Podle dat zveřejněných Eurostatem v roce 2015 vzrostlo reálné HDP České republiky o 4,5 % oproti roku 2014. U Německa to bylo o 1,7 %. Růst České republiky byl tedy přesně 2,6krát větší než Německa. Po zaokrouhlení tento údaj odpovídá výroku Andreje Babiše.

K přijetí eura se Česká republika zavázala podpisem přístupové smlouvy, který proběhl 16. dubna 2003 v Aténách. Přistoupení České republiky bylo potvrzeno i lidovým referendem ve dnech 13. a 14. června 2003. Pro přistoupení bylo 3 446 758 občanů, tedy 77,33 %.

Článek číslo čtyři (.pdf, str. 2) totiž praví: „Každý nový členský stát se účastní hospodářské a měnové unie ode dne přistoupení jako členský stát, na který se vztahuje výjimka, ve smyslu článku 122 Smlouvy o ES.“

Státy musí ale splňovat několik podmínek, aby mohly zavést euro. Právě kvůli tomu je zde zavedená výjimka, aby státy mohly splnit konvergentní podmínky, které jsou k přijetí eura nutné podle Maastrichtské smlouvy (později Smlouva o fungování Evropské unie). Těmi jsou (.pdf, článek 140, str. 63):

1. dlouhodobě udržitelný stav veřejných financí patrný ze stavu veřejných rozpočtů nevykazujících nadměrný schodek

2. dosažení vysokého stupně cenové stability patrného z míry inflace

3. dodržování normálního fluktuačního rozpětí stanoveného mechanismem směnných kurzů Evropského měnového systému po dobu alespoň dvou let, aniž by došlo k devalvaci vůči euru

4. stálost konvergence dosažené členským státem, na který se vztahuje výjimka, a jeho účasti v mechanismu směnných kurzů, která se odráží v úrovních dlouhodobých úrokových sazeb

Ze Smlouvy o přistoupení ČR k EU a primárního práva vyplývá, že se Česká republika zavázala k přijetí jednotné měny. Nedodržení tohoto závazku by znamenalo porušení evropského i mezinárodního práva (neplnění mezinárodní smlouvy je v rozporu se zvykovým právem – Pacta sunt servanda).

EU je hlavním obchodním partnerem ČR a objem vzájemného obchodu za první pololetí roku 2017 dosáhl téměř 3 280 mld. Kč, což odpovídá třem čtvrtinám celkového zahraničního obchodu EU. Do ČR také z evropského rozpočtu proudí peněžní prostředky například prostřednictvím strukturálních fondů. V roce 2016 činila čistá pozice ČR (rozdíl mezi příjmy a povinnými odvody do evropského rozpočtu) 79,6 mld. Kč. ČR je tedy s EU značně ekonomicky propojena a změny měnového kurzu samozřejmě vliv na obchod i státní rozpočet mají.

Nedávným příkladem jsou intervence ČNB vedoucí k oslabení koruny, které probíhaly od konce roku 2013 do dubna letošního roku. Podle Asociace exportérů přinesly českým vývozcům 687 mld. Kč přímo a 590 mld. Kč nepřímo. Slabší koruna totiž pomáhá českým exportérům, na druhé straně ale zdražuje dovoz do ČR. Kurzové riziko tak komplikuje nejen uzavírání obchodních dohod, ale i plánování státního rozpočtu.

K přijetí eura se Česká republika zavázala podpisem přístupové smlouvy, který proběhl 16. dubna 2003 v Aténách. Přistoupení České republiky bylo potvrzeno i lidovým referendem ve dnech 13. a 14. června 2003. Pro přistoupení bylo 3 446 758 občanů, tedy 77,33 %.

Článek číslo čtyři (.pdf, str. 2) totiž praví: „Každý nový členský stát se účastní hospodářské a měnové unie ode dne přistoupení jako členský stát, na který se vztahuje výjimka, ve smyslu článku 122 Smlouvy o ES.“

Státy musí ale splňovat několik podmínek, aby mohly zavést euro. Právě kvůli tomu je zde zavedená výjimka, aby státy mohly splnit konvergentní podmínky, které jsou k přijetí eura nutné podle Maastrichtské smlouvy (později Smlouva o fungování Evropské unie). Těmi jsou (.pdf, článek 140, str. 63):

1. dlouhodobě udržitelný stav veřejných financí patrný ze stavu veřejných rozpočtů nevykazujících nadměrný schodek

