spadajícím do stupně IV. (úplná závislost) a nepodléhajícím péči dle § vyjmenovaných zde (.pdf, str. 3) na 19 200 Kč. Stávající zákon o sociálních službách přisuzuje osobám spadajícím do kategorie úplné závislosti 13 200 korun.

Vládní návrh, o kterém Horáček hovoří, prošel ve Sněmovně prvním čtením 17. května 2017, přičemž lhůta určená pro projednání ve výborech byla stanovena na 80 dní. Právě na jedno jednání garančního výboru (pro sociální politiku) Marksová nedorazila.

Konkrétně se jednalo o zasedání 11. července 2017. To dokládá zápis z jednání zmíněného výboru. Absence Marksové vyvolala hlasování o odložení projednávání a k jednání se výbor vrátil po dvou dnech. 13. července 2017 Marksová nebyla rovněž přítomna, na jednání ji však zastoupila její náměstkyně.

Výbor hlasoval o tom, že se návrh bude projednávat i přes nepřítomnost ministryně Marksové. Záznam z jednání uvádí:

„Poslankyně Hnyková navrhla vzhledem k okolnostem i k blížícímu se konci lhůty projednání tohoto zákona procedurální návrh, ve kterém by výbor se rozhodl projednat tisk i bez účasti ministryně práce a sociálních věcí. Hlasování č. 1 bylo prohlášeno za zmatečné.V hlasování č. 2 se pro pokračování v jednání vyslovilo 15 poslanců, návrh byl přijat.“

Absence ministryně práce tedy neznamenala, že by se návrh neprojednal. Výbor přijal usnesení, v němž doporučil poslancům, aby návrh zamítli. Pro tento návrh hlasovalo deset poslanců, tři se zdrželi a tři byli proti. Zmíněná novela se již do konce období nedostala na pořad jednání Sněmovny, takže nebyla ani přijata, ani zamítnuta. Pro její projednání chyběla tedy spíše politická vůle a většina ve Sněmovně. Pokud by většina poslanců měla zájem novelu projednávat, na pořad schůze by daný návrh prosadila.

Horáček má tedy pravdu v tom, že zákon nebyl projednán. Ovšem není to tak, že by za tuto věc mohla ministryně Marksová tím, že se nedostavila na jedno z projednávání. Důvodem neprojednání tak byla chybějící podpora pro celou novelu, návrh samotný pak vláda podala do Poslanecké sněmovny poměrně krátce před koncem volebního období.

Pro úplnost uveďme, že dle údajů Fondu dalšího vzdělávání (veřejná instituce –příspěvková organizace MPSV) z roku 2015 činí počet neformálních pečovatelů v České republice přibližně 250 tisíc. Jiný zdroj uvádí odhad mezi 250 až 300 tisíci pečovateli.

Senátní volby se konají na základě dvoukolového většinového systému, tak jak stanovuje Zákon o volbách do Parlamentu ČR (§ 76). Získá-li kandidát v prvním kole senátních voleb nadpoloviční většinu hlasů (tj. 50 % hlasů jeden hlas), ve volbách vítězí a druhé kolo se již nekoná. V případě, že tato situace nenastane, koná se druhé kolo senátních voleb, do něhož postupují dva kandidáti s nejvyšším počtem hlasům. Ve druhém kole pak vítězí ten, kdo má vyšší počet hlasů, v případě rovnosti počtu hlasů rozhodne los.

Zákon nestanovuje žádnou potřebnou volební účast, aby byly volební výsledky platné, proto se druhé kolo voleb dlouhodobě potýká s nízkou volební účastí (průměrně okolo 20% účasti oprávněných voličů, z toho důvodu můžeme průměrně říci, že ke zvolení kandidáta do Senátu stačí 10 % hlasů). V doplňovacích volbách do Senátu je pak volební účast ještě nižší, příkladem mohou být doplňovací volby v Praze 10 v roce 2014, kdy se ve druhém kole voleb zúčastnilo pouhých 8,75 % oprávněných voličů v tomto obvodu. Reálně tedy o senátorce zvolené za tento obvod rozhodla 4,37 % voličů.

V posledních volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2013 mělo možnost jít k volbám 8 424 227 oprávněných voličů. Podíváme-li se na počet voličů, kteří se účastnili druhého kola senátních voleb např. v posledních senátních volbách v roce 2016, vidíme, že platný hlas odevzdalo 424 089 voličů, což tvoří pouhých 5 % z celkové počtu voličů.

Co se týče změny Ústavy, článek 9 Ústavy říká, že změna Ústavy je možná pouze přijetím ústavního zákona, přičemž změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná (tj. nemůže být změněno demokratické jádro Ústavy). Zároveň článek 39 Ústavy říká, že k přijetí ústavního zákona je potřeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů, přičemž prezident takový zákon nemůže vetovat (článek 50 Ústavy). Senátoři tak Ústavu sami nikdy změnit nemohou.

