VAT gap je termín označující rozdíl mezi předpokládaným a skutečným výběrem DPH. Podle studie (.pdf, str. 23) Evropské komise činí tento rozdíl v České republice za rok 2015 66 miliard Kč. Za předchozí tři roky se pohyboval v hodnotách 60 až 75 miliard Kč.

Mezi hlavní příčiny VAT gap patří podle názoru komise i ministerstva financí karuselové podvody, jejichž podstatu popisuje grafika od iDNES.cz. Šedá ekonomika hraje v rozdílu mezi předpokládaným a skutečným výběrem daně daleko menší roli, což dokládá i zpráva (.pdf, str. 16, graf č. 7) NKÚ z roku 2014, která odhaduje její vliv na 3 %.

Podle údajů (.pdf, str. 23) za roky 2014 a 2015 současná vláda opravdu snižuje VAT gap, když se procentuálně snížil z 19 na 16 %. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Andrej Babiš předložil v červnu 2014 na zasedání Rady návrh na zavedení tzv. reverse charge, avšak vzhledem k tomu, že Rada nemá legislativní iniciativu, musel žádat o předložení Komisi, což se mu v prosinci 2016 také podařilo. Návrh zatím přijat nebyl, blokuje jej zejména Francie. Babišův návrh však není jediný český legislativní návrh, neboť v červenci 2016 předložila Komise na návrh premiéra Sobotky balíček opatření týkající se trhu s mlékem a vepřovým masem. Výrok tak pokládáme za zavádějící.

Andrej Babiš v červnu 2014 na zasedání Rady ministrů financí ECOFIN přednesl návrh, který se týkal tzv. reverse charge – u DPH by se přenesla daňová povinnost z dodavatelů na odběratele, a to u veškerého zboží a služeb. DPH tak nepřiznává dodavatel (prodejce), ale odběratel. Podle Babiše bylo účelem tohoto opatření bojovat proti daňovým podvodům v rámci EU. Nutno podotknout, že se Evropská unie podobnými mechanismy zabývá už od roku 2009.

DPH patří v rámci EU k harmonizovaným daním, u nichž dochází ke sblížení daňových legislativ v jednotlivých státech a pravidla pro jejich výběr jsou určována EU. Babiš však prosazuje, aby reverse charge u DPH závisela na rozhodnutí vlády jednotlivého státu.

V září 2015 kritizoval exministr financí Evropskou komisi kvůli tomu, že se nedostatečně věnuje problémům s daňovými úniky. Babiš již delší dobu na evropské úrovni prosazuje, aby státy mohly samostatně určovat, jaké zboží a služby budou podléhat přenesené daňové povinnosti, tzv. reverse charge. Žádal výjimku, aby ČR mohla zavést přenesenou daňovou povinnost u všech služeb v hodnotě nad 10 tisíc eur (cca 2,7 milionu korun). Evropská komise ale tuto žádost zamítla už v říjnu 2015.

Babiš to ale nevzdal. Evropská komise svolila k vypracování analýzy dopadů přenesené daňové povinnosti a Česká republika získala podporu i u ostatních zemí. V prosinci 2016 pak Komise představila svůj návrh. Návrh neumožňuje použít obecný reverse charge na plnění nad 10 000 euro přímo, ale až na základě povolení ze strany Komise. Pro ČR jsou podmínky návrhu přísné a Babiš se proti tomu vymezil.

Aktuální stav je takový, že stále není daný návrh (tedy ani schválen), jak vyplývá z vyjádření ministerstva financí, které mapuje jednání Ivana Pilného na ECOFINu. S návrhem nesouhlasí z členských států Evropské unie zejména Francie, a to z důvodu možných právních komplikací.

Ministr Babiš ale není prvním českým politikem, kterému se podařilo v EU vymoci projednávání nějakého legislativního návrhu. Například, jak už bylo řečeno, v červenci 2016 na návrh českého premiéra Sobotky představila Komise na základě české iniciativy balíček podpůrných opatření na pomoc stabilizace trhu s mlékem a vepřovým masem.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť Michálek jednak zaměňuje složenou daňovou kvótu za mezní sazbu daně (dodejme, že se po upozornění opravil), jím popsané procentní zdanění je také problematické, neboť zmíněných 34 % dopadá na naprosté minimum občanů. Uvedených 48 % (a podobné hodnoty) pak dopadají na širší skupiny obyvatel.

Ukazatel daňová kvóta popisuje podíl příjmů daňového charakteru na HDP. Složená daňová kvóta obsahuje mimo daní ještě další povinné odvody, tedy příspěvky na sociální a zdravotní pojištění a cla.