2. dosažení vysokého stupně cenové stability patrného z míry inflace

3. dodržování normálního fluktuačního rozpětí stanoveného mechanismem směnných kurzů Evropského měnového systému po dobu alespoň dvou let, aniž by došlo k devalvaci vůči euru

4. stálost konvergence dosažené členským státem, na který se vztahuje výjimka, a jeho účasti v mechanismu směnných kurzů, která se odráží v úrovních dlouhodobých úrokových sazeb

Ze Smlouvy o přistoupení ČR k EU a primárního práva vyplývá, že se Česká republika zavázala k přijetí jednotné měny. Nedodržení tohoto závazku by znamenalo porušení evropského i mezinárodního práva (neplnění mezinárodní smlouvy je v rozporu se zvykovým právem – Pacta sunt servanda).

Při vyjednávání o přistoupení k EU Česká republika po dlouhých jednáních nakonec souhlasila s přechodným obdobím na volný pohyb našich pracovníků do zemí EU. Čeští pracovníci tak neměli automaticky přístup na trhy členských států EU15 nejméně po dobu dvou let, pokud tyto státy přijaly vůči ČR ochranná opatření.

Za splnění určitých podmínek se tato doba mohla prodloužit o další tři roky nebo za zcela výjimečné situace o pět let. Po uplynutí nejdelšího časového období, tedy sedmi let, se veškerá přechodná opatření pro české pracovníky zrušila. Nejdelší lhůta uplynula rokem 2011. Maximální lhůtu vůči pracovníkům z nových členských zemí uplatnilo právě Německo a Rakousko, volný pracovní trh se tak pro české pracovníky otevřel až v květnu 2011.

Ochranná opatření mohly tehdejší členské státy EU přijímat i vůči ostatním zemím, které spolu s ČR v roce 2004 přistoupily. Konkrétně se jednalo o Slovensko, Maďarsko, Slovinsko, Polsko, Estonsko, Litvu a Lotyšsko. Kypr a Malta z nich byly vyjmuty.

Vůči České republice nakonec ochranná opatření uplatňovalo Lichtenštějnsko, Německo, Rakousko a Švýcarsko. Právo na přechodné opatření zmiňuje Smlouva o přistoupení.

Kandidát Baxa zmínil podmínky Británie pro vstup do eurozóny jako reakci na předchozí výroky jeho spoluřečníků, kteří se vyjadřovali proti vstupu do eurozóny, případně pro vstup pouze za splnění určitých podmínek. Devadesát devět podmínek tak nemínil doslova, použil je pouze jako přirovnání ke stanovení si dalších podmínek pro vstup do měnové unie. Jednalo se tak o nadsázku.

Velká Británie si v rámci maastrichtské novely Smlouvy o EU vyjednala (spolu s Dánskem) trvalou výjimku na zavedení společné měny (tzv. „opt-out“). To znamená, že závisí jen na jejím suverénním rozhodnutí, zda euro v budoucnosti přijme, nebo ne.

Co se týká dalších podmínek k přijetí eura, o to se v roce 1997 pokoušel tehdejší ministr financí Gordon Brown. Během vystoupení v Parlamentu prohlásil, že Velká Británie je přijetí eura nakloněna, ale určující je pro ni splnění určitých podmínek, které Británii zaručí dlouhodobou ekonomickou výhodnost.

Tyto podmínky nazval Pět hospodářských testů a jejich pozitivní nebo negativní vyhodnocení ministerstvem financí rozhoduje o postoji k vstupu do měnové unie, a tedy i eurozóny. Ministerstvo zároveň vypracovává také Národní plány přechodu na euro, které by v případě splnění požadavků použilo. Zhodnocení pana Baxy, že jich bylo 99, bereme v kontextu diskuze jako nadsázku.

Pět hospodářských testů zní:

1. Je konvergence mezi hospodářským cyklem země a ekonomikou eurozóny udržitelná?

2. Je britská ekonomika dostatečně flexibilní na to, aby v podmínkách měnové unie dokázala odolávat externím šokům?

3. Vytvoří vstup do eurozóny příznivé klima pro dlouhodobé investice?

4. Jaký bude dopad tohoto kroku na finanční sektor?

5. Bude členství v eurozóně přínosné z hlediska dlouhodobé prosperity a zaměstnanosti?

ODS ve svém volebním programu v roce 2006 slibovala „nižší a spravedlivé daně ve výši 15 procent pro každého“ a také „snížení DPH z 19 na 15 procent“.