Michal Horáček pro potřeby prezidentské kampaně zřídil transparentní volební účet (což je zákonná podmínka). Nastavil jej tak, že jedinou osobou, která sem může posílat finance na kampaň, je on sám. Nepřijímá tedy příspěvky od sponzorů, firem ani od jednotlivých občanů. Horáčkova kampaň vytvořila rovněž další transparentní účet, přes který jsou dohledatelné jednotlivé výdaje.

Jedinou osobou, která posílá finance na tento účet, je skutečně Michal Horáček. Konkrétně zaslal prostředky na účet spolku Máme na víc (spolek, který má za cíl podporovat Horáčkovu kandidaturu a zajišťovat jeho kampaň) v květnu, srpnu a říjnu. Žádný další dárce již dohledatelný není.

Horáčkův výrok hodnotíme jako pravdivý, je skutečně jediným člověkem, který přispívá na svou kampaň.

Pavel Fischer má mnoho pracovních zkušeností, z domova i ze světa. V době prezidentování Václava Havla působil mezi lety 1995 až 2003 v Kanceláři prezidenta republiky, zprvu jako tiskový specialista, poté jako zástupce prezidentského mluvčího, a nakonec se propracoval na pozici ředitele politického výboru. Byl sedm let českým velvyslancem ve Francii a Monaku, od roku 2003.

V době pobytu Pavla Fischera na Pražském hradě probíhala obě volební období Václava Havla, co by prezidenta nově utvořeného samostatného státu. V roce 1998 se odehrály několikeré důležité události, byly vypsány předčasné sněmovní volby následované tzv. opoziční smlouvou a V. Havel vstoupil do svého posledního funkčního období. Právě pakt oficiálně nazvaný Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice, mezi ODS a vítězem voleb ČSSD, se dotýká Fischerova výroku. Prezidentská kancelář musela řešit, zda svolit k takovému kroku, zda hlava státu posvětí tuhle nestandartní dohodu. Mimo jiné se taky projednávalo její znění, které mnohým zavánělo nedemokratickými principy. Ústředním bodem problému byl fakt, že opoziční ODS slibovala, že v době této vlády nevyvolá hlasování o nedůvěře. Předsedou takto vytvořené vlády se stal Miloš Zeman za ČSSD, na postu setrval až do července 2002. Dále Havlovo prezidentství, do posledního dějství vstoupilo 20. ledna 1998 a neslo se v duchu konečného upevnění ČR ve strukturách západních organizací – NATO, EU. Na summitu Evropské rady v Lucemburku v prosinci 1997 se rozhodlo o konečných 11 kandidátských zemích, které se na základě své přihlášky stanou novými členy EU v další vlně rozšíření. Samotný proces byl posléze zahájen v březnu následujícího roku, přičemž oficiálně se ČR stala součástí k 1. květnu 2004. Iniciativa ohledně Severoatlantické aliance se vyvíjela o něco rychleji než ta týkající se EU. V roce 1999 se Česká republika stala součástí NATO a již v roce 2002 organizovala historický pražský summit.

V souvislosti s výrokem Pavla Fischera je nutné zmínit, že všechny uvedené okolnosti se v době jeho pobytu na Hradě opravdu projednávaly. Je ovšem velice složité dokázat, že se na jejich rozhodnutí opravdu podílel. Pozice mluvčího prezidenta obnáší absolvování veškerých jednání hlavy státu a následné formulování stanovisek, je nutné, aby mluvčí znal názory svého nadřízeného, a aby je v jeho nepřítomnosti mohl reprezentovat. Nejsme však schopní z veřejných zdrojů odhalit, jak velký poradní hlas Pavel Fischer měl vůči Václavu Havlovi.

Výrok hodnotíme jako pravdivý. Občané amerického státu Kalifornie si opravdu 7. října 2003 poprvé v historii vyzkoušeli zákon o odvolání guvernéra, kterým byl Gray Davis. Český rozhlas uvedl: „Odvolávací volby jsou reakcí Kaliforňanů na podle mnohých zhoubnou ekonomickou politiku guvernéra za Demokratickou stranu Graye Davise. Opozice jej obvinila, že dovedl stát na pokraj bankrotu.“

Hlavním důvodem pro předčasné ukončení druhého funkčního období Davise byla neschopnost vyvést stát Kalifornie z energetické krize a zabránit hluboce deficitnímu rozpočtu, jak dokládají česká i zahraniční média.

Podle serveru iDNES.cz americký herec Arnold Schwarzenegger získal hlasy téměř poloviny voličů, kdežto druhý nejsilnější kandidát, viceguvernér Cruz Bustamante, získal přes 32 %. Pro odchod exguvernéra Davise hlasovalo zhruba 55 % z 10 miliónů Kaliforňanů.