Výše složené daňové kvóty je 34,3 % (.pdf, str. 23). Od roku 2011 mírně roste, v řádech desetin procentních bodů. Skutečná složená daňová kvóta je tedy přibližně o 14 procentních bodů nižší než uvedl Jakub Michálek.

Mezní veličina označuje přírůstek placené (vyměřené) daně z dodatečného příjmu. Mezní sazba daně se uplatňuje ze základu daně v nejvyšším zdaňovacím pásmu, tzn. nejvyšší možnou sazbou příslušné daně. Toto efektivní zdanění ekonomicky lépe popisuje skutečnou daňovou zátěž dopadající na každého jednotlivce. Rozhodně se nejedná o složenou daňovou kvótu. Podle OECD je mezní sazba střední třídy (průměrného zaměstnance) 48,6 % (str. 236).

Zdroj: vlastní výpočet

Do celkových odvodů zahrnujeme jak daň z příjmu, tak i odvody na zdravotní a sociální pojištění. Právě to způsobuje degresi ve výši efektivního zdanění, která je v grafu patrná. Odvody na sociální pojištění jsou totiž zastropovány na 48násobku průměrné mzdy. Míru zdanění počítáme v poměru k celkovým nákladům práce (tzv. superhrubé mzdě), tedy k hrubé mzdě navýšené o pojistné placené zaměstnavatelem.

Ve výpočtu uvažujeme poplatníka, který uplatňuje pouze základní slevu na dani.

Oprava: Výrok byl původně hodnocen jako nepravdivý. Po opětovném přezkoumání jsme jej změnili na zavádějící. Je pravdou, že v minulosti byla horní sazba DPFO nad 40 % a postupně se snižovala (nejen za pravicových vlád). Pravicové vlády pak v roce 2008 zavedly jednotnou 15% daň ze superhrubé mzdy. Zde ovšem došlo ke snížení z nejvyššího pásma, které dosahovalo 32 %. Navíc jsme přihlédli k tomu, že složená daňová kvóta zůstala fakticky stejná. Za původní chybné hodnocení se omlouváme.

Za vlády Mirka Topolánka došlo k zavedení rovné daně, která nahradila předchozí progresivní daň, jejíž výše se v 90. letech opravdu pohybovala nad 40 %. V době zavedené 40% daně však vládla pravicová vláda Václava Klause. Ke snížení pod 40 % došlo až v roce 2001 za levicové vlády Miloše Zemana. Za období 2 posledních pravicových vlád pak zároveň došlo k růstu daně z přidané hodnoty. Výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Progresivní daň se týká daně z příjmů fyzických osob a označuje daňový systém, ve kterém se výše daňové sazby liší podle výše základu daně. Tato forma výpočtu daní z příjmů platila na území České republiky od roku 1993 do roku 2007, kdy v prvních 2 letech za vlády Václava Klause činila nejvyšší sazba 47 % ze superhrubé mzdy. Po novelizaci zákona o daních z příjmů se nejvyšší sazba snížila na 40 %, ke kterým se ještě doplácela pevně stanovená částka.

Pod sazbu 40 % se daň snížila za vlády levicové vlády Miloše Zemana, konkrétně činila 32% pevná částka, přičemž na této hranici vydržela až do roku 2008, kdy byla pravicovou vládou Mirka Topolánka zavedena jednotná sazba ve výši 15 %.

Co se týče daně z příjmu právnických osob, ta se mezi roky 2007 až 2009 snížila z 24 % na 21 %. V tomto období vládla pravicová vláda vedena Mirkem Topolánkem.

Mnoha změn se dočkala též DPH (.pdf, str. 18). Od roku 2007 byla standardní sazba zvýšena z 19 % na 20 %. Snížená sazba postupně stoupla z 5 % na 15 %. V roce 2015 se přidala ještě druhá snížená sazba, která doposud neexistovala - ta činí 10 %.

Ukazatelem vývoje celkového daňového zatížení může být celková daňová kvóta, která udává podíl všech daňových plateb, včetně sociálního a zdravotního pojištění, na HDP. K mírnému poklesu po zavedení daňových reforem v roce 2008 skutečně došlo, jedná se ale o ukazatel, který je relativní vůči HDP, musíme tak vzít v úvahu i hospodářskou krizi, jež v těchto letech probíhala.

Je pravdou, že vyšší růst ekonomiky způsobil, že obce mají vyšší inkaso na jednotlivých daních. Nicméně pravdou už není, že by v dané věci vláda (potažmo ministerstvo financí) neudělala nic. V tomto období zvýšila podíl obcí na vybraném DPH v rozpočtovém určení daní, což obcím přináší více peněz.