V roce 2007 navrhla ODS změny v daňovém systému, v rámci kterých se ale zavedení daně ve výši 15 % objevilo jen v některých případech. ODS naopak navrhla zvýšení (.pdf, str. 68) snížené sazby z 5 % na 9 %. Sazba 19 % měla zůstat zachována (pdf., str. 70). ODS ale navrhla zavedení (.pdf, str. 77) superhrubé mzdy a zavedení jednotné sazby daně z příjmu fyzických osob ve výši 15 %.

Zavedení rovné daně ve výši 15 % se v zákoně (část čtvrtá) nakonec skutečně neobjevilo.

Ke snížení daně na 15 % došlo v roce 2016, ale pouze v oblasti stravovacích služeb. Narovnat daně na stejnou výši se tedy zatím nepodařilo.

Osoby, které pobírají starobní důchod, mohou dále pracovat. Pro zaměstnaného penzistu pak ale platí stejná pravidla, jako pro ostatní zaměstnance, a to i v otázce sociálního pojištění. V případě, že penzista podniká, je na jeho podnikání pohlíženo jako na vedlejší činnost a sociální pojištění platí zpětně v závislosti na ročním výdělku.

Pracující důchodce má zároveň možnost rozhodnout se, v jaké výši bude důchod pobírat. Může se například i přes nárok rozhodnout důchod nepobírat, čímž dosáhne zvýšení výpočtového základu o 1,5 % a jeho budoucí starobní důchod bude vyšší.

Zvláštním případem jsou přivýdělky důchodců na základě dohody o provedení práce, kdy se při měsíční odměně do 10 000 Kč sociální pojištění neodvádí, současně se ale tato činnost do výše důchodu nepromítne.

HDP na osobu v roce 2016 (měřeno v eurech) v ČR skutečně přeskočilo Řecko a přiblížilo se i Portugalsku. Jinak ale stále zaostává (bereme-li v úvahu země EU15 - tedy země, které jsou označovány jako západní).

V ČR bylo v roce 2014 vydáno na starobní důchody 9 % HDP. V Řecku to bylo 17,1 % HDP, v Portugalsku 15,6 % HDP. To ale nutně neznamená, že by se čeští důchodci měli hůř. Podle náhradového poměru se Česká republika nijak zásadně neliší od ostatních zemí. Pokud tedy vezmeme v úvahu země, jejichž HDP na hlavu se blíží českému (v absolutních číslech), v Řecku dostane důchodce 43 000 Kč, v ČR 10 700 Kč a v Portugalsku 9 600 Kč. Článek je z dubna roku 2016.

ČSÚ informoval v prosinci 2016 o stavu českých průměrných mezd ve srovnání s evropskými mzdami. „Roční mzdy v Česku byly v roce 2014 na úrovni 37 % průměru Evropské unie. Zaujímali jsme tak 19. pozici v žebříčku unijních zemí,“ uvádí předsedkyně ČSÚ Iva Ritschelová. V ČR jsou mzdy nižší, než je unijní průměr, postupně však dochází ke sbližování. Od roku 2008 v Česku vzrostly hodinové mzdové náklady o 17 %, zatímco v sousedním Německu jen o 8 %. V Portugalsku se pak propadly o 12 %. V celé EU se mzdové náklady reálně zvýšily pouze o 3 %. Kupní síla průměrné mzdy byla v roce 2014 v ČR na 59 % unijního průměru. Hrubý domácí produkt v paritě kupní síly přitom představoval v daném roce 86 % průměru EU, což dává prostor pro růst mezd.

V roce 2016 z České republiky odešlo do zahraničí 288,7 mld. Kč na dividendách. To je oproti roku 2015 nárůst o 62,5 mld. Kč. I v předchozích letech se výplata dividend pohybovala v podobných sumách, zatím ale nikdy nepřekročila částku 600 mld. korun. Celkem odliv dividend do zahraničí v roce 2016 představoval 8,4 % HDP.

Okamurou zmíněných 600 miliard korun však koresponduje s výší českých státních dluhopisů, které jsou drženy zahraničními investory. Tam se jedná o 602 mld.Kč. To je nicméně úplně jiný případ, protože pokud si zahraniční investor pořídí český státní dluhopis, peníze do ČR naopak přicházejí.