V únoru 2015 předložil Andrej Babiš jako ministr financí za vládu do Poslanecké sněmovny novelu zákona o rozpočtovém určení daní, která zvedá obcím podíl na DPH z 20,83 % na 21,4 %. Zde tedy dostaly obce více peněz z celkového balíku vybraných daní.

V letošním roce došlo ke schválení novely zákona o rozpočtovém určení daní, která zvýšila podíl obcí na vybrané dani z přidané hodnoty z původních 21,4 % na 23,58 %. Novelu předložilo zastupitelstvo Libereckého kraje a ročně obcím přinese asi o 8,5 miliardy ročně více.

Je třeba dodat, že vláda vydala k přijetí zákona nesouhlasné stanovisko (.pdf), označila jej za „nedostatečně komplexní a nevyvážený“. Patrně proto se Andrej Babiš rozhodl sepsat vlastní pozměňovací návrh (.pdf), který však nebyl přijat. V každém případě všechny poslanecké kluby (tedy včetně vládních a včetně hnutí ANO) pro finální návrh hlasovaly.

Nových kilometrů dálnic nebylo za poslední roky 12,7, ale 25 km. Konkrétně jde o úseky:

• D3: 0309/III Borek – Úsilné (zprovozněno 27. 9. 2017) - 3,2 km

• D4: Skalka - II/118 (zprovozněno 4. 10. 2017) - 4,8 km

• D8: 0805 Lovosice - Řehlovice (zprovozněno 17. 12 .2016) - 12,5 km

• D11: 1105-2 Osičky – Hradec Králové (zprovozněno 21. 8. 2017) - 4,4 km

Marek Pieter zřejmě vzal v úvahu pouze zprovoznění na D8, proto hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Případný postup zavedení společné evropské měny by byl korigován Národním plánem zavedení eura. Konkretizace přepočtu mezi českou korunou a eurem bude upravena v Obecném zákoně o zavedení eura. Portál ministerstva financí zavedenieura.cz popisuje princip zaokrouhlování detailně.

CZK → EUR. Při přepočtu korunové částky na eurovou je korunový základ dělen přepočítacím koeficientem. Výsledná částka bude zaokrouhlena na dvě desetinná místa čili na nejbližší eurocent jako nejnižší nominále peněžní jednotky eura. Při nerozhodném výsledku, tj. končícím na třetím desetinném místě číslicí 5, je zaokrouhlováno vždy směrem nahoru.

EUR → CZK. Při přepočtu eurové částky na korunovou se eurový základ násobí přepočítacím koeficientem. Výsledná částka bude zaokrouhlena na nejnižší národní měnovou jednotku, v případě ČR tedy na jeden haléř.

Dílčí versus konečná částka. Skládá-li se peněžní částka z více dílčích položek, je doporučováno zaokrouhlovat až konečnou hodnotu, zatímco dílčí položky mohou být uváděny nezaokrouhleně. Tímto způsobem se zabrání nekonzistencím z důvodu drobných odchylek mezi zaokrouhlováním po jednotlivých položkách a zaokrouhlením výsledné částky. Ilustrativní přepočet korunové částky na částku v eurech:

Výchozí částka: 1500 Kč
Přepočítací koeficient (ilustrativní): 1 € = 27,6540 Kč

Správně: 1500 : 27,654 = 54,24 € (použit byl platný přepočítací koeficient)
Chybně: 1500 : 27,65 = 54,25 € (použit byl zaokrouhlený přepočítací koeficient)
Chybně: 1500 : 27,6 = 54,35 € (použit byl zkrácený přepočítací koeficient)
Chybně: 1500 × 0,036161 = 54,24 € (použit byl invertovaný přepočítací koeficient)

Toto prohlášení Andreje Babiše jsme ověřovali opakovaně. Výrok vychází z tiskové zprávy ministerstva financí a dat Eurostatu. Podle něj si skutečně Česko vedlo v loňském roce ve výši zadlužení a rozpočtového schodku velmi dobře ve srovnání s jinými zeměmi EU. Přetavení těchto dvou samostatných statistik do celkového druhého místa je však od ministerstva financí poněkud zavádějící.

Tento úspěch České republiky oznámilo ministerstvo financí v dubnu 2017. Vycházelo patrně z tiskové zprávy Eurostatu o prvních datech o HDP za rok 2016. Podle této zprávy dosáhla Česká republika v loňském roce přebytku státního rozpočtu ve výši 0,6 % HDP a v tomto ukazateli se zařadila na pomyslné šesté místo v EU (nejlépe dopadlo Lucembursko s 1,6 %). Dluh veřejných financí ke konci roku 2016 činil 37,2 % HDP – jedná se o čtvrtý nejlepší výsledek v EU (nejlepší výsledek mělo Estonsko, a to 9,5 %). Státy Česká republika, Lucembursko a Estonsko tedy „zabodovaly“ v obou těchto ukazatelích. Není jisté, podle jakého měřítka na ministerstvu financí vyhodnocovali konečné pořadí.

Je pravdou, že tyto ukazatele částečně vypovídají o zdraví veřejných financí, není to však vyčerpávající informace. Zároveň je nutné podotknout, že Eurostat nesestavuje žádný žebříček zemí, to je pouze interpretace ministerstva financí.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, neboť se nám nepodařilo dohledat informace o garanci 437 mld. Kč, o které Andrej Babiš mluvil. Babiš toto číslo zmínil již v květnu 2015, nicméně ani web ministerstva financí ani Česká národní banka ve svých materiálech takovou garanci neuvádějí.

Vstupní náklady na zavedení eura by se bez započtení vkladu do Bankovní unie měly dle odhadů pohybovat někde mezi 50 a 60 mld. Kč. Počáteční vklad do Bankovní unie není jasně daný, nicméně s největší pravděpodobností se bude jednat o částku v řádu jednotek až desítek miliard.

V lednu loňského roku se v Praze uskutečnila konference s názvem Přijetí společné evropské měny v ČR –přínosy a rizika. Tehdejší státní tajemník pro evropské záležitosti Tomáš Prouza na konferenci uvedl, že náklady na zavedení eura pro celou ekonomiku by činily zhruba půl procenta hrubého domácího produktu. Letošní HDP by se dle odhadů ministerstva financí mělo pohybovat okolo částky 4 885 mld. Kč, náklady by tedy v tomto ohledu činily zhruba 24,34 mld. Kč.

Během krize eurozóny byly vytvořeny dva mechanismy, do kterých členské země platící eurem vkládaly finance, aby pomohly sanovat dluhy jiných členských zemí eurozóny. První z tzv. eurovalů, Evropský mechanismus finanční stabilizace a druhý, Evropský nástroj finanční stability.

V roce 2013 pak vznikl fond Evropský stabilizační mechanismus, který nahradil předchozí dva mechanismy. Celkový kapitál byl stanoven na 700 mld. eur. Vklad ČR do tohoto Evropského stabilizačního mechanismu (ESM) by pak měl být 34 miliard korun.

Kromě ESM by Česká republika musela vstoupit do Bankovní unie, která působí jako bariéra proti spekulacím a bankovním krizím. Podle makroekonomického analytika České spořitelny Michala Skořepy by mohl výdaj na Bankovní unii v průběhu několika let dosáhnout částky 50 mld. Kč. Kromě toho zmiňuje Skořepa budoucí možný výdaj do ESM – téměř 400 mld. Kč., což však není vstupní náklad, ale potenciální budoucí výdaj.

Eurozóna jako celek sice průměrně vykazuje vyšší zadlužení než země, které eurem neplatí, neexistuje však přímá souvislost mezi členstvím v eurozóně a výší zadlužení. Mezi jejími členy najdeme země s velmi nízkým i země s extrémně vysokým zadlužením. Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící.

Porovnáme-li ukazatel státního dluhu členských zemí EU v poměru k jejich HDP za rok 2016, jsou na první pohled viditelné rozdíly – od Estonska s 9,5 % HDP po Řecko zadlužené 179 % HDP. Průměrný dluh všech členských států EU je pak 83,5 % HDP. Značné rozdíly jsou i mezi zeměmi, které zmiňuje Babiš (zvýrazněné v grafu níže). Kromě nich nepatří do eurozóny také Švédsko, Dánsko, Chorvatsko, Maďarsko, Bulharsko a Rumunsko.

Mezi nejméně zadlužené země EU patří ČR, Bulharsko a Rumunsko, najdeme tam ale i pobaltské země nebo Lucembursko, které eurem platí. Na opačné straně grafu se nachází zejména jihoevropské země eurozóny, nadprůměrného zadlužení v rámci EU ale dosahuje i Chorvatsko či Babišem zmíněná Velká Británie.

Babiš mluví také o Německu, které uvádí jako výjimku mezi zeměmi eurozóny. Zadlužení této země je sice pod průměrem EU, v rámci eurozóny bychom ale našli i země se značně nižším zadlužením.

Pokud porovnáme skupiny zemí platící a neplatící eurem jako dva celky, vychází průměrné zadlužení k poměru HDP zemí eurozóny 79,2 % a zemí mimo eurozónu 54 %. Eurozóna tedy vykazuje průměrně vyšší zadlužení, výrazně se na tom ale podílejí země s extrémně vysokými hodnotami ukazatele.